Pátek 30. listopadu 1956

Bude ovšem starostí všech vedoucích pracovníků na závodech, aby pracovníci, zvláště odborníci zůstali i nadále v podniku, kteří by svoje odborné zkušenosti předávali mladším pracovníkům na závodě a tak nám zajišťovali produktivitu práce, která je zárukou trvalého zvyšování životní úrovně. Velká většina pracujících vítá nové úpravy národního pojištění. Je možno radostně konstatovat, že to nejsou jen dělníci, že to jsou i úředníci, technici i mistři, kteří dosud byli zařazeni při nemocenském pojištění do t. zv. "vyšších služeb" a v případě nemoci brali po 6 i více týdnů normální plat. Tito pracující říkají: "My jsme nikdy nezneužívali výhody platu 6 týdnů a když budeme snad nemocni, nová úprava národního pojištění bude pro nás určitě výhodnější, budeme-li déle nemocni. Jednotnost dávek v pracovní neschopnosti odstraní dosavadní záměrné rozdělování dělníků a úředníků."

Na aktivu zaměstnanců n. p. AERO v Semilech jeden diskutující řekl: "Snížení nemocenských dávek v prvých třech dnech pomůže nám jistě odbourat značné procento absence z nemocnosti. V mnoha případech to bývá tak, že se chodí k lékaři až druhý nebo i třetí den, mnohdy se vyskytují ještě i modré pondělky, zvláště u mladších zaměstnanců. Teď si to jistě každý rozmyslí. A kdo bude opravdu a déle nemocen, dostane větší podporu v nemoci, než tomu bylo dříve."

V národním podniku Bělské papírny, závod v Jablonci nad Nisou, mluvila jedna soudružka na aktivu zaměstnanců asi takto: "Já jsem byla ku příkladu v září tohoto roku nemocná a pobírala jsem denně 18 Kčs podpory v nemoci. Podle nové úpravy dostala bych v nemoci asi 28 Kčs. Je to rozdíl 10 Kčs, které v čtyřčlenné rodině budou jistě znát." Takových příkladů bychom mohli uvádět desítky a desítky.

Přestavbou národního pojištění se plní přání většiny pracovníků a myslím, že bude záležet na nás všech, jak s těmito částkami dovedeme správně hospodařit.

Uvedu, soudružky a soudruzi, sestry a bratři, zase jeden konkretní přiklad z našeho kraje. V největším textilním závodě v kraji, kterým je n. p. Textilana v Liberci, probíhaly besedy o návrhu zákona o přebudování národního pojištění. Mladí i starší zaměstnanci, tkalci, přadleny, barvíři i ostatní, se velmi pěkně o novém návrhu národního pojištění vyslovovali. V komisi národního pojištění a ve mzdové účtárně si ihned po uveřejnění návrhu v tisku dali práci a na řadě konkretních příkladů ze závodu si vypočítali, jaké výhody nová úprava nemocenského pojištění našim pracujícím přinese. Tak ku příkladu až dosud se v základním závodě n. p. Textilany vyplácelo měsíčně na dávkách v nemoci kolem 60.000 korun. Podle návrhu nového zákona o národním pojištění by se však při stejném průměru mezd a při stejném počtu dnů nemoci za měsíc vyplatilo v jejich podniku přes 90.000 Kčs. Nejvíce jsou v liberecké Textilaně spokojeni starší zaměstnanci, kterým zákon o NP přinese zasloužené ocenění jejich dlouholeté a poctivé práce. Na aktivu tkadlena s. Sluková prohlásila: "Měla jsem jít do důchodu sice již příští rok - bude jí v lednu 60 let - chci ale teď pracovat ještě několik let, protože vedle svého výdělku budu brát i celý důchod." A proč by také nepracovala? Vždyť bude brát nejen svůj výdělek, ale ještě celý důchod 780 Kčs měsíčně, který bude větší o 130 Kčs, než by dostala podle starého zákona o národním pojištění. Tím bude současně tvořit svojí další prací hodnoty a předpoklady pro zvyšování životní úrovně svých dětí, vnuků a celé příští generace.

Podle slov předsedy komise národního pojištění jsou v jejich závodě pracující, kteří na úpravě zákona o národním pojištění získají ještě více než uváděli předešlí zaměstnanci. Tak ku příkladu 56letá tkadlena Božena Mrázková měla čekat na důchod ještě 4 roky. Nyní ji vznikne nárok na důchod již od 1. ledna příštího roku a až do 60 let bude vedle svého výdělku pobírat ještě jednu třetinu svého důchodu, který bude činit 250 Kčs měsíčně.

V Pojizerských bavlnářských závodech, národní podnik 01 Semily, vítají starší zaměstnanci možnost pracovat dále, i když mohou pobírat částečný nebo plný důchod: "... Jsem rád, že budu mít možnost pracovat pokud mně bude zdraví sloužit. Jsem přesvědčen, že až skončím práci v tomto závodě, bude konec i s mým životem. Bez práce si nedovedu představit svůj život." Tak někteří poctiví pracovníci srostli se svojí prací na závodě, ve kterém pracovali celá desetiletí, i když v prvé republice to bylo za bídné mzdy s určitými přestávkami v důsledku výluk a nezaměstnanosti.

Jaká to úžasná změna v našem socialistickém státě. Stačí porovnat pracovní možnost a sociální zabezpečení našich horských tkalců na Jilemnicku a Liberecku a sklářů na Jablonecku, Železnobrodsku a Novoborsku v době předmnichovské kapitalistické republiky a nyní. Tehdy tkadlec a sklář neměl zajištěnou práci, třeba i velmi špatně placenou, tím méně měl zajištěn důchod pro stáří, když nemohl již pracovat. Tehdy zcela určitě měl zajištěny bídné mzdy, častou a mnohdy dlouholetou nezaměstnanost, bídu a hlad.

Ukázal jsem na výhody nového zákona o národním pojištění, jak o tom mluvili naši pracující na závodech. Je nutno si uvědomiti, že získáním těchto výhod máme současně velké povinnosti k samému národnímu pojištění, ve kterém musíme hospodařit úsporně s péčí nejlepšího hospodáře. To znamená, že nesmíme mezi sebou trpět ty, kteří by se na úkor ostatních pracujících získáváním neodůvodněných dávek v nemoci obohacovali

Zákonem o úpravě národního pojištění se dostává náš stát, jak zde řekli oba zpravodajové, do popředí všech států na celém světě, kterým se zabezpečuje životní úroveň v době nemoci, stáří, invalidity i mateřství a to na základě naší socialistické výroby.

Že jsme si mohli dát takový zákon o národním pojištění, mohlo se stát jenom v důsledku řádného plnění všech výrobních úkolů na závodech a v našem zemědělství které jsme si vytyčili v rámci naší prvé i druhé pětiletky. Bude možno učinit další taková sociální opatření, jestliže dovedeme i nadále zlepšovat naši výrobu a zvyšovat produktivitu práce, snižovat vlastní náklady na všech pracovištích a jestli dovedeme zajistit dostatek pracovníků pro velmi důležité pracovní úseky jako jsou doly, hutě, těžký chemický průmysl, stavebnictví a pod.

Toto musí být naším prvořadým úkolem při naší další práci, která bude pod vedením KSČ a vlády Národní fronty korunována úspěchem na naší cestě k socialismu. Tím i pro budoucnost si zajistíme neustálé a trvalé zvyšování životní úrovně našeho pracujícího lidu. Dokladem stálého zvyšování životní úrovně všech pracujících je ta skutečnost, že vedle 1 miliardy Kčs, o kterou dostanou pracující více každého roku podle projednávaných zákonů o nemocenském a důchodovém zabezpečení než tomu bylo dosud, dostanou naši pracující od 3. prosince opět každého roku jednu a půl miliardy Kčs ročně ve snížených maloobchodních cenách spotřebního zboží, zvláště potravin, jak o tom rozhodl ÚV KSČ a vláda Národní fronty na základě dobrých výsledků dosažených v rozvoji našeho národního hospodářství.

Toto šesté snížení cen potravin a průmyslového zboží je dalším krokem v plnění usnesení X. sjezdu KSČ, kteréž snížení cen zvyšuje reálnou hodnotu mezd našich pracujících, kdy za stejnou mzdu si nakoupí daleko více potravin a všech druhů spotřebního zboží než tomu bylo dosud.

Pracující s povděkem vítají toto šesté snížení cen spotřebního zboží a tuto radost projeví ve zvýšeném úsilí na svých pracovištích. A proto, soudružky a soudruzi, sestry a bratři, navrhované zákony o nemocenském a důchodovém pojištění, které dnes v Národním shromáždění projednáváme, všichni rádi schválíme a odhlasujeme. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dávám slovo poslanci Danišovi.

Posl. Daniš: Vážené Národné zhromaždenie!

Naša Ústava 9. mája 1948 zaisťuje každému nášmu občanovi právo na zaopatrenie ako v starobe a invalidite, tak i v prácineschopnosti.

Je to bod ústavy, ktorý by sme v kapitalistických ústavách asi zbytočne hľadali a keby sme aj niečo podobné našli, ťažšie by sa nám už hľadalo, ako je to plnené.

Pre dôkazy nemusíme ďaleko chodiť, veď ešte tie časy nie sú tak ďaleko, aby sa na ne nepamätalo, keď ani u nás ústava a zákon nezaisťovali tak dôsledne robotníka a zvlášť roľníka, ako to zaisťuje naša ústava.

Keď aj pred rokom 1948 zaisťoval zákon nároky poistených osôb v námezdnom pracovnom pomere, tento bol tak obchádzaný, ako kto chcel a ako to komu vyhovovalo. Robotník, ktorý nevlastnil nič, len svoje pracovité ruky, tento v prípade práceneschopnosti sa veľmi ťažko dovolával svojho práva a vo veľmi mnohých prípadoch sa ho vôbec nedovolal.

Nebol potrebný ako práceneschopný pre nikoho, lebo načo by sa bol kto o neho staral, keď bolo dosť tých, ktorí boli zdraví, boli ochotní a schopní pracovať, teda nahradiť práceneschopného spolurobotníka.

Ešte horšie to však bolo s tými, ktorí utrpeli úrazom také zníženie práceschopnosti, že nemohli veriť vo svoje úplné uzdravenie a v nadobudnutie možnosti znova pracovať. Dnes i tento problém je riešený tým, že naše závody a všetky pracoviská zamestnávajú i osoby so zmenenou práceschopnosťou, i keď často dosť neochotne. Voľakedy však po strate ruky či nohy alebo po zmrzačení mali títo postihnutí len jedno východisko, a to bola žobrota. Bola to jediná záchrana, keď takýto nešťastný človek nechcel zahynúť hladom. Čo však v tom prípade, keď to bol otec rodiny, ako mohol takýto otec vychovávať svoju rodinu? Čo bolo z jeho detí? Tieto deti boli najčastejšie veľmi dobrými sluhami pre bohatších roľníkov a veľmi lacné slúžky či už vo svojej rodnej obci alebo niekde v meste. Títo slúžili a pracovali od noci do noci za kúsok chleba, nejaký kus obnosených šiat a vyplácali sa - a to neboli ojedinelé prípady - úderom alebo kopancom. Takýto bol osud rodín invalidov.

Našli by sa ešte aj dnes takí, čo by chceli a priali by si, aby sa tieto časy navrátili, aby takto postihnutých mohli znova využívať. Najčerstvejším dôkazom sú nám udalosti, ktoré sa pred mesiacom odohrali v susednom Maďarsku.

Tam ešte nestačila ochladnúť krv dobrých vlastencov na uliciach, ešte horeli národné pamiatky a starí vlastníci veľkostatkov a latifundií, ako bol Eszterházy a jemu podobní, a s nimi všetci, ktorí sa v zahraničí skrývali, prišli, aby si privlastnili späť všetko a i tie hodnoty, ktoré maďarský pracujúci ľud vytvoril odvtedy, odkedy oni opustili krajinu. Hlásili sa ako najroduvernejší Maďari, chceli však pritom majetky a pohodlie, ktoré stratili, chceli sa ujať moci a k tomu nevyberali prostriedky a neštítili sa ani vrážd žien a detí. Takýchto dobrých vlastencov, ktorí by sa i o nás chceli takto starať, máme i my v zahraničí a našli by sa i doma takí, ktorí by im boli ochotní pomáhať. Nie však len v Maďarsku chceli títo páni vládnuť, ale chceli obnovenie starého Uhorska, teda chceli i Slovensko a páni Eszterházy, Lövenstein, Szombathely a kto vie ešte ktorí, chceli i na Slovensku svoje majetky späť a tým zaviesť i staré poriadky. Chceli mať znova bírešov, sluhov a slúžky z tých, ktorí dnes pracujú na svojom a pre seba či už v závodoch, v jednotných roľníckych družstvách, ako i na štátnych majetkoch. Takéto boli, sú a ostanú ich priania.

Všetok pracujúci ľud našej vlasti, my všetci pevne veríme a naša viera je pevnejšia ako tatranská žula, že sa tieto časy k nám už nikdy nevrátia. My sme s týmito časmi, ako i s pánmi, pre ktorých boli to zlaté časy, navždy skoncovali a neprajeme si ich návrat.

Aby sme si v skutočnosti vedeli predstaviť, ako to na Slovensku vyzeralo, a aby si niekto nemyslel, že to, čo som doteraz povedal, boli frázy, obrátime sa na čísla.

Keďže som z Nitrianskeho kraja, budem hovoriť, ako to v Nitrianskom kraji bolo.

Tento kraj mal v roku 1937, teda v roku najvyššej konjunktúry, keď už kapitalistická spoločnosť si vesele trela ruky nad ukazujúcim sa prílivom nového kapitálu z blížiacej sa vojny, mimo štátnych zamestnancov a súkromných zamestnancov vo vyšších službách nemocensky poistených 59.729 pracujúcich zo 699.337 obyvateľov. Z týchto poistených osôb bolo 20.316 deputátnikov, sluhov a mesačiarov v poľnohospodárstve, 29.059 sezónnych poľnohospodárskych robotníkov a len 10.354 priemyselných robotníkov. Toto boli ľudia, ktorí mali aspoň to najnutnejšie zaistené. Na druhej strane však, podľa brožúry o sociálnom zabezpečení, evidoval Nitriansky kraj 41.216 nezamestnaných poľnohospodárskych robotníkov. Je to skoro také množstvo, ako bolo zamestnaných. Títo nezamestnaní teda nemali a nespadali ani pod to slabé zabezpečenie v prípade nemoci.

Z poistených osôb bolo v roku 1937 v nemocniciach v liečení 1.560 poľnohospodárskych robotníkov a 710 ich rodinných príslušníkov. Na rodinných príslušníkov však prispievalo sociálne poistenie sumou 2 koruny denne po 28 dní a ostatok nákladov mal uhradiť ten, kto bol liečený. Keďže to robotník uhradiť nemohol, lebo nemal z čoho, neraz boli tieto pohľadávky súdne vymáhané a robotníkovi predali exekútori ešte aj to posledné, čo mal, a ak skutočne nič nemal a nebolo možné žiadnym spôsobom z neho vydrieť uhradenie nákladov, až potom ich uhradzoval štát.

Najhoršie to bolo s poistením na dedinách, kde gazda paholka alebo slúžku, prípadne robotníka, prihlasoval do nemocenského poistenia na 2-3 dni na začiatku alebo na konci mesiaca. Keď však tento onemocnel, nemal na nič nárok. Zamestnávatelia, využívajúc neznalosť zákona u dedinskej chudoby, pri sezónnych prácach týmto vysvetľovali poistenie tak, že im budú musieť zo mzdy, ktorá nebola vysoká, strhnúť na konci mesiaca 20-30 korún na poistné. Robotník vidiac, že by mu i táto suma chýbala, najčastejšie súhlasil, aby do poistenia prihlasovaný nebol. Zamestnávatelia, či to už boli roľníci, drobní živnostníci alebo i väčší podnikatelia, vysvetľovali robotníkom zákon takto len preto, aby oni zo svojich bezpracných ziskov nemuseli zaplatiť 20-30 korún poistného za každého robotníka. O to, čo bude s robotníkom v prípade nemoci, nemali žiadne starosti.

Takýto bol stav v bohatom Nitrianskom kraji, kde ešte, keď bolo dostatok obilia u roľníkov a na veľkostatkoch, si predsa aspoň pôžičkou niečo robotník zaobstaral. O čo horšie to však bolo v hornatých krajoch, kde nedala príroda, nedalo zriadenie, teda nikto. Dnes i v týchto miestach žijú ľudia tak, ako všade inde.

Dnes náš kraj popri poľnohospodárstve má aj rozvinutý priemysel, ktorý sa ešte ďalej rozvíja a dáva každému pracovnú príležitosť a tým i zabezpečenie v prípade nemoci, staroby alebo invalidity. Dnes je už aj náš malý a stredný roľník zabezpečený povinným roľníckym poistením, nehovoriac už o členoch jednotných roľníckych družstiev, ktorí majú možnosti poistenia tak, ako robotníci v závode. Toho času je celkove v Nitrianskom kraji poistených 160.919 občanov. V porovnaní s rokom 1937 je to skoro trikrát taký počet, i keď počet obyvateľov sa nezvýšil ani o celých 50.000.

Iste úctyhodná cifra, keď sa pozeráme na počet poistených. Avšak na druhej strane aj starostlivosť o týchto je úctihodná, ak nie úctihodnejšia, keď v roku 1955 sa na sociálnu starostlivosť venovalo 267,700.000 Kčs len v Nitrianskom kraji. Dnes nikto neuvažuje, keď je nemocný alebo keď onemocnie rodinný príslušník, či ísť k lekárovi a kto to bude platiť. Na ošetrenie sa celkove v Nitrianskom kraji prihlásilo v roku 1955 71.763 občanov.

Dôchodkové zabezpečenie je také, o akom sa nikomu z tých, čo ho užívajú, pred 12 rokmi ani nesnívalo. Za jediný mesiac v roku 1956 sa vyplatilo 23,382.777 Kčs na dôchodkoch, z toho 26.701 Kčs takým dôchodcom, ktorí nikdy žiadne poistenie neplatili. Takáto bola a je starostlivosť v našej ľudovodemokratickej republike doteraz a dnes máme schváliť zákon, ktorý túto ešte zlepšuje a umožňuje lepší a zabezpečenejší život. Nebudem sa o tomto ďalej rozširovať, lebo väčšina z našich občanov vie a pozná, ako to bolo v minulosti, a vidí, ako je tomu dnes. Ale chcem ešte povedať, ako hľadia naši pracujúci na nový návrh zákona.

V zásade so zmenami, ktoré tento návrh prináša, súhlasia. Mali však pripomienky k niektorým bodom, ako napríklad, prečo v prvých troch dňoch nižšie nemocenské, prečo nie plný plat ako v práci, prečo rozdelenie do troch kategórií. Tieto otázky sú vysvetľované a sú nakoniec i správne chápané. Nájdu sa však ešte ľudia, ktorí sa ťažko zmierujú s každou novotou, a sú aj ľudia, ktorí nedoceňujú, čo znamená dávať aj to, čo sa dáva. Máme aj takých, ktorí so všetkým súhlasia, so všetkým sú spokojní, len aby sa to ich výhod v žiadnom prípade nedotýkalo. Výhodné pritom je to, že ich je skutočne málo a že veľká väčšina je takých, ktorí správne pochopili nový návrh zákona. Pre tých, ktorí ešte nechápu a nevidia - alebo lepšie povedané: nechcú vidieť - odkiaľ a z čoho môžeme rozdeľovať, treba povedať asi toľko, že nie blahobytom k socializmu, ale že socializmom k blahobytu dôjdeme.

Všetko čo máme, čo užívame a čo nám slúži, je z našej práce, nikto nám nič do daru ani do vena nedáva ani nedal. I dnes zvýšenie položky na sociálnu starostlivosť sa nám dostáva z toho, čo sme si vyprodukovali v našich závodoch, v jednotných roľníckych družstvách, na štátnych majetkoch a všade tam, kde človek svojím podielom na spoločnom diele prispieva podľa svojich schopností.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP