Na nedílnosti ideových a uměleckých nároků musíme tím více trvat dnes, kdy se ideologická i umělecká práce stala jedním z hlavních úseků střetání socialismu s kapitalismem. Špatně bychom si vedli, kdybychom v době, kdy ideologické problémy právem stojí v ohnisku pozornosti naší a sovětské komunistické strany, kdy se naše politická, ideologická a kulturní práce má vyznačovat zásadovostí, bojovností, ještě účinnější mocí a přesvědčivostí, právě jednotu ideového záměru a uměleckého vyjádření podcenili v tom či onom smyslu.

Nelze dopustit, aby divadlo v dnešním boji za socialismus pracovalo někde v zázemí. Bylo by to v rozporu i s jeho historickým posláním, degradovalo by je to na okrajového činitele, samo divadlo by tak pozbylo své životnosti.

K tomu, abychom se přesvědčili, že jsou některá divadla, jimž takovéto nebezpečí hrozí, stačí zamyslet se nad tím, jaký repertoár si vybrala a které hry chystají.

Obecně platí, že převahu v repertoáru našich divadel mají hry klasické, dramata nabízející dnešku svá historická poučení, svou živou krásu. Nám však zvláště záleží na tom, aby před očima současných diváků stál současný hrdina, dnešní kolektiv, jeho aktuální naléhavé problémy, dramatičnost a poesie našeho života.

Se vztahem našich divadel k hrám ze současného našeho dění to však není v pořádku. Pravda, nedá se říci, že by divadla přehlédla nějakou naší skutečně dobrou novinku ze současnosti; naopak viděli jsme víc takových premiér než dobrých her. Je to tedy vina jen autorů, že se k jejich současné tvorbě divadelníci Mnohdy stavějí již napřed se skrytým či otevřeným despektem? Nikoliv. Na tomto neutěšeném stavu se dnešní divadla podílejí velikou vinou. Žádné divadlo si totiž nikdy nevysloužilo přívlastek pokrokovosti, jestliže si samo autory nevedlo, jestliže s nimi citlivě a cílevědomě nespolupracovalo. Proto musíme kritizovat každý soubor, který po léta žádnou novinku ze své vlastní dramaturgické práce neuvedl, který se snaží ospravedlňovat klamnými poukazy na divákův nezájem, na možnost hospodářských ztrát a tak podobně. Je dost svědectví z filmu, z rozhlasu nebo z televise , že se vyplatí péče o současnou tvorbu, že nic nemá tak živý ohlas jako právě zdařilé a pravdivé dílo ze současného našeho života. Takové příklady mohou doložit sama divadla. Myslím tím na dobrou spolupráci, kterou s autory navázalo Ústřední divadlo československé armády či Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. V těchto divadlech patří někteří současní dramatikové přímo jakoby do souboru.

Zvláště tíživě cítíme nedostatek současných novinek v divadlech pro mládež. Jedině sovětská dramata vyplňují povážlivou mezeru v tvorbě pro dospělejší mládež, tedy pro onu společenskou složku, která ze všech nejvíce potřebuje inspirovat se positivním příkladem svých vrstevníků z uměleckých děl.

Zkoumáme-li dramaturgické plány divadel za delší časový úsek, zjistíme, že podíl her ze současnosti přece jen stoupl z jedné třetiny téměř na polovinu. Konkrétní rozbor však ukazuje, že našich novinek by mělo být naopak uváděno málo. A že převahu repertoáru některých divadel měly tvořit hry z kapitalistického světa. Pokud jsou to hry progresivní, pak je to správné a užitečné. Pokud však nic neřeší, nepřináší našemu diváku nic dobrého. Takovéto chápání současného repertoáru je pro chápání naší současné scény příliš málo.

Obávám se, že se za jistou pochopitelnou bezradností některých našich divadelníků po těchto hrách skrývá též ideový chaos. Jestliže pokrokový umělec vyhledává opravdové myšlenkové a umělecké hodnoty, pak současně se světovým dramatem přece nemůže přejít divadelní umění sovětské. Držet krok s nejzávažnějšími novinkami světové tvorby znamená především uvádět socialisticky uvědomělou a tím i nejdůsledněji demokratickou a humanistickou tvorbu socialistických autorů.

Naši umělci a hlavně naši diváci ještě zdaleka neznají všechny poklady ruské a sovětské tvorby. Do dneška pořádně neznáme sovětskou tvorbu předválečnou, dramata z dvacátých a třicátých let, tvorbu Leonida Leonova, Alexeje Fajka, Michaila Bulgakova a jiných. Z ruských klasiků je u nás hrán hlavně Ostrovskij a ještě ani z jeho tvorby nevybíráme vždycky nejlepší hry. Jak málo se u nás dosud hrála na př. "Bouře"! A znají naši diváci, a mnohdy i divadelníci Gribojedova, Turgeněva, známe už snad dobře Gogola, Tolstého, Čechova a rozsáhlé dílo Gorkého? Známe vůbec přední díla tvorby ostatních národů Sovětského svazu?

Ústup některých umělců od společenské odpovědnosti a od ideové náročnosti k sensacím se projevuje konečně někdy i v tom, že požadavek pestrosti zaměňují za formalistické výstřelky a samoúčelné experimentování. Je jistě pochybné, když oblastní divadlo přejde bez ohledu na potřeby svého působiště k nejnáročnějším dílům, k maximalistickým hlediskům.

Je tu však ještě druhý problém; problém, kdy správné kulturně-politické zásady jsou narušovány ve jménu akumulace, pod heslem t. zv. dobrého hospodaření a plné kasy.

Dostáváme se tak ke druhé skupině rozporů, k těm, v nichž jsou potřeby dobrého socialistického umění stavěny do protikladu s potřebami dobrého hospodaření.

Tyto rozpory byly ještě podporovány starou dvoukolejností v řízení divadel. Jak na národních výborech tak i v divadlech jiný činitel odpovídal za kulturně-politickou funkci divadla, jiný za hospodářsko-správní chod. Je přirozené, že si navzájem často křížili plány, že jeden přezíral práci druhého, že umělecký ředitel měl sklon nedoceňovat efektivnost hospodářskou a hospodářský ředitel efektivnost uměleckou. Ten myslel hlavně na cíl, onen převážně na prostředky. Navíc složitost hospodaření v divadlech jen přilévala olej do ohně. Výkonní umělci si stěžovali, že jsou víc obsazeny kanceláře než herecké šatny, že byrokratické předpisy nutí někdy divadlo vyhazovat peníze oknem.

Nyní, kdy jak na národních výborech tak v divadlech samých bude řízení umělecké i hospodářské svěřeno do odpovědnosti jediného ředitele, kdy bude uveden v platnost organisační řád divadel i návrh na zjednodušení jejich hospodaření, dojde ke sjednocení těchto zájmů a jistě i k uznání toho, že snaha po dobrém hospodaření, po vysoké návštěvnosti musí se krýt s péčí o plnění kulturně-politického úkolu divadla, že divadlo není výrobna premiér a prodejna repris, ale tvůrčí dílna.

Podobně jako se doposud setkáváme se soubory, které se spokojí se splněním plánovaného počtu představení a návštěvnosti a vyšší umělecké cíle si nekladou, můžeme potkat mezi jednotlivými herci takové, kteří se raději než tvůrčími diskusemi zabývají tím, jak co nejvíce vydělat. Pro ně má větší cenu honorář než umělecký úkol, Spartak než role Hamleta. Někteří z těchto herců bývají za své komerční motivy potrefeni ostrou kritikou. Nepovede to však daleko, jestliže se do kritického ohně nedostanou též instituce, které je tahají z jednoho účinkování do druhého a vyplácejí jim černé mzdy.

Je přímo zlý stav, když mnozí herci dnes odmítají hostovat u ochotníků. Dříve jezdili největší mistři na vesnici k ochotníkům, aby tam mezi prostými pracujícími lidmi načerpali novou moudrost, inspiraci a sílu. Vzpomeňme ku příkladu jen na Jindřicha Mošnu a Eduarda Vojana; vzpomeňme, s jakým zápalem studovala národní umělkyně Růžena Nasková role pro vesnické ochotníky, když ji v Praze tehdejší "vláda" na Národním divadle nedávala možnost se uplatnit; vzpomeňme na vřelý vztah Mistra Eduarda Vojana k ochotnickému divadelnictví. Ukazuje se tedy, že musíme znovu a znovu promýšlet a vysvětlovat ethické otázky umění, problémy jeho historického a společenského významu a zejména budeme muset správně vyřešit řadu faktorů hospodářských. Jaké jsou v souhrnu naše hlavní současné úkoly?

Aby naše divadelnictví spojovalo vysoké požadavky umělecké s ideovou jasností a hloubkou spolu s potřebou vytvářet divadlo přitažlivé a dobře hospodařící, bude třeba, abychom se v úzké spolupráci s místními orgány i zkušenými umělci hluboce zamysleli nad dosavadním rozložením sítě divadel a nad možnostmi i silou plnění kulturně-politického poslání každého z divadel. Abychom se zamysleli nad jejich typisací i nad možnostmi jejich technického vybavení. Abychom zlepšili ideovou a uměleckou úroveň souborů i jednotlivých představení, oživili organisační práci v divadlech a soustavně hodnotili pracovní výsledky na krajských i celostátních aktivech. Zvýšenou pestrost repertoáru musíme zajistit soustavnou péčí o dramaturgické pracovníky i zkvalitněním práce Divadelní a literární agentury. Musíme se postarat velmi účinně o soustavné uvádění her se současnou thematikou, domácích i zahraničních, a to podporováním spolupráce divadel s autory i cílevědomým vysíláním umělců do zahraničí. Musíme se naučit řídit divadla tak, aby tvůrčí iniciativa umělců doznala co největších úspěchů, a vést profesionální umělce k tomu, aby systematičtěji a úspěšněji pomáhali divadelnictví ochotnickému.

Všechna tato ideová, hospodářská, kádrová a organisační problematika si vyžaduje, aby byl postupně prověřován styl řízení našeho divadelnictví.

Ukázalo se, že i na tomto úseku již splnila poúnorová centralisace pravomoci svůj úkol. Nyní je již možné a nutné, aby se řízení divadel chopily kraje, aby národní výbory přecházely postupně od správy hospodářské i k ovlivňování ideovému, ke komplexnímu řízení.

Aby činnost divadel, na něž byla přenesena plná odpovědnost za řešení tvůrčích i hospodářských otázek, mohla být úspěšná, byly v tomto roce založeny nebo vytvořeny nové instituce, které budou napomáhat v jejich hluboce odpovědné a nesnadné práci.

Svaz československých divadelních umělců se bude starat o ideovou výchovu umělců a bude napomáhat k tomu, aby naše divadelní umění vynikalo socialistickou bojovností a pravdivostí, aby bylo různotvárné, aby pokračovalo v tradicích českého revolučního divadelnictví.

Divadelní agentura, která bude pořadatelem ústředních divadelních soutěží a konferencí a která bude sjednávat vystoupení našich umělců i souborů za hranicemi a zahraničních u nás, má pracovat na tom, aby pravidelná Divadelní žatva získala charakter mezinárodního divadelního festivalu.

Divadelní ústav, který se stane konsultačním střediskem, má svým dokumentačním a vědeckým vybavením tvořit prvořadého pomocníka v divadelní praxi a theorii. A konečně scénografická laboratoř, jejímž úkolem je vyvíjet pro divadelní práci nové materiály, zařízení a pomůcky, bude školit technické odborníky.

O pochopení pro zvýšenou odpovědnost divadelní kritiky svědčí i založení nových kulturně politických časopisů. K měsíčníku "Divadlo" a k "Československému loutkáři" přibyl nyní čtrnáctideník "Divadelní noviny", vydávaný Svazem československých divadelních umělců. Také ostatní časopisy - ať už Tvorba, Literární noviny, Kultura nebo kulturní rubriky denního tisku - zvýšily nyní svou pozornost k práci divadel.

Zásadním, rámcovým opatřením, jež odráží hlavní decentralisační opatření a směrnice, je konečně i divadelní zákon, který legalisuje novou praxi a stává se podkladem dalšího vývoje našeho divadelnictví. Jeho demokratický charakter vyplývá již z toho, že je v něm postiženo, jak se těžiště kompetence a pravomoci přesouvá na národní výbory a divadla, tedy na orgány, které jsou s otázkami divadelnictví bezprostředně spjaty. Nový divadelní zákon chápe divadelnictví jako celek a jako celku určuje mu poslání za socialismu. Zákon se zasazuje o jednotné a demokratické řízení, aniž by opomenul vymezit pražskému a bratislavskému Národnímu divadlu zvláštní postavení. Zákon zajišťuje činnost divadel státních i t. zv. nestátních divadel, jež mohou být zřízena socialistickými právními osobami, to je národními podniky, podniky komunálního hospodářství, lidovými družstvy i společenskými organisacemi. V zákonu je ujasněn i vztah k ochotnickému divadelnictví a zájem na spolupráci profesionálních divadel s ochotnickými soubory. Zákon zajišťuje, aby na vývoji divadelnictví účinně spolupůsobily odborová organisace a Svaz československých divadelních umělců.

V zákoně jsou ovšem vyjádřeny jen hlavní zásady. Velmi důležitá bude konkretisace těchto zásad. Bude obsažena ve směrnicích a nařízeních, které musí být vydány do 6 měsíců po schválení tohoto zákona. Budou to:

vzorový organisační řád a statut Národního divadla, které jsou již připraveny;

směrnice o podmínkách odborné kvalifikace divadelních umělců a o způsobu jejich osvědčení a stanovení podmínek pro účinkování umělců mimo provoz vlastního divadla. Na těchto směrnících se již nyní pracuje;

konečně budou vydány i nové směrnice pro sestavování, projednávání a schvalování dramaturgických plánů a předpisy o stavbě a zařízení divadelních budov.

Všechna tato opatření mají vést k tomu, aby naše divadelnictví zaznamenalo nový, kvalitativní vzestup, aby se z řízení umělecké činnosti vytratil byrokratismus a zásahy pouhého administrativního rázu. Upozornil jsem na ně proto, abychom společně pečovali o ujasnění pracovních method, o správné formy v naší řídící práci.

Nelze pochybovat o tom, že tyto nové úkoly zvládneme a že tak pod vedením naší komunistické strany a naší vlády povedeme naše divadelnictví k novému rozkvětu a k prospěchu lidu.

Jménem vlády proto navrhuji, aby Národní shromáždění osnovu divadelního zákona schválilo. (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: Děkuji soudruhu ministrovi za jeho projev.

Do rozpravy se dále přihlásili poslanci Lörincz a Šafařík. Dávám slovo prvému z nich, poslanci Lörinczovi.

Posl. Lörinz: Vážení súdruhovia poslanci, vážené Národné zhromaždenie!

Národné jazyky tvoria akúsi hranicu, ktorá by oddeľovala nás, keby sme nemali mnoho iných umeleckých výrazových foriem, ktoré zase majú reč medzinárodnú. Napríklad: výtvarné umenie. Rád a často si spomínam na tie roky, keď som prišiel prvýkrát do Prahy ako mladý výtvarník, Maďar zo Slovenska, pátrajúc po zdrojoch poznania veľkosti ducha českého národa, a to šťastné vnútorné vzrušenie, keď som túto našiel v dielach Mánesových, v dielach Alešových, naplnených nesmiernou láskou k vlastnému ľudu, a postupne som poznal aj svojráznosť stovežatej, starobylej zlatej Prahy v dielach Antonína Slavíčka, a učil som sa milovať krásy českej zeme a krajín tak v jeho dielach, ako aj v dielach Rabasových a iných význačných českých maliarov.

Výtvarné umenie mi teda poskytlo prvý kontakt s duševnými hodnotami iného národa mojej vlasti, avšak bolo treba kráčať po tej ceste ďalej, k bezprostrednému nositeľovi myšlienok tak ľudí, ako aj národov, k poznaniu jazykového umenia, ktorým je umenie divadelní. A dostal som sa i k tomu, vďaka takým velikánom českej národnej kultúry, ako je Josef Tyl, Smetana, Dvořák, Jirásek a celý rad ďalších.

Každý národ žije svojím jazykom. A túto pravdu si hlboko uvedomil aj český národ, keď z vlastnej sily, dokonca dvakrát po sebe, postavil si stánok Národného divadla v Prahe ako účinnú zbraň v boji o svoje národné bytie. Symbolom tohto odhodlaného boja je hrdé heslo na priečelí Národného divadla "Národ sobě".

Ale vývoj jazykovej kultúry českého národa neustrnul pod kupolou Národného divadla. Tento bohatý prameň zúrodňoval kult živého slova aj na iných scénach a mal bezprostredný vplyv na takú revolučnú scénu, akou bolo divadlo E. F. Buriana. Nehovorím iba o svojich zážitkoch, lebo viem, že celá generácia - ktorá v tých rokoch hľadala všetko to, čo ukazuje smer ľudského pokroku - prichádzala zo Slovenska do Prahy, hladná a smädná po všetkom pokrokovom, a nachádzala na tejto scéne najvyspelejšiu kultúru živého českého jazyka v takej forme dokonalosti, že - vzrušená umeleckým zážitkom - našla si cez citové vzrušenie úzke a bratské a nie menej bojové spojenie s českým národom.

Nemožno v tejto súvislosti nespomenúť na Oslobodené divadlo Voskovca a Wericha, umenie ktorej scény bolo úzko zopäté s nedosažiteľným pôvabom týchto dvoch "rozkošných detí českého národa" a s úzkym kruhom spolupracovníkov okolo nich, z ktorých nechýbal ani Julius Fučík, nehovoriac o nenahraditeľnom Ježkovi. Škoda, že toto divadlo nevedelo nájsť svoje správne miesto a poslanie v našom terajšom zriadení.

Niet sporu o tom, že činnosť týchto dvoch scén prispela v značnej miere už za prvej republiky k vytváraniu socialistického vlastenectva v našej republike medzi príslušníkmi pokrokových vrstiev oboch národov a všetkých národností.

Krásne a bohaté sú bojové tradície českého divadelníctva od jeho počiatkov až podnes.

I keď nie tak staré a bohaté, ale nie menej bojové sú tradície slovenského profesionálneho divadelníctva. Spomeňme si len na prvé počiatky jeho vzniku v "žalári národov" bývalej monarchie, na obetavú prácu stálej ochotníckej scény v Martine, a potom - po vzniku prvej republiky - na ťažké boje pre národnú vec zapálených priekopníkov prvej profesionálnej slovenskej scény na čele s národným umelcom Borodáčom. A v tom čase sa stretneme s krásnym úkazom, ktorý je vo svete umenia zákonitý - lebo praví umelci si vždy nájdu cestu vzájomného porozumenia bez ohľadu na národnostné rozdiely - s úkazom bezprostrednej pomoci českých divadelníkov mladému slovenskému divadelníctvu, čo bolo o toľko samozrejmejšie, lebo šlo tu o vystretú ruku zo strany tak blízkeho národa. Činnosť rodín Sýkorových a Zelenských a mnohých ďalších umelcov je nerozlučne zopätá s históriou slovenského divadelníctva. Že akým ťažkým bojom bola lemovaná táto cesta buržoáznej demokracie, na to stačí uviesť iba jednu tragickú príhodu spomedzi mnohých: Nedbalov osud, ktorého bezohľadná a úzkoprsá kultúrna politika buržoáznej republiky dohnala až k smrti.