V rozporu se zásadami mezinárodního práva, v rozporu se základními lidskými právy a při hrubém nedbání zásad přijatých mezinárodním vojenským tribunálem a jednomyslně potvrzených VS OSN, byly tyto oprávněné požadavky československé vlády dosud ignorovány. To ilustruje názorně charakter bonnského státu. Odpovědí vlády NSR na naše protesty jsou pokračující a stupňující se revanšistické a militaristické provokace, pohraniční incidenty, zasahování do vnitřních práv naší republiky vydáváním osvědčení o státním občanství NSR československým státním příslušníkům, nenávistná propaganda, podvratná a špionážní činnost vůči ČSSR ze západního Německa a ze západního Berlína.

Ve veřejném životě NSR se uplatňuje politický a policejní teror proti všem pokrokovým mírovým silám. Západoněmečtí imperialisté, kráčející ve stopách Hitlera, se neštítí terorizovat a zastrašovat vše pokrokové, co v Německé spolkové republice zůstalo po zákazu Komunistické strany Německa, mírového hnutí a demokratických organizací žen. Zatímco pokrokoví kandidáti byli v předvolebním období pozatýkáni, kandidatury revanšistů a válečných zločinců typu Krügerů, Oberländerů, Kraftů a mnoha dalších byly vládními orgány všestranně podporovány.

Západoněmecká vláda, která se nechce smířit se skutečnostmi, pramenícími z porážky nacistického Německa, jako jediná v Evropě klade územní požadavky vůči jiným státům. K podpoře své politiky odplaty a agrese si vytvořila, financuje a řídí více než 80 revanšistických organizací, včetně tzv. sudetoněmeckého krajanstva, které rozvíjí otevřeně nepřátelskou činnost proti Československé socialistické republice. V těchto organizacích působí na vedoucích místech zločinci typu Karmasina, Staffena, Franze Böhma a dalších. Tato individua, která se tak těžce provinila proti našemu i řadě jiných národů, dnes spoluurčují politiku západoněmeckého státu.

Důkazem toho, jak vláda Německé spolkové republiky podněcuje a živí revanšistické nálady a požadavky, je kromě mnoha dalších i prohlášení spolkového ministra Merkatze v projevu na tzv. sudetoněmeckých dnech v Kolíně n. Rýnem v květnu t. r., kde řekl:

"Spolkový kancléř sympatizuje a cítí s vámi, jak to vyjádřil již 29. září 1949 ve Spolkovém sněmu, pokud jde o váš požadavek na návrat do vašeho domova, do vaší svobodné vlasti. Mezi spolkovou vládou a sudetoněmeckým krajanstvem panuje v zásadních otázkách naprostá jednomyslnost."

Aby oklamali světovou veřejnost a zakryli své agresivní úmysly, pokoušejí se revanšisté zdůvodňovat své požadavky na československé, polské a sovětské území heslem "práva na vlast" a "práva na sebeurčení". Sáhli tak po staré, nám dobře známé taktice z hitlerovského arsenálu. Vždyť Hitler žádal na nacistickém sjezdu v Norimberku 12. září 1938,

"aby přestalo utiskování 3 a půl milionů Němců v Československu, a místo toho nastoupilo svobodné právo na sebeurčení... To, co Němci žádají," - vykřikoval Hitler - "je právo na sebeurčení."

Dnes si západoněmecká vláda rovněž stěžuje, že je německému národu odpíráno právo na sebeurčení.

Ti, kteří jako Hitlerova pátá kolona pod stejnými hesly křičeli "Heim ins Reich" - požadují dnes "Recht auf Heimat". Chtěli by se vrátit tam, odkud byli jednou provždy právoplatně vysídleni.

O tom, jaké jsou skutečné úmysly a cíle západoněmeckých revanšistů, napsal v dubnu t. r. oficiální tiskový bulletin vlády NSR:

"Nejde jen o rozdělené Německo, jde o celou východní oblast střední Evropy, o všechny národy, donucené k satelitnímu statutu, o téměř 100 milionů lidí".

Jak si realizaci svých plánů konkrétně představují, odhalil spolkový ministr Seebohm svými nestoudnými výroky o tom, že poměry v Československu budou po návratu sudetských Němců uspořádány - cituji -"bez Čechů a komunistů".

To, jak by němečtí imperialisté chtěli zneužívat posvátného práva na sebeurčení, charakterizoval president naší republiky, první tajemník ÚV KSČ soudruh Ant. Novotný, ve svém projevu k absolventům vojenských škol dne 2. 9. 1961, v němž řekl:

"Právo na sebeurčení v jejich pojetí není ničím jiným, než popřením práva na sebeurčení ostatních národů. Dnes si jeho uskutečnění vůči Československé socialistické republice představují tak, že by se vrátily fašistické živly, které jsme vysídlili, a po čase, jak to už jednou udělaly, by si násilím vynutily připojení našeho území k Německé spolkové republice.

To všechno známe. Ale doba je jiná. Mnichov se opakovat nebude. Proti němu nás plně zabezpečují nejen naše vlastní síla a odhodlání, ale zejména naše pevné spojenectví se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi". (Potlesk.)

Soudružky a soudruzi!

Šestnáct let vývoje v západním Německu poskytlo dostatek důkazů, že politika západních mocností je výsměchem základní zásadě Postupimské dohody, že

"německý imperialismus a nacismus budou vyhlazeny a spojenci učiní společně, nyní i v budoucnosti potřebná opatření aby Německo se již nikdy nemohlo stát hrozbou pro své sousedy nebo pro světový mír.

"Západní mocnosti, v rozporu se zájmy bezpečnosti národů a svými spojeneckými závazky uchovali a vědomě podporují a posilují v západním Německu hlavní zdroje německé útočnosti a orientují je proti mírumilovným národům - svým nedávným spojencům ve válce proti hitlerovského fašismu.

V ostrém protikladu k protimírové, všem spojeneckým dohodám odporující politice západních velmocí v poválečném Německu, byl postup Sovětského svazu v jeho okupační zóně. Sovětský svaz věrně a důsledně splnil všechna ustanovení spojeneckých dohod. Vytvořil tím podmínky pro vznik mírového, demokratického vývoje v této části Německa, která, zbavena militarismu a revanšismu, definitivně přestala být hrozbou bezpečnosti svých sousedů, evropskému a světovému míru a stala se pevnou tvrzí míru v Evropě. Existence Německé demokratické republiky je velikou vymožeností všeho mírumilovného lidstva.

Lid tohoto v dějinách prvního německého státu dělníků a rolníků, navždy zúčtoval s imperialistickou minulostí a poučen těžkými zkušenostmi, odhodlaně a úspěšně vykročil cestou budování skutečně demokratického a mírumilovného státu. V jeho čele stojí neohrožení antifašisté a nejlepší synové německého národa, kteří v koncentračních táborech a na válečných frontách bojovali proti hitlerovské tyranii. Vždy byli a zůstávají věrnými bojovníky o nové mírumilovné Německo bez militaristů a revanšistů. (Potlesk.)

Zahraniční politika Německé demokratické republiky, která se řídí zásadami mírové spolupráce a přátelství mezi národy, je jedinou německou národní politikou, která opravdu slouží míru a odpovídá zájmům všech Němců. Proto si dobývá ve světě stále větší uznání a vede k nepřetržitému růstu autority Německé demokratické republiky.

Lid a vláda Československé socialistické republiky jsou hrdi na to, že NDR jako mluvčí všech pokrokových a mírumilovných sil celého Německa je také s námi spojena pevným přátelstvím a spojenectvím ve velké, neporazitelné rodině socialistických zemí (Potlesk.)

Vztahy, které se na základě socialistického internacionalismu od samého vzniku NDR mezi ní a naší republikou vytvořily, představují zcela novou etapu v poměru mezi československým a německým lidem.

Vysoce hodnotíme úsilí vlády a lidu Německé demokratické republiky, které našlo svůj výraz v mnoha návrzích na mírové řešení německé otázky a zejména v posledním z nich, v nedávno přijatém německém mírovém plánu.

Kdyby byly tyto návrhy přijaty, nebylo by německého problému, otevřela by se cesta k zajištění míru v Německu, ke sblížení obou německých států a podstatně by se zmenšilo napětí v Evropě.

Náš obdiv a úctu zasluhuje pracující lid Německé demokratické republiky, který pod vedením Sjednocené socialistické strany Německa, svou obětavou prací, svými úspěchy při výstavbě socialismu a svým rozhodným bojem proti militarismu a revanšismu podává světu důkaz, že na půdě Německa poprvé vzkvétá mírumilovný stát. (Potlesk.)

Zatím co naše hranice se západním Německem je pro nás hranicí bdělosti, je naše hranice s Německou demokratickou republikou - poprvé v dějinách - hranicí míru a přátelství a zůstane jí trvale.

Spolu se všemi socialistickými zeměmi pokládáme za svoji svatou internacionální povinnost Německou demokratickou republiku v její velké aktivní práci pro mír a bezpečnost v Evropě plně podporovat. (Potlesk.)

Soudružky a soudruzi!

Jako země, která byla v minulosti vždy jedním z prvních cílů expanze německého imperialismu, jako účastník protihitlerovské koalice z druhé světové války a soused obou nyní existujících německých států, jako země, jejíž všechen lid důsledně hájí věc míru, jsme bezprostředně zainteresováni na bezodkladném odstranění pozůstatků druhé světové války.

Prodlužování současného stavu v Německu je zcela neudržitelné a nedá se ničím odůvodnit. Skutečnost, že nebyla dosud uzavřena mírová smlouva prospívá jen těm silám, které vyvolávají a zvyšují mezinárodní napětí, které se horečně zabývají přípravou nové agrese. Dobře víme, že s novými zbraněmi rostou chutě německých militaristů a revanšistů. Neděláme si žádné iluze o tom, jak by hovořili za 2 roky, kdy hodlají dokončit atomové vyzbrojení bundeswehru. To by již bylo pozdě na jednání o uzavření mírové smlouvy.

Proto se rozhodně stavíme za to, aby byla uzavřena ještě letos - dokud je čas. Své stanovisko a pevné odhodlání k tomuto nezbytnému kroku jsme vysvětlili v prohlášení čs. vlády dne 21. srpna 1961.

Uzavření mírové smlouvy poslouží zájmům lidu všech evropských zemí. Není přece jen v zájmu národů Československa, Polska a dalších socialistických států, nýbrž i v zájmu národů Belgie, Franiie, Norska, Dánska a dalších západních zemí, aby byly spoutány síly odvěkých kazimírů Evropy, západoněmeckých imperialistů militaristů a revanšistů, kteří by chtěli znovu rozpoutat válku a zavléci do ní i své spojence.

Vláda ČSSR vychází z toho, že všechny podmínky k mírovému urovnání s Německem už dávno uzrály. Je přece absurdní, že s Německem jako hlavním viníkem II. světové války mírové uspořádání provedeno dosud nebylo, zatímco se všemi jeho spojenci byly již mírové smlouvy dávno uzavřeny.

Uzavření mírové smlouvy s Německem je nezbytné i z hlediska mezinárodního práva. Mezinárodní právo vyžaduje, aby všechny otázky mezi vítězem a poraženým byly definitivně smluvně upraveny. Skutečnost, že dosud nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem, ponechává otevřenou celou řadu problémů. A to je příčinou nebezpečného napětí ve vztazích mezi státy.

Urovnání otevřených otázek, vzniklých jako důsledek druhé světové války cestou sjednání mírové smlouvy je věcí politické a právní nutnosti. Všechny státy, kterým leží na srdci věc míru a mezinárodní bezpečnosti, musí vynaložit úsilí a rozhodnými kroky předejít krajně nebezpečným důsledkem, k nimž může vést nynější bezesmluvní stav.

ČSSR jako účastník protihitlerovské koalice považuje nejen za své právo, ale i za svou povinnost domáhat se likvidace pozůstatků války a neochvějně prosazovat splnění zásad vytyčených v Postupimské dohodě z roku 1945. V duchu spojeneckých usnesení požadujeme neodkladné uzavření mírové smlouvy s Německem, jež by právně zajistila spravedlivou realizaci cílů, za něž položily život milióny lidí ve druhé světové válce. Tím současně bude zabezpečeno právo německého lidu na mírové uspořádání jeho vnitřních záležitostí, i na zajištění rovnoprávného postavení ve velké rodině národů.

Soudružky a soudruzi poslanci!

Co přinese uzavření mírové smlouvy?

Předně udělá tečku za druhou světovou válkou a vytvoří podmínky pro zlepšení vztahů mezi státy. Odstraní nebezpečná ohniska války, obnoví důvěru, posílí bezpečnost a upevní mír ve světě.

Mírová smlouva definitivně ztvrdí nedotknutelnost hranic, které se v důsledku druhé světové války vytvořily. Odejme tak základnu požadavkům na cizí území a odstraní živnou půdu pro politiku revanše.

Mírová smlouva vymezí národní a státní suverenitu obou německých států, vytvoří podmínky pro jejich mírový rozvoj a nejlépe přispěje i k jejich příštímu postupnému sbližování.

Na základě mírové smlouvy bude vyřešena také problematika západního Berlína způsobem přijatelným a prospěšným pro všechny zúčastněné - jeho přeměnou ve svobodné a demilitarizované město.

Cíle, které socialistické země uzavřením mírové smlouvy sledují, nemohou nikoho kromě revanšistů a militaristů poškodit. Návrhy Sovětského svazu jsou v plném souladu s obsahem i duchem spojeneckých dohod o poválečném uspořádání Německa, vycházejí z realistického rozboru existujících skutečností a maximálně respektují zájmy ostatních členských států protihitlerovské koalice.

Jakou pozici zaujímají západní mocnosti k návrhům na uzavření mírové smlouvy s Německem?

Je faktem, že po celá léta odmítaly mírovou smlouvu zejména tvrzením, že prý mírovému urovnání brání rozdělení Německa a že mírovou smlouvu bude možno uzavřít až po jeho sjednocení.

To je licoměrné stanovisko. Je přece všeobecně známo. že to byly západní mocnosti, které rozbily Spojeneckou kontrolní radu jako orgán, odpovědný za plnění Postupimské dohody v celém Německu, provedly separátní měnovou reformu, vytvořily Bizonii a Trizonii a nakonec separátní západoněmecký stát. Celá jejich politika směřovala proti vytvoření jednotného, mírumilovného a demokratického německého státu, a zahradila cestu k jednotě země.

Přesto, že západní mocnosti samy přivodily rozdělení Německa na dvě části, které se zcela odlišně vyvíjejí, odmítají uznat skutečný stav a berou si jej dokonce za záminku pro odkládání jednání o mírové smlouvě na nedohlednou dobu.

Vázat otázku uzavření mírové smlouvy s Německem, jež je mezinárodním problémem, na otázku sjednocení Německa, která je vnitřní záležitostí Němců samotných, znamená odmítat řešení obou problémů. Kdyby vedoucí státníci západních mocností byli jen trochu upřímní vůči svému lidu, musili by mu přiznat, že si sjednocení Německa ve skutečnosti z hloubi duše nepřejí. Domysleli už, do jakého postavení by se dostali po sjednocení Německa podle Adenauerova receptu, když už dnes jim západoněmecký imperialismus přerostl přes hlavu.

V poslední době se západní mocnosti namáhají podepřít své nerealistické odmítavé stanovisko k uzavření mírové smlouvy, předstíranou velikou starostí o právo německého národa na sebeurčení.

Jako advokáti práva na sebeurčení pokrytecky vystupují ti, kteří nerespektují vůli národů a jejich právo na sebeurčení a šlapou po nich všude kde jen mohou. Cožpak k intervenci proti revolučnů Kubě, terorizování lidu Alžírska, Angoly, Kenje a jiných zemí, hrubé vměšování do vnitřních záležitostí Laosu, Brazílie a řady dalších nemluví samo za sebe?

Rovněž celý dosavadní vývoj v NSR usvědčuje západní mocnosti, že vždy jednaly a jednají proti právu Němců na sebeurčení. Pomohly znovu obnovit německý militarismus, který je odvěkým nepřítelem skutečných životních zájmů německého národa, jemuž brání v mírumilovném a demokratickém rozvoji. I samotné Pařížské dohody odnímají Němcům v Německé spolkové republice právo rozhodovat o svých věcech.

Odpůrci mírového urovnání s Německem rovněž tvrdí, že mírová smlouva prý ohrožuje svobodu západního Berlína. Jak po pravdě stojí věci se západním Berlínem?