Jejich jménem chci ÚV KSČ i naše Národní shromáždění ubezpečit, že u vědomí zvýšené odpovědnosti za výchovu a vzdělání mladé generace našeho socialistického státu, u vědomí velkých úkolů výstavby vyspělé socialistické společnosti, bohaté hmotnými statky, kulturou i vzděláním, budeme s novou silou a s novou energií plnit úkoly, které nám ukládá naše strana a vláda našeho pracujícího lidu.

Jejich jménem chci vás všechny ubezpečit, že velký cíl našeho lidu - vybudovat vyspělou socialistickou společnost - budeme svědomitým plněním nového školského zákona spoluuskutečňovat, že znásobíme své úsilí k urychlení procesu výchovy nového člověka, člověka epochy rozvitého socialismu, člověka epochy komunismu.

Ze všech těchto důvodů z pověření ÚV KSČ a v zastoupení vlády ČSSR doporučuji Národnímu shromáždění, aby vládní návrh zákona o soustavě výchovy a vzdělání příznivě posoudilo a schválilo. (Potlesk.)

Předseda Fierlinger: Děkuji soudruhu ministrovi za jeho projev.

Přerušuji nyní schůzi na 30 minut. Po přestávce přistoupíme k rozpravě.

Místopředseda NS dr. Škoda (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi Národního shromáždění.

Do rozpravy k projednávanému vládnímu návrhu zákona o soustavě výchovy a vzděláváni se přihlásili poslanci Zvára, Jahodníková, Vraniaková, Gemrot, Dačkalová, Šafařík, Šmehlíková a Biľak.

Dávám slovo prvému přihlášenému řečníkovi poslanci Zvárovi.

Posl. Zvára: Vážené soudružky a soudruzi poslanci!

Před necelými třemi týdny jsem doprovázel parlamentní delegaci jihoamerické republiky Chile, která byla hostem našeho Národního shromáždění. Delegace se skládala ze šesti členů, z nichž jeden byl představitelem komunistické strany. Ostatní reprezentovali buržoazii. Měli za sebou již cestu po NDR, Polsku, Maďarsku a Sovětském svazu. Hned druhý den byli sdílní a netajili se překvapením, kterým na ně zapůsobil socialistický svět, ani značným uznáním. Poslanec dr. Reyes, představitel konzervativní strany, byl nadšen Prahou, jejími historickými památkami a krásnými kostely a již třetí den ráno se pochlubil oslavnou básní, kterou složil k její poctě. Poslanec Pantocha, farmář, obdivoval pečlivé zpracování zemědělské půdy v naší zemi. Velmi ho zajímal způsob našeho družstevního hospodaření při zachování soukromého vlastnictví půdy. Všichni se vyslovovali pro navázání diplomatických styků s Československem a pro podstatné rozšíření obchodních styků.

Naproti tomu pak poslanec Pisaro, představitel liberální strany, majitel uhelných dolů a průmyslník, který přijel se svou ženou, mluvil jen na půl slova a hned první den naznačil, že s námi nehodlá ve všem souhlasit. Ve středu - třetí den - jsem s ním jel v autu cestou do Plzně. Když jsme projížděli městečkem Žebrák, vysvětlil jsem manželům Pisarovým, jak se městečko jmenuje. Dalo mi to příležitost vypravovat, co slýchávám od našich učitelů: velmi těžko dětem ve škole vysvětlují pojem "žebrák", protože to je pro ně pojem čistě abstraktní, neznají žebráka ze skutečnosti. Zmizeli z naší země se socialistickým zřízením a sociálním zabezpečením všech pracujících. Ještě jsme si řekli něco o našem zdravotnictví a opět jsme byli ve škole. Zdálo se, že toto téma manžele Pisarovy zajímá. Pochlubili se, že mají jedenáct dětí. Spustil jsem: učebnice a všechny školní potřeby zdarma a to všechno bude navždycky zakotveno v novém školském zákoně, o kterém budeme jednat v Národním shromáždění v polovině prosince. Na to všechno dal pan Pisaro tuto obšírnou odpověď: "To všechno je pozoruhodné."

V Plzni jsme navštívili Závody V. I. Lenina, pivovar a odpoledne nové sídliště Slovany. Je to velké a krásné sídliště, které bude ještě dál rozšiřováno. Dětí tam je jako much. A jakých dětí! Zdravých, pěkně a čistě oblečených. A co maminek s vyšňořenými kočárky! Nakonec jsme zašli do krásné moderní školy. Bylo se nač dívat...

Na zpáteční cestě udělal pan poslanec Pisaro další pozoruhodně dlouhou poznámku: "Povšiml jsem si již v Sovětském svazu, jaká péče je ve vašich zemích věnována dětem."

V sobotu jsme se s delegací rozloučili. Překvapivě srdečně se loučili manželé Pisarovi. Osobně se domnívám, že jim zahýbalo srdcem to veselé dětské mraveniště v sídlišti Slovany v Plzni, ta krásná škola a to se rozumí, také mnoho jiných věcí.

Jen škoda, že jsem panu Pisarovi nemohl již přečíst, co jsem po návratu domů našel na poslední stránce 48. čísla časopisu Vlasta. Perem Madeleine Riffaudové je tam vylíčen a několika dokumentárními fotografiemi doložen krutý osud padesáti tisíc dětí uprchlých z Alžíru. Je to otřesné čtení. Dovolte mi, abych citoval jen jeden z několika vylíčených případů. Madeleine Riffaudová píše:

Jednomu doktor sundal obvaz na ruce. Viděla jsem ručku upálenou až na kost, dlaň znetvořenou. A pod košilí, na břiše, veliká jizva po pálení železem. Říkají mu Ben Aid. Sám se tak nazval, protože ztratil všechno, i své jméno. "Kde jsi bydlel? V které vesnici?" - "Bydlel jsem v Alžíru, nevím, v které vesnici. Byl jsem příliš malý, než abych to věděl." - "Jak jsi sem přišel?" - "Jednoho dne mluvil můj otec s bojovníky. A pak přišla Francie. Můj otec právě klečel na koberečku a modlil se. Zastřelili ho. Všichni utíkali." - "A maminka?" - "Nevím. Já jsem utíkal s bratrem. Francie mě chytila, protože jsem neutíkal dost rychle. Odvedli mne: Kde jsou bojovníci? Nevěděl jsem nic, říkám ti, opravdu jsem nic nevěděl. Byl jsem tehdy ještě malý." Viděla jsem na vlastní oči ty jizvy, dotkla jsem se jich svýma rukama. Na ruce a na břiše. A v Aidově paměti je petrolejový vařič ustavičně hořící. Mluví o něm s hrůzou a dívá se na svou zmrzačenou, spálenou ruku.

Potud Madeleine Riffaudová. Vedle je fotografie hezkého, asi desetiletého chlapce se zmrzačenou ručkou a s odhaleným bříškem, na kterém je dobře vidět hluboké jizvy.

Tohle jsou imperialisté. Takhle zacházejí s nevinnými kuřátky - dětmi. Ti němečtí jich popravili na milión v Osvětimi vedle lidických, ležáckých, polských a sovětských. Francouzi je mučí a vraždí v Alžíru. Britští a jiní je mučili a dodnes mučí hladem, bídou a dřinou v koloniích - američtí zakazují černým dětem chodit do školy s bílými, plijí na ně a bijí je. Není snad většího důkazu o zločinnosti a prohnilosti imperialismu, nežli jeho nelidský vztah k samotným dětem!

Odpusťte, soudružky a soudruzi poslanci! Chtěl jsem mluvit o dětské radosti a štěstí, které jsou opravdové jen v zemích socialismu, to jest také v Československu.

Chci mluvit o spojení školské výchovy se životem u nás. Avšak to se neobejde ještě bez jednoho odbočení.

Spojení se životem? To dávno znám, ještě ze svého dětství. Tehdy o tom nikdo nemluvil. Nebylo to ovšem spojení školy se životem, avšak spojení školních dětí se životem. Jak se projevovalo?

Mohli jste jít kdykoliv za první republiky chudými vesničkami mého rodného Hlinecka na Českomoravské vysočině a byli byste viděli vždy stejný obraz! Pobledlé, v zimě promodralé, záplatované a i ve velkém chladnu bosé děti utíkají ze školy ke svým starým dřevěným chalupám. Vbíhají a vrhají se k plotně. V nejlepším případě tam leží křesná placka. A pak hned do života! Větší děti k jednomu konci tkalcovského stavu, kde do této chvíle stála máma. Ta však musí opatřit domácnost, nasoukat do zásoby cívek. Školáček má postaráno o zaměstnání až do chvíle, kdy mu dovolí odtrhnout se od protivného a zaprášeného tkalcovského stavu, chudě se najíst a jít spát. Ti menší si sedají k oknu, berou do rukou polštářek s nedodělanou síťkou na vlasy a "necují" také až do spánku. Hrbí se a kazí si oči. Musí to být, je zapotřebí i těch několik hříšně bídných haléřů do nuzné domácnosti. A opět jiné děti vyvádějí chudou kravku či kozu na pastvu a jiné se ujímají menších sourozenců, aby se s nimi trápily také až do spánku. A tak to šlo den ze dne, celá léta, celé dětství. Spojení se životem - ale s jakým životem!

To, na co myslíme dnes - spojení školské výchovy s dnešním životem v socialistické zemi - to je samá radost, to je výhled k větší a větší radosti, k šťastnějšímu a šťastnějšímu dětství.

A tak raději o tom!

Před několika dny jsem stál před osmou hodinou ráno před hlavním vchodem devítileté střední školy v Ohrazenicích. Postavili ji před několika málo léty. Navštěvuje ji přes 700 dětí dělníků Východočeských chemických závodů, družstevníků z okolních vesnic a dětí z rodin pracující inteligence. Snažil jsem se rozpoznat nějaký rozdíl mezi těmito dětmi. Nepodařilo se mi to! Všechny byly teple a vkusně oblečeny, dítě z dělnické rodiny zrovna tak jako dítě z rodiny inženýra. Nepoznal jsem to ani o přestávce mezi vyučováním, když jsem se mezi nimi procházel po chodbě. Každé drželo pořádně namazaný krajíc a ty, které měly ještě chuť, zaběhly si do přízemí na mléko a housku.

V přízemí budovy je prostranná a bohatě vybavená školní dílna zřízená péčí patronátního závodu VCHZ, n. p. Synthesia Semtín a péčí sdružení rodičů a přátel školy. Zřídili ji již před pěti lety a postupně vybavovali.

Ohrazenická škola má štěstí nejen na své patrony - závody (vedle VCHZ je to také JZD Trnová a JZD Doubravice), avšak také na sdružení rodičů a přátel školy.

K ohrazenické škole přiškolenou obec Trnovou znají svazáci na celém pardubickém okrese a ještě dál. Je tam již po několik let příkladně pracující místní skupina ČSM. Vedl ji nadšený a obětavý mládežník soudruh František Sluka. Skupina se zabývala s velkým úspěchem pěstováním léčivých bylin. Mohla si pak dovolit o každých prázdninách zájezdy po vlasti i do ciziny.

Soudruh František Sluka má již dvě dcerky v ohrazenické škole. Rodiče ho zvolili předsedou svého sdružení. A již to začalo! MNV přidělil škole asi jeden hektar půdy; byl zřízen sad, pokusná políčka jednotlivých tříd a na zbytku byl zaset heřmánek. Za pomoci a rady zkušeného soudruha Sluky byl heřmánek ošetřován tak, že hned první rok (v roce 1958) dal výnos 23 000 Kčs. Za tento obnos pořídilo SRPŠ pásovou pilu, tři nové hoblice, půdní motorobot, sportovní drezy, pionýrské fanfárky a ještě zbylo na vybavení celého zubního ambulatoria, na 4 šicí stroje pro učební předmět "práce v domácnosti" dívek z deváté třídy a na řadu drobností.

Dnes má ohrazenická škola tzv. "pionýrské hospodářství" s tak dobrými výsledky, že se s nimi v letošním roce dostala na ústřední přehlídku v Ostravě. Pionýrské hospodářství má nejen rostlinnou výrobu, ale i živočišnou. Děti pěstují včely a králíky a chystají se založit slepičí "farmu" s dvaceti slepicemi. Celé toto hospodářství je organizováno v rozumných mezích, takže vůbec nejde o nějaké přetěžování dětí prací a starostmi. Naopak, děti se o své hospodářství starají s neutuchajícím zájmem a nadšením. Výborný agronom JZD Trnová inženýr Hynek jim s velkou ochotou poskytuje všechny odborné rady a JZD samo zpracovává jejich ornou půdu, dodává potřebné chlévské hnojivo. Škola se za to odměňuje JZD pomocí ve špičkových pracích. Letos to bylo 15 717 brigádnických hodin pro JZD Trnová a tři další. A nebyl to vyplýtvaný čas! Ředitel školy soudruh Novák se předem poradil na společné schůzce s předsedy JZD, nářadí i práce byla připravena, ke každé skupině sedmi dětí byl přidělen jeden družstevník a výsledkem bylo prohlášení družstevníků, že děti vykonaly více práce než některé brigády dospělých. Dobře se najedly a díky dobré organizaci práce nebyly přetíženy prací ani časem.

Na slučovací schůzi JZD Trnová a JZD Doubravice hodlají malí ohrazeničtí hospodáři vystoupit se závazkem, že na dalším hektaru půdy ošetří a vypěstují kukuřici, která musí přetrumfnout kukuřici vypěstovanou v JZD. Patronátní závod VCHZ se chystá vyrábět nový lék z náprsníku vlnitého, který dovážíme z Jugoslávie. Rozhodl se dodat ohrazenickým pionýrům sazenice této rostliný, potřebná umělá hnojiva a odborné rady a pověřit je pokusem, za jakých okolností a za jaké kombinace vyroste tato rostlina co nejúspěšněji u nás. Pak bude její pěstování ve velkém svěřeno některému JZD.

Byl jsem i ve školní dílně. Právě se tam u pracovních stolů tužili chlapci z šesté třídy. Všichni v modrých pracovních zástěrách. Jiné mají pro práci na školním pozemku, jiné pro práci ve školní laboratoři. Zhotovovali dřevěné krabičky na křídu pro všechny třídy. Děti zhotovují jen užitečné potřeby, užitečné pro školu anebo pro domácnost. Pro maminku to byl naviják na prádelní šňůru, který byste od kupovaného nerozeznali. Jen pro mateřskou školku dělají hračky. Školní laboratoř je bohatě vybavena patronátním závodem a je plně využívána. Ve škole je dále 18 zájmových kroužků s technickým a estetickým zaměřením. Téměř všechny vedou rodiče žáků, odborníci. Radiokroužek zhotovil 5 tranzistorových přijímačů. Mladé švadleny z deváté třídy uspořádaly módní přehlídku z toho, co si ušily.

Závodní klub VCHZ pořádá pro školu pětkrát do roka výchovné koncerty na podkladě učebních osnov a jednou týdně promítá zdarma filmy. Ohrazenická škola má opravdové spojení se životem, srůstá s průmyslovým i zemědělským závodem a ty zase považují školu opravdu za svou.

Učitelský sbor správně vidí spojení školy se životem i v účinné pedagogické propagandě. Ta je promyšlena a přesně plánována. Je uskutečňována na plenárních schůzích SRPŠ, na třídních aktivech SRPŠ, na aktivech rodičů v přiškolených obcích, v patronátních závodech. Časopis místní osvětové besedy jí věnuje pravidelně stránku, závodní časopis VCHZ rubriku.

Ohrazenický příklad, jen stručně a náznakově vylíčený, je dobrým příkladem toho, co dobrého ve prospěch našich dětí a pro spojení školy se životem může vzniknout z harmonické a iniciativní spolupráce MNV, SRPŠ, patronátních závodů průmyslových i zemědělských se školou.

Pohovořil jsem si také se studenty 11. třídy dvanáctileté střední školy v Pardubicích, kteří chodí na výrobní praxi do dílen učňovské školy Závodu potravinářských a chladicích strojů v Pardubicích.

Chlapci mají o práci zájem. Projevili nezkrotnou touhu umět co nejvíce v zámečnickém řemesle, ke kterému jsou přiděleni. Stýskali si na to, že se již druhým rokem učí pilovat, zatímco ke kování se dostali jen jednou a ke svařování vůbec ne, ačkoliv teorii svařování probírali již loni. Vůbec po teorii nenásleduje příslušná praxe. Avšak ani to by je tak nemrzelo jako to, že pracují jen s cvičným materiálem, který je vybírán z odpadu a to, co udělají, je opět do odpadu vhazováno. Chtěli by dělat užitečnou práci. Tohle je znechucuje a nedělají pak dost svědomitě. Ne exkurzi v závodě byli jen jednou. Mají obavy, že až v příštím roce přejdou na práci přímo do závodu nebudou umět tolik, kolik by mohli. Chtěli by dříve ke strojům a dříve do závodu.

Mistry si chválili. Jsou stále u nich, radí jim. A mistři zase chválí své svěřence. Kázeň prý mají nadprůměrnou, rychle chápou.

Jiní žáci a žákyně III. stupně pracují v JZD Pardubice III. Pracují v rostlinné i živočišné výrobě. Mají ztíženou situaci v tom, že JZD jim nemůže přidělovat odborného instruktora a pro teorii zemědělské výroby nemá vůbec nikoho. Tu obstarává učitel-biolog z dvanáctiletky.

Výrobní vyučování v 10.-12. ročníku středních všeobecně vzdělávacích škol je nejvyšší a nejvýznamnější formou spojení naší školy se životem. Přes krátkost své existence vykazuje na závodech pozoruhodné výsledky. Ochabla vlna nedůvěry a pochybných kritik nově zavedeného předmětu nejen u rodičů, ale i mnohých učitelů a pracovníků závodů. Zkušenosti a výsledky objektivních výzkumů na četných školách bezpečně ukazují, že žáci navštěvují hodiny základů výroby rádi a že jsou na závodech od soudruhů přátelsky přijímáni. Výkony žáků dosahují již nyní pozoruhodných výsledků. To platí na příklad o žácích dvanáctileté střední školy v Přelouči, Litomyšli a Poličce, kde jsou již přímo zapojeni do výrobního procesu a pomáhají i plnit výrobní plán závodu. Soudruzi ze závodu se vedle rodičů a učitelů stávají významným výchovným činitelem při výchově naší dorůstající generace.

K opravdovému spojení školy se životem nestačí však jen polytechnická výchova a výrobní praxe. Život je mnohotvárný, přebohatý.

Do smrti budu s vděčností vzpomínat na pana učitele Jana Svobodu, který mě v letech 1918-1921 učil na měšťanské škole v Hlinsku přírodopisu. Nebyl to marxista, avšak na tu dobu velmi pokrokový člověk a skvělý učitel. On to byl, který si našel mnoho příležitostí, aby s námi pohovořil o žhavých aktualitách tehdejšího vzrušeného života. Vysvětlil nám, jak je spravedlivý zápas dělnické třídy za osmihodinový pracovní den. Sám vzrušený a plný hněvu nám vypravoval, jak se za války zprofanovala římsko-katolická církev službou militaristům na obou stranách. Způsobil, že jsem ke konci třetího ročníku měšťanské školy byl připraven vystoupit z církve. On vlastně mi usnadnil v pozdějších letech najít uprostřed džungle buržoazních lží pravdu o Sovětském svazu.