Důvodová zpráva

VŠEOBECNÁ ČÁST

1. Dosavadní vývoj

Socialistická společnost pod vedením Komunistické strany Československa zajistila na úseku sociálního zabezpečení významné sociální vymoženosti pro pracující a jejich děti, pro staré a práce neschopné občany. Pracující v naší zemi jsou již dnes v době stáří, při invaliditě a pracovní neschopnosti a při ztrátě živitele rodiny zabezpečení lépe, než v kapitalistických zemích. Sociální zabezpečení je naplněno duchem socialistického humanismu a je ve stále širším rozsahu prováděno volenými orgány pracujících.

Důchodové zabezpečení jako součást sociálního zabezpečení prošlo od roku 1945 několika etapami. Po dílčích úpravách, týkajících se dělnických důchodů a úpravy důchodového zabezpečení horníků, došlo po únoru 1948 k prví základní úpravě zákonem o národním pojištění. Tímto zákonem bylo sociální zabezpečení rozšířeno na všechny pracující. Poprvé v našich zemích byli důchodově zabezpečení též rolníci. Zákon přinesl podstatné sjednocení dávkového systému, který proti dřívějšímu stavu znamenal značné zlepšení důchodového zabezpečení dělníků. Systém dávek byl rozšířen a výše důchodu byla výrazněji přizpůsobena pracovním příjmům. Zavedením sociálního důchodu byli zabezpečení staří a práce neschopní občané, kteří za buržoazní republiky nemohli získat nárok na důchod a byli odkázáni na ponižující chudinskou péči. Současně došlo též k organizačnímu sjednocení a zjednodušení provádění důchodového zabezpečení.

Zákon o národním pojištění odpovídal tehdejšímu stupni rozvoje národního hospodářství charakterizovanému tím, že vedle socialistického sektoru byl zde ještě poměrně značný sektor drobných soukromých výrobců, zejména v zemědělství. Zákon o národním pojištění byl připraven před únorem 1998 a nesl ještě některé typické prvky kapitalistického sociálního pojištění. Dokončováním socializace průmyslu, stavebnictví a dopravy a postupným přechodem na družstevní formy zemědělské výroby byly vytvořeny podmínky pro další zlepšení sociálního zabezpečení všech pracujících.

Proto došlo zákonem č. 55/1956 Sb. k nové úpravě sociálního zabezpečení pracovníků. V souladu s širokým rozvojem socialistických výrobních vztahů na vesnici bylo upraveno sociální zabezpečení družstevníků vládním nařízením č. 56/1956 Sb., které bylo později nahrazeno zákonem o sociálním zabezpečení družstevních rolníků č. 32/1962 Sb.

Zákon o sociálním zabezpečení vycházel z toho, že důchod je hlavní formou zabezpečení starých a práce neschopných občanů a že systém důchodového zabezpečení bude doplňován soustavou všestranné sociální péče. Důležitou složkou této péče měla být pracovní rehabilitace i jiná péče o invalidy a občany se změněnou pracovní schopnosti.

Na úseku důchodového zabezpečení zavedl zákon důslednou závislost dávek na výdělku. Těžištěm nové úpravy byl starobní důchod, jehož konstrukce sledovala společenský zájem, aby pracovníci pokračovali v práci i po splnění podmínek nároku na důchod. Podnětem k tomu měly být třetinové starobní důchody a zvyšování nároku za další pracovní činnost. Důsledné hodnocení pracovních zásluh se vyjádřilo též rozděleními zaměstnání do tří kategorií podle společenského významu a pracovních podmínek. Diferencováním věkové hranice mužů a žen pro přiznání starobního důchodu přihlížel zákon k postavení pracujících žen ve společnosti.

2. Nedostatky dosavadní úpravy

Zákon o sociálním zabezpečení byl u nás prvním pokusem o aplikaci socialistických principů při zabezpečení pracujících ve stáří, při invaliditě a ztrátě živitele. Již po krátké době provádění tohoto zákona se však ukázalo, že nová úprava sociálního zabezpečení má některé nedostatky, které byly pracujícími kritizovány. Také způsob, resp. prostředky volené pro dosažení vytčených cílů se jevily málo účinné nebo mnohdy dokonce nesprávné.

Další vývoj ukázal, že podklady, z nichž zákon o sociálním zabezpečení vycházel, nebyly vždy správné a neodhadly přesně vliv jednotlivých složek životní úrovně, zlepšení zdravotní péče, změn ve výrobních podmínkách a v uvědomění pracujících na vývoj sociálního zabezpečení.

Mezi hlavní nedostatky dosavadní úpravy sociálního zabezpečení patří zejména úprava starobního důchodu, která nedokázala pracující dostatečně zainteresovat na další pracovní činnosti. Dále došlo důslednou závislostí výše důchodů na výdělku k přiznávání nadměrných důchodů na straně jedné a poměrně nízkých důchodů na straně druhé. Konečně zákon při stanovení sociálních nároků žen nedostatečně přihlížel k rozdílnému životnímu postavení pracujících matek v závislosti na počtu děti, o něž pečují nebo které vychovaly.

První z uvedených hlavních nedostatků projevující se v prudkém růstu počtu důchodců vedl na druhé straně k tomu; že v souboru starších pracovníků došlo ke snížení doby produktivní činnosti po získání nároku na důchod. Počet důchodů vzrostl z 1 945 000 v roce 1955 na 2 499 000 v roce 1963, a to zvláště proto, že ročně bylo přiznáváno v průměru 60 000 starobních důchodů, jejichž příjemci po splnění podmínek nároku zůstali v práci v průměru jen 1 rok.

Na tomto nepříznivém vývoji se podílí jak nesprávný postoj závodů, tak i nevhodně volené podněty (resp. preference) důchodového zabezpečení. Základním podnětem pro setrvání v aktivní činnosti měla být výplata důchodu nebo jeho části vedle mzdy anebo zvyšování důchodového nároku. Obě tato opatření se ukázala málo účinná. Výplata důchodu nebo jeho části při plném platu byla ve své všeobecnosti ekonomicky neúčelná a nebyla zejména u vyšších pracovních příjmů odůvodněna ani ze sociálního hlediska.

Zájem o setrvání v trvalém zaměstnání byl dále oslabován tím, že starobnímu důchodci byl ponecháván plný důchod vedle výdělku při krátkodobých zaměstnáních v rozsahu až 8 měsíců ročně.

Druhý z uvedených hlavních nedostatků - přeceňování zásluhového hlediska v dávkovém schématu důchodového zabezpečení - se projevil v těchto směrech:

a) Důchody byly vypočítávány z hrubých výdělků, které na rozdíl od čistých příjmů neurčují míru skutečné životní úrovně pracovníka. Rovněž maximalizace starobního a invalidního důchodu byla stanovena procentní výší (85 %, resp. 90 %) brutto výdělku. V důsledku toho docházelo k tomu, že důchody byly někdy stejné anebo dokonce vyšší než čistý pracovní příjem a tak se v jejich výši neodrážela bud vůbec nebo nedostatečně skutečnost, že potřeby důchodců jsou nižší než potřeby pracujících.

b) Důsledná diferenciace výše důchodů podle hrubých výdělků vedla dále k tomu, že některé důchody byly příliš nízké, zatímco důchody odvozené z vysokých příjmů převyšovaly rozumnou hranici uspokojování potřeb důchodců, která by odpovídala současnému stavu našeho hospodářství.

c) Přestože byla v zákoně zdůrazňována zásada respektování zásluh získaných v práci, přihlíželo se při výpočtu důchodu ne ke skutečné době zaměstnání, ale jenom k době pojištění; tj. k uspořádání vytvořenému v období buržoazní společnosti. To vedlo k tomu, že důchody úředníků a státních zaměstnanců byly i při stejné době práce a stejných výdělcích vyšší než důchody dělníků. Tento i jiné nedostatky byly způsobeny tím, že při tvorbě zákona o sociálním zabezpečení se důsledně neodstranily zastaralé tradice sociálního pojištění.

Třetím hlavním nedostatkem byla úprava sociálních nároků pracujících žen, která kladla větší důraz na preferenci žen v době, kdy péče o děti již odpadla, přitom však nebyly důchodové nároky žen stanoveny v závislosti na rozdílných podmínkách způsobených výchovou dětí. To platí jak pro starobní, tak i pro vdovský důchod. Kromě toho se Při stanovení výše vdovského důchodu nepřihlíželo k příjmu dosahovanému v práci. Ustanoven i podle kterého se ženám započítávala jako náhradní doba péče o děti jen od 1. 10. 1948, se ukázalo pro staré ženy málo praktické (měly malé děti zpravidla před r. 1948).

V zákoně o sociálním zabezpečení byla řada dalších dílčích nedostatků, které zčásti byly jen projevy již uvedených základních nesrovnalostí. Mezi tyto patří úprava invalidního důchodu. Výměra invalidního důchodu byla stanovena výhodněji než výměra starobního důchodu. Smyslem této úpravy bylo dostatečně hmotně zabezpečit (spolu se zvýšeným výchovným) zejména mladší invalidy s dětmi. Invalidní důchody však převyšuji starobní důchody teprve tehdy, jestliže k invaliditě došlo ve vyšším věku. Tato úprava způsobila, že důchody mladších invalidů se pohybovaly kolem 50 % průměrného ročního výdělku, zatímco invalidní důchody starších pracovníků byly až o 10 % vyšší než starobní důchody. Výměra invalidního důchodu podporovala tak snahu některých starších pracovníků o předčasný odchod z práce.

Změny ve vývoji ekonomiky, zejména růst zaměstnanosti žen způsobily též změny ve funkci důchodu manželky, který zavedl zákon o národním pojištění jako nárokovou dávku. Tento důchod plnil z počátku úkol jakéhosi hodnocení práce žen v domácnosti po dobu první republiky, kdy většina žen nemohla být výdělečná činná. Stále větší účastí žen na společenské prácí ztrácí důchod manželky svou původní funkci a do popředí se stále více dostává funkce sociálního doplňku, který se poskytuje k důchodu manžela vyživujícího starou nebo práce neschopnou manželku nezajištěnou vlastním důchodem. Tuto sociální funkci však nemůže plnit důchod v jednotné nízké výměře. U vyšších příjmů manžela je takovýto důchod manželky bez podstatného vlivu na životní úroveň důchodcovy rodiny, zatímco u příjemců nízkých důchodů je tento důchod nedostatečný.

Jako pozůstatky starých pojišťovacích systémů zůstaly zákonem o sociálním zabezpečení zachovány nadměrné nároky z penzijního nadlepšení a v určitém rozsahu tzv. "stop-rozdíly" státních zaměstnanců. Neomezené zachování těchto institucí bylo by v rozporu s linií zásadně stejné úpravy důchodového zabezpečení pro všechny pracující.

Všechny uvedené nedostatky zákona, která znamenají výdaje společensky často nejen neodůvodněné, ale dokonce škodlivé, jsou zvláště závažné za situace, kde se prudce zvyšují náklady na sociální zabezpečení:

Rok	Výdaje na důchody	Index 1957 = 100
	v mil. Kčs
1957	8 914	100,0
1958	9 697	108,8
1959	10 501	117,8
1960	11 355	127,4
1961	12 234	137,2
1962	13 024	146,1
1963 předběžné údaje	13 800	154,7

Přitom nebyl zcela vyřešen problém nízkých důchodů.

Růst nákladů bude pokračovat nejen v důsledku růstu mezd, ale též v souvislosti s procesem stárnutí obyvatelstva. Tento proces je charakterizován tím, že v obyvatelstvu se zvyšuje podíl starších občanu, narůstá počet příjemců důchodů a prodlužuje se doba pobírání důchodu. O tom svědčí tyto údaje:

Podíl osob ve vyšším věku, tj. mužů starších 60 a žen starších 55 let činil v roce 1950 14,5, v roce 1959 již 16,7 a v roce 1970 bude podle odhadu činit asi 20 %. V roce 1962 činil počet těchto osob asi 2 300 000. Průměrnou dobu pobírání starobního důchodu lze podle pravděpodobného věku dožití 60letých mužů [viz Statistickou ročenku ČSSR 1962, str. 107] odhadnout asi na 15 let a u 55letých žen asi na 22 let.

Při hodnocení celkové úpravy sociálního zabezpečení je třeba ještě zdůraznit, že z důvodu historického vývoje a přejímání různých systémů pojištění podle jednotlivých kategorií pracovníků je tato oblast po stránce právní úpravy složitá, roztříštěná a v důsledku toho pracujícím těžko přístupná. Požadavek sjednocení a zjednodušení právních předpisů vystupuje proto tím naléhavěji, jak se prohlubuje demokratizace provádění sociálního zabezpečení.

3. Zásady nové úpravy

Nová úprava sociálního zabezpečení musí odpovídat kvalitativním změnám v dosavadním vývoji socialistické společnosti a rozvíjet se v souladu s potřebami této společnosti.

Základní ekonomickou změnou v současném stupni vývoje naši společnosti je definitivní vítězství socialistických výrobních vztahů. Tuto skutečnost vyjádřil president republiky s. Ant. Novotný na zasedání ÚV KSČ v červnu 1962 slovy: "Nacházíme se na rozhraní dvou pro nás důležitých etap. Jedna končí tím, že v jejím průběhu u nás zvítězil socialistický řád ve všech oborech lidské činnosti. Druhá začíná tím, že na tomto vítězství stavíme nové cíle, cíle rozvoje všech kladných stránek socialistické společnosti a rozvoje člověka v ní." Úkolem nejbližších let je další rozvoj socialistické společnosti, jakožto základny pro přechod k vybudování komunistické společnosti. Dosažení těchto cílů je možné jedině prudkým rozvojem výrobních sil na podkladě nejnovějších výsledků vědy a techniky a rozvíjením komunistické výchovy pracujících, zejména pokud jde o uvědomělý vztah ke společnosti. Dosažení vysokého stupně rozvoje výrobních sil vyžaduje, aby na dalším rozvoji socialistické společnosti se aktivně podílel stále větší počet pracujících.

XII. sjezd Komunistické strany Československa při hodnocení současného stavu a výhledech sociálního zabezpečení zdůraznil, že důchodové zabezpečení musí být v souladu s dalším vývojem společnosti, jeho potřebami a možnostmi a napomáhat uvědomělému dobrovolnému pokračování práce schopných občanů v práci pro společnost i po získání práva k odchodu do důchodu. V souvislosti s tím je třeba prohloubit sociální funkci důchodu jakožto dávky, jíž naše společnost zabezpečuje ty občany, kteří pro stáří či invaliditu již nemohou dále pracovat. Značných prostředků, které společnost dává a bude dávat na sociální zabezpečení, je třeba účelněji využívat, snížit rozpětí mezi nízkými a nejvyššími důchody a upravit nároky žen v souladu s plněním mateřských povinností.

Předložený návrh zákona o sociálním zabezpečení pracujících v pracovním poměru vychází z usnesení XII. sjezdu, odstraňuje nedostatky dosavadního systému a upravuje obsah a rozsah sociálního zabezpečení podle těchto hlavních zásad:

A. Okruh osob zabezpečených podle návrhu zákona:

Okruh osob zabezpečených podle tohoto zákona se mění proti dosavadnímu stavu v tom směru, že zákon upravuje nejen nároky pracovníků v pracovním poměru a některých dalších osob, o kterých to zákon a prováděcí předpisy stanoví, ale též nároky příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, které dosud byly upraveny zvláštním zákonem. Příslušníci ozbrojených sil a bezpečnostních sborů budou ve svých důchodových nárocích zabezpečení v podstatě jako pracovníci v pracovním poměru. Přitom jsou v tomto společném zákonu zakotvena některá ustanovení, vyplývající ze zvláštnosti a charakteru služby příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů.

B. Základem zabezpečení pracujících je práce:

Návrh zákona opouští systém pojištěných dob podle starých předpisů a vychází ze skutečné odpracované doby. Zápočet odpracovaných dob se stanoví dnem vzniku Československého státu. Prodloužení doby zaměstnání pro nárok na plný starobní důchod z dosavadních 20 roků na 25 roků bude vyrovnáno započtením i nepojištěných dob a u žen zápočtem doby péče o děti ve věku do tří let do doby zaměstnání. Přitom zákon chrání ty pracující, kteří nemohli pracovat z důvodu nezaměstnanosti, výluk, stávek atd. Tím ze systému sociálního zabezpečení mizí hlavní pozůstatek starých sociálně pojišťovacích kapitalistických systémů a odstraňuje se dosavadní diskriminace dělníků oproti úředníkům, kteří měli výhodnější zápočty dob vzhledem k dřívějšímu vzniku jejich pojištění.

C. Úprava pracovních kategorií:

Návrh zákona upravuje nově kritéria pro zařazování zaměstnání podle druhu vykonávaných prací do jednotlivých kategorií. Do I. pracovní kategorie se proti dosavadnímu stavu zařazují zvlášť těžké a zdraví škodlivé práce v hutích a těžkých chemických provozech, zaměstnání kesonářů a potápěčů, zaměstnání při konečném zpracování radioaktivních surovin, zaměstnání v hornictví vykonávaná pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na uhlí a na radioaktivní suroviny. Do II. pracovní kategorie patří zaměstnání, v nichž jsou vykonávány práce za zvlášť obtížných pracovních podmínek; všechna ostatní zaměstnání jsou zařazena do III. pracovní kategorie. Zákon zmocňuje vládu, aby stanovila zásady, podle nichž se zaměstnání podle druhu vykonávaných prací zařazují do I. a II. pracovní kategorie.

D. Soustava dávek důchodového zabezpečení:

Návrh zákona vychází z toho, že v současném stupni vývoje naší společnosti je důchodové zabezpečení především sociálním opatřením. Pokud bude trvat systém odměňování podle zásluhy, přihlíží se v důchodovém systému též k zásluhám jednotlivců v jejich práci pro společnost. Proto základem pro výši důchodu zůstává i nadále příjem z pracovní činnosti a její délka. Zmírňuje se však odraz těchto pracovních zásluh ve výši důchodu.

Dosavadní způsob výpočtu důchodu se přejímá i do návrhu nového zákona, zmírňuje se však narůstání výše důchodu, které by perspektivně neodpovídalo našim hospodářským možnostem. Toho bude dosaženo tím, že podle návrhu zákona se stanoví určitá pevná hranice starobního a invalidního důchodu ke dni vzniku nároku na důchod (70 %, resp. 60 %; vyjma těch pracovníků, kteří splnili podmínky pro výhodnější úpravu důchodu ze zaměstnání I. pracovní kategorie) a zdanění důchodu. Zdanění se navrhuje u důchodů ve výši 700 Kčs a vyšších (s určitými výjimkami odůvodněnými péčí o děti); návrh sazby daně je progresívní, aby byly méně postiženy důchody střední a více důchody vyšší. Návrh sleduje, aby vyplácené důchody v zásadě nepřekračovaly maximální částky určené XII. sjezdem Komunistické strany Československa. Po zvážení různých možností byl tento způsob pojat do návrhu zákona proto, že dosavadní konstrukce výše důchodu je poměrně jednoduchá a v praxi vžitá.

Účelnější využívání prostředků určených na sociální zabezpečení vyžaduje, aby prostředky nebyly vynakládány tam, kde pracující je plně zabezpečen příjmem z vlastní práce. Proto zákon stanoví jako stěžejní zásadu, že se starobní důchod ani jeho část neposkytuje při zaměstnání, popřípadě jiné pracovní činnosti, zmocňuje však vládu, aby podle potřeb národního hospodářství stanovila výjimky. Půjde tu zejména o případy kampaňových, sezónních a jiných krátkodobých prací a o poskytnutí části důchodu těm pracovníkům, kteří pracují v určitém vyšším věku.

Pokud jde o jednotlivé dávky:

a) Starobní důchod:

Zákon zaručuje pracujícím právo na odchod do důchodu při dosažení určité věkové hranice. Přitom se věková hranice u mužů stanoví jako dosud na 60 let, u pracovníků, kteří z celkové doby zaměstnání pracovali v I. kategorii aspoň 20 let a v tomto zaměstnání byli činní ke dni vzniku nároku na důchod, na 55 roků, u některých zaměstnání I. pracovní kategorie na 58 roků; u žen se upravuje věková hranice diferencovaně podle počtu dětí. U žen, které vychovaly 5 nebo více dětí, činí věková hranice 53 let, 3 nebo 4 děti 54 let, 2 děti 55 let, 1 dítě 56 let a u žen, které nevychovaly žádné dítě, 57 let. Touto odlišnou věkovou hranicí pro právo na odchod do důchodu se vyjadřuje odlišná životní situace matek, které vedle plnění pracovních povinností plnily také povinnosti v rodině při péči o děti. Další zvýhodnění pro ženy, které vychovaly děti, přináší zákon v tom směru, že péče o dítě do 3 let se hodnotí pro nárok a výši důchodu ve stejném rozsahu jako doba zaměstnání, a to rovněž od roku 1918.

Konstrukce výše starobního důchodu vychází v podstatě z dosavadní úpravy. Základní výměra starobního důchodu činí podle pracovních kategorií 50 %, 55 % a 60 % průměrného měsíčního výdělku; k této základní výměře se přičítá za další roky práce (podle pracovní kategorie) 1 %, 1,5 %, popřípadě 2 % průměrného měsíčního výdělku. Pro zvýšení základní výměry důchodu se však doba zaměstnání hodnotí až od dovršení 18. roku věku; doba před tímto věkem je zpravidla dobou přípravy pro povolání (učební poměr, studium atd.), která se do doby potřebné pro vznik nároku hodnotí, nebylo by však účelné tuto dobu započítávat do doby, za kterou se důchod zvyšuje. Rozdíl oproti dosavadní úpravě spočívá vtom, že návrh zákona stanoví nejvyšší hranici, kterou nesmí důchod přesáhnout ke dni vzniku nároku na důchod, to je ku dni, k němuž pracovník splnil potřebnou dobu zaměstnání a dosáhl věku rozhodného pro nárok na starobní důchod. U pracovníků III. pracovní kategorie činí tato hranice 60 010, u pracovníků II. pracovní kategorie 70 % průměrného měsíčního výdělku a u pracovníků, kteří získají výhody ze zaměstnání I. pracovní kategorie, toto omezení neplatí. Jestliže pracovník pokračuje v další pracovní činnosti po vzniku nároku na starobní důchod, zvyšuje se nárok na starobní důchod, přitom však nejvyšší výměra starobního důchodu spolu se zvýšením může činit nejvýše 90 % čistého výdělku. Pokud jde o maximální výměru důchodu v pevných částkách, nemění se sice dosavadní úprava (2200 Kčs, 1800 Kčs, 1600 Kčs), avšak zdaněním bude dosaženo, aby maximální výše důchodu zpravidla nepřekračovala hranici nejvyšší výměry důchodu stanovenou usnesením XII. sjezdu Komunistické strany Československa (2000 Kčs, 1600 Kčs, 1400 Kčs).

Návrh nového zákona vychází z toho, že výsledky dosažené v dosavadním vývoji společnosti, zejména pokud jde o zlepšování pracovních podmínek a stálé zvyšování úrovně zdravotní péče, vytvářejí výhodnější podmínky, aby pracující pokračovali v další pracovní činnosti i po dosažení věku rozhodného pro nárok na odchod do důchodu. Při další činnosti se nárok na plný starobní důchod zvyšuje o 4 % průměrného měsíčního výdělku za každý rok zaměstnání. Aby do budoucna nedocházelo k přiznávání nízkých důchodů, je v návrhu zákona výhodněji upraveno zvyšování nízkých důchodů při další pracovní činnosti. Zvyšování je upraveno pevnými částkami stoupajícími za každý další rok pracovní činnosti; takže při dalším zaměstnání, trvajícím aspoň 3 roky, činí plný starobní důchod nejméně 520 Kčs.

Pracujícím, kteří k 65. roku věku nezískali dobu 25 let zaměstnání, se přiznává poměrný starobní důchod ve výši odpovídající poměru mezi 25 roky a skutečně odpracovanou dobou. Podmínkou je 10 let pracovní činnosti. Zavadí se však i tu diferenciace pro muže a ženy. Ženy, které vychovaly dítě a získaly aspoň 20 let doby zaměstnání, mají nárok na poměrný starobní důchod v 60 letech; ženy bezdětné v 62 letech.

b) Invalidní a částečný invalidní důchod:

Dosavadní stupně invalidity zůstanou zachovány.

Konstrukce výše invalidního důchodu se přizpůsobuje konstrukci důchodu starobního. Jako základ pro výpočet se bere nejen skutečně odpracovaná doba, ale i doba dopočtená od vzniku invalidity k 60. roku věku u mužů a 57. roku věku u žen. Činí-li úhrn těchto dob aspoň 25 let nebo došlo-li k invaliditě pracovním úrazem, je základní výměra invalidního důchodu stejná jako u plného starobního důchodu. Při invaliditě vzniklé pracovním úrazem se invalidní důchod zvyšuje o 10 % průměrného měsíčního výdělku.

Nebyl-li pracovník zaměstnán před dnem vzniku nároku na důchod aspoň 25 roků, nebo jestliže doba jeho zaměstnání s připočtením doby od vzniku nároku na důchod do dosažení věku 60 let u mužů a 57 let u žen nečiní aspoň 25 roků, činí invalidní důchod 2 % průměrného měsíčního výdělku za každý rok zaměstnání a přičtené doby (např. při získání 15 let činí invalidní důchod 30 % průměrného měsíčního výdělku).

Konstrukce výše invalidního důchodu na úroveň důchodu starobního zvýhodňuje ty pracující, kteří se stanou invalidy v produktivním věku, a kdy jejich životní náklady, zejména s ohledem na rodinu, jsou vyšší, než při invaliditě ve věku, který se blíží hranici pro starobní důchod. Nová úprava tak odstraní nežádoucí důsledky dosavadní zákonné úpravy, která působila opačně.

Návrh nového zákona umožňuje přiznání invalidního důchodu až do výše 400 Kčs měsíčně občanu, který pro plnou invaliditu vzniklou v mládí nemohl být zaměstnán vůbec nebo ne po dobu potřebnou pro nárok na důchod a dosáhl věku 25 let (do tohoto věku zajišťuje zákon invalidní děti výchovným, případně sirotčím důchodem).

Sociální hlediska nové úpravy se promítají i zvýšením minima pro invalidní důchod, stanoveného částkou 400 Kčs, která může být podle sociální situace pracujícího zvýšena až na 600 Kčs měsíčně.

Částečný invalidní důchod činí polovinu invalidního důchodu; jestliže částečná invalidita vznikla pracovním úrazem, činí částečný invalidní důchod polovinu invalidního důchodu, který by jinak náležel při pracovním úrazu.

c) Dávky pozůstalých:

Dávky pozůstalých upravuje zákon nově podle těchto hledisek:

Při úpravě nároku na vdovský důchod se vychází ze skutečnosti; že většina žen je zabezpečena vlastní prací a tím pro případ stáří nebo pracovní neschopnosti vlastním důchodem. Vdovský důchod ztrácí tak na svém sociálním významu, zejména pokud jde o zaměstnané bezdětné vdovy. Naproti tomu vykonává velká část žen nekvalifikovanou práci, která by po úmrtí druhého živitele nebyla s to zajišťovat vdově a dětem dostatečný příjem. Z tohoto hlediska je tedy vdovský důchod ještě plně odůvodněný. Vdovský důchod plní svou funkci i u žen, které nemohly pracovat buď z důvodu zdravotních nebo proto, že pečovaly o větší počet dětí.

Bylo by v rozporu se sociálními hledisky nového pojetí sociálního zabezpečení, aby v případech, kdy je žena zabezpečena vlastní prací, zejména vyšším příjmem, byl poskytován i plný vdovský důchod. Se zřetelem na charakter dávek pozůstalých bylo proto třeba nově upravit krácení vdovského důchodu při souběhu s výdělkem. Přitom se přihlíží k tomu, zda vdova pečuje o děti. Při péči o tři děti se vdovský důchod vůbec nekrátí.

Se zřetelem na změny ve funkci vdovského důchodu byla nově upravena jeho výše, a to na 60 % důchodu zemřelého. Naproti tomu se zvyšuje výměra sirotčího důchodu jednostranně osiřelého dítěte na 30 % důchodu zemřelého; nejnižší výměra činí 180 Kčs.

U oboustranně osiřelého dítěte stanoví zákon jednotnou výši 450 Kčs měsíčně, a to bez ohledu na to, zda některý z rodičů dítěte byl důchodově zabezpečen či nikoliv.

d) K některým dalším dávkám:

Důchod manželky se upravuje jako dávka fakultativní, současně se však upravuje jeho výše v rozmezí 100 až 300 Kčs, aby tak mohla být pružněji určována výše tohoto důchodu podle sociálních poměrů rodiny. O přiznávání této dávky budou rozhodovat národní výbory.

Zvýšení pro bezmocnost se nově upravuje tak, že se upouští od procentního zvyšování důchodu a zavádí se zvýšení v rozpětí 100 až 400 Kčs podle stupně bezmocnosti a potřebnosti důchodce.

Dosavadní úprava sociálního zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejích rodinných příslušníků (zákon č. 64/1950 Sb. ve znění dalších předpisů) se nahrazuje novou úpravou. Zásadní změny proti dosavadní právní úpravě spočívají v tom, že se mění podmínky určující oprávněné osoby, nově se upravuje výše zaopatřovacího příspěvku a důsledněji než dosud se sleduje hledisko sociální potřebnosti (zejména pokud jde o souběh zaopatřovacího příspěvku s výdělkem).

E. Služby sociálního zabezpečení

Dosavadní právní úprava na úseku sociální péče se osvědčila a přispěla k vysoké úrovni péče o invalidy a občany se změněnou pracovní schopností.

Nový zákon vychází z těchto osvědčených zásad a komplexně upravuje všechny otázky ústavní a mimo ústavní péče, jak postupně byly rozvíjeny a právně zakotveny v různých předpisech a vládních usneseních.

Služby sociálního zabezpečení sledují v podstatě tři cíle: prodlužování aktivního života i ve stáří, péči o občany s těžkým zdravotním poškozením a pracovní rehabilitaci občanů se změněnou pracovní schopností a konečně individuální pomoc všem občanům v mimořádných situacích.

K první skupině služeb patří organizování účasti důchodců na veřejném a kulturním životě; ať už prostřednictvím zařízení sloužících všem pracujícím nebo prostřednictvím vlastních klubů důchodců.

K druhé skupině služeb patří z největší části celý úsek ústavní péče a stále intenzívněji se rozvíjející pečovatelská služba v bytech chronicky nemocných. Těžší invalidé mají zvláštní výhody v dopravě a při návštěvě kulturních a sportovních podniků.

Pracovníkům se změněnou pracovní schopnosti se poskytuje pomoc při zařazování do vhodné práce a návrh zákona v tomto směru ukládá závodům zvláštní povinnosti se zřetelem na zaměstnávání takových pracovníků, úpravu pracovních podmínek; ochranu před rozvázáním pracovního poměru apod. Družstva invalidů zřizují i zvláštní provozovny pro těžší invalidy.

Do třetí skupiny patří zprostředkování služeb, jakož i poskytování jednorázové nebo opakované podpory. Velmi rozšířenou formou je společné stravování důchodců.

Organizování a provádění služeb sociálního zabezpečení se plně svěřuje národním výborům, které mají právo i povinnost sledovat, jak závody plní své povinnosti na úseku péče o invalidy a občany se změněnou pracovní schopností.

F. Organizace sociálního zabezpečení:

Organizace sociálního zabezpečení se osvědčila; proti dosavadnímu stavu se v podstatě nemění. I když nový zákon je společným zákonem upravujícím sociální zabezpečení pracovníků a sociální zabezpečení příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, nemění se nic, pokud jde o organizaci provádění sociálního zabezpečení příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů. I nadále budou ministerstva národní obrany a vnitra v oborech své působnosti provádět důchodové zabezpečení vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů. Usnesení XII. sjezdu KSČ se promítají do organizačních principů v tom směru, že se zvyšuje odpovědnost Státního úřadu sociálního zabezpečení za celé odvětví sociálního zabezpečení, i pokud jde o jeho provádění národními výbory; zákon ukládá Státnímu úřadu sociálního zabezpečení povinnost kontroly provádění sociálního zabezpečení v souladu s možnostmi a potřebami společnosti a odpovědnost za účelné vynakládání prostředků určených na sociální zabezpečení. Rozšiřuje se pravomoc národních výborů na úseku řízení o dávkách důchodového zabezpečení i rozhodování o těchto dávkách. Národním výborům přísluší rozhodovat o sociálním důchodu, o důchodu manželky, o zvýšení důchodu pro bezmocnost a některých dalších otázkách rozhodných pro přiznání nebo odnětí, resp. zastavení výplaty důchodu. Národním výborům se ukládá, aby postupovaly v souladu se státním plánem rozvoje národního hospodářství a se zřetelem na jeho potřeby; odpovídají za to, aby prostředky určené na sociální zabezpečení byly vynakládány účetně a hospodárně. K prohloubení socialistické zákonnosti návrh zákona stanoví, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí v nárokových věcech důchodového zabezpečení, i pokud jde o rozhodnutí národních výborů.

Všem orgánům provádějícím sociální zabezpečení ukládá zákon, aby při plnění svých úkolů úzce spolupracovaly s orgány Revolučního odborového hnutí. Tak prostřednictvím národních výborů, orgánů Revolučního odborového hnutí a dalších společenských organizací je zajištěna široká demokratizace provádění sociálního zabezpečení. Účast pracujících na provádění je jednou z významných záruk; aby sociální zabezpečení bylo uskutečňováno v souladu se zásadami stanovenými XII. sjezdem Komunistické strany Československa.

G. Počátek účinnosti některých ustanovení zákona:

Zákon nabývá účinnosti 1. červencem 1964, avšak některá ustanovení vstoupí v účinnost teprve 1. lednem 1965. Jde o ta ustanovení, která upravují věkovou hranici žen pro nárok na starobní důchod (53 až 57 roků věku pro nárok na plný starobní důchod, případně 60 a 62 roky věku pro nárok na poměrný starobní důchod), prodloužení doby pracovní činnosti pro nárok na plný starobní důchod z 20 na 25 let a na poměrný starobní důchod z 5 na 10 let, zápočet nepojištěných dob a doby péče o děti od r. 1918 a konstrukce invalidního důchodu. Proto pro nároky na důchod, které napadnou v době od účinnosti zákona do 31. prosince 1964, bude platit nový zákon s některými odchylkami vyplývajícími z odlišné účinnosti některých ustanovení.

Vysvětlivky

k jednotlivým ustanovením zákona o sociálním zabezpečení

Osobní rozsah důchodového zabezpečení (§ 1)

Dosavadní ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, které kladlo na roveň zaměstnání v pracovním poměru též některé smluvní poměry, které sice měly obsah pracovního poměru, avšak nebyly takto označeny (např. smlouvy o dílo, mající náležitosti smlouvy o pracovním poměru) nebo jimž chyběl jen některý znak pracovního poměru (např. souhlas národního výboru s uzavřením pracovního poměru), bude pojato do vyhlášky (§ 39 odst. 2). Naopak do okruhu osob zabezpečených důchodově přímo ze zákona byly pojaty některé skupiny osob zabezpečených důchodově podle samostatných vyhlášek.

V § 1 pod písm. b) jsou uvedení jednak občané, kteří jsou zcela uvolněni ze svého zaměstnání pro výkon funkce důležité v obecném zájmu a kterým se po dobu výkonu této funkce zajišťuje důchodové zabezpečení jako pracovníkům v pracovním poměru, jednak občané, kteří jsou činni v poměru obdobném pracovnímu a jejichž činnost má v podstatě shodné znaky s činností vykonávanou v pracovním poměru, i když je tento poměr jinak nazýván (advokáti). Konečně jsou tu uvedeny skupiny občanů, kteří se připravují na budoucí povolání studiem a jimž se doba přípravy k budoucímu povolání hodnotí obdobně jako doba přípravy k povolání v učebním poměru. Důchodové zabezpečení všech těchto občanů je upraveno, pokud bylo třeba, podrobněji ve vyhlášce k zákonu o sociálním zabezpečení.

Dosud bylo upraveno důchodové zabezpečení domáckých dělníků vyhláškou č. 61/1957 Ú. l., učňů vyhláškou č. 44/1959 Ú. l.,

sezóních zaměstnanců a pracovníků na nepravidelnou výpomoc vyhláškou č. 7/1958 Ú. l.,

zaměstnanců pověřených činností v zahraničí vyhláškou č. 184/1960 Sb.,

členů výrobních družstev vládním nařízením č. 57/1956 Sb.,

funkcionářů národních výborů vyhláškou č.190/ 1958 Ú. l.,

členů advokátních poraden vyhláškou č. 94/1958 Ú. l.,

studentů a vědeckých aspirantů vyhláškou č. 102/1957 Ú. l.,

odsouzených vyhláškou č. 141/1958 Ú. l.

Důchodové zabezpečení vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů z povolání se upravuje obdobně jako u pracovníků s odchylkami uvedenými v § 96 až 107 a v § 128 až 138 zákona; dosud bylo upraveno zákonem č. 33/1957 Sb., o sociálním zaopatření příslušníků ozbrojených sil.

K písm. d)

V § 1 pod písm. d) jsou zahrnuti občané, kteří jsou vydáni zvýšenému nebezpečí úrazu v době výkonu vojenské nebo obdobné služby.

Dosud bylo upraveno důchodové zabezpečení

vojáků konajících základní (náhradní) nebo jinou službu v ozbrojených silách ustanoveními § 34, 35, 37 a 38 zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení,

pomocníků Pohraniční stráže a členů Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti směrnicemi Státního úřadu sociálního zabezpečení (č. 23/1959 Sbírky oznámení SÚSZ, částka 14 z r. 1959).

Důchodové zabezpečení obětí války a fašistické perzekuce (písm. e) bylo dosud upraveno v § 36 odst. 1 zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení.

Důchodové zabezpečení účastníků přípravy k obraně ČSSR bylo dosud upraveno vyhláškou č. 48/1961 Sb., o poskytování některých dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení občanům, kteří se účastní přípravy k obraně ČSSR.

Pod písm. f) jsou uvedeny skupiny občanů, kteří popřípadě vedle svého, zaměstnání konají krátkodobou činnost důležitou v obecném zájmu a jsou při ní vydání zvýšenému nebezpečí úrazu, jako jsou např. účastníci krátkodobých nebo neplacených brigád, dobrovolní požárníci, apod. Tyto občany je nutno zabezpečit pro případ úrazu, který utrpí při této své činnosti stejně, jako by byli zabezpečení při pracovním úrazu utrpěném v zaměstnání.

Dosud bylo upraveno důchodové zabezpečení pro případ úrazu

účastníků (placených i neplacených) brigád vyhláškou č. 8/1958 Ú. l.,

dobrovolných požárníků, dobrovolných zdravotníků Československého červeného kříže, dárců krve, členů Horské služby a spolupracovníků pečovatelské služby vyhláškou č. 238/1957 Ú. l.,

účastníku organizované tělesné výchovy vyhláškou č. 147/1958 Ú. l.

Převážná část umělců (písm. g) je v pracovním poměru a je proto zabezpečena nemocensky i důchodově už ze svého zaměstnání. Menší skupina umělců, která není v pracovním poměru, je zabezpečena jen ze své umělecké činnosti.

Umělci, kteří jsou již zabezpečení jako pracovníci, mohou se zabezpečit nadto ze své umělecké činnosti.

Úprava nemocenského a důchodového zabezpečení umělců bude pojata do vyhlášky (§ 58 a další).

Dosud bylo upraveno nemocenské a důchodové zabezpečení umělců vyhláškou č. 50/1960 Sb.

Zabezpečení členů rodin vojáků konajících základní (náhradní) nebo jinou službu v ozbrojených silách - s výjimkou vojenského cvičení - bylo dosud upraveno zákonem č. 64/1950 Sb., o sociálním zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků (§ 1 č. 2 a 4, § 11 a 17 až 23) a prováděcím vládním nařízením č. 131/1950 Sb. Pracovníci jsou zabezpečeni po dobu výkonu vojenského cvičení podle zákonného opatření č. 101/1960 Sb., o náhradě mzdy při vojenském cvičení.

Zabezpečení důchodců v nemoci bylo dosud upraveno ustanovením § 49 zákona o sociálním zabezpečení a vyhláškou č. 33/1957 Ú. l.

Služby v sociálním zabezpečení byly dosud upraveny ustanoveními § 50 až 64 zákona o sociálním zabezpečení a vyhláškou č. 170/1957 Ú. l., kterou se stanoví podrobnosti o provádění doplňkové péče, jakož i rozsah a podmínky mimořádných výhod poskytovaných osobám trvale těžce poškozeným na zdraví,

vyhláškou č. 199/1958 Ú. l., o příspěvku na zaopatření a kapesném v ústavech sociální péče pro dospělé a o odměnách za pracovní činnost jejich obyvatel,

vyhláškou č. 200/1958 Ú. l., o příspěvku na zaopatření v ústavech sociální péče pro děti a mládež s trvalými tělesnými nebo duševními vadami, ve znění vyhlášky č. 63/1963 Sb., a vyhláškou č. 20/1960 Sb., o péči o osoby se změněnou pracovní schopností.