ta obrácená stránka je ta zmetkovitost. Já tady stále přemýšlím o výrazu "nepodarok". Nepodarok to je takový příliš měkký výraz. Vyrábět zmetky, to není malé nedopatření, to je zločin, jestli vědomě dopouštíme zmetkovitost na závodě, a víte, že zmetkovitost, slyšeli jste to, nám zapříčiňuje nesmírné materiální a politické škody. Miliardy valutových korun ztrácíme a i doma ztrácíme miliardy a celá ta politická sláva československého dělníka, československého průmyslu, ta dnes je ohrožena. My to všechno musíme napravit a máme také možnost to napravit.

Soudruh Krahulec zde znesl velmi bohatý materiál o tom všem a já myslím, že mluvil do svědomí nás všech a je třeba se z toho poučit. Je dobře, že on také adresně všechny své výtky formuloval. Je třeba říci, který závod vyrábí zmetky, proč tyto zmetky jsou vyráběny. Bohužel se nezmínil o kuličkových ložiskách. V naší delegaci je inž. F l í g r, který byl jedním z ředitelů závodů v Praze, který vyráběl motocykly a víte, že kuličkovým ložiskám připadla důležitá úloha a celé naše strojírenství spočívá na kvalitě kuličkových ložisek. To neznamená jenom kvalita materiálu, to je též kvalita opracovanosti. Já jsem si všiml na chodbě výstavky závodu Kysuckého Nového Města. Též Povážská Bystrica vyrábí kuličková ložiska. Soudružky a soudruzi, kuličková ložiska, to je důležitý problém, na který bychom se měli všichni soustředit, poněvadž, když nejsou dobrá kuličková ložiska, tak tu stroj nakonec selže, má krátkou životnost.

Podívejte se soudruzi, já sám z české praxe, tak říkajíc, bych mohl přinést spoustu výstražných příkladů. O mnohých zde mluvil soudruh Mišovský. Vemte si například vadné roury, které zasílala chomutovská válcovna do Rumunska. Tam jsme z toho montovali velké kotle, které měly dát určité množství páry, kterou vyžaduje elektrárna a na tu elektrárnu jsou napojeny druhé chemické závody. Když to bylo namontováno a byla první zkouška kotlů, tak se ukázala značná zmetkovitost. Byla z toho ostuda, politická nepříjemnost a značné škody.

Anebo jiný klasický příklad. V Záluží, jak víte stavíme závod na syntetický líh. Syntetický líh potřebují Kralupy, aby mohly vyrábět kaučuk. Kaučukárna je již takřka hotová, ale nemáme syntetický líh. Proč nemáme syntetický líh! Závod v Hradci Králové, který měl vyrobit zařízení pro syntetický líh, objednal si vysoce kvalitní nerez-plechy z Anglie. Plechy tam zůstaly ležet, a když se přikročilo k výrobě celého zařízení velkých kontejnerů a rour pro Záluží, zjistilo se, že mezitím nerez-plechy dali na něco jiného, kde by stačil obyčejný plech a z obyčejného plechu začali dělat výrobnu syntetického lihu. Při první zkoušce se všechno zhroutilo a tím se oddálila výroba kaučuku aspoň na 10 měsíců.

To jsou příklady, nad kterými vlasy stojí na hlavě. Zde se mluvilo o panelech pro bytovou výstavbu. Národní shromáždění se přičinilo, že byla zastavena výroba vadných panelů. Závod véděl dobře, že panely jsou vadné, že v těch bytech je houba, poněvadž vnější panely neměly dobrou isolaci, ale závod je dál vyráběl, aby měl hrubou výrobu. Oni tam dávali pazdeří, mělo to být 7 cm, to pazdeří vyžaduje ovšem také fenol a určité jiné desinfekční a isolační hmoty. Pazdeří nestačilo a závod dával isolaci pouze 3 cm a nakonec máme v Praze 1200 vadných bytů, kde se šíří houba a zdraví škodlivé mikroorganismy. Jak je to možné, že ředitel a odpovědní pracovníci vpanelárně výrobu včas nezastavili. Ministři se střídali, nikto na to nedohlédl a teprv na náš zákrok byla vadná výroba zastavena. V Bratislavě, řekl bych, vykonali kus pionýrské práce, používají keramzit a keramzit to jsou silikáty, neorganická hmota, jako ty římské cihly. Řimané postavili velké stavby z cihel a přečkalo to tisíciletí. Keramzit vyhovoval, ale výroba přešla na isolaci pazdeřím. Na Slovensku začali pak též vyrábět vnější panely s vadnou isolací, která znamená třikrát tolik spotřeby uhlí.

Nebo je tu příklad elektrických lokomotiv, s kterými jsme se chlubili, velké škodovské elektrické lokomotivy. Náš tisk psal o nich pochvalně. Tyto lokomotivy jsme dodali do Sovětského svazu. Sám ministr dopravy SSSR řídil vlak z Moskvy do Leningradu, ale v poslední době rámy začaly praskat. Předtím na to již náš projekční ústav ukazoval. Podívejte se, jaké velké škody to jsou.

Myslím, že by bylo zbytečné nosit dříví do lesa. Vaše závody mají dost zmetků, my také, možná, že my vás předčíme v tom, že naše závody jsou ještě větší, takže ke zmetkům dochází ještě ve větších rozměrech. Odpovědnost leží na nás i na vás, soudruzi. My všichni společně za to odpovídáme. Podívejte se, máme přece dovedné dělníky, mistry, projektanty, techniky. Máme nadšené novátory. Musíme se zamyslit, proč k tomu dochází. Samozřejmě především je tu otázka kontroly. Otázka kontroly nejenom když výrobek opouští závod, nýbrž i kontroly materiálu, když vstupuje. Na to soudruzi velmi často zapomínají. Vždyť zkontrolovat kvalitu kovu, to je poměrně snadné s moderními metodami spektroanalýzy. Přesto při vstupu materiálu zanedbá se kontrola a začne se vyrábět z vadného materiálu. Anebo závod si řekne, copak já zůstanu bez materiálu, zastavím výrobu? A začne dělat vědomě ze špatného materiálu, místo toho, aby se odvolal na arbitráž, aby zmobilizoval ministra atd. Máme Ústřední komisi lidové kontroly. Já myslím, že soudruh M a j l i n g dobře plní svůj úkol. Je to teprve začátek, ale soudružky a soudruzi, když taková státní a lidová kontrola, resp. všechny ty orgány lidové kontroly na závodech nebudou moci se opřít o lid, o tvůrčí aktivitu lidu, o jejich svědomí, tak taková lidová kontrola bude u konce a nedá výsledky, které potřebujeme.

Soudruh Krahulec se zmínil o odbornosti. Samozřejmě i při té kontrole je třeba odbornosti a doufám, ze státní lidová kontrola bude mít k dispozici kompetentní pracovníky, kteří budou z hlediska odborného moci kontrolovat. Odbornost je všude nutná. Často přijdeme do závodu a navštívíme velín. Podívejte se, máte Slovnaft. Často u kontrolní aparatury stojí soudruzi a když se jich zeptáte na odborné vzdělání, to se nám stalo, když jsme tam byli se sovětskou delegací, zjistíte, že jsou to nekvalifikovaní dělníci. Ono se řekne, je jednoduché pozorovat, jestli červené světlo nebo jiný signál nevyskočí, ale člověk, který u velínu stojí, nebo u každého měřícího aparátu, on musí vědět kdy, proč, jak to červené světlo vyskočí, proč je ta grafa, on tomu musí rozumět, on musí vidět do žaludku měřícího přístroje. Jestli je odborník, cítí svou odpovědnost. Podívejte se, někdo, kdo neprošel tvrdou odbornou školou učení, ten často necítí dost odpovědnosti. Řekne se, dělník pracuje na akord, na akord udělá tolik a tolik, za to ho musíme platit, ale podívejte se, zda-li on ten stroj nepokazí, zda-li on dovede stroj udržovat, zda-li s tím strojem srostl, zda-li tomu stroji rozumí.

Podívejte se, soudružky a soudruzi, otázka zmetkovitosti. Zmetkovitost nemůžeme chápat jako věc izolovanou. Je třeba to chápat v souvislosti s celým našim řízením. To není někdy pouze nedostatek schopnosti, ale je to též pokles pracovní morálky, nedostatek odpovědnosti, ačkoliv máme všude dobré lidi. Máme dobré lidi, ale nakonec my jsme v nich vypěstovali neodpovědnost, poněvadž jsou často příliš svázáni na rukách i na nohou předpisy. A to vše souvisí s vážnými nedostatky a s obtížemi, které dnes prožíváme. A proto promiňte, že se odchýlím trochu od vaší tematiky, od zmetkovitosti, poněvadž ta s tím souvisí a konečně soudruh Krahulec svým vystoupením mne k tomu vybídl. Kde jsou příčiny našich obtíží, které se vlekou řadu let? Jsou tu příčiny objektivní i subjektivní. Především objektivní. Vezměte si chřipku ze zimy 1961-1962. Ta nám zasadila těžkou ránu. A současně byla tu mobilizace technických armádních jednotek. Máte Čínu, znamenající snížení zahraničného obchodu s Čínou, což mělo dopad na náš zahraniční obchod s kapitalistickou cizinou. Dnes například Kuba - byla postižena smrští. A to znamená, že sotva bude moci Kuba nám dodat smluvené množství cukru a pro nás to bude znamenat zas výpadek aspoň 100 miliónů valutových korun. Já to neříkám proto, že bychom měli litovat, že pomáháme druhým, zejména Kubě, my Kubě pomáháme v duchu socialistického internacionalizmu. To je naše svatá povinnost. Ale podívejte se, kdybychom mohli lépe čerpat z bohatých rezerv, které skutečně máme, pak bychom snadno všechny obtíže překlenuli. A to jsou ty nedostatky našeho plánování a našeho řízení, naší byrokrace a rezerv. Socialistické hospodářství nemůže existovat bez rezerv, stejně jako kapitalismus. Kapitalismus má tu vlastnost, že má nadbytek výrobních prostředků, které na druhé straně způsobují krize z nadvýroby. Má značné rezervy, takže když přijde otřes, může kapitalismus snadněji obtíže překonat. My jdeme vpřed a nevytváříme při tom nutné rezervy a pak, když přijde otřesný moment, pak nám rezervy scházejí. Schází nám materiál na závodech, a co pak mají dělníci říkat, mají zpívat chvalospěvy? To nemůžete od nich očekávat. Říká se všeobecně, náš dělník je dobrý a, pak-li cítí za sebou hromadu kvalitního materiálu a vpředu vidí program, tak jde do toho, má plnou chuť pracovat a napojíte-li ho na účinný prémiový systém, bude konat divy.

Podívejte se, je to vlastně pro nás velmi povážlivé. Zkoumáte-li statistiku, tak vidíte pojednou, že nám narůstá časová mzda a klesá mzda prémiová. Jestli budeme všichni pracovat jenom na základě časové mzdy, jako mnozí byrokrati - oni si to odsedí a pak jdou domů, pak i dělník se s tím smíří; jestli je časová výseč nebo ne, on si to odsedí nebo odstojí u stroje a jde domů. My musíme vážně přemýšlet o prémiovém systému, o takové, řekl bych autonomii prémiového systému. Musíme prémiový systém navázat na různé jiné ukazatele, na snížení výrobních nákladů,. zisk, techniku atd. a dát řediteli možnost skutečně rozhodovat.

Analýza příčin krize, v níž jsme, není snadná a nebude nikdy vyčerpávající. Proto je obtížné několika slovy všechny skutečné příčiny správně vystihnout. My jsme v roku 1945 začli od válečného hospodářství. Před válkou bylo naše strojírenství chloubou naší ekonomiky. Tehdá nám energetická a surovinová základna tak nevadila, to víte, náš průmysl byl monopolizován, mohl dostat všechno ze Západu. Bánská a hutní společnost, nebo Poldina huť měla filiálky v celém světě, když něco nebylo, tak se to objednalo. Nepotřebovali jsme rozvinuté zemědělství, měli jsme celní válku s Maďary, s Poláky a s Jugoslávií, poněvadž nám chtěli dodávat pšenici a prasata a my jsme to odmítali. I z počátku byla taková situace, že se nám poměrně snadno hospodařilo. Ale čím dál tím víc jsme cítili, že potřebujeme širší metalurgickou základnu, že potřebujeme více kvalitní ocele, ferroslitin, barevných kovů. Všechno to z počátku jsme jaksi mohli překlenout zahraničním obchodem, který nám dával značné zisky, značná aktiva a my jsme z toho, řekl bych, snadno čerpali. Tehdy v Evropě byl ještě nedostatek výrobních statků, Západní Německo se snažilo přebudovat svůj průmysl. I ve Francii, Belgii, Holandsku potřebovali naše stroje. Západní Německo kupovalo tehdá naše nejlepší obráběcí stroje. Ale pak přišel velký přelom. Struktura v západních průmyslových zemích se změnila. Vybudovali si tam nový průmysl. Vybudovali si průmysl technicky na vysoké úrovni. Američané tam investovali miliardy dolarů a s každým dolarem přišla nová technika. Proto vidíte tak zvaný zázrak v Itálii. Avšak i Itálie začíná již na to doplácet. Přišla technická revoluce. Přišel přesun od uhlí k naftě, k petrochemii a chemii vůbec. Začala se dělat umělá vlákna, umělé hmoty. My jsme spočátku byli celkem na výši v porovnání se západní Evropou. Měli jsme silonová vlákna, ale bohužel zůstali jsme sedět na těchto vymoženostech. Nevybudovali jsme včas naši novou chemii. Neinvestovali jsme dostatečně do zemědělství. Nestačí socializovat pouze půdu. Socializovaná půda vyžaduje především také vysokou techniku a mladé odborné síly. A ty dnes zemědělství nemá a proto, když nemůžeme dostat ze zahraničí obilí výměnou za naše zboží, jsme nuceni je kupovat za dolary v Americe a Kanadě.

Rozvíjejíce naše strojírenství a průmysl vůbec, šli jsme cestou extenzivní výroby, vysoké zaměstnanosti. My jsme se chlubili, že máme nejvyšší zaměstnanost. Ale, soudružky a soudruzi, vysoká zaměstnanost, to není nakonec žádné dobrodiní. Tehdy se to zdálo výhodné. Zaměstnávali jsme co největší počet lidí. Když někde v okresním městě bylo 30 žen, které volaly - dejte nám práci, snažili jsme se, abychom postavili pro ně třeba nějaký textilní závod. Tím jsme si roztříštili výrobu a dnes naše vysoká zaměstnanost se nejeví výhodou, naopak, soudružky a soudruzi, to je nepříjemná brzda, zejména když produktivita práce za těchto obtíží klesá. Proto je třeba najít rezervy pracovních sil na závodech. Odbory neplní dobře své povinnosti. Musíme mít pružný systém redistribuce pracovních sil a ředitel závodu by neměl být tolik vázán různými ohledy a předpisy.

Po XX. sjezdu KSSS, a byl to historický sjezd, nastoupili jsme cestu boje proti metodám kultu osobnosti. Trvalo nám to dosti dlouho, než jsme se s tím vyrovnali. A kult osobnosti se projevuje na všech možných stupních i v různých formách a v tom ohledu musíme dále bojovat proti kultu osobnosti. Ale byl tu i sjezd XXI. a XXII. sjezd KSSS a tyto sjezdy přijaly důležitá opatření, pokud se týče odbourání dogmatických předsudků, kterými stalinská epocha se v řízení ekonomiky řídila. A ty je třeba odbourat též. To byly sjezdy, které postavily člověka do středu naší pozornosti. Je třeba dívat se vždycky především na člověka, jak různá opaření na něho působí, co mu dává sílu a chuť tvořivě pracovat a co ho v jeho tvořivé práci brzdí.

Podívejte se, ekonomie je složitá věc. To není jenom plán. To je i cenová soustava, která musí být velmi pružná, zejména pokud máme zbožní výrobu, to je hmotná zainteresovanost, to je otázka mzdových fondů, to je otázka finanční politiky. Málo jsme si všímali finanční politiky. Ministr financí byl rozhodujícím v této oblasti. A přece jenom finanční politika souvisí s celou ekonomikou. Varuji, soudruzi, aby si někdo nemyslel, že teď, když dřívější ministr financí odešel, že nebudeme šetřit. My musíme šetřit jak se říká na sirce, na každém kilowatu elektrického proudu, ale nám jde o hospodárnost, která nám něco dává, která akumuluje rezervy. Avšak nemístnou šetrnost, která nakonec vede k nehospodárnosti, jelikož nám podvazuje živé síly hospodářského organizmu, takovou nemůžeme potřebovat.

Mluvilo se zde o nivelizaci mezd a platů. Jde o kvalifikovaného dělníka, mistra, technika a inženýra. Podívejte se, je pravda, že my nemáme dnes na mnohých pracovištích skutečné mistry, ty staré a rozvážné mistry, kteří by měli autoritu. My máme často pouhé parťáky. Kto to je parťák? Parťák je někdo, kdo vede partu, který se stará o sebe a o ty ostaní, který jim připisuje časy a přesčasy. Je to soustava, která nakonec je z hlediska závodu škodlivá.

Dnes musíme otevřeně o všech těchto našich nedostatcích mluvit. Před třemi dny byl v Rudém právu zajímavý článek o subjektivizmu v národním hospodářství jako o škodlivém zjevu. Co je to subjektivizmus ? Znamená plánovat tak, jak já si to představuji, moje přání - to je plán. Dříve jsme mluvili také o voluntarizmu. Volo - to je latinsky chci - jak já chci, tak si to do plánu zapíši. Ovšem, to je potom plán odtržený od života. O takovém subjektivismu jsme již dřivě mluvili, velmi mnoho mluvili, na to jsme poukazovali. Vítáme, že se podobný článek objevil v Rudém právu. Ale je třeba, aby tyto poznatky přešly do kolektivního vědomí všech soudruhů.

Podívejte se, naše omyly v určování rozvoje vedly často k disproporcím. My jsme mluvili o mobilizačním úkolu: ne 10 %, nýbrž 12 % a vy jste se ptali, proč 10 %? Máme k tomu materiál? Máme k tomu pracovní síly? Máme k tomu výrobní zařízení? Zůstali jsme však při 12 %. Mělo to být mobilizační. Byrokracie to často špatně pochopila. Právě stanovenými rychlými tempy a nedostatkem přípravy vznikaly nám často disproporce. Byrokracie pak chtěla nahradit nedostatečné pochopení objektivních zákonů ekonomiky papírováním a předpisy, jen aby udržela výrobu v předepsaných proporcích. V době minulé těžké zimy, kdy vázla doprava, v hutích i v době noční byli nuceni vykládat vagóny, ale ministr financí zakázal vyplácet přesčasy. Ušetřili jsme tím pár korun, ale vzniklý nám z toho stamilionové škody. Byrokratické metody vytvářejí neodpovědnost nakonec i u vedoucích soudruhů na závodech, neboť nemají volby ve svém rozhodování. Nemohou prevzít odpovědnost i kdyby chtěli. A jsou také soudruzi, odpovědní soudruzi, kteří se pak schovávají za předpisy, aby nemuseli riskovat. Za takového stavu hledejte potom viníka. Konstatujeme nedopatření, chyby, omyly, ale abychom našli a odhalili viníka, k tomu nemá nikdo odvahy.

Sovětský spisovatel K o č e t o v napsal už asi před dvěma lety velmi zajímavou knihu. Já jsem si knihu o dovolené s velkým zájmem přečetl. Je to kniha: "Krajský sekretář". Kočetov líčí s jakým pochopením pro lidi má krajský sekretář postupovat. Je to velmi poučná kniha a lituji, že není přeložena do slovenštiny nebo do češtiny. Líčí se mezi jiným osud pokrokového inženýra - ředitele, který je přeložen do textilního závodu, kde existuje předpotopní zařízení. Kdyby během roku provedl nutné investice, mohl získat daleko víc, než do toho investoval. On to udělal a dokonce účetní, který s ním sympatizoval, mu v tom pomáhal. Jak to nakonec skončilo? Inženýr byl volán k odpovědnosti pro porušování předpisů, ale morálně triumfoval. Spisovatel Kočetov nechtěl totiž skončit příliš idealistickým obrazem. Dotyčný inženýr byl přeložen na jiný závod, kde se opět osvědčil. Vcelku Kočetov líčí případ jako mravní vítězství svědomitého pracovníka. Nenapsal by takovou knihu, kdyby to nebyla vůle strany, kdyby to nebyl důsledek XXI. a XXII. sjezdu KSSS a my všichni z podobné sovětské literatury bychom se mohli poučit.

Zde se staví otázka: může být konflikt mezi demokratickým centralizmem a decentralizací? O tom jsme velmi mnoho mluvili. Já myslím, že ne! Samozřejmě někdo může přehnat demokratický centralizmus, když bude postupovat byrokraticky a chybně a může přehnat i princip decentralizace. Ale, že by byl nějaký přirozený konflikt mezi demokratickým centralizmem a decentralizací, já tvrdím - ne. Naopak, obé se doplňuje. Čím nahoře je lepší řízení, čím nahoře je lepší plán, tím více je autonomie dole pro odpovědné pracovníky, tím více svobody. A soudružky a soudruzi, vysoce průmyslový stát, jako náš, se neobejde bez široké socialistické demokratické základny.

A v souvislosti s tím dovolte mi malou zmínku o národních výborech. Je to velká, krásná leninská myšlenka: lid má řídit své věci, ovšem v rámci demokratického centralizmu, v rámci plánu. Když plán bude dobrý, lid to nakonec dovede, zejména náš vysoce kulturní lid. A tato leninská myšlenka o dalším rozvoji národnícíi výborů a socialistické demokracie je vepsána též do naší ústavy. Je to skutečná cesta z toho názorového zmatku, do kterého jsme se dostali. Často podceňujeme význam národních výborů již při výběru funkcionářů, při určování úkolů národním výborům, při poskytování vhodných prostředků, aby tyto úkoly mohli uskutečnit. Myslím, že právě z komisí národních výborů bychom mohli vytvořit skutečné správní orgány v jejich působnosti. A kdyby tam byli spolehliví, iniciativní lidé, kdyby měli delší zkušenost, tak by nakonec své úkoly plnili.

Mnozí lidé přemýšlí často, jaký má být státoprávní poměr mezi Slovenskem a českými zeměmi. Soudružky a soudruzi, kdyby národní výbory byly na výši, kdyby dobře plnily své úkoly, pak žádný slovenský orgán se nemůže cítit dotčen ve své svobodě rozhodovat plně a suverénně, rozhodovat samozřejmě vždycky v rámci zákona a plánu. O tom jsme mluvili na posledním zasedání Ústředního výboru strany. Soudružky a soudruzi, nemyslete, že tady mluvím nějak neodpovědně. To je přání, to je vůle strany a je třeba, abychom v tomto ohledu dospěli k zásadnímu přelomu, t. j. k lepšímu řízení ve všech oblastech státního zřízení. Řešit jenom dílčí problémy, zřizovat nové organizace, činit organizační opatření, to nakonec by nestačilo. A proto také strana zřídila komise Ústředního výboru, kde se má otevřeně hovořit a rozhodovat. Uvidíme, jak komise budou, pracovat. Komise splní zajisté velký úkol, nezůstanou-li odtrženy od života, budou-li pomáhat řídit stát, řídit vládu v duchu skutečného demokratického centralizmu, těsně spojeného se životem, znajíce lid, jeho nálady, jeho psychologii. Soudružky a soudruzi, je třeba zcela nový přístup ke všem problémům, ke skutečnému životu a k člověku.

Hlavní směrnice XII. sjezdu zní, soustředit veškeré prostředky na výstavbu klíčových závodů. Je to moudré opatření, důležité opatření, poněvadž, čím dřivě vybudujeme klíčový průmysl, který nám schází - chemii, metalurgii atd., bude se nám lépe dýchat. Potřebujeme chemii, abychom se oblékli, poněvadž dnes kupovat vlnu, bavlnu ze zahraničí nás stojí drahé peníze. Potřebujeme chemii nejen pro průmysl, ale pro zemědělství. Čím více dáme organických hnojiv do země, tím bohatší bude naše úroda, tím lépe se uživíme a národ, který se dovede z velké části uživit a obléct, ten není žádný chudák;, ten může jít směle kupředu.

A je tu otázka pracovních sil. Soudružky a soudruzi, to je velmi důležitá věc. Vidíte, produktivita práce nejde nahoru tak, jak bychom si přáli a je tu problém pracovních sil, otázka účelného rozmístění nejenom v jednotlivých oblastech, ale i jednotlivých závodech. Bohužel plán výroby je třeba měnit dnes za pochodu. V Sovětském svazu provedli podstatné změny ve svém plánu. Jde o velké strukturální změny sovětské ekonomiky a celého světa. Též druhé socialistické země mění plán a je těžko včas uzavřít dohodu se všemi partnery a upřesnit plán. To jsou naše obtíže, to jsou obtíže i Slovenska. Podívejte se, někteří vaši ekonomové myslí, že to jsou jenom starosti Slovenska. Vždyť v českých krajích máme starosti ještě větší, stejné starosti dopadají na všechny. Je nesmysl mluvit o nějakých skutečných nacionalistických proudech. Já nevěřím, že by na Slovensku, na socialistickém Slovensku, se mohly najít nějaké skutečně nacionalistické proudy nebo nálady, které by byly reálně zdůvodněny. Rozhodně ne! Samozřejmě, my musíme bojovat proti podobným tendencím, ale objasňovat lidem, proč jsou a v čem jsou naše obtíže. Vždyť budujeme naši společnou ekonomiku společnou rukou. A podívejte se, jak jsme dosud plnili náš plán industrializace Slovenska. Princip industrializace byl zapsán v Košickém programu. Já sám jsem spoluautorem Rosického programu. Já se pamatují, že jsem v Moskvě, snad první, hájil rychlou industrializaci Slovenska, poněvadž v tom jsem viděl možnost rychlého sociálního vyrovnání obou zemí, obou částí naší republiky. My jsme dosud dobře plnili plán industrializace. V roce 1962 Československá republika vykazuje proti roku 1937 zvýšení průmyslu o 466 %, české země o 406%, zatím co Slovensko o 1233%. Tedy mnohonásobně vzrostl průmysl na Slovensku. I zemědělská výroba vykazuje vzestup, při čemž Slovensko udělalo větší pokrok v zemědělství než české země. Já myslím, že je to hlavně proto, že máte více mladších sil, kdežto v českých zemích jsme odčerpali mladé lidi a zůstali tam pohříchu lidé starší. Kdybychom však srovnávali, co ten má a co onen nemá, tu bychom se daleko nedostali. Copak my Pražané neměli bychom příčinu si stěžovat, jak Praha dnes vypadá? Vždyť my jsme v té naší Praze nic podstatného nevybudovali. Ani jedno nové divadlo, ani jeden větší kulturní podnik. A most přes nuselské údolí, to je projekt dávno hotový, dosud však neuskutečněný. A víte, jak v Praze vypadá doprava. Nám se nedostává v Praze pracovních sil pro úklid a čistotu města. Bylo dovezeno 10 čistících strojů. Jeden stroj zůstal v Praze a do každého krajského města šel též jeden čistící stroj. Ovšem je to dost složitý stroj, vyžadující údržby, a proto v krajích nemůže být ani dobře využit. A jeden stroj na Prahu nestačí.

Vezměme bytovou výstavbu. Bytová výstavba nám zaostává. Slovensko hlavně vlastním přičiněním vybudovalo si 41 % všech, nových bytových jednotek, hlavně individuelních. My jsme rádi, že to na Slovensku mohli udělat. Patří k tradici Slovenska, kde tak mnohý touží mít střechu nad hlavou, mít svůj domeček. Dřivě proto emigroval do Ameriky a když mu štěstí přálo, vrátil se za 10-15 let a postavil si za dolary svůj domeček. Dnes stačí jít do Ostravy na dva roky a na domček má uspořeno. Když to tak srovnáme, všude jsou obtíže,. a všude jsou určité výhody, ale my všichni musíme táhnout za jeden provaz, o všechno se poctivě rozdělit, spravedlivě a účelně. My máme radost, když vidíme výstavbu Bratislavy. Skutečně rozvoj Bratislavy je překvapující. A my máme radost, když přijdeme do Bratislavy, vždyť my stejné vřele milujeme Slovensko a slovenský lid, tak jako vy sami. A proto je třeba vysvětlovat ty obtíže, které jsou u nás i na Slovensku. Třeba připustit, že zde byly v minulosti některé chyby při výstavbě a projektování některých slovenských závodů. Mám na mysli například Sninu. Byl jsem tam před 10 lety, kdy se zřítila vystavená hala. Žádný odpovědný pracovník to nevedl, dlouho zápasili o výrobní program.

Jiný příklad: Východoslovenské strojírny, kdyby ministerstvo jim bylo věnovalo větší pozornost, mohly mít lepší kádry, lepší a stabilnější program, lidé by se zapracovali atd. Tedy byly jistě chyby. To máte i s Martinem. Ovšem, to jsou vojenské věci. Máte magnezit. Se soudruhem Markem jsme před léty o tom částěji mluvili. Když jsme včera letěli do Bratislavy, cestoval s námi náměstek ministra hutí. Ptal jsem se ho kam letí, prý do Košic v záležitosti magnezitu. Stroje z NDR jsou objednány, brzo tam budou pracovat, ale kde jsou největší obtíže? Stavební organizace nejsou sto zajistit pracovní síly. Podívejte se, je tu tentýž problém, jako v českých zemích. Dnešní stav plánu práce nedává za dnešních podmínek možnost mobilizovat pracovní síly na těch úsecích, kde je to nejvíce zapotřebí. Proto české země byly nuceny odčerpávat ze Slovenska víc pracovních sil, to je pochopitelné, vždyť jsme se museli soustředit na uhlí, na energetiku,. na metalurgii, zatím co na východním Slovensku metalurgický závod je ve výstavbě. Až to bude hotové, bude zde citelnější nedostatek pracovních sil. Proto během posledních dvou let vzestup zaměstnanosti byl poněkud mírnější na Slovensku, než v českých zemích, ale byly pro to objektivní příčiny.

Dnes je důležité, abychom upřesnili plány na léta 1964 a 1965. Na tom se usilovně pracuje. Vždyť jinak bychom vyráběli zboží, které nebudeme moci použít. Dnes jsou nadnormativní zásoby na 8 miliard a koncem roku budou prý nadnormativní zásoby a oběžné prostředky na 10 miliard. To je, soudružky a soudruzi, velmi nepříjemné. A kdybychom mnohé závody jednoduše zastavili, pak nám hrozí stagnace. My nechceme stagnaci, my chceme mobilizovat všechny prostředky, abychom ekonomický život rozproudili.

V tom ohledu poslední opatření strany a soudruha prezidenta jsou správná. My jsme se snažili přiblížit Slovenskou národní radu k Praze. Především je tam soudruh Lenárt, který bude jistě dobrým předsedou vlády, ale i dobrým zastáncem slovenských zájmů. Je tady soudruh Krahulec, který je ministrem, je zde váš předseda Slovenské národní rady soudruh C h u d í k. V předsednictvu strany vedle soudruha Lenárta zasedá soudruh S a b o 1č í k a soudruh D u b č e k. Jedním slovem jsme Slovensko značně ústředí přiblížili. Jsem přesvědčen, že slovenští soudruzi, kteří tam působí, ponesou spolu s námi ještě větší odpovědnost a budou nám pomáhat, a já si myslím, že nám pomohou. Nechci se pouštět do podrobností, už jsem dost dlouho mluvil, ale je patrno, že na Slovensku narážíte stejně na nedostatek pracovních sil jako v českých zemích. Abychom na Slovensku zpřesněné programy provedli, potřebujeme dalších 3, 3 tisíc pracovních sil v chemii, v těžkém strojírenství atd. Vidíte, že vysoká zaměstnanost není žádné požehnání. My sice mobilizujeme ženy, ale v Národním shromáždění se ozývají hlasy, aby ženám se dostalo co nejdelší mateřské dovolené. My na tom ušetříme, soudružky a sodruzi. A budeme pečovat o zdraví příštích generací. My to penězi nikdy dost nezaplatíme. Ovšem to souvisí s opatřeními, které učiníme, pokud se týče důchodového zajištění. Když se jednalo o důchodech, já vám to mohu prozradit, není to žádné tajemství, bylo to projednáváno v Národním shromáždění. Náš zdravotní výbor, kterému předsedá soudruh Ž i a k, odpovídal vládě na předlohu o důchodovém zajištění a navrhl, aby byl zvýšen důchodový věk asi o 3-4 roky, což by nahradilo jiné složité předpisy. Získali bychom nové pracovníky pro náš průmysl i zemědělství. Statistika ukazuje, že v průmyslu pracuje pouze 3, 3 % lidí přes 60 let. Ve Švédsku, a je to dost progresivní kapitalistický stát, tam je důchodová hranice 67 let. V Anglii 65, 64 let, podle odvětví. Zvýšení důchodového věku by se jistě setkalo se souhlasem pracujících. Ženy do důchodového věku by si odbyly těch několik let mateřské dovolené, vychovaly by zdravé děti a bylo by to lacinější. Podívejte se, taková kojíci matka, vždyť ona je nakonec pro svůj závod překážkou, my jí musíme její úkoly usnadnit. Statistika ukazuje, že žena, která pracuje v průmyslu a v domácnosti - kolik máte mužů, kteří pomáhají v domácnosti? - taková žena pracuje 80 hodin týdně. A potom má rodit a vychovávat zdravé děti. To je nepředstavitelné, soudruzi a soudružky. Je to osudová otázka celého národa. Tady nesmíme šetřit korunami. Nám se to stokrát vyplatí.

Dřív jsme zvýšeným tempům rozvoje říkali "mobilizační úkoly". Dnes musíme mýt nové mobilizační úkoly. Zvýšit kvalitu výrobků, techniku, pracovní disciplinu. Všichni musíme přispět stejným dílem a přinést určité oběti. Když nebudeme mít dnes neb zítra dost bílé mouky, budeme pšenici lépe vymílat, bude v chlebu více vitamínů, dáme tam žitnou mouku, eventuelně dáme tam malé procentíčko bramborové mouky. Chléb bude vláčnější, chutnější, bude zdravější. Když kuřivo bude obsahovat více domácího tabáku, každý kuřák si snadno zvykne. Znám kuřáky, kteří mají rádi tu nižší sortu, když si na to zvykli. To je otázka zvyku. Nebo pivo. Kdo chce pít 12 %-ní plzeňské pivo, ať si něco připlatí.

Já dostávám napomenutí, abych svůj projev zkrátil. Ano, měl jsem toho příliš mnoho na srdci. Tedy soudruzi, nový a odvážný přístup a komplexně řešit všechny naše nesnadné problémy.

Myslím, že právě nyní Slovensko musí nám pomoct. To mladé, zdravé Slovensko, plné elánu. Vy máte daleko více elánu než my Češi. My jsme trochu zatížení ještě z Rakouska-Uherska (smiech) byroktratickou sklerózou a vy jste mladí lidé, odvážnější někdy dole než nahoře - nahoře, jak vidím si moc netroufáte -, ale dole řešíte často dobře. (Potlesk a smiech. ) To máte jako s tou zeleninou. My jsme našeho ministra vnitřního obchodu dlouho přemlouvali, aby organizoval distribuci od výrobce přímo k spotřebiteli. Každý po tom volal. Vy prý jste si to zavedli v Prešově a v Košicích a s velkým úspěchem. Někdy je třeba s určitou odvahou na to jít. Proto, soudružky a soudruzi, jménem Národního shromáždění obracím se k Slovenské národní radě, k vám jako Slovákům, abyste nám pomohli odbourat vysokou čínskou zeď byrokratismu, kterou jsme obklopeni a pak společným úsilím a ve vzájemné důvěře pod vedením naší strany všechny obtíže zdoláme. (Potlesk. )

Předseda Chudík:

Ďakujem předsedovi Národného zhromaždenia súdruhovi Fierlingerovi za přejav.