Bude ovšem starostí všech vedoucích pracovníků
na závodech, aby pracovníci, zvláště
odborníci zůstali i nadále v podniku, kteří
by svoje odborné zkušenosti předávali
mladším pracovníkům na závodě
a tak nám zajišťovali produktivitu práce,
která je zárukou trvalého zvyšování
životní úrovně. Velká většina
pracujících vítá nové úpravy
národního pojištění. Je možno
radostně konstatovat, že to nejsou jen dělníci,
že to jsou i úředníci, technici i mistři,
kteří dosud byli zařazeni při nemocenském
pojištění do t. zv. "vyšších
služeb" a v případě nemoci brali
po 6 i více týdnů normální
plat. Tito pracující říkají:
"My jsme nikdy nezneužívali výhody platu
6 týdnů a když budeme snad nemocni, nová
úprava národního pojištění
bude pro nás určitě výhodnější,
budeme-li déle nemocni. Jednotnost dávek v pracovní
neschopnosti odstraní dosavadní záměrné
rozdělování dělníků
a úředníků."
Na aktivu zaměstnanců n. p. AERO v Semilech jeden
diskutující řekl: "Snížení
nemocenských dávek v prvých třech
dnech pomůže nám jistě odbourat značné
procento absence z nemocnosti. V mnoha případech
to bývá tak, že se chodí k lékaři
až druhý nebo i třetí den, mnohdy se
vyskytují ještě i modré pondělky,
zvláště u mladších zaměstnanců.
Teď si to jistě každý rozmyslí.
A kdo bude opravdu a déle nemocen, dostane větší
podporu v nemoci, než tomu bylo dříve."
V národním podniku Bělské papírny,
závod v Jablonci nad Nisou, mluvila jedna soudružka
na aktivu zaměstnanců asi takto: "Já
jsem byla ku příkladu v září
tohoto roku nemocná a pobírala jsem denně
18 Kčs podpory v nemoci. Podle nové úpravy
dostala bych v nemoci asi 28 Kčs. Je to rozdíl 10
Kčs, které v čtyřčlenné
rodině budou jistě znát." Takových
příkladů bychom mohli uvádět
desítky a desítky.
Přestavbou národního pojištění
se plní přání většiny
pracovníků a myslím, že bude záležet
na nás všech, jak s těmito částkami
dovedeme správně hospodařit.
Uvedu, soudružky a soudruzi, sestry a bratři, zase
jeden konkretní přiklad z našeho kraje. V největším
textilním závodě v kraji, kterým je
n. p. Textilana v Liberci, probíhaly besedy o návrhu
zákona o přebudování národního
pojištění. Mladí i starší
zaměstnanci, tkalci, přadleny, barvíři
i ostatní, se velmi pěkně o novém
návrhu národního pojištění
vyslovovali. V komisi národního pojištění
a ve mzdové účtárně si ihned
po uveřejnění návrhu v tisku dali
práci a na řadě konkretních příkladů
ze závodu si vypočítali, jaké výhody
nová úprava nemocenského pojištění
našim pracujícím přinese. Tak ku příkladu
až dosud se v základním závodě
n. p. Textilany vyplácelo měsíčně
na dávkách v nemoci kolem 60.000 korun. Podle návrhu
nového zákona o národním pojištění
by se však při stejném průměru
mezd a při stejném počtu dnů nemoci
za měsíc vyplatilo v jejich podniku přes
90.000 Kčs. Nejvíce jsou v liberecké Textilaně
spokojeni starší zaměstnanci, kterým
zákon o NP přinese zasloužené ocenění
jejich dlouholeté a poctivé práce. Na aktivu
tkadlena s. Sluková prohlásila: "Měla
jsem jít do důchodu sice již příští
rok - bude jí v lednu 60 let - chci ale teď pracovat
ještě několik let, protože vedle svého
výdělku budu brát i celý důchod."
A proč by také nepracovala? Vždyť bude
brát nejen svůj výdělek, ale ještě
celý důchod 780 Kčs měsíčně,
který bude větší o 130 Kčs, než
by dostala podle starého zákona o národním
pojištění. Tím bude současně
tvořit svojí další prací hodnoty
a předpoklady pro zvyšování životní
úrovně svých dětí, vnuků
a celé příští generace.
Podle slov předsedy komise národního pojištění
jsou v jejich závodě pracující, kteří
na úpravě zákona o národním
pojištění získají ještě
více než uváděli předešlí
zaměstnanci. Tak ku příkladu 56letá
tkadlena Božena Mrázková měla čekat
na důchod ještě 4 roky. Nyní ji vznikne
nárok na důchod již od 1. ledna příštího
roku a až do 60 let bude vedle svého výdělku
pobírat ještě jednu třetinu svého
důchodu, který bude činit 250 Kčs
měsíčně.
V Pojizerských bavlnářských závodech,
národní podnik 01 Semily, vítají starší
zaměstnanci možnost pracovat dále, i když
mohou pobírat částečný nebo
plný důchod: "... Jsem rád, že
budu mít možnost pracovat pokud mně bude zdraví
sloužit. Jsem přesvědčen, že až
skončím práci v tomto závodě,
bude konec i s mým životem. Bez práce si nedovedu
představit svůj život." Tak někteří
poctiví pracovníci srostli se svojí prací
na závodě, ve kterém pracovali celá
desetiletí, i když v prvé republice to bylo
za bídné mzdy s určitými přestávkami
v důsledku výluk a nezaměstnanosti.
Jaká to úžasná změna v našem
socialistickém státě. Stačí
porovnat pracovní možnost a sociální
zabezpečení našich horských tkalců
na Jilemnicku a Liberecku a sklářů na Jablonecku,
Železnobrodsku a Novoborsku v době předmnichovské
kapitalistické republiky a nyní. Tehdy tkadlec a
sklář neměl zajištěnou práci,
třeba i velmi špatně placenou, tím méně
měl zajištěn důchod pro stáří,
když nemohl již pracovat. Tehdy zcela určitě
měl zajištěny bídné mzdy, častou
a mnohdy dlouholetou nezaměstnanost, bídu a hlad.
Ukázal jsem na výhody nového zákona
o národním pojištění, jak o tom
mluvili naši pracující na závodech.
Je nutno si uvědomiti, že získáním
těchto výhod máme současně
velké povinnosti k samému národnímu
pojištění, ve kterém musíme hospodařit
úsporně s péčí nejlepšího
hospodáře. To znamená, že nesmíme
mezi sebou trpět ty, kteří by se na úkor
ostatních pracujících získáváním
neodůvodněných dávek v nemoci obohacovali
Zákonem o úpravě národního
pojištění se dostává náš
stát, jak zde řekli oba zpravodajové, do
popředí všech států na celém
světě, kterým se zabezpečuje životní
úroveň v době nemoci, stáří,
invalidity i mateřství a to na základě
naší socialistické výroby.
Že jsme si mohli dát takový zákon o
národním pojištění, mohlo se
stát jenom v důsledku řádného
plnění všech výrobních úkolů
na závodech a v našem zemědělství
které jsme si vytyčili v rámci naší
prvé i druhé pětiletky. Bude možno učinit
další taková sociální opatření,
jestliže dovedeme i nadále zlepšovat naši
výrobu a zvyšovat produktivitu práce, snižovat
vlastní náklady na všech pracovištích
a jestli dovedeme zajistit dostatek pracovníků pro
velmi důležité pracovní úseky
jako jsou doly, hutě, těžký chemický
průmysl, stavebnictví a pod.
Toto musí být naším prvořadým
úkolem při naší další práci,
která bude pod vedením KSČ a vlády
Národní fronty korunována úspěchem
na naší cestě k socialismu. Tím i pro
budoucnost si zajistíme neustálé a trvalé
zvyšování životní úrovně
našeho pracujícího lidu. Dokladem stálého
zvyšování životní úrovně
všech pracujících je ta skutečnost,
že vedle 1 miliardy Kčs, o kterou dostanou pracující
více každého roku podle projednávaných
zákonů o nemocenském a důchodovém
zabezpečení než tomu bylo dosud, dostanou naši
pracující od 3. prosince opět každého
roku jednu a půl miliardy Kčs ročně
ve snížených maloobchodních cenách
spotřebního zboží, zvláště
potravin, jak o tom rozhodl ÚV KSČ a vláda
Národní fronty na základě dobrých
výsledků dosažených v rozvoji našeho
národního hospodářství.
Toto šesté snížení cen potravin
a průmyslového zboží je dalším
krokem v plnění usnesení X. sjezdu KSČ,
kteréž snížení cen zvyšuje
reálnou hodnotu mezd našich pracujících,
kdy za stejnou mzdu si nakoupí daleko více potravin
a všech druhů spotřebního zboží
než tomu bylo dosud.
Pracující s povděkem vítají
toto šesté snížení cen spotřebního
zboží a tuto radost projeví ve zvýšeném
úsilí na svých pracovištích.
A proto, soudružky a soudruzi, sestry a bratři, navrhované
zákony o nemocenském a důchodovém
pojištění, které dnes v Národním
shromáždění projednáváme,
všichni rádi schválíme a odhlasujeme.
(Potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná:
Dávám slovo poslanci Danišovi.
Posl. Daniš: Vážené Národné
zhromaždenie!
Naša Ústava 9. mája 1948 zaisťuje každému
nášmu občanovi právo na zaopatrenie
ako v starobe a invalidite, tak i v prácineschopnosti.
Je to bod ústavy, ktorý by sme v kapitalistických
ústavách asi zbytočne hľadali a keby
sme aj niečo podobné našli, ťažšie
by sa nám už hľadalo, ako je to plnené.
Pre dôkazy nemusíme ďaleko chodiť, veď
ešte tie časy nie sú tak ďaleko, aby sa
na ne nepamätalo, keď ani u nás ústava
a zákon nezaisťovali tak dôsledne robotníka
a zvlášť roľníka, ako to zaisťuje
naša ústava.
Keď aj pred rokom 1948 zaisťoval zákon nároky
poistených osôb v námezdnom pracovnom pomere,
tento bol tak obchádzaný, ako kto chcel a ako to
komu vyhovovalo. Robotník, ktorý nevlastnil nič,
len svoje pracovité ruky, tento v prípade práceneschopnosti
sa veľmi ťažko dovolával svojho práva
a vo veľmi mnohých prípadoch sa ho vôbec
nedovolal.
Nebol potrebný ako práceneschopný pre nikoho,
lebo načo by sa bol kto o neho staral, keď bolo dosť
tých, ktorí boli zdraví, boli ochotní
a schopní pracovať, teda nahradiť práceneschopného
spolurobotníka.
Ešte horšie to však bolo s tými, ktorí
utrpeli úrazom také zníženie práceschopnosti,
že nemohli veriť vo svoje úplné uzdravenie
a v nadobudnutie možnosti znova pracovať. Dnes i tento
problém je riešený tým, že naše
závody a všetky pracoviská zamestnávajú
i osoby so zmenenou práceschopnosťou, i keď často
dosť neochotne. Voľakedy však po strate ruky či
nohy alebo po zmrzačení mali títo postihnutí
len jedno východisko, a to bola žobrota. Bola to jediná
záchrana, keď takýto nešťastný
človek nechcel zahynúť hladom. Čo však
v tom prípade, keď to bol otec rodiny, ako mohol takýto
otec vychovávať svoju rodinu? Čo bolo z jeho
detí? Tieto deti boli najčastejšie veľmi
dobrými sluhami pre bohatších roľníkov
a veľmi lacné slúžky či už
vo svojej rodnej obci alebo niekde v meste. Títo slúžili
a pracovali od noci do noci za kúsok chleba, nejaký
kus obnosených šiat a vyplácali sa - a to neboli
ojedinelé prípady - úderom alebo kopancom.
Takýto bol osud rodín invalidov.
Našli by sa ešte aj dnes takí, čo by chceli
a priali by si, aby sa tieto časy navrátili, aby
takto postihnutých mohli znova využívať.
Najčerstvejším dôkazom sú nám
udalosti, ktoré sa pred mesiacom odohrali v susednom Maďarsku.
Tam ešte nestačila ochladnúť krv dobrých
vlastencov na uliciach, ešte horeli národné
pamiatky a starí vlastníci veľkostatkov a latifundií,
ako bol Eszterházy a jemu podobní, a s nimi všetci,
ktorí sa v zahraničí skrývali, prišli,
aby si privlastnili späť všetko a i tie hodnoty,
ktoré maďarský pracujúci ľud vytvoril
odvtedy, odkedy oni opustili krajinu. Hlásili sa ako najroduvernejší
Maďari, chceli však pritom majetky a pohodlie, ktoré
stratili, chceli sa ujať moci a k tomu nevyberali prostriedky
a neštítili sa ani vrážd žien a detí.
Takýchto dobrých vlastencov, ktorí by sa
i o nás chceli takto starať, máme i my v zahraničí
a našli by sa i doma takí, ktorí by im boli
ochotní pomáhať. Nie však len v Maďarsku
chceli títo páni vládnuť, ale chceli
obnovenie starého Uhorska, teda chceli i Slovensko a páni
Eszterházy, Lövenstein, Szombathely a kto vie ešte
ktorí, chceli i na Slovensku svoje majetky späť
a tým zaviesť i staré poriadky. Chceli mať
znova bírešov, sluhov a slúžky z tých,
ktorí dnes pracujú na svojom a pre seba či
už v závodoch, v jednotných roľníckych
družstvách, ako i na štátnych majetkoch.
Takéto boli, sú a ostanú ich priania.
Všetok pracujúci ľud našej vlasti, my všetci
pevne veríme a naša viera je pevnejšia ako tatranská
žula, že sa tieto časy k nám už nikdy
nevrátia. My sme s týmito časmi, ako i s
pánmi, pre ktorých boli to zlaté časy,
navždy skoncovali a neprajeme si ich návrat.
Aby sme si v skutočnosti vedeli predstaviť, ako to
na Slovensku vyzeralo, a aby si niekto nemyslel, že to, čo
som doteraz povedal, boli frázy, obrátime sa na
čísla.
Keďže som z Nitrianskeho kraja, budem hovoriť,
ako to v Nitrianskom kraji bolo.
Tento kraj mal v roku 1937, teda v roku najvyššej konjunktúry,
keď už kapitalistická spoločnosť
si vesele trela ruky nad ukazujúcim sa prílivom
nového kapitálu z blížiacej sa vojny,
mimo štátnych zamestnancov a súkromných
zamestnancov vo vyšších službách
nemocensky poistených 59.729 pracujúcich zo 699.337
obyvateľov. Z týchto poistených osôb
bolo 20.316 deputátnikov, sluhov a mesačiarov v
poľnohospodárstve, 29.059 sezónnych poľnohospodárskych
robotníkov a len 10.354 priemyselných robotníkov.
Toto boli ľudia, ktorí mali aspoň to najnutnejšie
zaistené. Na druhej strane však, podľa brožúry
o sociálnom zabezpečení, evidoval Nitriansky
kraj 41.216 nezamestnaných poľnohospodárskych
robotníkov. Je to skoro také množstvo, ako
bolo zamestnaných. Títo nezamestnaní teda
nemali a nespadali ani pod to slabé zabezpečenie
v prípade nemoci.
Z poistených osôb bolo v roku 1937 v nemocniciach
v liečení 1.560 poľnohospodárskych robotníkov
a 710 ich rodinných príslušníkov. Na
rodinných príslušníkov však prispievalo
sociálne poistenie sumou 2 koruny denne po 28 dní
a ostatok nákladov mal uhradiť ten, kto bol liečený.
Keďže to robotník uhradiť nemohol, lebo
nemal z čoho, neraz boli tieto pohľadávky súdne
vymáhané a robotníkovi predali exekútori
ešte aj to posledné, čo mal, a ak skutočne
nič nemal a nebolo možné žiadnym spôsobom
z neho vydrieť uhradenie nákladov, až potom ich
uhradzoval štát.
Najhoršie to bolo s poistením na dedinách,
kde gazda paholka alebo slúžku, prípadne robotníka,
prihlasoval do nemocenského poistenia na 2-3 dni na začiatku
alebo na konci mesiaca. Keď však tento onemocnel, nemal
na nič nárok. Zamestnávatelia, využívajúc
neznalosť zákona u dedinskej chudoby, pri sezónnych
prácach týmto vysvetľovali poistenie tak, že
im budú musieť zo mzdy, ktorá nebola vysoká,
strhnúť na konci mesiaca 20-30 korún na poistné.
Robotník vidiac, že by mu i táto suma chýbala,
najčastejšie súhlasil, aby do poistenia prihlasovaný
nebol. Zamestnávatelia, či to už boli roľníci,
drobní živnostníci alebo i väčší
podnikatelia, vysvetľovali robotníkom zákon
takto len preto, aby oni zo svojich bezpracných ziskov
nemuseli zaplatiť 20-30 korún poistného za
každého robotníka. O to, čo bude s robotníkom
v prípade nemoci, nemali žiadne starosti.
Takýto bol stav v bohatom Nitrianskom kraji, kde ešte,
keď bolo dostatok obilia u roľníkov a na veľkostatkoch,
si predsa aspoň pôžičkou niečo
robotník zaobstaral. O čo horšie to však
bolo v hornatých krajoch, kde nedala príroda, nedalo
zriadenie, teda nikto. Dnes i v týchto miestach žijú
ľudia tak, ako všade inde.
Dnes náš kraj popri poľnohospodárstve
má aj rozvinutý priemysel, ktorý sa ešte
ďalej rozvíja a dáva každému pracovnú
príležitosť a tým i zabezpečenie
v prípade nemoci, staroby alebo invalidity. Dnes je už
aj náš malý a stredný roľník
zabezpečený povinným roľníckym
poistením, nehovoriac už o členoch jednotných
roľníckych družstiev, ktorí majú
možnosti poistenia tak, ako robotníci v závode.
Toho času je celkove v Nitrianskom kraji poistených
160.919 občanov. V porovnaní s rokom 1937 je to
skoro trikrát taký počet, i keď počet
obyvateľov sa nezvýšil ani o celých 50.000.
Iste úctyhodná cifra, keď sa pozeráme
na počet poistených. Avšak na druhej strane
aj starostlivosť o týchto je úctihodná,
ak nie úctihodnejšia, keď v roku 1955 sa na sociálnu
starostlivosť venovalo 267,700.000 Kčs len v Nitrianskom
kraji. Dnes nikto neuvažuje, keď je nemocný alebo
keď onemocnie rodinný príslušník,
či ísť k lekárovi a kto to bude platiť.
Na ošetrenie sa celkove v Nitrianskom kraji prihlásilo
v roku 1955 71.763 občanov.
Dôchodkové zabezpečenie je také, o
akom sa nikomu z tých, čo ho užívajú,
pred 12 rokmi ani nesnívalo. Za jediný mesiac v
roku 1956 sa vyplatilo 23,382.777 Kčs na dôchodkoch,
z toho 26.701 Kčs takým dôchodcom, ktorí
nikdy žiadne poistenie neplatili. Takáto bola a je
starostlivosť v našej ľudovodemokratickej republike
doteraz a dnes máme schváliť zákon,
ktorý túto ešte zlepšuje a umožňuje
lepší a zabezpečenejší život.
Nebudem sa o tomto ďalej rozširovať, lebo väčšina
z našich občanov vie a pozná, ako to bolo v
minulosti, a vidí, ako je tomu dnes. Ale chcem ešte
povedať, ako hľadia naši pracujúci na nový
návrh zákona.
V zásade so zmenami, ktoré tento návrh prináša,
súhlasia. Mali však pripomienky k niektorým
bodom, ako napríklad, prečo v prvých troch
dňoch nižšie nemocenské, prečo
nie plný plat ako v práci, prečo rozdelenie
do troch kategórií. Tieto otázky sú
vysvetľované a sú nakoniec i správne
chápané. Nájdu sa však ešte ľudia,
ktorí sa ťažko zmierujú s každou
novotou, a sú aj ľudia, ktorí nedoceňujú,
čo znamená dávať aj to, čo sa
dáva. Máme aj takých, ktorí so všetkým
súhlasia, so všetkým sú spokojní,
len aby sa to ich výhod v žiadnom prípade nedotýkalo.
Výhodné pritom je to, že ich je skutočne
málo a že veľká väčšina
je takých, ktorí správne pochopili nový
návrh zákona. Pre tých, ktorí ešte
nechápu a nevidia - alebo lepšie povedané:
nechcú vidieť - odkiaľ a z čoho môžeme
rozdeľovať, treba povedať asi toľko, že
nie blahobytom k socializmu, ale že socializmom k blahobytu
dôjdeme.
Všetko čo máme, čo užívame
a čo nám slúži, je z našej práce,
nikto nám nič do daru ani do vena nedáva
ani nedal. I dnes zvýšenie položky na sociálnu
starostlivosť sa nám dostáva z toho, čo
sme si vyprodukovali v našich závodoch, v jednotných
roľníckych družstvách, na štátnych
majetkoch a všade tam, kde človek svojím podielom
na spoločnom diele prispieva podľa svojich schopností.