Obě úpravy ovšem předpokládají, že tu není výslovného zákazu splnit zasilatelský příkaz tímto způsobem (§§ 464 až 467). Při použití dalšího zasilatele je kromě toho podmínkou, aby to nebylo na překážku odbornému provedení.
Povaha věci vůbec vyžaduje, aby při provedení příkazu bylo dbáno zvláštní péče; z tohoto požadavku plyne i povinnost zasilatele, aby včas informoval příkazce o škodě, která zásilce hrozí nebo ji stihla.
K §468:
Sjednáním potřebné úmluvy s dopravcem a odevzdáním zásilky k dopravě je v podstatě zasilatelský příkaz splněn. Připíná se proto k této době splatnost odměny a učiněných nákladů.
K §§ 469 až 472:
Poněvadž se často k dopravě svěřují zásilky věcí podléhajících zkáze a poněvadž při provedení příkazů musí být jinak dbáno odborné péče, bylo nutno zasilateli usnadnit, aby v případě, kde si toho vyžaduje povaha dopravovaného zboží, mohl rychlým a vhodným zákrokem, t. j. prodejem ve veřejné dražbě, zabránit hrozící škodě. Jde tu o situaci, kdy pouhé splnění informační povinnosti předepsané v § 467 by zpravidla nestačilo ochránit příkazce před újmou.
Privilegované právo zástavní a ulehčení výkonu tohoto práva přiznává osnova zasilateli jednak se zřetelem na povahu věci, jednak se zřetelem k tomu, že tu půjde o obstaratele ze socialistického sektoru. Zástavní právo se rozšiřuje i na pohledávky z běžného účtu, aby i taková pohledávka mohla být takto zabezpečena.
Ustanovení § 472 je dáno k usnadnění výkonu zástavního práva; bude praktické zejména tam, kde na splnění zasilatelského pří kazu bude mít účast několik mezizasilatelu.
K §473:
Stanovení kratší lhůty k uplatnění nároků vůči zasilateli je odůvodněno snahou zabránit komplikovaným sporům, v nichž zejména provádění důkazů po delší době by bylo velmi obtížné.
K HLAVĚ DVACÁTÉ OSMÉ,
O SMLOUVĚ NÁKLADNÍ.
K §474:
Stejně jako smlouva zasilatelská, také smlouva nákladní byla dosud upravena v zákoně obchodním, který předpokládal, že dopravcem je ten, kdo po živnostensku provádí dopravu statků. Předpoklady úpravy v osnově jsou v podstatě stejné jako u smlouvy zasilatelské. Kdežto smlouvou zasilatelskou se zasilatel zavazuje pří-
kazci, že mu "obstará" dopravu jeho věcí, smlouvou nákladní se dopravce zavazuje odesilateli, že tuto dopravu "provede". K vymezení pojmu dopravní smlouvy se považuje za zbytečné uvádět, jakými dopravními cestami muže být doprava zboží vykonána.
K §§475 až 478:
V souladu s úpravou zasilatelského listu i s úpravou dosavadní jest nákladní list normován jako listina o uzavřené smlouvě dopravní, která doprovází náklad a po skončení dopravy se odevzdává tomu, komu je náklad určen (příjemci). Naproti tomu náložný list je upraven jako cenný papír, totiž jako listina representující písemný závazek dopravce, jímž se zavazuje vydat náklad do rukou legitimovaného majitele tohoto papíru. Osnova stanoví jen podstatné náležitosti náložného listu; tím se ovšem nevylučuje, aby v něm byly uvedeny i jiné skutečnosti, jak si to povaha určitých případu vyžádá.
K §§ 479 až 481:
úprava odpovědnosti dopravce za třetí osoby je proti úpravě této odpovědnosti zasilatele a úpravě obecné potud odchylná a přísnější, že se dopravci ukládá bezvýjimečná odpovědnost a nikoliv jen ručení za výběr použitých osob, a pokud jde o zaměstnance, odpovědnost i tehdy, když jich přímo nepoužil jako pomocníku v dopravě. Přísnost této úpravy je odůvodněna tím, že při realisaci nákladní smlouvy, t. j. když je doprava zboží již prováděna, je nebezpečí škody větší než při realisaci zasilatelské smlouvy, která je splněna sjednáním potřebné úmluvy s dopravcem a odevzdáním zásilky k dopravě.
K §§ 482 až 484:
O úpravě práva svémocného prodeje a práva zástavního platí v podstatě totéž, co bylo řečeno o těchto institutech u smlouvy zasilatelké. Zástavní právo dopravcovo slouží však jen k zajištění nároků vzniklých z provedení nákladní smlouvy a je tedy užší než zástavní právo zasilatelovo, které se vztahuje i na pohledávky z běžného účtu. Stanovení pořadu zástavních práv a přednost zástavního práva dopravcova před zástavním právem zasilatelů jsou dány povahou věci a usnadňují jejich realisaci.
K HLAVĚ DVACÁTÉ DEVÁTÉ,
O SMLOUVĚ ZPROSTŘEDKOVATELSKÉ.
K §§ 485 až 488:
Smlouva zprostředkovatelská se zařazuje mezi smlouvy upravené v osnově jako potřeb-
10
ný smluvní typ, usnadňující setkání nabídky s poptávkou, a to zejména při styku mezinárodním. Aby byl zdůrazněn pracovní charakter této smlouvy, a aby bylo čeleno bezpracným ziskům, přiznává se odměna zprostředkovateli jen tehdy, když je výsledku dosaženo jeho přičiněním. Tento předpis je povahy donucující. Úpravou výše odměny je sledována snaha vymýtit pokud možno spekulační a bezzáslužné prvky z této smlouvy a vyzvednouti tímto způsobem její pracovní ráz. Toto zaměření bude především působit na určení výše odměn stanovených "úředními sazbami, ale bude i směrnicí pro zmírňovací právo soudcovské, kterým se umožňuje, aby byla spravedlivě regulována i neúměrná odměna smluvená.
K HLAVĚ TŘICÁTÉ,
O SMLOUVĚ O SDRUŽENÍ.
K §§489 a 490:
Úprava nového sdružovacího typu je určena pro všechny případy sdružení trvalého nebo nahodilého, pokud tu není úpravy provedené zvláštními předpisy (na př. zákonem o akciových společnostech).
Poněvadž se smlouvou o sdružení bude třeba vystačit i v příležitostných případech sdružování, jež se v hospodářském životě často vyskytují, nežádá se pro její uzavření písemná forma.
Pokud jde o sdružení osob fysických, vyzdvihuje se proti dosavadním úpravám občanské výdělečné společnosti, veřejné obchodní a komanditní společnosti nutnost pracovní účasti na činnosti sdružení. Tím se zabraňuje, aby této sdružovací formy nebylo zneužíváno k tvoření ryze kapitálových podnikatelských útvaru fysických osob.
K §§ 491 až 494:
Je-li u sdružení osob fysických vyslovena podmínka pracovní účasti všech členů sdružení, není překážky připustit, aby i do těchto sdružení bylo možno vedle toho vnést vklady, ať již v penězích, nebo ve věcech. Sdružení nemá povahu právnické osoby; předmětem práv a závazků jsou tedy všichni členové sdružení. Důsledkem toho je, že jsou také spoluvlastníky vnesených vkladů a majetku z činnosti sdružení vzešlého.
Solidární odpovědnost členů za závazky z činnosti sdružení vzešlé odpovídá obecné úpravě (§239).
K§§ 495 a 496:
I když se připouští, aby vkladová (§ 491) a podílová (§ 494) účast jednotlivých členů
nebyla stejná, přece je sledována snaha, aby při takové úpravě nemohla být ve sdružení uplatněna převaha kapitálová. Proto má při výkonu hlasovacího práva každý člen jen jeden hlas bez zřetele k velikosti jeho podílu. Dovoluje se sice, aby výkon správy nebyl obstaráván všemi členy sdružení, ale i v takovém případě se dodržuje zásada rovnosti všech členů aspoň potud, že se každému z nich skýtá oprávnění přesvědčit se o tom, jak se ve sdružení hospodaří, a to pod sankcí neplatnosti jiné smluvní úpravy.
K §§497 až 500:
Úprava vystoupení a vyloučení ze sdružení je provedena jednoduše a bez zbytečné kasuistiky. Proto je vystoupení ze sdružení omezeno jen potřebným ohledem na vhodnou dobu a na újmu ostatních a vyloučení se připouští pouze z vážných důvodů. Tyto důvody pak opravňují k vystoupení v kteroukoliv dobu.
Zásadní volnost vystoupení ze sdružení mohla by být zneužívána k úniku z odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení vzniklé. Proto se ani vystoupivší, ani vyloučený člen této odpovědnosti nezbavuje, a to bez časového omezení.
Pro majetkové vypořádání zaniklého sdružení pamatuje osnova ustanovením donucující povahy na přednostní uspokojení (zajištění) pohledávek věřitelů (§ 500).
K HLAVĚ TŘICÁTÉ PRVÉ,
O SMLOUVĚ O DŮCHOD.
K §§ 501 až 503:
Nelze vyloučit, že se ještě nyní vyskytnou případy, kdy smlouva o důchod umožní hospodářské zabezpečení těch osob, na něž by se národní pojištění nevztahovalo. Proto osnova institut této smlouvy zachovává.
Odchylkou od dosavadní úpravy vyžaduje však pro ni písemnou formu, aby tak čelila uzavírání tíživých a neuvážených závazků, jak by tomu zejména mohlo být u důchodu doživotního.
Aby nedocházelo k tvoření a k placení důchodů zcela neodůvodněných; nedovoluje se
— s výjimkou jednotlivých dospělých dávek
— aby nárok na důchod mohl být převeden na třetí osobu.
Smlouva o výměnku je ze systematických důvodů zařazena mezi věcná břemena.
K HLAVĚ TŘICÁTÉ DRUHÉ,
O SÁZCE A HŘE.
K §§ 504 a 505:
Úprava vychází z předpokladu, že jen poctivá a dobrovolná sázka nebo hra je platná. Nevytýká však zvláště, které hry a sázky lze za takové považovat, neboť možno tu vystačit s obecnými ustanoveními.
Stanovením nežalovatelnosti pohledávek nejen ze hry a sázky samé, ale i z půjček do nich poskytnutých, je sledována snaha zabraňovat hrám a sázkám lehkomyslným, t. j. takovým, které jsou neúměrné hospodářským možnostem stran. Osnova předpokládá, že vědomí risika nežalovatelnosti těchto pohledávek a půjček bude zabraňovat hazardním hrám.
K HLAVĚ TŘICÁTÉ TŘETÍ,
O VEŘEJNÉM PŘÍSLIBU.
K §§ 506 až 508:
V úpravě veřejného příslibu odměny za určitý úkon, adresovaného na neuzavřený počet osob se nepřipouští možnost takový příslib odvolat. Odvolání se považuje za nepraktické a těžko proveditelné, a to se zřetelem na neznámost adresátů, z nichž někteří mohli již s výkonem započít a učinit k tomu účelu i náklady.
Zvláštní úprava veřejné soutěže a stanovení podmínek zabezpečujících její regulérnost se děje k podpoře pracovní soutěživosti, která je důležitým činitelem v socialistickém podnikání.
K PRÁVU DĚDICKÉMU.
K HLAVĚ TŘICÁTÉ ČTVRTÉ,
O DĚDICTVÍ.
K § 509:
Dědictvím rozumí osnova soubor práv a závazků zůstavitelových, které jeho smrtí nezanikají. V souladu s ústavou 9. května půjde převážně o zůstavitelův osobní majetek.
Podle práva platného dosud v českých krajích nabývá se dědictví teprve soudním odevzdáním pozůstalosti. V mezidobí od zůstavitelova úmrtí do soudního odevzdání dědictví je tu t. zv. "ležící pozůstalost" (hereditas iacens), t. j. jmění, které už nepatří zůstaviteli a které ještě nepatří dědici, neboť mu nebylo dosud soudem odevzdáno, jmění, nadané vlastní způsobilostí mít práva a povinnosti.
Tento umělý institut, i v právní theorii v podrobnostech ne zcela ujasněný, je však cizí nazírání lidu, který spatřuje přechod zanechaného jmění na dědice již v okamžiku zustavitelova úmrtí.
Podle osnovy nabývá proto dědic dědictví již zůstavitelovou smrtí, jak je tomu ostatně i v dnešním právu slovenském.
K § 510:
Toto ustanovení je v souladu s ustanoveními §§ 4 a 18 osnovy, jednajícími o osobách v právním smyslu. Plyne z něho, že nehledíc k výjimce u dětí nenarozených avšak již počatých (§ 5) musí dědic, ať je osobou fysickou či právnickou, v době zustavitelova úmrtí již existovat. To znamená, že nelze za dědice ustanovit na př. nadaci, která se má závětí teprve zřídit (srov. § 18 o vzniku právnických osob u důvodovou zprávu k němu).
K§ 511:
Dědicem může být také ten, kdo nabude i jen jednotlivé věci nebo práva zustavitelova. Dosavadní odkaz, t. j. nabytí jednotlivé věci nebo práva bez povinnosti odpovídat za zůstavitelovy závazky, se omezuje, jak z dalších ustanovení patrno (§ 537), na poměrně úzký okruh případů.
Na dědice nepřecházejí samozřejmě zůstavitelova práva, která jeho smrtí zanikají (srov. zejména §§ 187 a 335 osnovy). O možnosti přechodu práv na dědice pojednávají i zvláštní zákony, upravující občanskoprávní poměry mimo rámec občanského zákoníka (na př. §§ 15 a 16 zák. č. 218/1926 Sb., o právu původském, jednající o přechodu původského práva na dědice).
K § 512:
Kdo je dědicem, ustanovuje zákon (dědění ze zákona) anebo zůstavitel svou závětí (dědění ze závěti). Oba tyto nabývací způsoby (dědické tituly) mohou však působit i vedle sebe. Z dosavadních dědických titulů se nepřejímá "dědická smlouva", neboť podvazuje pro budoucnost zůstavitelovu pořizovací svobodu.
Dědění ze zákona je odůvodněno poměrem rodinným a je posílením rodinného svazku jako základny rozvoje národa (§ 10 odst. 2 ústavy).
Mnohotvárnost života přivodí však nejrůznější situace k nimž nelze dobře mít náležitý zřetel v obecné úpravě zákonné. Proto se ponechává i dědění ze závěti, čímž se zústaviteli přiznává možnost pořídit o svém majetku na případ smrti.
Institut dědění ze zákona je také výrazem zájmu společnosti na tom, aby i v oboru dělo*
dického práva jednotlivec respektoval vůli celku. Naproti tomu lze závěť označit jako prostředek přípustného osobního zásahu do dědického práva k přivodění důsledků, které by jinak podle dědění ze zákona nenastaly. Proto osnova pečuje v ustanoveních o dědění ze závěti (srov. zejm. §§ 550 a 551) o to, aby zustavitel nemohl svou individuální vůlí porušit základní zásady dědění ze zákona, jichž zachování je výrazem vůle celku; upravuje dědění ze zákona na prvém místě a — jak z dalšího bude patrno — podporuje přechod zustavitelova majetku na dědice zákonné.
K § 513:
Přechod zůstavitelova majetku na dědice zákonné podporuje i ustanovení § 513. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, dědic povolaný na prvém místě nebo dědic náhradní (§ 539), nepřiroste uvolněná část dědictví ostatním dědicům závětí snad povolaným, nýbrž připadne dědicům zákonným.
Ustanovení, že majetek, jehož nenabyl ani dědic ze závěti, ani dědic ze zákona, připadá státu, je odůvodněno tím, že takový majetek je třeba vrátit celku, neboť v jeho rámci ho bylo také nabyto. Zájmy věřitelů nebudou tím ohroženy, neboť stát odpovídá v takovém případě za zůstavitelovy závazky stejně jako dědic (§ 515).
K §§514 a 515:
Poněvadž dědictví je souborem nejen práv, ale i závazků zůstavitelových, je také třeba upravit vypořádání těchto závazků. V osnově je pamatováno především na to, že dědické právo, které má utvrzovat rodinné svazky a hospodářskou základnu rodiny, nemůže být pro dědice majetkovým risikem. Proto se ustanovuje, že dědic odpovídá za zůstavitelovy závazky vždy jen do výše nabytého dědictví. Totéž platí při od úmrti o odpovědnosti státu.
Účelem ustanovení o úřední výzvě k oznámení nároku věřitelů je nejen ochrana dědice před výtkou, že si při pátrání po věřitelích nepočínal s náležitou péčí, ale i ochrana věřitele. Půjde tu především o ústavy lidového peněžnictví, od nichž nelze dobře požadovat, aby samy stále pátraly, zdali snad některý jejich dlužník nezemřel. Jest tedy osnova vedena snahou, aby při uspokojování zůstavitelových závazků bylo dosaženo co největší míry objektivnosti, t. j. aby, pokud možno, byly náležité vyrovnány všechny závazky.
Opouští-li se dosavadní právní institut "ležící pozůstalosti", na jejíž vrub šly dosud především náklady na pohřeb zůstavitelův, je třeba úhradu těchto nákladů uložiti dědicům, i když se tito sami k tomu objednáním pohřbu nezavázali (§§ 448 a 457). Osnova přitom umožňuje, aby se na dědicích mohl hojit nejen ten, kdo pohřeb vypravil, ale i ten, kdo náklady pohřbu uhradil, ačkoliv k tomu nebyl sám povinen (§ 365).
Ustanovení o poměrné nebo přednostní úhradě, jichž dědic musí při úhradě pohřebních nákladů a při plnění zůstavitelových závazků dbáti, jsou obsažena v osnově zákona o řízení ve věcech občanskoprávních; viz ustanovení o rozvrhu výtěžku podstaty a zvláštní ustanovení pro likvidaci dědictví.
Z ustanovení §§ 187 a 335 osnovy, citovaných vpředu v odůvodnění k § 511, plyne taktéž, že na dědice nepřecházejí závazky, které smrtí povinného zanikají. I zde nutno přihlédnout k zákonům, které upravují občanskoprávní poměry mimo rámec občanského zákoníka a které mají speciální ustanovení o přechodu zůstavitelových závazků na dědice (§ 31 odst. 3 zák. č. 265/1949 Sb.. o právu rodinném, pojednávající o tom, kdy právo rozvedeného manžela na úhradu osobních potřeb nezaniká smrtí manžela povinného úhradou).
K § 516:
Osnova zásadně uznává smluvní volnost, pokud se nepříčí zákonu nebo obecnému zájmu (srov. zejména § 36 osnovy).
Tato zásada umožňuje, aby v dědickém právu, které upravuje vztahy majetkové, byla budoucímu dědici dána možnost, aby se smlouvou s budoucím zůstavitelem dědictví zřekl, a to i s účinkem pro své potomky. Tím se umožní na venkově v českých krajích obvyklé a vžité majetkové uspořádání mezi rodiči a dětmi (t. zv. "vybytí") ještě za života rodičů. Bránit mu nebylo by vhodné, uváží-li se, že takovým "vybytím" se zpravidla vhodně upraví základna pro společnou domácnost mladých manželu a uskutečňuje se pro zákonné dědice postupitelovy dříve jen to, k čemu by později došlo děděním.
Písemná forma pro smlouvu o zřeknutí se dědictví je odůvodněna požadavkem právní bezpečnosti. Právní následky této smlouvy projeví se totiž až v době, kdy event. námitky proti správnosti jejího obsahu nebude možno vyvrátit výslechem druhého účastníka. Od požadování dalších formalit (veřejné listiny, o nichž se pořizuje rejstříkový zápis) bylo však upuštěno, poněvadž by se tím ztěžovalo co nejširší využití tohoto ustanovení.
Ustanovení § 63 zák. č. 265/1949 Sb.,
o právu rodinném, že osvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, se samozřejmě uplatní i při zřeknutí se dědictví: mezi potomky se zahrnují v důsledku toho
i osvojenci zůstavitelovi.
K §§ 517 až 521:
Zásadné nelze nikoho nutit k tomu, aby nabýval majetku. Nelze proto ani dědictví vnucovat tomu, kdo dědit nechce. Právo odmítnout dědictví nemůže však býti přiznáno dědici, který již prohlásil, že dědictví neodmítá, anebo nakládal s majetkem zústavitelem zanechaným jako se svým anebo si jinak jako dědic počínal, t. j. počínal si tak, že z toho možno usouditi, že má jasný úmysl uskutečnit své dědické právo. Bez tohoto opatření by vzniklo nebezpečí, že by se dědic podílel jen na tom, co je mu k užitku.
Odmítnutí dědictví je úkonem ryze osobním; nemůže proto být k odmítnutí dědictví oprávněn také opatrovník ustanovený podle § 61 odst. 2 osnovy dědici nepřítomnému nebo neznámému.
Zvláštní formu pro odmítnutí dědictví předpisuje § 518 ve snaze zabránit následkům nerozvážných projevů a sporům z toho vznikajícím. Důsledně k tomu stanoví §. 521, že k prohlášení, že dědic dědictví odmítá nebo neodmítá, potřebuje zmocněnec zvláštní plné moci.
Lhůtu pro dědicovo prohlášení stanoví § 519 proto, aby uspořádání majetkových poměrů nastalých smrtí zůstavitele nebylo zbytečné oddalováno. Měsíční lhůta se uznává pro většinu případů za postačitelnou. Dědic je zpravidla se stavem věci obeznámen a je dnes, kdy odpovídá za závazky jen do výše nabytého dědictví, zbaven risika spojeného s dosavadní bezvýhradnou dědickou přihláškou. Vyžadují-li to zvláštní poměry, udělí soud lhůtu delší.
Také ustanovení § 519 odst. 2 a §§ 520 a 521 sledují urychlené skončení soudního řízení.
K § 522:
Způsobilost dědit nepřiznává osnova ve svém § 522 tomu, kdo svým jednáním ukázal, že nemá k zústaviteli a k jeho rodině potřebný úzký citový vztah. Důvody dědické
nezpůsobilosti byly v souladu s cítěním pracujícího lidu omezeny na případy zvláště závažné.
Ustanovení § 63 zák. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, cit. v odůvodnění k § 516, se uplatní samozřejmě i zde.
K §§ 523 až 525:
Novou úpravou se sjednocují a zjednodušují předpisy dosud platné, v podrobnostech odchylné pro dědění ze zákona a pro dědění ze závěti.
Z povahy věci plyne, že dědicem nemůže být ten, kdo zemřel dříve než zůstavitel. Ten, kdo se dědictví zřekl neb dědictví odmítl nebo není způsobilý dědit, má podle osnovy stejné postavení; k těmto osobám se při zkoumání dědických práv již nepřihlíží. Zvláštní ustanovení § 523 o přípustnosti ustanovit dědicem toho, kdo se před tím dědictví zřekl smlouvou se zůstavitelem (§ 516), má zabránit pochybnostem, které by bez takového výslovného ustanovení mohly vzniknout; osnova tu respektuje vůli zůstavitele.
Konečné bylo nutno upravit případ, kdy důvod dědické nezpůsobilosti vyjde najevo až po smrti zůstavitelově (§ 525).
K HLAVĚ TŘICÁTÉ PÁTÉ,
O DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA.
K §§ 526 až 531:
Již v obecné části důvodové zprávy bylo zdůrazněno, že v dnešní společnosti má dědické právo především funkci posílit rodinné svazky. Okruh zákonných dědiců byl proto — na rozdíl od práva dosud platného — omezen na osoby, u nichž lze předpokládat blízký rodinný vztah k zůstaviteli a namnoze i pracovní vztah k jeho majetku, odůvodňující jeho nabytí.
Jsou to především zůstavitelovi potomci (původ nerozhoduje — § 11 ústavy) a zůstavitelův manžel (první skupina).
Ustanovení o dědění potomku dříve zemřelého dítěte zůstavitelova (§ 527) je odůvodněno úvahou, že by bylo nespravedlivé vylučovat z dědění potomky takového dítěte, kteří právě proto, že rodič zemřel, potřebují zpravidla i hmotné pomoci.
Dalšími zákonnými dědici jsou — není-li tedy ani jediného potomka — vedle zůstavitelova manžela zůstavitelovi rodiče, sourozenci a staří rodiče (druhá skupina). Vzdálenější
příbuzní, u nichž živého rodinného vztahu k zůstaviteli, odůvodňujícího bezpracné majetkové nabytí, už zpravidla není, nejsou tedy zákonnými dědici.
Naproti tomu rozšiřuje osnova v § 528 za podmínek tam uvedených okruh zákonných dědiců druhé skupiny na osoby, které třebas ani nejsou zůstavitelovými příbuznými, byly však k zůstaviteli ve vztahu podobném poměru rodinnému. Nebudou tedy z dědění ze zákona vyloučeni ani družka zůstavitele, ani jeho příbuzní, kteří jinak ze zákona nedědí (strýc, neteř a pod. ).
Podíl vyhrazený manželu v druhé skupině (polovina zůstavitelova majetku) je odůvodněn životními, citovými a hospodářskými vztahy, plynoucími z manželského svazku.
Účelnost ustanovení § 531 se projeví při dědění v rodinách pracujících.
K § 532:
Zvláštní ustanovení o dědění ze zákona, je-li tu poměr založený osvojením, nahrazuje, pokud jde o obor práva dědického, shodné ustanovení umístěné prozatím v § 5 zákona č. 266/1949 Sb. Je jen důsledkem ustanovení § 63 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, podle něhož vznikne osvojením mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi.
Výslovné ustanovení, že osvojencovo dědické právo po matce (otci), není dotčeno, je-li osvojitelem (osvojitelkou) manžel (manželka) matčin (otcova), bylo uznáno zbytečným, stejně jako bylo uznáno v novém rodinném právu zbytečným ustanovení, které navazujíc na § 68 odst. l cit. zák. č: 265/1949 Sb., by vyslovilo, že nezaniká v takových případech rodičovská moc rodiče, který je manželem osvojitelovým.
K § 533:
Aby zůstavitelův majetek byl spravedlivě rozdělen mezi zákonné dědice, započte se zůstavitelovym potomkům, jeho rodičům a starým rodičům na jejich dědické podíly vše, co za zůstavitelova života od něho bezplatně obdrželi. Jde tu o věnování, které učinil zůstavitel za svého života, předbíhaje dědické posloupnosti. K poskytnutím, které této povahy nemají, se nepřihlíží.
Osnova neustanovuje zvláště, že při započte ní rozhoduje obecná cena toho, co bylo dáno, a v době, kdy to dědic obdržel; jde o věc samozřejmou.
Započtení na zákonný podíl se projeví, pokud se užije ustanovení § 551, i při dědění ze závěti.
K HLAVĚ TŘICÁTÉ ŠESTÉ,
O DĚDĚNI ZE ZÁVĚTI.
K§§ 534 a 535:
Byla připuštěna zásadní volnost pořizovací, modifikovaná s hlediska nového chápání funkce dědického práva a tím, že se nepřipouštějí vzájemné společné závěti, jakožto instituty podvazující — stejně jako dědické smlouvy — svobodu projevu pozdější vůle.
K § 536:
Zásada, že dědit má především ten, kdo je dědicem zákonným, nutí k tomu, aby pořizovatelova ustanovení nebyla široce vykládána. Nebude-li závětí vyčerpán celý majetek zůstavitelův, nelze zůstavitelův projev výkladem rozšiřovat tak, že pořizovatel zamýšlel zůstaviti i zbytek, o němž nepořídil, dědicům povolaným závětí; takový zbytek připadne dědicům zákonným.
K § 537:
V širokých vrstvách pracujících jsou časté případy, kdy zůstavitelé obmýšlejí osoby, k nimž měli zvláště dobrý poměr, jednotlivými věcmi menší ceny, aby jim zanechali po sobě upomínku, anebo odměňují někoho za to, že se o ně ve stáří nebo v nemoci staral. Nebylo by vhodné a jistě by odporovalo intencím zůstavitele, aby nabyvatel poměrně nepatrné částky zůstavitelova majetku měl nésti také část zůstavitelových závazků. Byl proto pro tyto a podobné případy ponechán vžitý institut odkazu, ovšem — se zřetelem k nové funkci dědického práva — ve formě přiměřeně omezené.
Předmětem odkazu nemohou být pohledávky ani práva ani nemovitosti. Další náležitostí od kazu je, aby zůstavitel projevil vůli, že si ne přeje, aby obmýšlený odpovídal za zůstavitelovy závazky, t. j., aby buď v závěti výslovně uvedl, že určitou peněžitou částku neb jinou movitou věc odkazuje, anebo aby úmysl odkázat byl jinak ze závěti patrný. Tato podmínka nebude činit v praxi zvláštních potíží, neboť pojem odkazu je lidu celkem běžný. Ustanovení druhé věty zbavuje odkazovníka odpovědnosti za závazky zůstavitelovy, na druhé straně pak chrání zájmy věřitelů pro případ, že by zůstavitel rozdělil celý svůj majetek nebo aspoň značnou jeho část mezi odkazovníky.
Jinak se hledí na odkazovníka jako na dědice. To znamená, nejen že podle obdoby § 514 osnovy odpovídá za zůstavitelovy závazky jen do výše ceny nabytého odkazu, stihne li ho tato povinnost, nýbrž že se na odkazovníka vztahuje řada jiných ustanovení, platných ji-