Avšak vysoké úkoly, které před naše národní hospodářství klade dlouhodobá perspektiva jeho rozvoje, vyžadují soustavně zvyšovat technickou úroveň ve všech odvětvích našeho národního hospodářství, modernizací a rekonstrukcí základních fondů, kompletní mechanizací, automatizací, elektrifikací a chemizací výroby. Bude nutno uskutečnit zásadní kvalitativní změny v technice a technologii, které výrazně ovlivní naši surovinovou a materiálovou základnu. Všechna stranická a vládní opatření se dosud neprojevila očekávanou měrou. Rozvoj vědy a techniky se dosud nepodílí na zajišťování rozvoje národního hospodářství v takové míře, jaká odpovídá cílům rychlého vybudování materiální a výrobní základny komunismu.

Základním nedostatkem na úseku rozvoje vědy a techniky je skutečnost, že nezabezpečuje plně vysokou technickou úroveň národního hospodářství. Nedostatky, které se projevily na úseku řízení technického rozvoje ve druhé pětiletce, zasahují i do začátku třetí pětiletky a stávají se brzdou rychlého rozvoje národního hospodářství.

Zejména výzkum a vývoj neřeší dostatečně ty problémy, které jsou nezbytné pro zajištění vysoké technické úrovně národního hospodářství. Jde zejména o vytvoření předpokladů pro rozvoj vysoce progresívních strojů a zařízení a progresívní technologie.

Úkoly výzkumu a vývoje nejsou řešeny s náležitým předstihem a perspektivností odpovídající výhledovým potřebám rozvoje jednotlivých odvětví a oborů, a to jak z hlediska potřeb výroby, tak investiční výstavby. Úkoly výzkumu a vývoje vznikaly často živelně zdola, bez centrální direktivní a cílevědomé orientace, která by odpovídala objektivním potřebám a možnostem rozvoje národního hospodářství.

Současný systém koordinace nevytváří dostatečné předpoklady pro zajišťování komplexního řešení hlavních vědeckotechnických úkolů vyžadujících účast řady oborů vědy a techniky a výroby tak, aby bylo maximálně využito dosavadních poznatků, výzkumu a praktických zkušeností. Dochází tak k malé spolupráci zúčastněných pracovišť, k rozptylování kapacity výzkumných a vývojových pracovišť, někdy i k duplicitě ve výzkumovědecké a vývojové práci a tím k věcné a časové nesladěnosti.

Příčiny těchto nedostatků spočívají v nedostatečné koordinaci vědeckotechnického rozvoje centrálními řídícími orgány a v nedostatečném využívání kolektivních forem práce na úseku výzkumu a vývoje.

Na vrcholném řízení vědy a techniky se dnes podílejí tři ústřední orgány, a to Státní plánovací komise, Státní výbor pro rozvoj techniky a Československá akademie věd, z nichž každý zajišťuje určitou oblast, ale žádný z nich není odpověden za centrální řízení celostátní technické politiky. Státní plánovací komise jako vrcholný hospodářský a plánovací orgán se této závažné otázce dostatečně nevěnovala a zůstala v podstatě jen na bilancování potřeb technického rozvoje bez dostatečného rozboru možností a perspektivy vědy a techniky pro rozvoj výrobních sil. Státní výbor pro rozvoj techniky a Československá akademie věd nemají pak přímou pravomoc pro prosazování realizace, takže jejich návrhy v oblasti techniky se přizpůsobovaly bilančním možnostem. Mezi těmito orgány není pak jednoznačně vymezena pravomoc a odpovědnost za řízení technické politiky a tím koordinace úkolů v této oblasti je založena jen na vzájemné spolupráci.

Nedostatky v centrálním řízení technické politiky způsobují, že plány vědy a techniky jsou odtrženy od plánu výroby a investic, hlavní koncepce rozvoje národního hospodářství se netvoří současně a v organické vazbě s hlavními koncepcemi technického rozvoje. Tím dochází ke zpožďování technického rozvoje za potřebami národního hospodářství.

Z rostoucího významu vědy a techniky pro další rozvoj našeho národního hospodářství a rozboru nedostatků v řízení vědy a techniky vychází návrh na zřízení Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky, který by byl ústředním orgánem vlády pro řízení, plánování, koordinaci a financování rozvoje vědy a techniky. Úkolem tohoto orgánu bude plánovat rozvoj vědy a techniky, účastnit se na zpracování dlouhodobých rozvojových koncepcí, koordinovat činnost Československé akademie věd, ministerstev a rozhodujících výzkumných a vývojových pracovišť při řešení důležitých komplexních vědeckovýzkumných a vývojových prací pečovat o tématické zaměření vědeckotechnické spolupráce v souladu s požadavky plánu technického rozvoje, zabezpečovat kontinuitu řešení významných výzkumných a vývojových prací a urychlené zavádění výsledků těchto prací do výroby, posuzovat technickoekonomickou úroveň vybraných investičních celků, pečovat o kádrové, hmotné a finanční zabezpečení rozvoje vědy a techniky. Státní komise bude řídit normalizaci a typizaci výroby a na tomto základě vytvářet předpoklady pro specializaci a koncentraci výroby, dále bude řídit vynálezecké a zlepšovatelské hnutí, měrovou službu a technickoekonomické informace a kontrolovat celostátně důležité výzkumné a vývojové úkoly.

Zřízení státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky umožní zrušit dosavadní Státní výbor pro rozvoj techniky a sekretariát státního plánu výzkumu Československé akademie věd, u níž zůstane pouze vědeckovýzkumné pracoviště pro sestavování plánů důležitých teoretických úkolů základního významu. Úřad pro normalizaci a měření, Úřad pro patenty a vynálezy a ostatní orgány řízené dosud Státním výborem pro rozvoj techniky budou podřízené nové Státní komisi.

Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky bude v rámci státního plánu disponovat finančními i materiálovými prostředky na konkrétní úkoly vědy a techniky a současně bude pověřena správou i rozdělováním prostředků nově vytvořeného fondu vědy a techniky. Významný úkol vedle Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky zůstává nadále Československá akademie věd, které přísluší vedle vlastní vědecké činnosti vědecké a metodické usměrňování a ovlivňování práce všech vědeckovýzkumných pracovišť a vysokých škol v oblasti základního výzkumu. Při úpravě návrhu projednávaného zákona se z této úlohy Akademie vycházelo. Zároveň však se přihlíželo k tomu, že posláním návrhu zákona o Státní komisi je vytyčit hlavní úkoly tohoto nově zřízeného orgánu. Proto návrh zákona neupravuje úkoly Československé akademie věd a předpokládá se, že tyto úkoly budou upraveny připravovaným zákonem o Československé akademii věd, jemuž tento zákon v takové úpravě v žádném směru nebrání, neboť podle projednávaného návrhu zákona Státní komise bude činnost Československé akademie věd pouze koordinovat s činností ministerstev a rozhodujících výzkumných a vývojových pracovišť.

Vedle koordinační činnosti ČSAV, ministerstev a jiných státních orgánů bude pečovat o tematické zaměření vědeckotechnické spolupráce, jakož i o koordinaci vědeckovýzkumných prací s SSSR a ostatními socialistickými státy a usměrňovat vědeckotechnické styky s kapitalistickými státy a vědeckotechnické spolupráce s méně vyvinutými zeměmi.

V čele Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky bude stát předseda, který bude členem vlády. Složení Státní komise bude stanoveno tak, aby zajišťovalo nejužší spojení řízení vědy a techniky s vypracováním dlouhodobého plánu rozvoje národního hospodářství, s výchovou kádrů, i s výrobou. Členy Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky budou náměstkové předsedy komise a významní představitelé vědy, techniky, plánování a hospodářské praxe. Obdobně, jako je tomu u Státní plánovací komise, počítá návrh zákona s tím, že pro zabezpečování stanovených významných úkolů budou zřizovány stálé a dočasné komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky.

Navrhované změny v organizaci a řízení vědy a techniky je třeba považovat za další článek široce založeného úsilí strany a vlády o podporu vědy a techniky. Bude však třeba, aby otázky řízení vědy a techniky byly i nadále prohlubovány, aby úroveň řízení vědy a techniky podpořila úsilí našich pracujících za splnění úkolů v technickém rozvoji.

Návrh zákona, předložený vládou, dává jen zásadní směrnice pro práci Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky. Podrobné vymezení úkolů jednotlivých orgánů státní správy v souvislosti se zřízením Státní komise provede vláda a závazné směrnice k zajištění zásadních úkolů rozvoje vědy a techniky stanovené vládou vydá uvedená komise.

Soudružky a soudruzi, průmyslový výbor Národního shromáždění se zabýval řízením technického rozvoje v průběhu celého druhého pololetí v minulém roce. Členové průmyslového výboru na základě průzkumu na ústředních úřadech i podnicích si ověřili závažnost nové techniky na rozvoj naší společnosti a naší ekonomiky a tím vliv na všechny úseky našeho národního hospodářství. Průmyslový výbor uvítal návrh vlády na zřízení Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky a po projednání jej předkládá plénu Národnímu shromáždění ke schválení. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Valo:

Hlási sa niekto do rozpravy? (Nikto.)

Do rozpravy sa nikto nehlási, môžeme pristúpiť ku hlasovaniu.

Pretože neboli podané žiadne pozmeňovacie návrhy, dám hlasovať o celom vládnom návrhu naraz podľa predloženej zprávy priemyslového výboru.

Sú nejaké námietky proti tomuto spôsobu hlasovania? (Neboli.)

Nie sú.

Kto teda súhlasí s celým vládnym návrhom zákona o zriadení Štátnej komisie pre rozvoj a koordináciu vedy a techniky, a to podľa znenia zprávy priemyslového výboru, nech zdvihne ruku. (Deje sa.)

Je niekto proti? (Nikto.)

Zdržal sa niekto hlasovania? (Nikto.) Ďakujem.

Tým Národné zhromaždenie jednomyseľne schválilo návrh zákona o zriadení Štátnej komisie pre rozvoj a koordináciu vedy a techniky.

Pristúpime k prejednaniu štvrtého bodu programu, ktorým je

1. Zpráva výboru zahraničného k vládnemu návrhu (tisk 77), ktorým sa predkladá Národnému zhromaždeniu Československej socialistickej republiky k prejavu súhlasu Zmluva o štátnom občianstve vydaných žien, dojednaná v New Yorku dňa 20. februára 1957 a podpísaná za Československú socialistickú republiku dňa 3. septembra 1957.

Zpravodajkyňou je posl. Danielová, dávam jej slovo.

Posl. Danielová: Soudružky a soudruzi poslanci!

Dne 20. února 1957 byla v New Yorku sjednána Úmluva o státním občanství vdaných žen, která byla podepsaná za ČSSR dne 3. září 1957. Návrh Úmluvy byl vypracován orgány O SN a Úmluva byla přijata na XI. Valném shromáždění OSN a dne 20. února 1957 otevřena k podpisu.

ČSSR zastává, stejně jako ostatní státy socialistického tábora stanovisko, že úprava státního občanství a tím tedy i úprava státního občanství vdaných žen, spadá do vnitřní pravomoci jednotlivých států. Každý stát je i podle mezinárodního práva výlučně oprávněn rozhodovat o tom, koho bude pokládat za svého občana - tj. komu přizná občanská práva a od koho bude vyžadovat plnění občanských povinností. Vzhledem k tomu však, že nejvýznamnější články Úmluvy jsou v souladu s čs. právními předpisy, a že Úmluva může účinně napomáhat při řešení takových případů státního občanství vdaných žen, které jsou v mezích suverenity jednotlivých států, byla Úmluva za ČSSR podepsána.

Z různosti zákonodárství jednotlivých států v otázkách státního občanství vznikají v praxi často neblahé důsledky, např. určitá osoba může zůstat bez státního občanství, tj. stane se bezdomovcem (žena sňatkem s cizincem v určitých státech ztrácí své dosavadní státní občanství a přitom třeba nenabude automaticky státní občanství manžela). Těmito důsledky jsou v převážné míře postiženy ženy, jimž většina právních řádů v západních zemích nepřiznává rovnoprávné postavení s muži, zejména v tom smyslu, že platí právní zásada: žena následuje státní občanství manžela.

Účast na Úmluvě nám dá právo očekávat a vyžadovat od druhých smluvních stran v zásadě stejný právní režim úpravy státního občanství vdaných žen, jaký je podle našeho platného zákonodárství a dále Úmluva právně zakotvuje zásadu rovnoprávnosti žen v důležité oblasti problematiky státního občanství. Je možno říci, že rovnoprávnost v této oblasti má přímo klíčový význam v celém komplexu problémů rovnoprávného postavení ženy, protože státním občanstvím se určuje svazek osoby s určitým státem, z něhož vyplývají základní občanská práva a povinnosti.

Úmluva rovněž proklamuje ve své preambuli zásadu Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN, že "každý člověk má právo na státní občanství" a že "nikdo nemůže být svévolně zbaven svého státního občanství, ani práva na změnu státního občanství", což má svůj mezinárodně politický význam.

V preambuli Úmluvy se dále praví, že se signatáři dohodli na uvedené Úmluvě ve snaze spolupracovat s OSN v zájmu podpory všeobecného respektování a zachovávání lidských práv a základních svobod pro všechny bez rozdílu pohlaví. I tato myšlenka vedla náš stát k tomu, aby se na Úmluvě podílel.

Nejvýznamnějšími jsou články 1 a 2.

V článku 1 a 2 se hovoří o tom, že každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani uzavření nebo rozvedení manželství mezi jeho příslušníkem a cizincem, ani změna státního občanství manžela, nemohou mít samy o sobě vliv na státní občanství jeho ženy.

Přijme-li manžel jiné státní občanství, nebo zřekne-li se státního občanství, nenásleduje ho podle článku 3 manželka automaticky, nýbrž má plné právo ponechat si státní občanství dosavadní.

V článku 3 se hovoří o tom, že každý smluvní stát souhlasí s tím, že cizinka provdaná za jeho státního příslušníka, může na vlastní žádost získat státní občanství svého manžela na základě zvláštního naturalizačního postupu. Udělení tohoto státního občanství může být omezeno v zájmu státní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.

Zásady obsažené v článku 1 a 2 jsou v souladu s naším právem a proto můžeme jenom přivítat, že tyto zásady, které odpovídají principu rovnoprávnosti žen, jsou obsaženy v mnohostranné mezinárodní smlouvě a dostávají tak široké uplatnění.

Články 4-12 obsahují závěrečná ustanovení Úmluvy.

Článek 8 jedná o výhradách k Úmluvě. V odstavci 1 se říká, že při podpisu, ratifikaci nebo přístupu může každý stát učinit výhradu k článkům této Úmluvy s výjimkami článků 1 a 2.

Jak se praví v důvodové zprávě, byla do Úmluvy pojata proti hlasům socialistických států, obvyklá diskriminující klausule, vylučující z okruhu účastníků Úmluvy některé socialistické státy (Německou demokratickou republiku, Čínskou lidovou republiku, Korejskou demokratickou republiku, Vietnamskou demokratickou republiku), jakož i ustanovení o obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora (čl. 10)

Žádný ze socialistických států, účastníků Úmluvy - Úmluvu ratifikovaly již Sovětský svaz, Běloruská SSR, Ukrajinská SSR,Maďarská lidová republika a přistoupily k ní Polská lidová republika, Rumunská lidová republika, Bulharská lidová republika a Albánská lidová republika - neuplatnil v Úmluvě žádnou výhradu; navrhuje se proto, aby i ze strany ČSSR byla Úmluva ratifikována bez výhrad.

Důvodová zpráva k tomu říká:

Otázka, zda uplatnit výhradu k obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora, zakotvené v mezinárodní smlouvě, je posuzována individuálně při projednávání každé mezinárodní smlouvy; záleží na politické účelnosti věci. Právo činit výhrady je projevem státní svrchovanosti; výrazem. téže svrchovanosti je od výhrad upustit.

V případě Úmluvy o státním občanství vdaných žen je účast ČSSR na Úmluvě politicky účelná a obligatorní jurisdikce Mezinárodního soudního dvora v oblasti upravované Úmluvou, nevyvolává zásadních námitek.