Vzhledem k tomu, že občané jsou si již dobře vědomi toho, že církevním sňatkem nemůže vzniknout platné manželství, bylo možno také změnou systematického zařazení tohoto ustanovení vyjádřit, že aktuálnost tohoto předpisu není již taková, jako dříve. Formulace, která hovoří o náboženských obřadech, ukazuje, že jde o úkony, které mají význam jen z hlediska církevního.

Ustanovení nově navrhovaného zákona znovu zdůrazňuje, že uzavření manželství mezi osobami, z nichž jedna nebo obě jsou nezletilé, není žádoucí. Pouze výjimečně, mluví-li pro to důležité důvody, mohou soudy - na které osnova přenáší opět rozhodující pravomoc - povolit uzavření manželství nezletilým, starším než 16 let. Nejdůležitějším předpokadem povolení musí však být okolnosti, z nichž lze usuzovat, že manželství bude plnit svoji společenskou funkci, že tedy bude trvalým společenstvím muže a ženy, kteří chtějí založit rodinu a řádně vychovávat děti.

Stěžejní zásady, kterými se manželé řídí a jež vyslovil již dosavadní zákon, tj. povinnost životního společenství, věrnosti a vzájemné pomoci, osnova ještě více prohlubuje. Jejich obsah dostává širší náplň než dříve právě tím, že nyní jde o mravní zásady manželství v socialistické společnosti.

Zásada rovnoprávnosti obou manželů se projevuje i v ustanovení o společném rozhodování manželů ve věcech rodiny. Výdělečné možnosti a schopnosti každého z manželů jsou hranicí, vymezující rozsah povinností každého z nich, aby přispíval na potřeby rodiny. Nejde tedy jen o příspěvek na potřeby druhého manžela, ale celého rodinného kolektivu, do něhož mají být oběma manžely vnášeny hodnoty podle toho, jak jsou sami schopni vydělávat.

Pracuje-li jeden z manželů v domácnosti a svou osobní prací prospívá druhému manželovi a celé rodině, nelze pochybovat o tom, že tato jeho práce je příspěvkem, který nahrazuje výdělek, jímž by jinak, jako osoba v pracovním poměru, rozmnožovala celkový příjem celé společnosti. Totéž platí o práci, kterou manžel koná k prospěchu rodiny tím, že osobně pečuje o děti a je vychovává.

Z nového pojetí manželství vyplývá, že je na místě připustit, aby se manželé mohli navzájem zastupovat, aniž k tomu byli druhým účastníkem zvláště formálně zmocněni a to ve všech běžných věcech.

Socialistická společnost má zájem na manželství jako na trvalém, harmonickém společenství muže a ženy. Toto rodinné prostředí skýtá totiž nejlepší záruky pro řádnou výchovu dětí. Rozvod má být proto takovým opatřením, které má umožnit rozchod manželů jen tehdy, jestliže jiné řešení již nezbývá. Jistě nás všechny znepokojuje skutečnost, že v roce 1962 bylo rozvedeno 16 603 manželství, z nichž bohužel 70 % bylo s dětmi, takže 10 500 dětí jen v jednom roce mělo rozbitý domov.

Proto státní orgány a společenské organizace mají povinnost vyvíjet činnost, sloužící k upevňování manželských vztahů. Z praxe známe, že vhodný zákrok, včas provedený, může mnohdy účinně pomoci počínajícímu narušení manželství. Náš navrhovaný zákon dává zároveň oprávnění pro možnost preventivních zásahů jak orgánů státu, tak společenskými organizacemi na pracovišti, například KSČ, ROH, ČSM v zájmu uchování rodiny a manželství. V každém konkrétním případě bude ovšem třeba volit vhodný způsob, jak působit na účastníky, neboť jde o vztahy citové a nešetrný zákrok by mohl mít za následek opak toho, čeho mělo býti dosaženo.

Rozvod má být jen prostředkem, umožňujícím skončení manželství, jestliže došlo k takovému narušení manželství, že tento stav lze charakterizovat jako vážné rozvrácení manželských vztahů. V takovém případě nemůže manželství plnit účel, pro který z hlediska společnosti bylo vytvořeno, ztrácí důvody pro své další trvání a soud je může zrušit. To se však může stát jedině tehdy, jestliže soud je přesvědčen o tom, že tomu tak skutečně je a pro tento úsudek získal skutkové podklady. Kdyby se povolení rozvodu příčilo společenským hlediskům na manželství a jeho postavení, má soud možnost návrh zamítnout. Půjde tu zejména o zájem nezletilých dětí na uchování dobrého rodinného prostředí z hlediska výchovy i o stará manželství, kde ochrana zájmu druhého manžela bude převažovat nad snahou navrhovatele dosáhnout rozvodu. Zkoumání otázky, zda manželství nemůže plnit svůj společenský účel, bude tedy úzce spjato se zjištěním, zda manželství má ještě pro oba manžely a zvláště pro děti význam.

Socialistická společnost má právo a povinnost, aby vyjádřila svůj názor na to, proč manželství muselo být skončeno. Toto stanovisko má být proto uvedeno v rozhodnutí soudu a má být v něm vysloveno popřípadě i morální odsouzení chování jednoho, popřípadě obou manželů.

Proto je v § 25 výslovně stanoveno, že soud má povinnost zkoumat příčiny, které rozvrat způsobily a vyjádřit stanovisko společnosti v odůvodnění rozhodnutí. To povede soud k daleko širšímu a objektivnějšímu zjišťování materiální pravdy. Dosavadní právní úprava sváděla mnohdy k tomu, že se soudy spokojovaly konstatováním manželského rozvratu, aniž zjišťovaly skutečnosti, které jej vyvolaly. Tak mohlo dojít k ukvapenému a nijak nepodloženému úsudku, že je nezbytné manželství zrušit rozvodem, ačkoliv bylo možné jiné řešení.

Upuštění od formálního výroku o vině při rozvodu a nový způsob zkoumání podstaty rozvratu manželství má přispět k prohloubení práce soudu v rozvodových věcech. Znalost všech těchto okolností bude pomocí soudu ve snaze odstranit rozpory v manželství a manžele usmířit. V tomto smyslu pokládá jak ústavně právní, tak zdravotní výbor NS jako naprosto správné ustanovení § 25, jehož účelnost potvrdila jak právní věda, tak i životní praxe.

Soudu se ukládá, aby do rozvodového rozsudku pojal rozhodnutí, týkající se práv a povinností rodičů k jejich nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Novým způsobem upravuje osnova otázku styku rodičů s dítětem, kde nebude třeba schválení soudu, až na výjimečné případy. Vyžadoval-li by to zájem na výchově dítěte, pak rozhodne soud. Dokonce v odůvodněných případech soud rodičům styk s dítětem omezí, nebo docela zakáže.

Ve všech případech, ať již jde o omezení či zbavení práv rodičů, nemůže je soud zbavit povinnosti starat se o výživu dítěte. Soud musí také při řešení otázky, komu má být dítě svěřeno do výchovy, bedlivě zkoumat, u kterého z rodičů jsou dány lepší předpoklady pro řádnou výchovu dítěte. Nestačí jen zjištění výhodnosti prostředí z hlediska hmotného zaopatření nezletilého, ale je třeba v prvé řadě zjistit kvalitu prostředí z hlediska morálního a zda rodič je schopen z dítěte vychovat řádného člena naší společnosti.

Faktem zůstává, soudružky a soudruzi poslanci, že sebelépe vykonstruované paragrafy nebo zákon nám rozvodovost neodstraní. Nepomůže nám ani žádné slovní rozhořčení. Tím bychom nic nevyřešili. Starejme se všichni o to, aby mravní zásady a odpovědnost k rodině, společnosti a státu dostávali mladí lidé už v rodině. I když škola má mimořádný vliv i v těchto věcech, přece jenom těžiště zůstává v rodině, což navrhovaný zákon výslovně zdůrazňuje.

V části druhé pojednává navrhovaný zákon o vztazích mezi rodiči a dětmi.

Významnou skutečností zůstává, že rozhodujícím činitelem ve výchově dětí jsou i nadále rodiče. Priorita rodičů při výchově dětí vyžaduje, aby jejich postavení bylo přesně vymezeno spolu s úkoly, které mají při výchovném působení.

Vzhledem k závažným změnám ve vztahu mezi rodiči a dětmi, jak se vyvinuly v průběhu budování socialistické společnosti, bylo třeba nahradit dosavadní pojem i obsah rodičovské moci novou právní úpravou a to jak práva, tak i povinnosti rodičů. Proti dosavadní rodičovské moci jde především o práva a povinnosti rodičů, vyplývající zejména z jejich společenského postavení a funkce, vychovávat své děti, nikoliv z nějakého vrchnostenského postavení, založeného na moci rodičů.

Nově je upravena i povinnost manžela matky, který není rodičem, avšak žije s ním ve společné domácnosti. Zavázán pomáhat při výchově dítěte je i nový manžel, který není otcem nebo matkou dítěte, avšak přesto se na jeho výchově fakticky podílí.

Osnova zákona dále výrazně podtrhuje, že rodiče jsou za výchovu dětí odpovědni společnosti. Spolupráce rodičů se školou a společenskými organizacemi při výchově dětí, zejména s ČSM a jeho PO je důležitou podmínkou pro zdárnou výchovu.

Návrh zákona chce napomáhat při vytváření pevného a zdravého kolektivu rodiny. Proto vymezuje i postavení dětí v rodině z hlediska jejich povinností, pokud žijí ve společné domácnosti.

Významným ustanovením navrhovaného zákona je účast společnosti při výkonu práv a povinností pomocí jak státních, tak i společenských organizací, například NV, soudů, nebo ČSM a ROH.

Rodičům se na jedné straně dává právo dovolat se při výkonu svých práv a povinností pomoci těchto orgánů a organizací. Na druhé straně jednotliví občané i organizace jsou oprávněni upozornit na každé porušení výkonu práv a povinností rodičů příslušný orgán státu, který je povinen po náležitém přešetření zjednat nápravu.

Právní úprava upírá svoji pozornost i na ty případy, kdy se samy děti chovají v rozporu se základními zásadami socialistického soužití.

Řadu nových oprávnění dostávají tímto zákonem i národní výbory, především formou morálního a společenského působení na rodiče a děti. Konkrétní vymezení vztahů a kompetence NV, soudu, popřípadě i společenských organizací při výchově dětí je provedeno v osnově poprvé komplexně i jednotně.

NV bude tím orgánem společnosti, který má především povinnost v případech, kdy rodiče, nebo kdokoli jiný, ač je k tomu povinen, nepečují o ochranu zájmu dětí, nastoupit místo nich a vykonat vše potřebné, aby výchova i hmotná péče o děti byla zajištěna.

Dohled bude například záležet v tom, že aktivisté, nebo pracovníci NV budou po určitou dobu pravidelně navštěvovat nezletilé v jejich rodinách, zkoumat hmotné poměry, chování i výchovné prostředí, ve kterém dítě žije.

NV může v rámci své pravomoci uložit nezletilému určitá omezení. Například zákaz návštěvy některých podniků, představení, nebo zákaz na shromážděních, nevhodných pro mládež. Těmito opatřeními má být umožněno NV, aby mohly operativně a včas zasahovat všude tam, kde by rozhodnutí soudu bylo příliš formálním opatřením, anebo kde by se nemohlo setkat pro velký časový odstup s dostatečným výchovným účinkem.

Při činnosti k ochraně zájmů nezletilých jsou pracovníci NV i soudu oprávněni vyšetřovat výchovné poměry nezletilých a zjištťovat ostatní důležité okolnosti a to jak v rodině, na pracovišti, ve škole nebo v ústavu. Občané i společenské organizace a státní orgány a samozřejmě i rodiče jim mají při této příležitosti pomáhat.

Sjednocením práv a povinností rodičů, kompetence soudů a NV, to je orgánů, které napomáhají rodičům při výkonu jejich práv a povinností, byla odstraněna dosavadní dvoukolejnost v právních předpisech.

Rovněž se už neužívá termínu uznání otcovství a nahrazuje se výrazem určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Touto změnou má být i terminologicky vyjádřeno stejné právní postavení otce i matky.

Důsledným provedením této zásady rovnoprávnosti mezi mužem a ženou je oprávnění matky stejně jako otce popřít otcovství, které bylo předtím určeno souhlasným prohlášením. V praxi se totiž vyskytly případy, že matka dítěte z různých důvodů, jako tíseň nebo morální předsudky označila za otce muže, který ve skutečnosti otcem nebyl. Po změně těchto nepříznivých okolností neměla již právo otcovství onoho muže popřít.

Významnou právní úpravou zakotvenou v navrhovaném zákoně o rodině je osvojení. Původní právní úprava osvojení byla doplněna a změněna zákonem č. 15 z r. 1958. Nyní je osvojení upraveno jednotně při zachování dosavadního dvojího způsobu osvojení. Rozlišuje se terminologicky tak, že osvojení se zápisem osvojitelů na místo rodičů osvojence do matriky je nazváno osvojení nezrušitelné.

Dochází i k některým věcným změnám. Především je odstraněn rozdíl mezi oběma způsoby osvojení v otázce příbuzenského poměru. Výslovně se stanoví, že v obou případech vzniká osvojením poměr příbuzenský. Znamená to, že se vztahy osvojence v nové rodině budou upevňovat a dá se jim pevnější a stálejší charakter.

Soud má povinnost ještě před vydáním rozhodnutí o osvojení prozkoumat, zda jsou osvojitelé takovými občany, kteří po stránce mravní i společenské zaručují řádnou výchovu dítěte a musí je také řádně poučit o všech právních důsledcích osvojení.

Ukázalo se také nezbytným zavést minimální věkovou hranici pro osvojence, a to jeden rok pro povolení nezrušitelného osvojení.

Podle nové úpravy se zavádí toliko jediná lhůta pro osvojení a to jednoroční. Důvodem k nové úpravě vedla nutnost zajistit, aby osvojení dítěte bylo provedeno co nejrychleji.

Zavedení jediné a to jednoroční lhůty nutí však k tomu, aby byl nezájem rodičů soudem zvláště pozorně zkoumán. Jde o to, aby rodiče, kteří se nechtějí o své dítě sami starat, neprojevovali jen formální zájem o dítě vychovávané v ústavu např. tím, že bez vážných důvodů se jejich zájem projevil třeba jen napsáním korespondenčního lístku apod. Tento formální zájem nelze pokládat za dostatečný důvod pro to, aby dítě bylo nadále ponecháno v ústavu, když by bylo možno je vychovávat v rodině řádných občanů, kteří by byli zárukou, že z dítěte vyroste tělesně i duševně zdatný člen socialistické společnosti.

Ukázalo se také nepraktickým, aby si osvojenec mohl ponechat původní příjmení a nové příjmení k tomu připojit. Nová úprava vychází totiž ze základního cíle osvojení, aby mezi osvojiteli a osvojencem vznikl takový vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi. Ponechání dřívějšího příjmení osvojence by tomu jistě nepřispělo.

Nezrušitelné osvojení je upraveno tak, že vzhledem k závažnosti důsledků tohoto osvojení mohou takto osvojit pouze manželé, nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství. Toto omezení se ukázalo být potřebným, neboť v těchto dvou případech osvojení lze předpokládat, že dítěti bude zajištěna plná náhrada rodiny.

Navrhovaná osnova se také zabývá výchovou a zastupováním nezletilého, jehož rodiče nemohou svá práva a povinnosti vykonávat. Dosavadní oddělená právní úprava poručenství a opatrovnictví se v důsledku historického vývoje společnosti přežila. Proto osnova upravuje tuto problematiku společně. Dřívější termíny poručník a opatrovník a termíny s nimi spojené se nahrazují jednotným pojmem opatrovník a opatrovnictví. Poručenská agenda se znovu svěřuje soudu, neboť se ukázalo, že tato problematika úzce souvisí s ostatní agendou péče o dítě.

Funkce opatrovníka je čestná a je také nově formulována. Touto funkcí má být pověřen především některý z příbuzných dítěte, neboť se předpokládá, že příbuzenské vztahy jsou zárukou pro vytvoření dobrých vztahů mezi nezletilým a opatrovníkem. Jinak je možno tímto úkolem pověřit kteroukoliv vhodnou osobu, popř. i NV.

Významným ustanovením jsou v části třetí formulované zásady o výživném. Osnova vychází při novém celkovém pojetí vyživovací povinnosti z úvahy, že občané plní v převážné většině své povinnosti, jak vyplývají ze vztahů mezi rodiči a dětmi, mezi příbuznými a mezi manžely, dobrovolně a nepovažují výživu, kterou svým blízkým poskytují za povinnost, uloženou zákonem, ale za povinnost morální.

Osnova spojila, vycházejíc z toho, že poskytování výživy v rodině je něčím zcela obvyklým, vyživovací povinnost rodičů k dětem a dětí k rodičům. Rozsah této vyživovací povinnosti je vymezen možnostmi a schopnostmi povinného. Časově končí vyživovací povinnost rodičů k dětem tehdy, jakmile jsou samy výdělku schopné. Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je stanoven tak, aby to odpovídalo jejich příjmu a majetkovým poměrům. Nebude ovšem brán za základ výměry pouze příjem skutečně docilovaný, ale bude nutno vzít ohled i na výdělečné možnosti každého z rodičů, které jsou závislé na jejich kvalifikaci, vzdělání, obratnosti a schopnosti.

Dále se také stanoví rozsah vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely pro případ, že jeden z manželů tuto povinnost vůči druhému dobrovolně neplní.