nak pro dědice (o době nabytí [§ 509], o možnosti odmítnutí [§§ 517 a násl. ], o nezpůsobí losti nabytí [§ 522], dále ustanovení o tom, že ke zbývající části majetku jsou povoláni dědi cové zákonní [§ 536], ustanovení o povolání k věci, která není v zanechaném majetku [§ 549], ustanovení o neplatnosti podmínky, uložení času nebo příkazu, jakož i o neplatnosti ustanovení o tom, na koho má odkaz přejíti po smrti odkazníkově [§ 550] atp. ).

Ustanovení § 551 o tom, že závěť je neplatná, pokud zůstavitel nepamatoval náležitým způsobem na nejbližší příbuzné, je pak dostatečnou zárukou, že základní linie nového dědic kého práva, že totiž toto právo má především napomáhat konsolidaci zdravé socialistické rodiny, nebude ustanovením o odkazech narušováno.

K §§538 a 539:

Tato ustanovení pečují o to, aby bylo dbáno skutečně vůle zůstavitelovy. Vykládací pravidlo § 538 je pro obor dědického práva do plňkem obecných vykládacích pravidel.

Z principu zásadní pořizovací volnosti plyne, že pořizovateli nelze upírati právo stanovit náhradního dědice pro případ, že dědic, závětí po volaný, z jakéhokoli důvodu dědictví nenabude.

Jest samozřejmé, že platnost závěti se posuzuje podle doby jejího zřízení.

K § 510:

Stejně jako nelze vystačit s obecnými ustanoveními o způsobilosti k právním úkonům (§§ 9 a násl. ), pokud jde o způsobilost uzavřít manželství (§§ 10 a 11 zák. č. 265/1949 Sb. ), nelze se s nimi spokojit ani při vymezení způ sobilosti pořizovací. Osobní, neovlivněný pořizovací projev nelze vůbec zajistit u osob, které jsou mladší než patnáct let, anebo jsou zbaveny svéprávnosti, třeba jen částečně, nebo jsou stiženy duševní poruchou. Nezletilec, který dovršil patnáctý rok, je podle § 12 odst. 2 způsobilý také k samostatnému nakládání s odměnou za vlastní práci. Je proto jen důsledné, když mu je v tomto rozsahu přiznána i způsobilost pořizovací; o zajištění svobodného projevu poslední vůle je postaráno přísnější formou závěti (§ 545 odst. 2).

Ustanovení, že osoby i jen částečně zbavené svéprávnosti nemohou pořizovat, je mimoto také vhodným prostředkem pro preferování dědění ze zákona.

K § 541:

Odchylně od dřívějšího stavu připouští osnova jen písemnou závěť, aby bylo zabráněno

projevům neuváženým, jakož i sporům mezi dědici, jimiž budou nejčastěji členové zůstavitelovy rodiny.

Právní bezpečnost vyžaduje též — zejména, bude-li několik závětí téhož zůstavitele — aby v závěti byl uveden den, měsíc a rok, kdy byla sepsána. Od dalších formalit, totiž od udání místa, kdy byla sepsána, bylo upuštěno, neboť k zamezení sporů stačí, bude li v závěti přesné datum.

K §§ 542 až 545:

Ustanovení o náležitostech písemné závěti byla zjednodušena a formálnosti byly omezeny na míní přiměřenou vyspělosti našeho lidu, jeho kulturní a sociální úrovni.

Ustanovení, že závěť musí býti vlastní rukou podepsána, vyjadřuje, že pořizovatel nesmí závěť podepsat mechanickým prostředkem (na př. psacím strojem). Na druhé straně nelze toto ustanovení vykládati tak úzce, že by byl vyloučen na př. podpis osoby bezruké, provedený způsobem, jakým taková osoba bez pomoci psacího stroje může psáti.

Prohlášení poslední vůle do úředního zápisu před soudem nebo notářem a s tím souvisící úřední uložení takové písemné závěti je nejbezpečnější formou nejen proto, aby byla vyjádřena pravá vůle zustavitelova, ale i pro uchránění závěti před jejím potlačením nebo zničením anebo ztrátou. Závazná je tato forma závěti, pořizují-li osoby, které je třeba zvláště chránit pro jejich mládí anebo pro jejich sníženou vnímací nebo sdělovací schopnost (§ 545 odst. 2).

T. zv. privilegované testamenty pro dobu války nebo epidemií osnova nezná. Souvisí to jednak s tím, že se preferuje dědění ze zákona, jednak s tím, že se nový občanský zákoník tvoří pro údobí mírového budování socialismu.

K §§ 546 a 547:

Úkol svědka závěti, t. j. v případě závěti spolehlivě a nestranně dosvědčit skutečnosti rozhodné pro posouzení platnosti pořízení, které zůstavitel nenapsal vlastní rukou (§§ 543 a 544), a případně i jeho obsahu nemohou splnit osoby, kterým v tom brání nedostatek potřebných vlastností fysických a duševních nebo neznalost jazyka, v němž zůstavitel svůj projev činí. Stejné tomu je i u osob, při nichž podle obecných zkušeností není vyloučeno, že by se v případě, kdy jejich součinost bude nutná, řídily především vlastními zájmy. Totéž musí samozřejmě platit i o jiných osobách při zřizování závěti zúčastněných (úředních osobách, pisatelích, tlumočnících nebo předčitatelích závěti).

K §§ 548 až 551:

Předpisy o neplatných ustanoveních závěti jsou odůvodněny snahou, aby dědic nebyl různými doložkami závěti omezován ve volném nakládání se zděděným majetkem na úkor jeho nejúčelnějšího hospodářského využiti. Nelze proto dědici platně ani uložit, aby ze závazků, které na něho zůstavitelovou smrtí přešly, plnil více, než kolik je mu podle § 514 plnit uloženo.

Ustanovení § 551 je provedením zásady, vyjádřené v odůvodnění k § 512, že totiž osnova dbá toho. aby zustavitel nemohl svou individuální vůlí zmařit základní zásady dědění ze zákona, vyjadřující vůli celku a záležející v tom, že dědické právo ve své nové funkci slouží především k posílení svazků rodinných. Manželka nebyla pojata do okruhu osob takto zvláště chráněných proto, poněvadž je o její hospodářské potřeby postaráno novým právem rodinným, zejména institutem zákonného majetkového společenství.

Z ustanovení § 549 odst. l, že není platné pořízení o věci, která není v zanechaném majetku, dopouští se v druhém odstavci cit. paragrafu výjimka. Peněžité částky a prostředky na výchovu, výživu nebo zaopatření lze totiž opatřit zcizením některých jiných zanechaných věcí. O potřebnou ochranu dědiců je postaráno pružným ustanovením poslední věty § 549, které umožní lidovému soudu, aby rozhodl, jak tu lze závěť splnit, a naznačuje zároveň způsob, jak lze dospěti ke spravedlivé úpravě za přispění pokud možno všech dědiců.

K § 552:

Možnost vydědění dědiců uvedených v § 551 z důvodů vypočtených v § 552 odůvodňují momenty socialistické morálky (srov. zejm. i § 32 ústavy). Náležitý zřetel k nevinnému potomstvu vyděděného si vynutil ustanovení, že podílu vyděděného dědice nabývají jeho potomci (srov. i §§ 525 a 527). O možnosti vydědění osoby, která podle § 522 nemá dědické způsobilosti, netřeba se zvlášť zmiňovat. Předpis o formě vydědění odůvodňuje skutečnost, že jde o stejný osobní a závažný projev zůstavitelův, jako je závěť.

K § 553:

Volnost závěť a vydědění zrušit je pouhým rubem volnosti závěť zřídit nebo někoho z dědění vyloučit.

K HLAVĚ TŘICÁTÉ SEDMÉ, O ZAJIŠTĚNÍ DĚDICTVÍ, OCHRANĚ DĚDICŮ A POTVRZENÍ DĚDICTVÍ.

K §§ 554 až 556:

Dokud není nabytí dědictví soudem pravomocné potvrzeno (§ 559), není také s konečnou platností rozhodnuto o úpravě majetkově právních poměrů po smrti zústavitelově. Je proto nezbytné na ochranu zájmů uvedených v § 555 se postarat o úřední soupis zanechaného majetku a o jeho zajištění, mezi jiným i omezením disposiční volnosti dědicovy.

K §§ 557 a 558:

Osnova počítá s možností, že pravý dědic se zjistí teprve později, zejména že dědictví bude snad někdy potvrzeno dědici nepravému. Takové případy řeší podle zásad platných o oprávněném a neoprávněném držiteli (§§ 145 až 149). V § 558 se stanoví, aby nevznikly pochybnosti, počátek lhůty promlčecí.

K §§ 559 až 561:

Aby byl bezpečný průkaz o tom, kým a z jakého důvodu — zdali ze zákona či ze závěti — bylo nabyto zůstavitelova jmění, jeho podílu nebo jednotlivé věci (práva), vydá o tom soud po skončení řízení o projednání dědictví úřední potvrzení. Toto potvrzení jest však vzhledem k zásadě plynoucí z ustanovení § 509 pouze deklaratorním výrokem o skutečnosti nastalé již úmrtím zůstavitele.

Potvrzením o nabytí dědictví pomíjejí omezení dědicových disposic podle § 556. Proto nabytí dědictví nesmí být soudem potvrzeno, dokud v zájmu obecném, zejména v zájmu státu, je ještě nutné jeho zajištění.

Dokonalost dorozumívacích prostředků (telefon, telegraf, rádio a podobně), jakož i možnost zajištění dědické daně dědicem však dovolují, aby se v zájmu brzkého skoncování projednacího řízení s vydáním potvrzení o nabytí dědictví neotálelo, uplynul-li již rok poté, co řízení o projednání dědictví bylo formálně skončeno.

Ustanovení § 561 souvisí s právem knihovním.

K USTANOVENÍM PŘECHODNÝM A ZÁVĚREČNÝM.

K § 562:

Z důvodů právní jistoty nelze dopustit, aby se nové právo obecně vztahovalo zpět i na

všechny poměry, vzniklé za platnosti práva dřívějšího. Z obecné zásady, že zákony nepůsobí nazpět, vychází také nový občanský

zákoník; přihlíží však nezbytně k době, kdy je vydáván. K jeho vydání dochází v době přechodu od společnosti kapitalistické ke společnosti socialistické. Jeho ustanovení mají napomáhat k zajištění cesty a k usnadnění přechodu k socialismu. Proto je nutno, aby počínaje dnem 1. ledna 1951 se řídily jeho ustanoveními zásadně i právní poměry, které vznikly před tímto dnem. Vznik právního poměru se ovšem posuzuje podle dřívějšího práva, i když podmínky vzniku toho kterého práva či povinnosti jsou v novém zákoně stanoveny jinak. Musilo však dojít ke vzniku práva či povinnosti ještě za platnosti dřívějšího práva, t. j. musil být do 31. prosince 1950 splněn celý skutkový základ nutný k tomu, aby určité právo či povinnost vznikly. Novým právem se řídí zejména obsah právních povinností (právní následky) vyplývající z právních poměrů již existujících. Na právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951 bude tak •užito zvláště ustanovení nového práva, které chrání zájmy socialistických právnických osob a zájem obecný. Tam kde nové právo nezná některého institutu práva dřívějšího, bude užít institutů obdobných (na př. místo doložení času ustanovení o podmínkách).

Ustanovení § 562 ovšem vyslovuje jen všeobecnou směrnici pro poměr právních pravidel starších k novým.

K § 563:

Při nové konstrukci právnických osob bylo nutné jasně vyslovit, že útvary, které se dosud za právnické osoby považovaly, mají právní subjektivitu i nadále. Samozřejmě jde jen o dobu přechodnou, než tato otázka bude upravena zvláštním zákonem. Výjimku bylo nutno učinit, pokud jde o právnické osoby uvedené v odstavci 2, neboť ustanoveními o smlouvě o sdružení se vylučují z právního řádu společnosti, ať již byly zřízeny podle dřívějšího práva obchodního nebo občanského, protože jde o útvary kapitalistické. ĄČiní se i opatření stran jejich zrušení, pokud se týče likvidace. Společnostmi podle dřívějšího práva obchodního jsou: veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost tichá a spolčení se k jednotlivým obchodům na společný účet. Dodatkem "pokud o nich nebylo ustanoveno jinými předpisy" se míří na akciovou společnost a společnost s r. o. Nová úprava se stala zákonem č. 243/1949 Sb., který zůstává nedotčen. Společnosti podle obecného zákoníka občanského jsou společnosti zřízené podle hlavy XXVII. obč. zák. z roku 1811 o společenství statků.

Opatření o přeměně uvedených kapitalistických společností ve sdružení podle toho zá-

kona se nepovažovalo za účelné, ježto by bylo jednak nepraktické, jednak by odporovalo žádoucímu zániku těchto útvarů.

K § 564:

Právo stavby v pojetí osnovy je zcela jiným věcným právem než v pojetí práva dřívějšího a nebylo by zde proto od 1. ledna 1951 žádné ustanovení, které by třebas jen obdobou mohlo nahradit ustanovení zákona č. 88/1947 Sb. Složitost právních poměrů vzniklých na základě práva stavby podle cit. zákona a zejména vázanost osudů dalších právních poměrů na existenci tohoto práva, vedly nezbytně k tomu, aby pro přechodnou dobu byla dána možnost použít na poměry již vzniklé ještě ustanovení zákona č. 88/1947 Sb.

K § 565:

V oboru dědického práva nelze použití starého či nového práva činit závislým na nahodilých skutečnostech, na př. na tom, kdy byl zřízen testament nebo kdy bylo projednávání dědictví zahájeno a v jakém stadiu právě bylo v den, kdy tento zákon nabude účinnosti. Za rozhodný den byl proto stanoven den smrti zůstavitelovy, k němuž se i jinak v dědickém právu upínají četné právní účinky (na př. nabytí dědictví).

Obecná zásada vyslovená v odst. l platí pochopitelné i o svěřenském náhradnictví a projeví se také v případech uvedených v § 15 odst. 3 zák. č. 139/1947 Sb., který se ho dovolává. Tento zákon, který je jedním ze šesti zákonů Ďurišových, majících politické poslání upevnit svazek dělníků a drobných i středních rolníků, má dosud svůj význam a nutno ho proto přizpůsobit novému občanskému zákoníku. To se stalo odstavcem druhým. Pokud byla před 1. lednem 1951 učiněna soudem opatření podle § 15 odst. 3 cit. zák. na způsob svěřenského náhradnictví, zůstávají nedotčena; do budoucna provede soud úpravu naznačenou v § 563 odst. 2, která účelu, jenž citovaný zákon sleduje, nejvíce vyhovuje.

Nové právo dědické nezná ani vzájemné závěti, ani smlouvy dědické, takže je dědění podle nich, zemře-li zůstavitel po 31. prosinci 1950, vyloučeno.

K § 566:

Vychází se ze stanoviska, sjednotit všechny lhůty, ať jejich běh začal před 1. lednem 1951 či po něm. Kdyby však byla ustanovení osnovy bezvýhradně vztažena i na lhůty dříve započaté, vznikla by tím v četných případech ničím

neodůvodněná zpětná účinnost. Na př. začal-li běh vydržecí lhůty u nemovitostí dnem 1. ledna 1936, uplyne v den účinnosti tohoto zákona teprve polovina vydržecí lhůty požadované dosavadním právem, ale při použití nového práva by se dospělo k tomu, že vydržení skončilo vlastně již 1. ledna 1946. Tyto účinky nelze odstranit tím, že by běh nové lhůty se počítal od 1. ledna 1951, neboť by to znamenalo v jiných případech bezdůvodné prodloužení lhůt. Na př. vydržecí lhůta u nemovitostí počala dne 1. ledna 1923 a uplyne podle starého práva dne 1. ledna 1953 a není důvodu, prodlužovat ji do 1. ledna 1961, t. j. deset let požadovaných novým právem a počítaných ode dne účinnosti. Proto se osnova rozhodla tam, kde lhůty zkracuje, pro datum, které nastane dříve buď podle starého nebo nového práva.

K§ 567:

Protože osnova zužuje důvody, pro které lze zbavit svéprávnosti, bylo potřebí pamatovat na to, co se stane s osobami, které byly zbaveny svéprávnosti (na Slovensku dány pod opatrovnictví) z důvodů novému právu neznámých. Tak je tomu zejména s případy marnotratnictví. účel opatrovnictví nad takovými osobami byl dvojí: jednak snaha zachovat rodové jmění neztenčeno, jednak ochrana rodiny marnotratníka před nouzí. Prvý důvod nemá v nové společnosti místa a důvod druhý je dostatečně kryt jinými právními předpisy, a to zejména ustanoveními zákona o právu rodinném o možnosti zrušit zákonné společenství majetkové manželů (§ 25 zák. č. 265/1949 Sb. ), dále předpisy o zajištění a vymáhání alimentačních nároků a konečně ustanovení o trestní odpovědnosti pro neplnění povinností vyživovacích obsažené v §§ 210 a 211 zákona trestního č. 86/1950 Sb. Jak se naloží s řízeními o zbavení svéprávnosti nebo dání pod opatrovnictví, která byla zahájena před účinností tohoto zákona z důvodů tomuto zákonu neznámých a která nebyla dosud pravoplatně skončena, stanoví pak osnova občanského soudního řádu. Na Slovensku nebyl znám institut úplného a částečného zbavení svéprávnosti, nýbrž mluví se v zákoně o dání pod opatrovnictví. Bylo proto nutné zařadit ustanovení vyrovnávající tyto rozpory v názvosloví.

K § 568:

Osnova upouští od jakékoli definice občanského práva, jak ji měl na př. § l obč. zák. z roku 1911 a rovněž nevytýká rozdíl mezi právem veřejným a soukromým. Otázka veřejného a soukromého práva jako přežitek práva

buržoasního nemá pro určení předmětu občanského práva v socialistickém právním řádě místa.

Vyhranění pojmu občanského práva souvisí s obecným roztříděním právních jevů do určitých skupin. Snaha po tomto rozlišení zajímá právnický svět odedávna a měřítko pro rozdělení práva na jednotlivá jeho odvětví souvisí pochopitelně s nazíráním té které doby; ježto právo je nadstavbou hospodářské základny, souvisí samozřejmě se stavem vývoje hospodářských poměrů. Podle toho, jak se hospodářské poměry vyvíjejí (staré odumírají nebo se ruší a nové vznikají nebo se mění), tak se přirozeně mění i právní soustava. Každé právní odvětví má předmět odlišný od jiných odvětví a tedy něco, co je vlastní jemu samému. Různá odvětví však nelze dělit naprosto vyhraněně. Jsou případy hraničně, smíšené, které obsahují znaky vlastní různým odvětvím a u těch je nutné zjistit, kterého odvětví znaky převažují. Otázku předmětu občanského práva nelze pak oddělovat od celého systému práva. Předmětem občanského práva jsou na rozdíl od práva správního (administrativního) vztahy majetkové. Rozborem určitého právního předpisu lze proto dojít k závěru, do kterého právního odvětví náleží.

Mluví-li tedy osnova o tom, že se zrušují veškerá ustanovení o věcech upravených tímto zákonem, znamená to, že se zrušují jen ustanovení, jejichž předmětem jsou právní poměry občanskoprávní, kdežto ustanovení upravující právní poměry jiných odvětví, zejména práva správního, zůstávají nedotčeny. Nedotčeny zůstávají, i pokud se dotýkají nebo částečně upravují i věci uspořádané občanským zákoníkem, jako na příklad odpovědnost z provozu železnic, motorových vozidel, zvláštní podmínky o přepravě a pod. Z těchto předpisů je třeba zejména uvést zákony o národních podnicích, předpisy o znárodnění, o národním pojištění, zákon o hospodářských smlouvách a státní arbitráži, zákon o letectví, zákon o úpravě podmínek v silniční dopravě, předpisy o vodní dopravě, zákony o pozemkových reformách, o scelování pozemků, o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, o úpravě zemědělských poměrů, o hospodaření s byty, o myslivosti a rybářství, předpisy o vyvlastnění a pod.

Je dále nutno vyjít ze skutečnosti, že osnova neupravuje všechny právní poměry, které lze shrnout pod pojem poměrů občanskoprávních a že vedle ní je řada zvláštních předpisů, upravujících právní poměry, které svou povahou nepochybně patří do sféry občanskoprávní v širším smyslu.

Těmi jsou v prvé řadě poměry, které vyplývají ze vztahu člověka k rodině, osobní a majetkové vztahy manželů, rodičů a dětí, poručenství a pod., které nemajíce převážně charakter majetkový, jak tomu bylo v úpravě za kapitalismu, jsou i zvláštním kodexem jasně odděleny od ostatních poměrů občanskoprávních, uspořádaných v občanském zákoníku. Zvláštní úprava se u nás stala zákony č. 265/1949 Sb. a č. 266/1949 Sb.

Druhým takovým oborem občanského práva, které bylo dříve kodifikováno v občanském zákoníku, je právo pracovní. Pro svou specifickou povahu — upravuje pracovní poměry, do nichž vstupují občané, aby uskutečnili svou povinnost zúčastnit se společné práce a své právo na práci zaručené § 26 Ústavy 9. května —, bude upraveno samostatným kodexem.

Dále nutno uvést zejména ještě právo původské a nakladatelskou smlouvu, právo pojišťovací, patentní, směnečné, zákony o podnikovém rejstříku, o akciové společnosti a družstvech.

Obecná zrušovací ustanovení byla proto stylisovaná tak, aby se zřetelem na všechny shora uvedené skutečnosti byla co nejjasnější. Ježto pak již mocí Ústavy 9. května (§ 172 odst. 2 a § 173 odst. 2) se staly neplatnými všechny zákony, které odporují ustanovením ústavy a zásadám lidově demokratického zřízení anebo upravují věci odchylně od ústavy, bylo také pamatováno na to, aby obecné zrušovací ustanovení bylo s těmito ustanoveními ústavy v souladu a aby byla zachována možnost i případného výkladu ve smyslu § 65 ústavy.

Se zřetelem ke Slovensku pamatuje § 568 odst. l výslovné i na právo obyčejové, které v oblasti býv. uherského práva vyplňovalo mezery mezi psanými pravidly z doby novější i z doby dávné. Nejvýznamnější částí t. zv. soukromého práva uherského před r. 1848 obsahuje totiž "Corpus iuris Hungarici" a jeho nejdůležitější část tvoří "Tripartitum Verböczyho" z roku 1514.

Příkladný výpočet v druhém odstavci § 658 omezuje se na normy nejdůležitější, veden jsa současně snahou dodržet stejnou zásadu, kterou se řídila doložka obecná (srov. na př. č. 1). Upouští se od výpočtu patentů, dekretů a nařízení, vydaných k všeobecnému občanskému zákoníku a těch předpisů, které upravují věci. tímto zákonem uspořádané. Z nich sluší zejména uvést: zák. čl. XVI/1715, o volnosti prelátů činit poslední pořízení, dvorský dekret č. 1332/ 1771 Sb. zák. Marie Terezie sv. VI, dvorský dekret č. 1417/1772 Sb. zák. Marie Terezie sv. VI,

patent č. 1680/1775 Sb. zák. Marie Terezie sv. VII, nařízení dvorní válečné rady z 20. února 1779 č. F 132, patent č. 30/1781 Sb. zák. soud., dvorské nařízení č. 542/1786 Sb. zák. soud., nařízení č. 607/1786 Sb. zák. soud., cirkulář č. 259/1792 Sb. zák. soud., dvorské dekrety č. 298/1784 č. 593/1786, č. 72/1782, č. 939/ 1788, č. 951/1789 č. 1033/1789, č. 1054/1789, č. 109/1791, č. 268/1795, č. 376/1797, č. 475/ 1799, č. 1811/1807, č. 828/1807, č. 885/1809, č. 887/1809, č. 898/1810, č. 1016/1812, č. 1106/ 1814, č. 1266/1816, č. 1305/1816, č. 1364/1817, č. 1410/1818, č. 1519/1818, č. 1540/1819, č. 2011/1824, 2040/1824, č. 2090/1825, č. 2234/ 1826, č. 2603/1833, č. 2610/1833, č. 111/1835, č. 151/1836, č. 189/1837, č. 228/1837, č. 229/ 1837, č. 418/1840, č. 592/1842, č. 670/1843, č. 685/1843, č. 781/1844, č. 807/1844, č. 888/

1845, č. 938/1846, č. 951/1846, č. 968/1846, č. 1051/1847 Sb. zák. soud., dekrety dvorské komory č. 982/1812, č. 608/1842 a č. 890/1845 Sb. zák. soud., dekrety dvorské kanceláře č. 1006/1812, č. 1149/1815, č. 1408/1818, č. 73/ 1835, č. 188/1837, č. 277/1838, č. 355/1839, č. 491/1840, č. 677/1843, č. 964/1846, č. 970/

1846, č. 1105/1847 a č. 1135/1848 Sb. zák. soud.

Ustanovení zrušená neplatí ani tam, kde se jich jiné platné právní předpisy dovolávají. Zvláštní ustanovení o tom, že vstupují na jejich místo ustanovení nového občanského zákoníka jim odpovídající, nebylo považováno za nutné; předpokládá se jako samozřejmé.

Bylo by jistě nejideálnější, kdyby mohl býti podán taxativní výpočet právních předpisů, které zůstávají nedotčeny, ale jistě není potřebí uvádět důvody o obtížnosti takového výpočtu, který by i při největší péči nemohl býti zcela úplný tak, aby nahradil to, co obecnou formulí je vyjádřeno. I když toto ustanovení bude klást na praxi větší požadavky, nelze přehlédnout jeho výhody, kterým z důvodů již uvedených byl třeba dáti přednost.

Z právních oborů, na které je myšleno tímto ustanovením, je třeba uvést vedle již zmíněných předpisů zákony o národních podnicích, předpisy o znárodnění, zákon o hospodářských smlouvách a státní arbitráži, zákon o letectví, zákon o úpravě podmínek v silniční dopravě, předpisy o vodní dopravě, zákony o pozemkových reformách, o scelování pozemků, o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, o úpravě zemědělských pachtovních poměrů, o hospodaření s byty, o myslivosti a rybářství, předpisy o vyvlastnění a pod.

K § 569:

Prováděcím nařízením, které má upravit podrobnosti o ukládání listin u soudu, je myšleno vládní nařízení k provedení knihovního zákona.

Provedení §§ 162 a 164 při právu stavby si vyžádá zvláštního předpisu, který vydají ministři spravedlnosti a vnitra.

Prováděcí předpisy k § 284 mají nahradit nařízení ministra spravedlnosti vydané v dohodě s ministrem orby ze dne 10. listopadu 1916, č. 384 ř. z., o lhůtách pro domněnky při vadách dobytka, a prováděcí předpisy k §§ 393 a 402, zejména výpovědní a stěhovací řády, vydané nařízeními ze dne 8. května 1934, č. 119 Sb. ze dne 24. června

1924, č. 173 Sb., a ze dne 21. června 1924, č. 174 Sb. Dále je třeba vydat prováděcí nařízení, kterým bude obecně stanovena úroková míra (§ 255). úprava částek, o nichž se zmiňují §§ 430 a 460, je svěřena prováděcím předpisům, ježto v nich může být přihlédnuto k poměrům, za kterých budou vydány.

•

K § 570: Jde o obvyklá závěrečná ustanovení.

Provedení návrhového zákona si nevyžádá žádných zvláštních nákladů ze státní pokladny a nebude jím ani veřejná správa zvlášť zatížena.

V Praze dne 19. září 1950.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Ministr spravedlnosti: Dr. Rais v. r.

Státní tiskárna v Praze. — 4223-50.