I pro tyto pracovníky, kteří pracují v JZD s vyšší úrovní hospodaření, platí výhoda požívání plného starobního důchodu při špičkových pracích v zemědělství.

Domnívám se, že toto řešení bude vyhovovat potřebám našeho zemědělství, zejména když uvážíme, že při zaměstnání po vzniku nároku na starobní důchod se důchod ve věku 60-65 let neposkytuje vůbec, vyjma případy krátkodobých, popřípadě sezónních a kampaňových prací.

V současné době je u nás sociálně zabezpečeno 930 tisíc členů JZD a náklady na jejich sociální zabezpečení činí 760 miliónů Kčs. Spolu s výdaji na sociální důchody bývalých rolníků činí souhrnně více než 1 miliardu Kčs. Takové je v současné době sociální zabezpečení družstevních rolníků v naší socialistické republice. V ostatních socialistických zemích se sociální zabezpečení zemědělců postupně vyvíjí jako je tomu u nás.

A nyní jen krátce jaká je situace na úseku sociálního zabezpečení v některých kapitalistických zemích. Tyto země můžeme rozdělit podle úrovně zabezpečení do tří skupin. Do prvé skupiny patří státy, které uzákonily jednotnou soustavu sociálního zabezpečení veškerého obyvatelstva. Dávky tohoto zabezpečení jsou obvykle velmi nízké a podstatně se neliší od dřívějších chudinských podpor. Tento systém je hlavně rozšířen v Norsku a Dánsku. Nemocenské pojištění je značně omezeno a je prováděno většinou soukromými pojišťovnami. Přídavky na děti jsou poskytovány od druhého dítěte, nárok na starobní důchod je od 62 let, až do 70 let. Poněkud výhodněji je upraveno zabezpečení ve Švédsku a ve Velké Británii.

Ve Švédsku vypadá situace tak, že věk pro nárok na starobní důchod je zde stanoven jednotně jak pro ženy, tak pro muže - 67 let; mateřská dovolená je 13 týdnů, přídavky na děti se poskytují.

Rovněž ve Velké Británii je zabezpečení provedeno v rámci jednotného národního pojištění. Mimo zabezpečení ve stáří je rovněž mateřská dovolená 18 týdnů a přídavky na děti od druhého dítěte.

Do druhé skupiny lze zahrnout ty kapitalistické státy, jejichž zákonodárství vychází z předpokladu, že zemědělci, a to bez rozdílu, zda jde o drobné, střední zemědělce nebo o velkostatkáře, jsou zabezpečeni svým vlastnictvím. Že tudíž potřebují jen jakýsi doplněk. Tak například v Rakousku mají jen doplňkovou penzi pro zemědělce. Podobně je to řešeno i v západním Německu. Má to být jakýsi doplněk výměnku. Jak se projevily výměnky u nás, to si jistě každý pamatuje; na tomto úseku není tedy co závidět.

Do třetí skupiny kapitalistických států, v níž se zabezpečení přibližuje sociálnímu zabezpečení ostatních zaměstnanců patří prakticky pouze Francie. Je tomu tak proto, že zde jedna třetina obyvatel pracuje v zemědělství a tíživá situace zemědělců ve stáří zde vedla k častým stávkám a nepokojům. Díky tomuto boji se podařilo francouzským zemědělcům dosáhnout úplnější soustavy zabezpečení.

A nyní bych se ještě vrátila k tomu, o čem jsem již krátce hovořila v úvodu své zprávy. Další rozvoj sociálního zabezpečení je závislý na rozvoji výroby. Nyní bude jistě snahou všech JZD dosáhnout vysoké úrovně hospodaření a tak se zařadit mezi JZD s plným sociálním zabezpečením. Bude nutné zvýšit úroveň organizátorské práce, plně využít všech možností k rozvoji rostlinné a na jejím základě i živočišné výroby a tak zajistit vysokou produkci obou úseků výroby. A zde jsou ještě rezervy, které musíme odhalovat, naše zemědělství musí také sklidit s nejmenšími ztrátami to, co se na polích vypěstovalo. Cesta ke zvýšení výroby je v rukou nás, pracovníků v JZD, abychom vyšší intenzifikací výroby vytvářeli hmotné předpoklady pro zařazování dalších JZD mezi družstva s vyšší úrovní hospodaření.

Je pravda, že někdy si nemohou sami družstevníci pomoci. Jsou často jiné, objektivní příčiny, které brání v mnohém směru, aby se průměrná a podprůměrná JZD dostala jen vlastní silou na úroveň konsolidovaných. Je to jednak nedostatek pracovních sil, vysoký průměrný věk, přírodní podmínky, které ovlivňují působení diferenční renty a konečně i materiální vybavení družstva. Jak odstranit tyto nepříznivé vlivy? Jedině plným využitím mechanizace, chemizace a zaváděním nových forem výroby. Zde pak je třeba, aby výzkumné ústavy a ostatní průmyslová odvětví si uvědomila, že zemědělství je všenárodní úkol.

V prvé řadě by tuto skutečnost měla vzít v úvahu vědeckovýzkumná pracoviště a pokrokové výrobní metody plně ověřovat v méně příznivých půdních podmínkách, počínaje bramborářskou dvojkou a konče horskou oblastí. Přitom by měly tyto ústavy sledovat ekonomiku nových technologií, neboť je velký rozdíl mezi oblastí řepařskou a bramborářskou, kde již sama příroda dává dobré a méně dobré předpoklady pro zvyšování výroby. Zde by určitě velmi pomohla urychlená specializace zemědělské výroby, při přechodu JZD na konsolidovanější rozvoj výroby. Plynulé plnění úkolů vůči zemědělství bude nutné vyžadovat i od průmyslových odvětví, která bezprostředně ovlivňují rozvoj a vzestup úrovně hospodaření zemědělských závodů. Je to v prvé řadě odvětví zemědělského strojírenství, které by mělo pružně a rychle plnit potřeby zemědělských závodů jak v dodávkách náhradních dílů, tak i ve výrobě jednoúčelových i víceúčelových strojů, aby se napomáhalo komplexní mechanizaci zemědělských prací. Nelze přece přehlížet nesoulad mezi výrobou kombinovaných cepových sklizečů a potřebou velkoobjemových vozů; dále stále nevíme, jak vypadá situace ve výrobě dávkovacích stolů a separátorů pro třífázovou sklizeň obilí. Uvádím jen tři stroje, které mohou podstatně ovlivnit produktivitu práce a hospodářský vzestup výroby ve špičce zemědělských prací.

Na mechanizaci úzce navazuje chemizace a bude třeba, aby oba tyto obory se rozvíjely ve vzájemném souladu a nedocházelo k disproporcím, aby při nedostatku nových mechanizačních prostředků nebyl nedostatek chemických prostředků, které podmiňují plné využití mechanizace. Klasickým příkladem je letošní rok, kdy máme všechny prostředky pro technologii pěstování jednoklíčkové cukrovky, ale nemáme dostatek chemických prostředků, které by v plném rozsahu změnily technologii pěstování cukrovky a pomohly zvýšit produktivitu práce i hektarové výnosy a snížila by se tím i potřeba brigádní pomoci. Myslím, že by se závody nezlobily, kdyby nemusely tak často chodit pomáhat při okopávce. Obdobně to platí o řadě dalších chemických výrobků, hlavně však potřebujeme strojená hnojiva, což by bezesporu ovlivnilo výnosy a tím i úroveň hospodaření družstev.

Bude nutné řešit též otázku zemědělské investiční výstavby, neboť vážné nedostatky v projekci zemědělských staveb jsou příčinou stížností celé zemědělské veřejnosti. Při projekci je nutné počítat s komplexní mechanizací prací, se zaváděním směnnosti ve výrobě a projekty řešit tak, aby předstihovaly alespoň o deset let současnost. Já vím, že je to velký požadavek, ale dosažení vysoké úrovně zemědělské výroby nebude snadný úkol, který se dá splnit během jednoho nebo dvou let, toho jsme si vědomi.

Složitost charakteru zemědělské výroby je dána řadou vlivů, se kterými je nutno neustále bojovat. Dosažení vysoké úrovně hospodaření všech zemědělských závodů je, to všichni chápeme, takovým úkolem, kterému bude nutné věnovat plnou pozornost a vytvářet takové podmínky, které by tento proces urychlovaly.

Dnes projednávaný vládní návrh zákona o sociálním zabezpečení družstevních rolníků je jedním z činitelů, který bude působit, aby usnesení XII. sjezdu KSČ se stala skutkem. Na návrh zemědělského výboru a ústavně právního výboru doporučuji tento vládní návrh zákona NS ke schválení. (Potlesk.)

Předseda NS Fierlinger: Děkuji s. Hejlové.

A nyní přerušuji schůzi na 15 minut.

Předseda NS Fierlinger (zvoní): Soudružky a soudruzi, pokračujeme v přerušené schůzi. Do společné rozpravy se přihlásili posl. Manďák, Karlovská a Pešák. Dávám slovo prvému přihlášenému řečníkovi posl. Manďákovi.

Posl. Manďák: Soudruzi poslanci! Zkoumal jsem návrh, který předložila Národnímu shromáždění vláda, ve spojitosti s některými názory, náměty nebo námitkami z pracovišť i z kruhů důchodců. Nová úprava sociálního zabezpečení byla a jistě bude předmětem živého zájmu širokých vrstev. To nejlépe ukazuje nejen počet příjemců důchodů, ale prostý fakt, že sociální zabezpečení vztahuje se na každého občana naší země a to v několika směrech. Mnoho lidí, s nimiž jsem rozprávěl, přijalo jako dobré, že se v podstatě nemění dosavadní konstrukce sociálního zabezpečení pracovníků.

Jejich pozornost a dokonce četné námitky směřovaly především k návrhu na zavedení zvláštní daně z důchodů. Leckde se mě ptali, zda v cizích soustavách důchodového zabezpečení existuje daň z důchodu a zejména, zda je důchod zdaňován v některé ze socialistických zemí. Málokdo však už položil otázku, podle jakých zásad se řídí důchodové zabezpečení jinde a zejména jaká je výše důchodů v porovnání ke mzdám a platům. Není bezvýznamné především připomenout, že systém důchodového zabezpečení platný před rokem 1957 daň z důchodu znal, čili nejedná se svým způsobem o nějakou novou, tedy dosud neznámou záležitost, i když mnozí důchodci trochu na to pozapomněli. Stačí však, když si vyhledají výměr o přiznání důchodu z této doby. Jistě zjistí, že je tomu tak.

Avšak i tak je třeba otevřeně říci, že zavedení jakékoliv daně pro obyvatelstvo není opatřením v němž bychom si libovali, v němž bychom hledali nějaké trvalé, perspektivní řešení sociálního zabezpečení. Daň, která má být zavedena, ve skutečnosti se pohybuje uvnitř soustavy důchodového zabezpečení a řeší problém, který v daných možnostech naší země zatím nelze jinak řešit než z fondů vydělených dnes pro oblast sociálního zabezpečení. Už samo rozpětí daně od 1-1¹/₂ % podle výše důchodu naznačuje, oč tu jde, chceme-li realizovat záměr zvýhodnit příjemce na naše poměry a požadavky nízkých důchodů. Tohoto cíle by samozřejmě bylo možno dosáhnout i jinými cestami, jinou konstrukcí důchodového zabezpečení. Systém zdanění však nyní lépe vyjadřuje to, co je žádoucí a co dovoluje, aby při postupném odstraňování důsledků neuspokojivého tempa hospodářského rozvoje zejména z let 1962-1963, při vzestupu produktivity práce mohlo být bez nesnází a nároků na celkový systém sociálního zabezpečení přikročeno k případnému odstranění daně vůbec nebo alespoň k jejímu zmírnění, jak o tom svědčí samotná daňová progresivita.

Někteří naši lidé kladou otázku, zda návrh zákona neznevýhodňuje ty naše pracovníky, kteří ztratili částečně nebo zcela svou pracovní schopnost v důsledku invalidity. Většinou při tom uvádějí, že dosud postižení invaliditou obdrželi 50 % svého hrubého příjmu a k tomu za každý opracovaný rok nad 15 let zvýšení o 1 %. Takovéto úvahy jsou ovšem mylné. Nově navrhovaná hlediska pro stanovení invalidního důchodu jsou všeobecně přijatelnější, než dosavadní. Zejména jsou v návrhu výhodněji upraveny důchodové požitky pro pracovníky, kteří se invalidními stali v mladším věku, kdy ještě mají starosti o rodinu, o děti atd. Podle navrhované úpravy bude se invalidnímu důchodci počítat nejenom doba skutečně odpracovaná, ale i doba do 60 roků u mužů a do 57 roků u žen. Bude tedy invalidní důchodce hodnocen tak, jako by po tuto dobu pracoval. I když se důchod má zvyšovat o 1 procento až od 26. roku zaměstnání, bude na tom právě mladší invalidní důchodce podstatně lépe. Kupř. podle dosavadních předpisů pracovník, který se stal invalidním v 25 letech, obdržel důchod ve výši 50 % svého výdělku. Podle nového zákona dostane 60 % svého výdělku, popř. další zvýšení o 10 % nastala-li invalidita v důsledku úrazu.

Snad stojí za zmínku, že proces zvýhodňování občanů, kteří mají relativně nižší důchody, již delší dobu je obsahem naší sociální politiky, i když právě od těchto důchodců slyšíme časté stížnosti. V jednom musí být ovšem jasno: nelze si představit takový stav, aby důchod byl dokonce vyšší než pracovní příjem. A přece leckdy takové požadavky přicházejí zvláště od těch občanů, kteří pracovali jen na částečné úvazky, na nenáročné práci apod. Jaký byl však dosavadní vývoj? V roce 1952 tvořily ve srovnatelných hodnotách starobní a invalidní důchody do 400 Kčs 72 % všech vyplácených důchodů. V roce 1955 činil jejich podíl na všech důchodech už 48 % a na konci roku 1956 snížil se počet důchodů do 400 Kčs na 29 % všech vyplácených důchodů. Těmto přesvědčivým údajům není třeba žádných komentářů. Mluví samy za sebe. Můžeme-li rovněž dnes konstatovat, že v období let 1959-1961 byly zvýšeny důchody téměř 700 000 důchodcům - pak jde jistě o čin pronikavého sociálně politického dosahu. Dnes někteří naši lidé - a můžeme říci, je jich velká část - nevítají rádi, když se připomíná něco z minulosti. Snad však přece stojí za to, když uvedu, že v roce 1947 průměrná výše hornického důchodu činila ve staré měně 1160 Kčs tj. zhruba v dnešní měně kolem 380-400 Kčs.Velmi zhusta slyšíme připomínky, aby důchodové zabezpečení poskytovalo všem důchodcům důchod ve stejné výši. Přitom je každý ochoten navrhnout výši důchodu přizpůsobenou tomu svému, nebo svým představám o důchodovém zabezpečení. Za dané úrovně rozvoje naší společnosti nelze ovšem akceptovat takovéto náměty, které by se svými důsledky škodlivě pronikly do oblasti mzdové politiky, ať si to přejeme, nebo nikoli. Jedna věc je postupně zvýhodňovat příjemce nižších důchodů. To činíme. Druhá - zda se nyní můžeme zříci principů, spojujících zabezpečování pro případ nemoci nebo stáří s diferenciací mezd a platů, zejména pak zásady hmotné zainteresovanosti na výsledcích práce. Nemůžeme se vzdáti požadavku, aby na výši důchodů vykonávalo, a to podstatný vliv, jak kdo pracuje, kolik práce odvedl, jakým podílem přispěl k rozvoji společnosti. Nedopustíme se chyby, když se zamyslíme nad tendencí růstu důchodů a růstu výdělků v naší zemi. Položíme-li vedle sebe tyto tendence, rovněž ve srovnatelných hodnotách, tak zjišťujeme: průměrná měsíční výše důchodu stoupla ze 379 Kčs roku 1949 na 761 Kčs roku 1963, tedy zhruba o 100 %. Naproti tomu průměrná měsíční mzda stoupla z 861 Kčs roku 1949 na 1390 roku 1963, tedy jen o 61 %. Kdyby v tomto období platy vzrůstaly týmž tempem jako výše důchodu, musely by činit v r. 1963 1722 Kčs.

Dovolte mi několik poznámek k problémům pracujících důchodců, mezi nimiž nové návrhy vyvolaly živou odezvu. Do roku 1956 bylo vázáno přiznání i starobního důchodu na podmínku, že zaměstnanec ztratil svůj výdělek, nebo jeho dosavadní výdělek klesl na polovinu. Takzvané třetinové starobní důchody byly poskytovány pracujícím důchodcům až později, kupříkladu ve III. kategorii, jestliže pracovník po získání nároků na důchod si nezvolil možnost zvýšení důchodových nároků o 4 % za každý odpracovaný rok. Stojí za povšimnutí, že průměrný věk starobních důchodců ve III. kategorii při výstupu ze zaměstnání činí u mužů 61 ¹/₂ a u žen 57¹/₂ roku.

Bylo mnoho kritizováno, že člověk, když dosáhne věkové hranice na důchod, dostává za vykonanou práci ke mzdě ještě příspěvek ve výši jedné třetiny důchodu. Nejde jen o tuto kritiku. Poskytování třetinových důchodů vedlo často k tomu, že na svých místech snažili se setrvávat i lidé, kteří na přidělené pracovní úkoly již dobře nestačili, nebo pracovali v oblasti nežádoucí administrativy, nebo tam, kde bylo třeba stavy snižovat, případně zkvalitňovat. Bylo-li třetinových důchodů v r. 1962, kdy bylo provedeno takové hrubé sčítání, jen 36 000 a jestliže v OKR, v celé této hornické oblasti pracovalo těchto třetinových důchodců pouze 146, pak to nasvědčuje že tato forma nedává dostatečný podnět pro prodlužvání pracovní aktivity osob, získavších nárok na starobní důchod. Jsme si jistě všichni vědomi složitosti této otázky, zejména ve spojitosti s problémem nedostatku pracovních sil i smožností poklesu pracovních schopností těch pracovníků, jichž je v některých odvětvích a v některých oborech citelný nedostatek. Vláda proto ve smyslu zákona bude moci stanovit výjimky, aby část starobního důchodu byla vyplácena vedle výdělku těm pracovníkům, u nichž výdělek poklesl. Snad to i lépe umožní pružný a více skutečnému stavu a skutečnému vývoji přihlížející přechod z pracovní aktivity do důchodu.

Problém nedostatku pracovních sil je u nás opravdu velký. Má tedy svůj význam, že v celém národním hospodářství pracuje zhruba 360-400 tisíc důchodců. Je nemálo těch, kteří vykonávají práce velmi společensky důležité. Pracují jako údržbáři, topiči, uklizečky apod. Zásadu buď výdělek nebo důchod nelze chápat ovšem naruby, jak jsme to viděli leckdy v minulosti jako pobídku, aby lidé opouštěli práci při plné síle a dokonce při vysoké dovednosti a kvalifikaci. Naopak je v zájmu společnosti, aby tito pracovníci, je-li to v jejich možnostech a silách, dále pracovali. Bylo by tedy krátkozraké zvlášť v některých odvětvích, tuto otázku jakkoli podceňovat. Vždyť podle zjištění z počátku t. r. jen v jednotných zemědělských družstvech pracovalo přes 145 000 důchodců.

Návrh nového zákona je v některých svých zásadách složitější než dosud platný zákon. Tak např. bude docházet ke krácení vdovského důchodu při souběhu s výdělkem. Důchod se bude v některých případech snižovat při pobytu důchodce v nemocnici a při některých jiných okolnostech. Vzniká otázka, zda nebude praxe v provádění tohoto zákona vyžadovat větší administrativu na závodech, na národních výborech i na úřadě sociálního zabezpečení apod. Už nyní bude třeba podle mého názoru věci připravit tak, aby nejen nevzrostl aparát, nýbrž naopak byl naplňován požadavek snižování administrativního aparátu. To si jistě vyžádá další nároky na mechanizaci prací, na řešení hlášení o výdělcích zcela jednoduchým způsobem bez zbytečné korespondence mezi závodem a orgány sociálního zabezpečení a nové pojetí práce i na národních výborech. Řádné vyšetření věci před rozhodnutím a důsledná spolupráce orgánů včetně žadatelů o důchod bude přitom mít značný význam.