ČÁST ČTVRTÁ

SLUŽBY

Hlava první

Obecná ustanovení o poskytování služeb

Za účelem uspokojování hmotných a kulturních potřeb vstupují občané do občanskoprávních vztahů k podnikům a zařízením, které jim uspokojování jejich potřeb zprostředkují tím, že převádějí do jejich osobního vlastnictví spotřební předměty nebo jim poskytují jejich užívání a provádějí pro ně jiné práce a výkony. Tyto vztahy se dosud řídily obecnými ustanoveními závazkového práva dosavadního občanského zákoníku, zejména ustanoveními o smlouvě kupní, smlouvě o dílo, smlouvě příkazní a o dalších smlouvách, která byla s určitými úpravami převzata z dřívějšího buržoazního práva. Postupem výstavby socialistické společnosti došlo v této oblasti k hlubokým a zásadním přeměnám. Uspokojování stále rostoucích hmotných a kulturních potřeb občanů je prvořadým úkolem socialistické společnosti a je dnes zajišťováno celou sítí služeb poskytovaných socialistickými organizacemi (podniky státního obchodu, podniky místního hospodářství, lidovými družstvy, dopravními a jinými organizacemi). Při poskytování těchto služeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi společenské vztahy, které jsou kvalitativně zcela odlišné od vztahů, jež dříve vznikaly mezi občany a soukromými podnikateli, i od smluvních vztahů, které vznikají mezi občany, je proto jen samozřejmým důsledkem tohoto vývoje, že osnova upravuje vztahy vznikající při poskytování služeb občanům jako specifické socialistické vztahy v samostatné části, a to tak, aby nová právní úprava odpovídala všestranné péči socialistické společnosti o stálé zvyšování životní úrovně pracujících.

Ustanovení hlavy první obsahují vytčení zásad, které platí obecně pro služby poskytované občanům socialistickými organizacemi bez rozdílu, zda jdou v tomto zákoně dále zvlášť upraveny, či nikoli; pokud jde ovšem o takové vztahy, které jsou vztahy občanskoprávními (§ 1 a 3 osnovy). Vztahují se tedy tato ustanovení i na služby občanskoprávní povahy poskytované podle zvláštních předpisů, pokud to tyto předpisy nevylučují. Rovněž pro služby upravené zvláště v hlavě druhé až jedenácté této části osnovy platí ovšem ustanovení této hlavy, jen pokud pro jednotlivé služby není stanovena úprava zvláštní.

Ustanovení osnovy se vztahují nejen na služby poskytované na základě smluv, nýbrž i na služby, které se poskytují na základě jiných skutečností stanovených právními předpisy (např. některé služby zdravotní a kulturní). Rovněž se vztahují nejen na služby placené, ale i na služby bezplatné. Rozvoj socialistického hospodářství umožňuje, aby byly občanům poskytovány podle jejich potřeb i bezplatné služby. Na zneužívání bezplatných služeb je stanovena sankce náhrady nákladů, které organizaci služby poskytující zneužitím vznikly.

Specifická povaha služeb, jejichž účelem je řádné uspokojovaní potřeb občanů, plně odůvodňuje, aby organizacím byly uloženy zvláštní povinnosti uvedené v ustanoveních § 223, 226, 230 a 231. Rovněž odpovědnost organizací za řádné poskytování služeb vyžaduje zvláštní úpravy. Práva vyplývající pro občany z této odpovědnosti a způsob jejich uplatněni se ovšem různí podle povahy těchto služeb; obecná odpovědnost stanovená v této hlavě platí tedy, jen pokud není pro jednotlivé služby zvláštní úprava. Široké vymezení této odpovědnosti sleduje účel zvýšit ochranu práv občanů za řádné uspokojování jejich potřeb. Je proto samozřejmé, že stanovením této odpovědnosti za vady není vyloučena odpovědnost organizací též podle ustanovení o náhradě škody. Tuto odpovědnost pro oblast poskytování služeb doplňuje zvláštní odpovědnost podle § 237 a 238 osnovy.

Z povahy služeb poskytovaných socialistickými organizacemi vyplývá i zvýšená ochrana vlastnického nebo užívacího práva, které občan poskytnutou službou nabyl (§ 228).

Aby organizace mohly své povinnosti vyplývající z poskytování služeb řádně plnit, je též třeba, aby byly řádně plněny i povinnosti, které mají občané. Osnova proto zvláště upravuje povinnost občana poskytnout potřebnou součinnost (§ 227), povinnost k zaplacení ceny služby a následky neplacení (§ 232). Které služby je organizace povinna fakturovat, stanoví fakturační předpisy, které vydá ministerstvo financí.

Hlava druhá

Prodej v obchodě

Jeden z nejběžnějších občanskoprávních vztahů, prodej spotřebního zboží v obchodě, je základním způsobem, jehož prostřednictvím občané uspokojují své osobní potřeby. Aby osnova mohu náležitá vyjádřit poslání a ekonomický obsah prodeje spotřebního zboží v obchodě, musela pro něj stanovit zvláštní zevrubnou úpravu. Většina ustanovení dosavadního občanského zákoníku o kupní smlouvě, která byla upravena obecně, přestala být pro prodej spotřebního zboží v socialistickém obchodě vyhovující.

Nová úprava prodeje spotřebního zboží v socialistickém obchodě vychází z povinností socialistických obchodních organizací, jejichž plnění je předpokladem pro spolehlivé zásobování obyvatelstva. Těmto povinnostem obchodních organizací odpovídají ustanovení upravující práva, která občanovi při prodeji v socialistickém obchodě vznikají.

Okamžik převzetí koupené věci je mimořádně důležitý pro přechod nebezpečí koupené věci na občana. Na rozdíl od dosavadního občanského zákoníku, podle kterého se vlastnictví k věci převádělo již samou smlouvou (§ 111 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.), nabývá se podle osnovy vlastnictví teprve převzetím věci. Důsledkem této nové úpravy je posunutí přechodu nebezpečí koupené věci na občana až do okamžiku, kdy věc skutečně převzal, popřípadě, kdy byl povinen ji převzít (§ 241 odst. 1, § 88). K tomuto převzetí dojde zpravidla při prodeji. Ochrana občana je však ještě podstatně zvýšena u prodejů, při nichž organizace podle dohody s občanem nebo podle povahy prodeje dodává věc na místo občanem určené. V těchto případech dojde podle osnovy k převzetí věci a tím k přechodu nebezpečí teprve při dodání; nebezpečí ztráty či poškození věci až do této doby nese v plném rozsahu organizace.

Jsou-li prodávány věci, které mají vady (kazy), musí být občan především na vadu upozorněn; tuto povinnost nemá organizace jen tehdy, jestliže vadnost prodávané věci musí být občanu zřejmá již z povahy prodeje. Vadnu věc smí být také prodávána jen za sníženou cenu, která vadě odpovídá; tato zásada platí i pro prodej věcí použitých. Z povahy takového prodeje naproti tomu vyplývá, že organizace za vadu, pro kterou byla sleva poskytnuta, neručí. Věci, které mají takové vady, jež brání řádnému užívání, nesmějí být ovšem prodávány vůbec.

Ustanovení osnovy o odpovědnosti za vady nahrazují ustanovení dosavadního občanského zákoníku o odpovědnosti za vady i ustanovení o vyřizování reklamací (vyhláška ministerstva vnitřního obchodu č. 125/1959 Ú. l. kterou se vydávají základní předpisy pro práci prodejen). Uvedená ustanovení nebyla a ani nemohla být navzájem v souladu. Abstraktně pojatá odpovědnost za vady v občanském zákoníku odpovídala v podstatě tržním poměrům na základě malovýroby a byla zásadně ochranou toliko před nepoctivým jednáním při koupi. Takové pojetí není ovšem vyhovující pro koupi spotřebního zboží v socialistickém obchodě, kde prodej zboží není prostředkem soukromého zisku, ale jehož účelem je, aby se občanu za jeho pracovní odměnu dostalo skutečně kvalitních věcí bez jakýchkoli vad. Proto se již vyhláška č. 125/1959 Ú. l. musela v některých směrech odchýlit od ustanovení občanského zákoníku.

Povahou prodeje v socialistickém obchodě je plně odůvodněno, aby organizace odpovídala nejen za vady, které se na věci projevují při jejím převzetí, ale i za vady, které se vyskytnou v záruční době; pouze při prodeji věcí, které se rychle kazí a při prodeji věci použitých se odpovídá jen za vady při převzetí věci. Osnova odstraňuje rozlišování mezi vadami zjevnými a vadami skrytými, neboť takové rozlišování se příčí funkci socialistického obchodu.

Za vadu nelze ovšem považovat, vyplývá-li již z povahy věci, že je její životnost (funkce) omezena na kratší dobu použití (například u kapesní baterie). V tomto případě záruka občanovi zajišťuje, že může kdykoli v záruční době věc použít, avšak jen po dobu, která vyplývá z povahy věci nebo technické normy nebo která je na ní jako doba životnosti (funkce) vyznačena.

Pokud jde o obsah práv z odpovědnosti za vady, rozšiřuje osnova práva občana na výměnu vadného zboží za bezvadné. Až dosud měl občan u zboží, které se prodávalo se záručním listem, právo na výměnu, jen když šlo o vadu neodstranitelnou. Osnova upravuje právo občana požadovat výměnu věci i u vad odstranitelných, nebyla-li věc občanem ještě použita, jinak v případech, při nichž je právem otřesena důvěra občana v jakost výrobku.

Délka záručních dob je stanovena podle povahy zboží, o které jde. Důležité zvýšení ochrany občana přináší ustanovení, podle něhož u věci, na nichž je vyznačena lhůta, do které mohou být použity, skončí záruční doba teprve uplynutím této lhůty. Koupí-li si tedy občan v obchodě např. potravinovou konzervu, na které je vyznačena lhůta pro použití, která přesahuje zákonnou záruční dobu, neskončí záruční doba před uplynutím této lhůty. U výrobků, které jsou technicky složitější a jichž má být použito delší dobu, by pravidelná šestiměsíční záruční doba byla někdy příliš krátká. Osnova proto stanoví, že pro takové výrobky stanoví zvláštní předpisy delší záruční dobu. Záruční doby počínají běžet ode dne převzetí věci.

Právo z odpovědnosti za vadu, která se na věci vyskytla, musí být uplatněno (vada reklamována) u věcí, pro které platí záruka, v záruční době, u věcí, které se rychle kazí, nejdéle v den následující po koupi a u ostatních věcí do šesti měsíců po koupi. Doba od uplatnění práva ze záruky až do provedení opravy se do záruční doby nepočítá. Je ovšem věcí občana, aby prokázal, že věc skutečně koupil u organizace; stejně tak musí prokázat dobu, kdy věc byla koupena, aby bylo možno zjistit, zda lhůta pro uplatnění byla zachována. Jestliže vada není včas reklamována, právo zanikne. Byla-li vada včas reklamována, může se občan domáhat svého práva u soudu v pravidelné tříleté promlčecí době.

Aby byla odstraněna dosavadní nejasnost a aby nedocházelo k průtahům ve vyřizování reklamací, stanoví vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, že k uplatnění práva z odpovědnosti za vady u organizace stačí, jestliže se právo uplatní u provozovny organizace, jejímž prostřednictvím byla služba poskytnuta (v prodejně). Je-li však v záručním listě uvedena organizace určená k opravě, je občan povinen se za tím účelem na tuto organizaci obrátit, jestliže tato organizace je v místě obchodní organizace nebo v místě občanovi bližším.

Ustanovení o prodeji v obchodě upravují vztahy, které vznikají mezi občany a obchodními organizacemi. Tato ustanovení jsou však použitelná i tehdy, jestliže došlo ke koupi u jiné než u obchodní organizace; osnova proto stanoví, že se ustanovení o prodeji v obchodě použijí i pro tyto vztahy.

Hlava třetí

Půjčování věcí

Půjčování spotřebních předmětu do osobního užívání se s vývojem socialistické společnosti rozvinulo jako jedna z nových forem služeb plnících významné ekonomické poslání. Na socialistické společenské vztahy, které při půjčování spotřebních předmětů mezi občany a socialistickými organizacemi vznikají, se nehodí dosavadní instituty výpůjčky nebo nájmu.

Nový institut půjčování věcí zajišťuje hospodárné a plné využití materiálu i práce a umožňuje občanům, aby mohli věci podle své potřeby užívat, aniž by je museli získávat do svého vlastnictví.

Osnova upravuje jak placené půjčování věci (zejména věcí dlouhodobé spotřeby), tak i bezplatné půjčování věcí. Pokud jde o povahu práv a povinností občana vzhledem k vypůjčené věci, není ovšem mezi půjčováním placeným a půjčováním bezplatným zásadních rozdílů.

Ustanovení § 258 odst. 2, které je zvláštním způsobem odpovědnosti organizace za vady půjčené věci, vyplývá ze základní povinnosti organizace předat občanovi půjčenou věc do užívání ve stavu k řádnému užívání způsobilém (§ 258 odst. 1).

Zajištění organizace pro případ poškození, ztráty nebo zničení věci sleduje kromě ustanovení § 259 odst. 1 a § 260 odst. 2 i ustanovení § 261 odst. 2, ukládající občanovi povinnost platit půjčovné a popřípadě i poplatek z prodlení až do té doby, dokud ztrátu nebo zničení věci organizaci neoznámí nebo dokud se organizace o ní jinak nedozví. Ustanovení § 261 odst. 3 o právu občana na slevu půjčovného a poplatku z prodlení, popřípadě o zániku povinnosti toto půjčovné a poplatek z prodlení platit, má v těchto případech odstranit tvrdosti, k nimž za dosavadního právního stavu docházelo.

Hlava čtvrtá

Zhotovení věci na zakázku

Ustanovení hlavy čtvrté, upravující služby spočívající ve zhotovení věci na zakázku, nahrazují pro oblast těchto služeb poskytovaných socialistickými organizacemi dosavadní právní úpravu obsaženou v předpisech o smlouvě o dílo, které se přežily a svou povahou nevyhovují socialistickým vztahům, jež při poskytování těchto služeb vznikají.

Požadavek, aby občan byl pod sankcí povinnosti k náhradě ušlého zisku smlouvou vázán i tehdy, změnil-li dodatečné své rozhodnutí například proto, že důvod potřeby služby u něho odpadl, by byl v rozporu se socialistickými vztahy. Osnova proto zajišťuje právo občana na odstoupení od smlouvy v rozsahu odpovídajícím těmto vztahům. Důsledkem tohoto pojetí je ustanovení, které omezuje povinnost občana v případě takového odstoupení od smlouvy na zaplacení částky připadající na páce již provedené, a to jen potud, pokud organizace jejich výsledku nemůže jinak použít (§ 265).

Zajištění řádného výsledku poskytnutí služby sleduje zejména též ustanovení povinnosti organizace upozornit občana na vady jím dodávaného materiálu nebo na nevhodnost jeho pokynů pro provedení služby a na zvláštní pravidla, zejména na ustanovení technické normy, která je třeba zachovávat při užívání zhotovené věci (§ 267, 268 odst. 2).

Odpovědnost organizace za vady věci zhotovené na zakázku se upravuje obdobně jako u prodeje v obchodě, neboť není důvodu, aby s vadností věci zhotovené na zakázku; byly spojeny podstatná jiné důsledky než s vadností věci sériové výroby.

Aby organizace mohly řádně a plynule plnit úkoly jim uložené; bylo třeba v osnově upravit především povinnost občana včas vyzvednout zhotovenou věc a s tím spojené právo organizace věc včas nevyzvednutou prodat (§ 275 a 282). Ze stejného důvodu je uplatnění, práva občana na výtěžek prodeje vázáno jednoroční prekluzivní lhůtou. Způsob, prodeje upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti; kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.

Hlava pátá

Oprava a úprava věci

Vzhledem k mimořádnému ekonomickému a společenskému významu oprav a úprav věci je tato služba v osnově pojata jako zvláštní typ. Stejně jako zhotovení věci na zakázku řídily se dosud i opravy a úpravy věci nevyhovujícími ustanoveními smlouvy o dílo.

Podstatně se smlouva o provedení opravy nebo úpravy věci odlišuje od smlouvy o zhotovení věci na zakázku, pokud jde o odpovědnost za vady; z povahy věci vyplývá odlišné stanovení záruční doby i odlišnost ve stanovení rozsahu práv z odpovědnosti za vady vyplývajících. K zajištění práva organizace na zaplacení ceny služby stanoví osnova právo organizace věc až do zaplacení ceny zadržet (§ 278). O nevyzvednutých věcech platí, co bylo uvedeno u zhotovení věci na zakázku.

Hlava šestá

Obstaravatelské služby

Všestranná péče socialistické společnosti o dokonalé uspokojování stále rostoucích hmotných a kulturních potřeb občanů vyvolala značný rozvoj služeb spočívajících v obstarávání služeb poskytovaných jinou organizaci (např. Svatka, Turista, Čedok a jiné podniky) a služeb spočívajících v jiném obstarávání záležitostí občanů.

Důvody uvedené již u zhotovení věci na zakázku vyžadují i u obstaravatelských služeb zvláštní úpravu práva občana na odstoupení (§ 286).

Povaha těchto služeb vyžaduje, aby se organizace při jejich poskytování řídila pokyny občana; odchýlit se od nich může jen tehdy, jestliže je to v zájmu občana nutné a jestliže si jeho souhlas nemohla včas obstarat.

V případě, kdy obstarání věci záleželo v obstarání služeb poskytovaných jinou organizací, ukládá osnova v zájmu zvýšené ochrany občanů organizaci, která poskytnutí služby obstarává, odpovědnost nejen za řádné obstarávání služby, ale i za její provedení. Obstarávatelská organizace odpovídá stejně jako organizace, která službu provedla; občan může uplatnit právo z odpovědnosti za vady podle své volby u kterékoli z těchto organizací.

Obstarání prodeje věci je zvláštním druhem smlouvy o poskytnutí obstaravatelských služeb. Z povahy této smlouvy vyplývají některé charakteristické zvláštnosti. Cena věci svěřené do prodeje se na rozdíl od ceny v jiných případech určí dohodu mezi občanem a organizací; nesmí ovšem přesahovat cenu odpovídající cenovým předpisům. Není-li možno cenu určit podle cenových předpisů; musí být určena odhadem; to platí zejména tehdy, jsou-li předmětem prodeje starožitnosti nebo jiné věci umělecké hodnoty.

Ze skutečností, že věc není prodávána jménem občana, který ji svěřil do prodeje, nýbrž že ji prodává vlastním jménem obchodní organizace, vyplývá, že je zde vyloučeno právo z odpovědnosti za vady proti občanu, který věc svěřil do prodeje. Kupující však kupuje i tyto věci v prodejnách obchodní organizace v důvěře, že by organizace nepřijala do prodeje věci, které by měly vady bránící jejich řádnému užívání a že koupená věc má vlastnosti organizací při prodeji uvedené (například pravost drahého kovu, drahokamu, obrazu, povaha starožitností). Je proto plně odůvodněno, aby odpovědnost za vady v tomto případě nesla obchodní organizace, a to v rozsahu, v jakém se podle ustanovení druhé hlavy odpovídá při prodeji použitých věcí (§ 295).

Hlava sedmá

Ubytovací služby

Potřeba právní úpravy služeb, které hotely, noclehárny, ubytovny a jiná podobná zařízení poskytují občanům k uspokojení jejich potřeby přechodného ubytování, vyplývá již ze značného společenského významu těchto služeb.

I když vztahy, které zde vznikají, jsou do určité míry podobné vztahům, které vznikají při osobním užívání bytů (třetí část osnovy), tkví základní rozdíl právě ve skutečnosti, že u ubytovacích služeb nejde o uspokojení potřeby trvalého bydlení, nýbrž jen o poskytnutí přechodného ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování. Právní úprava ubytovacích služeb proto navazuje na úpravu institutu osobního užívání bytů se zřetelem k uvedenému rozdílu.

Mezi závažné povinnosti ubytovací organizace náleží její odpovědnost za věci vnesené ubytovanými občany nebo pro ně do ubytovacího zařízení. Jde o případ zvláštní odpovědnosti, který z důvodu systematických je upraven v šesté části spolu s odpovědností za odložené věci.

Povaha ubytovacích služeb vyžaduje, aby bližší úprava byla provedena ubytovacími řády, které mohou vzít lépe a pružněji zřetel na konkrétní potřeby právní úpravy jednotlivých druhů ubytovacích služeb.

Hlava osmá

Přepravní služby

Dosavadní úprava přepravy osob, zavazadel a zásilek je obsažena vesměs ve zvláštních předpisech, neboť rámcová ustanovení dosavadního občanského zákoníku o smlouvě nákladní a smlouvě zasílatelské zdaleka nevystihuje vztahy vznikající mezi občany a socialistickými organizacemi při poskytování přepravních služeb, zejména vzhledem k novému pojetí služeb poskytovaných v socialistické společnosti občanům. Při přepravě vznikají mezi občany a dopravními organizacemi občanskoprávní vztahy, které je třeba v osnově upravit. Ustanovení osnovy se zaměřují i na zkvalitněni těchto služeb. Vzhledem k rozmanitosti a mnohotvárnosti přepravních služeb mohou být v osnově upraveny jen základní zásady; podrobnější úprava je ponechána jednotlivým přepravním řádům, které budou vydány podle povahy a druhů dopravních organizací (železnice, ČSAD, letecká a lodní přeprava atd.).

Osnova zdůrazňuje u přepravy osob zejména povinnost dopravce starat se o bezpečnost a pohodlí cestujících a při přepravě hromadné též povinnost umožnit jim používání společenských a kulturních zařízení. U přepravy zavazadel ukládá osnova dopravci zejména povinnost dbát, aby zavazadlo bylo dopraveno na místo určení nejpozději ve stejnou dobu s cestujícím, i když s ním není dopravováno společně.

Protože v ustanoveních o náhradě škody je upravena i náhrada škody způsobená dopravními prostředky, není třeba v tomto směru zvláštní úpravy v této hlavě. Je však nutné upravit odpovědnost, dopravních organizací za včasné a řádně provedení přepravních služeb a právo na náhradu škody porušením této povinnosti vzniklé, ať již jde o přepravu osob nebo zásilek či zavazadel přepravovaných odděleně od cestujícího, a sjednotit tak dosavadní úpravu roztříštěnou do zvláštních předpisů.

Aby dopravní organizace nebyly po neúměrně dlouhou dobu zatěžovány administrativou nutnou pro vyřizování nároků z práv na náhradu škody z přepravy a aby při větším časovém odstupu od události, z níž se právo na náhradu škody vyvozuje, nevznikaly obtíže při zjišťování rozhodných skutečností, zavádí osnova pro uplatnění práv z odpovědnosti z osobní přepravy v případech upravených v § 310 a pro uplatnění práv z nákladní přepravy (§ 316 až 318) šestiměsíční propadnou lhůtu. Byla-li tato práva u dopravní organizace včas uplatněna, může se jich občan domáhat u soudu v promlčecí lhůtě, která je jednoroční (§ 108).

Propadná lhůta není stanovena pro škodu vzniklou cestujícímu za přepravy na zdraví nebo na zavazadlech přepravovaných společně s ním, či na věcech, které měl u sebe; za tuto škodu odpovídá dopravce podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427 až 431). Pro promlčení tohoto práva na náhradu škody platí promlčecí doby stanovená v § 106.

Hlava devátá

Právní pomoc advokátní organizace

Poskytováním právní pomoci občanům k hájení jejich práv a oprávněných zájmů plní socialistická advokacie důležitý společenský úkol a účinně přispívá k dodržování socialistické zákonnosti. Právo obhajoby v trestních věcech je zajištěno i ústavou. Jde tedy o vztahy, které jak vzhledem k svému významu, tak i vzhledem k své početnosti vyžadují, aby je osnova učinila předmětem zvláštní úpravy.

Právní pomoc je podle zákona č. 57/1963 Sb. poskytována advokáty, kteří plní své úkoly v advokátních poradnách. Občan má právo zvolit si advokáta, kterému přímo uděluje plnou moc k zastupování. Při poskytování právní pomoci vstupuje tedy občan jednak do vztahu k socialistické organizaci - krajskému sdružení advokátů - kterému vzniká též právo na odměnu a na náhradu nákladů, jednak do vztahu k advokátovi jako k svému zástupci.

Právní pomoc se zpravidla poskytuje na základě smlouvy. Bez uzavření smlouvy vznikne občanovi právo na poskytnutí právní pomoci ustanovením advokáta, jestliže se podle zákona advokát občanovi ustanovuje (§ 36 trestního řádu, § 30 odst. 2 osnovy občanského soudního řádu).

Poskytnutí právní pomoci k hájení práv oprávněných zájmů nemůže být v socialistické společnosti závislé na hospodářských možnostech občanů. Osnova proto v souladu s dosavadním vývojem stanoví, že právní pomoc se poskytne za úhradu sníženou nebo bezplatně, jestliže je to odůvodněno osobními a majetkovými poměry občana nebo jsou-li pro to jiné důvody hodné zvláštního zřetele.

Za dosavadního právního stavu vznikají v praxi obtíže, jestliže advokát, kterého si občan zvolil, zemře nebo ztratí způsobilost k poskytování právní pomoci a občan sám neučiní potřebné opatření. Skutečnost, že podle zákona není možno v takovém případě advokáta ustanovit; je na úkor řádného výkonu právní pomoci a vede k nežádoucím průtahům v soudním řízení. Ustanovení § 323 osnovy proto stanoví právo organizace advokáta v tomto případě občanovi ustanovit.

Hlava desátá

Peněžní služby

Vztahy, které vznikají mezi spořitelnami a občany ze vkladů, nejsou v dosavadním občanském zákoníku zvláště upraveny; obecná ustanovení o půjčce; o smlouvě schovací; o smlouvě příkazní apod. neodpovídají zvláštní povaze vkladů. Vzhledem k závažnosti služby, kterou spořitelny poskytují tím, že přijímají od občanů vklady na vkladní knížky a na běžné účty a podle jejich příkazů provádějí výplaty, provádí osnova zvláštní úpravu těchto vztahů tak, aby odpovídaly povaze těchto vztahů v socialistické společnosti.

Aby spořitelny nebyly zatěžovány dalším vedením vkladových účtů v případech, kdy jde o tzv. mrtvé vklady, při kterých nedochází k žádnému pohybu a o které se občan po dlouhou dobu ani jinak nestará (např. nepředkládá vkladní knížku spořitelně k doplnění záznamů), stanoví osnova, že vztah mezi občanem a spořitelnou ze vkladu vzniklý se zrušuje v případech uvedených v § 333 uplynutím lhůty dvaceti let od posledního nakládání s vkladem (vklad, výběr) nebo od předložení vkladní knížky k doplnění záznamů. Občanovi přísluší po zrušení vkladového vztahu právo na vyplacení zůstatku; toto právo podléhá obecné tříleté promlčecí lhůtě.

Kromě činnosti vkladové umožňují spořitelny občanům půjčkami uspokojení těch potřeb, které vyžadují větších nákladů, jež občan z vlastního příjmu nebo vlastních úspor nemůže uhradit. Dosavadní rámcová ustanovení občanského zákoníku nevystihují účelový charakter půjček, které spořitelny poskytují na státem stanovené účely podle úvěrového plánu, ani nové znaky půjčky, zejména pokud jde o tzv. bezhotovostní placení. Tyto nedostatky osnova odstraňuje.

Bližší ustanovení o vkladech a půjčkách jsou obsažena ve vyhlášce ministerstva financí o peněžních službách občanům vydané k provedení ustanovení § 325 až 344 osnovy. V této vyhlášce jsou také upraveny úrokové sazby pro vklady a půjčky.

Hlava jedenáctá

Pojištění

Služby Státní pojišťovny, poskytované občanům formou pojistné ochrany, jsou společensky důležité a značně rozšířené. Právní úprava i těchto služeb je proto zahrnuta do občanského zákoníku, zatím co dosud byla obsažena ve zvláštním zákoně.

Se zřetelem na účel pojištění vyžadují zájmy společnosti, aby bylo v některých případech pojištění povinné (např. pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel). Takové pojištění se uskutečňuje zpravidla tak; že právní předpis prohlásí občana za pojištěného i bez uzavření pojistné smlouvy (pojištění zákonné). Na pojistné vztahy založené pojištěním zákonným vztahuje se tento zákon, pokud nejsou upraveny právním předpisem, na jehož základě vznikly.

Z povahy a poslání pojištění vyplývá, že se může týkat jen nahodilých událostí, o kterých není jisté, zda vůbec nastanou nebo kdy nastanou; nahodilou proto není taková událost, kterou úmyslně přivodil ten; kdo má v případě pojistné události právo na plnění pojišťovny (zpravidla pojištěný).

Pojistná smlouva

Osnova umožňuje rychlé uzavření pojistné smlouvy. Občan tak může získat přijetím návrhu, který mu předloží pracovník pověřený sjednáváním pojištění, již prvním dnem po uzavření smlouvy - v některých případech již okamžikem uzavření smlouvy - pojistnou ochranu, tj. právo na plnění pojišťovny, jestliže by došlo k pojistné události.

Pojistné smlouvy týkající se pojištění téhož druhu se v řadě smluvních ustanovení shodují. Tato ustanovení jsou z praktických důvodů shrnována do pojistných podmínek, které pro jednotlivé druhy pojištění vydává ministerstvo financí.

Splatnost pojistného za první pojistné období se přesunuje již na den počátku pojištění; neznamená to však zhoršení, poněvadž i při nezaplacení pojistného ve stanovený den trvá povinnost pojišťovny plnit z pojistných událostí až do zániku pojištění. Splatnost následného pojistného se naopak přesouvá až na den, kdy pojistné období skutečně začíná. Osnova však připouští možnost ujednat jinou splatnost pojistného; to je praktické zejména tehdy, kdy se na přání pojištěného pojistné sráží z jeho mzdy.

V souvislosti s úpravou splatnosti pojistného se zjednodušuje i úprava důsledků, které nastávají při prodlení s placením pojistného; zejména se mění občanům těžko pochopitelný stav, kdy při nezaplacení pojistného zůstává pojistná smlouva v platnosti přesto, že pojišťovna již není povinna poskytovat plnění z pojistných událostí. Zjednodušení spočívá v tom, že po dobu stanovenou zákonem (3 měsíce u prvního pojistného a 6 měsíců u následného pojistného) je pojišťovna povinna poskytovat plnění, i když není zaplaceno pojistné, a po uplynutí těchto lhůt, popřípadě lhůt dohodou prodloužených, pojištění bez dalšího zaniká. Předtím bude ovšem pojišťovna vyvíjet úsilí, aby dosáhla zaplacení pojistného a tím byla občanům zachována pojistná ochrana. Případné soudní vymáhání dlužného pojistného nemá na rozdíl od dosavadního stavu vliv ani na běh uvedených lhůt, ani neobnovuje zaniklé pojištění a tím i povinnost pojišťovny plnit.

Aby pojišťovna mohla posoudit rozsah závazku přijímaného pojistnou smlouvou, dotazuje se při sjednávání pojištění na skutkové okolnosti, z nichž může posoudit, zda lze pojištění vůbec sjednat a jaké pojistné má být stanoveno. Jen pravdivé odpovědi na tyto dotazy umožní pojišťovně plnit její ekonomické úkoly v souladu se zájmy společnosti. Proto s vědomě nepravdivou nebo neúplnou odpovědi na, položené otázky spojuje osnova možnost odstoupení od smlouvy nebo odmítnutí či snížení plnění (§ 350 a 360). Na rozdíl od dosavadní úpravy lze od smlouvy odstoupit nebo po pojistné události odmítnout plnění jen tehdy, jestliže se odpovědi týkají takových okolností, při jejichž znalosti by pojišťovna vůbec pojištění nesjednala. Značné zlepšení pro občany spočívá i v ustanovení, že od smlouvy nelze odstoupit po uplynutí dvou měsíců poté, kdy pojišťovna zjistila skutečnosti, jež jsou důvodem pro odstup.

Proti dosavadnímu stavu není pojišťovna oprávněna odmítnout plnění, jestliže pojištěný porušil povinnosti, které má splnit po pojistné události; v takovém případě může plnění pouze přiměřeně snížit.

Poněvadž uzavření pojistné smlouvy je zpravidla výsledkem osobního jednání pracovníka pojišťovny, s občanem a není přitom vždy možno bezpečně posoudit rozsah rizika (např. zdravotního stavu občana), je nutno ponechat pojišťovně možnost rozvázat smlouvu do tří měsíců od jejího uzavření. Z důvodů právní jistoty může se tak stát jen u smluv, ve kterých to bylo ujednáno; výpověď musí být osmidenní. Stejné právo však osnova dává i občanům, kteří někdy uzavřou smlouvu neuvážlivě. Vedle této možnosti ponechává osnova osvědčenou právní úpravu výpovědi pojištění 6 týdnů předem ke konci pojistného období.

Při zániku pojištění bude mít pojišťovna napříště právo na pojistné pouze na dobu, v níž byla povinna plnit v případě, že by nastala pojistná událost. Podle dosavadní úpravy měla pojišťovna právo na pojistné i za určitou dobu po zániku povinnosti plnit. Jediná výjimka je připuštění při zániku pojištění v důsledku pojistné události, pro kterou odpadl důvod dalšího trvání pojištění. Poskytnutím plnění byl totiž splněn účel pojištění a celé pojistné bylo spotřebováno.

Pojištění majetku

Pojištění majetku umožňuje občanům snáze a rychleji odčiňovat škody vznikající na jejich majetku z různých nahodilých událostí. Osnova vyhrazuje pojistným podmínkám stanovit, které druhy majetku a proti kterým škodám lze pojistit.

Skutečnost, že občan má svůj majetek pojištěn, nesmí oslabovat úsilí o jeho ochranu. Osnova proto stanoví sankce pro případ, že pojištěný vědomě nebo následkem opilosti porušil uložené mu povinnosti. Proti dosavadnímu stavu nemůže pojišťovna plnění odmítnout, nýbrž jen přiměřeně snížit.

K posílení zájmu pojištěného na provádění účelných a včasných zábranných opatření přiznává mu osnova také právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na odvrácení škody bezprostředně hrozící nebo ke zmírnění následků již nastalé pojistné události.

Osnova připouští, aby výjimečně, kde to odpovídá potřebám občanů, byla uzavřena i pojistná smlouva, podle níž bude pojištěn majetek jiného než toho, kdo pojistnou smlouvu uzavřel. Aby této možnosti nebylo zneužíváno, zejména k obcházení předpisů o zákazu pojišťovat národní majetek, určí pojistné podmínky, ve kterých případech může být majetek jiného pojištěn.

Pojištění určitého majetku vzniká zpravidla z vůle jeho vlastníka, a proto zásadně zanikne, nastane-li změna v osobě vlastníka. Jen v případech, kdy pokračování v pojištění se jeví pro nabyvatele majetku ekonomicky účelným, připouští osnova, aby pojistné podmínky v takových výjimečných případech stanovily, že pojištění nezaniká a přechází na nabyvatele.

Pojištění osob

Pojištění osob je významným doplňkem nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Osnova na rozdíl od dosavadní právní úpravy uvádí nejobvyklejší pojistné události, podle nichž jsou pojmenovány základní druhy pojištění osob.

Ze zásady, že právo na plnění pojišťovny má pojištěný, vyplývá nutnost, aby v pojistné smlouvě byla určena osoba, které bude pojišťovna plnit, nastane-li pojistná událost spočívající ve smrti pojištěného; dosud byla tato osoba nazývána "obmyšlený". Na rozdíl od dosavadní zákonné úpravy pamatuje osnova na případy, kdy tato osoba nebyla z jakýchkoli důvodů určena nebo nenabyla právo na plném; stanoví proto okruh příbuzných pojištěného; jimž bude pojišťovna plnit.

Podstatnou změnu proti dosavadnímu stavu obsahuje úprava případů, kdy je příčinou úrazu nebo smrti pojištěné osoby opilost. Tato skutečnost nemá jako dosud za následek odmítnutí náhrady, nýbrž - s ohledem na nevinné příslušníky rodiny - jen přiměřené snížení náhrady.

Z celkového pojetí pojištění vyplývá, že událost přivoděná úmyslně nemůže být pojistnou událostí. Proto na rozdíl od dosavadní úpravy nebude pojišťovna povinna v případě sebevraždy pojištěného plnit, s výjimkou případů, kdy podle lékařského nálezu k sebevraždě došlo pod vlivem duševní poruchy pojištěného.

Podle dosavadní úpravy mohl ten, kdo sjednal pojištění pro případ úrazu jiné osoby, žádat, aby plnění z úrazového pojištění bylo započteno na nárok pojištěného na náhradu škody vůči tomu, kdo pojištění sjednal. Tato úprava měla nežádoucí následky; poněvadž bylo podle, ní postupováno podle okamžitého vztahu škůdce k poškozenému. Proto se nepřejímá.