Uznáte soudruzi každý, že když vyrazíme 400 km chodeb, pracoviště se vzdalují, jdeme dále v podzemí. Čím dále tím více lokomotiv žádáme a žádná lokomotiva bez lidí nejezdí, musí tam být u lokomotivy strojvůdce a pomocník. Nemohu za to, že jezdíme dále, fakt - je to tak, a to je další případ, kde mám neproduktivní lidi. Uvádím to, aby bylo jasno, poněvadž není možné pořád o hornictví neodpovědně mluvit. Děláme od rána do noci, a práce se nám shazuje, nevěří se nám.

Další věc. V Ostravsko-karvínském revíru na většině šachet jdeme pod 1000 m, jdeme i do 1100 m hloubky. Je jasné, a je tomu tak v celém světě, že máme potíže s důlními tlaky, musíme na některých pracovištích třeba 4krát znovu je upevňovat. Uvažte, že železo v dole - a to ministr Ďuriš viděl - je jako zápalka nahoře, tak se láme a my to stále musíme měnit. A nemůžeme ty doly uzavřít, poněvadž uhlí je potřeba.

Další problém: je známo, že v ostravsko-karvínském revíru máme detrit. Slyšeli a četli jste o tom, je to voda pod tlakem 50-70 atm., když ji vypustíme, zaplynuje nám doly, poněvadž je tam také metan. S tím je práce moc odpovědná, aby voda nezaplavila doly a popřípadě celou Ostravu. Potřebují měřiče, aby nebezpečí sledovali. Potřebujeme je také do geologického průzkumu a do vrtů.

Mechanizujeme doly. Rok od roku stoupá mechanizace. Když bereme v úvahu například Polsko a nás, tak jsme strašně vysoko. Kromě Sovětského svazu je u nás mechanizace na celém světě - mohu říci - nejvýše. To znamená, že se snažíme, aby práce horníků byla kulturnější, aby byla zbavena dřiny. Máme několik šachet, kde už ruční práce vůbec není, kde se na 100% dobývá stroji. Uznáte, že tam potřebujeme zámečníky, elektrikáře atd. To musí každý uvěřit. Fakt, sám tady nic nespravím, i kdybych tomu rozuměl, ale já přece každé mašině nerozumím.

Máme za úkol dále zvyšovat automatizaci při dobývání uhlí. Soudruh Bartoš tam byl a několik poslanců s ním, viděli, jak krásné věci ten závod vytváří, ale když jsem žádal, abychom tam dostali na rok 1963 o 60 lidí více, řeklo se: to nejde.

Máme automatizovat doly nebo nemáme? Když budeme automatizovat šachty, ušetříme lidi, a když ne, tak budeme žádat více lidí do Ostravy.

Na dole Fučík jsme postavili nové prádlo, které potřebuje 200 lidí. Staré prádlo také ještě pere, protože máme strašné potíže s praním uhlí. Kde mám nabrat těchto 200 lidí, když prádlo musí jet na 3 směny? Nikdo mi to nechce uznat. Ale musí mi to uznat. Když mi to nedá, budeme dávat těžbu takovou, jaká vyjde z dolů. To se dá udělat a nebo to budeme vozit do Prahy a perte to ve Vltavě. Já už k tomu nemám slov.

Stavíme nové domovy pracujících. Při každém domovu musí být kuchyň, do kuchyně musím dát kuchařku, myčku, uklizečku. To jsou opět neproduktivní síly. Máme jesle, mateřské školky a zdravotní střediska. Když tam byl soudruh ministr Plojhar, říkal jsem mu, kolik zaměstnávám zdravotních sester. Ať si to vezme zdravotnictví do své produktivity. Mně to nepatří. Soudruzi, to je velmi závažné, poněvadž to všechno ukazuje, že havíři mají nízkou produktivitu, ale není to pravda.

Vládní usnesení hovoří - a správně - o velké péči, která se věnuje hornictví. Nebudu rozvádět, co všechno havíř dostává od prádla po mléko atd. Někdo však mléko i košile musí vydávat.

Další věc, naše statky v OKR. Rozšiřujeme to na celé území revíru. Máme 3600 ha pozemků, ale je to rozloženo na devítitisících místech. Je to poddolované území, všechno musíme rekultivovat, upravovat. Statek splnil všechny ukazatele a vysoko překročil plán, takže my plníme, jsme havíři, ale zemědělství nám jakžtakž vyšlo. (Veselí v sále.) Máme největší skleníky, jaké vůbec v republice existují, nevím, jsou-li vůbec někde v lidově demokratických státech tak přepychové a krásné skleníky. Zásobujeme havíře na dole Stalingrad v Karviné, do Poruby to vozíme. Dobře, to je třeba zase přidělit ministru zemědělství, protože já tam musím vyškolit 100 děvčat, máme tam v učilišti 100 děvčat, musíme to dělat. Máme-li to dělat pořádně, potřebuji tam vychovatele, potřebují těchto 100 mladých děvčat ubytovat, někdo je přece musí hlídat, nemůžeme jim nechat volné ruce.

Vládní usnesení č. 622 mluví o tom, udržovat všechna poddolovaná území v OKR, i koleje ČSAD. Ten, kdo toto usnesení vládě podstrčí, si musí uvědomit, co to znamená. Znamená to, že musím zvýšit u Báňských staveb kapacitu nejméně o 60 mil. Kčs. Udělám to bez lidí? Neudělám. Proč to dali do usnesení vlády, že Báňské stavby v OKR musí veškeré věci udržovat? Toho je, soudružky a soudruzi, skutečně hodně.

Nyní bych si dovolil říci ještě toto: Neznám to, nezajímám se o to, ale ve kterém odvětví národního hospodářství připadá jeden technik na 15 dělníků? V hornictví takový stav máme. Neberu zde hornictví jenom na Ostravsku, ale mluvím za hornictví celé republiky. Šetříme tedy nebo nešetříme? Proč nešetří všude tak, jako u nás? Řeknu vám, že nedáváme skutečně nic zbytečně, hledíme na každou sílu. Soudruh ministr Ďuriš i s. ministr Indra zde v referátech hovořili o tom, že máme maximálně šetřit. To už jsme slyšeli na sjezdu, kdekdo o tom mluví, my v hornictví ovšem maximálně nešetříme. Uvedu takovýto případ. Za rok pustíme do dolů pod zem 40 000 tun kolejnic do celého revíru. Na Nové huti mi řekli, že na jednu tunu kolejnic jsou třeba tři tuny uhlí. A každý rok se to tam pouští. Nemáme dostatek lidí na vyklizení materiálu, abychom ho znovu používali, čili těžíme uhlí, které skutečně hned zavalujeme, protože v materiálu, když to spočítáme na uhlí, jsou to strašné tuny. Kdybych měl čas, přesvědčil bych každého, že to je nejméně 3/4 mil. tun, kdybychom vyvinuli takové úsilí a dostali takovou kapacitu, aby v dole nezůstal ani hřebík, ani šiňák, jak my říkáme, co klademe koleje. A takové doly jsou v SSSR, kde pod zemí skutečně nic nezůstane. Tyto doly nám mohou být vzorem.

Soudružky a soudruzi, chtěl jsem jen dokázat, že fakticky zbytečně nežádáme do revíru žádnou sílu. Chtěl bych ještě říci k s. min. Indrovi. Když předkládáme plán, nás přece kontroluje strana v Ostravě, tam není jiná strana než v Praze, jde to přes okres a přes kraj, je to na celozávodních výborech, je to prověřováno několika desítkami lidí, je to prověřováno ministerstvem paliv, VII. oddělením ÚV KSČ, vedoucím odboru SPK s. Houdkem i jeho štábem. Všichni to schválí, ale někdo tam řekne, ne, to nejde. Vím, že lidí je dostatek, já bych tyto lidi našel, dejte mi tu funkci, já budu hledat zbytečné lidi, já to umím.

Uznáte, že tu nebojuji o měkký plán. Je mi jasné, že výpadek, který máme, musíme uhradit. Nebudu dnes mluvit o tom, jak, ale je jasné, že milión tun mi ministr Indra neodepíše. To je jasné, musíme dělat všechno pro to, abychom rozhodně plán plnili, ovšem je třeba, abyste nám trochu věřili, jinak jsem tam pak trochu zbytečný, když se mi nevěří. Musel jsem vypracovat nyní hromadu papíru, bude to 7 kg, abych zdůvodnil, že tyto lidi potřebujeme. Zítra tam jede nějaká komise. Musí to uznat, mám ještě stovky dalších argumentů, to, co jsem řekl, je málo. Musí to uznat.

V plánu práce na r. 1963 byla ještě zahrnuta další opatření pro zlepšení situace na našich dolech, především v zajištění dostatku nových hornických učňů, jejich výchova a výuka.

V r. 1963 má nastoupit do učilišť našeho revíru 4300 nových učňů. Musím vám oznámit, že se nám nábor daří, tak jako nikdy od r. 1945. To znamená, že celkem bude v našich učilištích více než 8000 učňů. Jejich počet pak dále poroste tak, že v r. 1969 nastoupí do prvního ročníku dalších 8000 nových chlapců.

Nové učně už nebudeme od letošního roku učit staré profesi horník, ale budeme je učit oborům novým. Budou to profese: strojník dobývacích a razicích strojů, strojník dopravních zařízení, razič-rubač, důlní zámečník a důlní elektromontér.

Pro nové chlapce musíme ovšem zajistit i ubytování. A zde stojíme před situací takřka neřešitelnou. Abychom ubytovali, byť i nouzově tj. v přeplněných budovách, s dalekých dojížděním na závod, s nedostatečnými učebnami a dílnami, k 1. září 1963 všechny nové chlapce, potřebujeme nezbytně tyto objekty: administrativní budovu VOKD v Ostravě - ta je zajištěna, objekt kasáren v Českém Těšíně - zde nám má pomoci s. ministr Indra, nevím, jak daleko to je, už měsíc jsme to neprojednávali, abychom na to nezapomněli, dále objekt Don Bosco, bývalý ústav pro "saleziány", je tam pár důstojníků, ti by to mohli uvolnit. Je to pro 300 učňů a kostel bychom mohli využít na tělocvičnu, je to pro synky jak stvořené. Dále je to Dům důchodců v Porubě, každý říká, že na to musí být vládní usnesení. Budeme potřebovat tyto objekty, jinak budeme muset řešit ubytování chlapců vlastními silami, tj. odnětím více než 200 nových bytů, které jsou určeny pro ty havíře, kteří mají zvyšovat stabilizaci v revíru. Toto řešení by bylo ovšem krajně neekonomické i politicky nesprávné.

Musím ještě poznamenat, že podobných objektů, jaké letos navrhujeme k dočasnému propůjčení, už v kraji není a že situace by musela být řešena jen na úkor nových bytů.

Ještě horší situace v ubytování nových učňů vznikne k 1- 9. 1964. K tomuto termínu nastoupí dalších 4300 chlapců a odejde necelých 400 absolventů. Tento rychlý růst počtu učňů není však v relaci s tempem plánované výstavby nových objektů učilišť.

V letošním roce se dokončí učiliště dolu Hlubina, tj. kuchyně s jídelnou a tělocvičnou. Dále se pokračuje ve výstavbě učiliště dolu Vítězný únor v Porubě a dolu Doubrava v Karviné. Nově bude zahájena výstavba učiliště dolu Pionýr v Havířově a dolu Paskov v Místku. Pro zahájení výstavby v roce 1964 není zajištěn generální dodavatel pro dostavbu učiliště dolu 1. máj v Karviné a dostavbu školské části učiliště dolu Gottwald-Fučík v Havířově III.

Byl vypracován požadavek na výstavbu dalších hornických učilišť a ubytoven hotelového typu, které mají zajistit jak výhledovou výuku hornického dorostu, tak i rozšíření a zkvalitnění ubytování pracovníků.

Pro realizaci této výstavby se však dosud nepodařilo přes úsilí vyvíjené Sdružením OKD zajistit generálního dodavatele. Tento stav zapříčiňuje to, že nelze vypracovat ani přípravnou dokumentaci.

Nechtěl bych, aby z mého vystoupení vznikl názor, že velmi nepříznivá situace v OKR je zaviněna jen vnějšími vlivy a že my sami stojíme stranou. Tak jsem to určitě nemyslel. My sami v OKR víme o vlastních nedostatcích, my je také řešíme a výsledky na mnoha úsecích se jasně projevují.

V tyto dny projednáváme a budeme schvalovat akční plán hlavních úkolů Sdružení OKD na rok 1963, ve kterém jsou zahrnuty všechny hlavní problémy OKR, i způsoby, jak je chceme řešit.

Soudružky a soudruzi, všechno, co jsem ve svém diskusním příspěvku řekl, bylo řečeno s vědomím, že surovinová základna je výchozím článkem dalšího rozvoje naší socialistické vlasti.

Vím dobře, jak důležité místo v této surovinové základně má uhlí a slibuji vám, že učiníme vše, co je v našich silách i možnostech revíru, aby náš podíl k rozvoji naší socialistické republiky byl co nejlepší. (Potlesk.)

Podpredseda NZ dr. Kyselý: Dávam slovo posl. inž. Bichlerovi.

Posl. inž. Bichler: Soudruzi a soudružky poslanci!

Chtěl bych se krátce zabývat situací v hutích a plánem našich hutních závodů pro r. 1963.

Rok 1962 byl rokem dalšího růstu a v mnohém ohledu rokem velkého růstu naší hutní výroby. Hrubá metalurgická výroba vzrostla o 5%. Oproti roku 1961 bylo vytěženo o 5,6% více rudy, vyrobeno o 6,4% více koksu, surového železa o 4,1%, surové oceli o 9,1%, průsada blokoven se zvýšila o 10,7%, trubek bylo vyrobeno více o 2,8%, pásové oceli za studena o 109%, odlitků ze šedé litiny o 2,8%, magnezitových výrobků o 15%. Objem centralizovaných investic se zvýšil o 10,7%.

To jsou dobré ukazatele, svědčící o rozvoji naší metalurgie v uplynulém roce.

Nás přirozeně tyto přírůstky nemohou uspokojit, protože vedle hodnocení absolutního přírůstku socialistické hospodářství naší země dívá se na výsledky především lupou plánu. A z tohoto pro nás rozhodujícího hlediska naše metalurgie v minulém roce neuspokojila. Stala se vážnou překážkou v zásobování národního hospodářství hutními výrobky. Manka vykazují všechny velké hutní podniky až na Novou huť Klementa Gottwalda v Kunčicích, jejíž kolektiv svou práci za řízení ředitele Kodeše a inž. Macha podstatně zlepšil. Je to vejmi potěšitelné, protože nám všem je známo, kolik se nás Nová huť Klementa Gottwalda až do roku 1962 natrápila. Celkem konsolidovaně pracovali rovněž horníci z rudných dolů a hutníci v barevných kovech.

V čem byly hlavní příčiny nesplnění plánů naší metalurgie?

Nejhůře plněným ukazatelem hutí byly investice, zvláště pak jejich stavební část.

V r. 1962 se zřetelně ukázalo, a to nejen v metalurgii, že jsme si vzali v minulých letech příliš velké sousto, rozestavěli jsme příliš mnoho staveb, tříštili své síly ve stavebnictví i v strojírenství místo soustředěnosti na menší počet objektů a jejich rychlou výstavbu. Z této situace si pro r. 1963 bere ministerstvo hutí a rudných dolů ponaučení.

V r. 1962 bylo nově zahájeno 7 staveb. V letošním roce budou nově zahájeny jen 3. Oproti roku 1962 snižuje metalurgický sektor objem svých centralisovaných investic o 15%, stejně jakož i objem svých investic limitovaných. Je to jistě správné a logické. Avšak i tak práce investičních pracovníků bude velmi složitá, náročná, zvláště s ohledem na zajištění výstavby našeho východního gigantu, Východoslovenských železáren. Např. jen v r. 1963 dodá například SSSR pro teplou širokopásovou trať tohoto závodu 10 000 tun strojního zařízení. Konkrétně u VSŽ jde o naléhavé zajištění všech plánovaných dodávek technologického zařízení z MTS.

U investic jde dále i o jeden obecnější problém. Mnohé naše nove agregáty a závody po spuštění do provozu vykazují vysokou poruchovost, nedosahují v plánovaném čase projektovaných výkonů. To my si v našem průmyslu dovolovat nemůžeme. Taková doba v našem hutnictví od r. 1945 nebyla ani nebude, že bychom nemuseli počítat s plnou kapacitou výroby, že bychom neměli zakázek. My nejsme kapitalistický stát, v jehož hutnictví se často projevují krizové zjevy. Nejčastější příčinou nedostatků při náběhu jsou vady v projektech, v konstrukci. Naši projektanti a konstruktéři se málo opírají o sovětské vzory, hledají stále cosi "svého", originálního s výsledkem, že na agregátech je příliš mnoho prototypů a nevyzkoušených prvků. Musíme uznat objektivní skutečnost, že vzhledem k poměrně malému množství hutních závodů nemůžeme mít nikdy tolik zkušeností v projektování, jako je tomu v SSSR. V projekci jde tedy o další využití sovětských vzorů a zkušeností. Podívejme se na huť Lenina v Krakově nebo na Bhilaj v Indii, na Wuchan v Čínské lidové republice, všude kde SSSR postavil hutní závody a uvidíme, že je co se v projekci učit. Zde by jistě více prospělo méně individualismu a více čerpání ze zkušeností sovětských projektantů a konstruktérů, to nám v projekci pomůže nejvíce.

Druhou největší příčinou zakolísání hutí v r. 1962 byla neuspokojivá práce naší dopravy, především ve IV. čtvrtletí. Naše hutní závody trpěly nedostatkem rudy, vápence, dolomitických písků, sypkých hmot, šrotu, uhlí a dalších surovin.

Jak řešit tuto věc?

Na posledním zasedání ekonomických výborů Národního shromáždění krátce před tímto plénem se ukázalo, že při všech rezervách, které u čs. státních drah dosud jsou, jako jsou rezervy v příliš vysokém správkovém stavu, v oběhu vagónů, v protisměrných přepravách, při všech těchto rezervách nenarůstala kapacita čs. železnice úměrně a v předstihu k požadavkům na převoz materiálů a zboží v naší republice. Vznikla značná disproporce. Téměř 40% bruttotunokilometrů se realizuje na hlavním tahu Most-Čierná! Kapacitu našich železnic snižují přirozené zimní klimatické podmínky. Je proto životně důležité pro naše hutní závody, aby před zimním obdobím, tj. před začátkem prosince, měly náležité zásoby rud, vápence, šrotu a základních surovin pro svou výrobu. Bez toho není myslitelná plynulá práce v zimních měsících. Ruda na zásobách v hutních závodech je použitelná bez rozmrazoven. Ruda převážená v zimě vyžaduje rozmrazování, zdržují se vozy, poškozují se a kapacita dopravy se snižuje ještě více.