Ľudové knižnice na Slovensku sú naším veľkým úspechom, nielen v porovnaní s minulosťou, ale aj ak ich porovnávame s vyspelými kapitalistickými štátmi. Veď na 100. 000 obyvateľov pripadá na Slovensku približne 90 ľudových knižníc, zatiaľ čo vo Veľkej Británii 636, v Rakúsku 28 a v NSR len 14. A predsa sa nemôžeme s daným stavom na Slovensku uspokojiť, nemôžeme sa s ním uspokojiť vtedy, keď ho meriame našimi súčasnými potrebami no i možnosťami. Už zpravodajkyňa povedala, že budovanie knižníc na Slovensku napriek všetkým úspechom nedeje sa takým tempom, aby sa v dohľadnom čase dosiahla úroveň v českých krajinách. Neide tu len o to, že z celoštátneho počtu zväzkov kníh v ľudových knižniciach, ktorý činí vyše 19 miliónov, má Slovensko dnes ani nie celú pätinu. Ide aj o to, že knižných výpožičiek v českých knižniciach bolo v roku 1958 6krát viac ako na Slovensku, čo v nijakom prípade nezodpovedá ani počtu obyvateľstva Slovenska, ani početným prírastkom jeho inteligencie, ani kvalitatívnemu stúpaniu vzdelanosti jeho ľudu. Nad tým sa treba vážne zamyslieť. Zamyslieť sa musia predovšetkým národné výbory všetkých stupňov. Menovite tie, a je ich veľa, ktoré sa dosiaľ ľahostajne stavali k otázke systematického doplňovania knižníc, a finančné kvóty určené na zakupovanie kníh pre ľudové knižnice dávali na iné ciele, hoci je tu dobré uznesenie Sboru povereníkov, ktoré im dokonca dáva možnosť ísť aj nad stanovenú kvótu na jedného obyvateľa a využívať na ten účel predovšetkým prostriedky z doplnkových rozpočtov. Pravda, je to aj otázka vzťahu samotného slovenského čitateľa ku knihe. Nemôžeme sa v tejto súvislosti uspokojiť so zjavom, že, ako uvádza spomínaná brožúra, vydá na Slovensku jeden občan ročne za knihu iba 22 Kčs, zatiaľ čo v českých krajinách skoro 40 Kčs Tento, do očí bijúci rozdiel, nie je ekonomicky vôbec opodstatnený!

Podobne nezrovnalosti a opäť hospodársky ničím neodôvodnené zaostávanie Slovenska aj v oblasti návštevnosti na podujatiach napríklad v osvetových zariadeniach, hoci sme sa práve v minulých mesiacoch a týždňoch, najmä pred Sjazdom socialistickej kultúry presvedčili o tom, že slovenského pracujúceho človeka zaujíma nielen to, čo sa bezprostredne dotýka jeho práce a osobného života, ale že ho čím ďalej tým viac priťahujú aj poznatky vedy a kultúry vôbec, že má čo, a vie, čo má, povedať aj k otázke našej literatúry, že má vrelý vzťah k umeniu. Nehľadajme preto chybu inde, ako v organizátorskej práci. V tejto súvislosti treba napríklad upozorniť na to, že stále komisie pre školstvo a kultúru ešte ako tak pracujú pri krajských národných výboroch, ešte ako tak sa prejavujú na niektorých okresoch, pričom sa prevážne venujú len otázkam školským a na osvetu, na kultúru, na knihu v najširšom slova zmysle zabúdajú, hoci práve ich prostredníctvom majú národné výbory zjednocovať, a jednotne rozvíjať celú kultúrnu a osvetovú činnosť v obvode svojej pôsobnosti.

Vážené súdružky a súdruhovia!

Zistenie týchto nedostatkov, a našlo by sa ich aj viac, nás pochopiteľne nemôže odradiť od toho, aby sme aj na Slovensku ešte smelšie a rozhodnejšie nevyužili všetky tie ohromné prostriedky, ktoré k dovŕšeniu kultúrnej revolúcie máme a medzi ktorými nepochybne aj naša osveta, aj naša knižničná sústava patria na popredné miesto. Máme aj na Slovensku skvelý stále vzdelanejší, kultúru rozvíjajúci a po kultúre túžiaci ľud. Dovoľte, aby som na dôkaz toho namiesto obsiahlych štatistických údajov uviedol jeden živý príklad. Svedčí o tom, na akú úroveň sa tento ľud dopracoval:

Bolo to v máji roku 1918, keď na jubilejné oslavy Národného divadla do Prahy prišla skupina slovenských národovcov a medzi nimi aj starý, nad hrobom stojaci Pavol Országh Hviezdoslav, ak sa nemýlim, hrala sa vtedy na slávnostnom predstavení Libuša. Bolo to v čase, keď všestranný útlak slovenského ľudu vrcholil, no keď sa už aj blýskalo na lepšie časy. K predstaviteľom českej kultúry sa vtedy prihovoril Pavol Országh Hviezdoslav v panteóne Národného múzea týmito slovami: "Prišiel som do Vašej záhradky natrhať kytiek nádejí a všetko si odnesiem domov, a len čo prekročím hranice, všetko, čo som tu nazhromaždil, a nabral do svojho srdca, plnými rukami budem rozdávať svojmu úbohému ľudu. "

Na tieto slová odpovedal vtedy Hviezdoslavovi z rampy Národného múzea za ohromného jásotu českého ľudu, zhromaždeného na Václavskom námestí, Alois Jirásek takto: "My Vaši jsme, Vy naši jste a národ český nedovolí, aby hynuli kteří jeho jsou! "

O 41 rokov prišlo to isté Národné divadlo z Prahy na Slovensko, prišlo na Devín a na predstavenie Smetanovej Libuše sa díval a pozorne ho sledoval nie nijaký úbohý slovenský ľud, odkázaný na iskričky nádejí, ale 150. 000 pozorných, kultúrnych a nadšených divákov, Slovákov a Čechov spoločne. To je, myslím, výrečným dokladom nielen bratskej jednoty všetkého československého ľudu. A to je ale aj dokladom toho, aký obrovský je ten kultúrny zázrak, ktorý sa odohral za tých málo rokov ľudovodemokratickej moci v našej vlasti, ako vysoko kultúrne vyspel náš ľud. A práve tu, tu v kultúrnych potenciách ľudu je sila, ktorá nám umožňuje ísť veľmi rýchle vpred, prekonávať všetky medzery a nedostatky, ktoré na tomto poli ešte máme. Tomuto cieľu napokon majú slúžiť aj ďalšie kultúrne zákony, o ktorých teraz rokujeme a ktoré nielen schválime, ale v duchu ktorých budeme medzi našim ľudom aj pracovať. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dávám slovo poslanci Šafaříkovi.

Posl. Šafařík: Soudružky a soudruzi poslanci!

sotva měsíc po Sjezdu socialistické kultury, který tak jednoznačně a přesvědčivě ukázal pevnou jednotu československé kulturní fronty a její semknutost kolem vedoucí politické síly naší Národní fronty - Komunistické strany Československa - projednáváme mezi jiným i tři kulturní zákony, jejichž význam je téměř symbolický. Bylo toho mnoho, co vážně znepokojovalo poctivé kulturní pracovníky a umělce, zejména ty, kterým je zcela jasné, kde a mezi kým je jejich místo, a kde a pro koho tvoří a duchem socialismu naplňují a uskutečňují v oblasti kultury ty úkoly, které při dovršení kulturní revoluce vytyčil XI. sjezd Komunistické strany Československa, a na co hlavně spekulovala utečenská zahraniční reakce i revizionistické elementy u nás.

I tu však to reakci nevyšlo. Nic takového s čím spekulovala a v co tajně doufala nebylo a ani nemohlo být. Naše socialistická kulturní fronta úspěšně odhalila dvojí tvář revizionistů a potřela jejich nálady a tendence a vyšla ze sjezdu ideově ještě silnější, semknutější a jednotnější než kdykoliv jindy. Můžeme dokonce tvrdit, že ještě nikdy nepsaly dějiny v kultuře našich národů v těsné souvislosti s rozmachem našeho hospodářství a výrobních sil slavnější kapitolu než v této době, i když jsme se i v dávné minulosti mnohokrát na kulturní frontě v celé Evropě i ve světě proslavili.

Není pochyb o tom, že se k těmto slavným pokrokovým kulturním tradicím hrdě hlásíme a na ně navazujeme, hledíme však stále kupředu uvědomujíce si, že s rozmachem našeho hospodářství a socialistické výroby se zvyšují v oblasti kulturní revoluce i nároky na ideologickou a kulturně výchovnou práci. Myslím, že tuto skutečnost nejlépe vystihují slova presidenta naší republiky s. Antonína Novotného, že naši lidé a zejména mladá generace musí být všestranně připravena pro komunistickou společnost.

Kulturně osvětová práce má u nás široký masový dosah. Její význam v našem politickém a veřejném životě je mnohostranný a neustále roste. I když se domnívám, že není třeba se nijak obšírněji zabývat argumentací o tom, co je tak zřejmé a je dáno obsahem našich dnů, že naše osvětová činnost nabývá v ideovém zápase o upevnění morálně politické jednoty našeho lidu, v boji proti buržoazním ideologiím a starým kapitalistickým návykům, v úsilí za mír ve světě a osvojování si všestranného vzdělání, za soustavné šíření vědeckého světového názoru a vytváření podmínek pro bohatý kulturní a společenský život, správně nový zákon zdůrazňuje, že v nové socialistické společnosti daleko všestranněji a pečlivěji bude muset rozvíjet osobně člověka a obohacovat ho takovými vlastnostmi a znalostmi, aby se stal nejen osobně šťastnějším, ale také schopnějším plně žít a pracovat pro rozvoj nové společnosti.

Tím nový zákon staví před kulturně osvětové pracovníky a desetitisíce vlasteneckých osvětových dobrovolníků a bojovníků za vědecké poznání a hlubokou krásu života nové výchovné a metodické úkoly, které znamenají změnu dosavadního stylu práce a opuštění vyšlapaných cest dosavadní osvětové činnosti. V době jejího vzestupu musí odpovídat i nové, účinnější způsoby řízení, účelná dělba práce i správná volba organizačních a jiných prostředků a opatření. Jde o to, aby při neustálém posilování ideového řízení z ústředního centra - v tomto případě ministerstva školství a kultury - se vytvářely zároveň i předpoklady pro další rozvoj iniciativy zdola. Jinými slovy to znamená, že podílet se a využívat dosažených revolučních vymožeností v našem politickém a hospodářském životě mohou jen politicky a ideově vyspělí a vzdělaní lidé. Tady je stále ještě nezorané pole, zejména na naší družstevní vesnici.

I když u nás vývoj zcela jasně naznačuje, že celá kulturní, osvětová a vzdělávací činnost bude čím dál tím více se vyvíjet na základě dobrovolnosti a vzájemné soudružské výměny zkušeností širokých vrstev pracujících, znamená to, že musí nastat rozhodný obrat v postoji širokých vrstev lidu ke kulturním a výchovným otázkám, právě tak jako musí nastat obrat i v pojetí kulturně osvětové činnosti u národních výborů a společenských organizací Národní fronty. Jde o to, aby dosavadní osvětová a kulturně výchovná zařízení - o nichž mluví všechny tři nové zákony - kterých máme ve srovnání s kapitalistickými zeměmi podstatně více, byla úzce spjata s prací a životem našeho lidu, zvláště pak s družstevní vesnicí, kdy tato dokončuje socializační proces, a hlouběji i působivěji se zaměřovala na přetváření a výchovu člověka v socialistickém duchu.

Lid je tvůrcem a nositelem socialistické kulturní revoluce a nutnost neustálého rozvíjení a upevňování socialistické demokracie a stále širší účast pracujících na správě a řízení platí plně i pro oblast osvětové činnosti. Formy jejího řízení musí proto na všech stupních a ve všech kulturně osvětových zařízeních a institucích umožňovat nejširší účast lidu a napomáhat, aby osvěta se stala nástrojem i výsledkem uvědomělé a plánovitě uskutečňované činnosti všech profesionálních i obětavých dobrovolných pracovníků a vlastenců. V tomto smyslu je i osvětová a kulturně výchovná činnost svým způsobem uměním. Musí hluboce zaujmout a vzrušovat. Musí být živá, poutavá a bojovná. Nesmí jí chybět konkrétnost, neboť nejde jen o revoluční přeměny v myšlení lidí, ale i o přímou pomoc, která má podstatně přispět k lepšímu chápání nových forem výroby a techniky a zejména má přispět k lepšímu hospodaření zemědělských družstev - a samozřejmě i v tom, bez čeho si do budoucna neumíme družstevní vesnici ani představit: o pěkně upravené obce, o kulturní a hygienické bydlení, o dobře a účelně vybudované jesle a mateřské školy, o žňové útulky a prádelny, o účelnou výstavbu společenských místností a jídelen a především o širokou tvůrčí iniciativu družstevníků a obyvatel celé vesnice.

Přemýšlíme-li, soudruzi a soudružky poslanci, o tom, co tvoří hlavní rysy sovětského charakteru, odkud se brala v sovětských lidech bohatýrská pevnost za Velké vlastenecké války a co jim dovoluje i nyní, ve dnech míru, překvapovat hrdinstvím v práci a budování komunistické společnosti, tu v řadě kladných rysů vyvstanou tři nejkrásnější: komunistické uvědomění, čestnost a statečnost. Obdivujíce tyto vysoké mravní a ušlechtilé kvality sovětských pracujících, nezapomínáme na to, že i život našich pracujících je bohatý. Je v něm mnoho vzrušujícího a velikého, co zasluhuje pozornosti a širokého zobecnění. I u nás v denním životě kolektivů usilujících o titul brigád socialistické práce nebo úderek československo-sovětského přátelství rostou hrdinové socialistických vlastností s kladným poměrem k práci i novým poměrem ke společnosti.

Například v současné době soutěží v našem Jihlavském kraji o titul brigád socialistické práce a úderek československo-sovětského přátelství více než 255 kolektivů v závodech i v JZD a v ostatních oborech našeho hospodářství a jejich uvědomělá a obětavá práce je velkým přínosem v rovnoměrném plnění plánu, ve zvyšování produktivity práce a kvality výrobků i v zavádění nové technologie. Jeden z vyznamenaného kolektivu brigády socialistické práce s. Ludvík Jurák z národního podniku Sázavan ve Zruči nad Sázavou říká:

- To hlavní je: snažit se být stále lepším člověkem. O to se dnes ostatně snaží již převážná většina poctivých lidí v našem státě. Mysleli jsme na to, zda to není neskromné zavázat se být příkladem socialistického člověka. Chceme pomoci sobě i jiným. Síla kolektivu - jednak všech ostatních pracovníků v našem závodě, kteří nás budou kontrolovat, jednak ostatních členů brigády pomůže každému jednotlivci, aby se vyrovnal se všemi svými nedostatky.

Jde o to, aby osvětová zařízení ve spolupráci se závodními kluby a kluby JZD vedla kolektivy brigád socialistické práce i úderky československo-sovětského přátelství k tomu, aby co nejúčinněji využívaly sovětských zkušeností a nových, socialistických metod práce a navazovaly na nejlepší tradice a vlastnosti naší dělnické třídy a mezinárodního dělnického hnutí a rozvíjely v nich kladný poměr k práci v duchu socialismu s novým poměrem ke společnosti. Naše společenské zřízení vytváří reálné podmínky pro plné společenské využití našeho lidu a rozličná zařízení kultury a osvěty a hustá síť závodních klubů a rozvíjejících se kulturních klubů JZD představují dnes již dostatečně širokou základnu sloužící potřebám a obohacování života pracujících, které je možno zvlášť dobře pozorovat v našem Jihlavském kraji, stejně však i v ostatních krajích naší vlasti.