úmluvou s autorem díla zpracovaného (§ 9 odst. 2 nyn. aut. zák. ).
Od spolupracovnictví na díle souborném nebo spojeném je nutno rozeznávat spoluautorství. O dílo spoluautorů jde tehdy, je-li dílo jimi vytvořené celkem nedílným. Nedílným je pak i jejich spolu autorství. S dílem nakládat, zejména rozhodovat o jeho uveřejnění, mohou toliko všichni spoluautoři společně. Nedohodnou-li se, rozhodne soud; soud ovšem přihlédne i k osobním (nemajetkovým) zájmům spoluautorů. Dílem spoluautorů jsou na př. "Maryša" od bratří Mrštíků, dramata bratří Čapků "Adam Stvořitel" a "Ze života hmyzu"; prací spoluautorskou, a to autorů literární části spolu s hudebním skladatelem, vznikal zpravidla i repertoir Osvobozeného divadla. Známou trojicí spoluautorů operetních libret jsou Tobis, Špilar a Mírovský (v zahraničí vystupují pod společným pseudonymem "Tolarský"); známa je také slavná trojice sovětských karikaturistů, tvořící pod pseudonymem "Kukryniksy". Dílem spoluautorů je i Alešova a Ženíškova výzdoba foyeru Národního divadla.
Spoluautorem není ovšem pouhý pomocník autorův, t. j. ten, jehož činnost postrádá tvůrčího charakteru (na př. kdo jen vypomáhá při technickém provedení obrazu, sochy nebo pod. ).
Rozhodnutí, zdali jde o spoluautorství nebo o pouhou technickou pomoc, bude v praxi závislé především na posudku znaleckém. Je na př. známo, že ve sporu o spoluautorství panoramatu "Bitva u Lipan" uznal soud výlučným autorem Luďka Marolda a ostatní malíře pouhými jeho pomocnými spolupracovníky.
K§ 11:
Pravým jménem autora je jeho jméno (osobní, křestní) a příjmení, i když k nim je třeba připojen dodatek zpřesňující identitu osoby (na př. Karel M. Čapek-Chod). Dílo anonymní nebo pseudonymní se posuzuje jako dílo uveřejněné s pravým jménem autorovým, jakmile se autor veřejně prohlásí. Stejně platí, je-li pravé jméno autora obecně známo; pravé jméno autorovo je ovšem obecně známým už tehdy, jakmile se jeho známost neomezuje jen na úzký okruh osob do věci zasvěcených (Jaroslav Vrchlický — Emil Frída, Petr Bezruč — Vladimír Vašek, — Ivan Olbracht — Kamil Zeman, Ema Destinnová — Kittlová).
Nakladatel nebo ten, kdo jinak po prvé dílo oprávněně uvedl na veřejnost, anebo příslušná ochranná organisace autorská má jen oprávnění (nikoli povinnost) uplatňovat práva příslušející autorovi. Anonymní autor nebo autor tvořící pod pseudonymem je může vždy-
cky uplatnit také sám; je-li však pochybné, zdali je autorem, je třeba jeho autorství prokázat.
K dílům anonymním a pseudonymním mají zřetel ustanovení § 62 písm. a), b), § 68 a § 101.
K §§ 12 a 13:
Tato ustanovení jen vysvětlují pojmy "uveřejnění" a "vydání" díla, které jsou rozhodující v četných ustanoveních osnovy. Odklizeno bylo dřívější rozlišování mezi "vyjitím" díla a jeho "vydáním", které se ukázalo být nevhodným a se zřetelem k širšímu pojmu "uveřejnění" nedostatečným.
K § 14:
Autorské právo vznikne týmž okamžikem, kdy vznikne dílo, t. j. jakmile je dílo zachyceno v objektivní formě, v jakékoli podobě vnímatelné lidskými smysly (slovem, písmem, náčrtkem, fotografií, zvukovým pásem, gramofonovou deskou nebo j. pod. ). Podmínkou vzniku díla a tím i vzniku autorského práva není, aby bylo dílo vyjádřeno ve formě trvalé; stačí na př. proslovení přednášky a stejně na př. i kresba křídou na tabuli. Vznik autorského práva není také podmíněn zachováním nějaké formality.
Částí díla je zejména i jeho název (titul).
K § 15:
V tomto ustanovení je přehledně uvedeno, jaká práva jsou obsahem práva autorského. Je tu jasně vyjádřeno, že autorské právo zahrnuje jednak práva osobní, jednak práva majetková. Osobní práva autorská jsou chráněna bez rozdílu, zdali jich porušením jsou dotčeny majetkové zájmy autorovy čili nic. Osobními právy autorskými jsou zejména právo na autorství a právo na nedotknutelnost díla. K osobním právům, která chrání i majetkové zájmy autorovy, je třeba počítat především jeho právo určit dílo k uveřejnění (roz.: k "prvnímu" uveřejnění — § 12); jedině autor je oprávněn rozhodnout, zdali je jeho dílo ukončené, zdali již může být uvedeno na veřejnost, zvláště zdali již může být vydáno. Hlavní majetková práva autorova spočívají v jeho právu dílem disponovat (s ním nakládat, t. j. zvláště dát je reprodukovat a rozšiřovat) a mít z toho majetkový prospěch (právo na autorské odměny).
Osobní nebo majetkový charakter jednotlivých dílčích práv autorských je rozhodující především, pokud jde o jejich převoditelnost a způsob a dobil ochrany (srov. §§ 25 a násl., §§ 63, 64 a §§ 65 a násl. ).
K §§ 16 až 22:
Obsah práva autorského (v subjektivním smyslu) je dán především tím, v jakém rozsahu je dovoleno užít cizího díla. Autorský zákon lidové demokracie musí zvlášť pečlivě zvážit zájem celku a zájem autora, oba tyto zájmy vyvážit a uvést je v soulad, neboť zájmem celé společnosti lidově demokratického státu je zejména také, aby byla podnícena ideová tvorba tvůrců nových kulturních statků. Je proto třeba mít bedlivě na zřeteli nejen to, že nelze ztěžovat poznání výsledků tvůrčí činnosti autorů nejširšími masami pracujícího lidu, nýbrž i to, že by přílišným uvolněním zásahů do práv autorů mohl být podvázán jejich tvůrčí elán.
Návrh ustanovení o užití autorova díla je výsledkem těchto úvah. Uváženo bylo zejména také to, že ani nejgeniálnější autor neděkuje za plody své činnosti toliko sobě, nýbrž ve značné míře souhrnu zkušeností, vědomostí a poznání, nahromaděných jinými. Je-li autoru dopřáno tvořit a budovat na základech položených jinými, zvláště jeho předchůdci, musí i on jiným dopřát, aby v zájmu dalšího budování a šíření národní kultury užívali téže možnosti, z které těžil i on, když tvořil díla vlastní.
Případy, v nichž je přímo zákonem dovoleno užít díla cizího (t. zv. zákonné licence), jsou uvedeny především v obecném ustanovení § 17.
K § 17 odst. 1 písm. a):
Je obecně známo, že se lze leckdy setkat s výtvorem, který více méně připomíná dílo vytvořené někým jiným. Budou-li stranou ponechána mechanická napodobení postrádající jakýchkoliv znaků tvůrčích (o nichž se již stala zmínka ve vysvětlivkách k §§ 4 a 5), která vůbec nejsou předmětem autorského práva, zbudou případy, kdy nové dílo vzniklo bud' zpracováním díla cizího nebo aspoň s užitím cizího námětu.
Rozdíl mezi "zpracováním cizího díla" (k němuž je třeba svolení autorova) a pouhým "užitím cizího námětu" k vytvoření nového díla původního (k němuž není třeba autorova svolení) záleží v tom, že i po zpracování díla je zjevno, že tu jde o dílo staré, kdežto při užití cizího námětu vznikne dílo sice opřené o cizí námět, avšak přesto nové dílo původní.
Zpracováním rozumíme činnost, která dává dílu změněnou podobu. V tom smyslu jsou někdy zpracovateli díla i režiséři, kteří dílo uvádějí na scénu, zejména filmoví režiséři. Záleží na tom, zda vytvoří samostatně něco osobitého, či vyčerpáva-li se jejich činnost- tím, že duševní a umělecký obsah díla jen odborně vypravili.
Naproti tomu pouhé užití cizího námětu
k vytvoření nového díla nesmí právě být zpracováním cizího díla, nýbrž jen převzetím děje nebo motivu k samostatnému tvoření. Rozhodujícím je toliko hledisko, zdali nově vytvořené dílo je v té míře výrazem samostatné myšlenkové činnosti svého tvůrce, že převzatý námět, jakožto nepodstatný ustupuje do pozadí.
Proto nelze zajisté ani dnes vytýkat Shakespearovi, že bral náměty ke svým staroklasickým tragediím ze "Životopisů" Plutarchových a ke svým veselohrám z italských novel, neboť dramatická díla Shakespearova byla úplné novum tvůrčí činnosti oproti látkám, kterých užil. Podobně sluší rozumět také známému výroku Moliérovu "Je prends mon bien ou je le trouve" '("Svůj majetek si vezmu, ať jej naleznu kdekoliv"), který je uváděn do souvislosti s jeho komedií "šibalství Skapinova", pro kterou užil charakteristického detailu ze hry svého současníka Cyrana z Bergeracu. 3)
3) Nesčetným slavným uměleckým dílům byly námětem různé příběhy biblické (na př. souboj Davida a Goliáše inspiroval Michelangela k vytesání mohutného ztělesnění ideálu mužského těla "Davida"; Salome inspirovala nejen umělce výtvarné (Césara dá Sesto, Luiniho a Tiziana) — je také ústřední postavou dramatu Oskara Wildea a opery Richarda Strausse: mythologické (Rubensovy slavné obrazy Prométhea, Venuše, Amora, Bacena, Jupitera, Fauna a faunky) a starověká báje (Danae byla námětem slavným malířům Janu Gossaertovi, B. Calvaertovi, Rembrandtovi, Corepgiovi, Tizianovi, P. Veronesovi a Fragonardovi); "Paridův soud" zobrazili mistři Raffael. L. Cranach, L. Giordano, P. P. Rubens a A. E. Mengs.
Dramaticky i výtvarně bylo jako námětu mnohdy užito na př. i příběhu Zuzany, postavy z apokryfní literatury; "Zuzana v lázni" je známá zejména z děl Albrechta Altdorfera, Tintoretta, L. Carraciho, G. Reniho, P. P. Rubense, Van Dýka, Rembrandta a j.
Plutarchovy "Životopisy" poskytují Shakespearovi náměty pro jeho "Julia Caesara", "Coriolana" n "Antonia a Kleopatru". Pro svou "Komedii plnou omylů" čerpá z děl tvůrce klasických veršovaných komedií Plauta. Ze staré pověsti severské vzniká "Hamlet, princ dánsky", "Král Lear" vznikl z námětu z mythických dějin keltských. Pro dramata s náměty z dějin anglických čerpá Shakespeare hla ně z Holinshedovy "Anglické, skotské a irské kroniky". Námět pro romantickou komedii "Romeo Julie" vzal Shakespeare z Brookovy epické básně "Romeus and Juliet".
Námětem jsou mnohdy také lidové zkazky a lidové motivy. Tak vytvořil náš Neruda s užitím lidových zkazek na př. "Romanci štědrovečerní", kterou poté Dr. Tomášek zpracoval v kantátu a Dr. h. č. Foerster v melodram.
Husitský chorál "Kdo jste boží bojovníci" je motivem pro Smetanovy symfonické básně "Tábor" a "Blaník". Na lidové motivy komoonuje Antonín Dvořák své "Slovanské tance" (furiant, dumka, skočná, polka, odzemok, mazur, maloruský, Špacírka. polonéza. kolo). V Smetanových "Českých tancích" postřehneme lidové tance furianta, slepičku, oves medvěda, cibuličku, dupák, hulána, obkročák, sousedskou a skočnou.
Literární díla bývají namnoze zpracována v díla dramatická, v libreta děl hudebně dramatických, " choreografických a pantomimických, a ještě častěji na díla filmová, ať už autor obojího díla je týž či různý. Tak na př. Alois Jirásek sám zdramatisoval svůj román "Sousedé" v činohru "Emigranti", jiné jeho romány pak byly zpracovány jinými autory na operní libreta (na př. román "Psohlavci" na libreto stejnojmenné zpěvohry Kovařovicovy, trilogie "Bratrstvo" na libreto zpěvohry Krejčího "Maria", jeho činohra "Lucerna" na libreto stěno jmenné zpěvohry Vítězslava Nováka). Shakespearova "Bouře" byla zpracována na libreto stejnojmenné zpěvohry Zdeňka Fibicha a Schillerova tragedie "Nevěsta Messinská" na libreto stejnojmenné zpěvohry téhož skladatele; román Gabriely Preissové "Gazdina roba" byl zpracován na libreto zpěvohry J. B. Foerstra "Eva", Shakespearův "Kupec benátský" na libreto zpěvohry téhož skladatele "Jesika"; humoresky Svatopluka Čecha "Výlet pana Broučka do měsíce" a "Výlet pana Broučka do XV. století" byly zpracovány na libreto zpěvohry Leoše Janáčka "Výlety pana Broučka"; román Gabriely Preissové "Její pastorkyňa" na libreto stenojmenné zpěvohry téhož skladatele a Ostravského "Bouře" na libreto zpěvohry téhož skladatele "Káťa Kahanová"; novely Svatopluka Čecha "Signorina Giuventú" a "Nikotina" na libreta stejnojmenných baletů Vítězslava Nováka; literární dílo Boženy Němcové "Babička" na libreto Kovařovicovy opery "Na starém bělidle", veselohra F. X. Svobody "Poupě" na libreto stejnojmenné zpěvohry Otakara Ostrčila, hra Františka Šrámka "Léto" na libreto stejnojmenné zpěvohry Krejčího atd.
Tvůrčím zpracováním cizího díla vznikly na př. i melodramy Káanův a Křičkův "Toman a lesní panna" á stejně nazvaná hudební báseň Vítězslava Nováka, Jeremiášovi "Bratři Karamazovi", Hoffmeistrovy—Ježkovy "Zpívající Benátky" (podle Goldoniho), Vítězslava Nezvala "Manon Lescaut" (podle Abbé Prévosta) a "Schovávaná na schodech" (podle Calderona).
Z poslední doby jsou zvláště známy dvojí dramatisace románu Antonína Zápotockého "Vstanou noví bojovníci", dramatické zpracování Fučíkovy "Reportáže psané na oprátce" několika sovětskými i našimi autory, zdramatisování Olbrachtovy "Anny Proletářky" Evou Vrchlickou. Několik dalších uměleckých děl dramatických i operních vzniklo zpracováním Fadějevovy "Mladé gardy".
V době po druhé světové válce jsou také návštěvníci našich kin účastni na výsledcích
nového a zvlášť působivého způsobu filmového zpracování vynikajících děl světové dramatické tvorby v jevištním podání. Zásluhou sovětské kinematografie je umožněno poznat slavná dramatická díla v mistrovském provedení nejlepších divadelních souborů SSSR. Někdy jde o další zpracování zpracování dřívějšího, totiž o filmové zpracování dramatického zpracování díla literárního. Dokonalou ukázkou této nové umělecké tvorby je film režiséra T. Lukaševiče, předvádějící dramatické zpracování slavného románu L. N. Tolstého "Anna Karenina" ve vynikající inscenaci moskevského divadla MCHAT za režie P. Lesliho. 4) Dalšími ukázkami filmového zpracování tohoto druhu jsou zejména M. Gorkého "Na dně", Tolstého "Živá mrtvola", Sheridanova "Škola pomluv", Ostrovského "I chytrák se spálí", Lavreněnův "Přelom", Ivana Franka "Ukradené čtěstí" a Gogolův "Revisor".
Pouhé užití cizího námětu k vytvoření nového díla je v novější době v oboru literárním a divadelním poměrně řídké, za to však častější v oboru filmovém. 5)
Již z těchto příkladů je jasně patrné, že četná, a to i světová díla vznikají také s užitím cizího námětu a že podvázání možnosti užít cizího námětu k vytvoření nového díla by snadno mohlo mít vzápětí ochuzení kultury o nové cenné výsledky tvůrčí činnosti. Z uvedených příkladů jeví se také značný rozdíl mezi pouhým užitím námětu a zpracováním cizího díla sama. Rozdílnost obojího se zračí zvlášť výrazně právě ve sféře autora užitého díla nebo námětu. Je proto plně odůvodněno i rozlišování, které zavádí ustanovení § 17 odst. l písm. a) osnovy. K vytvoření nového díla původního lze užít cizího námětu i bez svolení jeho autora, cizí dílo zpracovat (zejména i literární dílo přeložit) lze však, jen když k tomu autor díla, které má být zpracováno (přeloženo), svolí.
Posouzení, zdali jde v konkrétním případě o zpracování cizího díla či o užití cizího námětu, bude otázkou znaleckou. Zvláště pozorně bude třeba posuzovat případy, které budou na hranici mezi zpracováním cizího díla a užitím cizího námětu. Značnou odpovědnost bude mít zejména znalec podávající posudek ve věci díla hudebního; bude musit velmi svě-
4) Tento film byl kritictky zhodnocen zejména Vladimírem Šmeralem, laureátem státní ceny (Rudé právo, 26. června 1953).
5} Z judikatury lze jako příklad uvést, že libreto Pallovy operety "Ideální manželka" bylo uznáno za (dovolené) užití námětu Fuldovy veselohry "Blíženka", a stejně také libreto Lehárovy operety "Veselá vdova", jejíž námět pochází z veselohry, která sama o sobě neměla valné hodnoty.
domitě zkoumat, zdali bylo užito již existujícího hudebního díla, či toliko cizí hudební myšlenky.
K § 17 odst. l písm, b) až j):
Také ostatní zákonné licence umožňují v případech, kdy to je slučitelné se zájmy autorů, aby dílo mohlo plnit svou dnešní společenskou funkci.
Slovy za písm. b) "pro vlastní osobní potřebu" má být vyjádřeno, že rozmnoženin nebo napodobenin smí být užíváno jen pro takovou vlastní potřebu rozmnožovatele (napodobitele), která je jeho potřebou ryze osobní. Není tudíž dovoleno na př. rozmnožení hudební partitury dirigentem pro jeho potřebu sice vlastní avšak zároveň za účelem veřejného provozování díla.
Při citování úryvků z cizího díla [písm. č) ] je nutno citovat i autora i dílo. Není míněna jen citace tiskem; úryvek z cizího díla je třeba citovat i při provozování díla dramatického, při přednášce, v rozhlase, ve filmu atp.
Licence daná ustanovením písm. e) má na mysli zejména i vzdělávací činnost v závodních školách práce a v závodních klubech.
Ustanovení písm. f) odpovídá praktické potřebě informační služby tiskem. Výrazu "periodická publikace" je užito v témž smyslu, jaký mu dávají zákony č. 94/1949 Sb. a č. 184/ 1950 Sb. (jde o noviny, časopisy a jiné periodické publikace, které vycházejí pravidelně nebo nepravidelně v obdobích kratších než ročních). K zapovědí otištění stačí obecná výhrada na čelném místě časopisu.
Pod písm. g) je míněn především otisk textů písní, sborových skladeb, oratorií a kantát na koncertním programu; je ho třeba k tomu, aby návštěvníci koncertu mohli lépe sledovat prováděné dílo.
Slova "na veřejném prostranství" — písm. h) — (na rozdíl od § 33 č. 4 nyn. aut. zák., který mluví o "místech veřejně přístupných") rozšiřují ochranu autora; napříště nebude dovoleno volně napodobovat výtvarná díla umístěná v halách a sálech veřejných budov, v galeriích, obrazárnách nebo pod., nýbrž jen ta, která jsou umístěna v ulicích, na náměstích, v parcích, na mostech a pod.
Není ovšem dovoleno napodobovat díla umění malířského a kresebního uměním ať malířským nebo kresebním, ani napodobovat plastická díla uměním plastickým.
K § 17 odst. 2:
Zcela novou licencí, kterou rozhlasovému a televisnímu podniku poskytuje ustanovení § 17 odst. 2, je pamatováno zejména na četná rozhlasová zpravodajství o různých událos-
tech, do nichž se třeba i bezděky vmísí také přenos hudebního díla. Tak tomu je na př. při reportáži o májových oslavách, při níž jsou rozhlasem leckdy šířeny i hudební skladby hrané pochodujícími kapelami. Obdobně platí pro zpravodajství filmové, zejména ve zvukových filmových týdenících.
K §18:
Oprávnění rozhlasového podniku vysílat uveřejněné dílo i bez svolení autora je odůvodněno obecným zájmem na co nejširším uspokojení kulturních potřeb lidu. Zájmy autorovy jsou dostatečně respektovány tím, že je třeba uvést autora i dílo a že autorovi musí být poskytnut provozovací honorář. Jestliže rozhlasový podnik zamýšlí vysílat jen část díla, musí ovšem dbát, aby výběrem dílo neznehodnotil [§ 62 písm. f)]; vybrat smí jen části, které jsou uměleckým celkem (na př. z opery árii nebo předehru). Situace pro rozhlasový podnik je nyní značně příznivější; podle § 16a nyn. aut. zák. může se rozhlas jen "domáhat", aby mu autor "vydaného" díla udělil svolení k jeho šíření rozhlasem.
Ustanovení § 18 předpokládá, že provozovací honoráře placené podnikem pro šíření děl rozhlasem a televisí budou upraveny kolektivní smlouvou nebo vyhláškou.
O tom, jak rozhlasový podnik získá oprávnění vysílat dílo dosud neuveřejněné, ustanovují §§ 50 a násl.
K §§ 19 a 20:
Netoliko vynálezy a vzory (nové vnější úpravy výrobků), ale i díla literární, vědecká a umělecká vznikají někdy za okolností, které ve společnosti řídící se pravidly socialistického soužití nutně vytvářejí odůvodněný nárok celku na užití vynálezu, vzoru nebo díla autorova. V takové situaci se pak nelze obejít bez určitého zásahu do výhradnosti práv jinak přiznávaných výlučně původci vynálezu nebo vzoru anebo autorovi díla. Intensita zásahu se pak musí řídit mírou potřebnou k ochraně obecného zájmu. Se situací, která zvláště nutí k sladění zájmu společnosti se zájmy původce vynálezu nebo vzoru anebo autora díla, setkáváme se především tam, kde vynález, vzor nebo dílo byly vytvořeny na pracovišti vědecké, výzkumné nebo jiné instituce při plnění povinnosti z pracovního poměru. Je jistě nepochybné, že zde nelze zcela ponechat na uvážení jen původci nebo autoru, zdali výsledek své práce odevzdá celku nebo jej přenechá jen tomu, koho si sám zvolí, či zdali si plod své činnosti ponechá jen pro sebe.
Pro obor vynálezů řeší takové situace zejména §§ 13 a násl. zák. č. 6/1952 Sb. (uložením povinnosti nabídnout vynález státu), pro obor chráněných vzorů §§ 18 a násl. zák. č. 8/1952 Sb. [umožněním přihlášky vzoru státním orgánem (zařízením), národním nebo komunálním podnikem anebo lidovým družstvem]. Úprava pro obor práva autorského je navrhována v §§ 19 a 20 osnovy.
Vzorem pro ustanovení § 19 osnovy byla zejména úprava navrhovaná v čl. 582 osnovy občanského kodexu SSSR a přijatá i v čl. 14 polského autorského zákona a v čl. 15 autorského zákona bulharského. V § 19 osnovy jde
o díla literární, zpravidla vědecká, v § 20 o díla umělecká. V obou případech je rozhodující, zdali autor vytvořil dílo "plně svou povinnosť z pracovního poměru", t. j. povinnost uloženou a přijatou pracovní smlouvou. Je-li tomu tak, je jistě spravedlivé, aby vědecká instituce mohla díla aspoň po nějaký čas užívat "pro plnění úkolů jí uložených", aby k tomu nepotřebovala svolení autora a aby mu nemusela platit autorský honorář. Autor totiž tvořil dílo, aby splnil svůj pracovní úkol, instituce, na jejímž. pracovišti autor svou činnost vyvíjel, mu zpravidla také zajistila všechny podmínky pro jeho tvůrčí práci a za tuto práci a po celou její dobu autorovi také poskytovala pracovní odměnu. Další podmínky pro oprávnění instituce jsou dány na ochranu autora a v zájmu toho, aby nebyl srážen v svém tvůrčím rozletu.
K ustanovení § 20 dala podnět úprava této věci v SSSR [čl. 9 písm. n) zák. č. 246/1928 SZ SSSR, resp. čl. 581 odst. l písm. n) a odst. 3 osnovy obě. kodexu] a v Bulharsku [či. 7 písm. v) dekretu č. 545/1951].
Osnova nevylučuje — ani v § 19, ani v § 20 — možnost autorské odměny pojmout do odměny za práci, pokud tato odměna je zároveň
1 přiměřenou odměnou za vytvoření díla.
K §21:
Jde jen o systematicky účelné zařazení vhodného odkazového ustanovení a úvod k §22.
K§ 22:
Tímto ustanovením je pamatováno na případy, v kterých by nedostatek autorova svolení mohl zmařit uspokojení obecného zájmu na vydání, provozování, vystavení nebo jiném uveřejnění díla. Potřebné svolení "nebude dobře možné opatřit" zejména tehdy, nebude-li znám pravý dědic autorův. Má-li autor pro odepření svolení k užití díla závažnou příčinu, na př. mohla-li by provozováním jeho nezra-
lého hudebního díla, vzniklého v jeho mládí, utrpět umělecká pověst autorova, nelze ovšem jeho svolení nahradit úředním přivolením. O ochranu nároku na autorskou odměnu je pro všechny případy postaráno ustanovením odstavce druhého.
Úředním přivolením bude ovšem lze nahradit svolení autora (jeho dědice nebo jiného právního nástupce— § 108 odst. 1), jen když bude československým státním občanem. Předchozí slyšení autorských svazů, resp. ochranných organisací autorských, je samozřejmé.
K §§ 23 a 24:
Právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, na pracovní odměnu podle zásluhy, přísluší v lidově demokratické republice všem pracujícím, zejména i pracovníkům tvůrčím — autorům děl literárních vědeckých nebo uměleckých. Na rozdíl od dělníků a jiných zaměstnanců nejsou však autoři zpravidla v poměru pracovním a svou odměnu dostávají nikoli za práci samu, nýbrž za využití výsledku své práce pro společnost. Autor románu nebo povídky neobdrží autorskou odměnu za to, že román nebo povídku napsal, nýbrž za to, že na nakladatelství převedl právo na jich vydání; autoru díla dramatického nebo hudebního dostane se odměny za to, že divadlu nebo jiné organisaci přenechal právo na provozování nebo provedení svého díla.
Skutečností, že autorovu odměnu neurčuje doba a stupeň fakticky vynaložené námahy, nýbrž hodnota výsledku jeho práce, cena díla pro nakladatelství, divadlo nebo jiného rozšiřovatele a stupeň hodnoty díla pro společnost, jsou také dány některé zvláštnosti autorské odměny, jimiž se i jinak liší od odměny za práci (mzdy). Takovou zvláštností je zejména odměna při dalším vydání díla, ačkoli autor už fakticky nevynaložil žádnou další námahu, nebo poskytnutí odměny autorovým dědicům, tedy někomu, kdo se o vytvoření díla přímo nezasloužil.
Uvedený charakter autorské odměny ovšem nebrání, aby tam, kde to je spravedlivé, byla tato odměna posuzována obdobně jako mzda (srov. na př. §§ 57 a násl. ).
Autorské odměny budou upraveny po slyšení autorských svazů a ochranných organisací autorských. Směrnice vydá vláda; bude se řídit socialistickou zásadou,; Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce".
Autorská odměna bude ovšem v praxi určena zpravidla smlouvou nakladatelskou, smlouvou o divadelním provozování díla, smlouvou scénární nebo jinou smlouvou o rozšiřování
díla, a to buď smlouvou jednotlivou nebo hromadnou (kolektivní). Pokud ovšem budou vyhlášeny sazby odměn, bude lze smluvit odměnu jen v rámci sazby.
K §§ 25 až 27:
Jak už bylo uvedeno (v obecné části důvodové zprávy a ve vysvětlivkách k § 15), jsou obsahem práva autorského i práva osobní a práva osobní patrně dokonce převažují nad autorskými právy majetkovými. Už z toho plyne, že autorské právo nemůže — právě se zřetelem k své složce povahy osobní — na někoho přejít jako celek. Převod (zejména smlouvou s nakladatelem, divadlem nebo pod. ) a stejně i jiný přechod (zvláště děděním) je proto myslitelný toliko u autorských práv majetkových.
Účelem ustanovení o přirůstání spoluautorova podílu na právech majetkových spoluautorům ostatním (§ 25 odst. 2) a o návratu převedeného majetkového práva k autorovi (§§ 27 a 102) mají zabránit tomu, aby některá majetková práva autorská k témuž dílu nebo dokonce některé jejich podíly byly současně již volné a jiné ještě chráněné. Tím by totiž v autorskoprávní praxi vznikaly nežádoucí a přitom i zcela zbytečné komplikace.
Nebude-li v době smrti nebo zániku nabyvatele některého majetkového práva autorského již na živu autor, jemuž by se mělo podle § 27 převedené právo vrátit, přejde toto právo na autorova dědice; to plyne jasně z ustanovení § 108 odst. 1.
Ustanovení § 26 odst. l je umožněno hospodářskými změnami nastalými provedením socialisace nakladatelství, divadel, gramofonového průmyslu, filmu, rozhlasu atd. Tímto ustanovením je autor důsledně chráněn proti vykořisťování, a to — pokud možno — i z kapitalistické ciziny. Působnost ochranné organisace autorské při převodu majetkových práv autorských do ciziny je jí propůjčena jako oprávnění (není jí uložena jako povinnost); srov. § 72 odst. 1 písm. a).
Účelem ustanovení § 26 odst. l věty druhé je umožnit, aby několik dědiců majetkových práv autorských mohlo se svými podíly naložit dohodou o rozdělení dědictví (§ 335 o. s. ř. ), zejména aby zděděná autorská práva mohla být soustředěna v rukou jediného dědice, na př. v rukou vdovy autorovy. Ze může takto autorských práv nabýt toliko dědic autorův a že taková dohoda může být sjednána, jen dokud není projednání dědictví skončeno, plyne z ustanovení § 335 o. s. ř.
K §§ 28 až 34:
V § 21 odst. 2 je řečeno, že svolení k užití díla uděluje autor zejména smlouvami o rozšiřování díla. Těmito smlouvami odevzdává autor výsledek své tvůrčí činnosti — své dílo — lidu; jinými slovy: přenechává své dílo některému nakladatelství, aby je vydalo, některému divadlu, aby je provozovalo na jevišti, některé organisaci, aby je provedla v pořadu koncertním nebo estrádním, filmovému podniku, aby zfilmované dílo veřejně promítal, rozhlasu, aby dílo vysílal, gramofonovému podniku, aby dílo přenesl na zvukový snímek a jeho rozmnoženiny (zejména gramofonové desky) prodával, atp.
Vztahy, které z takových smluv vznikají (vznikají v souvislosti s vytvořením díla), jsou vztahy autorskoprávní a je proto třeba je upravit v zákoně o právu autorském. V autorském zákoně je ovšem místo jen pro ustanovení zásadní povahy, t. j. ustanovení, která ten či onen smluvní typ charakterisují, a dále pro taková ustanovení, která jsou pro smluvní strany závazná (jichž účinnost nelze dohodou ani vyloučit ani omezit). Podrobnosti lze upravit normou nižší, snadno a rychle přizpůsobitelnou daným poměrům.
Pro tento způsob úpravy se rozhodli v SSSR a podle jeho vzoru i v Polsku; stejnou cestu zvolila i osnova.
V čele partie, upravující smlouvy o rozšiřování díla, jsou ustanovení všem těmto smlouvám společná.
V § 28 odst. l je pro smlouvy o rozšiřování díla předepsána písemná forma a vytčen nezbytný obsah každé smlouvy (výjimku z požadavku písemné formy obsahuje § 56 odst. 2). Obojí je odůvodněno zájmem společnosti na ochraně socialistické zákonnosti a na bezpečném zjištění materiální pravdy. Požadavek písemné formy je mimoto odůvodněn i praktickou potřebou; smlouvu lze u nás uzavřít jen se subjekty socialistického sektoru (§ 21 odst. 2, § 26).
Ustanovením § 29 je pamatováno na smlouvy o díle ještě nehotovém. V praxi jsou takové smlouvy sjednávány zejména nakladatelstvími, často však i divadlem, podnikem filmovým a podnikem rozhlasovým. Takovou smlouvou se autor zavazuje vytvořit objednané dílo, odevzdat je rozšiřovateli a převést naň své právo dílo rozšiřovat (vydat, veřejně provozovat, zfilmovat, promítat nebo šířit rozhlasem). Taková smlouva je smlouvou autorskoprávní; jde o budoucí dílo jako předmět autorského práva (na rozdíl od objednaného díla jako předmětu