Usnesení ÚV KSČ z prosince 1960 podrobně analyzovalo tyto nedostatky. Došlo k závěru, že je třeba vydat občanský zákoník nový a vytvořit tak nutný předpoklad pro upevnění socialistické zákonnosti i k posílení aktivní úlohy práva při dalším vývoji socialistických společenských vztahů. Aby tento úkol mohl občanský zákoník plnit, stanovilo usnesení ÚV KSČ, že úpravu občanského zákoníku je třeba zaměřit na každodenní vztahy, do nichž vstupují občané naší společnosti při uspokojování svých osobních hmotných i kulturních potřeb. Naproti tomu nepatří do občanského zákoníku úprava vztahů mezi socialistickými organizacemi. Legislativní vývoj šel zde odděleně od dosavadního občanského zákoníku a nezávisle na něm. Dovršením tohoto vývoje je pak samostatný hospodářský zákoník, jehož návrh byl připraven společně s návrhem zákoníku občanského.

Prosincové usnesení ÚV KSČ dalo základ pro přípravu vládního návrhu občanského zákoníku, který máte, soudružky a soudruzi poslanci, dnes před sebou. Příprava tohoto návrhu nebyla jen věcí ministerstva spravedlnosti, ale zúčastnil se jí rozsáhlý okruh pracovníků praxe i vědy. Návrh občanského zákoníku byl široce projednán. K návrhu jako celku i k jeho jednotlivým ustanovením vyslovily své stanovisko nejen resorty, státní orgány a vědecká pracoviště, ale i pracující ze všech oblastí života naší společnosti. Připomínkovým řízením byla připravená osnova vládního návrhu občanského zákoníku dokonale prověřena. Připomínkové řízení přispělo i k podstatnému vylepšení původního návrhu: řada ustanovení byla podle připomínek přepracována nebo do návrhu nově pojata. Velký význam při přípravě občanského zákoníku mělo i několikeré důkladné projednání zásad i osnovy zákoníka v ústavně právním výboru Národního shromáždění. Toto projednání podstatně přispělo ke zkvalitnění připravovaného návrhu a umožnilo, aby již ve vládním návrhu bylo využito znalostí a zkušeností poslanců pracujícího lidu.

Vládní návrh zákoníku je skutečně kolektivním dílem. Svědčí to o hlubokém demokratismu našeho státního zřízení. Zároveň je to i zárukou toho, že občanský zákoník může splnit úlohu, která před ním stojí.

Práce všech těch, kteří se na osnově vládního návrhu občanského zákoníku jakkoli podíleli, zaslouží plného uznání. A chtěl bych proto z tohoto místa poděkovat, soudružky a soudruzi poslanci, vám za vaši práci, za pozornost, kterou jste přípravě občanského zákoníku věnovali, i za vaše konkrétní návrhy, které nemalou měrou přispěly k řešení důležitých problémů. A chtěl bych poděkovat i všem ostatním, kteří přispěli k vytvoření tohoto rozhodně nemalého díla, ať už to byli legislativní a vědečtí pracovníci, soudci, prokurátoři, advokáti nebo i další pracující ze závodů, měst i vesnic, jejichž životní zkušenosti vládní návrh rovněž vyjadřuje. A konečně mi dovolte, abych upřímně poděkoval zpravodajce ústavně právního výboru s. Litvajové za opravdu výstižnou zprávu, kterou zde přednesla. Díky společnému úsilí podařilo se dosáhnout toho, že vládní návrh občanského zákoníku splňuje i požadavky, které na náš právní řád klade nedávné usnesení ÚV KSČ o ideologických otázkách. Zákon musí být především jedním z nástrojů řízení společnosti, a to řízení na základě vědeckých poznatků. Zákon musí vycházet z rozboru naší společenské struktury a citlivě reagovat na všechny změny, ke kterým od vydání dřívější úpravy došlo. Novému obsahu společenských vztahů je třeba přizpůsobit i právní formu. Je třeba volit takovou úpravu, která nebrzdí další vývoj společenských vztahů, ale naopak jej podporuje a v hlavních rysech i usměrňuje.

Setkáváme se dosud s názory, které svědčí o tom, že tato funkce právního řádu v socialistické společnosti není nejen plně doceněna, ale že mnohdy zůstává i nepochopena. Tyto názory se projevily i při přípravě občanského zákoníku, a to jako hlasy, které pochybovaly o nutnosti nové úpravy, zejména pak o vhodnosti její nové koncepce, zaměřené na živé, každodenní vztahy socialistické společnosti. Proti nové úpravě byly vznášeny i námitky, odůvodňované zájmy tak zvané právní stability, to jest zásadní neměnnosti právních norem. Bylo poukazováno na to, že občanský zákoník z doby Rakousko-Uherska platil téměř 150 let, kdežto my v poměrně krátkém období přistupujeme ke kodifikaci občanského práva již podruhé. Ti, kteří pronášeli takové námitky, si dostatečně neuvědomili, že s podstatnými změnami v ekonomických vztazích a struktuře společnosti musí dojít k přebudování základních odvětví právního řádu. Dívají se na právní normu jako na něco, co musí být samo pro sebe dokonalé. Časté změny právních předpisů proto vysvětluj í tím, že původní předpisy měly chyby. Ve skutečnosti však i sebelepší právní norma ztrácí svůj význam pro společnost, jakmile již není s to regulovat vývoj společenských vztahů; potom zastarává a pokulhává za skutečností. Otázku pevnosti socialistické zákonnosti není možno jednostranně směšovat se stabilitou právního řádu. Naopak, požadavkem socialistické zákonnosti je, aby naše právo citlivě reagovalo na všechny problémy a potřeby naší společnosti, neboť jenom tak může být účinným nástrojem řízení. A proto bylo naprosto správné rozhodnutí o přípravě nového občanského zákoníku.

Ostatně, právo podléhalo vývoji vždy a podléhalo mu i v dobách platnosti tak zvaného dokonalého občanského zákoníku z roku 1811. Problémy byly však řešeny jen řadou dílčích úprav, kterými byla obecná platnost úpravy občanského zákoníku omezována nebo vylučována. My naproti tomu dáváme přednost komplexní úpravě, kterou představuje kodex, neboť kodifikace má celou řadu výhod. Zajišťuje jednotnost, ucelenost a přehlednost úpravy celého odvětví. Znamená i významné zjednodušení právního řádu. Kodifikace má velký význam i při užívání práva, neboť z kodexů jsou lépe patrny intence a celkový smysl úpravy, než jak je to možno docílit při řadě úprav dílčích. Kodifikace zajišťuje i to, že nejsou v právní úpravě mezery, které mohou poskytnout volné pole takovým výkladům práva, jež jsou v rozporu s cílem úpravy a jež jsou škodlivé při prosazováni celospolečenských zájmů. Nová kodifikace občanského práva je ze všech těchto důvodů významným krokem k upevnění socialistické zákonnosti.

Nový občanský zákoník je výsledkem ekonomických a strukturálních změn naší společnosti, vyjadřuje naši socialistickou skutečnost. Svou úpravu zaměřuje především na vztahy, které jsou pro socialistickou společnost typické. Proto upravuje především takové instituty, jejichž podstata je socialistická, jako např. socialistické, společenské a osobní vlastnictví, vztahy mezi občany a socialistickými organizacemi, k nimž dochází při poskytování služeb, užívání bytu apod. Naproti tomu nepoměrně méně pozornosti věnuje určitým přežívajícím vztahům, které jsou založeny na soukromém vlastnictví, neboť jejich podíl v životě naší společnosti je téměř zanedbatelný.

Toto zaměření na živé socialistické vztahy znamená změnu koncepce občanského práva, vytvoření občanského práva, které odpovídá potřebám socialistické společnosti. Buržoazní občanské či též soukromé právo bylo založeno na soukromém vlastnictví a upravovalo všechny vztahy, které na jeho půdě vznikají. Pro buržoazii byl občan a vlastník jeden pojem. Není třeba rozvádět, jak hluboce cizí je nám takové pojetí. Funkce občanského práva za socialismu je naprosto jiná. Nejlépe ji vyjádřil Lenin, když ji charakterizoval takto: "Zajistit oprávněné uspokojování každého občana". Z této Leninovy myšlenky vychází i vládní návrh občanského zákoníku. Nový občanský zákoník představuje proto souhrn práv a povinností, které občané mají v oblasti uspokojování svých hmotných a kulturních potřeb. V tom je vládní návrh občanského zákoníku podstatným pokrokem proti občanskému zákoníku z roku 1950, který byl dosud poplatný buržoazní koncepci občanského práva jako souhrnu práv vlastníků.

Nová koncepce občanského práva svědčí i o pokroku v naší právní vědě. K jejímu prosazení bylo třeba překonat dogmatismus z období kultu osobnosti. Občanské právo bylo v důsledku něho souhrnem ustanovení, získaných dedukcí, a nemohlo plnit svůj cíl. Docházelo tak k odtržení práva od skutečnosti a zachováno zůstalo i odtržení právnického myšlení pracujícího lidu.

Nový občanský zákoník naproti tomu umožňuje konkrétní přístup k řešení jednotlivých otázek denního života. Proto se vládní návrh v připomínkovém řízení setkal s živým ohlasem. Pracující dobře chápali, o co v nové úpravě jde, jakou problematiku řeší a jaký je její smysl. Zatímco dřívější ustanovení např. o smlouvě o dílo nebyla a nemohla být srozumitelná tomu, kdo neměl speciální vzdělání, nová ustanovení o zakázkových službách pro svou věcnost byla všude přijímána se zájmem a pochopením. A to má skutečně prvořadý význam. Neboť občanského zákoníku nebudou v praxi používat jen právníci, ale především sami pracující. Srozumitelnost zákonů je proto v našich podmínkách politickou nutností. Zajišťuje, aby lid mohl podle těchto zákonů sám vládnout.

Občanský zákoník je jedním z nejdůležitějších předpisů našeho právního řádu. Neupravuje ovšem celkové postavení občanů v naší společnosti, všechna jejich občanská práva a povinnosti. To je věcí ústavy. Občanský zákoník proto vychází z naší socialistické ústavy a blíže ji rozvádí v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb. I pro oblast občanského práva proto platí ústavní zásada souladu individuálních a celospolečenských zájmů. Občanský zákoník není proto zákoníkem práv a svobod, ale právním předpisem, v němž práva občanů musí být vyvážena s jejich povinnostmi vůči společnosti.

V otázce vzájemného poměru práv a povinností občanů setkáváme se se dvěma extrémy. Buď jsou jednostranně zdůrazňována práva občanů a rozvoj demokracie je pak úzce chápán jen jako rozvoj osobních občanských práv, bez ohledu na rozvoj celé společnosti. Na druhé straně je však někdy celospolečenský zájem nesprávně přeceňován a vyskytuje se snaha prosazovat jej za každou cenu, i za cenu porušení práv občanů. Při přípravě občanského zákoníku jsme se setkali s oběma těmito extrémními pohledy na pochopení vzájemného poměru práv a povinností. Ustanovení návrhu občanského zákoníku byla jednak kritizována, pokud zajišťují prosazení celospolečenských zájmů. Býval vyslovován názor, že takové ustanovení nepatří do občanského zákoníku. Na druhé straně někteří občané nesprávně pochopili i rozšíření práv občanů, které vládní návrh občanského zákoníku přináší. Viděli jej jednostranně, bez souvislosti s těmi ustanoveními občanského zákoníku, která zajišťují prosazení celospolečenských zájmů a takový výkon práva, který je v souladu s účelem, jemuž právo slouží.

V důsledku této oboustranné kritiky byla pečlivě zvážena všechna ustanovení a bylo podle mého názoru docíleno toho, že vyjadřují správný poměr mezi právy a povinnostmi, mezi zájmy individuálními a celospolečenskými.

Vzájemnou vyváženost práv a povinností bych chtěl ukázat především na úpravě socialistického společenského vlastnictví. Občanský zákoník ovšem neobsahuje zde základní úpravu, neboť význam socialistického společenského vlastnictví přesahuje rámec občanského práva a zasahuje i do řady jiných právních odvětví. Občanský zákoník upravuje socialistické vlastnictví jako základ osobního vlastnictví a ostatních forem užívání. Vyjadřuje zásadu, že rozvoj socialistického vlastnictví podmiňuje životní úroveň, neboť životní úroveň se může rozvíjet jen podle toho, jakých výsledků dosáhneme ve výrobě. Nejdříve musíme vyrábět, a více vyrábět, abychom mohli více spotřebních předmětů a hodnot rozdělovat mezi občany. Socialistické společenské vlastnictví a jeho rozvoj je tak základem pro rozvoj ostatních práv občanů. Je-li socialistické vlastnictví zárukou práv občanů, je současně povinností občanů, aby je šetřili a chránili. Ochranu socialistického vlastnictví proto občanský zákoník chápe široce a zajišťuje ji celou řadou svých ustanovení.

Jednota práv a povinností je základním momentem i při úpravě otázek osobního vlastnictví. Osobní vlastnictví je v návrhu občanského zákoníku vyzdviženo jako institut, který svým smyslem i podstatou je socialistický. Proto občanský zákoník vychází z toho, že v osobním vlastnictví je jenom majetek, získaný prací ve prospěch společnosti nebo z jiného poctivého zdroje. Takovému majetku poskytuje občanský zákoník plnou ochranu. Současně však umožňuje, aby bylo zakročeno proti těm, kteří se obohacují na úkor společnosti. Zejména ustanovení o bezdůvodném majetkovém prospěchu sledují, aby zájmy společnosti nebyly spekulací nebo jiným nepoctivým jednáním zkráceny. Až dosud jsme se setkávali s tím, že spekulanty a některé rozkradače bylo možno postihnout jenom podle ustanovení trestního práva. Takovým osobám býval uložen trest, ale majetek, který získaly nepoctivě, zůstával jim zachován. Občanský zákoník umožňuje, aby princip spravedlivého rozdělování byl proveden do všech důsledků a aby nikomu nezůstalo to, co si nezasloužil.

Občanský zákoník nevidí v osobním vlastnictví jediný způsob, jakým lze v socialistické společnosti zajišťovat uspokojování potřeb občanů. Kromě osobního vlastnictví upravuje v řadě ustanovení tak zvané osobní užívání. Jde zejména o osobní užívání bytů, pozemků, dále pak o osobní užívání spotřebních předmětů, které jsou občanům půjčovány atd. Postavení osobního uživatele je v podstatě obdobné jako postavení vlastníka. Má tatáž práva jako vlastník a zákon mu poskytuje tutéž ochranu proti neoprávněným zásahům. Věc, které se užívání týká, zůstává však ve společenském socialistickém vlastnictví. To umožňuje zajistit spravedlivější rozdělování těchto věcí mezi občany a mít i kontrolu nad tím, zda je těchto věcí využito skutečně k účelu, jemuž slouží. Jde o to, abychom si všichni zvykli a pochopili, že často můžeme věcí využít daleko lépe na základě jiných právních prostředků, než na základě vlastnictví. Dosáhneme tím téhož účelu, náš osobní zájem je tím plně respektován. Vedle toho se však daleko výrazněji uplatňuje i zájem celé společnosti na plném využití spotřebních předmětů. V ustanoveních občanského zákoníku, jimiž je upraveno osobní užívání, se spojení zájmů individuálních a společenských projevuje proto plnou měrou.

Velkou pozornost věnuje občanský zákoník i úpravě služeb, které poskytují občanům socialistické organizace. Sleduje přitom, aby právní úprava byla nástrojem ke zkvalitnění služeb a dává i občanům práva, jež zajišťují, že za svou mzdu dostanou skutečně kvalitní zboží. Taková úprava je vlastně dovedením do konce zásady hmotné zainteresovanosti, neboť občan bude mít zájem na vyšším výdělku jedině tehdy, když mu bude zaručeno a zajištěno, že za svou odměnu za práci bude si moci koupiti to, co potřebuje a co mu bude dobře sloužit. Občanský zákoník proto zvyšuje odpovědnost socialistických organizací za kvalitu prodávaného zboží a za řádné provedení služeb. Zavádí i zvláštní odpovědnost ve formě tak zvaných záruk. Až dosud záruka byla poskytována jen u některého zboží. Obecná právní úprava záruk chyběla; to umožňovalo určitou libovůli v poskytnutí záruky a stanovení podmínek, při nichž podnik ruší. Občanský zákoník vyplňuje tuto mezeru. Někteří hospodářští pracovníci nepochopili společenský význam tohoto důležitého institutu záruk. Pod záminkou ochrany celospolečenských zájmů snažili se při přípravě občanského zákoníku přenášet podnikové riziko na občany. Takové tendence je však nutno zásadně odmítnout. Bylo proto správné, že vládní návrh občanského zákoníku zvolil takovou úpravu, která představuje důslednou ochranu práv občanů na tomto úseku.

Instituce záruk má však nejen význam pro občana jako spotřebitele, ale má i význam celospolečenský. Je to jedna z metod, jimiž občané mohou kontrolovat výrobu, bojovat proti zmetkovitosti atd. I tuto stránku institutu záruk má občanský zákoník na zřeteli, úprava je proto volena tak, že i tomuto cíli vyhovuje a slouží.

Přijetí občanského zákoníku bude dalším stupněm v rozvoji socialistické demokracie. Demokracii totiž nelze chápat úzce jen jako rozvoj vlastních politických práv občanů. Demokracie za socialismu proniká do všech oblastí života, do řízení hospodářství i do oblasti vztahů, upravených občanským právem. Lid je aktivním spolutvůrcem těchto vztahů. Občanský zákoník dává pracujícím možnost účastnit se práce organizací, jejichž posláním je zajišťovat uspokojování osobních potřeb občanů a kontrolovat jejich činnost. Je to právem občanů, ale současně je to i jejich povinností, neboť jen širokou účastí občanů na činnosti těchto organizací lze zajistit jejich řádný chod.

Pro dřívější občanské právo bylo charakteristické, že vztahy jím upravené byly zásadně dvoustranné. Přitom strany stály svými zájmy proti sobě: dlužník proti věřiteli, nájemník proti domácímu a kupující proti prodávajícímu. Nový občanský zákoník však respektuje plně společenský charakter každého právního vztahu, i důsledky, které z toho vyplývají. Proto např. při užívání bytu se nesoustřeďuje jen na práva a povinnosti vlastníka a uživatele, ale upravuje otázku užívání bytu jako souhrn práv a povinností uživatele nejen k vlastníku, ale i ke kolektivu ostatních občanů žijících v tomtéž domě, a vůbec i ke společnosti jako celku. Toto společenské pozadí každého právního vztahu umožňuje pak, aby pracující měli zejména prostřednictvím svých organizací vliv na tyto vztahy již při jejich vytváření. Zákony působí na rozvoj společenských vztahů přes vědomí lidí. Jejich působení je tedy záležitostí ideologickou. Ideologie jak zdůraznilo nedávné usnesení ÚV KSČ nesmí být samoúčelná. Musí být zaměřena k určitému cíli, musí něčemu sloužit. Cíle, které sleduje občanský zákoník jsou v podstatě dva. Především je jeho posláním přispět k dalšímu rozvoji ekonomiky, zejména v oblasti zvyšování životní úrovně občanů a za druhé přispět i při výchově nového socialistického člověka.

Obojího lze dosáhnout především správným užíváním všech ustanovení občanského zákoníku. Při jejich aplikaci bude se třeba držet vlastního smyslu a cíle úpravy, neboť jedině tak lze zajistit rozvoj společenských vztahů, o které jde.