Problémy výroby nás však denně poučují o zcela jiné skutečnosti a nutí hovořit a jednat jinak. Že za realizaci třeba nejlepších zásad, které mohou výrobě přinést užitek musíme, ať chceme nebo nechceme, ať je to příjemné, či nám nadělá nepřátele, jejichž okruh se bude zvětšovat právě nesmlouvavými požadavky z naší strany na provedení zásad projednávaného zákona, že náš hlavní úkol je boj s byrokracií, lhostejností, pohodlností, přízemní opatrností, schovávanou za obavu nepoškodit národní hospodářství.

Realizace a uvedení do života zejména dvou článků zákona bude vyžadovat skutečné denní drobné, velmi obtížné a zpočátku málo vděčné práce. Bude také vyžadovat i častého převzetí osobní odpovědnosti za výsledky, o kterých budou někteří lidé už předem pochybovat. Bude celá řada lidí, kteří místo pomoci zaujmou i vyčkávací stanovisko s patřičnou dávkou výstražných slov v případě nezdaru. Slyšel jsem už taková slova i na svoji adresu, že je prý lehčí dávat rady, plamenně agitovat a přenechat odpovědnost za konečný výsledek někomu jinému. Něco jako s Pilátem, který si umyje ruce a řekne "já nic, já muzikant".

Mohl bych předložit Národnímu shromáždění celou řadu dokladů o pracích na výzkumu, který by rozhodně mohl při nejmenším počkat. Na každé věci se, pravda, najde drobeček účelnosti, anebo se může zdůvodnit, přesto však nevím, co nám má přinést výzkumná práce na aklimatizaci citrónů u nás, dynamiky letu jepic, anebo zkoumání mikroflóry volete dudka obecného. Říkám to zde proto, že se stále naráží při požadavku zařazení výzkumných pracovníků do terénu na sledování mikrobiologické činnosti upravených odpadů na nedostatek lidí a mzdových fondů. Nebo se až s nepochopitelnou umíněností tvrdí, že jsou v plánu jiné výzkumné úkoly, nežli práce na likvidaci odpadů všeho druhu a jejich návratnost půdě. Nechci v žádném případě vyvolávat pesimismus a ukazovat na bezvýchodnost situace, se kterou jsme se setkali v posledních týdnech při pokusech o realizaci některých návrhů na zpracování odpadů tak, aby mohly být ještě letos na jaře vyzkoušeny na větších plochách polí.

Na druhé straně jsme se zase setkali s velkým zájmem a pochopením zejména ze strany průmyslových závodů, kde jsou velmi, skoro bych řekl, až radostně vzrušeni, že se zbaví popílku, sulfitových louhů a celé škály odpadních vod, která je trápí a ztěžuje jim opravdu život.

Co však je příznačné a čeho se musíme za každou cenu vyvarovat: nápad na úpravu a likvidaci odpadů se nám líbí, zahoříme nadšením, jsme všichni pro, ale pak nastane denní práce a tu jsme si příliš zvykli ukládat úkol jeden druhému a podmiňujeme svoji práci - svůj podíl na společném díle - splněním práce toho druhého. A pak se nutně dostáváme do onoho, všem nám tak dobře známého a neslavného kruhu, který krásně vystihuje pohádka o kohoutkovi a slepičce. Dostáváme se pak do situace, kdy si začneme vyčítat jeden druhému a lidé postupně z prvotního elánu ztrácí zájem na škodu celé věci.

Bude tedy rozhodně třeba s neústupností a houževnatostí - a podtrhuji - s krajní trpělivostí postupovat a krok za krokem neúnavně získávat další a nové lidi pro věc likvidace a úpravy odpadů, teď, kdy nám zákon dává k této práci všechny možnosti a předpoklady. Vím, že to nebude snadné. Musíme překonat mnoho předsudků, mnoho zakořeněných a nesprávných názorů, hluboko zaježděných kolejí resortismu a jiných nešvarů, které se nám ve značné míře v naší práci všude zahnízdily. Výsledky dobře hospodařících družstev, které svoje úspěchy založily právě na zpracování a využití odpadů z vlastní zemědělské výroby a používání dosažitelných odpadů z průmyslu i obyvatelstva, nám přesvědčivě dokazují správnost naší cesty. Čistota vodních toků, ovzduší a celého prostředí našeho života je dalším faktorem, který nám pomůže všechny překážky překonat. Výsledky, které nám zúrodněná půda vrátí, stojí za sebevětší námahu a houževnatou práci. Tedy ne "kohoutek a slepička", ale "zasadil dědek řípu"! Vyroste určitě veliká, převeliká - a nejen řepa. To bude také dostatečná odměna a uznání, které během několika let se dostane všem, kteří se tohoto zákonem zamýšleného díla účastnili a odvedli mu jako daň poctivou, drobnou, denní a stálou práci. (Potlesk.)

Předseda NS Fierlinger: Dávám slovo dalšímu řečníkovi posl. Mjartanovi.

Posl. Mjartan: Vážené národné zhromaždenie, prerokúvame vládny návrh zákona o rozvoji rastlinnej výroby, ktorý je treba zaradiť medzi veľmi dôležité zákony, lebo ide o zákon úzko spojený so životom človeka. Už na minulom Zemedelskom výbore pri prerokúvaní tohto zákona som s uspokojením konštatoval, že je veľmi dôležitý nielen preto, že sa stará o rastlinnú výrobu, ale aj preto, že ruší asi 2 vyhlášok, ktoré nám často strpčovali život. Tento zákon bude pružný a vhodný pre naše poľnohospodárstvo.

Ak hovoríme o rastlinnej výrobe, musíme hovoriť o pôde a o živinách, ktoré pôda potrebuje a ktoré dáva rastlinám, teda musíme hovoriť o zúrodnení pôdy. Pôda je veľmi presný účtovník, nedá sa oklamať, hovorí jasnou rečou: koľko si u mňa hospodár uloží, toľko mu zúčtujem a vrátim. Hovorí nemecky, česky, rusky, každou rečou. Pôda nevie svojho hospodára okrádať, je priateľom človeka a preto považujem chlievsky hnoj za hlavnú živinu v pôde, ktorého sa jej však v dostatočnom množstve nedostáva. Vieme, že je treba každý štvrtý rok pohnojiť 1 ha dávkou 300 q. Na Slovensku by to znamenalo potrebu 131 mil. q chlievskej mrvy ročne. Je treba tiež pripomenúť, že je nutné hnojiť i zeleninu, vinice, stromy, kvetiny, špeciálne plodiny a teda, že je treba tohto hnoja ešte viac. Hlavne stromy nedostávajú toľko hnoja, koľko potrebujú. Preto priemerný výnos 1 stromu na Slovensku robí 10 kg. Keď som sa minule spýtal jednoho hospodára, prečo mu jeho stromy rodia každý rok, jeho odpoveď bola: veď tiež každý rok ich hnojím.

Ročná prokdukcia chlievskej mrvy sa odhaduje na Slovensku asi na 88 mil. q, to znamená, že nám chýba asi 43 mil. q do skutočnej potreby. Príčiny deficitu tohto hnoja spočívajú v nedostatku slamy a v nemenšej miere i v jeho zlom ošetrovaní a jeho zaorávaniu. Preto niet divu, že straty dosahujú až 60 %. Každým rokom vidíme už na jeseň na poliach kôpky hnoja, ktoré sa však zaorávajú až na jar. Za túto dobu z neho uniknú všetky živiny, a nemuselo by tomu tak byť. Tieto straty sa pri dobrej starostlivosti dajú znížiť na 20 %. Len u dusíku sa odhadujú straty na 200 tis. q ročne, a to je obrovské množstvo v čistých živinách. Ľahko si potom môžeme predstaviť škody na úrodách.

Musím sa zmieniť i o druhom našom hnojive, ktorým je močovka. Veď ide o hnojivo bohaté na dusíkatodraselné látky. Táto močovka sa využíva len na 15 %. Zbytok odtieka krížom krážom po hospodárských dvoroch alebo do potoka. Straty za rok predstavujú 3400 q dusíka a približne dvojnásobok draslíka. Keď uvážime, že 1 kg dusíka zvyšuje úrodu na 1 ha napr. u obilovín o 10 kg, u zemiakov o 70 kg a u sena o 20 kg, predstavujú ročné straty v dôsledku nedostatku dusíka v uvedených hnojivách vyjádrené v jádru 2,03 mil. q, u zemikov 12,2 mil. q, u sena 4,06 mil. q. Nad týmito číslami je treba sa vážne zamyslieť.

Dobre sa pamätáme na doby, keď roľníci začali poznávať význam hnoja a močovky a vyvážali ich v rôznych sudoch na pole, močovku čerpali z jamy nie motorovými čerpadlami, ale vedrami, teda primitívnym, pomalým a namáhavým spôsobom a napriek tomu pokrokový hospodár nepúšťal močovku do potoka, aby jeho sused varil polievku alebo kávu z tejto zahustenej vody.

Je pravda, že na Slovensku, pred 40 rokmi, sme význam tohto hnojiva poznali len veľmi málo. Iba neskoršie si naši roľníci nechali poradiť od odborníkov, že je to veľká škoda nechať toto hnojivo odtiekať preč. Veľa sme sa poučili od českých roľníkov, ako je treba si vážiť tohto hnojiva. Českí roľníci poznali viac jeho význam, totiž oveľa skôr.

Píše sa rok 1964 a hovoriť o význame tohto hnojiva je až zarážajúce. Veď naše družstvá majú väčšie možnosti než mali drobní roľníci. Majú motorové čerpadlá, fekálne vozy a nie vedrá a sudy, majú traktory, nemusia k tomu používať kráv. Majú dobytok pohromade a nie roztrúsený po malých chlievoch. V JRD a štátnych statkoch máme dosť odborníkov. Tí už dnes vedia poradiť, ale je treba ich rady prijmúť a premieňať v skutok. Dosial však ich rady nedostatočne využívame. Často sa spoliehame na umelé hnojivá a chlievskú mrvu zanedbáváme, nevenujeme jej takú pozornosť akú by si zaslúžila. Nie raz mi družstevník povie: Mali by sme také pekné výnosy, len keby sme mali dostatok umelého hnojiva. Okolo seba, na vlastné možnosti a prostriedky sa pritom nepozrie. Najprv je preto treba zametať si pred vlastnými dverami. Často totiž chytáme vrabca a slona (vo forme hnojiva) necháme odísť preč.

Bude treba v záujme našej ekonomiky investovať viac do ošetrovania chlievskej mrvy a močovky, a to tak, aby nie len na poli boli hnojiská, ale aby boli aj u chliev, lebo v dobe nepohody a špičkových prác nám zostáva hnoj na dvore, neošetrený.

Investície dané do ošetrenia hnoja a močovky sa nám rýchle vrátia a preto je nutné ich urobiť aj na úkor iných investícií. Je treba klásť dôraz na každý poľnohospodárský závod, aby sa lepšie staral o ošetrovanie hnoja a o výstavbu močovkových jám. Keď to dokázali urobiť statkári, ktorí na to mali odborníkov, hnojárov a vyplatilo sa im to, urobme to aj my. Ani jeden maštalový objekt by nemal byť bez močovkovej jamy a hnojiska.

Pokladám za nutné povedať tiež niekoľko slov o hnojení vápnom, ktorého máme v republike dostatok a jeho nevyčerpateľné množstvo. Na Slovensku je prevážna časť kyselých pôd, ktorých stav je až kritický. Približne milion 200 ha ornej pôdy, lúk a pastvín je nutné na Slovensku vápniť. V našich horských a podhorských oblastiach, hlavne v Stredoslovenskom a Východoslovenskom kraji, kde sa veľmi málo vápni, by sme mohli dostať do situácie, že by nám táto pôda prestala rodiť. Pritom zásoby vápna, ktoré máme, sa neodčerpajú i keby sa písal rok 10 000. V republike máme na 419 takých lokalít. Na Slovensku ich je 167, z toho 49 takých, kde by sme vápno mohli len brať, bez akýchkoľvek nákladov. Sú tam i cesty. Ale dosiaľ tomu tak nie je. Z akých príčin neviem. Spomínam si na dobu vojny, kedy k nám prichádzali nemeckí odborníci a brali si obrovské množstvo vagónov tohto vápenca. Neviem, ako je to možné, že im sa to vyplácalo, i keď ho ďaleko prepravovali a na druhej strane my, ktorí ho máme doma, dostatočne pôdu nevápníme.

V súvislosti s tým by som sa chcel dotknúť ešte jednoho problému. Melioračné družstvá, ktoré vznikli po reorganizácii po r. 1960 sa chcú starať o drtenie tohto vápna, ovšem nemôžu. Včera som bol v Malackách, kde mi v tomto družstve povedali: "Chceme a usilujeme o to, ale je to drahé, náklady dosahujú až 10 Kčs franko-stanica. Keby bol dostatok strojov, bolo by to lacnejšie." Bude preto treba zo strany štátu venovať tomuto problému väčšiu pozornosť.

Družstevníci dnes už chápu význam tohto hnojiva. Som poslancom Nových Zámkov. Ešte pred štyrmi rokmi tomu tu tak nebolo, ale už v minulom roku pohnojili 6000 ha a vyviezli na pole 1000 vagónov saturačných kalov, ktoré pred tým ležali v cukrovaroch. V poslednej dobe sa ukazuje, že slová, ktoré sa tu ozývajú, ktoré sa objavujú i v tlači, začínajú byť vypočuté a nie sú len hlasom volajúceho na púšti. Bude treba ešte viac sa starať o propagáciu zúrodnenia pôdy.

Teraz by som sa dotkol toho hlavného, tj. tých socialistických organizácií, o ktorých tu už bola reč a o ktorých hovoril i s. Borůvka. Predstavujem si, že odpad v týchto organizáciach bude lepšie organizovaný než v minulosti. Keď socialistické organizácie nepotrebovali odpad, robili z neho smetisko. Ale toto smetisko nechceme mať. Chceme, aby socialistické organizácie už teraz robili rozdiel medzi smetiskom a hnojiskom a aby na hnojisko sa dávali len tie veci, ktoré sa môžu dať na pole. Chceme, aby to, čo socialistické organizácie dajú družstevníkom, bolo čisté, a aby to, čo do pôdy nepatrí, prišlo na smetisko. Obyčajne sa do odpadu hádzali rozbité fľašky, plechovky od konzerv, kusy tehál, rozbité záchodové misy - to všetko išlo do odpadu.

V tom dodatku je povedané, že vláda podrobnejšie určí túto povinnosť, a myslím, že vláda nezabudne ani na to, aby odpady z fajansových mis, plechovky od konzerv, kramle a sklo neboli dávané družstevníkom, pretože na pole nepatria.

Dúfam, že aj naši neroľníci v závodoch pochopia, že zúrodňovanie pôdy nie je len vecou družstevníkov, ale vecou všetkých ľudí, veď pôda zúrodnená dáva viac chleba pre všetkých. (Potlesk.)

Předseda NS Fierlinger: Děkuji poslanci Mjartanovi. Nyní dávám slovo poslanci akademiku Klečkovi.

Poslanec akademik Klečka: Vážené soudružky a soudruzi poslanci! Při projednávání vládního návrhu zákona o zvyšování rostlinné výroby v zemědělském výboru Národního shromáždění věnovali poslanci zvýšenou pozornost otázkám půdy a její úrodnosti.

Je to správné a nutné, neboť od úrodnosti našich půd závisí plnění stále náročnějších úkolů jak v rostlinné, tak živočišné výrobě.

Budeme uplatňovat stále výkonnější odrůdy plodin, které samozřejmě budou i náročnější na výživu a tedy na půdu a její úrodnost.

To vše znamená, že náročnost na výrobní kapacitu půdy se neobyčejně stupňuje a dostává se do stadia neodkladného řešení již vzhledem k tomu, že ovlivnění mnohých faktorů půdní úrodnosti má dlouhodobý charakter.

To je tím důležitější vzhledem k neobyčejné rozmanitosti našich půd, co do geologického původu, druhu, typu, hloubky a vodního režimu. To dokazuje již samotný pohled na geologickou mapu, jež vykazuje barevnou pestrost horninové - petrografické a geotektonické skladby našeho území. Tato zvláštnost našeho půdního fondu v podobné mozaice se nevyskytuje v téměř žádné druhé zemi. S tím souvisí i nevyrovnanost půd co do původu, druhu, typu, hloubky ornice a vodního režimu.

Rajonizační výzkum, jehož výsledkem bylo rozdělení na výrobní typy a subtypy, provedl i plošné vytřídění půd dle přirozené a potencionální úrodnosti do tří stupňů: velmi úrodné, úrodné, málo úrodné a neúrodné. Je zajímavé postavit si tato čísla před oči:

Můžeme říci, že všechny naše půdy si vyžadují zúrodňovacích úprav, zvláště co do obsahu humusu a vápna. Nejvíce si toho vyžadují půdy výrobního typu horského a bramborářského, což činí převahu našeho zemědělského půdního fondu. Jsou to zvláště půdy těžké, které činí celostátně 32 % a půdy lehké 15 % zemědělského půdního fondu.

I když soustava zúrodňování půd lehkých a těžkých je trochu rozdílná, mají společného zúrodňovacího jmenovatele a tím je zvýšení obsahu humusu. Správné uplatnění soustavy zúrodňování půd v celostátním měřítku bude znamenat vyrovnání dnešních velkých rozdílů v bonitě půd. Zvláště třeba zdůraznit, že 50 % půd dnes neúrodných, mohlo by být převedeno do středně úrodných, a podobně též středně úrodných do velmi úrodných. Zmenší se tím kolísání výnosů vlivem měnlivých povětrnostních činitelů, ulehčí se zpracování půdy, zvětší se podstatně efektivnost strojených hnojiv a podstatně se zlepší vodní režim půdy.

Vedle pestrosti půd vystupuje i výrazná pestrost povětrnostních podmínek v jednotlivých letech. Je vědecky prokázáno a praxí potvrzováno, že úrodná půda dovede vyrovnávat vlivy počasí, že půda je tedy důležitější než počasí. Základem půdní úrodnosti je kulturně strukturní stav půdy, který závisí od organické hmoty - jakostního humusu, od obsahu účinných půdních koloidů a od biologické činnosti půdy. Tyto tři složky tvoří tzv. biorganominerální komplex, který charakterizuje základní stav půdní úrodnosti, která se mimo jiné projevuje i v sorbčním působení, jež ovlivňuje příznivě fyzikálně chemické, biologické a biochemické procesy, důležité pro výživu a pro vystupňovanou schopnost shromažďovat účinnou vegetační vodu. V úrodných půdách s příznivým sorbčním komplexem zvyšuje se efektivnost strojených hnojiv a zvyšuje se odolnost kultur proti suchu.

Je vědecky prokázáno, že půdy v dobrém kulturně strukturním stavu dovedou prosáknutím vázat třicetkrát více vody, než půdy nekulturní. To znamená, že kulturní půdy jsou schopny třicetkrát více srážkové vody hromadit, a tím i být účinným činitelem v nasycování pramenů. A v našem vodním hospodářství nám tedy musí záležet na tom, aby každý hektar zemědělské a lesní půdy zúčastnil se na zvyšování zásob vody. Uvažme, co by to znamenalo, kdybychom na každém hektaru zemědělské půdy zvýšili schopnost vázat dešťové srážky jenom dvojnásobně. Vody se nám stále více nedostává a zdá se, že jenom přehradami a nádržemi to nevyřešíme. Vyžaduje to tedy, aby se každý hektar půdy stal nádrží na vodu.