ji prodávající buď vhodně uložit, nebo po předcházejícím upozornění prodat na jeho účet ve veřejné dražbě. Z povahy věci plyne, že nelze trvat na požadavku předchozího upozornění v těch případech, kdy prodaná věc podléhá rychle zkáze.
K § 371:
Ustanovení o rozvržení nákladu, spojených s provedením uzavřené kupní smlouvy, odpovídá povinnostem smluvních stran vznikajících jim z této smlouvy. Nejde o předpis donucující povahy; připouští se, aby si smluvní strany rozvrh zmíněných nákladu uspořádaly jinak.
K § 372:
Také v tomto ustanovení se vychází ze násady, že převod vlastnictví k prodané věci se děje zpravidla již samou smlouvou, a přihlíží se k úpravě přechodu nebezpečí provedené v § 368. Poněvadž prodávající v případě, že k převodu vlastnictví dojde dříve, než je věc odevzdána, má povinnosti schovatele, které by nemohl dost dobře vykonávat po dobu dopravy prodané věci na místo splnění nebo určení, vyslovuje tu osnova, že věc je po zákonu odevzdána v době, kdy byla odevzdána k dopravě. Toto uspořádání je také v souladu s rozvrhem nákladů provedeným v § 371. Je však dovolena jiná smluvní úprava odpovídající okolnostem konkrétního případu, neboť by nebylo účelné vázat tu strany předpisem donucující povahy.
K § 373:
Jde o smlouvu s povahou smlouvy odvážné, ve které však převažují znaky kupní smlouvy. Se zřetelem k tomu se zařazuje do předpisů upravujících tento smluvní typ. V praxi se jí dosud hodně užívá (na př. koupě ovoce v aleji) a proto se ponechává i v novém právním řádu. Důsledkem odvážných prvků v této smlouvě je, že nebezpečí ztráty jde v každém případě na vrub kupujícího.
K § 374:
Také při koupi na úvěr přechází vlastnictví k prodané věci zásadně již okamžikem uzavření smlouvy. Připouští se však, aby v případě, kdy se kupní cena úvěruje, mohl si prodávající vyhradit vlastnické právo k předmětu koupě až do jeho úplného zaplacení a kryl si tak nebezpečí úvěrového prodeje. Poněvadž však v tomto případě nemůže vlastník sám o věc pečovat, stanoví se, že v nedostatku jiné smluvní úpravy přechází nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení věci na kupujícího již jejím odevzdáním. Aby bylo zabráněno nerozvážnému uza-
vírání tíživých smluv, jež lákají proto, že kupní cenu není třeba ihned zaplatit, vyslovuje osnova pro ujednání o výhradě vlastnického práva prodané věci požadavek písemné formy.
K §§ 375 až 381:
Právo předkupní jako vedlejší úmluva při kupní smlouvě je dosud častým a praktickým zjevem. Případnému zneužití čelí osnova tím, že poskytuje privilegované postavení socialistickým právnickým osobám nejen při uplatnění jejich předkupního práva, ale i při uplatnění tohoto práva jinými osobami (viz § 380).
Předkupní právo je upraveno jako osobní povinnost zavázaného nabídnout prodávanou věc k výkupu; výjimku tvoří jen předkupní právo, mající povahu práva věcného, jež váže i jeho nástupce.
I když nutno předkupní právo připustit, je přece jen na druhé straně třeba zamezit, aby jeho pomocí bylo možno dosáhnout toho, aby věci (a to zejména věci nemovité) byly ponechány po zcela neurčitou dobu v majetkové disposici určitých osob. Proto osnova nedovoluje převod předkupního práva na osobu třetí a nečiní je předmětem práva dědického.
Oprava časového výkonu předkupního práva ve lhůtách poměrně krátkých a sankce zániku, není-li ve stanovených lhůtách provedeno, je odůvodněna nutností zjednat co nejdříve jasno při zcizování věcí, k nimž se předkupní právo vztahuje.
Speciální úpravy předkupního práva v jiných právních předpisech nejsou dotčeny; viz také §§ 137 a 157 osnovy.
Ostatní, v dosavadním právu občanském a obchodním upravené vedlejší úmluvy u smlouvy kupní, jako na př. koupě na zkoušku, koupě podle vzoru, na ohledání atd., osnova neupravuje, neboť je nepovažuje v našich poměrech za potřebné. Dovoluje však, aby kupní smlouva byla vázána podmínkami, jež mohou mít povahu některé z těchto výhrad a jež se pak řídí obecnými předpisy o podmínkách.
Ze stejných důvodů jako u práva předkupního se však nepřiznává účinnost těchto výhrad vůči socialistickým právnickým osobám ani vůči dědicům a jejich uplatnění se časově omezuje.
K § 382:
V dnešním hospodářství je da-leko běžnější a častější právní formou směny smlouva kupní, t. j. směna věci za peníze, nežli směna věci za věc. Proto byla zařazena smlouva směnná až za smlouvu kupní a stanoveno, že právní předpisy upravující tento smluvní typ se přiměřeně vztahují i na smlouvu směnnou.
K HLAVĚ DEVATENÁCTÉ, O SMLOUVĚ DAROVACÍ.
K §§ 383 až 386:
Snahou bylo upravit darování co možná nejjednodušeji a vymýtit z úpravy kasuistické případy, neboť lze pro ně vystačit s obecnými ustanoveními o smlouvách. Tam, kde dojde k darování bez skutečného odevzdání, má být požadavkem písemné formy čeleno nerozvážným darovacím slibům a tíživým závazkům z toho plynoucím.
Ze stejných důvodů, jako se v právu dědickém nepřipouštějí dědické smlouvy, nepřipouští osnova ani darování na případ smrti. Oběma těmito instituty docházelo k nežádoucímu zkracování zákonných dědiců.
K HLAVĚ DVACÁTÉ, O SMLOUVĚ
NÁJEMNÍ.
K § 387:
Především nutno poznamenat, že osnova stírá rozdíl mezi nájmem a pachtem a mluví jen o smlouvě nájemní, i když ovšem jinak rozlišuje, že lze smluvit buď dočasné užívání věci nebo braní požitků z pronajaté věci anebo obojí způsob. Předmětem nájmu může být i věc, která užíváním může být spotřebována, neboť není vyloučeno, aby spotřebitelná věc byla pronajata k takovému užívání, které nebrání jejímu vrácení po skončení smlouvy. Se zřetelem k ustanovení § 28 odst. l může být ovšem předmětem nájmu i právo. Do úpravy nájemní smlouvy nejsou zahrnuta uspořádání oněch poměrů, s nimiž úzce souvisí příslušná úprava procesní a jsou proto upraveny v osnově obč. soud. řádu (ochrana nájemníků, odklad exekuce vyklizením). Naproti tomu jsou do osnovy zařazeny a jednotně upraveny některé dosud rozptýlené a nejednotné předpisy stěhovacích řádů a materiální ustanovení obsažená dříve v předpisech procesních.
K §§ 388 až 391:
Rozsah nákladů spojených s udržováním věci, t. j. potřebných k tomu, aby byla způsobilou k smluvenému užívání, odpovídá stavu, jaký se vyvinul v praxi, a podle něho se jeví účelným vytvořit zákonný předpis. Měřítkem pro povinnost nájemce je malý rozsah nákladů; nerozlišuje se při tom, zda jde o nájem věci movité či nemovité.
Ustanovení o povinnosti nájemce věci užívat je odůvodněno jednak zřetelem k tomu, aby neužíváním věci nebyla věc zhoršena, jednak po-
žadavkem, aby neužíváním nedošlo k hospodářským škodám.
Aby měl pronajimatel možnost provést opravy, jež jdou na jeho vrub (viz § 388), a aby tu nedocházelo k neprospěšným odkladům, stanoví se povinnost nájemce hlásit včas potřebu těchto oprav a strpět jejich provedení.
Náklady, jež musí nésti pronajimatel (§ 388), jsou zpravidla toho rázu, že bez jejich vynaložení by nebyla věc způsobilou ke smluvenému nebo obvyklému užívání. Vynaloží-li je za něho nájemce, je ovšem spravedlivé přiznat mu za ně náhradu. Děje se tak v rámci náhradových nároků nepřikázaného jednatele, t. j. hradí se náklady nutně vynaložené (§ 443). K zamezení obtížných sporů o nutnosti a rozsahu těchto nákladů stanoví osnova jednak propadnou lhůtu, v níž musí být nárok ohlášen, a propadnou lhůtu, v níž musí být uplatněn.
K § 392:
V úpravě nájemcova práva dát věc do podnájmu přináší osnova proti dosavadnímu stavu novotu potud, že umožňuje v případě protismluvního uzavření podnájmu přímý zásah pronajimatele ve formě odstupu od smlouvy. Toto oprávnění se považuje za dostatečně účinnou sankci na dodržení smluvního závazku. Zákonná regulace bytového trhu není ovšem ani § 392 dotčena.
K §§ 393 až 397:
Pro dobu placení nájemného je především rozhodná smlouva nebo zvláštní předpis. Podpůrně se pak stanoví, že nájemné zemědělských a lesních pozemků se platí pozadu a pololetně, jak to odpovídá potřebám a zvyklostem hospodářského života (placení nájemného na jaře a po žních). U ostatních nájmů, zejména u nájmů bytů, stanoví osnova podpůrně — na rozdíl od úpravy dosavadní — placení nájemného měsíčně předem. Tento způsob se považuje za výhodnější se zřetelem k tomu, že většina pracujících pobírá odměnu týdně nebo měsíčně. Přitom se však zachovává i tu čtvrtletní výpovědní lhůta, aby byla zabezpečena větší jistota v nájemních poměrech pracujících. Institut zákonného zástavního práva pronajimatele nemovité věci na svršky nájemce a osob jemu blízkých, sloužící k zajištění nájemného, se v praxi osvědčil.
Je spravedlivé, aby nájemce, který nemůže beze své viny pronajaté věci užívat vůbec nebo jen omezeně, měl nárok na prominutí nebo poměrnou slevu nájemného. Naopak jde na jeho vrub, když nemožnost užívat věci zcela nebo
zčásti tkví jen v jeho osobě; to ovšem nemůže jít tak daleko, aby se tím pronajimatel obohatil. Proto si musí započíst úspory nákladů a výhody tím dosažené. K zamezení obtížných a zbytečných sporů je třeba, aby nájemce bez odkladu hlásil skutečnosti, opravňující jej k žádosti za prominutí nebo slevu nájemného, a to pod sankcí ztráty tohoto nároku.
Aby se nájemce neocitl ve svízelné situaci, když by mu na př. bez jeho viny zemědělské pozemky nepřinesly předpokládaný výnos, nedovoluje osnova, aby se mohl nároku na prominutí nebo slevu nájemného předem vzdát.
K §§398 až 402:
V úpravě skončení nájmu rozlišuje osnova nájmy sjednané na určitou dobu a nájmy sjednané na dobu neurčitou. U nájemní smlouvy uzavřené na určitou dobu dovoluje její prodloužení dalším užíváním pronajaté věci za tichého souhlasu pronajimatele, který by svůj odpor musel projevit kvalifikovaným způsobem, t. j. zákrokem u soudu. Krátká lhůta pro tento odpor stanovená je odůvodněna požadavkem právní jistoty v nájemních poměrech.
K zrušení nájemní smlouvy uzavřené na neurčitou dobu požaduje osnova výpověď ve lhůtách přizpůsobených skutečné potřebě, jak na to již braly zřetel stěhovací řády dřívějších zemí. Půlroční lhůta při výpovědi nájmů zemědělských a lesních pozemků, jakož i zvolený výpovědní termín k 1. říjnu příštího roku, jsou odůvodněny potřebou umožnit sklizeň a připravit půdu k dalšímu obdělání.
K §§403 až 405:
Předpisy umožňující předčasné ukončení nájemního poměru jsou v souladu s úpravou práv a povinností pronajimatele a nájemce, provedenou v §§ 387 až 391. K ochraně nájemce je dán předpis, že se nemůže předem vzdát práva odstupu od smlouvy, je-li užívání obytných místností škodlivé pro lidské zdraví; podporuje se tak péče o hygienické bydlení.
K §§ 406 až 408:
Ustanovení o prohlídce nájemního objektu novými nájemci bylo provedeno tak, aby byly zájmy jak dosavadního nájemce, tak nového nájemce náležitě vyváženy a nedocházelo k šikanám. Pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé poškozením pronajaté věci nájemcem nebo osobou jemu blízkou stanoví se poměrně krátká lhůta, neboť provádění důkazů po delší době by bylo obtížné.
K § 409:
Osnova vychází ze zásady, že změnou vlastnictví k pronajaté věci nemovité se nájem nezrušuje. Tato zásada je bližší účelům nájemní smlouvy užívat po jistou dobu pronajaté věci a vyhovuje požadavku ochrany nájemníka. K zamezení případných nesrovnalostí, k nimž by mohlo dojít při důsledném jejím provádění, poskytuje se nájemci věci nemovité možnost, aby rozvázal smlouvu výpovědí, i když je sjednána na určitý čas. U věci movité poskytuje se toto oprávnění i novému nabyvateli, neboť tu zrušení smlouvy nabyvatelem nemůže mít zpravidla tak tíživých důsledků pro nájemce, jak by tomu mohlo být u zrušení nájmů věci nemovité, které hodlá nájemce obyčejně užívat po delší dobu. Uplatnění výpovědního práva musí být však provedeno bez odkladu, t. j. v nejbližším výpovědním období, aby byla co nejdříve vnesena jistota do právních poměrů nastalých změnou v osobě pronajimatele.
K HLAVĚ DVACÁTÉ PRVÉ, O VÝPŮJČCE. K §§ 410 a 411:
Především třeba uvést, že osnova razí nové názvosloví a nazývá dosavadní půjčku výpůjčkou a dosavadní zápůjčku půjčkou. Toto označení je bližší lidovému chápání a je také v souladu jak s odborným názvoslovím užívaným v peněžnictví (státní půjčky), tak s názvoslovím slovenským.
Stejně jako u smlouvy nájemní, může být předmětem výpůjčky i věc spotřebitelná. O způsobu užívání vypůjčené věci rozhoduje především smlouva. K platnosti smlouvy se však nevyžaduje, aby byl sjednán i způsob užívání. Při vymezení tohoto způsobu jistě postačí, přihlédne-li se k tomu, jakému účelu věc slouží. Nutno totiž uvážit, že běžný hospodářský styk s sebou přináší zcela neformální uzavírání této smlouvy, při čemž zpravidla o způsobu užívání nebývá jednáno.
K § 412:
Stejné jako se v praxi vyskytují četné případy, kdy není smluven účel užívání, vyskytují se i případy, kdy není smluvena doba užívání, a třeba ji proto posoudit podle účelu, k jakému byla věc půjčena. Zásada poctivého styku vyžaduje, aby v takovém případě byla vypůjčiteli uložena povinnost započíti bez odkladu s užíváním věci, aby ji mohl po skončeném užívání vrátit. Jestliže pro určení doby je směrodatný pouze účel užívání, nutno přihlédnout k tomu, aby užívání nebylo zbytečně protahováno. V odstavci 2 je upraven případ, kdy nebyla smluvena ani doba, ani účel užívání. Tento případ nebyl dosud považován za "pravou smlouvu", nýbrž za nezávaznou "výprosu", t. j. za mimosmluvní úsluhu. Jestliže však není požadavkem — a tedy ani typickým znakem smlouvy o výpůjčce — aby doba užívání nebo způsob užívání byly výslovně smluveny, není důvodu nepovažovat za smlouvu o výpůjčce i taková ujednání bezplatného užívání, kdy ani doba ani účel užívání nejsou smluveny. Osnova tedy řeší dosavadní "výprosu" v rámci smlouvy o výpůjčce.
K §§ 413 až 418:
Z charakteristického znaku výpůjčky, t. j. bezplatnosti užívání plyne, že tu zpravidla jde o smlouvy uzavírané mezi stranami, které jsou spolu navzájem v dobrém vztahu. K tomu bylo třeba přihlédnout nejen v úpravě půjčitělová nároku na vrácení věci, je-li užívána neoprávněným způsobem, ale i v úpravě povinnosti vypůjčitele upustit od předčasného vrácení věci, když by to půjčiteli působilo obtíže. Toto hledisko bylo směrodatné i pro úpravu náhrady škody a nákladů na půjčenou věc vynaložených a konečně i při stanovení kratší propadné lhůty k uplatnění vzájemných nároků.
K HLAVĚ DVACÁTÉ DRUHÉ, O PŮJČCE.
K §§ 419 a 420:
Úpravu půjčky osnova zjednodušuje, a to tak, že obecně stanoví povinnost vrátit věci stejného druhu, jak při půjčce peněžité, tak při půjčce nepeněžité. Tím je zvláště dotčena půjčka peněžitá, která se takto omezuje jen na případ, kdy jak poskytnutí půjčené částky, tak i její vrácení se děje v penězích.
Účelem půjčky je poskytnout zapůjčené věci na určitou dobu, ale přesto není třeba klást podmínku, že tato doba musí být smlouvou výslovně ujednána. Není-li tomu tak, je ovšem nutno ponechat určení času na vůli věřitele.
K § 421:
O smluvených úrocích dává osnova jen povšechné ustanovení, jímž se tyto úroky uvádějí v soulad s úroky placenými lidovými peněžními ústavy, jejichž výši nesmí překročit, pokud zvláštní předpisy, jako na př. u půjček poskytovaných peněžními ústavy nebo u cenných papírů pevné zúročitelných, nestanoví jinak. Ustanovení to má být civilní ochranou před zneužíváním půjčky k požadování nepřiměřeně vy sokých úroků na osobách sociálně slabých.
K HLAVĚ DVACÁTÉ TŘETÍ,
O SMLOUVĚ SCHOVACÍ.
K §§ 422 až 427:
Schovací smlouva se upravuje jen pro věci movité, jak to plyne z povahy této smlouvy a z potřeb hospodářského života.
Při určení míry a způsobu péče o schovanou věc je na prvém místě rozhodující úmluva z toho důvodu, že smluvní strany mohou v ní přihlédnout k zvláštní povaze věci dané v úschovu a podle toho vymezit povinnosti schovatele, ať již přísněji nebo mírněji. Proto se povinnost pečlivého opatrování stanoví jen podpůrně. Poněvadž pak schovací smlouvy jsou běžným zjevem, bylo možno odkázat přitom na to, co je v životě obvyklé, a to i v tom směru, zdali má být pečlivým opatrováním rozuměno i pojištění uschované věci.
Dáním věci v úschovu se vlastník ovšem nezbavuje práva s věcí nakládat a nutno mu tedy ponechat oprávnění, aby ji odňal z úschovy ještě před uplynutím smluvené doby schovací.
Z povahy smlouvy schovací samo o sobě neplyne, že by schovatel měl mít nárok na odměnu za uschování; musí tedy být odměna ujednána, pokud by nárok na ni nebylo možno vyvozovat ze zvyklostí nebo z toho, že schovatel vykonává uschování jako své povolání.
Propadná lhůta šestiměsíční, stanovená pro uplatnění vzájemných nároků, má zabránit vedení obtížných sporů po delší době.
K §§ 428 až 433:
Tato ustanovení se vztahují sice především na provozovatele ubytovacích podniků, ale všeobecně se připouští, aby jich bylo obdobně užito i na takové podniky, s jichž provozem je zpravidla spojeno odkládání svršků na vyhrazeném nebo obvyklém místě. Z toho, že jde o svršky odkládané "návštěvníky" (§ 433) plyne, že toto ustanovení nedopadá na ty, kdož užívají dopravních podniků a jejich zařízení (cestující, jejich průvodci a pod. )..
Stanovení částky pro odpovědnost za věci drahocenné se ponechává zvláštnímu předpisu, který může přihlédnout k hospodářským poměrům doby, kdy bude vydán.
Zadržovací právo je dáno k ochraně provozo vatelů, jimiž budou zpravidla socialistické pod niky.
K HLAVĚ DVACÁTÉ ČTVRTÉ, O SMLOUVĚ PŘÍKAZNÍ.
K §§ 434 až 437:
Osnovu rozlišuje vlastní smlouvu příkazní, t. j. smlouvu o obstarání cizí záležitosti, od zmocnění a plné moci. Tyto instituty jsou upraveny v obecné části občanského zákoníka, poněvadž nemusí být nezbytně spjaty se smlouvou příkazní. Úprava v §§ 434 a násl. se proto omezuje jen na uspořádání závazkové podstaty příkazní smlouvy.
úprava povinností příkazníkových vychází z předpokladu, že si příkazce zpravidla vyvolí určitého zákazníka k obstarání svých záležitostí, poněvadž důvěřuje v jeho osobní schopnosti. Proto se stanoví jako zásada, že příkazce je povinen vykonat příkaz osobně, a vyslovují se sankce pro případy, že se tak nestane. Přitom však bylo třeba v přísnosti sankcí rozlišit případy, kdy k obstarání záležitosti třetí osobou došlo z nezbytné nutnosti; jim pak na roven se staví případ, kdy k ustanovení zástupce příkazce svolil. Tu jsou ovšem sankce mírnější, než když k zřízení zástupce došlo bez těchto předpokladů.
K §§ 438 až 440:
Náklady s obstaráním záležitostí spojené (a to veškeré náklady nutné a užitečné) jdou vždycky — výsledek nerozhoduje — na vrub příkazce. Proto je také příkazce povinen na žádost příkazníkovu poskytnout mu předem přiměřené prostředky potřebné k provedení příkazu a hradit mu škodu z provádění příkazu vzešlou
K pojmu smlouvy příkazní nenáleží odměna za obstarávání cizích záležitostí. Je tedy třeba výslovně odměnu smluvit; tam, kde jde o provádění příkazů z povolání, je ovšem odměna obvyklou a proto má příkazník na ni právo i bez výslovného ujednání.
K §§ 441 a 442:
Poněvadž smlouvou příkazní se nejčastěji uděluje zmocnění, jež se navenek, t. j. vůči třetím osobám, projevuje plnou mocí, upravuje osnova důvody rozvázání příkazní smlouvy obdobně jako zánik plné moci.
K HLAVĚ DVACÁTÉ PÁTÉ,
O JEDNATELSTVÍ BEZ PŘÍKAZU.
K §§ 443 až 445:
Úprava rozlišuje případy, kdy k nepřikázanému jednatelství dochází z důvodů odvrácení hrozící škody a případy, kdy tohoto předpokladu není. Na rozdíl od dřívějšího práva tam, kde jde o odvrácení škody společensky významné (na př. požár stodoly s obilím), kde zakročující jedná z hodnotných mravních podnětů (tak je rozumět slovům "z občanské povinnosti"), je jednatel bez příkazu postaven na roven příkaz-
níku, a to i tehdy, zasahuje li do záležitostí druhého proti zákazu. To odpovídá dnešnímu pojetí socialistické spolupráce a pomoci, neboť zákaz jednotlivce nemůže mít váhu tam, kde jde o zájem společný.
Společným znakem všech případů je, že tu jde
o úmyslná jednání v záležitostech jiného, a to bez pověření nebo oprávnění. Z celkové úpravy nepřikázaného jednatelství vyplývá zásada, že vyjma zvláštní případy není vmísení se do záležitostí jiného dovoleno. Proto se v § 444 odst.
1 výslovně požaduje, aby, nejde-li o odvrácení hrozící škody, ten, kdo vlastně chce obstarat záležitosti jiného, jej o svém úmyslu zpravil a vyčkal jeho souhlasu.
K §§ 446 a 447:
Tomu, jehož záležitost je obstarávána, náležejí výtěžky vzešlé z činnosti nepřikázaného jednatele. Proto se jednateli ukládá, aby o své činnosti provedl vyúčtování a odvedl vše, co z ní vytěžil. Na druhé straně je ovšem spravedlivé, aby nepřikázaný jednatel odstranil (vzal si) to, co svým nákladem pořídil, pokud mu tento náklad nebude uhrazen (§ 443 odst. l, § 444 odst. 2) a pokud lze toto odstranění bez zvláštních obtíží provésti.
K HLAVĚ DVACÁTÉ ŠESTÉ,
O SMLOUVĚ O DÍLO.
K §§ 448 a 449:
Pro pojem smlouvy o dílo se nepovažuje za rozhodné, je-li látka potřebná k provedení díla dodána objednatelem nebo převaděčem díla Rozhodné je, že tu běží o provedení díla, t. j. o výsledek pracovní činnosti. Více než v dosavadní úpravě se zdůrazňuje tedy moment práce, při čemž je lhostejno, kdo dal materiál, který se zpracovává. Proto také osnova nepodává žádné vykládací pravidlo o hranicích mezi smlouvou kupní a smlouvou o dílo, které při novém pojetí není nutné. Dodává-li látku, z níž má být dílo zhotoveno, provaděč, půjde zpravidla o dvě smlouvy souběžně sjednávané, t. j. o smlouvu kupní a o smlouvu o dílo. Osnova stanoví sice jako pojmový znak smlouvy o dílo jeho provedení za odměnu, neklade však podmínku, že by výše odměny musela být předem smluvena; neodpovídá to způsobu, jak se tyto smlouvy v praktickém životě sjednávají.
I když při zhotovení díla třeba brát zřetel na výsledek pracovní činnosti a tím tedy i na osobní schopnosti provaděče, nelze vyloučit, aby provedení díla nebylo možno svěřit osobě třetí, pokud to ovšem nevylučuje povaha díla nebo úmluva stran. Tak tomu bude zejména
u běžně sjednávaných smluv o dílo v socialistickém sektoru naší výroby.
K §§450 až 456:
Objednateli půjde zpravidla o to, aby dílo bylo provedeno do určité doby. Proto, i když má povinnost poskytnout k provádění opravy přiměřenou lhůtu, přiznává se mu oprávnění odmítnout po jejím uplynutí dílo, třebaže již bylo opraveno.
Zásadou, která ovládá úpravu poměrů, kdy došlo z rozmanitých důvodů ke zmaření díla nebo jeho provedení, je, aby žádné ze smluvních stran nebyla skutečností, která zmar způsobila, přivoděna nezaviněná újma, resp. aby tím nedošlo k jejímu neodůvodněnému obohacení. To dochází výrazu i v ustanovení § 454, které je dáno k ochraně provaděče, ochotného a schopného objednané dílo provést.
K §§457 až 461:
Při stanovení zásady, že odměna se dává až po skončení díla, bylo třeba přihlédnout k tomu, že by u díla, jehož provedení se děje po částech nebo vyžaduje náklady, nebylo spravedlivé, aby provaděč musel čekat, až bude dílo zhotoveno. Osnova mu proto přiznává nárok požadovat již během provádění díla přiměřenou část odměny i úhradu nákladů.
V §§ 458 a 459 jsou dána ustanovení, jejichž účelem jest zabránit obtížným a nákladným sporům, vznikajícím z provádění díla větších rozměrů, jež si vyžaduje podání rozpočtu prací a výloh a takovým dílem spojených. Zásada poctivých občanskoprávních vztahů vyžaduje, aby tam, kde závaznost rozpočtu byla zaručena, byl rozpočet v každém případě, a tedy i za okolností nepředvídaných, dodržen (§ 458); jinak by se taková úmluva minula svým účelem.
Ustanovení § 460 je novotou proti dosavadnímu právu a usnadňuje, aby provaděč jednak nemusil provedené dílo po delší dobu pro objednatele uschovávat a brát tak na sebe povinnosti leckdy obtížné, jednak mu umožňuje, aby z docíleného výtěžku mohl se uspokojit co do své odměny a dosáhl tak odměny za práci, kterou do díla vložil.
Zemře-li objednatel, neznamená jeho smrt "sama o sobě" (§ 461 odst. 2) zmaření smlouvy, nýbrž nutno přihlédnout ještě k ostatním okolnostem a posoudit, lze-li na smlouvě trvat či nikoliv. Tak na př. nutno mít zřetel k tomu, zda mělo dílo sloužit jen osobní a nutné potřebě objednatele a pod.
K HLAVĚ DVACÁTÉ SEDMÉ, O SMLOUVĚ ZASILATELSKÉ. K§§ 462 a 463:
Zasilatelská smlouva je jedním ze smluvních typů, který byl dosud upraven ve zvláštním, t. j. obchodním zákoně. Toto uspořádání předpokládalo, že zasilatel provozuje svoji činnost po živnostensku, a navazujíc na předcházející smlouvu komisní, upravovalo zasilatelství jako speciální případ komise.
Osnova smlouvu komisní jako samostatný smluvní typ výslovně neupravuje, vycházejíc z předpokladu, že u běžných případů bude možno zpravidla vystačit se smlouvou příkazní. Při obstarávání dopravy nákladů shledáváme se však s poměry složitějšími, vyplývajícími z povahy věci a vystupujícími do popředí zejména v zasilatelství mezinárodním. Bylo tedy třeba tyto poměry zvláště upravit.
Při úpravě zasilatelské smlouvy se osnova zabývá samozřejmě i těmi poměry, jež jsou v dosavadním právu uspořádány u smlouvy komisní. Upouští přitom od požadavku živnostenského provozování, neboť vychází z předpokladu, že zasilatelství mezinárodní bylo u nás znárodněno a jeho provoz byl svěřen výsadním akciovým společnostem a že také zasilatelství vnitrozemské bude obstaráváno socialistickými podniky.
Novinkou proti dosavadní úpravě je zavedení t. zv. zasilatelského listu; je to obdoba listu nákladního (§ 475).
Udělení příkazu ve formě zasilatelského listu, v němž bude pamatováno na všechny podmínky a zvláštnosti požadované dopravy, zabrání obtížným sporům, jež by jinak z nesprávného pochopení příkazu mohly vzniknout. Zasilatelský list — stejně jako nákladní list — není upraven jako cenný papír, nýbrž jako důkazní listina o uzavřené smlouvě zasilatelské.
K §§ 464 až 467:
V § 464 jsou upraveny dva zvláštní případy splnění zasilatelského příkazu. V prvém případě se umožňuje, aby zasilatel sám dopravu provedl, aby tedy sám do dopravy vstoupil. Osnova nepokládala za nutné výslovně přitom stanovit, že v takovém případě má zasilatel práva i povinnosti dopravce, považujíc tento důsledek za samozřejmý. Stejně tak nebylo shledáno nutným ve vymezení pojmu zasilatelské smlouvy (§ 462) výslovně uvést, že obstarání zásilky nákladu se děje pomocí dopravců.
V druhém případě se přiznává zasilateli oprávnění užít k obstarání dopravy dalšího zasilatele. Ručí však přitom za pečlivý výběr osob, jichž použije, aby bylo takto zabezpečeno náležité provedení příkazu.