Předseda Národního shromáždění Fierlinger a místopředsedové Fiala, dr. Kyselý, Pospíšil.

Členové politického byra ÚV KSČ první tajemník ÚV KSS Bacílek, místopředseda vlády Barák, Pavol David, místopředseda vlády a předseda Státní plánovací komise inž. Šimůnek; kandidáti politického byra ÚV KSČ Hlína, Kolder, místopředseda vlády Strechaj; tajemník ÚV KSČ Dubček; ministři dr. Neuman, Biľak, Václav David, Krajčír, Krosnář, arm. gen. Lomský, Majling, Štrougal, dr. Kahuda, dr. Vlasák a inž. Púčik.

263 poslanců podle prezenční listiny.

Předseda Fierlinger (zvoní): Zahajuji přerušenou 9. schůzi Národního shromáždění.

Přistoupíme k projednávání druhého bodu pořadu, kterým je

2. Zpráva výboru zahraničního k návrhu presidenta republiky (tisk 54), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu Smlouva o přátelství a spolupráci mezi Československou socialistickou republikou a Indonéskou republikou, podepsaná v Praze dne 29. května 1961.

Zpravodajkyní je poslankyně Míšková, dávám jí slovo.

Zpravodajka posl. Míšková: Soudružky a soudruzi poslanci!

Naše přátelské vztahy s Indonéskou republikou se rozvíjejí po mnoho let. Již v době, kdy indonéský lid bojoval za osvobození své země od koloniální nadvlády, měl plné sympatie našeho lidu.

Nezůstal osamocen ani tehdy, kdy bojoval proti kontrarevolučním bandám. Naše přátelství je stále upevňováno hospodářskou, obchodní i kulturní spoluprací. Důkazem dobrých vztahů obou zemí byla návštěva presidenta Indonéské republiky dr. Ahmada Sukarna ve dnech 25.-29. května letošního roku. Za svého pobytu se president Indonéské republiky seznámil s budovatelskými výsledky našeho lidu a přesvědčil se o upřímných vztazích a vřelém přátelství, které chová československý lid k lidu Indonésie. Během této návštěvy došlo k četným rozhovorům mezi představiteli obou států, které byly vedeny v ovzduší srdečnosti a vzájemného porozumění.

Plně potvrdily shodu názorů na základní otázky mezinárodních vztahů, zejména na politiku mírového soužití, a v této souvislosti byl vysloven oboustranný souhlas se závěry Bandungské konference asijských a afrických států, dále na zajištění všeobecného a úplného odzbrojení pod účinnou mezinárodní kontrolou, i shodné stanovisko v otázce nutnosti definitivní likvidace kolonialismu ve všech jeho formách. Shodné stanovisko zaujali představitelé obou států i k situaci v Západním Irianu.

Presidentem Československé socialistické republiky byl potvrzen oprávněný nárok Indonésie na tuto část jejího území, jež je stále pod cizí nadvládou.

Zároveň bylo konstantováno s oboustranným uspokojením, že vzájemné vztahy mezi oběma státy, zejména v osobních stycích politických představitelů, účinně přispívají k prohloubení vzájemného porozumění a přátelských vztahů mezi oběma zeměmi. Začátkem minulého roku to byla delegace Národního shromáždění, vedená předsedou NS s. Fierlingerem, která navštívila Indonésii, a jistě soudruzi poslanci vzpomínají na krásné přivítání a nezapomenutelné krásy v této zemi.

Na úseku hospodářských a obchodních styků na základě již uzavřených dohod jsme zajistili rovněž dobré výsledky ve prospěch obou zemí. Kulturní spolupráce dosud umožnila a bude jistě i nadále prohlubovat možnosti poznání bohaté kultury a života obou zemí. Překážkou pro tato poznání nemohou být ani dálky, které jsou mezi oběma zeměmi.

Rozloha této země je poměrně veliká, zahrnuje malé a velké ostrovy o celkové ploše asi 1,9 mil. km². Indonésie je zemědělským státem a většina obyvatel, kterých je přes 90 mil., pracuje v zemědělství. Základem této výroby je rostlinná výroba. Ve sklizni některých plodin a jejich množství, jako kaučuku, je prvá na světě. Další obživou lidu je i lov perel a rybolov. Průmysl je zde však málo rozvinutý, je převážně potravinářský. Země má však nedozírné nerostné bohatství rud, uhlí a ropy. Jistě jsou tu velké předpoklady pro další rozvoj průmyslu.

Není to náhodou, že zůstává stejný odkaz po koloniálním panství všem zemím, a to hospodářská zaostalost a chudoba země, s kterou se lid jistě v krátké době za pomoci svých přátel vyrovná. Je to i snaha naší republiky, abychom se podle uzavřených hospodářských dohod za souhlasu a přání indonéské vlády podíleli dodávkami investičních celků a výrobků na plnění Indonéského osmiletého plánu rozvoje. Naše snaha je prováděna v naprosto přátelské pomoci na základě našich možností pomáhat méně vyvinutým státům budovat jejich samostatnost a odpoutat se od závislosti na bývalých koloniálních státech. Je to i v programu Prohlášení komunistických a dělnických stran moskevských porad, který naše vláda realizuje.

Jistě to bude posila pro budování šťastnějšího života indonéského lidu, který jde cestou nezávislé zahraniční politiky, politiky pozitivní neutrality, opírající se o přátelství se všemi zeměmi.

Od r. 1950 je Indonésie členem OSN, zúčastnila se jednání Bandungské konference a přijala její zásady, které uvádí v život. Takováto politika není však po chuti západním imperialistům, kteří se snažili již v r. 1958 kontrarevolučním pučem přivést tuto zemi na cestu své politiky. Indonésie však těmto pokusům úspěšně čelí, poněvadž zná ze svých zkušeností, jaké dobrodiní je možno od imperialistů očekávat. Dobře však ví, že se může spoléhat na přátelskou spolupráci a pomoc zemí socialistického tábora v čele se SSSR.

Politika aktivní neutrality Indonésie se v poslední době projevila i při řešení dalších mezinárodních problémů a v nedávných dnech na konferenci nezávislých zemí v Bělehradě, kde president Sukarno mimo jiné zdůraznil, "že dnešní situace ve světě není výsledkem ideologického konfliktu mezi dvěma bloky. Řekl, že jde o konflikt mezi novými silami a starými silami, které chtějí udržet své pozice. Odsoudil kolonialismus a imperialismus a vyslovil své stanovisko k nutnosti odzbrojení a mírového řešení německé otázky." Zúčastnit se aktivní práce na upevnění míru je tedy snahou obou našich národů a bude jistě přispívat k prohloubení našich přátelských vztahů, tak jak o tom pojednává významný dokument, který představitelé obou zemí dne 29. května 1961 v Praze podepsali. Je to Smlouva o přátelství a spolupráci mezi Československou socialistickou republikou a Indonéskou republikou, kterou president Československé socialistické republiky soudruh Antonín Novotný předkládá ve smyslu čl. 42 ústavy Národnímu shromáždění k projednání a k souhlasu.

Tato smlouva plně odpovídá duchu naší socialistické ústavy, je v ní vytyčena ta zásada, že naše socialistická republika jako pevný článek světové socialistické soustavy chce žít v míru a přátelství se všemi národy světa a přispívat k mírovému soužití a k dobrým vztahům mezi státy s různým společenským zřízením.

Obdobné smlouvy o přátelství a spolupráci jsou již uzavřeny s Etiopií a Kambodžou, v nichž vyjadřuje naše vláda stanovisko žít v míru a přátelství a pomáhat hospodářsky méně vyvinutým zemím.

Smlouva obsahuje 7 článků a má velký význam pro další rozvoj hospodářské pomoci, hlavně pak v boji obou států za upevnění světového míru.

Významným ustanovením smlovy jsou články 1-2, v nichž se oba státy zavazují zúčastnit se všech mezinárodních aktů, jejichž cílem je zajištění světového míru a bezpečnosti a likvidace kolonialismu ve všech jeho projevech, vyměnit si názory na řešení všech mezinárodních otázek, týkajících se zájmu obou stran.

V článcích 3-4 smlouva obsahuje závazky obou zemí rozvíjet vzájemnou spolupráci na základě vzájemného respektování, svrchovanosti a nevměšování se do vnitřních záležitostí, rovnoprávnosti a vzájemných výhod, a řešit případné spory výlučně mírovými prostředky.

V čl. 5-6 se klade důraz na rozvíjení spolupráce mezi Československou socialistickou republikou a Indonésií v oblasti hospodářské, kulturní a vědecko-technické.

Článek 7 obsahuje ustanovení o sjednání této smlouvy na neomezené časové období, jež zůstává v platnosti, dokud ji kterákoliv ze smluvních stran nevypoví písemně 12 měsíců předem.

Poněvadž se jedná o mezinárodně politickou smlouvu, je třeba, aby podle čl. 42 ústavy Národní shromáždění s ní vyslovilo souhlas.

Smlouva pak bude ratifikována a nabude platnosti dnem výměny ratifikačních listin.

Z obsahu návrhů je zřejmé, že jde o smlouvu, která je uskutečněním myšlenky mírového soužití mezi státy s různým společenským zřízením a která významně přispěje k dalšímu všestrannému rozvíjení vztahů mezi Československou socialistickou republikou a Indonésií.

Soudružky a soudruzi, vítáme jistě všichni uzavření této smlouvy, smlouvy, jež zajišťuje věčné přátelství a spolupráci ku prospěchu lidu obou zemí. Radujeme se z možnosti hlubšího poznání kultůry lidu Indonésie, z poznání jeho krásných tanců a zpěvů. Při loučení na ruzyňském letišti prohlásil president dr. Ahmed Sukarno, že nás sice dělí moře, avšak naše srdce budou si blízká, jako srdce nejbližších přátel.

Zahraniční výbor NS projednal návrh smlouvy ve své schůzi dne 13. září 1961 a jednomyslně doporučuje, aby Národní shromáždění Československé socialistické republiky projevilo se smlouvou o přátelství a spolupráci mezi Československou socialistickou republikou a Indonéskou republikou podepsanou v Praze dne 29. května 1961, svůj souhlas. (Potlesk.)

Předseda Fierlinger: Děkuji zpravodajce posl. Míškové.

Do rozpravy se přihlásil posl. akademik Klečka, dávám mu slovo.

Posl. akademik Klečka: Pane ministře a předsedo Prozatímního národního shromáždní, pane Saerul Saleh, vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

Jako člen parlamentní delegace, která navštívila počátkem loňského roku Indonésii, měl jsem příležitost poznat bohatou historii této země, která se často obrazně označuje jako korále navlečené na šňůře rovníku. Během několika dnů, na které v životě nelze zapomenout, nahlédli jsme do přírodního a kulturního bohatství Indonésie a především do bohatosti tvůrčích sil jejího statečného a krásného lidu, který dne, kdy se vymanil z feudálního a koloniálního otroctví, vykročil mohutným tempem k budování své osvobozené vlasti.

To mne vede k tomu, abych zde zdůraznil, že návrh na schválení smlouvy o přátelství a spolupráci s Indonéskou republikou, který projednáváme, má daleko větší význam, než by se na první pohled zdálo. Chceme-li pochopit plný význam této smlouvy, musíme si uvědomit nejen dnešní, ale - a to hlavně - budoucí význam Indonésie, která je druhým partnerem této smlouvy.

Její význam spočívá nejen ve faktoru ekonomickém, geografickém a vůbec kvantitativním, ale - a nikoliv na posledním místě - na faktoru mravně politickém.

O ekonomickém a geografickém potenciálu Indonésie zde hovořila posl. Míšková. Je nám jasné, že bude hrát velmi významnou roli ve světové politice.

Avšak hlavní význam Indonésie, který je uvedenými faktory podepřen, spočívá v celkové vývojové linii a politických tendencích tohoto státu.

Jistěže Indonésie v nedávné době prodělávala a do jisté míry i dnes prodělává veliké obtíže vnitropolitické, které pramení prvořadě z dravčí povahy imperialistických choutek kapitalistických států, které by se rády staly dědicem předchozích vykořisťovatelů.

A právě proto, že Indonésie i v této situaci dovedla nasadit kurs mírové zahraniční politiky, je to jeden z velkých - přímo dějinných přínosů Indonésie.

Dějiny osvobození a budování této země mohou sloužit jako příklad pro ostatní státy, které trhají pouto kolonialismu. A není to náhoda, že právě závěry V. sjezdu Komunistické strany Indonésie v roce 1954 a usnesení ústředního výboru KS Indonésie z roku 1957 jsou toho základem. Stát, který musí současně bojovat proti domácímu feudalismu i zahraničnímu imperialismu bývalých kolonizátorů, i těch imperialistů, kteří by rádi Indonésii nově strhli do svého područí neokolonialismu; stát, který musí bojovat proti domácí reakci i proti reakci zahraniční a přitom dovede tak bojovně a nesmlouvavě sledovat nejušlechtilejší cíle lidstva - mír - to je stát vysokých mravních hodnot, který má velikou přítomnost a ještě větší budoucnost, a může nám být jenom ctí, že s takovým státem uzavíráme smlouvu tak ušlechtilých tendencí jako je smlouva, kterou projednáváme.

A tyto vysoké morálně politické tendence Indonésie - jak ukazuje historie jejich boje za svobodu i historie samostatného státu, nejsou zřejmě ani dočasné, ani náhodné.

Naopak je to v krátké 16tileté historii tohoto státu již celá řada akcí, které jasně ukazují nesmlouvavou protiimperialistickou a mírovou politiku tohoto státu.

Již v počátcích osvobozeneckého boje v letech 1920-1926 z iniciativy KS Indonésie byla vytvořena antifašistická fronta, která tak významně zasáhla do dějin vzniku indonéského státu.

Celá historie zrodu Indonéské republiky má dva charakteristické rysy, kterými tato historie je prostoupena: je to boj proti imperialismu a snaha o lepší sociální uspořádání uvnitř země. Tuto druhou složku ovlivnila podstatně politika Komunistické strany Indonésie, a proto i v období srpnové revoluce v roce 1945 ne náhodou opět KS Indonésie se stala vůdčí silou v boji proti druhému bílému teroru reakční Haltovy vlády, jejíž odstranění položilo základy ke vstupu Indonésie do tábora neutrálních států.

Rok 1958 byl v Indonésii analogií našeho roku 1948. Pravicové síly, soustředěné ve straně Masjumi a v pravicové sociální demokracii, byly nejen odhaleny, ale i poraženy a tím byla dána presidentu Sukarnovi možnost, aby byl v březnu minulého roku vytvořen nový parlament zvaný gotong-rojong (parlament spolupráce) očištěný od otevřených zrádců země.

Celé toto dlouhé období úporného boje o svržení kolonialismu v Indonésii až do jeho vítěžného konce je protkáno myšlenkami ještě vyššími než pouhou snahou o svržení kolonialismu.

Všechny zdravé podněty, které se zrodily při vytváření světové politiky, našly čilý ohlas v politice mladé Indonéské republiky.

Proto také nebylo náhodou, že konference asijských a afrických států, která se konala v indonéském Bandungu na Jávě 18.-24. dubna 1955, postavila Indonésii na jedno z předních míst mezi státy, které vytvářejí dějiny lidstva.

Bandung neznamená pouze magnu chartu pro podrobené národy Asie a Afriky. Jeho význam je daleko širší, neboť mnohé z těch pout lidstva, které odsuzuje Bandungská konference, neleží jenom na koloniálních a polokoloniálních státech Asie a Afriky, ale také na mnohých státech v Evropě a Americe, které si sice říkají, že jsou tak zvaně svobodné, které ale zatím jsou ve stejném područí dolaru a libry, jako kterákoliv asijská, či africká kolonie.

Bandung už v roce 1955 vytyčil pro lidstvo cíle, které i dnes jsou hlavními požadavky všech mírumilovných států na světě.

Požadavek sebeurčení národů a odstranění rasové diskriminace, boj proti kolonialismu a jeho odsouzení, snaha o hospodářský rozvoj afroasijské oblasti, snaha o osvobození západního Iranu, Alžíru a Maroka a důrazný požadavek, aby do OSN byly přijaty pokrokové státy jako např. Čína a Mongolsko - to je heslovitý obsah Bandungské konference, která vznikla z iniciativy Indonésie.