Ze srovnání opět vyplývá, že ČSR nemá nikterak výraznou převahu nad kapitalistickými státy, pokud jde o počet studentů na vysokých školách vzhledem k počtu obyvatelstva.

Nepříznivý poměr počtu vysokoškolských studentů ve srovnání s uvedenými socialistickými státy je možno vysvětlit tím, že ČSR byla a je velmi vyspělou průmyslovou zemí, která měla dostatek vysokoškolské inteligence. Proto se dnes vychovává na vysokých školách takový počet studentů, kolik jich je zapotřebí k nahrazení odcházejících vysokoškolských kádrů z výroby a k doplňování vysokoškolských kádrů na stav podle požadavků plánování. V ostatních státech socialistických nebylo dříve tolik vysokoškolské inteligence proto, že to byly státy převahou zemědělské povahy a při jejich přeměně na státy průmyslové potřebují si rychle vychovat větší počty vysokoškolské inteligence.

Všechna tato srovnání ukazují, že nelze uvažovat o snižování počtu studentů na vysokých školách v ČSR, nýbrž je třeba zajistit předpoklady pro další růst počtu studentů na našich vysokých školách, zvláště technického směru, a tím zároveň zajistit jeden z hlavních předpokladů technického rozvoje našeho průmyslu a celého našeho národního hospodářství. Dosavadní směrná čísla pro určování počtu studentů na vysokých školách nejsou u nás pravděpodobně dobře určena. Vysvítá to z požadavků při rozmisťování absolventů vysokých škol po závěrečných státních zkouškách. Stává se často, že poptávka po absolventech je větší, nežli má škola absolventů. Je proto třeba, aby každé výrobní ministerstvo zjistilo přesnějším šetřením potřebu počtu vysokoškolských kádrů všech druhů ve svém resortu na všech pracovištích a požadovalo též kvalifikaci příslušných kádrů. Jedině podle dobře provedeného šetření bude možno stanovit správná směrná čísla pro jednotlivé fakulty.

Aby bylo možno předpokládané počty studentů řádně vychovat, je třeba, aby na vysokých školách byly vytvořeny takové podmínky, které umožní plnění požadovaných úkolů.

Vytvoření těchto podmínek nemohl úspěšně splnit dosavadní vysokoškolský zákon a proto bylo třeba navrhnout celou řadu změn a doplňků, které jsou obsaženy v předloženém návrhu vysokoškolského zákona.

Předložený návrh zákona je určen pro celou ČSR a se zřetelem k ústavnímu zákonu č. 33/1956 Sb. bude vysoké školy spravovat a řídit v českých krajích ministr školství a kultury, kdežto na Slovensku pověřenec školství a kultury.

V další části své zprávy se zmíním o důležitějších změnách a doplňcích návrhu zákona:

1. Především bylo nutno vymezit působnost Státního výboru pro vysoké školy. Dosavadní výbor měl příliš širokou působnost a nestačil plnit své úkoly. Proto bylo nutno zúžit působnost Státního výboru zvláště ve věcech zřizování vysokých škol a fakult a ve věcech hospodářských. Místo slovenské odbočky zřizuje se Slovenský výbor pro vysoké školy. Oba výbory budou mít stejnou působnost. Též ve složení Státního výboru a Slovenského výboru bude změna v tom, že členové výborů budou jmenováni především z vysokoškolských učitelů a ze členů komisí expertů tak, aby v něm byly zastoupeny hlavní skupiny vědních a uměleckých oborů. Tím budou komise expertů přímo zapojeny na Státní výbor, čemuž tak dosud nebylo. Komise expertů se stávají pracovními složkami příslušného výboru pro vysoké školy a s vědomím výboru se mohou stát poradními orgány ministerstva školství a kultury pro řešení odborných otázek a případně též Státní komise pro vědecké hodnosti.

Těžiště práce Státního výboru bude hlavně v předsednictvu nebo v jeho pracovních skupinách, jež bude určovat předseda Státního výboru pro vysoké školy, na Slovensku předseda Slovenského výboru. Tak bude zajištěna dělnost Státního výboru pro řešení různých odborných otázek.

Poněvadž členy komisí expertů budou učitelé vysokých škol příslušného nebo příbuzného vědního oboru, vědečtí pracovníci a odborníci z praxe, bude možno rychle projednávat četné otázky, které podle dosavadních předpisů vyžadovaly značné doby.

2. Další změnou je časově neurčené funkční období rektorů a děkanů. Toto ustanovení umožní rektorům a děkanům zvládnout problematiku vysoké školy a fakulty lépe než je tomu dosud při tříletém funkčním období. Ukáže-li se toho potřeba, má rektor nebo děkan vždy možnost požádat o zproštění z funkce a to zpravidla koncem školního roku.

3. Dosavadní rady vysokých škol a fakultní rady budou nahrazeny vědeckými radami nebo uměleckými radami. Úkoly vědeckých nebo uměleckých rad budou spočívat v řešení zásadních pedagogických a vědeckých věcí vysoké školy a fakult. Vědecké rady se nebudou zabývat úkoly hospodářskými a rozpočtovými. Úkoly vědeckých rad vyžadují, aby členy byli vědečtí pracovníci na vysokých školách a význační odborníci z praxe. Složení rad jen z vědeckých a odborných pracovníků je odůvodněno též tím, že rady jsou zmocněny udělovat vědecké hodnosti. Nebudou proto členy rad zástupci fakultních organisací a tito mohou být přizváni podle potřeby k jednání pouze s hlasem poradním. Za činnost vysoké školy odpovídá rektor ministru školství a kultury, obdobně děkan za činnost fakulty rektoru vysoké školy. Poněvadž vědecké rady se usnášejí v zásadních pedagogických, politicko-výchovných, vědeckých (uměleckých) a výzkumných věcech, mohlo by se stát, že rektor nebude souhlasit s usnesením rady. V tomto případě neprovede rektor usnesení a oznámí případ ministru školství a kultury k rozhodnutí. Obdobně tomu bude na fakultě, kdy děkan oznámí případ hned rektoru vysoké školy k rozhodnutí.

4. Místo tajemníka bude na rektorátě působit kvestor, který bude stálým zástupcem rektora pro věci hospodářské a správní. Obdobnou činnost na fakultě bude vykonávat tajemník fakulty.

5. Katedry se stávají podle návrhu zákona základními útvary pro pedagogickou a vědeckou práci na vysokých školách. Podle potřeby se budou moci katedry dělit na oddělení. Tam, kde to bude zvlášť odůvodněno, může být dosavadní označení ústavu v rámci katedry ponecháno. Rovněž se budou moci zřizovat se souhlasem rektorovým kabinety, které budou pomocnými složkami vysokých škol pro účely pedagogické a studijní a budou napomáhat názornému vyučování. Kabinet ve smyslu návrhu zákona nelze zaměňovat za nějakou sbírku katedry, nýbrž za složku s povahou dokumentační a p.

Katedry nebudou již jen sborem učitelů téhož nebo příbuzného oboru, nýbrž budou zaměřeny jako základní organisační jednotky na pedagogickou a vědeckou (uměleckou) práci, případně na výzkumnou práci a na výchovu vědeckého (uměleckého) dorostu, t. j. aspirantů a asistentů. Kromě kateder budou na vysokých školách zřizovány další organisační útvary, které budou vybaveny jednak potřebným zařízením, jednak nezbytnými vědeckými a pomocnými silami odbornými. Budou to vědecké ústavy a vědecké laboratoře. Tato zařízení mohou sloužit několika katedrám nebo i několika vysokým školám. Tím se sleduje požadavek nezbytné hospodárnosti, lepšího vybavení společného pracoviště a lepšího využití pracovníků.

Jmenované útvary budou vždy součástí vysoké školy a nebudou proto tvořit samostatné rozpočtové jednotky. Od vědeckých ústavů se musí rozlišit ústavy, které již jako takové existují, zvláště na lékařských fakultách, jako je anatomický ústav a p.

6a. Pro potřebu vědeckých pracovníků, učitelů a studentů bude opatřována odborná literatura, která se bude soustřeďovat v knihovnách vysokých škol, buď v ústřední knihovně fakulty nebo vysoké školy. Jednotlivé katedry mohou mít příruční knihovny, které však budou součástí knihovny fakultní nebo vysoké školy. Mimo to mohou být výjimečně zřízeny pro několik kateder samostatné knihovny, kde to bude zvlášť odůvodněno.

6b. V zájmu rozvoje práce na vysokých školách má ministr školství a kultury možnost po dohodě s ministrem financí zřizovat ještě jiné útvary pro výuku nebo vědecké bádání, jako na př. botanické zahrady a p.

7. Pokud jde o studium lékařské, je pamatováno na to, aby fakultní kliniky sloužily jednak výcviku studentů, jednak k vědecko-výzkumné práci učitelů a jiných pracovníků lékařských fakult. Toto je významné ustanovení proto, že fakultní nemocnice jsou spravovány ministerstvem zdravotnictví. Postavení klinik v rámci fakultních nemocnic a jejich poměr k lékařským fakultám, jakož i vzájemný poměr mezi oběma resorty bude upraven statuty fakultních nemocnic.

8. Podrobnější předpisy o organisaci vysokých škol, než obsahuje návrh zákona, budou obsahovat prováděcí nařízení ministra školství a kultury. Kromě toho budou vypracovány organisační statuty vysokých škol.

9. V návrhu zákona je pamatováno též na mimořádné způsoby studia, aby bylo umožněno pracujícím dosáhnout vysokoškolského vzdělání bez přerušení zaměstnání. Mimořádné formy studia se v posledních dvou letech tak rozvinuly, že počet studentů v některých oborech přesahuje počet řádných studentů.

10. V návrhu zákona je již počítáno s přesunem částí pravomoci ministerstva školství a kultury na rektory a děkany vysokých škol. Některé přesuny již ministerstvo uskutečnilo a další decentralisační změny jsou připraveny k provedení. Decentralisační přesuny způsobí na vysokých školách rychlejší projednávání případů, zvyšují nejen pravomoc, ale též odpovědnost představitelů vysokých škol a fakult.

11. Návrh zákona obsahuje nové rozdělení zaměstnanců vysokých škol. Kromě zaměstnanců, které obsahoval dosavadní zákon: profesorů, docentů, lektorů, odborných asistentů a asistentů a odborných instruktorů, zavádí návrh zákona další pracovníky jako: vědecko-výzkumné pracovníky, vedoucí a pomocné knihovníky, technické a jiné odborné pracovníky (jako konstruktéry, mechaniky, laboranty a jiné pracovníky), dále správní a pomocné pracovníky. Toto rozdělení a zavedení dalších skupin pracovníků má velký význam pro zvýšení pracovní morálky na vysokých školách. Všichni nepedagogičtí zaměstnanci, kromě administrativních sil, byli dosud zařazeni do t. zv. správních zaměstnanců, což způsobovalo řadu mzdových těžkostí a tím narušování pracovní morálky.

12. Jiným důležitým ustanovením je, že označení profesor nebo docent se stává vědecko-pedagogickým titulem, v uměleckých oborech umělecko-pedagogickým titulem.

Pro jmenování profesorem na vysoké škole se bude vyžadovat zpravidla kvalifikace doktora věd nebo docenta vysoké školy, při jmenování docentem se bude vyžadovat zpravidla kvalifikace kandidáta věd.

13. Zvlášť je třeba uvítat obnovení habilitačního řízení. Pouze na těch vysokých školách, kde v určitých oborech je dosud nedostatek uchazečů o místa vysokoškolských učitelů, bude od podmínky habilitačního řízení dočasně upuštěno.

Účelem habilitačního řízení bude zajistit vysokou úroveň výběru vědecko-pedagogických nebo umělecko-pedagogických pracovníků pro jmenování docenty vysokých škol a tím působit na zvýšení úrovně vědecké nebo umělecké a pedagogické práce na vysokých školách.

Habilitační řízení se bude vztahovat pouze na udílení vědecko-pedagogických nebo umělecko-pedagogických titulů docenta. Tak bude vytvořen předpoklad pro diferencování řízení jmenovacího a řízení ustanovovacího.

14. Každé místo profesora, docenta nebo odborného asistenta se bude obsazovat zásadně na podkladě konkursu.

Kromě obsazovacích konkursů budou zavedeny konkursy prověřovací na místa profesorů nebo docentů za tím účelem, zda jsou u nich splněny podmínky k zastávání jejich míst. O výsledku rozhodne ministr školství a kultury na podkladě výsledku konkursního řízení.

Jak z uvedeného stručného výkladu je zřejmo, je v návrhu zákona zdůrazněna snaha po zvýšení úrovně vědecké práce a tím také po zvýšení úrovně práce pedagogické.

Poněvadž předložený návrh zákona je rámcové povahy a nemůže obsahovat podrobnosti, bude nutno vydat brzo prováděcí nařízení, ve kterých by mělo být pamatováno na přechodná ustanovení do doby, než budou uskutečněny technické předpoklady pro uvedení zákona v život v celém rozsahu.

Je jisté, že z počátku narazí provádění zákona na mnohé potíže a to proto, že na některých vysokých školách nebudou technické předpoklady pro plnění vědeckých úkolů. Vysoké školy zápasí nejen s nedostatkem místa, ale i s vybavením kateder pro vědecké práce. Obracím se proto na všechny činitele, v jejichž moci jsou možnosti podpořit vysoké školy, aby jim pomáhali všude v úsilí plnit povinnosti ze zákona plynoucí. Dosud tomu všude tak není.

Kulturní výbor Národního shromáždění se zabýval předloženým návrhem zákona, kterým se mění a doplňuje zákon o vysokých školách, ve své schůzi dne 18. září t. r. V povšechné a často velmi živé diskusi o jednotlivých ustanoveních návrhu zákona přispěli diskutující ke zlepšení buď úpravou nebo doplněním textu tak, jak je dnes osnova zákona předložena plenu Národního shromáždění s příslušnou výborovou zprávou.

Vážené Národní shromáždění, jako zpravodaj kulturního výboru byl jsem kulturním výborem zmocněn, abych plenu Národního shromáždění doporučil návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon o vysokých školách i se změnami uvedenými ve zprávě kulturního výboru, ke schválení. (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský (zvoní): Zahajuji rozpravu k tomuto bodu pořadu. Ke slovu se přihlásil ministr školství a kultury dr František Kahuda. Prosím soudruha ministra, aby se ujal slova.

Ministr školství a kultury dr Kahuda: Soudružky a soudruzi poslanci, vážení přátelé,

dovolte mi, abych při příležitosti, kdy vláda předkládá Národnímu shromáždění k projednání novelu vysokoškolského zákona, podal výklad některých otázek souvisejících s předloženým návrhem a abych vás informoval i o souboru s tím souvisejících opatření, která ministerstvo školství a kultury v poslední době uskutečnilo nebo hodlá v nejbližší době uskutečnit ke zlepšení práce našich vysokých škol, a abych při této příležitosti také vyzdvihl nejzávažnější úkoly vysokých škol v nejbližším období.

Celá naše socialistická výstavba se vyznačuje mohutným rozmachem našeho hospodářství, školství i kulturního života. Svědčí o tom nejen výsledky naší dosavadní společné práce, které, i když nejsou bez chyb, s uznáním hodnotí naši zahraniční přátelé a nepřejí nám je ovšem naši nepřátelé, ale svědčí o tom hlavně naše perspektivní plány, které přes svoji velikost jsou reálné a uskutečnitelné.

Uvědomujeme si při tom více než kdy jindy, že pro tyto veliké úkoly naší 2. pětiletky je nyní nezbytné soustavně rozvíjet úsilí o technický pokrok, o zvyšování kvalifikace každého z nás, o budování socialismu na vědeckých principech. Poučme se v této otázce znovu u Vladimíra Iljiče Lenina, který častokrát zdůrazňoval: "Je nutné... pečovat, aby věda nezůstávala u nás mrtvým slovem nebo módní frází..., aby věda skutečně vešla do krve a stala se skutečně podstatným prvkem života." "Jedině socialismus umožní," praví dále Lenin, "rozsáhle rozšířit a opravdu podřídit společenskou výrobu a rozdělování výrobků vědeckým hlediskům zaměřeným na to, aby život všech pracujících byl co nejvíce ulehčen a poskytoval jim možnost blahobytu." Proto je třeba nyní promyslit a postupně uskutečnit nesmírně významnou zásadu, vyslovenou předsedou naší vlády s. Viliamem Širokým ve vládním prohlášení z července tohoto roku, že "výstavbu nové socialistické společnosti nemůžeme zvládnout bez uvědomělého, vzdělaného a vysoce kulturního člověka, který je schopen osvojit si poznatky současné vědy a umění a na podkladě našich národních tradic je dále rozvíjet a všestranně jich využívat." Výchova nové, lidové, socialistické inteligence je tedy jedním z nejzávažnějších úkolů naší společnosti při uskutečňováni kulturní revoluce.

Kulturní revoluce, umožněná lidově demokratickou mocí a socialistickou ekonomickou výstavbou, sama tuto výstavbu urychluje a lidovou moc upevňuje. Záleží nám proto, aby její podstatný činitel - lidová inteligence - se co nejvíce podílela na převratných změnách života společnosti, aby její váha a postavení ve společnosti nebývale vzrostly. Bez socialistické inteligence nelze vážně počítat se socialismem.

Vykonali jsme již ve výchově nové inteligence slušný kus práce. Znáte číselné ukazatele kvantitativního vzrůstu: za kapitalismu bylo u nás 13 vysokých škol, s 52 fakultami a 23.435 studenty. V uplynulém školním roce jsme už měli 40 vysokých škol, 106 fakult a 48.534 studentů, kromě dalších 22.302 pracujících, kteří se k absolvování vysoké školy připravují studiem při zaměstnání. Zastoupení dělnické a malorolnické mládeže se znatelně zlepšilo, třebaže ještě zdaleka neodpovídá významu a podílu dělnické třídy a rolnictva v našem státě. Rovněž rozdělení studentů na universitní a technické směry ještě neodpovídá našim národohospodářským plánům, zvláště pokud jde o potřebu nové technické vysokoškolské inteligence vzhledem k úkolům naší průmyslové a zemědělské výroby a k potřebě zvyšování technického rozvoje našeho průmyslu. Proto soustavnou a cennou péči věnuje otázkám rozvoje našich vysokých škol, jejich konkretním potřebám a problémům, jejich těžkostem a nedostatkům v činnosti či řízení naše komunistická strana a vláda republiky.