Protože z hlediska života a existence států různého zákonodárství není možno vyloučiti případy, které způsobují dvojí státní občanství, je nutno hledat způsob jejich nejvhodnějšího řešení. Jistě, že nejsnáze, nejlépe a nejdokonaleji se vyřeší ve vztazích dvou spřátelených států. Proto vláda Sovětského svazu dala podnět ke smluvnímu vyřešení této otázky, při čemž vycházela ze své deklarace z 30. října 1956, ve snaze odstranit nejmenší možnosti nedorozumění, které by mohly vzniknout z existence dvojího státního občanství.

K případům dvojího státního občanství československých a sovětských příslušníků docházelo nejčastěji tehdy, když sovětské státní občanky uzavřely sňatek s československým občanem před 24. červnem 1947. Podle československých předpisů platných před tímto datem nabývala cizinka sňatkem s československým občanem naše státní občanství. A protože podle sovětských předpisů uzavření sňatku nemělo vliv na její dosavadní státní občanství, zachovala si nadále občanství sovětské. Toto jsou nejčastější případy s naší československé strany. Některé osoby, které budou přicházet v úvahu na území Sovětského svazu, mohou být z kategorie těchto případů:

1. Vystěhovalci z doby první republiky, kteří získali sovětské státní občanství a československého dosud nepozbyli.

2. Mohou to být českoslovenští občané trvale žijící v Sovětském svazu, kteří získali naturalizací sovětské státní občanství. Dále to mohou být ruští emigranti, kteří získali u nás státní občanství za prvé republiky a nyní jsou na území Sovětského svazu. Dále to mohou být zajatí příslušníci vojsk tak zvaného Slovenského státu, kteří zůstali v Sovětském svazu a ne se oženili, dále některé případy z optování na Zakarpatské Ukrajině a zejména pak československé občanky, které se provdaly po 24. červnu 1947 a přijaly na území Sovětského svazu sovětské občanství.

Na území Československé republiky to budou dále tyto osoby: Manželky sovětských státních příslušníků, kterým bylo na jejich žádost ponecháno československé státní občanství, a děti těchto manželství. Dále osoby, kterým bylo uděleno státní občanství podle ústavního zákona č. 74/1946 Sb., o udělení státního občanství krajanům vracejícím se do vlasti. Celkový počet případů dvojobčanství u nás ve vztahu k Sovětskému svazu je přes 12.000 osob. Z rozdílností ustanovení právních řádů mohou dále vzniknout i nyní několikerým způsobem dvojí státní občanství narozených dětí. V ČSR bylo doposud právě tak jako ve vztahu k jiným státům na takovéto případy aplikováno ustanovení § 50, zák. č. 41/48 Sb., podle něhož v případě, že je někdo v rozhodující době státním občanem československým a hledí-li na něho jako na svého příslušníka také jiný stát, rozhoduje státní občanství československé. S ohledem na toto zákonné ustanovení je nutno tyto osoby pro obor československého právního řádu pokládat za československé občany. Otázka dvojího občanství je zjevem neuspokojivým a zvláště ve vztazích spřátelených států zjevem nevítaným. Prakticky může také znamenat, zejména u případu nabytí občanství obou států narozením, že by oba státy mohly vyžadovat od takové osoby plnění určitých povinností, na příklad branné povinnosti.

Úmluva má celkem 10 článků. Článek první říká, že osoby, které obě smluvní strany považují na základě svého zákonodárství za své občany, si mohou podle této úmluvy zvolit státní občanství jedné nebo druhé smluvní strany. Znamená to, že ba jednoho státního občanství je na základě naprosté dobrovolnosti.

Článek druhý jedná, kde a v jaké lhůtě je třeba podat prohlášení o zvolení státního občanství.

Článek třetí vysvětluje, kdo je oprávněn podávat prohlášení.

Článek čtvrtý a pátý velmi obsáhle řeší státní občanství nezletilých dětí.

Ve článku šestém se zavazují obě strany, že si vymění ve stanovené lhůtě seznamy osob, které si podle této úmluvy zvolily jejich státní občanství.

Článek sedmý určuje, jak se bude postupovat u osob, které si prohlášení v příslušné lhůtě podají. Dále pak vysvětluje, že osoby, které si prohlášení o zvolení státního občanství nepodají ve stanovené lhůtě, budou automaticky považovány výhradně za občany té smluvní strany, na jejímž území žijí. Dále je zde ujednání, jak budou posuzovány osoby, které prohlášení nepodají a žijí na území třetího státu.

Článek osmý stanoví, že osoby, které budou žít na území jedné smluvní strany potom, kdy si zvolily podle této úmluvy státní občanství druhé smluvní strany, budou v postavení cizinců.

Článek devátý praví, že prohlášení o československém i sovětském státním občanství podle této úmluvy nepodléhají žádným poplatkům. Závěrečný článek desátý ukládá oběma smluvním stranám, aby obsah této úmluvy byl uveřejněn v periodickém tisku obou stran, jakmile vstoupí v účinnost. Současně je v tomto článku dohodnuto, že úmluva vstoupí v účinnost výměnou ratifikačních listin v Moskvě a že bude vyhotovena v jazyce českém a ruském, při čemž obě znění mají stejnou platnost.

Se sovětské strany byla úmluva projednána při jarním zasedání, kde byla taktéž dne 28. března presidiem Nejvyššího sovětu schválena.

Po převzetí úlohy zpravodaje k této úmluvě vyhledal a navštívil jsem některé občany, jichž se projednávaná smlouva bude týkat.

Po veškerém tomto posuzování z hlediska účelnosti získal jsem názor, že úmluva je oběma stranám prospěšná, neboť pomáhá odstranit potíže, které jsou ve světě všeobecné.

Sjednání projednávané úmluvy je umožněno v důsledku dobré přátelské spolupráce Československé republiky a Sovětského svazu. Úmluva přináší výhody, které si mohou poskytnout jen dva spřátelené státy.

Úmluva byla projednána v zahraničním výboru dne 28. ledna 1958 a ve výboru ústavně-právním dne 27. února 1958. Oba výbory po svém projednání doporučují plénu Národního shromáždění ke schválení následující usnesení:

"Národní shromáždění Republiky československé souhlasí s úmluvou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě státního občanství osob s dvojím občanstvím, podepsanou v Praze dne 5. října 1957. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Hlásí se někdo o slovo? (Nikdo.)

O slovo se nikdo nehlásí, přistoupíme tedy k hlasování a to podle předložené výborové zprávy.

Souhlasíte s tímto způsobem hlasování? (Souhlas.)

Nikdo nemá námitek.

Kdo tedy souhlasí s tím, aby Národní shromáždění Republiky československé vyslovilo souhlas s Úmluvou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě státního občanství osob s dvojím občanstvím, podepsanou v Praze dne 5. října 1957, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.) Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. - Tím Národní shromáždění projevilo s touto Úmluvou svůj jednomyslný souhlas.

Tím jsme též projednali třetí bod schváleného pořadu.

Budeme nyní projednávat čtvrtý bod denního poradu, kterým je.

4. Zpráva výboru zahraničního k vládnímu návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Republiky československé k projevu souhlasu Konsulární úmluva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Praze dne 5. října 1957 (tisk 228).

Zpravodajem je posl. Fleyberk, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Fleyberk: Soudružky a soudruzi!

Dne 5. X. 1957 byla podepsána v Praze nová Konsulární úmluva mezi ČSR a SSSR.

Nahrazuje se jí dosud užívaná konsulární úmluva mezi oběma státy uzavřená dne 16. XI. 1936.

Uvedená úmluva upravovala současně i některé otázky právní pomoci. Druhá světová válka a hlavně poválečný vývoj vztahů mezi ČSR a SSSR ukázaly, že tato více než 20 let stará dohoda současným poměrům a perspektivě dalšího prohlubování přátelství a spolupráce nevyhovuje.

Zatím co otázky právní pomoci budou napříště řešeny novou smlouvou o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsanou dne 31. srpna 1957 v Moskvě, rozsáhlá a stále rostoucí konsulární agenda se upravuje novou konsulární úmluvou, předkládanou ke schválení.

Současný stav je takový, že Sovětský svaz má u nás generální konsulát v Bratislavě a konsulární oddělení u svého velvyslanectví v Praze. My máme v Sovětském svazu zatím pouze konsulární oddělení u našeho velvyslanectví v Moskvě a připravujeme zřízení konsulátu.

Tato opatření se ukazují jako nutná, vždyť jen na úseku obchodních styků bylo dosaženo takového rozsahu, že obrat zahraničního obchodu v roce 1956 dosáhl již 5.892 mil. Kčs a v roce 1957 6.553 mil. Kčs, což je téměř 1/3 obratu zahraničního obchodu celkem a má nesporně tendenci dále vzestupnou.

Smlouva má celkem čtyři části. Prvá část obsahuje ustanovení o zřizování konsulátů, vysílání a přijímání konsulů, v druhé části se hovoří o právech, výsadách a výhodách konsulů a konsulárních pracovníků, třetí část stanoví obsah služební činnosti konsulů a ve čtvrté, závěrečné části, jsou obsažena ustanovení o ratifikaci nové smlouvy, zrušení staré úmluvy z roku 1953 a o době platnosti smlouvy. Úmluva se uzavírá na dobu pěti let. Zůstane však v platnosti vždy dalších pět let, nebude-li jednou ze smluvních stran ve stanovené lhůtě před uplynutím právě probíhajícího pětiletí vypovězena.

Konsulární smlouva odpovídá plně současným i pravděpodobným perspektivním potřebám našich vzájemných styků. Je smlouvou uzavřenou mezi dvěma upřímnými přáteli na zásadě absolutní rovnoprávnosti obou partnerů a zajišťuje ve vzájemném styku jednoduchost a operativnost při řešení všech konsulárních otázek.

Svým významem je nesporně dalším přínosem pro upevnění přátelství mezi národy obou zemí.

Zahraniční výbor návrh smlouvy ve své schůzi ze dne 11. t. m. projednal a usnesl se doporučit Národnímu shromáždění ke schválení toto usnesení:

"Národní shromáždění Republiky československé souhlasí s Konsulární úmluvou mezi ČSR a SSSR, podepsanou v Praze dne 5. října 1957." (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Hlásí se někdo do rozpravy? (Nikdo.)

Do rozpravy se nikdo nehlásí, přistoupíme tedy k hlasování a to podle předložené výborové zprávy.

Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s tím, aby Národní shromáždění Republiky československé vyslovilo souhlas s Konsulární úmluvou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republiky, podepsanou v Praze dne 5. října 1957, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. - Tím Národní shromáždění projevilo s touto Konsulární úmluvou svůj jednomyslný souhlas.

Dalším bodem pořadu je

5. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje branný zákon č. 92/1949 Sb. (tisk 226).

Zpravodajem je posl. Bubník. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj posl. Bubník: Vážená sněmovno, soudružky a soudruzi!

Vláda Československé republiky předkládá NS novelisaci branného zákona, který byl naším zákonodárným sborem schválen dne 23. dubna 1949. Původní zákon má 85 paragrafů a vešel v platnost 1. října v témže roce. Má 5 částí a dělí se na 6 oddílů. Byly v něm již zakotveny výsledky únorového vítězství pracujícího lidu nad reakcí.

Branný zákon vyjádřil právní formou postavení armády, důsledně odpovídající požadavkům národní a demokratické revoluce ve stádiu jejího přerůstání v revoluci socialistickou.

Přiostřování mezinárodního napětí v letech 1949-1953 si vynutilo některá opatření, která se uchylovala od ustanovení branného zákona. Tato opatření byla zakotvena v připravované osnově zákona o všeobecné vojenské povinnosti, která uvažovala o podstatném rozšíření požadavků kladených na občany.

Od projednávání této osnovy bylo tehdy upuštěno v důsledku zmírnění mezinárodního napětí, jehož bylo dosaženo díky důsledné mírumilovné politice Sovětského svazu. Linie XX. sjezdu KSSS a celostátní konference KSČ v roce 1956 pak ukázaly, že otázky zabezpečení obranyschopnosti socialistické země nutno řešit v souvislosti s celým systémem politické a ekonomické výstavby státu. Proto nejdou zásady novelisace branného zákona po linii zvyšování povinností občanů. Přesto však zákon schválený NS před 9 lety nevyhovuje dnešní situaci a je třeba v něm provést některé změny.

Za prvé se jeví nutnost provést zásadní změnu již v úvodním ustanovení zákona, které formuluje úkoly ozbrojených sil. Charakter a poslání ozbrojené moci záleží na tom, jakých třídních sil je tato nástrojem. V roce 1949 zakotvil branný zákon dovršení zápasu o důsledně národní a demokratický charakter armády.

Stanovil, že československý lid buduje brannou moc společnou Čechům a Slovákům k ochraně vymožeností národní a demokratické revoluce. Tato formulace dnes již neodpovídá stadiu revoluce v naší zemi. Od té doby prochází armáda spolu s pracujícím lidem v naší vlasti procesem socialistických přeměn. Navrhuje se proto novelisovat znění zákona tak, že československý lid "buduje ozbrojené síly společné Čechů a Slováků a příslušníků ostatních národností k obraně svobody a nezávislosti Československé republiky i k ochraně lidově demokratického zřízení a výstavby socialismu".

Zabezpečení obrany společného lidově demokratického státu všemi občany vyžaduje, aby útvary ozbrojených sil byly doplňovány bez rozdílu národnosti. Vytváření národnostních jednotek by bylo neúnosné z hlediska společné odpovědnosti za státní nezávislost a socialistické vymoženosti našeho lidu. Navrhuje se proto stanovit zákonem zásadu doplňování útvarů ozbrojených sil bez rozdílu národností. Tento princip se uplatňuje sice již od roku 1945. nebyl však dosud správně zakotven.

Vývoj mezinárodní a vnitropolitické situace po roce 1948 si vyžádal provést pro plnění vnitřního poslání ozbrojených sil některá organisační opatření. Byla vytvořena vojska ministerstva vnitra, pohraniční stráž, vnitřní stráž a vojsko civilní obrany. Vzhledem k tomu, že jde o složky ozbrojených sil doplňované na základě branného zákona, projevila se nutnost zákon v tomto směru novelisaci rozšířit.

V novele zákona se dále navrhuje vyjádřit zásadu, ze služebním jazykem v ozbrojených silách je jazyk český a slovenský. Protože však v ozbrojených silách slouží i příslušníci jiných národností, jeví se potřeba stanovit, že ve styku s mužstvem neznalým služebního jazyka lze použít též jeho mateřštiny. To odpovídá zásadám naší národnostní politiky. Jde o první kodifikaci této zásady a jejím cílem je vyloučit tendence prosazování češtiny jako jediného služebního jazyka. Ustanovení o služebním jazyce nebrání tomu, aby v nutných případech, např. při používání volacích znaků, hesel a podobně bylo používáno k zabránění nedorozumění jen nařízeného znění.

Dále se navrhuje zakotvit v novele branného zákona některá opatření. která si vynutil vývoj a která se v ozbrojených silách již prakticky uskutečňují. Jeví se nutnost uzákonit současný systém doplňování ozbrojených sil, který vyžaduje rozšíření pojmu "odvodní povinnost" na povinnost dostavit se k zápisu a k odvodu, dále zrušení odvodních tříd a konečně rozšíření pravomoci odvolacích komisí o právo odročit odvod nejvýše však na dobu tří let a přenést na ně úplně právo rozhodovat o přezkoušení odvodního řízení a o určení branců k náhradní službě.

Důvodem k tomu je, že dřívější způsob doplňování formou odvodního soupisu a odvodu se neosvědčil. Odvodní soupis se konal bez zjištění zdravotního stavu. Odvod byl prováděn 6-8 měsíců před nástupem vojenské služby a výběr branců pro jednotlivé útvary druhů vojsk a pro vojenské školy se prováděl až po odvodu. Branci nastupovali k útvarům jednotlivě bez lékařské prohlídky.

To mělo za následek nemožnost léčit nemocné brance v době od soupisu do odvodu. Do vojenské služby nastupovala část zdravotně nevyhovující a pro druhy vojsk a služeb jakož i do vojenských útvarů byly mnohdy vybíráni branci, kteří svými osobními, tělesnými a odbornými i politickými hodnotami plně nevyhovovali.

Podle nové úpravy, která se již v praxi osvědčila, se zápis stává součástí odvodního řízení. Jeho účelem je založit evidenci branců, předběžně je roztřídit na základě zdravotního stavu, vzdělání a předvojenské výchovy, provést opatření, aby byl zlepšen jejich zdravotní stav, a zajistit jejich další účast na předvojenské výchově. Ze skutečnosti, že zápis je součástí odvodního řízení, vyplývá i snížení věkové hranice pro vznik odvodní povinnosti na první leden roku, v němž dovrší 18 let, tj. věk, ve kterém branci dosud vznikla povinnost přihlásit se k odvodnímu soupisu.

Vlastní způsob provádění odvodů, které se nyní konají zpravidla měsíc před nástupem základní služby, byl doplněn ustanovením o odročení odvodu ze zdravotních i jiných důvodů. Dále návrh novelisace obsahuje snížení věkové hranice pro určení k náhradní službě ze zákona ze 32 na 30 let, věkovou hranici pro povolení odkladu základní nebo náhradní služby ze 24 a 22 let, věkovou hranici pro možnost prominutí náhradní služby ze 40 na 30 let.