Služby sociálního zabezpečení (§ 66 až 81)

Významná úloha v socialistické péči o člověka připadá péči o občany se změněnou pracovní schopností. Jde především o pracovní a společenskou rehabilitaci těchto občanů, která má nejen význam sociální, ale i ekonomický. S občany se změněnou pracovní schopností se počítá ve státním plánu národního hospodářství jako s jedním ze zdrojů pracovních sil. Většina občanů se změněnou pracovní schopnosti chce totiž i nadále být produktivními členy socialistické společnosti a svou prací pomáhat spolu s ostatními pracujícími ke zvyšována národního důchodu. Prováděním péče o občany se změněnou pracovní schopností zajišťuje stát v duchu ústavy i těmto občanům uskutečnění práva na práci a tím vytváří předpoklady pro plnění povinností občana pracovat ve prospěch celku. Zvláštní důraz se klade na zvyšování kvalifikace občanů se změněnou pracovní schopností, neboť neustálý rozvoj národního hospodářství a zejména rozvíjející se mechanizace a automatizace vyžadují k plnění uložených úkolů kvalifikované pracovníky. Poskytování přípravy pro povolání občanům se změněnou pracovní schopností je proto základním úkolem v péči o tyto občany, na němž se musí podílet jak orgány sociálního zabezpečení, tak i závody (družstva).

Vyhledávání a doporučení vhodného pracoviště, na kterém občan se změněnou pracovní schopností bude mít možnost plně uplatnit své zachované fyzické a duševní schopnosti, vykonávat práci bez ohrožení svého zdravotního stavu a pokud možno i bez snížení životní úrovně, je jednou z nejodpovědnějších činností na úseku pracovní rehabilitace. Umístění občanů se změněnou pracovní schopností na vhodná pracoviště umožňuje jim vyrovnat se v práci zdravým pracovníkům. Tím jsou občané se změněnou pracovní schopností zabezpečení výdělkem z vlastní produktivní práce, takže nemusí spoléhat na důchodové zabezpečení, ani nejsou odkázáni na sociální péči.

Pracovníci, kteří následkem úrazu nebo nemoci pozbyli schopnosti zastávat dosavadní pracovní místo a byli proto v závodě přeřazení na jiné vhodné pracoviště, požívají nyní dosavadní ochrany jako občané se změněnou pracovní schopností.

Na rozdíl od dosavadního stavu provádějí výběr vhodných pracovních míst pro občany se změněnou pracovní schopností závody v součinnosti s orgány ROH pod metodickým vedením okresního národního výboru. Na základě provedeného výběru pracovních míst sestavují závody seznam těchto pracovních míst, který podává přehled o možnosti pracovního uplatnění občanů se změněnou pracovní schopností na jednotlivých závodech.

K zásadní změně dochází dále při zajišťování zaměstnanosti občanů se změněnou pracovní schopností. Místo dosavadního plánu pracovních míst se nově zavádí plán zaměstnanosti občanů se změněnou pracovní schopností. Tímto plánem se každoročně určuje jednotlivým závodům, kolik občanů se změněnou pracovní schopností mají během kalendářního roku celkem zaměstnávat. Úspěšnému plnění plánu zaměstnanosti napomáhají každoročně sestavovaná technická a organizační opatření, pomocí nichž lze podle situace na každém závodě vytvářet konkrétní podmínky k zaměstnávání co největšího počtu občanů se změněnou pracovní schopností na kvalifikovaných místech.

Významným zařízením pro občany se změněnou pracovní schopností jsou zvláštní dílny (pracoviště), které zřizují závody. Tyto dílny (pracoviště) poskytují občanům se změněnou pracovní schopností společensky užitečné výdělečné zaměstnání, umožňují jim pracovní přizpůsobení, získání či zvýšení kvalifikace nebo přechod do zaměstnáni za běžných podmínek na závodě.

Zvláštní péči je třeba věnovat mladistvým se změněnou pracovní schopnost. Správně volená příprava pro budoucí povolání poskytuje mladistvým plné rozvinutí jejich tvůrčích schopností, umožňuje jim uspokojování jejich životních i kulturních potřeb a zajišťuje našemu národnímu hospodářství kvalifikované mladé pracovníky. Jak ukazují zkušenosti, mnozí z těchto mladistvých po dosažení potřebné kvalifikace nepotřebují již péči poskytovanou státem občanům se změněnou pracovní schopnosti.

Účelem sledování občanů se změněnou pracovní schopností na pracovišti nebo při přípravě pro povolání je zjištění, zda výkon práce nebo přípravy pro povolání nemají nepříznivý vliv na zdravotní stav těchto občanů. Vážným nedostatkem dosavadního stavu bylo, že občané se změněnou pracovní schopností nebyli zařazení do dispenzární péče prováděné státní zdravotní správou. Tento nedostatek osnova napravuje.

Aby příprava pro povolání občanů se změněnou pracovní schopností nebyla narušována hmotnými starostmi účastníka této přípravy a aby se podnítil jeho zájem o ni; zabezpečují se tito občané příspěvkem po dobu přípravy pro povolání.

Vyhledat vhodné pracovní místo občanu se změněnou pracovní schopností nebo projednat uvolnění takového místa není vždy možné v krátkém čase; proto se občanům se změněnou pracovní schopností, kteří nejsou v pracovním poměru (členy družstva) a zůstali by po tuto dobu bez finančních prostředků potřebných k obživě, poskytuje příspěvek před umístěním.

K částečné úhradě výživy rodinných příslušníků občana se změněnou pracovní schopností může se zvýšit příspěvek po dobu přípravy pro povolání i příspěvek před umístěním.

Přes všechna opatření stále ještě se některé závody brání přijímat občany se změněnou pracovní schopnosti s poukazem na jejich zdravotní stav, i když v závodě jsou pro ně vhodná pracovní místa. Rozhodne-li okresní národní výbor, že místo je vhodné pro občana se změněnou pracovní schopností, jenž se o místo uchází, musí být toto rozhodnutí, opírající se o vyjádření posudkové komise sociálního zabezpečení, respektováno vedením závodu i závodním lékařem. Základním předpokladem pro vhodné rozmístění mládeže se změněnou pracovní schopností je správně zaměřená a čelně prováděná příprava pro povolání. Je proto vedle zajištění pracovního (učebního) poměru třeba zajistit mladistvým se změněnou pracovní schopností i přednostní přijímání do škol.

Aby se zabránilo tomu, že se závody vyhýbají zvýšené péči o zaměstnávané pracovníky se změněnou pracovní schopností, je třeba předchozího souhlasu okresního národního výboru k rozvázání pracovního poměru s takovým občanem. Výjimky z této povinnosti uvádějí prováděcí předpisy.

Péče o občany se změněnou pracovní schopností není proveditelná bez přímé součinnosti závodů. Proto jejich základní povinnosti jsou uvedeny v osnově zákona. Obdobné povinnosti mají i výrobní, spotřební a jednotná zemědělská družstva.

V rámci všeobecné sociální péče se potřebným občanům poskytuje pečovatelská služba, organizuje se pro ně společné stravování, usnadňuje se jim účast na společenském a kulturním životě, povolují se jim výhody při těžkém tělesném poškození, které podstatně snižuje jejich pohybovou schopnost, a poskytují se jim peněžité příspěvky k překonání nepříznivých životních poměrů. Všechny tyto formy služeb (dávek) se rozvíjely v rámci dosavadní doplňkové sociální péče. Zachovávají se i pro další vývojovou etapu, přičemž se změnou jejich označení na sociální služby mají vystihnout postupující kvalitativní změny jejich povahy z dřívější hospodářské pomoci na sociální služby.

Ústavní sociální péče přecházela do působnosti orgánů sociálního zabezpečení postupně. Ke dni 1. dubna 1954 přešly do této působnosti domovy důchodců (vládní usnesení č. 602/1954) a teprve zákon č. 56/1956 Sb. rozšířil působnost těchto orgánů na občany s trvalými tělesnými nebo smyslovými vadami a na občany trvale choré a neléčitelné; sem patří i občané duševně vadní. Na základě zmocnění daného tímto zákonem přešla pak od 1. ledna 2958 do působnosti orgánů sociálního zabezpečení i péče o tělesně vadnou mládež (vládní usnesení č. 1140/1957). Ústavy sociální péče provozovaly především národní výbory; kromě toho řada ústavů (domovů důchodců a ústavů pro duševně vadné) byla provozována deskou katolickou Charitou a některými nekatolickými církvemi. Tito provozovatelé neměli však dostatečné finanční prostředky pro provoz ústavů a byli odkázáni na dotace, které jim poskytoval stát. Ježto nebylo důvodu, aby stát zajišťoval a financoval ústavní péči prostřednictvím jiných organizací, byly všechny nestátní ústavy převedeny do správy národních výborů do 1. ledna 1960 (vládní usnesení č. 1047/1959). Tím byla veškerá ústavní péče soustředěna u národních výborů.

Navrhovaný zákon diferencuje ústavy sociální páče podle potřeb občanů, o něž jde. Vychází z toho, že správně provedená diferenciace je podmínkou vysoké úrovně ústavní péče a zárukou úspěšného plnění poslání ústavů. Společným znakem ústavní péče je její komplexnost; občanům žijícím v ústavech se musí dostat všeho, co potřebují, jak je to vyjádřeno v navrhovaném zákoně. Nově se v žákově zakotvuje péče v zařízeních pro denní (týdenní) pobyt imbecilní mládeže (§ 77 odst. 3), která některé národní výbory v ojedinělých případech již zřídily podle metodických pokynů Státního úřadu sociálního zabezpečení a která jsou obdobou zařízení pro denní pobyt duševně zdravé mládeže. jak ústavy sociální péče s komplexní péčí, tak i zařízení pro denní pobyt mají též umožnit pracovní zapojení těch členů rodin, kterým péče o staré nebo zdravotně postižené členy znemožňovala pracovní uplatnění.

Socialistická ústavní péče neomezuje se jen na zajišťování hmotných potřeb. Občané umístění v ústavech mají zajištěnou možnost zúčastnit se podle svých sil a schopností organizování společného života v ústavech, zejména na poli kulturním a na poli pracovního uplatnění. Zásada pracovního uplatnění se projevuje zejména v péči o mládež, kde základním úkolem je vychovat z postižené mládeže podle možnosti platné členy socialistické společnosti.

Ústavní péče se úspěšně rozvíjí v duchu socialistického humanismu a její služby jsou stále více vyhledávány. Ačkoli se neustále zvyšuje počet ústavů a míst v nich, nelze dosud uspokojit všechny potřebné občany. Přispívá k tomu i okolnost, že prodlužováním lidského věku vzrůstá i počet starých občanů postižených různými chorobami, které nevyžadují sice ošetřování v nemocnici, avšak potřebují odbornou péči v ústavech sociální péče.

Navrhovaný zákon neupravuje otázku řízení a správy ústavů sociální péče, ježto jde o věc, která je upravena předpisy o národních výborech a zásadami, které stanovila vláda pro organizační řád rozpočtových a jiných nepodnikových organizací řízených národními výbory (vládní usnesení č. 492/1960).

Služby podle § 76 až 79 osnovy zákona se poskytují bez ohledu na to, zda náklady na ně budou někým uhrazeny. Nebylo by však správné, aby občané, kteří ze svých příjmů mohou aspoň částečně uhrazovat náklady na poskytnuté služby, byli zbavováni povinností této náhrady, např. aby důchodcům se dostavilo vedle důchodu též bezplatné plně zaopatření v domovech důchodců. Proto se stanoví zásada úhrady, která je ovšem závislá na hospodářských poměrech povinného občana (§ 80 osnovy zákona). Rovněž není žádoucí, aby poskytnutí služby mělo za následek osvobození jiného občana od plnění vyživovací povinnosti; proto se stanoví, že národní výbor může rozhodnout o tom, v jakém rozsahu má být požadována, popřípadě soudně vymáhána náhrada nákladů za poskytnuté služby od manžela, dětí nebo rodičů, kteří jsou povinni vyživovat příjemce služby; tato povinnost může však být uložena, na rozdíl od předpisů zákona o rodině, jen manželu, dětem a rodičům. Náhrada nákladů přichází v úvahu ovšem jen tam, kde povaha služby ji nevylučuje; nebude se tedy požadovat náhrada za výhody poskytované v dopravě za dnešních podmínek apod.

Organizace a řízení (§ 82 až 94)

Působnost ve věcech upravených zákonem a prováděcími předpisy vykonávají Státní úřad sociálního zabezpečení a národní výbory. Státní úřad sociálního zabezpečení vykonává tuto působnost jako ústřední orgán státní správy pro celé území státu. Správa důchodů v Bratislavě je ve smyslu vládního nařízení č. 102/1960 Sb. zařízením Státního úřadu sociálního zabezpečení pro slovenské kraje; přísluší jí rozhodovat a přiznání důchodu a má způsobilost být účastníkem řízení před soudy. V ustanovení § 83 odst. 2 se zajišťuje možnost dalšího rozšíření pravomoci národních výborů ve všech rozhodováních o dávkách důchodového zabezpečení. Usnesení XII. sjezdu Komunistické strany Československa o důsledném provádění principu demokratického centralismu je vyjádřeno v uvedených ustanoveních tak, že při současném rozšiřování a posilování pravomoci národních výborů ve věcech sociálního zabezpečení se zvyšuje odpovědnost Státního úřadu sociálního zabezpečení za provádění sociálního zabezpečení, i pokud jde o jeho provádění na národních výborech. Státní úřad sociálního zabezpečení musí při celé své činnosti zajišťovat, aby úkoly sociálního zabezpečení byly provádšny v souladu s možnostmi a potřebami společnosti.

V úkolech národních výborů se zdůrazňuje rozšíření pravomoci podle tohoto zákona při současném zvýšení odpovědnosti za provádění sociálního zabezpečení v souladu se státním plánem rozvoje národního hospodářství a se zřetelem na jeho potřeby. Zdůrazňuje se význam široké účasti pracujících na provádění sociálního zabezpečení a jeho kontrole zejména v komisích sociálního zabezpečení a užších komisích; které národní výbory zřizují při komisi sociálního zabezpečení. V souladu s dosavadním právním vývojem zakotvuje zákon působnost těchto komisí jako orgánu rozhodujících.

Posudková komise sociálního zabezpečení (§ 85) náleží k nejdůležitějším orgánům sociálního zabezpečení. Posudkovým komisím náleží nejen rozhodovat o invaliditě, ale též rozvíjet péči o invalidy a občany se změněnou pracovní schopností. Těmto významným úkolům se dává výraz také tím, že organizační předpis o zřizování posudkových komisí národními výbory se zakotvuje v zákoně.

Posudkové komise řeší někdy případy chorobných stavů, jejichž posuzování nebývá jednotné vzhledem k tomu, že jde o speciální chorobné stavy vyžadující zvláštních odborných znalostí a posudkových zkušeností. Proto zákon dává možnost, aby národní výbory zřídily zvláštní specializované posudkové komise při komisích sociálního zabezpečení s působností pro obvod celého kraje, popřípadě podle potřeby i s působnosti širší. Státnímu úřadu sociálního zabezpečení zákon umožňuje zřídit takovou komisi jako svůj orgán s působností celostátní.

Složení těchto specializovaných komisí by bylo odlišné od složení normálních posudkových komisí v tom, že jako lékařští znalci by v těchto komisích fungovali význační odborníci jako členové této komise.

Pokud jde o posudkovou komisi sociálního zabezpečení při Státním úřadě sociálního zabezpečení, půjde v rozhodování o invaliditě zejména o posouzení pracovních schopností takových osob, které vykonávají zvlášť výjimečnou pracovní činnost nebo zaměstnání; při jejichž výkonu společnost klade na pracujícího určité a někdy i význačné estetické požadavky, jako je tomu např. u osob vykonávajících určitou význačnou uměleckou činnost. Posudková komise sociálního zabezpečení zřízená Státním úřadem sociálního zabezpečení bude organizační součástí tohoto úřadu.

Součinnost orgánů sociálního zabezpečení s orgány Revolučního odborového hnutí ve věcech sociálního zabezpečení je jednou ze stěžejních zásad zákona a zárukou demokratizace provádění sociálního zabezpečení. V § 88 upravuje se podávání žádostí o důchod v závodě u orgánů Revolučního odborového hnutí; sleduje se tu myšlenka zajištění úplných podkladů k rozhodnutí o dávce za úzké součinnosti se žadatelem na straně jedné; na straně druhé sleduje tato úprava cíl zajistit ochranu práv a nároků pracujících odborovou organizací. Závod je povinen učinit všechna opatření, aby základní odborová organizace v závodě mohla uvedené úkoly plnit, zejména je závod povinen určit pracovníka k sepisování žádostí o důchod. Státní úřad sociálního zabezpečení je povinen poskytnout odborovému orgánu všechny potřebné informace a zaslat mu také opis rozhodnutí o dávce.

Ustanovení o povinnosti závodu vést záznamy a podávat hlášení pro účely sociálního zabezpečení (§ 89) sleduje účel zajistit bezvadné podklady pro rozhodování o dávkách. Jde o významný úkol závodů v řízení o dávkách důchodového zabezpečení; nesplnění těchto povinností nebo jejich nesprávné plnění má za následek, že orgán, který o dávce rozhoduje, může závodu uložit povinnost náhrady škody za dávky vyplacené neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležely.

Ustanovením § 91 osnovy zákona se zajišťuje úzká spolupráce zdravotnických zařízení při opatřování potřebné lékařské dokumentace pro rozhodování posudkových komisí v otázkách invalidity. Zdravotnickými zařízeními se rozumí zdravotnická zařízení podle zákona č. 103/1961 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách.

Sociální zabezpečení vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů (§ 95 až 107)

XII. sjezd Komunistické strany Československa uložil přizpůsobit důchodovému zabezpečení ostatních pracovníků i důchodové zabezpečení příslušníků ozbrojených sil.

Ustanovením II. hlavy zákona o důchodovém zabezpečení vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů se přizpůsobuje jejich zabezpečení ve smyslu usnesení XII. sjezdu. I v ozbrojených silách se zavádí starobní důchod a rozdělení funkcí analogické pracovním kategoriím. Opouští se dosavadní koncepce výsluhového důchodu, který je dosud typickou dávkou důchodového zabezpečení vojáků z povolání v armádách jiných zemí. Zabezpečení kvalitní přípravy vojsk na boj v soudobých podmínkách a zabezpečení stálé bojové pohotovosti klade na výkon služby v ozbrojených silách takové požadavky, že je odůvodněno zařazení služby vojáků z povolání do I. a II. kategorie. Při přizpůsobení důchodovému zabezpečení pracovníků se respektují některé zvláštnosti průběhu služby vojáků z povolání, zejména skutečnost, že nelze zajistit u všech jejich setrvání ve službě v ozbrojených silách až do dosažení věků 55 let, popřípadě 57 let. Proto se stanoví nárok na starobní důchod podle části sedmé osnovy zákona táž vojákům z povolání; kteří splnili ostatní podmínky nároku na důchod, i když dosáhnou věku 60 let již v civilním zaměstnání, tj. po propuštění z činné služby. Se zřetelem k průběhu služby v ozbrojených silách se nevyžaduje pro nárok na důchod, aby voják z povolání setrval v příslušné kategorii až do věku stanoveného pro nárok na starobní důchod. V II. kategorii se stanoví věk odchylně na 57 let.

Maximální hranice důchodu pro pracovníky I. kategorie se v ozbrojených silách přejímá pouze pro výkonné letce a některé funkce se zvláštní povahou a stupněm nebezpečnosti. Pro ostatní vojáky z povolání, kteří vykonávali funkci I. kategorie po dobu 20 let, se stanoví nižší částkou.

Navrhovaná úprava se projeví v nejbližších letech pouze u přímých účastníků boje proti fašismu a u těch, kteří nastoupili činnou službu již v roce 1945. Převážná část vojáků z povolání bude podmínku 20 let služby v ozbrojených silách splňovat až v letech 1969-1973. Se zřetelem k tomu bude třeba pro nejbližší dobu řešit úpravu nároku vojáku z povolání, kteří se značnou měrou podíleli na intenzívní výstavbě ozbrojených sil, na základě opatření podle § 129 odst. 3 osnovy zákona.

Přechodná ustanovení v sociálním zabezpečení pracovníků (§ 108-až 127)

Dosud neměl výkon zaměstnání vliv na výši nebo výplatu některých důchodů (například starobního důchodu do 1000 Kčs měsíčně, jehož poživatel byl starší 65 let, nebo vdovského; sirotčího důchodu apod.). Napříště se nebudou důchody po dobu zaměstnání nebo při určitém příjmu ze zaměstnání vyplácet, popřípadě se bude jejich výše krátit podle výše příjmu a důchodu. Poněvadž Státní úřad sociálního zabezpečení nevedl dosud v patrnosti poživatele takových důchodů, kteří jsou zaměstnáni, je třeba, aby hlásili tomuto úřadu okolnosti, jichž je třeba pro úpravu jejich důchodů (§ 108 odst. 4).

Navrhovaný zákon má nabýt účinnosti dnem 1. července 1964, avšak platnost některých ustanovení bude odsunuta až na 1. leden 1965. Jsou to tato ustanovení:

o době zaměstnání, o náhradních dobách a o přerušení zaměstnání (§ 6 až 8). Rozhodnou dobou pro vznik nároku na důchod a jeho výši byla dosud (vedle náhradních dob) před 1. lednem 1957, doba důchodového pojištění, od 1. ledna 1957 doba zaměstnání. S účinností od 1. ledna 1965 se již nebude hledět k době důchodového pojištění, nýbrž vždy jen k době zaměstnání;

o délce doby zaměstnání potřebné pro nárok na starobní důchod (§ 11 a 12). Dosud stačila pro vznik nároku na plný starobní důchod doba 20 let zaměstnání včetně doby důchodového pojištění; od 1. ledna 1965 se vyžaduje pro vznik nároku na důchod doba 25 let zaměstnání. Prodloužení doby potřebné pro vznik nároku na plný starobní důchod z 20 let na 25 let zaměstnání a pro nárok na poměrný starobní důchod z 5 na 10 let zaměstnání souvisí s novou úpravou započítávání dob zaměstnání pro vznik nároků na důchod; tato úprava přinese výhody pracovníkům zaměstnaným před 1. říjnem 1948, kteří nebyli zaměstnavatelem pojištěni;

o hranici věku žen potřebného pro nárok na plný a na poměrný starobní důchod (§ 11 odst. 3 a 4). Dosud platila pro ženy jednotná hranice věku 55 let. Od 1. ledna 1965 je odstupňována od 53 do 57 let, podle toho, zda a kolik dětí žena vychovala. Na poměrný starobní důchod má žena nárok již v 62. roce věku - a vychovala-li aspoň jedno dítě - již v 60. roce věku po 20letém zaměstnání;

o nové úpravě stanovení výše invalidního důchodu (§ 23 odst. 1, 2 a 4); částečného invalidního důchodu (§ 25), invalidního a částečného invalidního důchodu při pracovním úrazu (§ 26) a invalidního (částečného invalidního) důchodu občanů konajících službu v ozbrojených silách (§ 40 a 42). Tato nová úprava bude výhodnější než dosavadní pro pracovníky, kteří se stanou invalidními v mladém věku;

o poskytování invalidního (částečného invalidního) důchodu v mimořádných případech (§ 27 odst. 1 a 2).

Proto pro nároky na důchod, jež vzniknou v době od 1. července do 31. prosince 1964, budou platit táž některé dosavadní předpisy, jež se uvádějí výčtem (§ 109).

V § 110 se řeší ve prospěch pracovníka změny v hodnocení zaměstnání pro stanovení pracovní kategorie.

Některá zaměstnání, která dosud byla zhodnocena nižší pracovní kategorií, budou nyní zaměstnáními vyšší pracovní kategorie (např. zaměstnání v hutích a těžkých chemických provozech, pokud jde o zvlášť těžké a zdraví škodlivé práce). U důchodů, na něž vznikne nárok po 30. červnu 1964, budou taková zaměstnání hodnocena vyšší pracovní kategorii nejen za dobu od počátku účinnosti zákona, nýbrž i před počátkem jeho účinnosti.

Některá jiná zaměstnání hodnocená do 30. června 1964 vyšší pracovní kategorií budou hodnocena po tomto dni nižší pracovní kategorií (např. práce v povrchových rudných dolech pod spodní úrovní nadloží). Hodnocení vyšší pracovní kategorií za dobu před 1. červencem 1964 zůstane v platnosti.

Ze zásady, že se od 1. ledna 1965 hodnotí doba zaměstnání před tímto dnem za stejných podmínek jako doba zaměstnání vykonávaného po 31. prosinci 1964, se stanoví výjimka pro osoby samostatně výdělečně činné, které měly hlavní zdroj výživy v samostatné výdělečné činnosti, kdežto příjem z jejich pracovního poměru zároveň probíhajícího nedosahoval příjmu ze samostatné výdělečné činnosti a proto ani tyto osoby nepodléhaly nemocenskému pojištěni (např. lékař mající samostatnou ordinaci byl zároveň v pracovním poměru k nemocenské pojišťovně). Doba takového zaměstnání v pracovním poměru se pro účesy důchodového zabezpečení nehodnotí. Bude se však započítávat doba zaměstnání těm pracovníkům, kteří nepodléhali pojištění proto, že podle předpisů tehdy platných se považoval za hlavní zdroj jejich výživy výdělek manžela.

Ustanovení § 112 má za účel uchránit ženy pečující o děti ve věku do 8 let před následky přerušení zaměstnání. Dosud byla žena pečující o děti chráněna až do dosažení věku 8 let dítěte (bylo-li dětí více, do 8 let věku nejmladšího dítěte).

Obdobná ochrana se poskytuje poživatelům částečných invalidních důchodů, kteří byli dosud chráněni před následky přerušení zaměstnání ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 55/1956 Sb., a dále též výkonným letcům a některým kategoriím umělců, kteří se stali použivateli důchodu za výsluhu let podle § 27 zákona č. 55/1956 Sb. Doba pobírání tohoto důchodu se totiž posuzovala (§ 7 odst. 2 cit. zákona) tak, jakoby pracovník nevystoupil ze zaměstnání.

Jestliže bude pracovník (pracovnice) zaměstnán ke dni 30. června 1964 aspoň 20 let a dosáhne do tohoto dne věku potřebného pro nárok na starobní důchod (55, popřípadě 60 let), platí pro nárok na starobní důchod a jeho výši, jakož i pro zvýšení tohoto nároku za dobu dalšího zaměstnání, vykonaného po vzniku nároku na důchod do 30. června 1964, předpisy platné před 1. červencem 1964 (zák. č. 55/1956 Sb. a prováděcí předpisy k němu). Poněvadž někteří pracovníci nebudou moci do počátku účinnosti zákona dokončit započatý rok zaměstnání a tak si zvýšit svůj nárok na starobní důchod o 4 %, přiznává jim zákon dílčí zvýšení nároku na starobní důchod, a to o 1 % za každé 3 měsíce zaměstnání před 1. červencem 1964. Zvýšení nároku těchto pracovníků na starobní důchod za dobu po 30. červnu 1964 se již řídí novými předpisy.

Těm, kteří splnili podmínky pro nárok na starobní důchod podle předpisů platných před 1. červencem 1964, se zachovává nárok na starobní důchod, i kdyby po 30. červnu 1964 nesplňovali podmínky pro nárok na tento důchod podle navrhovaného zákona (bezdětné ženy dosáhnuvší věku 55 let, pracovníci zaměstnaní po dobu 20 let, pracovníci starší 65 let zaměstnaní po dobu 5 let). Přitom nerozhoduje, zda takový pracovník se stal již do 30. června 1964 důchodcem či pokračuje po tomto dni v zaměstnání; starobní důchod se ovšem po 30. červnu 1964 nebude vyplácet, je-li jeho příjemce zaměstnán.

Dosavadní nejnižší výměra starobního důchodu po 20letém zaměstnání činila 400 Kčs měsíčně, jestliže 90 % průměrného ročního výdělku pracovníka činilo aspoň tuto částku. Nyní si může takový důchodce, kterému vznikl nárok na starobní důchod před 1. červencem 1964, zvýšit svůj nárok na starobní důchod další prací nejméně na 520 Kčs měsíčně, bude-li zaměstnán aspoň 3 roky po vzniku nároku na starobní důchod; z toho aspoň rok po 30. červnu 1964. Je-li ovšem starobní důchod se zvýšením důchodu za dobu dalšího zaměstnání stanoveným podle obecných předpisů výhodnější než starobní důchod v nejnižší výměře (440 Kčs, 480 Kčs, 520 Kčs měsíčně), náleží pracovníku toto zvýšení. Nejnižší výměra nově přiznávaného starobního důchodu nesmí ovšem přesáhnout 90 % průměrného měsíčního výdělku (stanoveného buď z dosavadního průměrného ročního výdělku přepočteného na měsíční nebo stanoveného k době skončení zaměstnání) sníženého o částku odpovídající dani ze mzdy vyměřené ke dni vzniku nároku na důchod. Zvýšení za dobu dalšího zaměstnání nenáleží, jestliže byl po tuto dobu vyplácen starobní důchod.

Invalidní důchod se již nebude zvyšovat za dobu zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod, neboť pro jeho výměru bude započtena i doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení věku 60 let u mužů a věku 57 let u žen (§ 23 odst. 1). Náhradou za zvýšení se umožňuje pracujícím poživatelům invalidního důchodu přiznaného podle předpisů platných před 1. červencem 1964, aby si zvýšili svůj důchod až na částku 600 Kčs měsíčně další prací trvající aspoň 3 roky po 30. červnu 1964. Invalidní důchod v této nejnižší výměře nesmí však přesahovat 90 % průměrného měsíčního výdělku, leč že by důchod byl jediným zdrojem výživy důchodce a jeho rodiny nebo, že by šlo o manželskou dvojici s malým příjmem na osobu.

Ustanovení § 120 odst. 1 a 3 má zachovat dosavadní stav. Vdovám, které již pobírají vdovský důchod, na nějž vznikl nárok podle předpisů platných před 1. červencem 1964, nemá být vdovský důchod odnímán, i když nesplňují po 30. červnu 1964 některou z podmínek pro nárok na tento důchod (manželství bylo uzavřeno po 60. roce věku pracovníka a netrvalo ani dva roky nebo vdova nežila s manželem delší dobu před jeho smrtí ve společné domácnosti). Také družkám, které již pobírají důchod družky přiznaný podle předpisů platných před 1. červencem 1964, nemá být důchod odnímán. Ovšem i v těchto případech platí ustanovení o zániku nároku na vdovský důchod, popřípadě o jeho krácení, při soužití s druhem. Vdovecký důchod pobírá jen nepatrný počet pracujících a proto nebyl převzat do nového zákona; vyplácené vdovecké důchody se přeměňují na důchody invalidní.

Zákon č. 55/1956 Sb. zavedl jako novou dávku důchod za výsluhu let, který podle vládního usnesení ze dne 16. října 1956 č. 2467 byl poskytován výkonným letcům a některým kategoriím umělců. Nárok na důchod za výsluhu let vznikl po odpracování stanovené doby zaměstnání bez ohledu na věk nebo zdravotní stav letce a umělce. Této výhody byl účasten pouze nepatrný počet pracujících. Navrhovaný zákon proto tento důchod nepojal do soustavy dávek důchodového zabezpečení. Důchody, které již byly poskytnuty, se považují od 1. července 1964 bud za starobní důchody (vzhledem k věku důchodce) nebo invalidní. O invaliditě umělců bude rozhodovat posudková komise sociálního zabezpečení při Státním úřadě sociálního zabezpečení, která přihlédne při posuzování invalidity k zvláštní povaze umělecké činnosti.

V § 122 se řeší úprava dávek, které se již od 1. 1. 1957 nevyskytují v soustavě důchodů sociálního zabezpečení (úrazové důchody, důchody válečných poškozenců, přídavky za válečné zranění, důchody rodičů a sourozenců). Tyto dávky byly dosud vypláceny vedle důchodů ze sociálního zabezpečení. Podle navrhované úpravy se v případech, kdy poživatelé těchto dávek získali některý z důchodů uvedených v nynější soustavě sociálního zabezpečení, slučuje uvedená dávka s tímto důchodem. Získá-li poživatel takové dávky některý z uvedených důchodů v budoucnu, upraví se výše dávky a důchodu podle předpisů o souběhu důchodů (§ 56) a poté se dávka nebo její zbylá část sloučí s uvedeným důchodem v jediný důchod.

V § 125 osnovy se omezují nároky získané v dřívějším veřejném penzijním zaopatření ke dni 31. března 1950 na zvýšení důchodu (vl. nař. č. 113 až 115/1950 Sb.), nároky na důchod z penzijního nadlepšení (zákon č. 18/1954 Sb.) a nároky na příplatek k důchodu z důchodového zabezpečení vzniklý ze závazků rozpočtových hospodářských organizací podle vl. nař. č. 48/1958 Sb. (dále se tyto nároky nazývají souhrnně "zvýšení důchodu") takto:

náležejí-li k důchodu z důchodového zabezpečení, na nějž vznikl nárok před 1. červencem 1964:

nečiní-li důchod z důchodového zabezpečení spolu se zvýšením nebo s úhrnem zvýšení více než 1000 Kčs měsíčně, zachovává se zvýšení (jejich úhrn) v dosavadní výši;

přesahuje-li důchod z důchodového zabezpečení spolu se zvýšením nebo s úhrnem zvýšení částku 1000 Kčs měsíčně, zachovává se zvýšení jen do částky 100 Kčs měsíčně; činil-li by však důchod z důchodového zabezpečení spolu se zvýšením zbývajícím po této úpravě méně než 1000 Kčs měsíčně, náleží důchod z důchodového zabezpečení spolu se zvýšením v celkové částce 1000 Kčs měsíčně; náležejí-li k důchodu z důchodového zabezpečení, na nějž vznikne nárok po 30. červnu 1964:

upravují se stejně jako shora s dalším omezením v tom směru, že důchod z důchodového zabezpečení spolu se zvýšením nesmí po odečtení zvláštní daně z důchodu (§ 64) přesáhnout hranici stanovenou ke dni vzniku nároku na důchod (§ 13 odst. 4, § 23 odst. 4). Nárok na přesahující část zvýšení zaniká.

Jestliže pracovník po vzniku nároku na důchod pokračuje v zaměstnání nebo do zaměstnání vstoupí, nesmí důchod z důchodového zabezpečení spolu se zvýšením shora uvedeným (nebo s jeho částí) a se zvýšením za dobu dalšího zaměstnání činit více než 90 % průměrného měsíčního výdělku nesníženého o dvě třetiny částky přesahující 2000 Kčs měsíčně a sníženého o částku rovnou dani ze mzdy stanovené ke dni vzniku nároku na důchod; nesmí ovšem přesahovat ani nejvyšší výměru důchodu 2200 Kčs, 1800 Kčs, popřípadě 1600 Kčs měsíčně.

Důchod z důchodového zabezpečení s případným zvýšením se sníží o srážku zvláštní daně.

Tzv. "stop nároky" pozbyly již praktického významu, neboť nynější důchody ze sociálního zabezpečení jsou vyšší než penze z dřívějšího penzijního zaopatření vypočtené ke dni 31. 3. 1950.

Zvláštní daň z důchodu (§ 126)

Důchody přiznané podle předpisů o národním pojištění platných do 31. prosince 1956 byly podrobeny dani ze mzdy. Podle navrhovaného zákona se nyní podrobují zvláštní dani z důchodu též důchody přiznané podle předpisů o důchodovém zabezpečení platných od 1. ledna 1957. Zvláštní dani z důchodu se tedy podrobují i důchody, na něž sice vznikl nárok před 1. lednem 1957, které však byly přiznány nebo nově vyměřeny již podle předpisů o důchodovém zabezpečení platných od 1. ledna 1957. Zvláštní dani z důchodu nebudou však podrobeny vdovské a sirotčí důchody, které byly vyměřeny po 31. prosinci 1956 ze starobních (invalidních) důchodů přiznaných podle předpisů platných před 1. lednem 1957 a tedy již zdaněných.

Zdaněny budou za podmínek uvedených v § 63 až 65 osnovy zákona starobní a invalidní důchody dosud nepodrobené dani ze mzdy, vdovské a sirotčí důchody vyměřené z těchto důchodů; dále starobní i invalidní důchody, jež byly přiznány nebo nově vyměřeny podle předpisů o sociálním zabezpečení, a důchody pozůstalých vyměřené z těchto důchodů, všechny důchody; jež byly dobrovolně zvýšeny po 31. prosinci 1956, jakož i osobní důchody.

Zvýšení starobního důchodu za dobu dalšího zaměstnání vykonávaného před 1. červencem 1964 se nepodrobuje zvláštní dani, jestliže byl pracovník zaměstnán ke dni 1. července 1964. Důchodce, který nebyl k tomuto dni zaměstnán, může však - splňuje-li ostatní podmínky - požádat o vynětí zvýšení za dobu dalšího zaměstnání vykonávaného před 1. červencem 1964 ze zdanění.

Přechodná ustanovení v důchodovém zabezpečení vojáků povolání (§ 128 až 138)

Přizpůsobení důchodového zabezpečení vojáků z povolání a bezpečnostních sborů důchodovému zabezpečení pracovníků vyžaduje, nemají-li vzniknout vážné disproporce, provést přepočet dosavadních důchodů, a to tak, aby v podstatě nebyly vyšší než důchody, které budou přiznávány za platnosti tohoto zákona.

Současně se zastavuje výplata dosavadních výsluhových důchodu, jejichž poživatelé jsou ke dni 31. prosince 1964 mladší 55 let (§ 131 odst. 3). Aby nedošlo u nich k nežádoucím tvrdostem, bude jim po dosažení věku 60 let přiznán starobní důchod podle § 95 až 103 zákona, i když nesplnili podmínku 20 let služby v ozbrojených silách. Do dosažení věku 60 let budou tito poživatelé dosavadních výsluhových důchodů zabezpečení příspěvkem za službu podle zvláštních předpisů v takovém rozsahu, aby byla částečně vyrovnána do splnění podmínek nároku na starobní důchod újma, která by jinak nastala po zrušení dosavadního nároku.

Závěrečná ustanovení (§ 139 až 145)

Dosavadní úprava provedená články III a IV zákona č. 41/1958 Sb., o některých změnách v sociálním zabezpečení, umožňující národním výborům snížit důchody býv. podnikatelům význačným představitelům dřívějšího politického a hospodářského zřízení, se zrušuje a nahrazuje (§ 141) zmocněním vlády pověřit národní výbory prováděním takovýchto úprav důchodů. Rozsah osob se mění tak, že úpravy důchodů mohou být provedeny i u osob, které vyvíjely zvlášť aktivní činnost v potlačovatelském aparátě dřívějšího politického a hospodářského zřízení.

Poněvadž k provedení některých ustanovení zákona bude třeba podrobnějších předpisů, ponechává se Státnímu úřadu sociálního zabezpečení, aby stanovil podrobnosti potřebné k provedení zákona (§ 143).

Nemocenské pojištění umělců (spolu s jejich důchodovým zabezpečením) je dosud upraveno vyhláškou č. 50/1960 Sb., která se opírá - pokud jde o nemocenské pojištění - o § 2 odst. 3 písm. c) zákona č. 154/1956 Sb., o nemocenském pojištěni zaměstnanců. Nyní bude úprava nemocenského zabezpečení umělců opřena o zmocnění obsažené v zákoně o sociálním zabezpečení.

Zabezpečení umělkyně po dobu těhotenství a mateřství bude rovněž upraveno podle zmocnění obsaženého v § 143 odst. 2.

Zrušuje se celkem 22 zákonů; vládních nařízení nebo některých ustanovení zákonů (kromě 45 prováděcích předpisů).

V Praze dne 6. května 1964.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.