práva vlastnického; viz dův. zprávu k § 105 odst. 1).

Materiálem pro rozšiřování díla se v § 30 odst. 2 rozumějí zejména štočky, notový materiál potřebný pro provozování hudebního díla, sádrový odlitek, odlévací forma (kadlub) plastiky.

V § 31 je zařazeno ustanovení, které podobně jako v SSSR a v Polsku umožňuje podrobnou úpravu smluvního poměru t. zv. vzorovými (typovými) smlouvami, jichž obsah bude, pokud jde o oprávnění autorova, závazným.

V § 32 je upraven dosah a význam kolektivních smluv. Ochrana autorů, zajištěná v § 31 odst. 2, nemůže být zkrácena ani smlouvou hromadnou.

Ustanovení § 33 uskutečňuje významnou ochranu autora před libovolným převodem práv na další nabyvatele (s jednoho nakladatelství na druhé nebo pod. ); stejně platí, i když by práva nabytá smlouvou s autorem chtěl na jiného převést subjekt socialistického sektoru (§ 26). Ustanovením § 33 je ovšem chráněn i dědic autorských práv (§ 108 odst. 1).

K §§ 35 až 40:

Po vymezení pojmu smlouvy nakladatelské (§ 35) následují ustanovení nezbytná pro ochranu autora i nakladatelství. Jejich obsah je v naprostém souladu s pravidly poctivého styku mezi autory a nakladatelstvími v socialistické společnosti. Obdobně tomu je při úpravě ostatních smluv o rozšiřování díla.

Smlouva nakladatelská je jedním z typů smluv o rozšiřování díla, kterou autor uděluje své svolení k užití svého díla (§ 21 odst. 2). Platí proto pro ni i ustanovení §§ 28 až 34, jimiž jsou upraveny náležitosti všech smluv o rozšiřování díla, zejména ustanovení vyžadující zachování písemné formy (§28 odst. 1). Podpůrně je třeba na nakladatelskou smlouvu užít ustanovení občanského zákoníka (§ 105).

Nakladatelskou smlouvou převádí autor na nakladatelství toliko své právo dílo vydat a rozšiřovat. Osobní práva autorská (zejména právo na autorství a na ochranu nedotknutelnosti díla), jakož i možnost brát užitek z jiného užilí díla mu zůstávají zachovány. Zejména může své dílo zpracovat nebo udělit svolení, aby je zpracoval někdo jiný [§ 17 odst. l písm. a)].

Nakladatelem už u nás není kapitalista, ani kapitalistická obchodní společnost. Našim socialistickým nakladatelstvím není nakladatelská smlouva prostředkem k vykořisťování autorů. Naše nová nakladatelství musí, stejně jako nakladatelství sovětská, být vedena především snahou vychovávat člověka nové společ-

nosti, vzdělávat pracující lid, šířit pokrok a bojovat za zachování světového míru. Musí napomáhat k zvyšování ideové a politické úrovně knih. Musí správně vybírat spisovatelské kádry a musí jim být všemožně nápomocna v jejich tvůrčí činnosti.

Pokud jde o základní povinnosti z nakladatelské smlouvy, je na nakladatelství, aby na svůj účet dílo vydalo v dober určené smlouvou (jednotlivou, kolektivní nebo typovou), učinilo vše, čeho je třeba k rozšíření díla (včas je odevzdalo k distribuci) a řádně vyplatilo autorský honorář.

Autor je pak povinen dílo nakladatelství odevzdat včas a tak upravené, aby mohlo být bez obtíží vydáno (§ 30 odst. 1).

K § 36:

Provést autorskou korekturu je autor oprávněn proto, poněvadž právě on má značný zájem na tom, aby mohl přezkoumat dříve, než bude započato s rozmnožováním (t. j. než bude konečně upraven, rozmnožovací prostředek), zdali bude dílo rozmnoženo řádně, a event. naléhat na odklizení vad. Autorská korektura zahrnuje změny díla, jeho doplnění, event. vypuštění některé jeho části nebo pod. Podobně jako u děl vydávaných tiskem, ať už jde o dílo literární, hudební nebo výtvarné, je tomu i u jiného způsobu rozmnožování. Tak u děl výtvarných bude autorskou korekturou na př. revise a oprava formy, kadlubu, rytiny, razidla a pod.

Nedostojí-li nakladatelství své povinnosti umožnit autoru provést autorskou korekturu, vydává se nebezpečí právních následků vyslovených v § 37 (autor může odstoupit od smlouvy a požadovat honorář).

Povinnost provést autorskou korekturu může být autoru uložena smlouvou.

Přehlídky a opravy redakční (t. j. opravy evidentních chyb, zejména takových, které vznikly překlepem nebo přepsáním, a jiných vad jen formální povahy) jdou na účet nakladatelství, neboť nakladatelství vydává dílo na svůj účet; je proto na místě, aby na jeho účet šly i drobné změny provedené autorem.

K §§ 37 a 39:

Jestliže nakladatelství prodlévá v splnění svého závazku dílo vydat, může autor buď trvat na tom, aby dílo vydalo, nebo může od smlouvy odstoupit; i když odstoupí, má nárok na honorář.

Protějškem tohoto ustanovení (§ 37), upravujícího právní následky prodlení na straně nakladatelství, je ustanovení § 39 o prodlení autora. Nesplní-li autor včas a řádně povinnost uloženou mu v § 30 odst. l, má nakladatelství volbu buď trvat na řádném odevzdání díla nebo odstoupit od smlouvy a žádat zpět to, co již autorovi plnilo (zejména zálohy na honorář) v předpokladu, že svému závazku dostojí.

Odstoupení od smlouvy, ať se strany autora nebo nakladatelství, nedotýká se event. nároků na náhradu škody vzniklé nesplněním (§ 257 obč. zák. ).

K § 38:

Jde o výjimku z výhradného práva nakladatelství vydat dílo, potřebnou v zájmu autora i v zájmu obecném, která je dobře slučitelná i se zájmy nakladatelství.

K § 40:

Z obsahu tohoto ustanovení plyne především, že autor může nakladatelskou smlouvou převést na nakladatelství jen právo na jediné vydání díla nebo na vydání několik a po případě i výhradné právo na všecka vydání (to je obvyklé zejména při nakladatelské smlouvě o díle hu--
debním). I když byla nakladatelská smlouva omezena na vydání jediné, je však autor oprávněn požadovat na nakladatelství, aby — je-li dílo už rozebráno — s ním uzavřelo novou nakladatelskou smlouvu o dalším vydání díla. Nestane — li se tak do šesti měsíců, je autor oprávněn další vydání nabídnout jinému nakladatelství. Také toto ustanovení chrání spravedlivý zájem autora a event. i obecný zájem na dalším vydání rozebraného díla.

K §§ 41 až 45:

Tato ustanovení nepotřebují bližšího odůvodnění. Postačí upozornit, že ustanovení § 43 platí jen o t. zv. premiéře a že ustanovení § 45 je nezbytným zásahem do práva autorského, jak poučuje praxe v oboru divadelního provozování díla. "Úpravami", dopuštěnými v § 45, jsou ovšem míněny toliko změny povahy převážně technické. Jakákoli změna v textu díla je samozřejmě přípustná toliko se svolením autora.

T. zv. nedivadelní provozování díla (v praxi se zhusta mluví o t. zv. malých právech) je zachyceno v §§ 55 a 56 osnovy.

K §§ 46 až 49:

Osnova přihlíží k tomu, že odbyt filmů (jejich prodej a pronájem) bude organisačně oddělen od vlastní filmové produkce; upravuje proto zvlášť smlouvu scénární (o převodu práva k zfilmování) a zvlášť smlouvu o promítání filmového díla.

K §§ 50 až 52:

Ustanovení § 50 je protějškem § 18; k vysílání děl už uveřejněných není totiž třeba svolení autora (§ 18). K ochraně rozhlasového vysílání srov. §§ 93 a 94.

K §§ 53 a 54:

Jde především o smlouvy autorů s národním podnikem Gramofonové závody. K ochraně výrobců zvukových snímků srov. §§ 92 a 94.

K §§ 55 a 56:

V těchto ustanoveních jde o t. zv. nedivadelní provozování (resp. t. zv. malá práva). Úlevy dané v § 56 jsou dovoleny povahou věci.

K §§ 57 až 60:

Stejně jako mohou na dědice přejít jen majetková práva autorská a jen tato práva mohou autorem nebo jeho dědicem být smlouvou na jiného převedena, mohou také jen majetková práva autorská být předmětem exekuce.

Pokud jde o autorskou odměnu nebo o nárok na ni, bylo již poznamenáno v důvodové zprávě k §§ 23 a 24, že nejde o pracovní odměnu (o mzdu). Přesto však je odměna placená autorovi jeho důchodem z práce a je proto spravedlivé, aby tento důchod byl posuzován obdobně jako pracovní odměna zejména v případech exekuce vedené proti autorovi (nikoli ovšem i v exekuci proti dědici autorovu nebo proti jinému jeho právnímu nástupci). Bylo by sice ideální, vycházet z týchž nezabavitelných částek jako při exekuci na plat pracujících v pracovním poměru, nelze však přehlédnout, že nároky na autorské odměny (na náhrady za ušlý honorář) nevznikají a nejsou propláceny v pravidelných obdobích. Proto byla exekuce přizpůsobena úpravě dané nařízením ministra spravedlnosti č. 12/1953 Sb. (exekuce na pohledávky z dodávek zemědělských výrobků státu); pro tuto úpravu byly rozhodující obdobné momenty.

O osvobození autorů od soudních poplatků v řízení o jejich nárocích z autorských práv ustanovuje § 10 zák. č. 173/1950 Sb., na předběžnou vykonatelnost rozsudku odsuzujícího k plnění autorových odměn a náhrad pamatuje § 163 písm. b) o. s. ř.

K § 61:

Rozsah ochrany autorského práva upravuje osnova způsobem, který je obvyklý v moderních

autorských zákonech, je obdobný úpravě sovětské (čl. l až 3 zák. č. 246/1928 SZ SSSR, čl. 573 osnovy obč. kodexu SSSR) a má nezbytný zřetel k členství ČSR v Bernské unii. Také osnova rozeznává především ochranu vnitrostátní a ochranu mezinárodní. Pro ochranu vnitrostátní kombinuje zásadu teritoriality se zásadou státní příslušnosti.

Jde-li o dílo československého občana, bude jeho autorské právo chráněno bez rozdílu, zdali bylo uveřejněno a kde bylo uveřejněno.

Ochrana se poskytuje také autorskému právu k dílům, která byla po prvé vydána na území československé republiky; zde není rozhodující, zdali je autor československým občanem či cizím státním příslušníkem.

Je-li autor příslušníkem cizího státu a bylo-li dílo po prvé uveřejněno v cizině anebo je v cizině v jakékoli formě (ve formě rukopisu, náčrtu, skizzy nebo v jakékoli jiné podobě — § 14) vyjádřeno, je autorské právo chráněno podle obsahu příslušných mezinárodních smluv, a není-li jich, pokud je v cizím státě, o který jde, zaručena vzájemnost (aspoň formální reciprocita, t. j. pokud cizí stát v oboru autorského práva nakládá s československými občany stejně jako se svými vlastními příslušníky).

Co je ustanoveno o autoru, platí i o jeho dědici nebo jiném právním nástupci (§ 108 odst. 1).

Nejdůležitější mezinárodní úmluvou, zaručující ochranu autorských práv cizinců v naší republice a našich občanů v cizině je t. zv. Bernská konvence (Bernská úmluva o chráně děl literárních a uměleckých), uzavřená původně v Bernu 9. září 1886, revidovaná v Berlíně 13. listopadu 1908 a v Římě 2. června 1928. ČeskoSlovensko k ní přistoupilo 22. února 1921 a vyhlásilo ji ve Sbírce zákonů 10. listopadu 1921 (č. 401). K textu římskému přistoupila ČSR dnem 30. listopadu 1936 a téhož dne byl text také vyhlášen (č. 286/1936 Sb. ). Vzájemnost ochrany má význam, když je Československá republika členem Bernské unie, jen ve vztahu k státům, které členy této unie nejsou.

K §§ 62 až 64:

Osnova rozeznává (i theoreticky správně) jednak ochranu osobních práv autorských, jednak ochranu autorských práv majetkových.

V § 62 jsou příkladmo uvedeny typické nedovolené zásahy do osobních práv autorských. Pokud jde o ustanovení písm. e), upozorňuje se

na speciální ustanovení § 45, platné pro divadelní provozování díla.

Znevážení autora není zásahem do autorského práva; zde by bylo možno event. užít ustanovení § 127 nebo § 133 tr. zák. správ. Na zneužití cizího jména pamatuje § 22 obč. zák.

Ustanoveními § 63 jsou upraveny nejpraktičtější žaloby na ochranu osobních práv autorských a legitimace k podání těchto žalob. Zvláště se upozorňuje, že po smrti autora mohou jeho osobní práva chránit pozůstalý manžel a pozůstalé děti (vlastní i osvojené), a není-li jich, rodiče autorovi. Toto oprávnění jim však nepřísluší z titulu dědictví (nezáleží vůbec na tom, zdali jsou také dědici), nýbrž jedině proto, poněvadž jsou osobami autoru nejbližšími a pieta k jeho osobě je také zárukou piety k jeho dílu.

Autorským svazům a ochranným organisacím autorským se přiznává oprávnění chránit osobní práva autorská zejména s hlediska potřeby ochrany v zájmu obecném (§ 70).

Z povahy věci plyne, že ochrana osobních práv autorských, zejména ochrana autorství a nedotknutelnosti díla, nejsou časově omezeny (§ 63 odst. 2 a 3).

Ochranu majetkových práv autorských, žaloby na jejich ochranu a nároky na náhradu škody upravuje § 64. Ustanovení § 64 odst. 3 ušetří leckdy obtížné prokazování výše škody.

K §§ 65 až 69:

Na rozdíl od ochrany osobních práv autorských požívají majetková práva autorská ochrany jen po dobu zákonem stanovenou. Doba ochrany těchto práv je v různých státech různá.

V Mexiku je ochrana věčná. Španělsko a Kolumbie chrání autorská práva 80 let, Brazílie 60 let. Nějčastěji se setkáváme s ochranou 50-
letou (Austrálie, Anglie, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Holandsko, Indie, Island, Israel, Itálie, Japonsko, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Kanada, Libanon, Lichtensteinsko, Lucembursko, Maďarsko, Maroko, Monaco, Německo, Nový Zéland, Norsko, Pákistán, Rakousko, Řecko, Sýrie, Švédsko, Thai, Turecko, USA).

Po dobu 30 let jsou autorská práva chráněna ve Švýcarsku.

V Haiti a v Liberii trvá doba ochrany 20 let.

Jak je doba ochrany upravena Bernskou konvencí, v našem dosud platném zákoně, v SSSR a v lidových demokraciích, pokud si již vydaly nové zákony autorské, je patrné z tohoto přehledu:

Bernská konvence:

Otázka délky doby ochrany majetkových práv autorských byla podrobena zevrubnému zkoumání a byla zvlášť bedlivě uvážena se všech hledisek.

S hledisek toliko vnitrostátních jeví se na prvý pohled nejvhodnější úprava bulharská. Ochrana po dobu života pozůstalého manžela a dokud děti zemřelého autora nenabudou zletilosti je jistě v plném souladu s pravidly socialistické morálky, zejména i se zájmem společnosti lidové demokracie na ochraně rodiny. Zásada tato však neobstojí, jakmile přihlédneme k důsledkům ve styku mezinárodním, který je pro nás (zejména v oboru hudby) mnohem významnější než v Bulharsku. Nelze také dobře přehlédnout, že v praxi je zásada uskutečněná v Bulharsku neproveditelná, neboť nelze spolehlivě vést v patrnosti věk všech dětí autorových.

Bylo proto uznáno vhodným stanovit dobu ochrany majetkových práv autorských po smrti autora pevně určeným počtem let. Otázka, zdali má být zachována dosavadní zásadně padesátiletá doba ochrany, či zdali má být zkrácena a

o kolik, musí být u nás řešena také s náležitým zřetelem k momentům ekonomickým, zejména

i s pozorným přihlédnutím k hospodářskému •zájmu státu. A tu je třeba si uvědomit, že po zavedení příspěvku za užití volných děl (§81) se význam délky doby ochrany redukuje na styky se zahraničím, a to zvláště se státy, které jsou členy Bernské unie, především pak se státy západními. V kapitalistické cizině se totiž užívá více děl našich než se užívá jejích děl u nás. To platí zvláště v hudbě.

Zkrácením doby ochrany by se stala četná naše významná díla díly volnými a mohla by

v cizině být libovolně využívána. Hospodářské ztráty, které by nám tím vznikly, by v dnešní situaci a stejně i v dohledné budoucnosti nemohly nijak být vyváženy prospěchem pro nás z toho plynoucím. Doba ochrany podle Bernské konvence trvá sice padesát let po smrti autora, pokud však tato doba není jednotně přijata všemi svazovými státy, platí pro dobu ochrany zákony toho státu, v kterém je o ochranu žádáno, avšak nikdy není doba ochrany delší než v zemi původu díla. Kdyby tedy byla doba ochrany u nás zkrácena, třebas podle polského vzoru na dvacet let po smrti autora, byla by naše díla v cizích státech, které jsou členy Bernské unie, chráněna jen dvacet let. Zkrácením doby ochrany na dvacet let stala by se okamžitě volnými na př. díla Josefa Suka, Oskara Nedbala, Jaroslava Haška, Aloise Jiráska a v krátké době díla Karla čapka. Zkrácením doby ochrany na dvacet let bychom se tedy sami připravili o dalších 30 let ochrany vlastních děl, a to rázem téměř v třiceti státech. Přitom má největší hospodářský význam právě těchto dalších 30 let, neboť prosazení díla v cizině vyžaduje vždy delší doby (na př. Smetanova "Prodaná nevěsta", která vznikla v roce 1866, byla uvedena na cizí scéně teprve v roce 1891). 6)

Mimoto je třeba pamatovat na otázku nakladatelskou. Doba trvání nakladatelského poměru u díla hudebního je totiž v cizině zásadně stejná jako doba ochrany autorského práva. Kdyby u nás byla doba ochrany majetkových práv

6) Republika Rakouská trpce litovala toho, že se odhodlala prodloužit původní třicetiletou dobu ochrany na 50 let teprve v roce 1933, když se už díla Jana Strausse a díla Millöckerova stala volnými (srov. na př. Mitteis, Grundriss des österreichischen Urheberrechtes, str. 19).

autorských kratší než ve státě zahraničního na--
kladatele československého díla, mohl by cizí nakladatel, v čase po skončení ochrany u nás a dokud trvá ochrana v jeho státě, inkasovat své nakladatelské podíly na provozovacích honorářích ze všech unijních států mimo ČSR.

Přehlédnout nelze ani skutečnost, že praktickým následkem autorskoprávní ochrany není toliko "vývoz práv", nýbrž i export zboží. Dochází totiž také k smlouvám s cizími nakladatelstvími, podle nichž jsou u nás celé náklady našich děl (knih, hudebních partitur) vytištěny a pak za hotové do ciziny vyvezeny. Obdobně tomu je u průmyslu gramofonového.

Po stránce hospodářské bychom tedy zkrácením doby ochrany majetkových práv autorských postihli toliko sebe samy. Prospěch bychom tím přinesli jen cizím nakladatelům, divadelním provozovatelům a jiným soukromým podnikatelům obchodujícím s kulturou.

S hlediska kulturně politického je třeba mít na zřeteli dvě oblasti zemí. Pokud jde o SSSR a ostatní země tábora míru, je těsná spolupráce na poli kulturním zajištěna v rámci konkrétních ujednání a kulturních dohod, ovládaných snahou o šíření a vzájemnou výměnu děl socialistické kultury; zřetele hospodářské zde nehrají roli.

Pokud jde o státy kapitalistické, je nutno rozlišovat nakladatelské podniky kapitalistické a nakladatelství pokroková. Prvé jsou ovládány jedině snahou, po dosažení zisku. Vidí-li v našem díle věc, na níž lze vydělat, nabídnou uzavření smlouvy nakladatelské. Než se k tomu rozhodnou, musí být z kalkulace zřejmé, že zisk bude i s jejich (hlediska dostatečný. Autorský honorář (průměrně 7 a půl ze sta) tu není položkou rozhodující. U pokrokových nakladatelství je pak rozhodující soudružská ochota umožnit šíření děl pokrokových autorů v kapitalistické zemi a snaha napomáhat v boji o lepší zítřek lidstva a o zachování světového míru. V poměru • k těmto nakladatelstvím, působícím v nepřátelském prostředí, nejsou zase otázky hospodářské a finanční rozhodující pro nás.

Zkrátit dobu ochrany nelze proto doporučit ani s hlediska zájmů kulturně politických. Naopak — p delší dobu ochrany se i tu přimlouvá zájem na tom, aby u nás byla vydávána díla pokrokových autorů ze zemí kapitalistických. Bude-li u nás dlouhá doba ochrany, bude po celou dobu jejího trvání dílo zahraničního autora u nás po prvé vydané chráněno ve všech zemích unijních s dlouhou dobou ochrany.

Pokud jde o ootřebu regulovat bezpracné příjmy z majetkových práv autorských, plynoucí dědicům autora, nelze přehlédnout, že do-

statečně účinným instrumentem je vhodná politika daňová. Podle § l zákona č. 59/1950 Sb., o dani z literární a umělecké činnosti, podléhají této mírné dani jen autoři sami, jejich vdovy (pozůstalé družky) a nezletilí sirotci. Jinak jsou autorské příjmy podrobeny dani z příjmů obyvatelstva, která činí až 90% daňového základu, takže hmotný výsledek dosavadní padesátileté doby ochrany plyne, pokud jde o jiné příjemce honorářů, z největší části do státní pokladny.

Ukazuje se proto se všech hledisek pro nás vhodným a výhodným stanovit dobu ochrany majetkových práv autorských tak, jak je navrhováno osnovou.

V § 67 je dáno zvláštní ustanovení pro t. zv. díla pozůstalá (posthumní), t. j. díla, která zemřelý autor zanechal neuveřejněná (jen v rukopise nebo pod. ) a která byla uveřejněna (§ 12) až po jeho smrti, a to v posledních deseti letech doby ochrany. Prodloužení doby ochrany u těchto děl na deset let od jejich uveřejnění je odůvodněno potřebou ochrany domácího nakladatelství. Jakmile skončí doba ochrany autorských práv, zanikne i možnost nakladatele bránit vydání díla nakladatelstvím cizím. Největší zájem o volné dílo mají cizí nakladatelé přirozeně tehdy, jde-li o dílo vysoké umělecké hodnoty, a kdyby jim bylo umožněno dílo vydat krátce po jeho prvém vydání v Československu, plynuly by veškeré zisky z vydání díla v cizině do kapes cizího nakladatelství, a to už v době, kdy domácí nakladatelství má ještě spravedlivý a hospodářsky plně odůvodněný zájem na příjmech z díla, které teprve nedávno vydalo.

Prodloužení doby ochrany u pozůstalých děl má značný význam zvláště pro obor hudební. Všude je totiž uznávána zásada, že doba trvání nakladatelského poměru je totožná s dobou ochrany autorského práva k dílu, takže podpisem nakladatelské smlouvy vzniká u nakladatele nakladatelské právo, které je chráněno obdobně jako právo autorské; je to výhradné právo nakladatelovo vydávat hudební dílo a jeho právo na podíl na honoráři za veřejné užití díla. Toto právo je natolik samostatné, že je vždy posuzováno podle státní příslušnosti nakladatele (bez rozdílu, jaké občanství měl autor). To znamená, že československé dílo nakladatelsky postoupené na př. francouzskému nakladateli dává vznik francouzskému nakladatelskému právu. Projde-li pak u nás doba ochrany, může být díla sice u nás veřejně volně užíváno, avšak podíl nakladatelův zůstává chráněn, a to podle francouzského zákona.

Trestní ochranu autorských práv upravují trestní zákony, a to zejména zvláštní ustanovení § 261 tr. zák. Podle něho je trestný ten,