Protože nebyly podány žádné pozměňovací návrhy, dám hlasovat o celém vládním návrhu zákona najednou podle předložené zprávy výboru ústavně právního.

Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s celým vládním návrhem zákona o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářským řádem), a to ve znění zprávy výboru ústavně právního, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění schválilo vládní návrh tohoto zákona.

Tím jsme projednali čtvrtý bod pořadu.

Přistoupíme k projednání pátého bodu pořadu, kterým je

5. Zpráva výboru ústavně právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 145) o mezinárodním právu soukromém a procesním.

Zpravodajem je posl. Janulík, dávám mu slovo

Zpravodaj posl. Janulík: Soudružky a soudruzi poslanci!

Mezinárodní právo soukromé se vyznačuje zvláštní právní úpravou, kterou si vynucují rozsáhlé vztahy našich občanů k cizině hlavně v oblasti práva rodinného a dědického. Některé právní poměry, při nichž jednou ze stran je cizinec, nebo kde předmět právního vztahu se nachází v cizině, a nebo kdy určitá skutečnost mající právní následky nastala v cizině, vyžadují, aby nebyly řešeny vždy podle československého práva, ale podle právních předpisů cizího státu. Úkolem norem mezinárodního práva soukromého je právě dát stykům mezi příslušníky různých států právní základ a pomocí tzv. kolizních norem určit, za jakých podmínek lze užít československého nebo cizího práva. I když je tedy mezinárodní právo soukromé součástí vnitrostátního právního řádu, je jeho zaměření mezinárodní a je proto samo důležitým pomocníkem při upevňování mezinárodní mírové spolupráce, poněvadž odstraňuje nejasnosti v právních vztazích a tak předchází různým sporům.

Návrh zákona obsahuje normy trojího druhu - kolizní právo, předpisy o postavení cizinců a ustanovení procesní. Všechny tyto normy jsou vzájemně závislé a tvoří proto organický celek. Co do struktury se osnova návrhu liší od dosavadní úpravy především v tom, že zatím co zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a právním postavení cizinců v oboru práva soukromého upravuje jen otázky kolizní a otázky právního postavení cizinců, osnova obsahuje i ustanovení o mezinárodním právu procesním, která byla dosud začleněna do občanského soudního řádu.

Důležité je ustanovení zákona, že jednotlivých předpisů lze použít jen potud, pokud mezinárodní smlouva pro ČSSR nezávazná neustanovuje něco jiného. Znamená to, že četná ustanovení zákona neplatí např. vůči druhým socialistickým zemím, kde tyto právní poměry jsou upraveny řadou dvoustranných smluv, které zaručují daleko širší spolupráci a právní pomoc, než to umožňuje zákon. Také s řadou západních i jiných států máme již uzavřeny smlouvy o právní pomoci ještě v době před druhou světovou válkou (např. s Belgií, Francií, Itálií, Švýcarskem, Velkou Británií) i v době poválečné (s Rakouskem). Rozvíjející se mírová spolupráce povede nepochybně i ke zvětšení počtu těchto smluv a nový zákon o mezinárodním právu soukromém sehraje pokrokovou úlohu při dalším rozšiřování styků v oblasti mezinárodního práva soukromého.

V kolizních ustanoveních se na prvém místě uvádí, jakým právem se řídí způsobilost osoby k právům a k právním úkonům a vychází se přitom z toho, že tato otázka se řídí podle právního řádu toho státu, jehož je osoba, o jejíž způsobilost jde, příslušníkem. To znamená, že půjde-li např. o příslušníka USA, bude se jeho způsobilost k právnímu úkonu - např. k uzavření kupní smlouvy - posuzovat podle práva Spojených států amerických.

Pokud jde o věcná práva, např. vlastnictví k věcem nemovitým i movitým - stanoví kolizní norma, že tato práva se zásadně řídí právem platícím v místě, kde se věc nachází. Tedy jde-li o vlastnictví nemovitosti, ležící na území ČSSR, řídí se tento právní vztah podle práva československého, i když vlastníkem je cizinec. Nově je v zákoně upravena kolizní norma ohledně věcných práv k věcem, které se přepravují. Norma stanoví, že v takovém případě se použije práva toho státu, z něhož je přepravovaná věc odesílána. Jestliže je tedy zboží přepravováno např. z Holandska do ČSSR, je třeba použít práva holandského.

U práv závazkových stanoví kolizní norma, aby se použilo toho právního řádu, jehož užití odpovídá rozumnému uspořádání příslušného právního poměru. Tak pro smlouvy kupní se zpravidla použije právního řádu platného v tom státě, kde je sídlo nebo bydliště prodávajícího v době uzavření smlouvy. Nově byla do osnovy zařazena úprava kolizních otázek smlouvy o obchodním zastoupení, smlouvy o zprostředkování a smlouvy o vícestranných výměnných obchodech, čímž bylo vyhověno potřebám mezinárodního obchodního styku. Z téhož důvodu převzala osnova ustanovení přijatá Haagskou konferencí v roce 1956 ohledně otázek, kdy přechází z prodávajícího na kupujícího riziko škody, právo na náhradu škody, oprávnění nakládat s věcí, právo na plody a užitky převáděné věci, jakož i výhrada vlastnického práva k této věci.

Pokud jde o pracovní právo, připouští osnova volbu právního řádu; pro ostatní případy stanoví kolizní norma, že se má použít právního řádu platného v tom místě, kde pracovník vykonává práci. Jestliže však jde o pracovníky československého podniku, které podnik vyslal do ciziny, aby tam pracovali jako jeho zaměstnanci, je nutno použít pro tyto právní vztahy vždy československého práva. Kdyby ovšem československý podnik zaměstnával v cizině místní obyvatele, bylo by pro řešení pracovních poměrů třeba použít tamního práva.

Pro právo dědické stanoví kolizní norma, že právní poměry se řídí právním řádem toho státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době své smrti. Půjde-li tedy např. o dědictví po cizím státním příslušníku, které je v Československu, bude dědictví projednáno podle cizího práva a to bez ohledu na to, jde-li o majetek movitý či nemovitý.

V oboru rodinného práva stanoví kolizní norma, že způsobilost osoby uzavřít manželství se řídí podle práva toho státu, jehož je tato osoba příslušníkem. Naproti tomu forma uzavření manželství se bude řídit podle práva toho státu, kde se manželství uzavírá, avšak s tou výhradou, že k platnosti sňatku československého občana se vyžaduje vždy, aby byla zachována občanská forma sňatku. To znamená, že manželství československého občana uzavřené v cizině podle církevního obřadu nemůže být u nás uznáno za platné.

Při projednávání zrušení manželství rozvodem použije se práva toho státu, jehož občany jsou oba manželé v době zahájení řízení. Jestliže má každý z manželů jinou státní příslušnost, použije se práva československého. Osnova však umožňuje rozvod manželství i v těch případech, kdy oba manželé jsou příslušníky téhož cizího státu, jehož právní řád rozvod manželství nedovoluje, nebo ho připouští jen za okolností mimořádně tíživých. V takovém případě, jestliže manželé nebo alespoň jeden z nich žijí v Československu delší dobu, je možno použít práva československého. Přitom je ovšem nutno počítat s tím, že rozvod vyslovený takto československým soudem nebude v domovském státě manželů uznán. To však nemůže být důvodem k tomu, abychom v takovým případech neumožňovali cizincům u nás po delší dobu žijícím, aby mohli dosáhnout rozvodu za stejných podmínek jako českoslovenští občané.

Ve vztazích mezi rodiči a dětmi obsahuje osnova kolizní normy pro určení otcovství, pro něž se použije práva platného v tom státě, jehož příslušnosti nabylo dítě narozením. Jestliže tedy se narodí dítě cizí státní příslušnici, žijící v ČSSR, musí být pro určení otcovství k dítěti použito cizího práva, poněvadž dítě nabylo narozením cizí státní příslušnosti. Pokud jde o výchovu a výživu dětí, stanoví kolizní norma, že je třeba použít právního řádu toho státu, jehož příslušníkem je dítě. Jestliže však dítě žije v Československu, mohou být tyto vztahy posuzovány podle zdejších právních předpisů, jestliže je to v zájmu dítěte. Kdyby tedy např. cizí právo nemělo ustanovení o vyživovací povinnosti příbuzných k dítěti a dítě by žilo v ČSSR, použilo by se československého práva, aby bylo možno vymáhat na příbuzných vyživovací příspěvky pro dítě.

Při řešení nároků rodičů na výživu vůči dětem, je třeba použít právního řádu toho státu, jehož příslušníkem je rodič, který nárok na výživu požaduje. Podobně pokud jde o nároky neprovdané matky vůči otci dítěte, je třeba použít právních předpisů platných v tom státě, jehož příslušnicí je matka dítěte.

Při osvojení dítěte se použije právního řádu státu, jehož příslušníkem je osvojitel. Kdyby dítě osvojovali společně manželé, kteří by měli každý jinou státní příslušnost, musely by být pro platnost osvojení splněny podmínky právních řádů obou manželů. Kdyby však bylo v takových případech nutné použít cizího práva, které osvojení nedovoluje a nebo jen za velmi tíživých podmínek, bylo by možno použít práva československého, ovšem pouze v tom případě, že osvojitel nebo alespoň jeden z osvojujících manželů žije delší dobu v Československu. Toto ustanovení opět umožňuje cizincům, kteří v ČSSR žijí delší dobu, aby si mohli upravit své rodinné poměry za stejných podmínek jako českoslovenští občané.

V dalším oddílu se osnova zabývá tzv. cizineckým právem, tj. otázkami právního postavení cizinců v ČSSR. Tato ustanovení jsou velmi významná pro mezinárodní spolupráci a mírové soužití národů. Cizincům se jimi zaručuje, že v oblasti svých osobních a majetkových práv mají u nás stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané českoslovenští. Kdyby však nějaký cizí stát nakládal s československými občany jinak než se svými příslušníky, mohlo by ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými československými orgány rozhodnout, že tohoto ustanovení se nepoužije vůči občanům takového státu. V tom případě by šlo o uskutečnění práva státu použít odvety čili tzv. retorze nebo represálie. Je to opatření, jehož se používá pouze ve výjimečných případech, avšak přesto je vhodné, takovou možnost v zákoně zakotvit, aby československé orgány mohly v rámci zákona učinit opatření vůči příslušníkům takových států, které by zlovolně diskriminovaly československé občany. Uvedené ustanovení platí i pro právnické osoby, tj. organizace, obchodní společnosti apod.

Osnova řeší též otázky tzv. dvojího státního občanství. Je-li někdo československým občanem, a zároveň na něj hledí jiný stát jako na svého občana, je rozhodující státní občanství československé. V případě, že někdo má více cizích státních občanství, je rozhodující státní občanství, kterého nabyl naposledy. Konečně se osnova zabývá též vymezením pojmu bezdomovce a osoby neurčitého státního občanství. Pro případ, že u těchto osob nelze zjistit jejich státní příslušnost, je třeba na ně hledět, jako by šlo o československé občany. Toto ustanovení je významné jak pro ochranu osobních a občanských práv takových osob, tak i v zájmu ochrany společnosti před právní nejistotou, která by z jednání takových osob mohla vzniknout.

Přejdu nyní k poslední partii návrhu zákona, a sice k mezinárodnímu právu procesnímu, v němž jeden z oddílů je věnován otázkám pravomoci československých justičních orgánů, druhý oddíl vlastnímu řízení před justičními orgány včetně právní pomoci ve styku s cizinou a třetí oddíl se zabývá otázkami uznání a výkonu rozhodnutí justičních orgánů cizích států v Československé socialistické republice.

Nejdříve bych chtěl zdůraznit skutečnost, že svou povahou patří mezinárodní civilní proces do občanského práva procesního. Tato skutečnost byla také až do nyní navrhované nové úpravy vyjádřena tím, že mezinárodní civilní proces byl součástí občanského soudního řádu. Jestliže však při všech našich legislativních úpravách plně respektujeme požadavek, aby naše předpisy byly odrazem skutečného života, pak musíme vzít v úvahu, že dostane-li se k našim justičním orgánům věc, která se dotýká více právních řádů, vznikne pro ně nejen problém, podle kterého právního řádu se má věc rozhodnout, ale i problém, zda náš soud či notářství má k takovému rozhodnutí pravomoc. Procesní otázky ve vztahu k cizině nutno často v nerozlučné spojitosti řešit a posuzovat s hmotnými ustanoveními mezinárodního práva soukromého. Jde kupř. o takové úkony, jako je samotné zjišťování textu cizích předpisů, jejich interpretace a aplikace, právní pomoc ve styku s cizinou atd. Z toho všeho vyplývá, že otázky hmotného mezinárodního práva soukromého a procesního se natolik prolínají, že se jeví naprosto účelným, aby celá tato materie byla zpracována v jednom zákoně, to znamená, v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním. K tomuto závěru vedou konečně i zcela praktické důvody, neboť pro práci našeho soudce nebo notáře bude vždycky výhodnější, budou-li tyto předpisy spojeny v jednom zákoně a ne roztříštěny v několika zákonech.

Ustanovení o pravomoci československých justičních orgánů jsou seřazena podle věcných hledisek. Na prvním místě jsou uvedena ustanovení o pravomoci v majetkových věcech. V této oblasti nedochází v návrhu k žádné změně oproti dosavadnímu stavu, neboť nadále se zakotvuje dosud platná zásada, že tam kde je dána příslušnost československých soudů v majetkových sporech, je současně dána i jejich pravomoc.

K velmi závažné změně oproti dosavadnímu stavu však dochází při stanovení pravomoci našich soudů v manželských věcech. Až dosud platila totiž v manželských věcech cizích státních příslušníků zásada, že pravomoc našich soudů je dána jen tehdy, jsou-li současně splněny dvě podmínky. Jedna z nich spočívá v tom, že alespoň jeden z těchto cizích manželů musel mít v Československu bydliště nebo pobyt, a druhá spočívala v tom, že muselo jít o příslušníky státu, v němž se rozhodnutí našich soudů uznává.

Od této druhé podmínky předkládaný návrh zákona upouští. Z jakého důvodu? V soudní praxi se vyskytla řada případů, kdy tato druhá podmínka se ukázala být nepřiměřeně a zbytečně tvrdou. Je nám velmi dobře známo, že na našem území žijí příslušníci států, jejichž zákonodárství vůbec nezná instituci rozvodu manželství. A dosavadní úprava znamenala nemožnost vyslovit rozvod ani v těch případech, kdy manželství cizinců bylo již úplně rozvrácené a existovalo jen na papíře, kdy oba navázali již zcela nové trvalé vztahy a přitom tyto osoby žily dlouho na našem území. Dalším důvodem této úpravy je, že se muselo použít právo, často vysloveně reakční, a nikoliv naše předpisy, které upravují vztahy našich obyvatel, mezi něž musíme i cizí státní příslušníky trvale u nás bydlící počítat. Nová úprava, která tyto tvrdosti odstraňuje, je naprosto správná.

Novým způsobem je v návrhu zákona upravena otázka vynětí některých osob, kupř. diplomatických zástupců, z pravomoci československých soudů a notářství, nebo-li otázka imunity. Úprava je provedena již s přihlédnutím k Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích z roku 1961.

Zvláštní pozornost věnuje návrh zákona otázkám právní pomoci ve styku s cizinou, a to jednak právní pomoci požadované cizozemskými soudy a právní pomoci požadované československými soudy na cizích orgánech. Celý tento úsek byl rovněž až dosud zapracován do občanského soudního řádu, důvody praktičnosti a účelnosti však mluví pro jeho zařazení do návrhu zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Jako hlavní zásada se stanoví, že styk našich justičních orgánů s cizími orgány se provádí prostřednictvím ministerstva spravedlnosti s tou výjimkou, že by jiný způsob styku stanovila konkrétní mezinárodní smlouva nebo jiná norma. Celý úsek o právní pomoci je skutečně zaměřen tak, aby dal našim justičním orgánům návod, jak při dožádání z ciziny i do ciziny postupovat.

Vážení soudruzi poslanci, soudružky poslankyně,

v naší době, charakterizované existencí světové socialistické soustavy, vedle níž dosud existuje světová kapitalistická soustava, jakož i skutečností, že světová socialistická soustava se stala rozhodující silou v mezinárodních vztazích, je vůdčím principem v oblasti obecného mezinárodního práva a mezinárodních vztahů existujících mezi státy obou světových soustav zásada pokojného soužití. Navrhuji, aby návrh zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, - s doplňky po projednání ústavně právním výborem, jež vám byly písemně dodány - který je nepochybně jedním z nástrojů k uskutečňování této zásady, byl schválen. (Potlesk.)