Základní ustanovení (§ 3 až 9)

Ve výčtu dávek není uveden invalidní a částečný invalidní důchod při pracovním úrazu, který nebude již samostatnou dávkou; vznikla-li invalidita (částečná invalidita) pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (§ 22 a 26 zákona), bude se poskytovat zvýšený invalidní (částečný invalidní) důchod.

Z výčtu dávek byl vypuštěn a nebude již poskytován vdovecký důchod, protože se tento důchod jako samostatná dávka ukázal nepraktickým; dosud vyplácené vdovecké důchody se změní od 1. 7. 1964 na důchody invalidní (§ 120 odst. 4 zákona). Dále není ve výčtu dávek uveden důchod za výsluhu let vzhledem k tomu, že důchodové zabezpečení letců a umělců se nyní upravuje tak, že letci a umělci budou důchodově zabezpečeni jako ostatní pracující.

Dosavadní označení zaměstnání pod zemí v dolech a zaměstnání výkonných letců, jež patří do I. pracovní kategorie, se zpřesňuje.

Do I. pracovní kategorie budou nyní patřit též zaměstnání v hutích a těžkých chemických provozech, pokud se v nich vykonávají zvlášť těžké a zdraví škodlivé práce, dále zaměstnání kesonářů a potápěčů, zaměstnání při konečném zpracování radioaktivních surovin a přesně vymezená hornická zaměstnání v povrchových dolech (lomech) na uhlí a na radioaktivní suroviny.

Vláda nadále stanoví jen zásady; podle nichž se zaměstnání zařazují do I. a II. pracovní kategorie podle druhů vykonávaných prací, a nebude sama přímo určovat, která zaměstnání se zařazují do II. pracovní kategorie, jak tomu bylo dosud (vyhláška č. 251/1956 Ú. l.), ani nebude Státní úřad sociálního zabezpečení vydávat prováděcí předpisy o tom, která zaměstnání se považují za zaměstnání pod zemí v dolech (vyhláška č. 115/1957 Ú. l.). Tyto otázky budou řešeny resortními seznamy zaměstnání zařazených do I. nebo II. pracovní kategorie, které budou vydány podle zásad stanovených vládou.

Dosud se hodnotila pro vznik a výši nároku doba zaměstnání od 1. ledna 1957, před tímto dnem doba pojištění anebo doba postavená naroveň době pojištění. Podle nové úpravy bude rozhodující od 1. ledna 1965 (§ 145 odst. 2 č. 1) doba zaměstnání v pracovním poměru před 1. lednem 1957 i po tomto dni a doba postavená jí naroveň; bude se započítávat od 28. října 1918. Od tohoto dne se bude započítávat též doba učebního poměru a doba studia. Doba studia před 9. 5. 1945 se však bude započítávat za té další podmínky, že jde o pracovníka s celoživotním charakterem zaměstnaneckým. Doba studia se bude započítávat jen v rozsahu předepsaném podle studijních řádů, nebo příslušných předpisů. Nebylo-li studium dokončeno, započte se doba studia do dne výkonu poslední zkoušky. Výdělečnou činností se rozumí zaměstnání; samostatná výdělečná činnost i pracovní činnost v jednotném zemědělském družstvu. Náhradní doby se započítávají do doby zaměstnání (§ 7).

Započítání doby zaměstnání v cizině je nyní upraveno přímo v zákoně. Tím byl nahrazen zákon č. 17/1947 Sb., ve znění zákona č. 29/1950 Sb., o uznání nároků získaných u cizozemských nositelů sociálního pojištění.

Zůstává nadále v platnosti zásada, že doba zaměstnání se hodnotí pro účely důchodového zabezpečení; jen pokud pracovní poměr zakládá nemocenské pojištění.

V případech, kdy vznikne nárok na důchod po 31. prosinci 1964, bude dobou zaměstnání před 1. lednem 1965 doba krytá nemocenským pojištěním. Nebyl-li pracovník nemocensky pojištěn (nebyl zaměstnavatelem přihlášen nebo zaměstnání podle předpisů tehdy platných nezakládalo nemocenské pojištění), takže jeho doba zaměstnání není evidována, a bude-li žádat o započtení takové nepojištěné doby jako doby zaměstnání, bude se posuzovat otázka započtení této doby podle předpisů o nemocenském pojištění zaměstnanců nyní platných (zákon č. 54/1956 Sb.).

Nebude se započítávat doba zaměstnání pracovníka, který vykonávat zároveň samostatnou výdělečnou činnost; byla-li tato činnost hlavním zdrojem výživy pracovníka (§ 111 odst. 1). Rovněž se nabude započítávat jako doba zaměstnání doba služby v tzv. vládním vojsku, doba služby vojáka z povolání v armádě tzv. Slovenského státu a doba služby příslušníků policie a četnictva přijatých do služeb v době nesvobody (§ 131 odst. 2 zákona); tato doba nebo její část se započte do doby zaměstnání, pokud v ní byla vykonávána odbojová činnost.

Náhradní doba se započítává, jen trvalo-li skutečné zaměstnání (bez náhradních dob) aspoň jeden rok.

Internace z politických, národnostních nebo rasových důvodů v době nesvobody se posuzuje stejně jako věznění.

S účinností od 1. ledna 1965 se bude započítávat doba péče o dítě již od roku 1918, musí jít ovšem o dítě ve věku do 3 let nebo - jako dosud - o dítě plně invalidní; doba péče o plně invalidní dítě se započítává, nebylo-li dítě umístěno v ústavu sociální péče. Péče nahrazující péči rodičů je takový vztah, kdy dítě je v péči jiné ženy než své matky proto, že rodiče dítěte zemřeli nebo jsou nezvěstní, nebo sice žijí, nemohou však ze závažných příčin zajistit výchovu a výživu dítěte, nebo jestliže se žena provdá za muže s dětmi do tří let a o děti pečuje.

Poněvadž doba pobírání invalidního důchodu a v odůvodněných případech i doba pobírání částečného invalidního důchodu bude nyní náhradní dobou [§ 7 odst. 1 písm. h) a ch)], není třeba ochranného ustanovení dřívějšího § 7 odst. 2 zákona č. 55/1956 Sb. Důchod za výsluhu let uvedený v § 7 odst. 2 cit. zákona se již nebude vyskytovat v systému dávek sociálního zabezpečení.

Výše důchodu je stanovena jako dosud v určitém poměru k výdělkům, které určovaly životní úroveň pracovníka. Místo z průměrného ročního výdělku vyměřují se však nyní důchody z průměrného měsíčního výdělku, neboť v rodinách pracujících se běžně počítá s příjmy a výdaji měsíčními nikoli ročními.

Průměrný měsíční výdělek vyjadřuje životní úroveň pracovníka za delší dobu, tj. za 10 nebo za 5 let před vznikem nároku na důchod, nikoli za poslední měsíce před vznikem nároku na důchod. Stanovení průměrného měsíčního výdělku z celé doby zaměstnání by poškodilo v důchodových nárocích většinu pracovníků zejména manuálně pracujících; protože tito pracovníci byli za dřívějšího společenského řádu většinou špatně placení v důsledku nespravedlivého hodnocení významu a důležitosti jejich práce. V jejich důchodových nárocích by se dostatečně neprojevily výhody, které přinesla nová mzdová politika, především dělníkům.

Dnešní způsob určování průměrného ročního výdělku zcela vyhovuje. To potvrzuje praxe, neboť skoro u 93 % pracujících III. pracovní kategorie byl vzat za základ pro výpočet důchodu průměrný výdělek za posledních 5 kalendářních let před vznikem nároku na důchod, protože byl výhodnější než průměrný výdělek za 10 let. Případná snížení pracovní výkonnosti s přibývajícím věkem je vyrovnáváno pravidelným a pozvolným zvyšováním mzdové hladiny vyplývajícím z růstu produktivity práce.

Dřívější ustanovení o tzv. "stop-výdělku" k 55. nebo 60. roku věku není nutné, neboť u pracovníků, kteří k 60. roku věku (u pracovníků s nárokem na starobní důchod ze zaměstnání I. pracovní kategorie a u žen k 55. roku věku) splňují podmínky pro nárok na starobní důchod, se průměrný měsíční výdělek prakticky počítá k tomuto věku.

Průměrný měsíční výdělek pro starobní důchod se bude vypočítávat pracovníkům, kteří po vzniku nároku na starobní důchod pokračovali v dalším zaměstnání, ke dni výstupu ze zaměstnání, bude-li tento průměrný měsíční výdělek výhodnější než průměrný měsíční výdělek vypočtený ke dni vzniku nároku na důchod.

Prováděcí vyhláška stanoví, co se považuje za hrubý výdělek pracovníka.

Následkem předchozí invalidity nebo částečné invalidity mohou mít pracovníci nižší výdělky, i když již přestali být invalidními (částečně invalidními); aby nebyli poškození, mají výhodu tzv. "stop-výdělku", který jim zaručuje, že pozdější důchod jim nemůže být vyměřen z nižšího průměrného měsíčního výdělku, než z kterého jim byl již dříve vyměřen důchod.

Starobní důchod (§ 10 až 12)

Podmínkou pro nárok na plný starobní důchod po 31. prosinci 1964 bude vedle dosažení potřebného věku doba zaměstnání trvající aspoň 25 let (dosud 20 let).

Ohrožení zdraví horníka, který pracuje v povrchových dolech (lomech) na uhlí pod spodní úrovni nadloží, je menší než u horníka, který pracuje pod zemí. Je to patrno zejména i z počtu a závažnosti silikotických onemocnění. Tomuto rozdílu odpovídá i rozdílná mzdová křivka stanovená pro tyto práce. Nyní se projeví rozdíl i v důchodovém zabezpečení v tom, že horníkům pracujícím pod spodní úrovní nadloží a na skrývce a v povrchových dolech (lomech) na uhlí nebo na radioaktivní suroviny vznikne po zaměstnání trvajícím stanovenou dobu nárok na starobní důchod v 58 letech.

Věk potřebný pro nárok na plný starobní důchod se u žen stanoví tak, aby byly zvýhodněny ženy, které vychovaly děti. Pro ženy, které vychovaly 3 a více dětí, je dosavadní hranice věku potřebná pro nárok na plný starobní důchod (55 let) snížena od 1. ledna 1965 na 54, popřípadě až na 53 roky, pro ženy které vychovaly 2 děti, se zachovává dosavadní hranice věku a pro ženy, které vychovaly 1 dítě, nebo ženy bezdětné se zvyšuje na 56, popřípadě na 57 let. Kdyby ovšem žena, která vychovala jedno dítě, nebo bezdětná žena splňovala podmínky pro nárok na starobní důchod ze zaměstnání I. pracovní kategorie, platila by pro ni hranice věku 55 let.

Nárok na starobní důchod vzniká, jestliže pracovník byl zaměstnán po stanovenou dobu a dosáhl stanoveného věku. Starobní důchod se ovšem začne vyplácet, až pracovník zanechá zaměstnání, pokud vláda nestanoví jinak (§ 58 zákona).

Pro nárok na poměrný starobní důchod po 31. prosinci 1964 se stanoví doba zaměstnání aspoň 10 let (dosud 5 let).

Ženám se umožňuje získat poměrný starobní důchod již před dosažením věku 65 let, který byl dosud podmínkou pro nárok na tento důchod. Od 1. ledna 1965 může žena získat poměrný starobní důchod po dvacetiletém zaměstnání již ve věku 60 let, jestliže vychovala aspoň 1 dítě, jinak ve věku 62 let.

Základní výměra plného starobního důchodu činí jako dosud za stanovenou dobu, zaměstnáni I. pracovní kategorie 60 %, II. pracovní kategorie 55 % a III. pracovní kategorie 50 % průměrného měsíčního výdělku a zvyšuje se od 21. roku zaměstnání (I. a II. pracovní kategorie), popřípadě od 26. roku zaměstnání (III. pracovní kategorie), avšak pro zvýšení základní výměry se započítává jen doba zaměstnání vykonávaného po dosažení věku 18 let; doba zaměstnání vykonávaného před dosažením věku 18 let se tedy započítává jen pro vznik nároku na důchod a pro základní výměru důchodu, ne však pro její zvýšení.

Nově se stanoví v § 13 maximální výše plného starobního důchodu ke dni vzniku nároku na tento důchod; zvýšení základní výměry přesahující hranice uvedené v tomto ustanovení náleží, jen jde-li o zvýšení z hodnocení dob odbojové činnosti.

Pro pracovníka, u něhož ze stanovených 25 let zaměstnání připadá 20 let na zaměstnání I. pracovní kategorie, neplatí toto omezení výše plného starobního důchodu ke dni splnění podmínek pro nárok na tento důchod.

Nárok na plný starobní důchod se zvyšuje za dobu dalšího zaměstnání jako dosud o 4 % průměrného měsíčního výdělku, zvyšování nároku však pokračuje i po dosažení věku 65 let. Podmínkou zvyšování nároku na plný starobní důchod je, že pracovník nepobírá starobní (§ 58 zákona) nebo invalidní důchod. Není-li ukončen celý rok zaměstnání, hodnotí se každé tři měsíce zaměstnání 1 % průměrného měsíčního výdělku.

Poživatelům malých plných starobních důchodů se umožňuje, aby získali další prací vyšší důchod stanovený pevnou částkou (za 3 roky zaměstnání až 520 Kčs měsíčně); tento důchod bude přiznán, bude-li to pro důchodce výhodnější, místo plného starobního důchodu zvýšeného za dobu dalšího zaměstnání.

Pracovníkům starším 65 let, kteří nezískali nárok na plný starobní důchod, se bude zvyšovat nárok na poměrný starobní důchod o 2 % průměrného měsíčního výdělku, tj. o stejné částky, o jaké se zvyšuje nárok pracovníka na poměrný starobní důchod za každý rok zaměstnání před dosažením věku 65 let. Po dovršení 25 let zaměstnání se bude tento nárok zvyšovat o 4 % průměrného měsíčního výdělku. Podmínkou ovšem je, že pracovník nepobíral při další pracovní činnost důchod (starobní, resp. jeho část, invalidní).

Také pracovníkům, kteří splnili podmínky pro nárok jen na nízký poměrný starobní důchod a nepožádají o výplatu důchodu, se umožňuje, aby získali další prací místo poměrného starobního důchodu zvýšeného za dobu dalšího zaměstnání vyšší důchod stanovený pevnou částkou (za 3 roky zaměstnání až 400 Kčs měsíčně).

Dosavadní nejvyšší procentní sazba starobního důchodu (85 % a u zaměstnanců I. pracovní kategorie 90 % průměrného ročního výdělku) se stanoví nyní jednotně na 90 % průměrného měsíčního výdělku neomezeného, přesahuje-li částku 2000 Kčs (§ 9 odst. 3 zákona), a sníženého o částku rovnou dani ze mzdy stanovené podle rodinných poměrů pracovníka v době vzniku nároku na důchod. Naleží-li k starobnímu důchodu zvýšení o tzv. "stop-rozdíl" z dřívějšího veřejného penzijního za opatření, důchod z penzijního nadlepšení nebo příplatek k důchodu vzniklý ze závazků rozpočtových a hospodářských organizací, platí tato nejvyšší hranice pro úhrn starobního důchodu a tohoto zvýšení.

K hranici 90 % průměrného měsíčního výdělku nemusí být přihlédnuto při přiznávání starobního důchodu v nejnižší výměře (400 Kčs, 300 Kčs měsíčně), odůvodňují-li tento postup sociální poměry důchodce nebo manželské dvojice, které tu jsou v době přiznávání tohoto důchodu.

Nejvyšší výměry plného starobního důchodu 2200 Kčs měsíčně může dosáhnout pracovník; u něhož ze stanovených 25 let zaměstnání připadá 20 let na zaměstnání I. pracovní kategorie a který koná zaměstnání této kategorie v době vzniku nároku na starobní důchod.

Nejvyšší výměry 1800 Kčs měsíčně může dosáhnout pracovník, u něhož ze stanovených 25 let zaměstnání připadá 20 let na zaměstnání I. pracovní kategorie, který však nebyl zaměstnav v této kategorii v době vzniku nároku na starobní důchod. Téže nejvyšší výměry může dosáhnout pracovník, u něhož ze stanovených 25 let zaměstnání připadá 20 let na zaměstnání II. pracovní kategorie; přitom se nevyžaduje, aby pracovník byl zaměstnán ve II. pracovní kategorii v době vzniku nároku na starobní důchod.

Ve všech ostatních případech může pracovník dosáhnout nejvyšší výměry plného starobního důchodu 1600 Kčs měsíčně.

Důchody v nejvyšší výměře stanovené pevnou částkou podléhají rovněž zvláštní dani z důchodu.

Do nejvyšší výměry stanovené pevnými částkami (2200 Kčs, 1800 Kčs a 1600 Kčs měsíčně) se započítává nejen starobní důchod a zvýšení důchodu za další zaměstnání, nýbrž též i jakékoli jiné důchody z důchodového zabezpečení (pojištění), např. úrazové důchody nebo důchody válečných poškozenců přiznané podle dřívějších předpisů, důchody z cizozemského zabezpečení apod.

Nároky z důchodového připojištění (vyhláška č. 156/1954 Ú. l.) získaná placením pojistného pracovníky po 31. prosinci 1952 se do nejvyšších hranic starobního důchodu nevčítají.

Invalidní důchod (§ 19 až 22)

Zásada, že se má invalidní důchod blížit výši starobního důchodu, na který by měl pracovník nárok, kdyby nebyl vyřazen svým dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem předčasně ze zaměstnání, vede k tomu omezení, že nárok na invalidní (částečný invalidní) důchod mohou získat jen pracovníci, kteří ještě nesplnili podmínky pro nárok na starobní důchod.

Na rozdíl od zákona č. 55/1956 Sb. bylo do navrhovaného zákona pojato ustanovení, kterým se stanoví pojem plné i částečné invalidity. Dosud byly zásady pro posuzování invalidity a částečné invalidity stanoveny usnesením vlády na podkladě zákonného zmocnění (vyhláška č. 34/1962 Sb.).

Dosavadní invalidita se nově nazývá plnou invaliditou. Působí zpravidla úplnou ztrátu pracovní schopnosti, která může být trvalá bez možnosti rehabilitace, nebo nikoli trvalá a umožňující po určité době při provádění vhodné rehabilitace znovu získat pracovní schopnost k dalšímu zaměstnání. Podrobnosti, zejména objasnění některých pojmů, které používá zákon, uvádějí prováděcí předpisy.

Pojem částečné invalidity není proti dosavadnímu stavu změněn. Částečný invalidní důchod se poskytuje jako doplněk mzdy částečně invalidnímu pracovníku. Co se považuje za podstatný pokles výdělku; bylo dosud stanoveno ve směrnicích č. 73/1957 Ú. l. pro posuzování invalidity a částečné invalidity. Zásady zde uvedené a pozdějšími prováděcími předpisy rozvedené přejímá prováděcí vyhláška k navrhovanému zákonu a objasňuje i některé okolnosti významné pro posouzení částečné invalidity.

Dosavadní potřebná doba zaměstnání není novou úpravou změněna; zavádí se však nově výjimka v § 27 odst. 1 písm. a).

Dosavadní zkušenosti ukázaly, že někteří pracovníci získali dobu potřebnou pro nárok na invalidní důchod, ačkoliv jejich dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který nutno hodnotit jako plnou nebo částečnou invaliditu, nastal již před vstupem do zaměstnání. Těmto pracovníkům nelze spravedlivě odepřít důchod; proto i v těchto mimořádných případech vznikne na invalidní (částečný invalidní) důchod nárok. Pro takové pracovníky, kteří však ještě nedosáhli ani věku 24 let, se požaduje potřebná doba zaměstnání aspoň dva roky. Rovněž se umožňuje získat nárok na invalidní (částečný) důchod pracovníkům, kteří se stali invalidními (částečně invalidními) až po vstupu do zaměstnání, avšak v době vzniku invalidity (částečné invalidity) nezískali ještě potřebnou dobu zaměstnání; ti si mohou dalším zaměstnáním po vzniku invalidity doplnit chybějící část potřebné doby zaměstnání. Občanům, kteří nemohli do 25. roku věku být zaměstnáni po dobu potřebnou pro nárok na důchod, může být dobrovolně přiznán invalidní důchod, jestliže jejich plná invalidita vznikla již při narození nebo v mládí; důchod však může činit nejvýše 400 Kčs měsíčně.

Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který značně ztěžuje pracovníku obecné životní podmínky, bude jako dosud posuzován jako částečná invalidita, i když pracovníku nezpůsobil podstatný pokles výdělku. Podle navrhované úpravy může být takto postiženému přiznán částečný invalidní důchod jako fakultativní dávka.

Pracovní úraz se definuje v souladu s připravovaným zákoníkem práce.

Seznam nemocí z povolání bude tvořit součást (přílohu) prováděcí vyhlášky a nikoli přílohu zákona, jako tomu bylo dosud.

Výše invalidního důchodu (§ 23 až 28)

Nová úprava výše invalidního důchodu vychází ze zásady, že tento důchod má být v podstatě stejně vysoký jako starobní důchod, kterého by pracovník dosáhl, kdyby nebyl předčasnou ztrátou pracovní schopnosti vyřazen z práce. Proto se pro stanovení výše nároku přičítá ke skutečně získané době zaměstnání před vznikem nároku na důchod doba, která pracovníku chybí do dosažení věku, v němž by mohl získat nárok na plný starobní důchod. Pro zvýšení základní výměry invalidního důchodu se obdobně jako u starobního důchodu započítává jen doba po dosažení věku 18 let, ať již jde o dobu zaměstnání, nebo o dobu přičtenou.

Dále se poměrně snižuje základní výměra invalidního důchodu obdobně jako při stanovení výše poměrného starobního důchodu (§ 14).

Výše částečného invalidního důchodu se nově stanoví polovinou invalidního důchodu bez zřetele k ustanovení o nejnižší výměře invalidního důchodu.

Zásada, že se výše invalidního důchodu má blížit výši starobního důchodu, je důsledně provedena také tehdy, jde-li o invalidní důchod při pracovním úrazu. Při pracovním úrazu utrpěném při výkonu zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se však má vždy za to, že je splněna podmínka 20 roků zaměstnání této kategorie. Invalidní důchod při pracovním úrazu se zvyšuje o 10 % průměrného měsíčního výdělku, a to i tehdy, jde-li o invalidní důchod snížený obdobně jako poměrný starobní důchod.

Výše částečného invalidního důchodu při pracovním úrazu se stanoví důsledně polovinou invalidního důchodu pro plnou invaliditu vzniklou následkem pracovního úrazu.

Obdobně jako je tomu u starobního důchodu, zůstává i nejvyšší výměra invalidního důchodu zachována v dosavadní výši; i důchody v nejvyšší výměře podléhají ovšem také zvláštní dani z důchodu.

Nejvyšší výměra důchodu 1800 Kčs měsíčně se nově přiznává též pracovníkům, kteří byli zaměstnáni v I. nebo ve II. pracovní kategorii celkem 20 let kdykoli, kdežto dosud platila pro tyto pracovníky, pokud ke dni vzniku nároku na důchod byli zaměstnáni ve III. pracovní kategorii, jen nejvyšší výměra 1600 Kčs měsíčně, stanovená pro důchod ze zaměstnání v této pracovní kategorii.

Také dosavadní nejnižší výměra invalidního důchodu se zachovává, nepřichází však v úvahu pro stanovení výše částečného invalidního důchodu (§ 25). Nejnižší výměra může však být zvýšena až na 600 Kčs, je-li výživa důchodce nebo jeho rodiny převážně odkázána na tento důchod.

Nejvyšší procentní sazba invalidního důchodu se stanoví obdobně jako pro starobní důchod. Možnost povolit výjimky z tohoto ustanovení pro důchodce a jejich rodiny plně odkázané na důchod je upravena obdobně jako u starobního důchodu (§ 18).

Vdovský důchod (§ 29 a 30)

Důchody pozůstalých mohou být přiznány také tehdy, není-li smrt pracovníka (důchodce) sice prokázána; lze-li však ze zjištěných skutečností usuzovat na její pravděpodobnost.

Proti dosavadnímu stavu bude náležet sirotčí důchod oboustranně osiřelému dítěti, i když jeho zemřeli rodiče nebo osoby, na něž bylo dítě odkázáno výživou, nebyli zaměstnáni; alespoň jeden z nich musil však mít v době smrti trvalý pobyt v Československé socialistické republice.

Vdovský důchod má především sociální funkci a nemá brzdit vstup mladších a zdravých žen do zaměstnání. Náleží proto vdovám, které nejsou schopny práce nebo které mají horší postavení proti bezdětným vdovám, protože pečují o nezletilé děti nebo jimž výchova dětí bránila vstoupit do zaměstnání anebo je přinutila k výstupu ze zaměstnání. Těmto hlediskům odpovídají podmínky nároku na vdovský důchod. U bezdětných žen se požaduje invalidita nebo 50 let věku. U žen, jejichž manžel zemřel následkem pracovního úrazu při výkonu práce I. pracovní kategorie (nikoliv následkem nemoci z povolání), se požaduje věk 40 let ke dni smrti manžela; u ostatních žen je podmínkou péče a děti, pokud mojí nárok na sirotčí důchod.

Invalidita vdovy se posuzuje oproti dosavadnímu stavu stejně jako invalidita pracovníků.

Prováděcí vyhláška stanoví, kdy je splněna podmínka výchovy dítěte.

Vývojem socialistické společnosti se upravily vztahy mezi mužem a ženou tak, že jim nic nemůže bránit při déle trvajícím soužití v tom, aby uzavřeli sňatek. Stává se proto důchod družky nepraktickým. V případech hodných zvláštního zřetele mohl by být přiznán družce s dětmi vdovský důchod za použití ustanovení, které umožňuje odstranit tvrdosti, jež by se vyskytly při provádění navrhovaného zákona.

Proti dosavadnímu stavu nárok na dřívější vdovský důchod zaniklý provdáním nevzniká znovu při opětném ovdovění, jestliže náleží vdovský důchod po posledním manželu, i když je nižší než dřívější.

Návrh zákona se přizpůsobuje zásadám zákona o rodině; podle něhož rozvedený manžel má být zásadně povinen poskytovat příspěvek na výživu bývalé manželce nejdéle po dobu pěti let. Jestliže vyživovací povinnost byla stanovena rozvedenému manželu podle dřívějších předpisů trvale; náleží vdově trvalý vdovský důchod. Rozvedená manželka může žádat u soudu o výjimečné prodloužení výplaty příspěvku na výživu a po úmrtí manžela o výjimečně prodloužení výplaty vdovského důchodu u orgánu provádějícího sociální zabezpečení; prodloužení výplaty vdovského důchodu bude povolováno za stejných podmínek, za nich budou soudy prodlužovat povinnost k placení příspěvku na výživu rozvedeným manželům.

Nová úprava nároku na vdovský důchod v případě, kdy manželství bylo uzavřeno po 60. roce věku pracovníka (důchodce) a nervalo aspoň dva roky; má zabránit spekulačním sňatkům, uzavřeným před smrtí pracovníka (důchodce) především z toho důvodu, aby byl získán vdovský důchod.

Výplata vdovského důchodu bude zastavena na základě rozhodnutí okresního národního výboru, jestliže vdova žije ve společné domácnosti jako družka a neuzavřela sňatek především ze spekulačních důvodů; aby nepřišla o vdovský důchod, takže vdovský důchod neplní svou sociální funkci. V případech hodných zřetele může však okresní národní výbor ponechat výplatu vdovského důchodu v plné výši nebo ve snížené výměře.

Nová úprava postihuje tzv. mrtvá manželství, kdy manželé nežili už delší dobu ve společné domácnosti a manželka nepobírala od manžela výživné, takže nebyla na něj v době jeho smrti odkázána výživou. Nová úprava tedy sociální situaci vdovy po smrti manžela nezhoršuje.

Výše vdovského důchodu (§ 31 a 32)

Proti dosavadnímu stavu vdově, která nežila s manželem delší dobu před jeho smrtí ve společné domácnosti, náleží vdovský důchod jen do výše výživného; kdyby však vdovský důchod činil méně, než kolik činilo výživné nebo příspěvek na výživu, nebude důchod zvýšen.

Proti dosavadnímu stavu nemohou dva nebo více vdovských důchodů přiznaných po témže zemřelém překročit výši důchodu, na který by měl zemřelý v době smrti nárok; jinak se musí vdovské důchody krátit poměrně ke své výši.

Navrhovaný zákon nově zavádí krácení vdovského důchodu při souběhu s příjmem ze zaměstnání nebo z jiné výdělečné činnosti. Protože vdovský důchod má především sociální funkci, nemá být poskytován vdově, která má vysoký výdělek a nemá nezaopatřené děti. Při nezaopatřených dětech se vdovské důchody krátí mírněji nebo se vůbec nekrátí.

Sirotčí důchod (§ 33)

Na rozdíl od dosavadního stavu náleží sirotčí důchod i po jiných osobách než po rodičích jen tehdy, jestliže rodiče dítěte, pokud jsou živi, nemohou sami zajistit ze závažných důvodů výživu dítěte; sirotčí důchod se však odejme, jakmile tyto důvody později pominou.

Důchod sirotčí stejně jako vdovský důchod má především sociální funkci. Není proto účelné vyplácet sirotčí důchod po skončení školní docházky na sirotka, který má příjem nad 600 Kčs měsíčně.

Podle zákona o rodině zanikají osvojením práva a povinnosti dosavadních osvojencových rodičů. Obdobně zaniká osvojením i nárok na sirotčí důchod. Zrušením osvojení se však původní nárok obnovuje.

Důchod manželky (§ 35)

Důchod manželky se stává dávkou fakultativní, neboť jako nároková dávka neplnila svou sociální funkci (náležela i při slušných příjmech manžela nebo v rodině).

Invalidita manželky se posuzuje stejně jako u pracovníků.

Důchod manželky může být přiznán až do částky 300 Kčs podle sociálních poměrů rodiny.

Výchovné k důchodům (§ 38)

Výchovné nenáleží jen tehdy, jestliže pracovník nesplnil stanovené podmínky pro přídavky na děti z vlastní viny, např. proto, že zameškal pracovní směny.

Pracujícím důchodcům nebo důchodcům, jejichž manžel pracuje, může být přiznán rozdíl mezi přídavky na děti a výchovným v sociálně odůvodněných případech, což se prakticky provádí již dnes za použití ustanovení o odstraňování tvrdostí, které by se vyskytly při provádění zákona.

Zvýšení důchodu pro bezmocnost (§ 39)

Zvýšení důchodu pro bezmocnost se bude poskytovat v částce 100 až 400 Kčs měsíčně, kdežto dosud se poskytovalo zvýšení procentní částkou základního důchodu. Tím se zamezí tomu, aby důchodce s vyšším důchodem při stejném stupni bezmocnosti pobíral vyšší zvýšení pro bezmocnost než důchodce s nižším důchodem. Až do částky 400 Kčs se může poskytnout zvýšení i k sirotčímu důchodu a k výchovnému. Důchod po snížení o zvláštní daň spolu se zvýšením pro bezmocnost nemá zpravidla překročit částku 1400 Kčs měsíčně.

Důchody občanů konajících službu v ozbrojených silách a pozůstalých po nich (§ 40 až 42)

Jde-li o vojáka, který byl před nastoupením služby v ozbrojených silách pracovníkem a stal se invalidním (částečně invalidním) při výkonu nebo v době výkonu vojenské služby, stanoví se invalidní (částečný invalidní) důchod z průměrného měsíčního výdělku vypočteného z výdělků dosažených před nastoupením služby v ozbrojených silách; je-li průměrný měsíční výdělek takto stanovený nižší než 1000 Kčs měsíčně, vyměří se důchod z částky 1000 Kčs. Částky 1000 Kčs měsíčně se použije i pro výpočet důchodu vojáků, kteří nebyli před nástupem služby v ozbrojených silách pracovníky v pracovním poměru. Jestliže byli družstevníky, je jejich důchodové zabezpečení upraveno zákonem o sociálním zabezpečení družstevních rolníků.

Zabezpečení členů rodin občanů konajících službu v ozbrojených silách (§ 43 až 50)

Nová úprava zjednodušuje dosavadní komplikované předpisy a přizpůsobuje podmínky charakterizující členy rodiny vojáků vývoji a požadavkům naší společnosti. Navrhovaný systém zabezpečení členů rodiny oprošťuje vojáky od starostí o hmotné zabezpečení jejich rodin. Stát zabezpečuje především rodinu vojáka (děti a manželku) a osoby, k nimž má voják zákonnou vyživovací povinnost (dítě zrozené mimo manželství, rozvedenou manželku); z ostatních členů rodiny pak zabezpečuje ty, kteří jsou výlučně na vojákovi hmotně závislí, protože nemají dostatečný příjem a nejsou schopni si jej opatřit ani vlastními silami ani za pomoci ostatních rodinných příslušníků.

Poskytnutím zaopatřovacího příspěvku nezaopatřeným dětem vojáka přejímá nová úprava část povinností, které otec dětí pro výkon služby v ozbrojených silách nemůže vůči nim plnit. Proto se zaopatřovací příspěvek zajišťuje - na rozdíl od dosavadní úpravy - všem nezaopatřeným dětem vojáka bez ohledu na jejich případné alimentační nároky vůči jiným osobám. Nová úprava nepřejímá možnost poskytovat zaopatřovací příspěvek duševně nebo tělesně vadným dětem starším 25 let, které jsou plně invalidní, protože těmto osobám lze přiznat invalidní důchod (§ 27 odst. 2).

Manželce vojáka zajišťuje nová úprava zaopatřovací příspěvek zpravidla od 4. měsíce těhotenství do 3. roku věku dítěte. Za vážný důvod, pro který nemůže být manželka výdělečně činnou; je považovat studium, péči o zdravé dítě předškolního věku starší 3 let, nelze-li péči o ně zajistit jinak, apod.

Vůči rozvedené manželce vojáka nebo manželce, která s ním nežije ve společné domácnosti, a vůči neprovdané matce dítěte vojáka má stát podle navrhované úpravy plnit závazek, který vojákovi stanovil soud, pokud je nižší, než je výše zaopatřovacího příspěvku. U rozvedené manželky to může být z důvodu její neschopnosti k práci, u neprovdané matky je to v období před porodem a bezprostředně po něm (§ 95 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině).

Pro družku se stanoví stejné podmínky jako pro manželku, avšak vyžaduje se péče o dítě vojáka; nestačí tedy péče jen o její dítě, jehož otcem je jiný muž. Tím se má bránit zneužívání tohoto opatření.

Vedle osob výše uvedených může mít voják i jiné příbuzné, kteří jsou na něj odkázáni výživou, jako rodiče, prarodiče. Zda taková odkázanost tu je, bude posuzovat komise národního výboru v každém jednotlivém případě. Proto je zaopatřovací příspěvek v těchto případech fakultativní dávkou.

Podle dosavadní úpravy může být vojákovi poskytnut mimořádný příspěvek ve výši 300 Kčs, je-li toho třeba k zmírnění hospodářské újmy, která by vojákovi vzešla výkonem služby v ozbrojených silách. Tento mimořádný příspěvek se poskytuje zpravidla na úhradu nájemného z bytu. Bude účelné tuto možnost poskytování zaopatřovacího příspěvku zachovat.

Dítě vojáka bylo podle dosavadní úpravy zpravidla dalším členem rodiny (na rozdíl od prvního člena rodiny, kterým byla zpravidla manželka vojáka) a jeho nárok činil zpravidla 180 Kčs měsíčně. Podle navrhované úpravy činí zaopatřovací příspěvek pro nezaopatřené dítě 170 Kčs měsíčně, takže spolu s přídavkem na děti vypláceným podle předpisů o nemocenském pojištění bude manželka vojáka pobírat na dítě 240 Kčs měsíčně. Krácení zaopatřovacího příspěvku pro příjem dítěte je podstatně zjednodušeno.

Výše zaopatřovacího příspěvku se stanoví pevnými částkami. Podle dosavadní úpravy měla manželka vojáka nárok na zaopatřovací příspěvek 300 Kčs měsíčně a v době 9 týdnů před porodem a 9 týdnů po něm ještě nárok na přídavek 150 Kčs měsíčně. Tento přídavek mohl být poskytnut také v případech, které zasluhovaly zvláštního zřetele. Této možnosti zlepšit hospodářskou situaci rodin vojáků poskytnutím přídavku národní národní výboru zřídka používaly. Výše zaopatřovacího příspěvku se v navrhované úpravě stanoví částkou 500 Kčs měsíčně s ohledem na dosavadní výši zaopatřovacího příspěvku spolu s přídavkem poskytovaným manželce (až 450 Kčs měsíčně). Byl vzat také zřetel na to, že je spravedlivé, aby manželka nenesla po dobu vojenské služby svého manžela celé společné náklady rodiny ze svého příjmu.

Krácení zaopatřovacího příspěvku manželky vojáka pro její příjem je proti dosavadnímu stavu velmi zjednodušeno. Posud se zaopatřovací příspěvek krátil rázně podle povahy příjmů. Podle průzkumu provedeného ve 23 okresech různých krajů v první polovině roku 1962 bylo z manželek pobírajících zaopatřovací příspěvek zaměstnáno 24 % jejich průměrný výdělek činil 765 Kčs měsíčně.

Opatřením navrhovaným v § 46 odst. 2 se provádí zásada, že stát nepřejímá vůči těmto osobám větší závazky, než jaké voják skutečně vůči nim měl v den nástupu služby v ozbrojených silách. Dosud tato zásada platila jen pro rozvedenou manželku.

Podle dosavadní úpravy může úhrn zaopatřovacích příspěvků poskytnutých členům rodiny téhož vojáka přesahovat výši výdělku. Navrhovanou úpravou stát v podstatě nepřejímá větší závazky, než jaké voják mohl vůči členům své rodiny plnit před nastoupením služby v ozbrojených silách ze svých příjmu. Odstraňuje se neodůvodněné rovnostářství a přispěje se ke zvýšení morální odpovědnosti mladých otců za rodinu.

Důvody, pro které nelze zaopatřovací příspěvek vyplácet, jsou v podstatě převzaty z dosavadní opravy; nově se uvádí jako důvod hro zastavení výplaty zaopatřovacího příspěvku pobyt oprávněného v cizině delší než jeden měsíc.

Společná ustanovení o dávkách (§ 52 až 62)

O povinnostech oprávněných osob platí dosavadní předpisy; vztahují se i na osoby oprávněné podle předpisů o zabezpečení členů rodin občanů konajících službu v ozbrojených silách. Dosavadní ustanovení byla z hlediska zájmu ochrany socialistického vlastnictví zpřesněna; lhůta k ohlášení změn ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu byla zkrácena z 15 dnů na 13 dnů. Kratší lhůta je dostatečná a zmenší možnost vyčkávat s hlášením až do konce lhůty z důvodů spekulativních.

Mezi případy zavinění příjemce dávky, uvedenými příkladmo, je pojata i okolnost, jež se v praxi dosti často vyskytuje, že totiž příjemce dávky vědomě přijímal dávku vyplácenou neprávem.

Vzhledem k tomu, že podle navrhovaného zákona vzniká nárok na výplatu starobního důchodu po skončení zaměstnání, bylo nutno změnit dosavadní ustanovení o výplatě starobního důchodu v době výplaty nemocenského, o sice v tom smyslu, že se po tuto dobu starobní důchod nevyplácí. Pokud pak dojde na podkladě usnesení vlády k výjimečnému poskytování starobního důchodu pracujícím důchodcům, bude ovšem vyplácen důchod i vedle nemocenského.

Nově bude upraven dosavadní předpis o omezení výplaty důchodů, je-li důchodce umístěn v psychiatrické léčebně. Dosud se důchod nevyplácel, jen šlo-li o umístění v psychiatrické léčebně po dobu delší 6 měsíců. Tato lhůta se zkracuje na 2 měsíce a při návratu z léčebny se vyplácí důchod zpětně jen za poslední dva měsíce (dosud za 3 měsíce). Toto opatření se nově vztahuje i na důchodce, který nemá jinou vyživovací povinnost, než povinnost platit výživné určené rozhodnutím soudu; není totiž důvodu poskytovat celý důchod osobám, které je sice důchodce povinen vyživovat, ale kterým neplatí na výživu více, než kolik určil soud (§ 54 odst. 2).

Nově se omezuje výplata dávek též důchodcům, kteří nemají povinnost vyživovat jiné osoby a jsou umístěni v jiném léčebném zařízení než v psychiatrické léčebně. Těmto důchodcům se počínajíc třetím měsícem bude vyplácet jen polovina důchodu, nejvýše však 500 Kčs měsíčně, pokud úhrada zvláštních důchodcových závazků nebo osobních potřeb nutně nevyžaduje výplatu vyšší částky (§ 54 odst. 3).

Je-li občanu se změněnou pracovní schopnosti při přípravě pro povolání poskytováno bezplatné ubytování nebo stravování, náleží mu vedle toho ještě příspěvek v jednotné výši 100 Kčs měsíčně. Proto navrhovaný zákon omezuje výplatu důchodů, s výjimkou částečného invalidního důchodu, těm důchodcům, na něž nejsou výživou odkázány jiné osoby a kteří jako občané se změněnou pracovní schopností mají při přípravě pro povolání nejen bezplatné ubytování a stravování, ale i peněžitý příspěvek a jsou tedy jejich životní potřeby z valné části uspokojeny (§ 54 odst. 4).

Výplata dávek důchodci, který odpykává trest odnětí svobody nebo byl vzat do vazby, bude nadále prováděna v podstatě jako tomu bylo dosud (vyhláška č. 141/1958 Ú. l.). Část důchodu, která se vyplácí po dobu vazby nebo výkonu trestu, není však určena procentem důchodu, nýbrž se řídí zřetelem k závazkům důchodce a k osobním potřebám členů jeho rodiny. Toto opatření bude provedeno, jde-li o trest delší jednoho měsíce (dosud tří měsíců). Byl-li důchodce odsouzen k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu 3 měsíce, bude se důchod vyplácet zpětně toliko za jeden měsíc (§ 55 odst. 2).

Zásada dosud platná pro souběh nároku na starobní a invalidní (částečný invalidní) důchod se rozšiřuje pro souběh jakýchkoli důchodů z důchodového zabezpečení (pojištění, zaopatření). Při souběhu nároků na důchody náleží tedy zásadně jen jeden důchod, a to nejvyšší. Jestliže poživatel invalidního důchodu (nejde-li o invalidní důchod, který zanikl před 1. lednem 1957) splní podmínky nároku na starobní důchod, má právo požádat, aby mu byl přiznán starobní důchod na místě dosavadního invalidního, považuje-li to pro sebe za výhodnější (např. chce-li si další prací zvýšiti nárok na důchod).

Výjimka je stanovena pro souběh vdovského nebo sirotčího důchodu s důchodem starobním nebo invalidním (částečným invalidním), popřípadě pro souběh vdovského a sirotčího důchodu. Zachovává se tu dosavadní stav a vyplácí se vyšší důchod plně a z nižšího polovina. Při této úpravě se nebere v počet zvýšení pro bezmocnost ani výchovné.

Nové zásady platné pro souběh nároků na dva nebo více důchodů z československého sociálního zabezpečení (pojištění) je třeba v podstatě rozšířit i na souběh těchto důchodů s důchody vyplácenými z ciziny. Tato úprava je odůvodněna tím, že se doba zaměstnání v cizině zásadně hodnotí stejně jako doba zaměstnání v Československu, pokud mezistátními úmluvami není stanoveno jinak (§ 6 odst. 1 č. 5). Pokud by ve výjimečných případech došlo k tvrdostem při provádění této úpravy se zřetelem k povaze důchodů vyplácených z ciziny, bude mít Státní úřad sociálního zabezpečení možnost povolit výjimky.

Ustanovení § 59 odst. 2 je odůvodněno zavedením krácení vdovského důchodu při souběhu s příjmem z výdělečné činnosti. Praktické provádění tohoto krácení důchodů vyžaduje možnost vyplácet důchody zálohově, popřípadě pozadu, v delších než měsíčních obdobích a provádět vyúčtování záloh až po plynutí několika měsíců, nejpozději však za období 6 měsíců.

Pokud jde o postoupení a zastavení dávek; zachovává se dosavadní stav. Dosavadní ustanovení o zákazu zastavit dávky bylo vypuštěno v souladu s předpisy občanského zákoník.

Naproti tomu se nově stanoví, že nárok na důchod přechází již ze zákona na ústav sociální péče, který přijal důchodce do zaopatření, a to až do výše měsíční částky, kterou je důchodce povinen platit jako příspěvek na zaopatření.

Zvláštní daň z důchodu (§ 63 až 65)

Z důchodů bude srážena zvláštní daň, jestliže přesahují částku 700 Kčs měsíčně; pečuje-li důchodce o dítě, na něž bere výchovné, zvyšuje se nezdanitelná výměra důchodu na 900 Kčs měsíčně, pečuje-li o dvě děti, na 1100 Kčs měsíčně. Pečuje-li důchodce o tři děti, na něž bere výchovné, nepodléhá důchod ať jakkoli vysoký zvláštní dani. Obdobně se zvyšuje nezdanitelná hranice vdovského důchodu, jestliže vdova pečuje o dítě (§ 33), na něž náleží sirotčí důchod.

Při zjištění výše důchodu pro vyměření daně se postupuje tak, že se důchod vypočte ke dni vzniku nároku, s případným omezením na pevná maxima a daň se vyměří z takto vypočtené částky; po odečtení zvláštní daně z důchodu se výše důchodu upraví podle příslušných ustanovení zákona (§ 13 odst. 4, § 18, § 23 odst. 4, § 28, § 122, § 125). Zdanění nepodléhá zvýšení starobního důchodu za dobu dalšího zaměstnání spadajícího do období po 30. červnu 1964, případně před tímto obdobím, jestliže byl pracovník zaměstnán ke dni 30. června 1964. Nebyl-li zaměstnán k tomuto dni a je mu vyplácen důchod, vyloučí se ze zdanění zvýšení důchodu za pracovní činnost vykonávanou před 30. červnem 1964 jen na žádost. Dále nepodléhá dani zvýšení důchodu za dobu odbojové činnosti, výchovné a zvýšení důchodu pro bezmocnost.

Požívá-li důchodce dva důchody nebo více důchodů, zdaňuje se úhrn všech důchodů, a to i tehdy, byl-li již některý z důchodů zdaněn proto, že nárok na něj vznikl před 1. lednem 1957. Tam, kde se vyplácí jen část důchodu již zdaněného (např. při pobytu v nemocnici, při krácení vdovského důchodu pro souběh s výdělkem), zbylá část důchodu se již nezdaňuje.

Důchody pozůstalých se vyměřují z nezdaněného starobního (invalidního, částečného invalidního) důchodu; proto budou zdaněny.

Z důvodu administrativní jednoduchosti bude zvláštní daň z důchodu vyměřovat Státní úřad sociálního zabezpečení zároveň při vyměření důchodu a ihned z důchodu srážet; vzhledem k tomu, že důchody jsou relativně nižší než mzdy a zvláštní daň z důchodu relativně nižší než daň ze mzdy, není třeba brát zřetel na okolnosti, které odůvodňují snížení nebo zvýšení daně ze mzdy s výjimkou péče o nezaopatřené děti.

Zvláštní daň činí 1% až 12;5 % podle výše důchodu. Bude se vybírat podle tabulky, která bude součástí vyhlášky provádějící zákon o sociálním zabezpečení.

Zvláštní daň nebude vykazována v rozpočtu jako příjem, nýbrž rozpočtovány a účtovány budou jen důchody snížené o srážku daně.