Technickým rozvojem je možno dát obrovské rezervy do služeb národního hospodářství. Tak například víme, že manipulací s materiálem je u nás zaměstnáno 1 400 000 pracovníků. Do roku 1965 má se na tomto úseku ušetřit 80 000 pracovníků. To nejde pomocí právnické činnosti, ale rozvojem plynulé, pásové, pneumatické a hydraulické dopravy.

Jiný příklad. Budeme-li rozvíjet hydraulickou těžbu a dopravu uhlí tak, že v roce 1980 dosáhneme tímto způsobem 10 mil. tun těžby, pak můžeme ušetřit na investicích přes 1 miliardu korun, na provozních nákladech asi 7 miliard korun a v jediném roce 1980 asi 10 tisíc horníků. Na svých průzkumech zjistil průmyslový výbor však mnohé závody, které si důležitost technického rozvoje již uvědomují. V celém světě jsou známé naše motocykly Jawa a není náhodou, že v ČZM Strakonice mají 154 pracovníků v technickém rozvoji, z toho 45 konstruktérů. Stejně tak je tomu i v našem progresivním závodě ZPS Gottwaldov, kde na úseku technického rozvoje pracuje 153 konstruktérů a technologů.

V letošním roce studuje při zaměstnání na vysokých školách asi 26 000 posluchačů, tj. zhruba 1/3 Všech studentů vysokých škol. Ve spojení s tím slyšíme často na našich závodech i v družstvech: "Vždyť to nejde, udělá nám to ve výrobě díru, kdo potom bude pracovat na poli"?

Je pravdou, že odcházejí-li lidé do školy nemá je kdo zastoupit a vznikají potíže. Příkladné řešení tohoto problému našly kolektivy na sovětských závodech. Odchází-li pracovník z kolektivu do školy, zavazují se zbývající členové kolektivu, že udělají práci za něho bez náhrady. Ale není to tak zcela zadarmo. Žádají na něm, by se za to dobře učil, aby jim chodil ukazovat své vysvědčení a jestliže se řádně neučí, odvolají ho. Tak se zvyšování vzdělání stává záležitostí celého kolektivu, řeší úbytek pracovníků a vede zároveň k morální odpovědnosti posluchače. Jsme toho názoru, že bychom měli tuto dobrou sovětskou praxi zavádět na našich závodech a v družstvech.

Třetí pětiletka byla naší stranou charakterizována jako pětiletka obratu v nové technice. V roce 1961 jsme udělali v tomto směru jen první kroky, ačkoliv například na vědu a výzkum se dalo loni více než 4 miliardy korun a letos se podle rozpočtu dává celkem přes 5 miliard korun. Cítíme však všichni, že technický rozvoj musí se neodvratně stát hlavním činitelem dalšího vývoje našeho hospodářství, má-li být zajištěna vysoká životní úroveň našeho lidu.

V řízení technického rozvoje však je dosud celá řada nedostatků. Jedním z nich je zajišťování komplexnosti technického rozvoje. Co nám pomůže, že někdo má dobrou myšlenku, nebo že se dokonce zhotoví prototyp, když pak od návrhu do sériové výroby dokonalejší techniky je často velmi dlouhá doba. Viděli jsme často zklamání na Brněnském veletrhu, když návštěvník pochválil stroj a pak se zeptal, kdy ho dostane koupit. Problematikou zajišťování komplexnosti technického rozvoje zabývali jsme se v Kyjevě v Institutu automatiky. Jak to tam dělají? Institut automatiky patří Státní plánovací komisi. Tato určí výzkumnou a vývojovou tématiku, kterou řeší institut svými vědci a inženýry. Navržené prototypy vyrobí ve svých rozsáhlých dílnách a vyzkouší je v praxi na některém ze závodů. Jestliže se prototyp osvědčí, pak Státní plánovací komise zamontuje výrobu vyzkoumaného a vyzkoušeného zařízení do operativního plánu toho kterého resortu. A tak od tématiky přes výzkum, výrobu prototypu až po sériovou výrobu nového zařízení je odpovědnost v jedněch rukou, technický rozvoj je řízen centrálně. Náš průmyslový výbor velmi rád schválil návrh na zřízení státní komise pro koordinaci vědy a techniky, jíž se komplexnost zajišťování technického rozvoje do značné míry řeší i v naší republice.

V řízení technického rozvoje nejde však jen o komplexnost. Na našich závodech i ministerstvech často vidíme, že za technický rozvoj je považován pouze plán výzkumu a vývoje, normalizace a poloprovozy. Já si, soudruzi, myslím, že tady jde o velké zúžení rozsahu technického rozvoje. Každý pracovník v průmyslu i v zemědělství ví, že největší podíl technického rozvoje se rodí v investicích, ať už jsou tyto prováděny z jakýchkoliv zdrojů, dále při generálních, středních i malých opravách, ve výzkumu a osvojování, při změně technologie, ze zlepšovacích návrhů a podobně. Chápeme-li technický rozvoj jen jako výzkum a osvojení, pak zjišťujeme často jen velmi slabou souvislost s úkoly státního plánu, které má podnik zajišťovat. Bylo však již zdůrazněno několikrát, že státní plán musí znovu dostat patřičnou autoritu. Proto je nutno vytvářet techniku především pro zajištění ukazatelů státního plánu a ne mít nějaký tajemný plán technického rozvoje, který má s úkoly, před nimiž závod stojí, jen velmi málo společného. Úkolem nás pracovníků průmyslu je zajišťovat zvýšení dopravy,úsporu živé práce, snížení nákladů technickým rozvojem, ať již tento vzniká kdekoliv. Je nutno rozhodně potírat takový názor, že plán technického rozvoje je jedna věc a státní plán podniků ve výrobě, ve zvyšování produktivity, ve snižování nákladů je věc druhá. V průmyslu technický rozvoj pro technický rozvoj je asi totéž jako v umění l'art pour l'artismus. Technický rozvoj nesmí být ani nikdy svým zaměřením tak dlouhodobý, že výsledku nikdy nedosáhneme. Má zajišťovat plnění ukazatelů státního plánu letos, za rok, za tři, za pět let a ne království nebeské až po smrti.

Průmyslový výbor našeho Národního shromáždění zjišťoval v říjnu minulého roku, zda jsme schopni svými vlastními silami řešit všechny technické problémy, které se v jednotlivých odvětvích průmyslu vyskytují. Odpověď jsme hledali na SPK, v ČSAV, ve SVTR, v ZPS Gottwaldov, ČZM Strakonice, TOS Kuřim, ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí, v Severočeských chemických závodech, v Železárnách v Podbrezové a v Třinci. Odpověď vyzněla jednoznačně - nejsme. Situace je totiž, soudruzi, taková. Chci-li například vyřešit komplexní automatizaci vysoké pece, musím přidělit na řešení problému poměrně velký počet hutních výzkumníků. Chci-li vyřešit přímou redukci železa z rud, to opět vyžaduje velký počet výzkumníků. A tak, kdybychom si vybrali pět, možná deset takových velkých problémů, zjistili bychom, že jsme vyčerpali prakticky již všechny své odborníky. A přitom důležitých problémů, které před hutnictvím stojí, jsou desítky a desítky.

Jak tedy věc řešit? Přišli jsme k názoru, že je nutno podstatně zúžit škálu zkoumaných problémů, aby na jeden problém nepřipadal zlomek výzkumníka, ale několik, řekněme 5, 10 výzkumníků a že ostatní problémy je nutno řešit ve spolupráci se státy naší socialistické soustavy. Že je nutno v daleko větší míře přejímat to, co již bylo vyzkoumáno a co se osvědčilo. K tomu máme velmi příznivé podmínky, protože na světě není tak progresívního hutnictví, jako je hutnictví SSSR. Sovětský svaz má dnes k dispozici 350 000 vědeckých pracovníků, sovětské školy připravují více než 20 mil. duševních pracovníků, v SSSR je více než 4 tisíce vědeckých institucí. Tento obrovský technický potenciál dnes uznávají i v USA. Američané sami např. říkají, že po vzoru sovětských hutí musí rychle zvýšit procento aglomerátu ve vsázce, vyrábět aglomerát samohutný, zvýšit tlak na sazebnách vysokých pecí a realizovat všechna opatření, jimiž sovětské hutnictví poskočilo kupředu.

Přeceňování vlastních sil v technickém rozvoji vede ke tříštění sil. Déle je nutno uznat zcela objektivně, že vzhledem k většímu podílu techniků a inženýrů v sovětských hutích, vzhledem k velkému počtu metalurgických závodů, vzhledem k daleko větší absolutní výrobě nežli je tomu u nás, bude SSSR vždy v hutní technice před námi a ze tedy převážnou částí našich technických zdrojů budou sovětské zkušenosti a že o jejich aplikaci u nás půjde především. Přitom však i nadále bude u nás existovat celá řada československých specifických hutnických problémů, jako např. využití komplexních rud, obohacování chudých rud, v hornictví např. mechanizace těžby v nízkých uhelných slojích ostravsko-karvinského revíru a další, které musíme řešit nutně vlastními silami, protože jsou pro nás specifickými. Ve spojení s přejímáním sovětských zkušeností chtěl bych zvláště vyzvednout nutnost spolupráce v oboru automatizace. Jde o to vypracovat konkrétní solidní program automatizace v naší republice, z něhož by bylo zřejmé, co se kde, kdy a jakými prostředky v automatizaci udělá. V tomto směru budou pro nás sovětské zkušenosti neocenitelným přínosem.

Ve spojení s řízením techniky chci se zmínit ještě o jedné věci. Myslím, že nemůže být diskuse o tom, že účelem techniky je sloužit rozvoji výroby. Aby toto spojení techniky s výrobou bylo největší, je odpovědnost jak za výrobu, tak i za techniku vložena na hutních závodech Sovětského svazu do rukou jedné osoby, hlavního inženýra. Tak se stalo i u nás po vyjití prvého dokumentu strany a vlády o hutích v roce 1951. Na sovětských závodech je tomu tak stále, ale u nás už ne. Zmizel hlavní inženýr, pracovník nesoucí odpovědnost za výrobu i techniku v jedné osobě. A místo toho byl zaveden jednak technický náměstek a jednak výrobní náměstek. Uváděly se důvody, že odpovědnost i za techniku i za výrobu je na jednoho mnoho. Jistě, že to není maličkost, ale roztržením odpovědnosti byla všude více či méně porušena jednota výroby a techniky.

Sovětské hutní závody jsou ve své většině větší nežli závody naše a starostí je tedy na nich jistě více. Tak např. Magnitogorský hutní kombinát vyrábí více oceli nežli celá naše republika, ale přesto odpovědnost za výrobu i za techniku byla a je i nadále v jedněch rukou, v rukou hlavního inženýra.

Ke zkušenosti, že oddělení techniky od výroby hutím neprospívá, přišli nedávno i pracovníci našeho největšího hutního závodu NHKG. Vrátili se proto znovu k osvědčenému sovětskému systému, který spojuje odpovědnost za výrobu i za techniku v jedné osobě.

Soudruzi!

Naše země vynakládá na rozvoj hospodářství v letošním roce 52,6 % svého velkého státního rozpočtu. Avšak i těchto téměř 65 miliard korun by bylo málo, kdybychom je nevyužívali efektivně s rozmyslem, kdybychom nešetřili každou korunou. Bohužel nutno říci, že tomu tak vždy není. To ukázala např. revize projektu Jihomoravských tažíren a trubkáren ve Veselí nad Moravou. Pro tento závod bylo podle původního projektu uvažováno s 36 mostovými jeřáby o nosnosti 5 až 12 tun. Revize projektu však ukázala, že je možno nahradit 28 jeřábů řetězovými dopravníky, čímž se značně sníží investiční náklady a zvýší produktivita práce o 300 %. Kromě toho nový způsob řešení dovoluje zautomatizovat kontrolu tyčového materiálu.

Za promyšlení stojí i další skutečnost. Do strojírenství má být do r. 1980 dodáno asi 60 000 jeřábů. Kdyby se to uskutečnilo, připadlo by u nás na 100 dělníků 10 jeřábů, ačkoliv v současné době máme poměrem 1,25 jeřábů na 100 dělníků nejlépe vybavenou strojírenskou výrobu na světě a výrazně předstihujeme i USA, kde na 100 dělníků připadá v průměru 0,98 jeřábu.

Tyto příklady ukazují na zastaralé koncepční metody řešení, vedoucí k plýtvání prostředky. Na sovětských závodech můžeme vidět naopak na každém kroku důkazy o tom, jak s poměrně malými prostředky zavádí se vysoce účinná technika, která skutečně řeší úzká místa ve výrobě a hospodaření. My chceme často mít techniku i se zlatou ořízkou, ale její efektivnost nedáváme vždy na prvé místo. Československá koruna je drahá věc a zaslouží si, abychom ji vždy čtyřikrát obrátili než ji někam dáme.

To jsou některé problémy, jimiž jsme se zabývali u nás v průmyslovém výboru. Zjišťujeme, že některé z nich již našly svá řešení, některé jsou již rozpracovány. My se budeme problematikou technického rozvoje zabývat soustavně dále. Víme však, že jakékoliv dobré usnesení, jakýkoliv dobrý záměr je přínosem jen tehdy, uplatní-li se v národním hospodářství, přinese-li ovoce v dalších výrobcích, ve zvýšení produktivity, ve snížení nákladů. Aby se tak stalo, k tomu je třeba houževnaté práce tisíců rukou a hlav. Hlavním podílem účasti pracujících musí být proto nutně účast na realizaci. Usnesení, návrhy, připomínky, to jsou jen jiskry, z nichž je nutno oheň teprve udělat. Účast na technickém rozvoji musí být nutně především účastí na realizaci techniky, na jejím osvojování a využívání.

Naši lidé jsou bystří a přemýšliví. Máme 50 000 výzkumných a vývojových pracovníků Máme k dispozici osvědčené a velmi účinné zkušenosti Sovětského svazu. Máme k dispozici rozsáhlý park ve všech průmyslových odvětvích. Podřídíme-li všechny tyto zdroje potřebám národního hospodářství, bude rok 1962 dalším velkým vítězstvím našich národů. (Potlesk.)

Místopředseda NS Fiala: Dávám slovo posl. Kaplanovi.

Posl. inž. Kaplan: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

Jednou z otázek mimořádné důležitosti, s níž se setkáváme neustále na našich pracovištích, při výkonu poslaneckého mandátu ve volebních obvodech i při našich jednáních na půdě Národního shromáždění, je otázka zabezpečení investiční výstavby.

K této otázce hovořil ve své zpravodajské zprávě také místopředseda našeho Národního shromáždění soudruh Valo a náležitou pozornost jí věnoval ve svém exposé i ministr financí soudruh Ďuriš. Také já bych chtěl svůj diskusní příspěvek zaměřit k některým problémům plnění úkolů investiční výstavby v roce 1962 a v dalších letech naší třetí pětiletky a dotknout se krátce celého problému i situace v investiční výstavbě našeho chemického průmyslu, který plní vedle průmyslu strojírenského největší úkoly ve třetí pětiletce.

Objem investic do národního hospodářství se v roce 1960 zvýšil o 12,5 %, v roce 1961 o 8,0 % a na rok 1962 se plánuje zvýšení o 5,9 %. Tempo zvyšování se tedy zpomaluje. Dochází k vážným strukturálním odchylkám od třetí pětiletky. Centralizovaná investiční výstavba zaostává za třetím pětiletým plánem, zatímco decentralizovaná investiční výstavba se oproti třetímu pětiletému plánu zvyšuje.

Situace je dále zhoršována neplněním kvalitativních ukazatelů a zanedbáváním efektivnosti výstavby. Neplní se ani úkol snižování nákladů na výstavbu, ani zkracování lhůt, u mnohých staveb nejsou dodržovány technologické ani ekonomické parametry.

Situaci v investiční výstavbě, za které byl řešen plán na rok 1962, je tedy možno charakterizovat asi takto:

Na jedné straně vlivem soustavného neplnění programu výstavby na centralizovaných stavbách a vlivem značného zvyšování rozpočtových nákladů na jednotlivé stavby, došlo ke značnému zvýšení potřeby dodávek, zejména strojů a zařízení pro centralizované stavby proti dodávkám plánovaným a hmotně zabezpečeným ve třetím pětiletém plánu.

Na druhé straně, vzhledem k celkové situaci v národním hospodářství, zejména v metalurgické výrobě, strojírenské výrobě a jejím zajištění kovy, nutností řešit propady v bilanci zahraničního obchodu především dodávkami strojů a zařízení, nepodařilo se udržet zdroje dodávek pro investiční výstavbu ani na úrovni předpokládané třetím pětiletým plánem.

Proti původnímu plánu nebylo v roce 1961 na centralizovaných stavbách splněno za 1,8 mld Kčs investic. To znamená, že proti třetímu pětiletému plánu došlo v průběhu let 1960 a 1961 ke zpoždění ve výstavbě centralizovaných staveb v rozsahu 3,4 mld Kčs, z toho téměř 2,0 mld Kčs v dodávkách strojů a zařízení.

Kromě toho dochází k pomalejšímu snižování rozestavěnosti, než předpokládá 3. pětiletý plán a k pozdnímu uvádění kapacit do provozu.

Vzhledem k narůstající disproporci zejména v potřebách dodávek strojů z ministerstva těžkého strojírenství a kapacitními i materiálovými možnostmi, a to nejen pro rok 1962, ale i další léta, bylo třeba radikálně omezit zahajování nových staveb průmyslových ministerstev. I přes tento zásah konečná úprava plánu znamená ve svých důsledcích zpomalení postupu výstavby na rozestavěných centralizovaných stavbách proti předpokladům třetí pětiletky.

Ze 101 centralizovaných staveb, které měly být dokončeny v r. 1961, bylo ke dni 31. 12. 1961 zcela dokončeno pouze 31 staveb, tj. 32 %.

Plán na rok 1962 v investiční výstavbě je schválen v rozsahu 57, 6 mld. Kčs, z toho stavební práce 34,3 mld. Kčs, dodávky strojů a zařízení, nářadí a inventáře v rozsahu 19,6 mld. Kčs a generální opravy strojů 3,68 mld. Kčs. Uvedený rozsah investiční výstavby je proti třetí pětiletce nižší, vcelku téměř o 1 mild. Kčs. V centralizované výstavbě asi o 900 mil.

Nejvážnějším problémem schváleného plánu i po jeho snížení je zabezpečení vysokého přírůstku dodávek strojů a zařízení pro centralizovanou výstavbu.

Největší přírůstek dodávek strojů pro centralizované stavby je plánován u podniků ministerstva těžkého strojírenství a představuje zhruba 1,7 mil. Kčs.

Ve třetí pětiletce bylo uvažováno, že se v roce 1962 zahájí 220 centralizovaných staveb o celkové rozpočtové ceně 21,9 mld. Kčs. Předložený návrh počítá, že se v roce 1962 zahájí 134 staveb o rozpočtové ceně 11,7 mld. Kčs, z toho v průmyslových odvětvích 48 staveb o rozpočtové ceně 8,3 mld. Kčs.

Za těchto okolností není možno dále zvyšovat seznam staveb zahajovaných v roce 1962 o bude nutno podstatně omezit i zahajování staveb v roce 1963, kdy prakticky nebude možno zahájit v průmyslu ani všechny stavby odsunuté z roku 1962.