Navržená organizace zajišťování správnosti měřidel vychází z této koncepce:

1. Státní měrová služba bude zajišťovat správnost státních etalonů I. a II. třídy všech fyzikálních a technických jednotek.

2. Státní měrová služba bude pomocí soustavy státních etalonů zajišťovat správnost vzorových kontrolních měřidel organizací (tzv. hlavních podnikových etalonů).

3. Organizace budou povinny předkládat své podnikové etalony ve stanovených lhůtách orgánům státní měrové služby k přezkoušení a ověření správnosti.

4. Správnost provozních měřidel budou organizace zajišťovat jejich pravidelným a systematickým porovnáváním s ověřenými podnikovými etalony.

K zajištění tohoto úkolu bude nutno vybudovat nové ústřední laboratoře úřadu a laboratoře krajských oddělení úřadu. Dále bude nutno vybavit laboratoře úřadu technickým zařízením, etalony a zvýšením počtu a kvalifikace pracovníků. Zajištění jednotnosti a správnosti všech měřidel si vyžádá období asi 10 let. Počítá se s tím, že první soubor nejdůležitějších oborů měření bude možno zajistit již koncem t. r. nebo začátkem roku příštího.

Navržená organizace umožňuje nejefektivnější organizaci měrové služby nejen v současných podmínkách, ale v důsledku zmocnění k operativním opatřením i v dalších etapách rozvoje našeho národního hospodářství.

Státní měrová služba bude ovlivňovat i rozvoj měřicí techniky. V ústředních laboratořích úřadu bude provádět výzkum v oblasti etalonáže. Mimo to bude provádět celostátně koordinaci rozvoje měřicí techniky.

Rozsah dosavadní výkonné měrové služby bude dále snižován pověřováním organizací k provádění podnikových zkoušek, nahrazujících úřední ověření. Podnikové ověřování již bylo zavedeno a státní ověřování některých druhů měřidel bylo již převedeno na organizace. Prováděcí vyhláška Úřadu pro normalizaci o zajišťování správnosti vybraných měřidel byla již projednána v připomínkovém řízení a je připravena k vydání současně s tímto zákonem. Státní technická norma o druhotných jednotkách se projednává a bude vydána během krátké doby.

V závěru bych chtěl podotknout, že progresivní koncepce zákona, a to zejména v oblasti pověřování podniků úkoly státních orgánů, se opírá o dobré zkušenosti získané při spolupráci s hlavními kontrolními středisky a organizacemi pověřenými k provádění podnikových zkoušek a o výsledky soustavné kontroly jejich činnosti. Nová úprava zákonných měr a progresivní organizace zajišťování správnosti měření vytvoří předpoklady k tomu, aby československá měrová služba mohla aktivněji a účinněji přispívat k dosažení vysokých cílů našeho národního hospodářství.

Průmyslový výbor po podrobném projednání zákona na své schůzi dne 22. března 1962 navrhuje Národnímu shromáždění, aby předložený zákon o měrové službě byl schválen v navrženém znění. (Potlesk.)

Místopředseda NS Fiala: Hlásí se někdo do rozpravy?

Do rozpravy se nikdo nehlásí, můžeme přistoupit k hlasování.

Protože nebyly podány žádné pozměňovací návrhy, dám hlasovati o celém vládním návrhu zákona najednou podle předložené zprávy výboru průmyslového.

Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.) Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s celým vládním návrhem zákona o měrové službě, a to ve znění zprávy výboru průmyslového, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění jednomyslně schválilo vládní návrh zákona o měrové službě.

Tím jsme projednali třetí bod pořadu.

Přistoupíme k projednání posledního bodu pořadu, kterým je

4. Zpráva výboru zahraničního k vládnímu návrhu (tisk 60), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k projevu souhlasu Smlouva o Antarktidě, sjednaná ve Washingtonu dne 1. prosince 1959.

Zpravodajkyní je poslankyně Prokopová, dávám jí slovo.

Zpravodajka posl. Prokopová: Soudružky a soudruzi poslanci!

Vládní návrh č. 80, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k projevu souhlasu Smlouva o Antarktidě, sjednaná ve Washingtonu dne 1. prosince 1959, má nesmírnou závažnost pro potřebné, všestranně užitečné zkoumání v oblasti meteorologie, kosmického a polárního záření a dalších důležitých vědních oborů.

Konference se zúčastnily a Smlouvu podepsaly státy: Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Jihoafrická Unie, Norsko, Nový Zéland, SSSR, USA a Velká Británie. Těchto 12 států jsou původními signatáři smlouvy. Článkem IV. smlouvy dávají se záruky, že po dobu trvání smlouvy nedojde k rozporům.

Smlouva přispívá k zmírnění mezinárodního napětí, postupnému obnovování důvěry mezi státy a naznačuje směr pro mezinárodní jednání o důležitých problémech. Antarktida, typovaná jako šestý kontinent světa, je obrovský prostor, zaujímající 14 miliónů km². Antarktida představuje rozsáhlý světadíl se značným nerostným bohatstvím a strategickým postavením. Velká vzdálenost od nejbližších kontinentů světa umožňuje zabezpečit, aby žádný stát jednoznačně neprokazoval užší materiální vztahy k antarktické oblasti. V posledním období činily některé státy totiž, například Argentina, Chile a Velká Britanie, nároky na svrchovanost nad jednotlivými částmi Antarktidy.

Na washingtonské konferenci jednalo se hlavně o odstranění rozporů, o politických a územních otázkách v Antarktidě. Z hlediska zabezpečení míru současně je nutno, aby nebylo zneužito této rozsáhlé pevniny k pukusům s termonukleárními zbraněmi, nebo k jakékoliv jiné vojenské činnosti. Zvláště pak aby bylo využito Antarktidy ku prospěchu celého mezinárodního společenství, plynoucí zvláště z podstatné vědecké činnosti. Výsledkem těchto porad byla podepsaná smlouva, která myšlenky mírového soužití a spolupráce států s rozličným společenským zřízením uplatňuje ve vztazích k zákonitostem současného mezinárodního vývoje. Smlouva je uzavřena na 30 let.

Sovětský svaz vždy usiloval o uspořádání všech otevřených mezinárodních otázek pokojnými prostředky a cestou jednání. Mírumilovná politika zemí socialistického tábora, především Sovětského svazu na základě programu XXII. sjezdu KSSS, dává plnou jistotu mírového budování a využívání všech prostředků k zabezpečení všehojnosti pro skutečně novou epochu lidstva. Význam smlouvy upravuje právní režim rozsáhlého území. Na široké platformě a za účasti všech atomových mocností bylo docíleno dohody o absolutním zákazu všech zkoušek s jadernými zbraněmi. Je vyloučeno použíti síly v jakékoli formě, čítajíc v to ozbrojenou sílu a vojenskou výzbroj.

V zájmu lidstva má Antarktida i nadále a trvale sloužit výhradně mírovým účelům. Nesmí se stát dějištěm ani předmětem mezinárodních rozporů. Mezinárodní spolupráce ve vědeckém výzkumu Antarktidy představuje podstatný přínos vědeckému bádání. Dává základ spolupráce pro rozvoj svobodného vědeckého bádání, jak tomu bylo v průběhu mezinárodního geofyzikálního roku v letech 1957 - 58. Tyto zásady odpovídají zájmům vědy a pokroku všeho lidstva. Dohoda o využití Antarktidy pro mírové účely přispěje k realizaci cílů a zásad Charty Organizace spojených národů. Článek I. smlouvy stanoví, že Antarktidy může být používáno pro mírové účely a zakazují se jakákoliv opatření vojenské povahy. Zakazuje se zřizování válečných základen a opevnění, zakazují se vojenské manévry a pokusy s jakýmikoli druhy zbraní. Výslovně pak v článku V. zakazuje se provádět v oblasti Antarktidy jaderné výbuchy a skladovat radioaktivní odpady. Zakázány jsou tudíž jakékoli jaderné zkoušky, i ty, které jsou dosud předmětem sporů při ženevských jednáních mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Jsou tudíž zakázány i menší podzemní jaderné výbuchy. V článku je však připuštěna možnost podle dohodou stanovených pravidel využití atomové energie, tj. v případě využití atomové energie pro užitek.

Přijetí ustanovení o absolutním zákazu jaderných výbuchů je velkým vítězstvím sovětské delegace na washingtonské konferenci. I když kapitalistické státy se snažily prosadit možnost provádění jaderných zkoušek podle dohody, zvítězila důsledná sovětská politika o absolutním zákazu všech jaderných pokusů.

Článek II. zajišťuje širokou svobodu vědeckého výzkumu v Antarktidě a zdůrazňuje nutnost pokračovat v mezinárodní spolupráci na tomto poli tak, jak byla prováděna během mezinárodního geofyzikálního roku. Mezi vědeckými pracovníky dochází již k úzké součinnosti, zvláště ve studiu počasí a vzdušných proudů vzájemnou výměnou zkušeností a informací. Svoboda vědeckého bádání, spojená s mezinárodní spoluprací, demilitarizace a deatomizace Antarktidy pojatá do režimu, zahrnuje nejen části zemského povrchu, ale i volné moře. V tom tkví zvláštní význam washingtonské smlouvy o Antarktidě. Smlouva je dokladem, že v mírové mezinárodní spolupráci otevírají se dobré perspektivy. V sedmé antarktické výpravě byli vědečtí pracovníci z NDR, Československa. Na stanici v Mirném zavlály ve větru a slunečním svitu vlajky SSSR, NDR, ČSSR a USA. Nelze zde uplatnit válečné hrozby z pozice síly. Je nastolena důvěra ve vztazích mezi státy. Smlouva výslovně však netvoří společné vlastnictví. Je nadále možnost získávat co největší počet států, které mají zájem pracovat v antarktické oblasti. V určité době rozdělily si Velká Británie, Francie, Norsko, Austrálie, Nový Zéland, Argentina a Chile Antarktidu na územní sektory a nad nimi vyhlásily svou svrchovanost. Sovětský svaz a USA neuplatnily konkrétní nároky na určitá území a prohlásily, že neuznávají nároky výše uvedených zemí.

Otázka politické a územní příslušnosti Antarktidy nemůže tedy být řešena jednostrannými akty, nýbrž na široké mezinárodní základně. Sovětský svaz připomněl, že antarktická pevnina byla poprvé objevena v roce 1820 ruskými mořeplavci Bellinghausenem a Lazarevem a Sovětský svaz má tudíž ve vztahu k Antarktidě historická práva, neboť Rusko bylo prvním objevitelem Antarktidy.

Dalekosáhlé smluvní úpravy o využití Antarktidy vyplývají tudíž z toho, že smlouva ukládá v článku III. právní povinnost k podstatné mezinárodní spolupráci při vědeckém výzkumu Antarktidy. Stanoví proto určité podmínky: výměnu informací o plánech, vědeckých pracích, výměny vědeckého personálu mezi výpravami a stanicemi, výměny údajů a výsledků vědeckých pozorování v Antarktidě a zajištění volného přístupu k nim. Při vzájemné výměně vědeckých pracovníků pracovali již američtí badatelé v Mirném a sovětští vědci na americké stanici. Povinnost spolupracovat při mírovém využití Antarktidy je dalším významným rysem se současným systémem kontroly a inspekce v dodržování smlouvy.

V článku VII. jsou stanoveny hlavní metody kontroly, metody inspekce a podávání zpráv států o činnosti v Antarktidě. Podle článku VII. má každá z plnoprávných smluvních stran právo jmenovat pozorovatele pro inspekci, jejichž jména oznámí ostatním smluvním stranám, které mají rovněž právo jmenovat své pozorovatele. Pro každého pozorovatele je zabezpečen volný přístup do všech oblastí Antarktidy, a to v každé době. Do volného přístupu je zahrnuto právo provádět inspekci ve všech stanicích a ve všech zařízeních, jakož i na všech námořních lodích a letadlech, na základnách, kde se vykládá nebo nakládá náklad nebo personál. Inspekční metody zahrnují i pozorování ve vzduchu i letecké snímkování bez jakéhokoliv omezení.

Zároveň je stanovena povinnost všech smluvních stran informovat ostatní smluvní strany včas o všech výpravách do oblasti Antarktidy. Týká se to lodí, občanů určitých stanic v Antarktidě obydlených, vojenského personálu a jeho vybavení, vysílaných do Antarktidy pro vědecké nebo jiné mírové účely.

Smlouvou není však stanoven zvláštní kolektivní kontrolní orgán, a pozorovatelé, jmenovaní jednou stranou, mohou provádět příslušná inspekční opatření sami nebo na základě dohody společně s pozorovateli i jiné smluvní strany, a to ve všech oblastech Antarktidy.

Článek VIII. zajišťuje všem pozorovatelům v oblasti Antarktidy vynětí z jurisdikce všech zemí s výjimkou té země, jejímiž jsou občany. Tyto zásady platí i pro vědecký personál v rámci mezinárodní spolupráce. Případné rozpory řeší se společnou konzultací a přijatelným řešením. Režim Antarktidy ve skutečnosti zabezpečuje svrchovanost každého státu na každé části Antartidy. Systém kontroly a inspekce lze hodnotit jako úspěšný výsledek jednání washingtonské konference, který daleko přesahuje rámec smlouvy.

Článek IX. stanoví kromě způsobu řešení sporů podle návrhů Sovětského svazu i možnost uzavírání jiných mezinárodních smluv. Toto usnesení bude mít pozitivní vliv na vývoj mezinárodního smluvního práva. Právní režim, zavedený smlouvou, platí podle článku VI. na oblast na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky včetně plovoucích ledovců. Toto rozšíření polární oblasti ve smlouvě o Antarktidě má důležitý politicko-strategický význam. Do demilitarizovaného antarktického pásma jižní části jsou zahrnuty jižní části tří světových oceánů, Tichého, Indického a Atlantického. Tím bude znemožněno v uvedených částech tvoření námořních základen u uvedených částí oceánů, z nichž by mohla být ovládána téměř celá jižní polokoule.