Zákon vychází z toho, že všechny knihovny musí být zaměřeny k plnění jednotného kulturního a politického cíle, že jejich činnost musí být koordinována, že musí být zajištěna vzájemná spolupráce a pomoc knihoven vyšších typů knihovnám méně vybaveným a že má být rozsáhlých knižních fondů využíváno co nejúčelněji a nejhospodárněji. Z těchto důvodů zákon spojuje všechny druhy knihoven v jednotnou soustavu a ukládá jí společné základní úkoly. Jsou zaměřeny především k tomu, aby byla splněna stěžejní zásada navrhovaného zákona: umožnit každému občanu, aby získal ke studiu nebo četbě potřebnou literaturu ve své nejbližší knihovně nebo jestliže ji tato knihovna sama nemá - aby ji dostal v nejkratším čase z kterékoliv veřejně přístupné knihovny.

Zákon sleduje také to, aby jednotnou soustavou knihoven byla uskutečněna koordinace jejich výstavby a činnosti. Knihovnám se ukládá povinnost navzájem spolupracovat. Předpokládá to např., že knihovny lépe vybavené pomohou jiným v doplňování fondů, že nebude docházet k neúčelnému a nehospodárnému hromadění stejných knih, že se rozvine spolupráce v oblasti meziknihovní výpůjční a výměnné služby, že bude seriózně zajištěna informační a bibliografická práce, že zavládne dokonalý pořádek v mezinárodní výměně knih, v dovozu zahraniční literatury, v propagaci literatury i v metodické pomoci.

Péče o naše knihovny zahrnuje jejich kádrové i jejich hmotné zajištění. Některým národním výborům je nutno tuto skutečnost znovu připomenout, protože se dosud nepostaraly o tyto základní předpoklady pro činnost knihoven. Vědecké knihovny a knihovny na závodech jsou často vybaveny a dotovány velmi dobře. O lidových knihovnách to vsak vždy říci nemůžeme. Některé národní výbory nedodržují např. normu na nákup knih, takže v některých vesnických knihovnách nenajdete novou literaturu. Jak je potom možné uspokojit současného čtenáře!

Zákon zvláštním ustanovením zajišťuje, aby knihovny nebyly umisťovány do budov a místností pro jejich činnost nevhodných, což se při různých dislokačních opatřeních nejednou stávalo. Jsme proto přesvědčeni, že toto ustanovení bude všemi odpovědnými pracovníky velmi kladně přijato. Knihovničtí pracovníci již od r. 1948 volají po normativní úpravě československého knihovnictví.

Knihovnický zákon je proto dokumentem, který bude s povděkem přivítán všemi, jimž je práce s knihou opravdovým posláním a socialistickým buditelstvím.

Třetí zákon normativně upravuje organizaci a činnost našich muzeí a galerií. Význam těchto institucí spolu s úkoly, vyhlášenými XI. sjezdem, velmi stoupá. Muzea a galerie obsahují bohatství sbírek, jež konkrétně dokládají vývoj přírody a společnosti. Pomocí těchto materiálů, ať již vědecké, či umělecké hodnoty, lze šířit vědecký světový názor, rozvíjet regionálně vlastivědnou práci, objasňovat pokrokové tradice našeho lidu a upevňovat socialistické vlastnictví. Názornost a přesvědčivost sbírek a dokladů dává rozsáhlé možnosti k šíření poznatků a k lidovýchovné činnosti. Byla-li dříve muzea považována za pouhé sbírky starožitností, je nyní načase s tímto pojetím skoncovat. Žádné naše muzeum nesmí být jen snůškou historických dokladů, které vystavuje bez výběru, jak se co našlo nebo muzeu darovalo. Dříve nebyly sbírky pro osvětové účely cílevědomě vybírány a vystavovány, expozice nebývají vždy zpracovány po ideové technické a estetické stránce tak, aby to odpovídalo požadavkům socialistického výstavnictví a vzrůstajícím nárokům občanstva. Podle dnešních našich požadavků má muzeum či galerie soustředit sbírky, ochraňovat je a poučovat jimi, ne však jen pro minulost a o minulosti, ale má též dokumentovat naši socialistickou výstavbu i perspektivy naší společnosti. Má zpracovávat materiály pro vědecké účely a využívat jich maximálně pro široké účely výchovné. Muzea a galerie musí v tomto smyslu přeměnit svoji veřejnou působnost. Mnohé z nich rozvinuly pozoruhodnou výstavní činnost a osvětovou aktivitu. Svědčí o tom značný počet výstav a akcí, jež uspořádaly nebo do nichž se zapojily. Také stoupající návštěva muzeí a galerií je dokladem jejich větší životnosti. .

Chceme se nyní soustředit na to, aby všechna naše muzea - a máme jich v Československu 420 - a všechny naše galerie - kterých je i s pobočkami 77 - dosáhly vysoké ideové úrovně ve své práci. Zaměříme se na to, aby stav i ochrana sbírek byly zajištěny a plně využívány. Muzea a galerie si zaslouží především větší pozornost společenských organizací.

Nový zákon o muzeích a galeriích má k tomu poskytnout jednotný právní podklad. Je opatřením, které vytváří předpoklady, aby činnost muzeí a galerií odpovídala potřebám socialistické výstavby. Vede k tomu, aby jejich činnost byla koordinována, aby se v jejich praxi uplatňovala účinná spolupráce, aby bylo více využito účasti a zájmu dobrovolných pracovníků při muzeích spravovaných národními výbory. Právě tak, jako je tomu u knihoven, stanoví zákon zásadu, že muzea a galerie vyšších typů budou pomáhat muzeím a galeriím menším. Vrcholné postavení i nadále zaujímají vzhledem ke své dlouholeté tradici a činnosti vědecké i popularizační Národní museum, Národní technické muzeum a Národní galerie. Tyto instituce reprezentují náš stát i na poli mezinárodním.

Zákon svým přímým ustanovením zajišťuje ochranu sbírek. Je to odůvodněno jejich kulturní hodnotou a nenahraditelností. Proto se pamatuje i na hlediska umístění těchto institucí.

Lze proto právem předpokládat, že po vydání navrhovaného zákona se činnost muzeí a galerií rozvine v nových ještě účinnějších formách práce. Muzejní pracovníci, z nichž mnozí se aktivně podíleli na přípravách tohoto zákona, se k tomu iniciativně zavázali.

Soudružky a soudruzi, tolik alespoň jsem pokládal za nutné poznamenat na okraj tří nových osvětových zákonů. Vláda republiky je doporučuje Národnímu shromáždění k projednání a přijetí, protože je přesvědčena, že nám významně pomohou při zajišťování stěžejních úkolů naší socialistické kulturní revoluce. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Děkuji ministru Kahudovi za jeho projev.

Do společné rozpravy se přihlásili poslanci Kaliský, Šafařík a Procházková.

Dávám slovo poslanci Kaliskému.

Posl. Kaliský: Vážené Národné zhromaždenie!

Keď som sa chystal na svoje vystúpenie v parlamente k týmto trom zákonom, ktoré teraz prejednávame, listoval som dosť dlho v brožúre, ktorá sa volá Rozvoj kultúry v ČSR a ktorú len nedávno vydal Orbis. Je to štatistická brožúra. Rečou čísiel hovorí okrem iného tiež o knihách a knižniciach, o osvete, i o múzeách a galériách. Sú to čísla, za ktoré sa ozaj nemusíme pred Európou a celým vzdelaným svetom hanbiť a ja niektoré z nich ešte neskoršie spomeniem. Pochopiteľne, že som si zvlášť všímal údaje o Slovensku a potom som ich porovnával s minulosťou, lebo napríklad súčasný stav osvety alebo knižníc na Slovensku nemôžeme vôbec správne oceniť, ak si neuvedomíme, že sa v historicky krátkom čase rozvinuli na dnešnú úroveň takmer z ničoho. Keď hovorím: takmer z ničoho, nemyslím tým, že na tomto poli je slovenský ľud bez tradícií. Myslím proste na to, že jeho úsilie a kultúrne sebapozdvihnutie bolo v dlhom rade generácií tak podlamované, že pred štyridsiatimi rokmi vstupoval do spoločného štátu s národom českým v takom kultúrnom položení, ktoré síce nesprávne, ale nie úplne neodôvodnene, bolo označované za zúfalé.

Pozrime sa hoci len na knižnice. Nebudem sa tu zapodievať prapočiatkami ich vznikania pri kláštoroch, čo spomenula už súdružka zpravodajkyňa. Nebudem sa zapodievať ani knižnicamí, ktoré vznikali pri prvých univerzitách v Uhorsku, v Pätikostolí, v Bratislave a v Trnave, ani vzťahom uhorskej šľachty ku knihe a knižniciam. Chcem zdôrazniť inú stránku histórie. Tú, že prvé vážne pokusy o založenie verejných knižníc nachodíme v dobe osvietenskej až tam, kde bol vážny záujem o pozdvihnutie ľudu, u Bernolákovho učeného tovarišstva v Trnave, u Samuela Tešedíka, ktorý zámerne vysoko vyzdvihol ľudovýchodnú funkciu knižníc a že skutočná prvá verejná slovenská knižnica v Nižnom Kálniku pri Učenej spoločnosti malohontskej nevznikla len pričinením agilného Mateja Holku mladšieho, ale aj vďaka ľudovej zbierke, ktorý na založenie knižnice obetoval svoje ťažko zarobené grajciare.

Aj tento fakt hovorí výrečne o tom, kto bol v minulosti skutočným tvorcom a nositeľom tradícií našej národnej kultúry. Práve v tejto súvislosti nemôžeme obísť takého kultúrneho a ľudovýchovného pracovníka, akým bol Gašpar Fehérpataky-Belopotocký, ako bola postava legendárneho Mateja Hrebendu, človeka slepého, no roznášajúceho po desaťročia od dediny do dediny, od domu k domu svetlo slovenskej, no i českej knihy. Obidvaja pracovali medzi slovenským ľudom v neuveriteľne ťažkých podmienkach. A predsa v čase, keď sa Kuzmányho Hronka tlačila v 400 exemplároch a Pálkovičov Týdeník v 160, dokázal práve Gašpar Fehérpataky Belopotocký zdvihnúť náklad svojho Vlasteneckého kalendára na 10. 000 výtlačkov. Dokázal to preto, lebo mu nikdy neunikli denné starosti a potreby pospolitého ľudu. Z potreby slúžiť vzdelanosti ľudu, rodili sa štúrovské študentské knižnice v Bratislave, Štiavnici, v Levoči, Kežmarku, Pukanci, Prešove, Modre i v Brezovej. A keď ich zakladatelia nenachodili pre svoje osvetové ciele dosť kníh slovenských, aj tu pomohla vo významnej miere kniha česká, najmä pokiaľ išlo o prepotrebné šírenie nových poznatkov z oblasti prírodných vied, ktoré mali vyvádzať slovenského človeka z tmy nevedomosti a strašných povier. Myslím ďalej, že z tohto miesta netreba osobitne zdôrazňovať to, čo pre šírenie knihy znamenala Matica Slovenská. Ale si treba aj dnes zopakovať to, že nielen z darov mecénov, ale predovšetkým zo zbierok širokej ľudovej pospolitosti podarilo sa v krátkom čase vybudovať Matičnú knižnicu o 30. 000 zväzkoch.

Náš ľud podal v dejinách dostatok dôkazov o tom, že rozvoj národnej kultúry bol jeho najvlastnejšou vecou. Nie svojou vinou v kultúrnom vývine zaostal. Nebolo to jeho vinou, ale vinou panskej peštianskej vlády, ktorá nezlikvidovala len Maticu Slovenskú, ale ktorá útočila na každú, čo ako skromnú ľudovú knižnicu, zatvárala ich, habala ich knihy, takže v roku 1919, keď vyšiel zpravodajkyňou spomínaný zákon o verejných knižniciach, nebolo na Slovensku prakticky nijakej slovenskej verejnej knižnice, len asi 100 spolkových knižníc, ktoré za uhorského režimu nemohli vôbec pôsobiť, zatiaľ čo v Čechách nepočítajúc do toho Moravu bolo vyše 3300 verejných knižníc s 1 milión 600 tisíc zväzkami. Preto nie je nadsázkou hovoriť, že slovenské knižnice vyrástli na dnešnú úroveň v historicky krátkom čase takmer z ničoho. Musíme si len položiť otázku, ako je možné, že se tak stalo, ba že sa tak začalo diať hneď v prvých rokoch predmníchovskej republiky. Je tomu tak nielen preto, že v tomto štáte sa predsa len vytvorili také kultúrne podmienky, aké slovenský ľud nikdy v minulosti nepoznal, ale aj preto, že tu už v národných dejinách vystupuje nová sila, slovenská robotnícka trieda so svojimi vlastnými kultúrnymi tradíciami a svojimi kultúrnymi cieľmi. Korene týchto tradícií siahajú do druhej polovice XIX. storočia, k robotníckym vzdelávacím spolkom v Sirku, v Železníku v Hronci, v Bratislave, tieto tradície sa ďalej rozvíjali v osemdesiatych rokoch v robotníckych vzdelávacích a čítacích spolkoch vo Zvolene, Krompachoch, Žiline, pri Spevokole slovenských organizovaných robotníkov v Budapešti, kde vzniklo aj Slovenské robotnícke divadlo, ktoré hrávalo pre slovenských murárov rovnako Tajovského Nový život, ako Maryšu bratov Mrštíkovcov. Všade pri robotníckych spolkoch vznikali knižnice, budované za veľkých obetí robotníkov, ale i za porozumenia vlasteneckých učiteľov, kníhkupcov a typografov, ktorých pomoc si pracujúci ľud hlboko vážil. Tieto spolky organizovali po slovenských mestečkách divadelné predstavenia, kultúrne spoločenské večierky, prednášky. V podaní robotníckych spevokolov sa slovenský ľud zoznámil s burcujúcou silou Marseillaisy, Internacionály, Piesne práce, no v podaní robotníckeho spevokolu v Tisovci i so Smetanovou Predanou nevestou. Robotnícke kultúrne spolky žili a pracovali napriek triednemu a národnému útlaku i napriek nezáujmu vlastnej buržoázie. Nie ona, ktorá sa odnárodňovala, ale garbiarsky ochotnícky krúžok mládeže v Liptovskom Mikuláši uvedomele nadviazal na buditeľskú a osvetovú činnosť Gašpara Fehérpatakyho-Belopotockého. Robotnícky vzdelávací spolok v Martine chápe potreby národa lepšie a životnejšie ako mešťania a takto sa obracia na miestnu inteligenciu: "Či Vy myslíte, že Vaším kasínom sa už končí národná práca? Neodkopávajte od seba ľud a uvidíte, že národ ide za tým, kto sa oň stará a dobre s ním zmýšľa. Ale Vy ste dosiaľ ani jedinej prednášky v robotníckych organizáciách nepredniesli. "

Nie, do nového československého štátu neprichodila slovenská robotnícka trieda bez tradícií a ani nie osamotená. Storakými nitkami bola spojená so staršou a skúsenejšou robotníckou triedou českou a tak hneď po prevrate prichádzajú priamo medzi slovenský ľud pracovať pokrokoví, marxisticky uvedomelí, českí vzdelanci. Bol to ohromne dôležitý čin najmä v situácii, kde ľudová strana začala hneď od počiatku spomaľovať kultúrny vývin Slovenska šírením reakčnej ideológie upevňovaním klerikalizmu. Vtedy najmä v robotníckych spevokoloch, divadelných krúžkoch, v robotníckych knižniciach a hudobných telesách účinkovali nezištne a obetavo mnohí českí komunisti. Revolučná robotnícka osveta na Slovensku je nepredstaviteľná bez ich práce, práve tak ako je nemysliteľná bez Ivana Hálka, Petra Jilemnického, Antona Nedvěda, ako je nerozlučne spojená s menom Klementa Gottwalda, ktorý počas svojej činnosti na Horehroní a vo Vrútkach vytýčil najmä pre slovenskú robotnícku mládež heslo: "V jednej ruke kladivo, v druhej ruke kniha". Oficiálna tlač mlčala a oficiálne štatistiky proste nebrali na vedomie činnosť robotníckych divadelných krúžkov, spolkov a knižníc v Trnave, Košiciach, Bratislave, Stupave, Zvolene a inde.

Akože inakšie, keď na čele 74 okresných osvetových sborov, ktoré podľa zákona mali slúžiť štátnej a občianskej výchove ľudu bolo 22 okresných náčelníkov, 12 županov, 4 kňazi, advokáti, bankári a len niekoľko školských pracovníkov, ktoré v tomto zložení sa pochopiteľne snažili usmerňovať celú osvetovú prácu v duchu potrieb buržoázie.

Zápas o orientáciu slovenského verejného života bol prudký. Klerikálne časopisy viedli dlhoročnú štvavú kampaň proti osvieteným, pokrokovým učiteľom, proti vedeckým prednáškam, ale napriek tomu sa stovky slovenských vlasteneckých učiteľov zapojili do služieb pokrokovej osvety, do služieb ľudu. V tomto zápase zohrala historicky významnú úlohu skupina najpokrokovejších, marxisticky orientovaných pedagógov, ako Zdeněk Nejedlý, Fraňo Král, Štefan Major, Ladislav Szantó, Alexander Markuš a iní, u ktorých vlastná pedagogická vedecká alebo umelecká práca bola nerozlučne spojená s prácou agitátora.

Hoci sa buržoázia neprestajne usilovala strhnúť celú kultúru a osvetu do svojich služieb, jednako len musíme kladne hodnotiť tú skutočnosť, že v roku 1937 malo Slovensko už 2976 verejných knižníc s vyše 600. 000 zväzkami a s vyše 1 milión 200 tisíc výpožičkami ročne. Aj keď v týchto knižniciach boli knihy ktoré ľudu neslúžili, ktoré ho mali odvádzať od otázok chleba a triedneho boja, jednako tu bolo aj veľa kníh s duchom demokratickým, bola v nich slovenská i česká klasika, ktorá sa do rúk slovenského čitateľa po prvý raz dostávala v širšom meradle. No aj do relatívne pokrokového vývinu knižníc reakčne zasiahol fašistický režim tzv. slovenského štátu, ktorý brutálne vyraďoval a ničil v knižniciach všetko pokrokové a namiesto toho ich zaplavoval knihami, propagujúcimi fašizmus a literárnym brakom najhoršieho zrna. Materiálne i duchovné škody tejto pseudokultúrnej politiky boli veľmi veľké.

Aspoň toľko bolo treba povedať o vývoji knižníc a osvety na Slovensku v minulosti, aby nám ešte vypuklejšie vystúpil pred oči kultúrny obraz našej ľudovodemokratickej prítomnosti. Vráťme sa teraz k brožúre, ktorú som spomenul na začiatku svojho prejavu. Ku koncu roku 1958 bolo na Slovensku 3477 ľudových knižníc s 3 miliónmi 600 tisíc zväzkov, ktoré mali 402. 000 čitateľov a 4 milióny 650 tisíc výpožičiek. Pravda, čísla hovoria len o kvantitatívnom vzraste. Kvalitu musíme za nimi objavovať sami. Musíme vidieť, že po prvý raz boli tieto knižnice očistené od pseudoliteratúry, že po prvý raz boli tieto knižnice očistené od pseudoliteratúry, ktorá ľud urážala, že prvý raz sa do nich dostali spisy klasikov marxizmu-leninizmu, že sa prostredníctvom nich dostáva v masovom meradle do rúk slovenského čitateľa slovenské a české literárne dedičstvo, že v nich po prvý raz v dejinách zaujala pevné miesto sovietska kniha, ktorá sa stala nášmu ľudu nerozlučným priateľom, radcom i pomocníkom v boji za socializmus. A to som spomenul len ľudové knižnice, pričom nesmieme zabúdať na niekoľko tisíc závodných knižníc, vybudovaných Revolučným odborovým hnutím, na to, že na Slovensku máme dnes 11 vedeckých knižníc, z ktorých 7 vzniklo až po oslobodení a z nich 5 po februári 1948.