Hlava druhá

Osobní vlastnictví

Zdroj a účel osobního vlastnictví

Úprava osobního vlastnictví vychází z jeho nerozlučné spojitosti se společenským socialistickým vlastnictvím. Pouto mezi socialistickým a osobním vlastnictvím tvoří především práce občana ve prospěch společnosti; tato práce je současně i hlavním zdrojem osobního vlastnictví. Každý občan se má proto podílet na vytvoření prostředků, jichž je třeba k zajištění uspokojování osobních potřeb, jakož i všech potřeb společnosti. Protějškem této povinnosti je jeho právo osobního vlastnictví, jehož úkolem a smyslem je; aby sloužilo k uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů. I jiným účelům, například k výrobě zboží na trh, nesmí být tohoto práva zneužíváno.

Osnova vytyčuje tři stěžejní znaky osobního vlastnictví. Je to za prvé jeho nerozlučná souvislost se socialistickým společenským vlastnictvím. Za druhé je ke vzniku osobního vlastnictví třeba; aby jeho zdroj byl poctivý; tímto zdrojem je především práce občana ve prospěch společnosti. Za třetí je znakem osobního vlastnictví jeho spotřební charakter.

Předmět osobního vlastnictví

V úpravě osobního vlastnictví je dbáno toho, aby jako hlavní forma osobní spotřeby v naší společnosti mělo společensky žádoucí míru a aby se nestávalo samoúčelným. Spotřebnímu charakteru tohoto vlastnictví proto odpovídá, že jeho předmětem mohou být toliko věci sloužící k uspokojování hmotných a kulturních potřeb pracujících, a to v takovém rozsahu, aby osobní potřeby vlastníka mohly být náležitě uspokojeny. V osobním vlastnictví mohou tedy být pouze spotřební předměty, jako bytové zařízení, knihovny, umělecké předměty, osobní dopravní prostředky, rodinný domek, rekreační chata a garáž apod. V určení povahy rodinného domku se osnova neodchyluje od dosavadní úpravy a shoduje se s úpravou zákona o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Za stejných podmínek, za kterých je obytný dům rodinným domkem, se za rodinný domek považuje i obytná část zemědělské usedlosti. Jde tedy jen o onu stavební složku zemědělského podniku, která je určena k obývání vlastníka, jeho rodiny a domácnosti a nikoli o místnosti a prostory sloužící zemědělské výrobě. Na tyto místnosti a prostory se proto ustanovení občanského zákoníku ani ustanovení zákona o hospodaření s byty a nebytovými prostory týkající se rodinných domků nevztahují.

Pojem rekreační není třeba v osnově vymezit, poněvadž je určen v jiných právních předpisech (např. směrnice k provádění výstavby rodinných domků a ostatních drobných staveb jednotlivci, částka 6/1961 Sbírky směrnic pro národní výbory). Z povahy této stavby vyplývá, že nemůže jít o stavbu sloužící k trvalému bydlení. Zásadu, že v osobním vlastnictví může být jen jeden rodinný domek, nutno vztáhnout i na rekreační chatu.

Osnova připouští, aby v osobním vlastnictví mohly být i jednotlivé byty. Úprava bude provedena zvláštním zákonem.

Obsah a ochrana osobního vlastnictví

Vlastník má právo užívat osobního majetku tak, aby to odpovídalo spotřebnímu určení tohoto majetku, zejména užívat ho pro potřeby své, své rodiny a domácnosti. Nadměrné hromadění věcí osobní spotřeby v rozporu se zájmy společnosti, k němuž může dojít zejména v důsledku trestní činnosti, není přípustné. Takto nahromaděné věci nemohou požívat ochrany osobního vlastnictví.

V souladu s ústavou chrání osnova nedotknutelnost osobního vlastnictví a poskytuje vlastníku účinné právní prostředky ochrany. Tak se vlastník může u soudu domáhat vydání své věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; dále ochrany proti všem, kdo by jakýmkoli způsobem neoprávněně zasahovali do jeho vlastnického práva a jeho výkonu, například neoprávněně mu bránili v užívání věci anebo v nakládání s ní. Za neoprávněný zásah by však nebylo možno považovat, kdyby věc, která je v osobním vlastnictví, byla i bez svolení vlastníka dočasně použita v důležitém zájmu společnosti, který nelze jinak uspokojit, anebo kdyby její použití odůvodňovalo to, že je ohrožen život, zdraví nebo naléhavý zájem občana. Takové použití cizí věci musí se však stát jen v nezbytné míře, aby omezení vlastnického práva bylo co nejmenší a trvalo co nejkratší dobu. Za použití je nutno vždy zaplatit náhradu. Úprava vychází z předpokladu, že odepření souhlasu vlastníka v těchto naléhavých případech by odporovalo pravidlům socialistického soužití.

V § 132 poskytuje osnova ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva. Neoprávněnými nejsou ovšem takové zásahy, k nimž z důvodů obecného zájmu poskytují oprávnění zvláštní zákony (například zákon č. 33/1922 Sb., o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy, zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a zákon č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů).

Vyvlastnění věci připouští osnova jen v důležitém zájmu společnosti, a to v případech stanovených v zákoně a za náhradu. Náhradou má být občanovi ekonomická protihodnota za věc, kterou měl v osobním vlastnictví. To vyplývá ze zásady nedotknutelnosti osobního vlastnictví, kterou stanoví ústava (čl. 10 ústavy).

Způsoby nabýváni osobního vlastnictví

Vlastník může předmět svého vlastnictví převést na jiného smlouvou (například koupí, výměnou, darováním). Převádí-li se takto movitá věc, nabývá se vlastnictví teprve jejím převzetím, a to bez rozdílu, zda jde o věc určenou individuálně nebo podle druhu. Tímto okamžikem přechází také nebezpečí poškození, zničení nebo ztráty věci. Tato úprava odpovídá názorům pracujících, kteří při koupi nějakého spotřebního předmětu považují jej za své vlastnictví, teprve když jej převezmou. Převádí-li se věc nemovitá, která může být předmětem osobního vlastnictví, například rodinný domek, vyžaduje se pro smlouvu písemná forma.

Vlastnictví k nemovitosti přechází teprve registrací smlouvy u státního notářství. Tato úprava je odůvodněna požadavkem právní jistoty a evidence převodů nemovitostí. Státní notáři budou mít odpovědnost za dodržování socialistické zákonnosti při těchto převodech. Musí odepřít registraci takové smlouvy, která odporuje zákonu. U nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu není ovšem registrace jakožto aktu, který dovršuje převod, zapotřebí; registrace bude v tomto případě mít jedině evidenční povahu a bude upravena v notářském řádu.

Hlava třetí

Osobní spoluvlastnictví

Osnova upravuje dvě formy osobního spoluvlastnictví k věcem; spoluvlastnictví podílové a spoluvlastnictví bezpodílové. Bezpodílové spoluvlastnictví je novou formou spoluvlastnictví, kterou dosavadní občanský zákoník nezná; může vznikat jen mezi manžely.

Podílové spoluvlastnictví

Úprava podílového spoluvlastnictví je ovládána myšlenkou, že i tyto majetkové právní vztahy mojí mít ráz soudružských vztahů a řídit se především pravidly socialistického soužití. Proto - s výjimkou vyřizování běžných záležitostí - mají všichni spoluvlastníci jednat společně a k převodu spoluvlastnického podílu na jiného občana je zásadně třeba souhlasu všech spoluvlastníků.

Z právních úkonů týkajících se společně věci odpovídají všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Se zásadou soudružských vztahů je také v, souladu úprava, podle níž ke zrušení spoluvlastnictví a ke vzájemnému vypořádání má dojít především dohodou. Rozhoduje-li o zrušení spoluvlastnictví soud, má věc, pokud je to možné, mezi spoluvlastníky rozdělit. Jinak ji přikáže jednomu z nich, přičemž dbá a to, aby její využití bylo co nejvíce v souladu se zájmem společnosti. K prodeji věci a k rozdělení dosaženého výtěžku má dojít teprve tehdy, když nikdo ze spoluvlastníků nechce věc převzít. Tento postup usnadňuje, aby soud mohl po zrušení spoluvlastnictví provést co nejúčelněji vypořádání. Úlohou soudu tu tedy je, aby dosavadní spoluvlastnictví rozumně zlikvidoval, a nikoli aby vytvářel - dokonce snad proti vůli účastníků - spoluvlastnictví nové.

Ke spoluvlastnickým vztahům může dojít též mezi občany a socialistickými organizacemi, a to zejména při dědictví nebo při propadnutí majetku. Takto vzniklé spoluvlastnické vztahy řídl se ustanoveními o spoluvlastnictví občanů, přičemž socialistická organizace má v nich stejnou právní pozici jako občan. To odpovídá zásadě vyslovené v § 3 osnovy, že v občanskoprávních vztazích mojí účastníci rovné postavení. Jde o vztahy způsobené zpravidla nahodilými okolnostmi, které již proto nemají trvalou povahu.

Bezpodílové spoluvlastnictví manželů

Majetkové vztahy manželů jsou dosud upraveny v zákoně o právu rodinném, a to ve formě majetkového společenství. Toto společenství tvoří ten majetek, který manželé nabudou za trvání manželství. Nespadá sem majetek, kterého manželé nabyli před uzavřením manželství, ani majetek nabytý dědictvím nebo darem. Společný majetek netvoří ani věci, které svou povahou slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.

Od tohoto dosavadního stavu, jehož právní povaha byla sporná, se nová úprava odchyluje. Především přenáší uspořádání majetkových vztahů mezi manžely do občanského zákoníku, v němž jsou upraveny i jiné majetkové vztahy mezi manžely, zejména společné užívání bytů a společné užívání pozemků, jakož i jejich dědické právo. Majetkové společenství je upraveno jako spoluvlastnictví, a to jako spoluvlastnictví bezpodílové, které vyjadřuje nejlépe majetkoprávní vztahy mezi manžely, neboť je výrazem jednoty manželství a rovného postavení manželů v něm i po stránce hospodářské. Toto spoluvlastnictví se vztahuje na všechny věci (včetně peněz), které mohou být předmětem osobního vlastnictví a které byly některým z manželů za trvání manželství jakýmkoli oprávněným způsobem nabyty, s výjimkou věci nabytých dědictvím nebo darem. Ve výlučném osobním vlastnictví jednoho z manželů jsou dále věci, kterých nabyl před uzavřením manželství, jakož i věci, které podle své povahy slouží jeho osobní potřebě nebo výkonu jeho povolání a u nichž tedy není důvodu, aby byly ve spoluvlastnictví.

Společným majetkem manželů se mohou ovšem stát i věci; které svou povahou nemohou být předmětem osobního vlastnictví (nájemní dům, zemědělské pozemky). Úprava spoluvlastnických vztahů k těmto věcem je obsažena v závěrečných ustanoveních (§ 492 osnovy).

Za trvání manželství může dojít při nakládání se společným majetkem k závažným nesrovnalostem a nežádoucím zjevům, zejména tehdy, když jeden z manželů s majetkem nakládá neodpovědně jen ve vlastním zájmu, na úkor rodiny, zvláště nezletilých dětí. Další trvání bezpodílového spoluvlastnictví není na místě ani tehdy, jestliže manželé trvale spolu nežijí a o vytváření majetku v rodině se společně nepřičiňují. Proto osnova připouští, aby z takových nebo z jiných vážných důvodů mohlo být i za trvání manželství bezpodílové spoluvlastnictví soudem na návrh jednoho z manželů zrušeno.

K zániku bezpodílového spoluvlastnictví za trváni manželství dochází podle § 52 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. také tehdy, jestliže bylo soudním výrokem vysloveno propadnutí majetku jednoho z manželů (§ 500 odst. 3 osnovy).

Jak v případě zrušení, tak v případě zániku může být bezpodílové spoluvlastnictví manželů obnoveno jen rozhodnutím soudu, jestliže to jeden z manželů navrhne. Jinak mají až do zániku manželství oba manželé své oddělené majetky.

Zánikem manželství (rozvodem nebo smrtí) zaniká i bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Osnova dává důležité směrnice pro vypořádání, které se po zániku bezpodílového vlastnictví provede ať již dohodou, nebo rozhodnutím soudu. Aby zejména v případě dohody bylo vypořádání usnadněno, vychází se z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Jejich výše však může být podle hledisek v osnově vytčených upravena. Především je nutno přihlížet k potřebám nezletilých dětí, a to zejména v tom směru, aby věci, které jim až dosud sloužily, mohly jim sloužit i nadále. Dále je nutno při vypořádání vzít zřetel k tomu, jak se který z manželů přičinil o rodinu a o nabytí a udržení společného majetku. Jestliže se tedy oba manželé pečlivě starali o rodinu a společným úsilím dbali o zajištění jejích potřeb, rozdělí se zpravidla mezi ně společný majetek rovným dílem. Výchozí hledisko o rovnosti podílů ovšem nemůže být zachováno, jestliže si některý z manželů počínal neodpovědně, utrácel úspory a rodinu poškozoval.

Ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 osnovy zákona o rodině je třeba použít zásad o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stanovených pro případ zániku manželství také tedy, bylo-li manželství prohlášeno za neplatné.

ČÁST TŘETÍ

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ, JINÝCH MÍSTNOSTÍ A POZEMKŮ

V socialistické společnosti je bytová výstavba a užívání bytů věcí celé společnosti. Při používání bytů se vyskytují nové, socialistické prvky. Tyto nové prvky se objevují nejen ve vztazích mezi uživateli bytů navzájem, ale i ve vztazích mezi organizacemi, které spravují nebo vlastní bytový majetek, a uživateli bytů. Uživatelé bytů mají zájem na tom, aby bytový majetek náležející společnosti byl udržován a zvelebován a aby občanské soužití v domech se zlepšovalo. Organizace jsou povinny soustavně zlepšovat podle svých možností bytové podmínky uživatelů bytů. Institut nájmu, kterým bylo umožněno získávat byty jen k dočasnému užívání a který vychází z ochrany zájmů soukromých vlastníků bytového majetku; nemůže tyto nové vztahy při užívání bytů vyjádřit. Nájem není vhodný zejména u bytů stavebních bytových družstev, kde užívací právo k bytu je podobné právu užívat byt na základě vlastnického práva.

Půdní fond je odnímán zemědělskému a lesnímu hospodářství i neplánovanou a živelnou výstavbou rodinných domků, rekreačních chat a garáží a zřizováním samostatných zahrad. Pozemky k těmto účelům může občan podle dnešního právního stavu získat zpravidla převedením pozemku do vlastnictví nebo do nájmu. Oba tyto způsoby vedou ke stálému ubývání zemědělské a lesní půdy. Umožňují též, aby soukromí vlastníci pozemků spekulovali s pozemky a získávali těžko postižitelné, bezpracné příjmy. Převádění pozemků do vlastnictví jednotlivců je proto z hlediska zájmů společnosti neúčelné, právě tak jako užívání pozemků na podkladě nájmu.

Osnova pro užívání bytů a jiných místností a pro užívání pozemků zavádí nový právní institut osobního užívání, který lépe vystihuje změny, které se staly v užívání bytů, jiných místností a pozemků, a zabraňuje negativním jevům, které dosavadní právní úprava umožňuje. Právo osobního užívání bytu a pozemků není časově omezené, přechází na dědice a požívá, zejména pokud jde o osobní užívání pozemků, stejné ochrany jako vlastnické právo. Právo osobního užívání pozemků je dále charakterizováno účelovostí (pozemku lze užívat jen k účelu, ke kterému má sloužit) a osobním určením (pozemek se přiděluje určitému občanovi).

Hlava první

Osobní užívání bytů

Osnova upravuje základní práva a povinnosti uživatelů bytů a organizací, které spravují nebo vlastní bytový majetek (například národní výbory, družstva, podniky). S ohledem na vzrůstající význam bytové výstavby prováděné stavebními bytovými družstvy, a na to, že práva a povinnosti uživatelů družstevního bytu se odlišuji od práva uživatelů jiných bytů, upravuje osnova i zásadní otázky spojené s užíváním družstevních bytů. V podrobnostech upravují tyto otázky vzorové stanovy stavebních bytových družstev, vydané Ústřední radou družstev (§ 508 odst. 2 osnovy). Vztahy vznikající při užívání bytu v rodinném domku, jakož i vztahy, vznikající při užívání části bytu dalším uživatelem, jsou upraveny v hlavě druhé části páté, poněvadž jde o vzájemné vztahy mezi občany. Značná část nájemních domů je v rukou jednotlivců. Na byty v těchto domech se vztahují rovněž ustanovení první hlavy přiměřeně (§ 496). Na byty, které jsou v domech lidových družstev, se tato ustanovení (s výjimkou ustanovení o bytech v domech stavebních bytových družstev) vztahují již vzhledem ke skutečnosti, že jde o socialistické organizace (§ 153). Zásady bytové politiky a hospodaření s byty upravuje zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory.

Charakteristickým znakem osobního užívání je jeho časová neomezenost. Občané mohou užívat byty spravované národními výbory podle dohody uzavřené na podkladě rozhodnutí místního národního výboru nebo na podkladě rozhodnutí jiného orgánu, který určuje zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Byty lze užívat i na základě jiných skutečností uvedených v osnově (například na podkladě osobního vlastnictví, jde-li o byt v rodinném domku užívaný vlastníkem, na podkladě dohody o výměně bytu, přechodem užívání po smrti uživatele na osoby blízké). U bytů stavebních bytových družstev má člen družstva, který zaplatil členský podíl, právo, aby mu orgánem družstva byl přidělen do užívání družstevní byt. Právo užívat byt vzniká u všech bytu dohodou občana a organizace o odevzdání a převzetí bytu. Aby se zabránilo sporům o rozsah užívání a o výši úhrady za užívání, ukládá osnova, aby o odevzdání bytu byl sepsán zápis, jehož obsah osnova vymezuje, a aby organizace opis zápisu občanovi vydala.

Stává se, že se organizace s občanem o rozsahu příslušenství bytu nebo o výši úhrady za užívání a za služby nedohodnou. Pro tento případ osnova v § 156 stanoví, že rozsah příslušenství bytu nebo výši úhrady za užívání a za služby určí místní národní výbor, a jde-li o byt družstevní, příslušný orgán družstva. Pojem příslušenství bytu vymezují ustanovení § 121 odst. 2.

Neshody vzniklé mezi účastníky z osobního užívání bytu řeší podle § 5 osnovy soud.

Místní národní výbor vydá příkaz k vystěhování, jestliže se někdo do bytu nastěhuje bez rozhodnutí o přidělení bytu nebo na podkladě neúplných nebo nepravdivých údajů. Místní národní výbor řeší tyto případy u všech bytů; důsledkem takového jednání občana bude, že se mu neposkytne ani náhradní byt, ani náhradní ubytování. Jiné neoprávněné užívání bytu řeší soud (§ 5).

Obsah práva užívání bytu

Vedle práva užívat byt přiznává osnova uživatelům bytů zejména i právo podílet se na správě domu a volit za tím účelem ze svého středu osoby, které kolektiv uživatelů bytů zastupují (domovní komise, domovní důvěrník). Účast občanů na správě domů vytváří podmínky k plnému využití iniciativy občanů při údržbě a zvelebování bytového majetku a při jeho hospodárné správě, k upevňování socialistického soužití obyvatel v domech a k prohlubování politickovýchovné práce mezi nimi. Tato ustanovení jsou výrazem nových socialistických vztahů vznikajících při užívání bytů.

Osnova shodně s dosavadním stavem stanoví povinnost organizace odevzdat uživateli byt ve stavu způsobilém pro řádné užívání a v tomto stavu jej udržovat (§ 161 odst. 1), jakož i povinnost uživatele potřebu takových oprav organizaci ohlásit, popřípadě právo uživatele tyto závady na náklad organizace odstranit. Odpovědnost uživatele za poškození v domě se rozšiřuje na všechny osoby, které s uživatelem bydlí (§ 164).

Povinnost organizace zlepšovat podle svých možností bytové podmínky uživatelů je spolu s povinností zajišťovat výkon služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu (například ústřední topení, úklid v domě), dokladem péče o zvyšování úrovně bydlení. Této povinnosti organizace odpovídá povinnost uživatele, aby užíval byt, společné prostory a zařízení domu řádně. Uživatel bytu je proto povinen hradit ze svého drobné opravy v bytě souvisící s užíváním a náklady spojené s obvyklým udržováním bytu (§ 161 odst. 2). Měřítkem pro povinnost uživatele hradit drobné opravy bude zpravidla menší rozsah nákladů. Naproti tomu jsou udržovací náklady, které je povinna hradit organizace, zpravidla větší a takového rázu, že bez jejich vynaložení by věc nebyla způsobilá k řádnému užívání. Uživatel hrdí dále jako dosud obvyklé náklady spojené s udržováním bytu (malování bytu apod.). Pojem drobných oprav a běžných udržovacích nákladů blíže vymezuje vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.

Nové je ustanovení, podle něhož organizace může k tíži uživatele zajistit provedení drobných oprav v bytě a vynaložit obvyklé udržovací náklady, jestliže uživatel svou povinnost sám nesplní. Tím se dosáhne, že bytový majetek bude chráněn před znehodnocováním nesvědomitým uživatelem (§ 163).

Organizace provádí i stavební úpravy bytu, mezi něž patří také úpravy, které směřují ke zlepšení bydlení nebo k rozšíření bytového prostoru (například zavedení ústředního topení, nástavba domu, v níž budou zřízeny byty). Stavební úpravy, jejichž provedení přikáže národní výbor, lze provádět i bez souhlasu uživatele bytu. Toto ustanovení spolu s tím, že uživatel nesmí bez souhlasu organizace provádět stavební nebo jiné podstatné změny v bytě, umožní plánovité provádění úprav a zabrání škodám, které by mohly být způsobeny neodborným prováděním úprav uživateli.

Úhrada za užívání bytu a za služby

Uživatel je povinen platit řádně a včas úhradu za užívání bytu a za služby spojené s bydlením. Výši úhrady a lhůty, ve kterých se úhrady platí, stanoví prováděcí předpisy (například vládní nařízení č. 82/1953 Sb., ve znění zákonného opatření č. 32/1958 Sb., o zvýhodnění placení nájemného; vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, a předpisy o nájemném). Opožděné placení úhrady za užívání bytů nebo za služby má za následek, že občan bude povinen platit poplatek z prodlení, jehož výši určuje citovaná vyhláška ministerstva spravedlnosti.

Ustanovením o právu uživatele na přiměřenou slevu z úhrady za užívání nebo z úhrady za služby chrání osnova nerušený výkon užívacího práva k bytu. Právo na slevu z úhrady za užívání v důsledku provádění stavebních úprav v domě má uživatel, jen dojde-li k podstatnému zhoršení podmínek bydlení. Spory mezi účastníky vzniklé z tohoto důvodu rozhoduje soud (§ 5).

Propadná lhůta šestiměsíční v § 162 a 171 je stanovena proto, aby byly právní poměry mezi uživatelem a organizací vypořádány pokud možno nejdříve.

Společné užívání bytu a společné užívání bytu manžely

Umožňuje se, aby subjektem užívacího práva k bytu bylo více občanů; jejich vzájemné vztahy jsou upraveny tak, aby nebyly porušovány zásady socialistického soužití. Společné užívání bytu manžely nastává ze zákona jak v případě, kdy právo užívat byt měl před uzavřením manželství jen jeden z manželů; tak v případě, kdy oba manželé nebo jen jeden z nich získal za trvání manželství užívací právo. Totéž platí, vzniklo-li před uzavřením manželství právo na přidělení družstevního bytu jednomu z manželů. Jestliže však právo na přidělení družstevního bytu jednomu manželu vznikne za trvání manželství, vznikne zároveň s právem společného užívání tohoto bytu oběma manžely i jejich společného členství v družstvu.

Osnova upravuje v § 177 právní vztahy, které nastanou po rozvodu manželství. Jak u družstevního, tak i u jiného bytu se mohou rozvedení manželé dohodnout o tom, kdo z nich bude byt dále užívat. Nedohodnou-li se, rozhodne o dalším užívání bytu družstevního, který byl získán za trvání manželství, nebo bytu nedružstevního, ať byl získán kdykoli, soud. Přitom přihlédne k zájmům nezletilých dětí. Právo rozhodovat o dalším užívání bytu se svěřuje soudu proto, že soud zná důvody rozvodu a poměr manželů k dětem; může proto nejlépe posoudit, který z rozvedených manželů má větší právo na byt. Pokud jde o družstevní byt, který byl získán jedním z manželů před manželstvím, je spravedlivé, aby právo na další užívání takového bytu zůstalo tomuto manželovi, neboť družstevní byt (členský podíl) je majetkovou hodnotou získanou tímto manželem před uzavřením manželství; takové řešení je v souladu se zásadou, která ovládá bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Smrt uživatele

Užívací právo k bytů je chráněno i dalším ustanovením, podle něhož po smrti společného uživatele přechází ze zákona užívací právo k bytu na ostatní uživatele. Po smrti jednoho z manželů, kteří byt společně užívali; přechází užívací právo na druhého manžela. Nejde-li o společné užívání manželů, přechází po smrti uživatele užívací právo na blízké příbuzné uživatelovy, jakož i na další osoby, které pečovaly o společnou domácnost uživatele nebo byly na něho odkázány výživou; na všechny tyto osoby přechází užívací právo k bytu tehdy, jestliže s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Odlišně se upravují právní poměry, které nastanou po smrti uživatele, u družstevního bytu. Nejde-li o byt ve společném užívání manželů, přejde po smrti uživatele jeho členství v družstvu a právo byt užívat na dědice, jemuž připadl členský podíl. Jde-li však o družstevní byl ve společném užívání manželů, zruší se smrtí jednoho z manželů společné užívání bytu manžely. Bylo-li práva na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává uživatelem bytu pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl. Bylo-li práva nabyto před manželstvím, přejde ze zákona členství v družstvu a právo užívat byt na dědice, jemuž připadl členský podíl.

Z povahy bytů trvale určených pro ubytování pracovníka organizace (například podnikové a služební byty) plyne, že se na ně nevztahují ustanovení o společném užívání bytu a přechodu práva na užívání bytu po smrti uživatele (§ 182). Z těchto důvodů bylo třeba v ustanovení § 187 odst. 1 výslovné stanovit, že ti, kdož po smrti pracovníka anebo po rozvodu jeho manželství byt dále užívají, nejsou povinni jej vyklidit dříve, dokud jim není opatřen náhradní byt, popřípadě náhradní ubytování. To platí i tehdy, jestliže pracovník. organizace trvale opustí společnou domácnost.

Zánik práva užívání bytu

Důsledná ochrana užívacího práva k bytu je zdůrazněna i tím, že osnova shrnuje a přesně vymezuje důvody zániku užívacího práva k bytu, čímž odstraňuje dosavadní nepřehlednost. Užívací právo zaniká písemnou dohodou uživatele a organizace, písemným prohlášením uživatele, že byt nechce užívat, rozhodnutím soudu nebo národního výboru. Prohlášení uživatele musí být učiněno ve lhůtě uvedené v § 283, aby organizace neutrpěla škodu tím, že byt nebude delší dobu obsazen.

O zániku právo užívání bytu rozhodovaly dosud soudy i národní výbory, někdy z téhož důvodu (např. neplacení úhrady za užívání bytu; závadné chování uživatele). Osnova vymezuje příslušnost soudů a národních výborů při rozhodování o zániku užívacího práva podle věcných hledisek, zejména podle složitosti případu, a vylučuje, aby tyto dva orgány rozhodovaly o zániku užívacího práva z téhož důvodu. Případy skutkově i právně složitější se svěřují soudům. Soudy budou rozhodovat jo zániku práva užívání bytu, poruší-li uživatel nebo osoby; které s ním bydlí, opětovně pravidla socialistického soužití, jestliže uživatel nebo ti, kteří s ním bydlí, hrubě porušují povinnosti uložené smlouvou nebo zákonem (například neplatí úhradu za užívání bytu, poškozují bytový majetek) anebo jestliže organizace naléhavě potřebuje byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace pro svého pracovníka a uživatel není u ní zaměstnán. Těmito byty jsou byty podnikové, byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních prostředků podniku a byly služební. Soud bude dále rozhodovat o zániku užívacího práva k bytu, jde-li o užívání dvou bytů, nebo není-li byt buď vůbec užíván, nebo jen občas. Národní výbor rozhodne o zrušení užívacího práva, jde-li o užívání nadměrného bytu nebo když má být byt nebo dům změněn tak, že bytu nebude možno dále užívat (například v důsledku asanace, demolice). Kdy jde o byt služební nebo nadměrný, stanoví zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Pojem "dvojí byt" vymezuje vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Národní výbory kromě toho rozhodují též o zrušení užívacího práva k bytu nebo jiné místnosti v rodinném domku (§ 391 a 393) a o zrušení užívání části bytu (§ 398).

Osnova zjednodušuje řízení o zániku užívacího práva. Ruší se přezkoumávání příkazů k vyklizení vydaných národním výborem soudy. Přezkoumávání soudem se mnohdy omezovalo na formální potvrzení příkazů, zeslabovalo autoritu národních výborů a vedlo ke zbytečnému prodlužování řízení.

Výměna bytu

Dohodu uživatelů o výměně bytů schvaluje místní národní výbor, jde-li o byty jím spravované, nebo jiný orgán, který je k tomu příslušný podle předpisů o hospodaření s byty (např. u podnikových bytů postavených z vlastních volných prostředků podniku je tímto orgánem podnik). K výměně družstevních bytů není třeba schválení místního národního výboru; takovou výměnu schvaluje orgán družstva.

Od dohody lze odstoupit jen za závažných důvodů, které nastaly po uzavření dohody, například pracovní přeložení do jiného místa. Osnova stanoví vynutitelnost splnění dohody o výměně bytu. Tříměsíční prekluzivní lhůta je stanovena proto, aby netrvala po delší dobu právní nejistota o bytových poměrech účastníků.

Hlava druhá

Jiné obytné místnosti

Dohodu o užívání obytných místností určených k trvalému ubytování (například pokoje ve svobodárnách) je možno uzavřít na základě rozhodnutí místního národního výboru o přidělení místnosti nebo jiného orgánu uvedeného v předpisech o hospodaření s byty (např. místnosti v podnikových ubytovacích zařízeních určených pro trvalé ubytováni pracovníků podniku přiděluje podnik). K místnosti nemůže vzniknout právo společného užívání, ani kdyby šlo o manžele; společné užívání by bylo v rozporu s účelem, kterému svobodárna má sloužit.

Úprava užívání těchto obytných místností s nevztahuje na obytné místnosti, které nejsou určeny k trvalému bydlení, např. byty ve školních internátech.

Přechodné ubytování v zařízeních k tomu určených (hotely apod.) je upraveno v sedmé hlavě čtvrté části osnovy pojednávající o ubytovacích službách.

Užívání místnosti nesloužících k bydlení

Dohodu o užívání nebytových místností (např. garáží, skladišť, ateliérů) lze uzavřít na základě rozhodnutí místního národního výboru nebo jiných skutečností uvedených v osnově. Tohoto rozhodnutí je třeba proto, aby i s těmito místnostmi bylo řádně hospodařeno a nebylo jich užíváno k jiným účelům. Ustanovení o společném užívání bytu manželů platí pro užívání těchto místností, jen jestliže místnost slouží k výkonu povolání obou manželů. Místní národní výbor může zrušit užívání těchto místností také tehdy, když má být místnost přizpůsobena k bydlení. To umožní, aby bytový majetek mohl být rozšiřován i úpravou takových místnosti na místností obytné, pokud jich není třeba k účelu, k němuž byly určeny.

Osobní užívání pozemků

Podle osnovy je možno právo osobního užívání zřídit za účelem výstavby rodinného domku, rekreační chaty, garáže nebo zřízení zahrádky jen k pozemkům, které podle územních plánů mají k takovým účelům sloužit. Tím se zabrání živelné a nehospodárné výstavbě a neúčelnému zřizování zahrad na úkor zemědělské půdy. Právo osobního užívání se zřizuje jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví. Pozemky do osobního užívání přiděluje okresní národní výbor. Zákaz; aby půdy určené k zemědělským účelům nebylo použito k zřízení práva osobního užívání, přispěje k řádnému hospodaření s touto půdou. Výměra pozemků přidělovaných do osobního užívání se určí podle územního plánu a nesrní přesahovat výměry uvedené v § 200. Přípustná výjimka zabrání tvoření nevyužitých proluk a nehospodárnému zastavění pozemku například na svažitém terénu.

Vlastnictví k pozemkům, na kterých rodinný domek, chata; garáž nebo zahrada již jsou, není tímto ustanovením dotčeno.

Vlastnictví k pozemkům určeným k výstavbě rodinného domku nebo rekreační chaty nemůže být mezi občany smluvně převáděno, tj. pozemky kupovány nebo prodávány. Tyto pozemky lze převádět jen na stát (§ 490 odst. 2). Zákaz smluvních převodů mezi občany zabrání nejen tomu, aby půda byla odnímána svému účelu, ale i spekulacím s pozemky.

Obsah a ochrana práva osobního užívání pozemku se přibližují obsahu a ochraně vlastnického práva. Toto časově neomezené právo přechází stejně jako vlastnické právo na dědice uživatelovy. Uživatel má právo užívat pozemek jen pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti, a to vždy v souladu s účelem, pro který bylo zřízeno. Ustanovení, že v osobním užívání občana smí být jen jeden pozemek sloužící témuž účelu, čelí možnosti zneužívat institutu osobního užívání ke spekulacím.

Zákaz převádění práva osobního užívání pozemku na jiného zabrání nekontrolovatelným machinacím s pozemky, Přitom ovšem není vyloučeno, aby uživatel v odůvodněných případech dočasně přenechal užívání pozemku jinému (§ 397 a 398).

Dokladem výrazné ochrany práva užívání pozemku je jeho ochrana před neoprávněnými zásahy. O neoprávněnosti zásahu platí totéž, co bylo uvedeno u ochrany osobního vlastnictví. Právo osobního užívání může být odejmuto jen za podmínek platných pro vyvlastnění, a to buď dočasně nebo trvale, právě tak jako vlastnické právo (§ 204). Pozemek musí být použit tak, aby právo uživatele bylo omezeno jen na krátkou dobu; natrvalo je možno právo odejmout jen na základě zákona. Uživateli se vždy poskytne náhrada.

Právo osobního užívání pozemků se přenechává za úhradu; bezplatně může být zřízeno, jen stanoví-li to zvláštní předpis.

Dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavře s občanem národní výbor nebo organizace, které mají podle předpisů o správě národního majetku pozemek ve správě, anebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohodu o zřízení práva osobního užívání lze uzavřít na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do užívání.

Právo užívat pozemek vzniká právě tak jako vlastnické právo registrací písemné dohody účastníků o zřízení práva osobního užívání u státního notářství. Právo zaniká písemnou dohodou, mezi občanem a národním výborem nebo organizací, které dohodu s ním uzavřely (§ 207), popřípadě odejmutím podle § 204 odst. 2. Smyslem ustanovení, podle něhož lze právo zrušit, neužívá-li se přiděleného pozemku vůbec nebo užívá-li se k jinému účelu, než pro který bylo právo zřízeno; je zabránit neoprávněnému užívání pozemku, resp. zamezit tomu, aby pozemek nezůstal nevyužit. Nedohodnou-li se účastníci při zrušení práva osobního užívání pozemku o vypořádání, provede vypořádání soud. Přitom přihlédne k výši úhrady uživatelem zaplacené a k nákladům, které uživatel vynaložil na trvalé zlepšení pozemku (např. na zřízení studně, oplocení) nebo na jeho osázení.

Společné užívání pozemku

Osnova upravuje také právní poměry, které vznikají, když dohodu o osobním užívání pozemku uzavře s národním výborem nebo s organizací, které právo zřizují (§ 205 odst. 2), několik občanů. Vzájemné vztahy společných uživatelů pozemku upravuje osnova obdobně jako u spoluvlastnictví. Soud řeší případné neshody mezi společnými uživateli, nebudou-li odstraněny dohodou účastníků. Soud také rozhoduje o vypořádání, nedohodnou-li se uživatelé mezi sebou.

Společné užívání pozemků manžely

Společné užívání pozemku manžely vznikne, jestliže za trvání manželství oba manželé nebo jeden z nich uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku s národním výborem nebo s organizací, které právo zřizují (§ 205 odst. 2). Při rozvodu zanikne ze zákona společné užívání pozemku manžely. Nedohodnou-li se manželé o tom, kdo se stane uživatelem pozemku, a o vypořádání, rozhodne soud.

Užívání pozemku zastavěného a neoprávněná stavba

Jestliže ten, kdo má v osobním užívání pozemek za účelem výstavby rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže, postaví na pozemku stavbu, pro kterou je pozemek určen, stane se osobním vlastníkem této stavby. Převede-li vlastnictví ke stavbě (koupí, darem apod.) zřízené na pozemku, k němuž přísluší vlastníku stavby právo osobního užívání, na jiného občana, přechází na něj právo užívat pozemek v takovém rozsahu, v jakém je měl předchozí uživatel. Nabyvatel stavby a užívacího práva k pozemku se s předchozím vlastníkem stavby a uživatelem pozemku vypořádá. Dohoda o vypořádání je součástí smlouvy o převodu stavby.

Přejde-li stavba do socialistického společenského vlastnictví, například vyvlastněním, zanikne právo osobního užívání pozemku. Právo osobního užívání musí být přitom vypořádáno.

Ustanovení o neoprávněné stavbě chrání organizace a občany před těmi jednotlivci, kteří buď zřídí stavbu na pozemku, který nebyli oprávněni vůbec užívat, nebo zřídí stavbu na pozemku, ačkoli byli oprávněni ho užívat k jiným účelům. O první případ půjde; když občan bez jakéhokoliv oprávnění zřídí na pozemku patřícím organizaci nebo jinému občanovi stavbu. Druhý případ nastane, když například občan má právo užívat pozemek k výstavbě rekreační chaty nebo ke zřízení zahrádky a postaví na takovém pozemku rodinný domek. V obojím případě rozhodne soud, kdo se stane vlastníkem takové stavby. Stavebníkovi přizná soud vlastnictví ke stavbě jen, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele. Soud může rozhodnout, že stavebník má na svůj náklad stavbu odstranit. K rozhodnutí soudu o odstranění stavby dojde ovšem jen ve výjimečných případech, kdy by nebylo možno nalézt jiné, vhodnější řešení.