Zvláštní část
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ USTANOVENÍ
Hlava první
Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana
Osnova občanského zákoníka upravuje především společenské vztahy, které v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi nebo mezi občany navzájem. Tyto vztahy nejsou ovšem jedinými občanskoprávními vztahy. Občanskoprávní povahu mají i společenské vztahy vznikající na půdě malovýrobní ekonomiky, které osnova upravuje v části osmé, jakož i některé jiné vztahy upravené samostatnými zákony.
Ustanovení § 3 není jen vyjádřením jedné ze základních zásad občanskoprávních vztahů, ale současně i výrazem skutečnosti, že v socialistické společnosti jsou práva jednotlivce v zásadním souladu se zájmy celku. Toto ustanovení znamená současně, že zákon neposkytuje žádnému účastníku a tedy ani socialistickým organizacím výhodnější postavení než účastníku druhému.
Ochraně občanskoprávních vztahů, jakož i práv a povinností, které jsou jejich obsahem, věnuje osnova ustanovení § 4 až 6. Zdůrazňuje především prevenci jako formu ochrany práva a postavení soudu jako orgánu, který je k ochraně práv občanů již podle ústavy především povolán. Chránit občanskoprávní vztahy je úkolem společnosti; svépomoc připouští osnova proto jeti zcela výjimečně.
Hlava druhá
Účastníci občanskoprávních vztahů
Účastníky těch občanskoprávních vztahů, které osnova upravuje především, jsou občané a socialistické organizace, výjimečně i stát. Osnova v druhé hlavě upravuje podmínky způsobilosti k právům a povinnostem a podmínky způsobilosti k právním úkonům.
Občanskoprávní způsobilost občanů
Způsobilost k právům a povinnostem mají bez rozdílu všichni občané od narození až do smrti. V zájmu ochrany práv dětí poskytuje osnova občanskoprávní subjektivitu dítěti již od jeho početí, narodí-li se živé. Pojmu občan užívá osnova ve smyslu fyzické osoby.
V rámci úpravy způsobilosti k právům a povinnostem stanoví osnova zásadní předpoklady, za kterých je možno prohlásit občana za mrtvého. Vychází přitom ze dvou skutkových podstat. V prvém případě je sice jisto, že občan zemřel (např. zahynul při letecké katastrofě), ale jeho smrt nemůže být zjištěna obvyklým způsobem, tj. lékařským ohledáním. V takovém případě prohlásí občana za mrtvého soud, zjistí-li jeho smrt jinými důkazními prostředky, například listinami nebo svědky; jde tu o nové pojetí dřívějšího důkazu smrti. V druhém případě jde o prohlášení za mrtvého občana, který se stal nezvěstným a o němž se dá usoudit, že již nežije, zejména z doby, po kterou je nezvěstným, a z okolností, za kterých se nezvěstným stal.
Způsobilost občana nabývat vlastními úkony práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) je proti dosavadnímu stavu v osnově zjednodušena. Zůstává jediná věková hranice 18 let. Dosažením tohoto věku se nabývá zletilosti a tím v plném rozsahu i způsobilosti k právním úkonům. Odstraňují se dosavadní další věkové hranice, které se ukázaly mechanickými a nepraktickými a které při běžných právních úkonech, například při nákupu spotřebních předmětů, nebyly vůbec zjišťovány. Místo nich klade osnova důraz na rozumovou a mravní vyspělost nezletilých a na povahu právního úkonu, k němuž má dojít. Je proto třeba v každém konkrétním případě zjistit, jaké právní jednání nezletilý uzavřel, zejména jaká práva a jaké povinnosti z tohoto jednání pro něho vyplývají. Podle toho je pak nutno posoudit, zda jde o jednání, které svém obsahem a dosahem odpovídá úsudkové schopnosti a mravní vyspělosti nezletilého. Jde tedy o ustanovení, které chrání nezletilé před neuváženými majetkovými dispozicemi a které umožňuje, aby v takovém případě byl právní úkon nezletilého prohlášen za neplatný a jemu vráceno to, co podle něho plnil.
Zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu je opatření v zájmu těch, kteří nemají možnost své jednání ovládnout nebo jeho následky posoudit. Aby vyjádřila, že jde o ochranu jejich zájmů, upouští osnova od pojmu zbavení svéprávnosti, který byl pociťován jako znevažující. Místo částečného zbavení svéprávnosti zavádí osnova omezení způsobilosti k právním úkonům, přičemž rozsah omezení určí soud ve svém rozhodnutí v každém jednotlivém případě. Tím se odstraňuje dosavadní posuzování občana částečně zbaveného svéprávnosti, jako by byl roven tomu, kdo dovršil patnáctý rok, neboť toto kritérium bylo mechanické a nevýstižné. Právní úkony, k nimž někdo není způsobilý, jsou bez dalšího neplatné. Naproti tomu úkony toho, kdo trpí duševní poruchou, ale který nebyl způsobilosti k právním úkonům dosud zbaven, posuzují se podle ustanovení osnovy o neplatnosti právních úkonů; zde bude třeba konkrétně zjišťovat, zda projev vůle takové osoby byl učiněn tak, aby mohl vést k platnému právnímu úkonu.
Ochrana osobnosti
Socialistické zřízení osvobozuje osobnost člověka a vytváří společenské předpoklady pro její všestranný vývoj a uplatnění. Proto přísluší mimořádný význam i právní ochraně osobnosti občana. Ochrana osobnosti nebyla dosud v našem občanském právu souhrnně upravena. Dosavadní občanský zákoník obsahoval v § 22 jen ochranu jména, ochrana některých jiných osobních práv sem náležejících byla zařazena do autorského zákona č. 115/1953 Sb. (§ 95, 96). Tato úprava neodpovídá dosaženému stupni vývoje společnosti a technického pokroku, který umožňuje nové způsoby projevů osobnosti, rozmnožuje však i možnosti zásahů do jejich práv.
Podle osnovy se v rámci ochrany osobnosti chrání zejména právo na život, zdraví, občanskou čest, jméno a projevy osobní povahy. Pokud jde o občanskoprávní ochranu života a zdraví, není třeba na tomto místě zevrubnější úpravy, neboť bližší úpravu těchto práv obsahuje osnova na jiných místech, zejména v části šesté o odpovědnosti za škodu. Osnova se proto v rámci ochrany osobnosti omezuje na úpravu ostatních práv, kterou proti dosud platnému stavu doplňuje tak, aby vyhovovala potřebám naší společnosti.
Z použitého pojmu občanská čest a ze skutečnosti, že osnova chrání osobnost občana, vyplývá, že osnova chce poskytnout občanskoprávní ochranu jen v případě závažnějšího porušení cti ve sféře občanskoprávních práv a povinností, které představuje zásah do osobnosti občana.
V § 13 uvádí osnova právní prostředky k ochraně práv na ochranu osobnosti. Kromě práv na upuštění od neoprávněných zásahů a na odstranění jejich následků muže soud přiznat i při měřené zadostiučinění. Jde ovšem jen o immateriální (morální) zadostiučinění, například ve formě prohlášení (popřípadě uveřejněného v tisku) a jiným vhodným způsobem. Materiální náhrad může být za podmínek stanovených osnovou pro náhradu škody přiznána jen tehdy, vznikla-li zásahem hmotná škoda.
Ochrany osobnosti se může zásadně domáhat jen postižený občan. Pro dobu po smrti občana přiznává osnova právo uplatňovat ochranu jeho osobnosti jeho nejbližším příbuzným, u kterých úzké osobní pouto, které je s občanem váže, se jeví být zárukou řádného výkonu těchto práv. Aby bylo dbáno i oprávněného zájmu společenské organizace na ochraně osobnosti jejího člena, stanoví osnova (§ 14), že právo na ochranu osobnosti může uplatnit i společenská organizace, týká-li se zásah směřující proti osobnosti občana jeho činnosti ve společenské organizaci; toto právo přísluší podle osnovy této organizaci i po smrti občana (§ 15 odst. 2).
Zvláštním způsobem projevu osobnosti jsou výsledky duševní tvorby projevující se v dílech literárních, vědeckých a uměleckých, vynálezech, objevech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Vzhledem k povaze této tvorby a jejího společenského uplatnění je třeba ponechat tuto úpravu zvláštním zákonům, na které proto osnova odkazuje (§ 17).
Socialistické organizace
Pojem a postavení socialistické organizace vymezuje osnova shodně s hospodářským zákoníkem. Účastníkem občanskoprávního vztahu může být kterákoli socialistická organizace.
Právní úkony jménem socialistické organizace činí její pracovníci a členové, a to v mezích svých oprávnění; tato oprávnění jsou dána především náplní pracovních úkolů. Práva a povinnosti z jejich úkonů vznikají přímo organizaci. Tito pracovníci nebo členové vystupují tedy jako orgány organizace, přičemž se nerozlišuje, zda jde o orgány statutární nebo jiné. V zájmu právní jistoty a k ochraně občanů jednajících v dobré víře se stanoví, že socialistickou organizaci zavazují i takové úkony jejích pracovníků nebo členů, které vybočují z mezí jejich oprávnění, jestliže jde o úkony, které se týkají úkolů organizace; v případě, že by se prokázalo, že druhý účastník o překročení věděl, není však tato ochrana na místě a právní úkon, jimž pracovník překročil své oprávnění, je v tomto případě neplatný.
Hlava třetí
Zastoupení
Osnova rozlišuje jednak zákonné zastoupení, při němž zástupce je určen buď přímo zákonem (například zákon o rodině určuje rodiče za zástupce nezletilých dětí, manžela za zástupce druhého manžela v běžných záležitostech apod.) nebo rozhodnutím orgánu (například soudem ustanovený opatrovník), jednak zastoupení na základě plné moci. Z jednání zástupce vznikají práva a povinnosti zastoupenému tak, jako by zastoupený jednal sám. Zastoupený však není vázán, jestliže zástupce svým úkonem překročí rozsah svého oprávnění, ledaže by takový úkon byl schválen.
Celá úprava zastoupení je provedena tak, aby odpovídala pravidlům socialistického soužití. Proto se na rozdíl od dnešního stavu stanoví, že zástupcem nesmí být ten, kdo sám není způsobilý k právním úkonům, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
Úprava zákonného zastoupení sleduje především zájmy těch, kteří musí být zastoupeni, protože sami nemohou odpovědně činit právní úkony.
Úprava zastoupení na základě plné moci je založena na zásadě, že toto zastoupení je projevem důvěry zastoupeného k zástupci. Proto zástupce musí zásadně jednat osobně. V zájmu právní jistoty musí být rozsah zástupcova oprávnění vždy uveden v plné moci. V některých případech je k právnímu úkonu určitého druhu zapotřebí zvláštní plné moci; tyto případy (například zmocnění k nakládání s vkladem z běžného účtu, zmocnění k odmítnutí dědictví) jsou vždy uvedeny na příslušných místech osnovy. Písemná forma plné moci se vyžaduje tam, kde úkon, který má být podle plné moci proveden, musí mít zvláštní formu; písemné formy plné moci je zapotřebí též pro všeobecnou plnou moc.
Hlava čtvrtá
Právní úkony
Nejdůležitějšími skutečnostmi, s nimiž zákon spojuje právní následky, jsou právní úkony. Za znaky právního úkonu osnova považuje (§ 34), že jde o projev vůle směřující k určitým právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Přitom osnova zdůrazňuje, že projev vůle, který je právním úkonem, je třeba vykládat ve shodě s pravidly socialistického soužití.
Úpravu neplatnosti právních úkonů osnova zjednodušuje. Vychází z toho; že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, musí odpovídat právním předpisům a nesmí se příčit zájmům společnosti. Nejsou-li splněny tyto základní podmínky nemůže jít o platný právní úkon. Následkem neplatnosti právního úkonu je jednak to, že nemá právní účinky, jednak odpovědnost toho, kdo neplatnost zavinil.
Osnova nepřejímá ustanovení dosavadního občanského zákoníku o tzv. odporovatelnosti právních úkonů. Pokud by šlo o úkony učiněné v úmyslu vyhnout se splnění povinnosti vůči společnosti nebo vůči jinému občanovi nebo o úkony, jimiž má být někdo neoprávněně zvýhodněn nebo znevýhodněn, při nichž aplikace dosavadních předpisů o odporovatelnosti přicházela nejčastěji v úvahu, je třeba považovat tyto úkony za neplatné, neboť se příčí zájmům společnosti.
Smlouvy
Nejdůležitějšími právními úkony jsou smlouvy, pro něž osnova používá též výrazu "dohody".
Aby nedocházelo zbytečně ke sporům, ukládá osnova účastníkům, aby usilovali již při úpravě smluvních vztahů o odstranění nejasností, které by mohly vést ke vzniku rozporů. Nedodržení této povinnosti může mít vliv při posuzování odpovědnosti za škodu.
V osnově je výslovně řešena otázka platnosti smlouvy, k níž je třeba ještě rozhodnutí státního orgánu. Až do rozhodnutí orgánů jsou účastníci dohodou vázáni, čímž se zabraňuje právní nejistotě, která by jinak v tomto období mohla nastat. Dojde-li k plnění podle smlouvy, která pak není schválená, je třeba plnění vrátit podle ustanovení o neoprávněném majetkovém prospěchu.
Nově jsou v osnově řešeny účinky omylu, lsti a tísně na platnost smlouvy.
Ve svých dalších ustanoveních osnova podrobněji upravuje smlouvy, které jsou v životě naší společnosti běžné a typické, zejména smlouvy, které vznikají ve vztazích mezi občany a socialistickými organizacemi, jakož i mezi občany navzájem, zejména při občanské výpomoci. Osnova zavádí i nové smluvní typy odpovídající dnešnímu stavu vývoje socialistické společnosti a nepřejímá ty smluvní typy, které byly tímto vývojem již překonány. Připouští se možnost uzavřít i takovou smlouvu, která není v osnově jako typická upravena, podmínkou však je, aby nebyla v rozporu s obsahem nebo účelem osnovy (§ 51); vztahy takto vzniklé je třeba posuzovat podle ustanovení § 496 osnovy. To platí i pro některé vztahy, které se dosud řídily pro ně nevyhovujícími ustanoveními o smlouvě o dílo (§ 448 a násl. občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.), kterou osnova nepřejímá (například smlouva o vytvoření autorského díla, dokud nedojde k úpravě, této smlouvy v autorském zákoně). Podle tohoto ustanovení bude možno uzavřít i smlouvu o smlouvě budoucí.
Hlava pátá
Zajištění práv a povinností
Z právních prostředků, které slouží k tomu, aby bylo zajištěno uspokojení věřitelovy pohledávky, upravuje osnova ručení, dohodu o srážkách ze mzdy a jiných podobných příjmů, omezení převodu nemovitostí a složení do úschovy.
Z dosavadních právních forem určených k tomuto účelu zachovává tedy jen rukojemství a nepřebírá institut smluvního zástavního práva, které je typickým institutem kapitalistické společnosti sloužícím především finančnímu a obchodnímu kapitálu a pro vztahy v socialisticko společnosti se nehodí. Je třeba zdůraznit, že navržená úprava se nedotýká těch zástavních práv, která podle zvláštních předpisů vznikají přímo ze zákona.
V úpravě ručení není podstatných odchylek proti dosavadnímu stavu. Vedle této zajišťovací právní formy zavádí osnova nový institut - omezení převodci nemovitostí. Povinnost nezcizit nemovitost bez souhlasu věřitele, kterou na sebe smlouvou dlužník bere, může být ujednána i jako povinnost s právními účinky pro jeho dědice. V této úpravě je možno omezení převodu nemovitosti považovat za právní prostředek, který postačujícím způsobem nahrazuje smluvní zástavní právo.
Písemná smlouva o tom, že k převodu je třeba souhlasu věřitele, bude registrována u státního notářství, čímž se zajišťuje její publicita. Převod nemovitosti provedený bez souhlasu věřitele je postaven pod sankci neplatnosti. Dojde-li k prodeji nemovitosti při výkonu rozhodnutí, budou pohledávky zajištěné omezením převodu uspokojeny v pořadí, které upravuje občanský soudní řád (§ 337 o. s. ř.). Omezení převodu nemovitosti není podrobeno promlčení.
Novým zajišťovacím prostředkem je též písemná dohoda věřitele s dlužníkem o srážkách z dlužníkovy mzdy a jiných podobných příjmů. Jinými podobnými příjmy jsou pracovní odměny členů družstev a příjmy, které nahrazují odměnu za práci (důchody, nemocenské dávky, peněžitá pomoc v mateřství; stipendia, náhrady ucházejícího výdělku a náhrady poskytované za výkon společenských funkcí). Jde o příjmy, se kterými se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou (§ 293 občanského soudního řádu). Souhlas dlužníka, aby z jeho mzdy byly konány srážky, bude obsažen v uzavřené dohodě mezi věřitelem a dlužníkem. Věřitel bude tedy moci předložit písemnou dohodu podniku, u něhož dlužník pracuje, a ten bude moci na jejím podkladě srážky ze mzdy provádět.
K zajištění slouží i složení plnění do notářské úschovy. Tyto případy složení do úschovy nutno lišit od případů, kdy dlužník skládá do úschovy splatnou pohledávku za tím účelem, aby splnil svůj dluh, když jej pro překážky na straně věřitele jinak splnit nemůže (§ 83). Naproti tomu při úschově za účelem zajištění jde především o pohledávky nesplatné nebo podmíněné a úschova má proto povahu zajišťovacího prostředku.
Hlava šestá
Změna práv a povinností
Postoupení pohledávky
Poněvadž jde o významnou změnu v osobě věřitele, vyžaduje se pro postoupení pohledávky písemná forma. K ochraně dlužníka se stanoví, že nelze postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a že i po postoupení zůstávají dlužníkovi zachovány všechny námitky, které měl proti pohledávce v době postoupení.
Převzetí dluhu a přistoupení k dluhu
Také pro převzetí dluhu se vyžaduje písemná forma smlouvy, poněvadž jde o významnou změnu spočívající v tom, že do právního poměru vstoupl nový dlužník. Proti dosavadnímu stavu se tento institut zjednodušuje zejména v tom smyslu, že se jako převzetí dluhu upravuje pouze případ, kdy nový dlužník nastupuje namísto dlužníka původního. Případy, kdy nový dlužník přistupuje k dosavadnímu dlužníku jako dlužník další, takže je zavázán jak původní, tak nový dlužník, jsou v osnově upraveny samostatně, a to jako "přistoupení k dluhu".
V rámci změn v osobě věřitele nebo dlužníka neupravuje osnova poukázku (včetně poukázky znějící na cenné papíry), poněvadž ani ve vzájemných vztazích mezi občany, ani ve vztazích mezi občany a socialistickými organizacemi, s výjimkou vztahů z peněžních služeb, není tento institut praktický, takže není třeba obecné úpravy.
Hlava sedmá
Zánik práv a povinností
Splnění dluhu
Dluh má být splněn řádně a včas, tedy způsobem, jak je to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno právním předpisem. Na rozdíl od dosavadní úpravy se při plnění, k němuž je povinno více dlužníků, nestanoví zásada, že jde o plnění rukou společnou a nerozdílnou (solidární).
V kterých případech je již podle zákona povinnost více dlužníků solidární povahy, je na příslušných místech osnovy výslovně stanoveno (je tomu tak například v ustanovení § 138 odst. 2, § 145 odst. 2, § 173 odst. 2, § 211 odst. 2). Povinnost solidární povahy může být mezi účastníky také dohodnuta.
Pokud jde o místo splnění, stanoví se odchylně od dosavadního stavu, že není-li jiné dohody, je peněžitý dluh splněn již tím, že dlužník poukáže plnění věřiteli poštou nebo peněžním ústavem, tedy odesláním.
Ocitne-li se dlužník s plněním peněžitého dluhu v prodlení, je věřitel oprávněn požadovat na něm úroky z prodlení, pokud není v osnově stanovena povinnost platit poplatek z prodlení. Vedle úroků z prodlení může věřitel na dlužníku požadovat i náhradu škody, která prodlením vznikla, ovšem potud, pokud není kryta zaplacením úroků nebo poplatku z prodlení. Výše úroků z prodlení i poplatku z prodlení jsou stanoveny ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Výši úroků z nesplacených půjček, které zahrnují i úroky z prodlení, stanoví vyhláška ministerstva financí o peněžních službách občanům.
Jde-li o plnění nepeněžité, přechází na dlužníka, který se ocitne v prodlení, nebezpečí ztráty, zničení nebo poškození věci, ledaže by tato škoda stihla věc i jinak. Věřitel nese toto nebezpečí tehdy, jestliže včas a řádně nabídnuté plnění nepřijme nebo neposkytne k tomu potřebnou součinnost (prodlení věřitele).
Dohoda
Úprava zániku dluhu dohodou je proti dosavadnímu stavu zjednodušena. Také zde je odstraněna nežádoucí kazuistika, která mnohdy vedla k nejasnostem. Platnost dohody, i když se týká narovnání sporných práv, nutno posuzovat podle obecných ustanovení o platnosti právních úkonů.
Písemná forma dohody se vyžaduje v těch případech; kdy má dojít k zániku dluhu tím, že se věřitel svého práva vzdá, nebo tím, že dluh dlužníka promine. Písemná forma je tu stanovena v zájmu právní jistoty; poněvadž jde o závažné uspořádání vztahů mezi věřitelem a dlužníkem.
Nepřipouští se, aby se občan mohl vzdát práva, které teprve v budoucnosti může vzniknout. To by bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití.
Nemožnost plnění
Stane-li se plnění (bez rozdílu, zda vinou či bez viny dlužníka) nemožným, povinnost dlužníka plnit ze smlouvy zaniká. Právo věřitele na náhradu škody se řídí ustanoveními osnovy o odpovědnosti za škodu. Při uplatnění tohoto práva má teprve místo řešení otázky dlužníkova zavinění. Nastalou nemožností plnění nesmí také dojít k neoprávněnému majetkovému prospěchu některého z účastníků.
Smrt dlužníka nebo věřitele
Jako zásadu osnova stanoví; že pohledávka nebo dluh přechází na dědice, pokud není plnění spjato s osobou věřitele nebo dlužníka. Na rozdíl od dosavadní úpravy (§ 335 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.) nepřechází na dědice právo na bolestné a právo na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Jestliže se toto odškodnění chápe jako zadostiučinění poskytované poškozenému za bolesti, které utrpěl, a za újmu, kterou má v dalším životě ve společenském uplatnění, pak i na toto právo třeba nahlížet jako na právo spjaté s osobou poškozeného, které na dědice nepřechází.
Započtení (kompenzace)
V úpravě zániku pohledávky započtením osnova v souladu s dosavadní úpravou pro účinnost kompenzace požaduje, aby byl učiněn příslušný projev směřující k započtení. K zániku započtení dochází v tom okamžiku, kdy se vzájemné splatné pohledávky téhož druhu setkají. Není přípustné započtení proti pohledávkám státu a proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Započtení proti pohledávkám na náhradu škody způsobené na zdraví řeší osnova tak, že dovoluje kompenzaci vzájemných pohledávek na náhradu škody téhož druhu (například škody na zdraví). Pro vyloučení započtení ani v tomto případě není důvodu. Proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví nelze ovšem namítat započtením pohledávky na náhradu škody způsobené na věci. Započíst nelze pohledávky promlčené a pohledávky nežalovatelné (například ze hry nebo sázky); nově se stanoví, že nelze započíst pohledávky ze vkladů, ať již jde o vklady na vkladních knížkách nebo na běžném účtu. Proti pohledávce již splatné nelze započíst pohledávku, která dosud splatná není. Osnova však připouští, aby dohodou účastníků bylo možno kompenzací vyrovnat jakékoli vzájemné pohledávky. Započtení proti pohledávkám na výživné je upraveno v zákoně o rodině, v němž je upravena vyživovací povinnost.
Neuplatnění práva
K zániku práva tím, že nebylo včas uplatněno (prekluzi), může dojít jen v těch případech, kdy je to v osnově výslovně uvedeno (například není-li uplatněno právo z odpovědnosti za vady u služeb v zákonem stanovené lhůtě). K zániku práva musí soud přihlédnout i bez návrhu. Vyžaduje to smysl a účel prekluze. Prekluzi upravuje totiž osnova ve všech těch případech, kdy je třeba, aby byly právní poměry vypořádány pokud možno v krátké době, zejména tehdy, když by zjišťování skutkového stavu po delší době bylo spojeno s obtížemi (srovnej například ustanovení § 436 osnovy, podle něhož právo na náhradu škody způsobené na vnesené nebo odložené věci zanikne, jestliže je poškozeny neuplatní u provozovatele nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se o škodě dozvěděl). Délka prekluzivní doby je v osnově přizpůsobena povaze jednotlivých případů.
Hlava osmá
Promlčení
Osnova upravuje i promlčení, které nastane tehdy, jestliže právo nebylo vykonáno ve lhůtě v osnově stanovené. Promlčení přichází v úvahu jen v případech, kdy nedošlo k zániku práva již prekluzí. K promlčení práva soud bez návrhu nepřihlíží. Proto se lze domáhat u soudu i splnění promlčeného práva. Jestliže se však dlužník promlčení dovolá, nemůže být věřiteli rozhodnutím soudu právo přiznáno. Přijetí plněni promlčeného dluhu se nepovažuje za neoprávněně získaný majetkový prospěch, a to právě proto, že promlčením právo věřitele nezanikne. Kompenzovat promlčené pohledávky lze však jen tehdy, bylo-li to ujednáno.
Podle osnovy se promlčují všechna práva majetková. Výjimku tvoří pouze ta majetková práva, jejichž povaha nepřipouští, aby byla promlčena. Je to právo vlastnické, práva osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, právo vyplývající z vkladů na vkladních knížkách a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá, jakož i práva osobní povahy. Zásadně se stanoví tříletá promlčecí doba. U práv na náhradu škody se stanoví jednak subjektivní jednoroční promlčecí doba, která běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a objektivní tříletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy došlo ke škodné události. Objektivní promlčecí doba je tři roky, u škody způsobené úmyslně deset let; pro škodu způsobenou na zdraví není objektivní promlčecí doba stanovena vůbec. Desetiletá objektivní promlčecí doba u škody způsobené úmyslně je odůvodněna zájmem socialistické společnosti, aby u této škody byla zajištěna její náhrada i po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby. U škod na zdraví upouští osnova od stanovení objektivní promlčecí doby vůbec vzhledem k tomu, že tyto škody se často projeví až po mnoha létech, takže stanovení jakékoli objektivní promlčecí doby by bylo vůči poškozenému neodůvodněnou tvrdostí.
Pro právo přepravy se stanoví jednoroční promlčecí doba; tato jednoroční promlčecí doba se však nevztahuje na práva na náhradu škody, která vzniknou při přepravě osob, kde je na místě delší promlčecí doba.
V deseti letech se promlčují práva, o nichž bylo soudem nebo jiným orgánem pravomocně rozhodnuto, práva dlužníkem písemně co do důvodu a výše uznaná a práva zajištěná omezením převodu nemovitosti.
Úroky a práva na opětující se plnění se promlčují ve třech létech. Jestliže však tato práva byla rozhodnutím pravomocně přiznána nebo jestliže byla písemně uznána, platí tříletá promlčecí doba pouze pro úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání. Úroky a opětující se plnění splatné do právní moci rozhodnutí nebo do uznání podléhají desetileté době promlčecí podle § 110 odst. 1.
Pro neoprávněně získaný majetkový prospěch se stanoví jednak subjektivní promlčecí doba, jednak promlčecí doby objektivní, a to obdobně jako u náhrady škody.
I do institutu promlčení pronikají zásady socialistického soužití. Jejich výrazem je například ustanovení, že u práv mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně promlčení ani nepočíná, ani neběží, a ustanovení, že u práva směřujícího proti osobám, které musí mít zákonného zástupce, promlčení nepočne běžet, dokud jim tento zástupce není ustanoven.
Odchylně od dosavadní úpravy upravuje osnova běh promlčecí doby u práv uplatněných u soudu nebo jiného příslušného orgánu. Osnova pro dobu od uplatnění práva do skončení řízení stanoví, že promlčecí doba neběží (stavení promlčení), což požadavku ochrany práv vyhovuje lépe než úprava dosavadní.
Na rozdíl od dosavadní právní úpravy nezná osnova institut vydržení. Nabytí práv tímto způsobem by bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití.
Hlava devátá
Vymezení některých pojmů
Některé důležité pojmy, jichž osnova užívá ve svých dalších ustanoveních, popřípadě jichž užívají prováděcí a souvisící předpisy, mohly by být vykládány různě. Ustanovení deváté hlavy proto vymezuje obsah těchto pojmů.
Osnova pro účely občanskoprávních vztahů upravovaných v občanském zákoníku, zejména z hlediska osobního vlastnictví, vymezuje pojem domácnosti. Pro tyto účely je třeba vymezit pojem domácnosti jako spotřebního společenství trvalé povahy mezi občany. Trvalost je dána tehdy, jestliže občané žijí ve spotřebním společenství za okolností, z nichž je možno usuzovat, že nezamýšlejí toto společenství jen na dobu přechodnou. Nezáleží na tom, jak dlouho toto společenství již trvá.
Osnova zde také stanoví, čeho se může právní vztah týkat, tedy jeho předmět. Jsou jím především věci. Ustanovení o nich mohou platit pro případy, kdy předmětem právního vztahu jsou práva (například právo autorské), jen přiměřeně.
Protože k uplynutí doby se často váží právní následky, stanoví osnova i pravidla o počítání času, zejména o běhu lhůt. Je v nich plně respektován i účel a význam nedělí a svátků jako dnů odpočinku. Za neděli a svátek je v tomto smyslu třeba považovat i den, který je popřípadě místo nich určen jako den odpočinku.
ČÁST DRUHÁ
SOCIALISTICKÉ SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A OSOBNÍ VLASTNICTVÍ
Hlava první
Socialistické společenské vlastnictví a uspokojování potřeb občanů
Socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředků je základem rozvoje společenské výroby, životní úrovně občanů, jakož i osobního vlastnictví. V socialistickém společenském vlastnictví nejsou však jen výrobní prostředky, nýbrž i produkce socialistické výroby. Z této produkce zůstávají trvale v socialistickém společenském vlastnictví předměty, které jsou svou povahou určeny k tomu, aby jích občané užívali společně. Jde o různé druhy zařízení sloužících například k účelům dopravním, zdravotním, kulturním, sociálním, tělovýchovným apod. Ostatní předměty osobní spotřeby nabývají občané ze socialistického společenského vlastnictví buď do osobního vlastnictví, anebo jsou jim přenechávány do individuálního osobního užívání.
V nerozlučné souvislosti se socialistickým vlastnictvím vzniká a rozvíjí se vlastnictví osobní. Poměr každého občana k socialistickému vlastnictví je určen především pravidly socialistického soužití, která se promítají i do jednotlivých ustanovení osnovy. Proto osnova již v hlavních zásadách občanskoprávních vztahů vyžaduje od všech občanů, aby dbali o ochranu, upevnění a další rozvoj socialistického společenského vlastnictví.