Z hlediska právního postavení upravuje osnova zákona organizaci a způsob hospodaření jen u osvětových zařízení zřizovaných národními výbory. U ostatních osvětových zařízení ponechává úpravu vzorovým statutům, které vydávají příslušné orgány a instituce v dohodě s ministerstvem školství a kultury. Z hlediska hospodaření je zde důležitá zásada, že přebytků dosažených činností v jednom hospodářském roce mohou osvětová zařízení u národních výborů použít pro svou činnost v roce příštím. Tato zásada představuje ekonomický podnět, nezbytný pro uchování a rozvinutí iniciativy dobrovolných pracovníků osvětových zařízení. Z hlediska státního rozpočtu zakládá toto ustanovení velmi příznivou tendenci v tom, že vede ke stálému snižování státního příspěvku na činnost osvětových zařízení národních výborů.

Prováděcí nařízení nebo zvláštní předpisy a směrnice, o kterých se mluví v § 15 odst. 4, nutno vypracovat tak, aby vystihly pravý stav věci. Stávající směrnice jsou pro osvětové pracovníky stále málo jasné. Osvětáři neví, který předpis platí. Jde o výši vstupného, poplatky za kursy, honoráře za přednášky, odměny hudebníkům a různému technickému personálu, za propagaci a propagační materiál. Týká se veškeré činnosti, s kterou se profesionální osvětová zařízení zabývají. Tyto předpisy bude nutno upřesnit a zjednodušit.

Pro všechny druhy osvětových zařízení budou vydány vzorové statuty. Zásady těchto statutů bude koordinovat ministerstvo školství a kultury. Zároveň je nutno vyřešit též zřizování nástěnných novin a úzkou spolupráci s okresními novinami, vzhledem k usnesením ÚV KSČ o místním tisku.

Novelizací vyhlášky č. 99/1958 Úředního listu bude nutno zjednodušit dosavadní formu státního dozoru v povolování jednotlivých osvětových akcí, zlepšit a posílit možnost působení na ideologický obsah.

Uzákonění navrhované osnovy zákona o osvětě si nevyžádá nových nákladů ze státního rozpočtu. Osvětový zákon, jak je navrhován, vychází ze současného stavu organizační základny osvětové činnosti, která se u nás postupně vytvořila v posledních 10 letech, neuzavírá však cestu dalšímu vývoji.

Schválení zákona, jeho důsledné dodržování a zvýšená péče osvětových pracovníků a národních výborů i jejich komisí přispěje k dovršení kulturní revoluce v naší vlasti, a myslím, že budeme prvním státem na světě, který podobný právní dokument pro tuto oblast vydal.

Kulturní výbor Národního shromáždění projednával předložený návrh zákona tisk 316 o osvětové činnosti na své schůzi dne 23. června t. r. Jeho jménem doporučuji plénu Národního shromáždění, aby byl v předloženém znění jednomyslně schválen. (Potlesk.)

Podpredseda Valo: Teraz žiadam o prednesenie zpravodajskej zprávy k osemnástemu bodu poriadku, ktorým je

18. Zpráva výboru kultúrneho k vládnemu návrhu zákona o jednotnej sústave knihovní (knihovnícky zákon) (tisk 325).

Zpravodajkou je poslankyňa Sukupová, dávam jej slovo.

Zpravodajka posl. Sukupová: Vážené Národní shromáždění!

Při plnění úkolů XI. sjezdu KSČ - dovršit kulturní revoluci - došli jsme k poznání, že je nutné změnit a zlepšit i dosavadní způsob práce s knihou. Význam dobré knihy není nikde tak ceněn a její poslání nemá nikde tak krásné cíle jako ve společnosti socialistické, kde kniha pomáhá zvyšovat kulturní úroveň politickou, ideologickou, morální i ekonomickou.

Tradiční láska našich národů ke knize a stále větší péče o kulturní růst lidu způsobuje, že kniha je stále nejmasovějším prostředkem působení na široké vrstvy obyvatelstva.

Z historického přehledu vývoje našeho knihovnictví vidíme, že nikde nebyl osud knihy tak těsně spjat s osudem národa jako u nás. Naše knihovnictví má tisíciletou slavnou tradici.

První knihovny byly u nás církevní a to v Břevnově již v roce 922 a na Strahově 1143, pak byly šlechtické až později i veřejné. S narůstáním protifeudálního národně osvobozeneckého hnutí v Čechách souvisel i rozvoj knihovny Karlovy university, která vznikla asi se založením university, i vznik nových knihoven. Toto hnutí vyvrcholilo husitstvím, které mělo blahodárný vliv na knižní kulturu té doby hlavně zásluhou Mistra Jana Husa.

Vynález knihtisku nasel v Čechách velmi živnou půdu, protože zájem o knihu se rozšířil husitstvím na široký okruh prostých čtenářů z lidu. Písemnictvím se počešťovalo, opouštělo středověkou latinu.

Blahodárně působili na rozvoj knihoven i Čeští bratři, kteří vydávali v Čechách i na Moravě knihy v českém jazyce.

Protireformací trpěl český národ a trpěla i česká kniha a knihovna.

Rozvoj knihoven v 18. a 19. století souvisí s rozvojem mladé české vědy. U vysokých škol vznikají knihovny, ba máme koncem 18. století již knihovny o desetitisících svazcích.

Na počátku 19. století vidíme u nás již i druhý proud knihoven - knihovny lidové, které sehrály významnou roli v době českého obrození. Máme již tiskaře, vydavatele pro českou knihu, ba i nakladatelství "Česká expedice" Václava Matěje Krameria. Ta se stala střediskem českého vlasteneckého ruchu.

Sociální uvědomění českého dělnictva, rozvoj české vědy a kultury, zvyšování produkce českých publikací všeho druhu vedlo k zakládání prvních českých knihoven. Byly to soukromé knihovny českých vlastenců, u nichž se konaly besedy se čtenářem a organizovaly se čtenářské kroužky.

Je pochopitelné, že vláda rakousko-uherská brzdila zakládání knihoven a čtenářských sdružení.

S růstem hospodářského podnikání a rozvojem průmyslu sílí dělnická třída i její třídní uvědomění. Dělnictvo se začíná organizovat. A byly to dělnické spolky, které šířily vzdělání právě prostřednictvím knih a knihoven. Knihovny o 200 - 300 svazcích plnily své poslání. V pohraničí vznikaly knihovny s literaturou českou i německou, protože dělnické spolky tu sdružovaly na zásadách proletářského internacionalismu dělníky obou národností.

V knihovnách byly dělnické i pokrokové noviny a časopisy. Knihovníkem býval nejčastěji vyspělý a sečtělý dělník, jenž literaturu vybíral a doporučoval. Knihovny nacházíme ve všech možných dělnických organizacích, nejen ve vzdělávacích spolcích, nýbrž i v odborových organizacích a tělovýchovných dělnických sdruženích. Tu se mladí dělníci učili cizím jazykům, tu poznávali učení Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Jedním z nejhorlivějších propagátorů dělnické knihovny byl Lad. Zápotocký. Přesvědčoval o tom, že kultura a vzdělání se musí stát věrným průvodcem dělnické třídy na její cestě historií, denní potřebou, nezbytnou pro boj proletariátu proti kapitalistickým vykořisťovatelům. Zápotocký nejen nabádal k zakládání knihoven, ale bojoval současně proti tomu, aby byl v dělnických knihovnách literární brak, reakční a protilidová literatura. Doporučoval spisy Chocholouškovy, Tylovy, Němcové, Nerudy, Hálka, Světlé, Vrchlického, Třebízského, Pflégra-Moravského, Jiráska, Čecha a jiné.

Podobný byl i vývoj knihovnictví na Slovensku. Nejstarší slovenské knihovny vznikaly při chrámech a klášterech v Levoči, v Bardějově, Trnavě již ve 13. století. Sloužily však jen duchovním a obyvatelům kláštera. Až v 18. a 19. století se mění význam knihoven. Roku 1791 vznikla čtenářská společnost malohontských osvícenců, kteří šířili vzdělanost půjčováním knih a budovali knihovny. Byli tu nadšení sběratelé knih jako Juraj Ribaj, Martin Hamuljak a Michal Rešetka, kteří svými rozsáhlými sbírkami položili základy veřejným knihovnám. Rešetkova Bibliotéka uhroslovenská plnila poslání i první slovenské vědecké knihovny. Významným nástrojem síření vzdělanosti a uvědomování širokých mas slovenského lidu byly knihovny nedělních škol a dělnické knihovny.

Velmi významnou událostí bylo založení Matice slovenské v roce 1863. Dávala podnět k rozvoji slovenských knihoven i v době národního útlaku. Proto zavření Matice v roce 1875 bylo velkou ranou i pro slovenské knihovny. Knihovníci-vlastenci, jichž se našlo dosti, chránili však knihovnu před pronásledováním uherskými úřady.

Po pádu Rakousko-uherské říše, v důsledku mocného rozmachu revolučního národně osvobozebeckého hnutí v českých zemích a na Slovensku byla vytvořena pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce ČSR.

V prvních dvou letech ČSR toužil náš lid, veden velkým vzorem revolučního boje ruských dělníků a rolníků, po socialismu. Československá buržoazie byla v té době donucena k řadě ústupků a k plnění požadavků socialistických.

A právě v této době se podařilo předložit už dávno učitelem Živným a jinými knihovníky připravovanou osnovu knihovnického zákona, který byl 22. 7. 1919 odhlasován Národním shromážděním a téhož roku doplněn vládním nařízením. Zákon byl na tehdejší dobu velmi pokrokový a byl uznáván i v zahraničí knihovnickými odborníky za nejlepší knihovnický zákon na světě vůbec.

Podle tohoto zákona každá politická obec byla povinna zřídit a vydržovat veřejnou knihovnu přístupnou všem obyvatelům. Na zřízení a vydržování knihovny přispívala částkou 50 až 80 haléřů na každého obyvatele. Ale i tu si buržoazie podřizovala práci v knihovně zájmům vládnoucí třídy.

Zákon se nevztahoval na vědecké knihovny, chyběla tu jednotná organizace a nebyla zajištěna pomoc státu.

Tento zákon způsobil ovšem rychlý růst veřejných obecních knihoven. Proti roku 1919, kdy bylo v ČSR 6289 knihoven, bylo jich v roce 1929 již 16 168 se šesti milióny třistadevadesáti svazky a necelým miliónem čtenářů.

Hospodářská krize z let 1929 až 1933 postihla velmi těžce i naše knihovny. V roce 1931 byl finanční příspěvek 1 450 000, v roce 1934 jen 432 000 Kčs. A nejen finanční stránka, ale i názor některých knihovníků, že braková literatura je nejvhodnějším lékem na hmotné starosti pracujících, poznamenal neblaze tuto kapitolu našeho knihovnictví.

Smutný byl úděl náš i našich knihoven za okupace, jak si téměř všichni pamatujeme. Nejinak tomu bylo i na Slovensku za luďáckého režimu. S hrdostí a vděčností však vzpomínáme těch knihovníků, kteří se nedali zastrašit fašistickým terorem a mnohdy s nasazením vlastního života zachraňovali kulturní poklady budoucím generacím, a dodávali čtenářům i zakázanou literaturu, z níž se čerpala síla k boji v těch těžkých chvílích.

Vznik lidově demokratického státu přináší zcela nové podmínky pro rozvoj a poslání knihoven v Československu.

Po roce 1945 péčí lidově demokratického zřízení bylo znovu vybudováno několik tisíc knihoven zničených za okupace. Vedle toho se vytvořily celé nové sítě knihoven knihovny vznikaly jednak plánovitě podle potřeb výstavby průmyslu, vysokých škol, vědeckých ústavů, jednak spontánně v nových společenských organizacích. Byl to zákonitý revoluční jev vyplývající ze snahy zpřístupnit kulturní bohatství knižních fondů nejširším lidovým vrstvám v souladu s jejich kulturními potřebami. Socialistická revoluce tím, že vytvořila nové výrobní a společenské vztahy, vyvolala v miliónech lidí potřebu kulturněji žít. Tím, že osvobodila výrobní síly, vyvolává potřebu vyšší odborné kvalifikace. Proto největší rozmach knihoven nastal po vítězství pracujícího lidu v únoru 1948. Tehdy také bylo možno provést očistu a demokratizaci našeho knihovnictví. Československé knihovnictví vykazuje za dobu existence lidově demokratického zřízení velký kvalitativní a kvantitativní růst. Dnes je v ČSR na 60 000 knihoven různých druhů a je v nich na 50 miliónů různých svazků.

Máme rozsáhlé sítě knihoven:

I. Státní vědecké knihovny, které zvýšily několikanásobně Své knihovní fondy i služby čtenářům. Z 1 900 000 svazků v době buržoazní republiky vzrostl počet svazků na 7 900 000 v roce 1958.

II. S budováním akademií věd vznikají Zcela nové sítě knihoven akademií věd. Ústřední zemědělská a lesnická knihovna ČSAZV čítá na 420 000 svazků odborné literatury a je největší zemědělskou vědeckou knihovnou ve střední Evropě.

III. Lidové knihovny se sítí krajských, okresních a místních lidových knihoven se velmi osvědčují jako střediska metodické bibliografické a meziknihovní výpůjční slUžby. Její zásluhou se zlepšila práce s knihou na vesnici. V roce 1958 měly LK 19 074 100 svazků, 1 648 800 čtenářů a 34 133 000 výpůjček. V Československé republice je celkem 14 431 lidových knihoven, z toho 22 KLK, 270 OLK, 852 MLK a 13 287 vesnických knihoven. LK pořádají besedy se čtenáři, výstavky knih a dosahují dobrých výsledků v práci s mládeží.

IV. Závodní knihovny ROH tvoří vedle LK nejpočetnější síť knihoven při většině závodů. Prostřednictvím pobočních a putovních knihoven se dostává stále více knih za čtenářem i na odlehlá pracoviště. Koncem roku 1957 existovalo již na 11 000 odborových knihoven se 7 000 000 svazků.

V. Technické knihovny se při své činnosti řídí zásadou, že odborná literatura se musí stát výchovným pramenem informací při řešení všech výzkumů vývojových, výrobních a hospodářských úkolů a pomocníkem při technické výchově pracujících. Počet těchto knihoven vzrostl do konce roku 1957 na více než 2000.

VI. Školní žákovské a učitelské knihovny jsou zřízeny na školách i v mimoškolních výchovných zařízeních.

VII. Podstatně vzrostl počet vysokoškolských knihoven, kterých je dnes na 1200 a jejichž fondy čítají na 4 500 000 svazků.

VIII. Síť muzejních knihoven tvoří vedle čtyř hlavních knihoven 240 knihoven státních a vlastivědných muzeí krajských a okresních.

IX. Síť knihoven zdravotnických tvoří jednak odborné studijní knihovny výzkumných ústavů, terénních a zdravotnických zařízení, výrobních zařízení a zdravotnických škol, jednak knihovny určené pro Nemocné v lůžkových odděleních, pro žactvo zdravotnických škol a pro děti v dětských léčebných ústavech. Tyto knihovny se zkonsolidovaly jako síť v roce 1953, kdy byly ministerstvem zdravotnictví vydány směrnice o knihovnické a bibliografické informační službě ve všech zdravotnických zařízeních.

X. V roce 1956 byla vytvořena jednotná síť vojenských knihoven v čele s Ústřední vojenskou knihovnou. Knižní fondy obsahují asi tři milióny svazků.