Totéž, ba ještě více se týká i výzkumu a vývoje strojů pro výrobu a údržbu nářadí, zejména programových nástrojů. Průmyslově vyspělé země na toto velmi dobře pamatují a asi se jim to vyplácí. Podíváme-li se k našim sousedům do NDR, je tam situace v oboru výzkumu a vývoje nářadí a strojů nepoměrně lepší, počínaje např. vybavením a obsazením výzkumného a vývojového ústavu v Karl-Marx-Stadtu. Zde v oblasti silného strojírenského průmyslu je ústav, který ve spolupráci s vysokými školami řeší v přímé návaznosti problémy týkající se nástrojů a obráběcích strojů. Těch několik lidí, kteří se nářadím zabývají ve VÚOSO, nemůže pochopitelně dosáhnout potřebných praktických výsledků. K tomu bych chtěl poznamenat, že i vývojové středisko nástrojů v ZŘR Vsetín má velmi dobrou spolupráci s vysokými školami na úseku výzkumu a vývoje nástrojů, zejména použitím diplomních prací nových inženýrů. Máme dobrou spolupráci s vysokou školou technickou v Brně, Bratislavě a Liberci.

Domnívám se, že SKVT bude muset koordinovat poměry ve výzkumu nástrojů a strojů, abychom mohli dosahovat vyšší úrovně než dosud.

Příznivě a s optimismem je přijímán zákon na našich vysokých školách, jak jsem si ověřil v rozhovorech s profesory vysokých škol. Je velmi správné, že do jednotné soustavy výzkumu a vývoje jsou zapojeny i vysoké školy, které mají mnoho co říci k novému a nejnovějšímu ve vědě a technice. Provedeme-li však analýzu zapojení našich vysokoškolských kádrů do výzkumné a vývojové práce, zjišťujeme vážné nedostatky, které by se mohly odrazit při provádění navrhovaného zákona i při zabezpečování 200 000 vědeckých pracovníků. Např. koordinátoři pro spolupráci se závody na vysokých školách by měli věnovat výzkumu asi 33 % pracovního času. Průzkum však říká, že je to jenom 4 až 5 %! Profesoři a pracovníci VUT v Brně mají své závazky naplněny v průměru na 180 i více procent. Má-li vysokoškolský pedagog na starosti mimo různých jiných funkcí až přes sto posluchačů, má-li pracovník v laboratorní skupině místo 7 až 30 členů, zbývá pochopitelně velmi málo času na vlastní vědeckovýzkumnou práci. To je velká škoda a plýtvání s vědeckou kapacitou, které nemáme nazbyt. Největší potíž však mají vysoké školy i výzkumná střediska na závodech s realizací výzkumných prací, při jejich praktickém provedení. Možnosti realizace výsledků vědy, výzkumu a vývoje značně zaostávají ne vlastní vinou za potřebami naší společnosti.

Soudruzi z vysokých škol i vývojových pracovišť na závodech vidí v novém zákoně i nástroj účelného využívání finančních prostředků pro vybavení unikátními přístroji, které pomohou celé soustavě výzkumu a vývoje řešit zadané úkoly. Proto zvlášť doporučuji soudruhům z SKVT zaměřit pozornost při využívání fondu vědy a techniky na tento úsek, který by potřeboval vybavit lépe než je tomu dosud.

O problematice výzkumu a vývoje bychom mohli hovořit ještě dlouho. Zde to možné není, ale budeme se vracet k projednávání této problematiky na zasedání příslušných výborů NS, zejména průmyslového a kulturního, kde bylo, jak jistě potvrdíte, řešeno v minulosti mnoho vážných úkolů z úseku nové techniky, vědy a výzkumu.

Chtěl bych v závěru vyslovit několik připomínek k tomu, jak se my v praxi díváme na možnosti sjednoceného výzkumu a vývoje v ČSSR.

Jde především o účelné a hlavně cílevědomé, nejefektivnější vynakládání prostředků z fondu vědy a techniky. Dále je to řešení ožehavé otázky rozmístění vědeckovýzkumných pracovišť. Dosavadní stav je takový, že v českých zemích je 85 % výzkumu, z toho 48 % v Praze, 16 % v Brně a asi 12 % v Bratislavě. Názor pracujících na závodech je takový, že se zde názorně projevuje rozpor se snahami přiblížit výzkum a jeho aplikaci praxi, našim závodům. Dosavadní stav neprospívá potřebám rychlé a účinné spolupráce, jak hovořil akademik Málek. To by si měli uvědomit všichni, kteří rozhodují o dislokaci. Budeme-li řešit pražských 48 %, možná, že vyřešíme mnohé obtíže. Na tomto úseku by opravdu nemělo být osobních a patriotických zájmů. Sjednocení ve smyslu navrhovaného zákona jistě zamezí i samoúčelnosti ve výzkumu a vývoji a přispěje k tomu, že výzkum bude správně perspektivně plánován, přitom že bude pružný a zapojením do jednotné soustavy nedojde k úřadování, ale k operativnosti v řízení. Že výzkumné ústavy budou sloužit výhradně účelu, ke kterému jsou také kádrově vybavovány. Není pochyb o tom, že např. v oblasti výzkumu sdělovací techniky máme vynikající odborníky, kteří dosáhli značných úspěchů. Potřebujeme od nich především výzkum a vývoj součástek v sortimentu a kvalitě srovnatelné se světovou úrovní, ale především tak vyvinuté, aby je mohla výroba bez dalšího nákladného vývoje zavést do masové produkce. Jde mimo jiné o polovodiče všech druhů, jak uváděl s. inž. Smékal, aby mohly být televizory a radiopřijímače, jakož i automatizační prvky, vyráběny ve srovnatelné úrovni a tedy i konkurenčně schopné soutěže na mezinárodním trhu. V tom je hlavní úkol a efektivní využití výzkumných a vývojových kádrů. Do čeho tyto součástky zamontujeme, to už je věcí výrobních závodů, které dovedou skříňky na tranzistorové přijímače a jiné sdělovací přístroje vyvinout také dobře a využijí k tomu své odborné kádry.

Velký úkol při uskutečňování tohoto zákona má SKVT. Jednak v přímé koordinaci výzkumu a vývoje, jednak v rychlé realizaci výsledků výzkumu a vývoje do denní praxe. Musí se zaměřit hlavně na aplikovaný výzkum v centrech výroby. 10-15 paragrafů navrhovaného zákona čili dvě třetiny je doporučeno péči a odpovědnosti SKVT. Jistě nebudou mít soudruzi lehkou práci. Je třeba, abychom všichni, kdo máme co činit s vědou, technikou, výzkumem a vývojem, spojili své úsilí k urychlenému uplatnění projednávaného zákona v život.

Domnívám se, že situace si vyžaduje jednotnou základnu vědeckého výzkumu a vývoje, jak jsem se také pokusil uvést na několika příkladech z praxe. Zákon považuji za správný a proto doporučuji, soudružky a soudruzi poslanci, abychom nový zákon o sjednocení vědeckovýzkumné a vývojové základny schválili. (Potlesk.)

Místopředseda NS Fiala: Hlásí se někdo do rozpravy? (Nikdo.)

Do rozpravy se nikdo nehlásí, je tudíž skončena.

Dávám zpravodaji posl. Dohnalové slovo k doslovu.

Zpravodaj posl. Dohnalová: Vzdávám se slova.

Místopředseda NS Fiala: Můžeme přistoupit k hlasování.

Protože nebyly podány žádné pozměňovací návrhy, dám hlasovat o celém vládním návrhu zákona najednou podle předložené zprávy výboru ústavně právního.

Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Nejsou. Kdo tedy souhlasí s celým vládním návrhem zákona o jednotné soustavě vědeckovýzkumných a vývojových pracovišť (vědeckovýzkumné a vývojové základně), a to ve znění zprávy výboru ústavně právního, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění jednomyslně schválilo vládní návrh zákona o jednotné soustavě vědeckovýzkumných a vývojových pracovišť (vědeckovýzkumné a vývojové základně).

Tím jsme projednali pátý bod pořadu.

Přistoupíme k projednání šestého bodu pořadu, který je

6. Zpráva výboru kulturního k vládnímu návrhu zákona (tisk 131) o národních umělcích.

Zpravodajem je posl. Homola, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Homola: Soudružky a soudruzi!

Naše země je zemí staré a v průběhu staletí bohatě rozvinuté kultury, patří tradičně k významným kulturním centrům Evropy a plodný, s lidem spjatý rozvoj umění tvoří významnou součást naší národní historie. Všichni víme, že ve všech fázích našeho historického vývoje, od nejstarší doby až po současnost, hrálo umění vysoce progresívní úlohu v životě lidu a v uskutečnění nejpokrokovějšího společenského ideálu té které doby. Proto si náš lid vysoce vážil umění a umělců, obklopoval je vždy v minulosti svou úctou a láskou, cítil jejich uměleckou tvorbu jako organickou součást svého zápasu o stále šťastnější život.

Naše socialistická společnost nejen že navázala na tuto tradiční úctu a lásku, ale teprve ona právě v plné míře docenila význam a velikost působení umělecké tvorby v uskutečňování nejpokrokovějších společenských ideálů, ona právě zároveň v plné míře ocenila tu jedinečnou a dá se říci velkolepou skutečnost, že od 20. let drtivá většina mistrů naší kultury šla svým občanským vyznáním i uměleckým dílem za myšlenkami socialismu a komunismu při bohaté různosti a mnohotvárnosti tvůrčích koncepcí, metod, stylů a osobitostí. V tomto smyslu mohl poválečný tvůrčí vývoj našeho umění proto přímo navazovat na skvělou tradici umělecky bohatého a převážně socialisticky orientovaného umění 20. a 30. let.

Tento vztah a toto ocenění, jehož se v naší společnosti dostalo umělecké tvorbě a umělcům, se projevoval nejen obrovským zájmem o díla našeho umění, zájmem rostoucím a náročnějším s postupem kulturní revoluce, ale projevil se i v podmínkách, které naše společnost cílevědomě vytvářela jak pro rozšiřování kulturních a uměleckých hodnot, tak i pro práci umělců. Nechci zde vyjmenovávat, co všechno naše zřízení a naše společnost udělaly pro zdárný a bohatý rozvoj našeho umění, co všechno zatím vykonaly i k důstojnému a zaslouženému oceňování a odměňování tvůrčí práce umělců. Naše společnost bude dále usilovat o vytváření optimálních podmínek pro rozvoj umění a práci našich umělců. A rovněž bude ještě odpovědněji, ještě spravedlivěji rozlišovat hodnoty a bohatě diferencovat podle toho i umělcovu odměnu; vždyť víme, že dosud zdaleka ne vždy je tomu tak, aby velké, společensky závazné dílo bylo odměňováno nesrovnatelně více než průměrná práce nebo dokonce někdy řemeslo pochybné kvality. Budeme se snažit, abychom dali všestranný výraz spravedlivému ocenění umění podle jeho umělecké náročnosti a společenského významu.

Naše společnost zároveň oceňuje práci umělců i veřejným uznáním, veřejnými poctami, od udílení státních cen, řádů a vyznamenání, až po čestné tituly zasloužilých a národních umělců. Titul národního umělce je v stupnici i veřejného uznání oceněním nejvyšším; je udílen za životní dílo, jež se stalo živou národní hodnotou. Bývá tomu zpravidla tak, že tento nejčestnější predikát si umělec nejprve vybojuje ve veřejnosti významem a uměleckou velikostí svého díla a titul národního umělce, tato nejvyšší pocta, které umělec v naší zemi může dosáhnout, bývá oficiálním stvrzením místa, které umělec svou prací již zaujal v srdci a mysli lidu.

Udělení titulu národního umělce bylo zakotveno r. 1948 v zákonu č. 130 Sb. Titul byl udílen na návrh presidenta republiky a byl spojen s čestným důchodem. Podle tohoto zákona byl udělen titul národního umělce mnoha nejpřednějším postavám naší národní kultury. V průběhu let však byla postupně měněna některá ustanovení zákona. Zákon byl novelizován v r. 1953. Obligátní právo na doživotní čestný důchod bylo po několika letech v r. 1953 zrušeno a pak od r. 1956 nahrazeno možností udělení osobního důchodu po skončení umělecké aktivity. Zákon byl také dotčen zákonem o propůjčování vyznamenání a některými jinými zákony. Za uplynulých 15 let se vytvořila situace, v níž se jevilo vhodné vypracovat nové znění zákona, jež dnes projednáváme a které zachycuje současný právní stav, jak se fakticky vyvinul. Kromě skutečností již uvedených je v něm ustanovení, že titul národního umělce udělený presidentem republiky bude provázen vydáním listiny opatřené státní pečetí a podepsané presidentem republiky. V ucelené podobě budou tedy v nové osnově zákona shrnuta právní ustanovení vyplývající z dosavadního znění a pozdějších ustanovení je pozměňujících. Kulturní výbor Národního shromáždění věří, že toto nejvyšší ocenění umělcovy práce titulem národního umělce bude v ještě větší míře než dosud pro každého jednotlivého umělce podnětem k nejvyšší náročnosti umělecké a k věrné a vytrvalé službě lidu a našim socialistickým cílům.

Kulturní výbor Národního shromáždění doporučuje osnovu zákona o národních umělcích ke schválení plénu Národního shromáždění. (Potlesk.)

Místopředseda NS Fiala:

Hlásí se někdo do rozpravy? (Nikdo.)

Do rozpravy se nikdo nehlásí, můžeme tedy přistoupit k hlasování.

Protože nebyly podány žádné pozměňovací návrhy, dám hlasovat o celém vládním návrhu zákona najednou podle předložené zprávy výboru kulturního.

Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s celým vládním návrhem zákona o národních umělcích, a to ve znění zprávy výboru kulturního, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění jednomyslně schválilo vládní návrh zákona o národních umělcích.

Tím jsme projednali šestý bod pořadu.

Přistoupíme k projednání sedmého bodu pořadu, kterým je

7. Zpráva výboru ústavně právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 124) o advokacii.

Zpravodajem je posl. Fogel, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Fogel: Súdružky a súdruhovia!

Dnes prikročujeme k prejednaniu ďalšieho zákona, zákona o advokácii, ktorý bol pripravovaný v rámci rozsiahlych kodifikačných úprav, vyplývajúcich z novej ústavy a uznesení ÚV KSČ z decembra 1960 roku.

V porovnaní s veľkými kódexami, ktoré sme už prejednali a schválili - ako bol napr. trestný zákon č. 140 Sb., trestný poriadok (zákon č. 141 Sb.) z roku 1961, alebo ako budú pripravované zákony o občianskom práve, o rodine, alebo pracovný kódex, - môže sa navrhovaný nový zákon o advokácii svojim rozsahom i okruhom svojej pôsobnosti javiť ako zákon menšieho spoločenského významu.

Okrem toho mnohí občania, možno povedať, že niekedy i spoločensky vysoko postavení, nedoceňujú dostatočne významné poslanie socialistickej advokácie, prehliadajú jej správne miesto v spoločnosti. Tento nesprávny postoj pramení hlavne z nedostatočného pochopenia účelnosti advokácie v socialistickej spoločnosti, z toho, že sme v zásade podmienky pre existenciu advokácie v starom - kapitalistickom poňatí odstránením súkromnovlastníckych vzťahov tak zmenili, že sa advokácia v starom kapitalistickom poňatí stala našej spoločnosti cudzou. Nestala sa tým ovšem advokácia v novej, socialistickej spoločnosti ešte nepotrebnou.

Dovoľte mi preto, aby som využil príležitosť, kedy prejednávame návrh zákona o advokácii, povedal niekoľko slov o poslaní a význame advokácie v našej socialistickej spoločnosti.

Hlbší pohľad na obsah zákona a rozbor úloh, ktoré má československá socialistická advokácia plniť, ukazuje, že najmä v súčasnom období, t. j. po XII. sjazde KSČ, je potrebné funkciu a úlohu československej advokácie v systéme justičných orgánov správne hodnotiť značne vyzdvihnúť.

Ak XII. sjazd KSČ konštatoval, že aj u nás sa v období kultu osobnosti porušovala a zneužívala socialistická zákonnosť a že súdne rozsudky, ktoré boli vtedy vyhlásené v politických procesoch, boli u väčšiny odsúdených nesprávne, alebo nezodpovedali miere a charakteru ich previnenia, potom určite na tomto stave mala svoj podiel aj československá advokácia.

Avšak príčiny nedostatočnej činnosti našej advokácie z toho obdobia - predovšetkým v oblasti trestného práva, v obhajobe - nespočívali len v samotnom vplyve kultu osobnosti. Mali svoj pôvod aj v samotnej advokácii.

I keď v období kultu osobnosti bola podceňovaná úloha obhájcov a právnych zástupcov, i keď vtedajší trestný poriadok z r. 1950 neumožňoval ešte obhájcom plne rozvinúť úsilie, ktoré vyžaduje socialistická spoločnosť od obhajoby, boli príčinou nízkej úrovne práce aj nedostatky v riadení československej advokácie najmä v rokoch 1951-1956. Aj nedostatočná ideologická úroveň pracovníkov advokácie a zlé kádrové zloženie spôsobili, že československá advokácia nedostatočne plnila svoje úlohy v boji za dodržiavanie a upevňovanie socialistickej zákonnosti.

Pri takomto hodnotení nedostatkov socialistickej advokácie v minulosti si je treba uvedomiť, že práve v rokoch, kedy došlo v dôsledku kultu osobnosti k závažným porušeniam zákonnosti, sa socialistická advokácia len vytvárala. Ešte po februári 1948 tri roky existovala a pôsobila liberalistická advokácia prevádzaná individuálne v súkromných advokátskych kanceláriách. Základom vytvorenia novej socialistickej advokácie sa stal zákon o advokácii číslo 114 Sb. z decembra roku 1951, ktorý platí dodnes a ktorý máme práve prejednaním a schválením navrhovaného nového zákona zrušiť.

Avšak aj zákon číslo 114 z roku 1951 znamenal kvalitatívnu zmenu vo vývoji československej advokácie a splnil svoju historickú úlohu: vylúčil súkromný zárobkový výkon advokácie, zrušil stavovské orgány buržoáznej advokácie, advokátske komory a vytvoril zákonné podmienky pre vznik novej socialistickej československej advokácie. V základných otázkach správne stanovil organizáciu a úlohy novovytváranej inštitúcie, advokátskych poradien a ústredia advokátskych poradien.

Za necelých 12 rokov platnosti tohto zákona prešla československá advokácia prevratným vývojom. Zvýšila sa predovšetkým úroveň poskytovanej právnej pomoci a prehĺbila sa účinnosť obhajoby. Obhájci dnes aktívne bojujú za dôsledné uplatňovanie práv obvineného už v štádiu vyšetrovania. Tým prispievajú k požiadavku, aby pred súd boli postavení len ti, ktorí sa skutočne dopustili trestných činov.

I na úseku rodinného a občianskeho práva sa práca československých advokátov zlepšila. Najmä treba vyzdvihnúť úsilie niektorých advokátov pri ochrane záujmov detí a mladistvých. Zmenilo sa tiež zloženie právnej pomoci, ktorú poskytujú československí advokáti občanom, orgánom a organizáciam oproti skladbe právnej pomoci, ktorú poskytovali advokáti pri súkromnom prevádzaní advokácie.