K HLAVĚ DVANÁCTÉ,
O ZMĚNÁCH V OBSAHU ZÁVAZKU.
K § 251:
O významu hospodářských smluv a o potřebě zákonné úpravy připouštějící, aby závazky z právních poměrů důležitých pro splnění plánu mohly být regulovány administrativními zásahy příslušných orgánů, je podáno vysvětlení v odůvodnění k § 212, na něž se odkazuje.
K §§ 252 až 261:
Smlouvu nutno splnit a nabídnuté splnění nutno přijmout ujednaným způsobem, na umluveném místě a ve stanovenou dobu (§§ 300 až 307). Proto se prodlení některé ze smluvních stran připíná k těmto podmínkám a v jednotlivých ustanoveních se upravují právní následky s tím spojené. Zásadou přitom je, aby prodlením jedné ze stran nebyla druhá poškozena.
K HLAVĚ TŘINÁCTÉ, O ZMĚNĚ V OSOBĚ VĚŘITELE NEBO DLUŽNÍKA. K §§ 262 až 267:
Aby byla učiněna přítrž dosavadní praxi při postupech prováděných bez hospodářského podkladu, pouze na oko a především za účelem usnadněného vymáhání pohledávek (postupitel vystupuje ve sporu jako svědek), požaduje osnova, že postupník je povinen prokázat v případě sporu právní důvod postupu, a to pod následky jeho neplatnosti. Výjimka ve prospěch socialistických právnických osob, ať již jsou postupníkem nebo postupitelem, je odůvodněna požadavkem plné podpory růstu socialistického podnikání. Dlužník, namítající proti těmto právnickým osobám neplatnost postupu, musil by své tvrzení prokázat.
Odchylkou od dosavadního práva se připouští, aby postupitel mohl ve prospěch liknavého postupníka a s jeho svolením vymáhat pohledávku sám. Dosud byl postupitel proti postupníku, který vymáhání pohledávky odkládal, bezmocný, i když měl značný zájem na jejím dobytí.
K §§ 268 až 274:
Pro převzetí dluhu se nově zavádí písemná forma, pokud jde o projev nového dlužníka (§ 269). Tento požadavek je ve shodě se zásadou písemné formy při uznání dluhu. Písemný projev nového dlužníka může být učiněn jak vůči věřiteli, tak vůči původnímu dlužníku.
Ustanovení druhého odstavce § 268 je odůvodněno — stejně jako obdobné ustanovení o prominuli dluhu — úvahou, že dlužníka nelze zprostit závazku proti jeho vůli, neboť by to namnoze nebylo v souladu s jeho leckdy důležitým vztahem k věřiteli.
Převzetí dluhu za souhlasu dosavadního dlužníka má důležitý vliv na zástavu i na jiná zajištění dluhu, která byla poskytnuta třetími osobami pochopitelně se zřetelem k platební způsobilosti původního dlužníka. Proto, není-li dosaženo souhlasu vlastníka zástavy nebo rukojmího, staré zajištění dluhu zaniká.
V případě upraveném v § 272 se upouští od požadavku písemné formy pro projev nového dlužníka, stanoveného v § 269. Nový dlužník je tu vedle zcizitele zavázán co do dluhů k jmění nebo podniku náležejících i bez písemného prohlášení, neboť tu třeba chránit věřitele, mezi nimiž často budou právnické osoby socialistického sektoru.
V případě upraveném v § 273 nebyla písemná forma předepsána se zřetelem k tomu, že tu věřiteli nevzchází právo a že mezi dlužníkem a třetí osobou jde zpravidla o právně odůvodněné jednání, takže není zapotřebí stanovit písemnou formu jako ochranu před neuváženým závazkem.
K§§ 275 až 283:
Ustanovení o poukázce bylo zařazeno do části pojednávající o změně v osobách smluvních stran, ježto i při ní dochází k výměně osoby dlužníkovy.
Povaha cenného papíru byla přiznána jen písemné poukázce peněžního ústavu znějící na cenné papíry (§ 280), neboť je to zapotřebí zejména pro mezinárodní styk peněžních ústavů. Naproti tomu nepovažuje se za nutné přiznat charakter cenného papíru také poukázce znějící na plnění peněžité, neboť tu možno vystačit se směnkou a šekem. Rovněž nebylo shledáno potřebným upravit jako cenný papír poukázku znějící na zastupitelné věci, neboť svůj účel může plnit i bez této povahy. • Účelem poukázky vystavené peněžním ústavem je, aby bylo plněno poukázaným dlužníkem (akceptantem); není proto třeba, aby vedle něho byli z ní zavázáni také její výstavce a indosanti jako postihoví dlužníci, kteří by zpravidla ani plnit nemohli.
Námitky z poukázky znějící na plnění v cenných papírech se přiznávají dlužníku ve stejném rozsahu jako při směnce. Tato úprava odpovídá jednak abstraktní povaze poukázky vystavené poněžním ústavem, jednak je také v souladu s její oběžnou povahou.
K HLAVĚ ČTRNÁCTÉ, o ZAJIŠTĚNÍ
ZÁVAZKŮ.
K §§ 284 až 287:
Smluvní pokutou mohou strany vyloučit spory o náhradu škody, které by mohly vzniknout, kdyby bylo plněno opožděně nebo jinak nepořádně. Smluvená částka uhrazující takovou škodu nutí zároveň dlužníka k náležitému plnění závazku.
Ustanovení o zmírňovacím právu soudcovském, jehož se nelze předem vzdát, je dáno proto, aby mohla být zjednána náprava tam, kde by došlo k přílišnému nesouladu mezi výší smluvené pokuty a skutečnou škodou. Převyšuje-li naopak výše nastalé škody smluvenou částku, je poškozený oprávněn domáhat se náhrady v celém rozsahu vzniklé škody, i když to nebylo výslovně smluveno. V § 284 se nově ustanovuje, že k smluvní pokutě se lze zavázat jen písemně a jen v penězích. Písemná forma je v souhlasu s celkovou snahou osnovy zabraňovat nerozvážným a tíživým závazkům, zejména u osob sociálně slabších.
Zvláštní povaha a účel hospodářských smluv zabezpečujících splnění jednotného hospodářského plánu si vyžadují, aby jimi mohl být i institut smluvní pokuty, zejména pokud jde o následky při nedodržení smlouvy, upraven jinak. Proto předpisy osnovy platí tu jen podpůrně (§ 287).
K §§ 288 až 292:
Lidovému chápání rukojemského závazku odpovídá, aby před požádáním o zaplacení dluhu na rukojmím byl hlavní dlužník alespoň upomenut. Upomenutí odpadá samozřejmě tam, kde je nelze rozumně požadovat, jako na př. je-li dlužník neznámého pobytu. Zájmy peněžních ústavů a jiných socialistických právnických osob jsou chráněny tím, že se dovoluje, aby zvláštním ujednáním byl zákonný požadavek předchozí upomínky hlavního dlužníka vyloučen.
Ustanovení, že rukojmí je zavázán věřiteli "stejně jako dlužník" (§ 288), se vztahuje na obsah závazku, jeho příslušenství a splatnost a na promlčení. Rukojmí, na němž je požadováno plnění, má postih vůči dlužníku podle § 241 odst. 1.
Písemná forma prohlášení rukojmího (§ 288) chrání před neuváženým uzavíráním rukojemských závazků.
Informační povinnost věřitele nově upravená v § 290 má sloužit k ochraně rukojmího, potřebné zejména u úvěrových jednání a při ručení z odpovědnosti za vady; dává se mu tak
možnost přesvědčit se kdykoli o výši a zajištění dlužníkova závazku a učinit včas potřebná opatření.
Rukojmí má, jak vůči ostatním rukojmím, tak vůči všem osobám s dlužníkem spoluzavázaným, stejné právo jako spoludlužník, t. j. má zejména právo postihu podle § 241 odst. 2.
Když závazek dlužníka sice trvá, avšak za viněním věřitelovým nelze pro nedobytnost od dlužníka dosáhnout uspokojení, je podle § 292 rukojmí oprávněn odepřít plnění. Půjde ze jména o případy, když věřitel povolí posečkání bez souhlasu rukojmího anebo když věřitel po splatnosti závazku jej nevymáhá a zhorší tak jeho dobytnost. Na rukojmím je, aby prokázal, že věřitel zavinil, že v době dobytnosti nebylo plnění na hlavním dlužníku vymáháno.
K §§ 293 a 294:
Zástavou mohou být jak věci (movité i nemovité), tak práva. Jak se na nich zřizuje právo zástavní, je ustanoveno v části o právech věcných.
Osnova výslovně připouští nově i t. zv. zajišťovací postup, který je v hospodářském styku vžit a kterým se postupují pohledávky k zajištění. Ten, kdo postupuje pohledávku k zajištění, může svůj projev adresovat jak věřiteli zajištěné pohledávky, tak svému dlužníku.
K §§ 295 a 296:
Ustanovení § 295 doplňuje ujednání stran v těch případech, kde sice byla umluvena povinnost poskytnout jistotu, ale nebyl určen, způsob, jak má být dána. Ustanovení § 296 věty druhé je kogentní povahy, neboť případy v ní upravené nepřipouštějí, aby způsobilost jistoty byla smluvně upravena jinak.
K §§ 297:
Protože právní následky plynoucí z uznání dluhu jsou pro dlužníka závažné, předpisuje se pro uznávací projev písemná forma. Tento požadavek je v souladu s obecnou tendencí osnovy zabraňovat předpisem písemné formy neuváženým a tíživým závazkům.
K HLAVĚ PATNÁCTE, O ZÁNIKU
ZÁVAZKU.
K § 298:
Potřeba zákonné úpravy, připouštějící, aby u právních poměrů důležitých pro splnění plánu mohl být administrativním zásahem příslušného orgánu způsoben i zánik závazku, je odůvodněna u § 212; na toto odůvodnění se odkazuje.
K §§ 299 až 309:
Do úpravy zániku závazků splněním se pro ochranu dlužníka a v souladu s jinými právními předpisy (na př. práva směnečného) zařazuje nově ustanovení, kterým se ukládá věřiteli povinnost přijmout i splátky na plnění, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku nebo dohodě stran (§ 300).
K zamezení sporů dáno podpůrné ustanovení o místě splnění, nebylo-li výslovně ujednáno nebo nepodává-li se z povahy věci (§§ 302, 303). Stejný účel sleduje i ustanovení § 304, dané pro případ, že nebyl určen čas dospělosti závazku. U těch závazků, kde čas splnění je ponechán na vůli nebo na možnosti dlužníka, osnova stanoví, že soud má právo na žádost věřitele určit čas splnění, a to tak, aby to bylo v souladu s hospodářskými a ostatními poměry obou stran.
Ustanovení §§ 308 a 309 zabezpečují třetím osobám, které plní místo dlužníka, jejich právní a hospodářské postavení proti dlužníkovi, jenž svému závazku nedostál.
K §§310 až 315:
Ustanovení tato jsou dána proto, aby byla zabezpečena právní jistota v různých případech plnění, zejména též stran důkazů, že plnění (třebas i částečné) se stalo.
K §§316 a 317:
Dlužníku nutno umožnit, aby se účinně zprostil svého závazku i tehdy, vyskytnou-li se závažné překážky, zejména takové, které zabraňují plnění do rukou věřitele. Osnova považuje za nejvhodnější postup v takovém případě uložení dluhu do soudní úschovy, které se v dosavadní praxi plně osvědčilo.
K §§318 až 320:
Stejně jako při uznání dluhu, připouští osnova pro zřízení nového závazku (novaci) z neplatných a nežalovatelných závazků toliko promlčený dluh, neboť právnímu cítění pracujícího lidu odpovídá, aby i promlčený dluh mohl takto obživnout a bylo zabráněno bezdůvodnému obohacení na straně dlužníka. U jiných neplatných nebo nežalovatelných závazků se však nedovoluje, aby mohly být předmětem uznání nebo novace, ježto by to vedlo k obcházení jejich nežalovatelnosti. žalovatelným závazkem se tu nerozumí jen závazky, jichž splnění se lze domáhat žalobou, nýbrž i takové, kde nárok lze uplatnit před soudem vůbec.
K §§ 321 až 325:
úpravou narovnání sleduje osnova snahu, aby bylo možno dosavadní nejisté a nejasné právní poměry novým smluvním uspořádáním pevně určit, a to bez rozdílu, zdali si strany při tom činí vzájemné ústupky či nikoli. Předejde se tak zbytečným a nákladným sporům. Jde tu o zvláštní způsob zániku závazku, který se nahrazuje novým; toto ustanovení se však nedotýká soudních smírů, u nichž může dojít k smírnému vyřízení věci i bez tohoto zákonného důsledku.
Považuje se za důsledné, aby stejně jako vznik také zánik závazku prominutím nemohl věřitel způsobit bez vůle dlužníka a aby jej tak nemohl současně jiným nežádoucím způsobem (morálně, společensky) zavázat.
K §§ 326 až 332:
Osnova rozlišuje dva případy započtení. V prvém případě (§ 326) dochází k započtení na základě projevu jen některé ze stran (a to třeba i proti vůli druhé strany). Zde se ze započtení určité pohledávky vylučují. Především jsou to závazky neplatné a nežalovatelné; to je přirozený důsledek jejich nežalovatelnosti. Pohledávky vyjmenované v § 330 se ze započtení vylučují proto, aby byly chráněny osoby oprávněné žádat úhradu osobních potřeb nebo plnění takové povahy, kde chce zákon zabezpečit pro oprávněného skutečné plnění. V druhém případě (§ 332) dochází k započtení na podkladě úmluvy obou stran a lze tu proto vyrovnat jakékoli vzájemné pohledávky.
Zvláštní předpisy (na př. zákon o národních podnicích), pokud je v nich započtení vyloučeno, zůstávají nedotčeny.
K §333:
Plyne z povahy věci, že setká-li se nárok a závazek v jedné osobě, zaniká jak nárok, tak plnění tomuto nároku odpovídající. Proto muselo být výslovně stanoveno, že jiné právní důsledky mohou být určeny jen zvláštním předpisem.
K § 334:
Nemožnost splnění, kterou nelze dlužníkovi přičítat, přivodí přirozeně zánik závazku; nutno však dbát o to, aby některá ze stran nebyla tím bezdůvodně obohacena. Proto osnova výslovně stanoví, že při takovém zániku nejsou nároky z bezdůvodného obohacení dotčeny.
O zaviněné nemožnosti splnění platí obecné předpisy o náhradě škody.
K § 335:
Nárok na bolestné i na odškodnění za zohyždění je tak úzce spjat s osobou poškozeného, že zásadně nepřechází na dědice. Smrtí oprávněného nezaniká jen výjimečně, a to tehdy, byl-li již jím uplatněn, t. j. rozhodl-li se jej požadovat a dal-li to dostatečným způsobem najevo.
K § 336:
Aby při úpravě zániku závazků omezených na uráty čas nedocházelo k bezdůvodnému obohacení tam, kde jde o nároky na opětující se plnění, přiznává osnova v takovém případě poslední dávku jen v omezeném rozsahu, přizpůsobeném času, kdy nárok zanikl.
K HLAVĚ ŠESTNÁCTÉ,
O ZÁVAZCÍCH K NÁHRADĚ ŠKODY. K §§ 337 až 340:
Úprava náhrady škody je uspořádána tak, že se především stanoví případy, kdy vzniká povinnost nahradit škodu zaviněnou. Přitom se osnova pokud možno vyhýbá kasuistice dosavadního práva. Tím se také usnadňuje, aby i těmito sankcemi byly omezovány a potlačovány kapitalistické živly, t. j., aby byly činěny odpovědnými za výstřelky, šikany a vůbec za všechny úmyslné úkony odporující zásadám slušnosti (§ 338).
V § 337 jsou zachyceny dvě veliké skupiny odpovědnosti k náhradě škody způsobené zaviněním. Do prvé skupiny patří případy, kdy ke Škodě dojde porušením smluvních závazků. Jsou to všechny ty případy, o nichž se dosavadní právo kasuisticky zmiňovalo u jednotlivých smluvních typů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy mimo rámec smluvních závazků byla porušena povinnost vyplývající z právního předpisu vyslovujícího určitý příkaz nebo zákaz. Takovým obecným předpisem, daným k ochraně života a majetku všech občanů, je § 127 trestního zákona správního.
Pokud jde o zavinění, rozlišuje osnova pouze zavinění úmyslné a zavinění nedbalé, aniž považuje za nutné — jak to činilo dosavadní právo — lišit mezi stupni nedbalosti, neboť takové další zásadní rozlišování se nejeví být potřebným a praktickým. Postačí, aby při škodách způsobených z nedbalosti bylo přiznáno soudci všeobecné zmírňovací právo, při němž — vedle jiných skutečností — přihlédne též k míře zavinění (§ 358).
K § 341:
Zásadně není odpovědnosti za škodu způsobenou náhodou. Je však spravedlivé, aby byl odpovědným ten, kdo dá k náhodě podnět, a to zejména tehdy, když nedbá předpisů nebo takových zařízení, která mají nahodilým škodám zabraňovat.
K §§ 342 a 343:
Povinnost k náhradě škody je v těchto případech řešena tak, aby byla v souladu jak s právním cítěním pracujícího lidu, tak s obecnými zásadami stanovenými pro odpovědnost k náhradě škody.
V § 343 mluví se o "krajní nouzi", aby se vyjádřilo, že povinnost nahradit škodu má i ten, kdo ji způsobí v takových stavech nouze, o kterých pojednává § 9 trestního zákona. V těchto případech, kdy jednání není trestným činem, půjde zpravidla také o případy zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 358 osnovy a soud náhradu škody přiměřeně sníží; to je jasně vyjádřeno závěrečnými slovy § 358.
K §§ 344 až 346:
Vyskytují se případy, že určité osoby nejsou sice samy škůdci, ale jsou ke škůdci v takovém právním poměru, že je nutno řešit otázku, zdali a pokud mají z tohoto důvodu odpovídat za způsobenou škodu.
Zvýšená odpovědnost upravená v § 344 je odůvodněna tím, že ten, kdo je povinen k náhradě, je ve smluvním vztahu k poškozenému. Tento předpoklad není dán v případech upravených v § 345, kde je proto odpovědnost omezena na nezdatnost, resp. na nebezpečnost použité osoby. Poznamenat třeba, že tu nezdatnost nelze chápat v pojetí staré judikatury, ale v rámci požadavku osobní odpovědnosti zaměstnaných osob a tedy i požadavku zdatnosti odpovídající této povinnosti.
Význam poměru uvedeného v § 346 vyžaduje, aby zde úprava náhrady škody byla přenechána zvláštním zákonům.
K § 347:
Také případy, kdy škůdci nelze pro nedostatek věku nebo pro duševní poruchu přičíst zavinění, řeší osnova, pokud jde o povinnost k náhradě škody, tak, jak to odpovídá právnímu cítění lidu, a to se zřetelem jak na povahu jednání, tak na sociální poměry účastníků.
K § 348:
Není důvodu vyloučit z odpovědnosti poškozeného, jestliže způsobení škody spoluzavinil.
Půjde-li o zavinění z nedbalosti, může soud i v těchto případech použít zmírňovacího práva podle § 358 a přihlédnout ke všem skutečnostem tam uvedeným.
K §349:
Jestliže je dáno ustanovení, že za škodu odpovídá ten, kdo se svou vinou přivedl do stavu přechodné duševní poruchy (na př. opilosti), je na místě, aby stejným způsobem odpovídala i osoba třetí, jež tento stav zavinila. To platí ze stejných důvodů také o tom, kdo zavinil stav krajní nouze.
K § 350:
Je obecnou povinností každého občana obstarat si své věci tak, aby se tím předešlo možnostem způsobit škodu (srov. ustanovení § 127 trestního zákona správního, cit. v odůvodnění § 337). Proto osnova místo kasuistiky dosavadního občanského zákoníka dává všeobecné ustanovení stanovící povinnost nahradit škodu ve všech těch případech, kde tato občanská povinnost byla zanedbána. Důkazní břemeno je tu přesunuto; za škodu neodpovídá, kdo prokáže, že tuto svou povinnost splnil.
K § 351:
Bylo shledáno účelným, aby vedle zvláštních úprav týkajících se dopravy po železnici, letadly, automobily a říční plavby byl dán obecný předpis stanovící povinnost k náhradě škody u provozů, jež jsou kvalifikovány jako zvláště nebezpečné. Tímto ustanovením nejsou ovšem zmíněné zvláštní úpravy dotčeny. Náhrada škody řeší se tu podle zásady ručení za výsledek.
K §352:
Na místo dosavadního zvláštního zákona upravuje se ochrana proti nekalé soutěži v občanském zákoníku, a to se zřetelem k mezinárodnímu závazku takovou úpravu provést. Osnova volí řešení pružné, bez zbytečné kasuistiky, které umožňuje přizpůsobit se hospodářskému vývoji a které stačí postihnout všechny případy, k nimž prakticky může dojít.
K §353:
Toto ustanovení je vedeno snahou zabránit pokud možno hrozícím škodám a předejít tak nežádoucí hospodářské újmy.
K §§ 354 až 358:
V těchto ustanoveních se vymezuje obsah a rozsah nároku, který zákon přiznává z důvodu způsobené škody. Poznamenati třeba, že
pokud se v § 355 mluví o poškození na zdraví, rozumí se tím — v souladu s terminologií trestního zákona — i poškození na těle. V prvé řadě se sleduje snaha škodám zabránit. Proto se obecně upravuje žaloba zdržovací. Pokud již škoda vznikla, hledí se především k tomu, aby bylo umožněno uvedení v předešlý stav, neboť to je nejspravedlivější náprava škody. Není-li to možno, přiznává se nárok na náhradu v penězích, a to v takovém rozsahu, aby tím byly vyváženy důsledky plynoucí z toho, že nelze provést uvedení v předešlý stav. Proto se přiznává při zaviněné škodě (ať úmyslně, nebo z nedbalostí způsobené) i náhrada toho, co poškozenému ušlo. Tím se však nemíní náhrada ušlého zisku v kapitalistickém pojetí dosavadního občanského zákona, nýbrž náhrada toho, co vyvažuje újmu nastalou tím, že není možné uvedení v předešlý stav.
Případné nesrovnalosti a příkrosti zmírňuje ustanovení § 358, které opravňuje soudce, aby, používaje třídního měřítka, přizpůsobil své rozhodnutí co nejlépe zvláštnostem případu a rozhodoval tak podle potřeb života. Zkušenosti a třídní uvědomění lidových soudců dojdou tu zajisté svého uplatnění. Toto zmírňovací právo není ovšem na místě v těch případech, kde jde o škodu způsobenou úmyslně a nikoli ve stavu krajní nouze.
K § 359:
Je spravedlivé, aby ten, kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiné osoby, nenesl ji po případě jen sám. Proto mu osnova přiznává postižný nárok proti této osobě.
K HLAVĚ SEDMNÁCTÉ, O ZÁVAZCÍCH
Z BEZDŮVODNÉHO OBOHACENI.
K §§ 360 až 363:
úprava nároků z bezdůvodného obohacení umožňuje, aby jí bylo možno užít ve všech případech, kde bylo plněno bez právního důvodu anebo kde důvod plnění se neuskutečnil nebo dodatečně odpadl. Jsou tu zahrnuty zejména případy, kdy bylo plněno následkem omylu nebo ze smlouvy neplatné nebo ze smlouvy zrušené pro dodatečnou nemožnost vzájemného plnění. Nespadá sem ovšem případ, kdy je plněno ze závazku abstraktní povahy, na př. ze směnky.
Základem nároku je, aby bylo vráceno to, co bylo bez důvodu přijato, a co tedy je obohacením bezdůvodným. Považuje se však za spravedlivé, aby užitky byly vráceny jen za dobu, kdy příjemce věděl, že nemá na ně právo.
Nárok na vrácení toho, co bylo plněno v případech uvedených v § 362, osnova nepřiznává, neboť tu nedochází k nespravedlivému obohacení. Věřitel dostává jen to, co mu patří.
Výjimka je stanovena pro případ, kdy plnila osoba nezpůsobilá se samostatně zavazovat, tedy osoba zvláště zákonem chráněná.
K §§ 363 a 364:
Případy, kdy bylo upotřebeno věci ve prospěch jiného, si vyžadují zvláštní úpravy, neboť tu nelze vystačit s předpisy upravujícími nároky z bezdůvodného obohacení. Zejména bylo třeba uspořádat rozvrh náhrady, i když k obohacení nedošlo.
V § 364 se mluví o společné nouzi a nikoli o společné krajní nouzi proto, poněvadž povinnost dát náhradu nutno uložit tomu, komu obětování věci prospělo, i když nejde o nouzi takové intensity, jakou mají na mysli § 343 osnovy a § 9 trestního zákona. Ostatně nejde o případ náhrady škody; to není jistě třeba zdůrazňovat.
K § 365:
Tímto ustanovením se zachycuje právní uspořádání těch případů, které by nebylo dobře možno zařadit pod jednatelství bez příkazu. Oprávněným domáhat se náhrady může být i ten, kdo učiní pro sebe náklad, který mu byl povinen uhradit někdo jiný (na př. rozvedená manželka, pokud sama hradila své osobní potřeby, ačkoli k tomu byl povinen její manžel — § 34 zák. č. 265/1949 Sb. ).
K HLAVĚ OSMNÁCTÉ,
O SMLOUVĚ KUPNÍ A SMĚNNÉ.
K§§366 a 367:
Mezi smlouvy, kterými se převádí vlastnictví, patří především smlouva kupní. Její náležitosti bylo proto třeba upravit tak, aby byly v souladu s novým uspořádáním převodu vlastnictví, jak je upraveno v § 111.
Vykládací předpis o tom, co je považovat za běžnou cenu, je dán do osnovy proto, že v kupních smlouvách se na tuto cenu často odkazuje.
Upravit v osnově i jiné způsoby, jak lze ujednat kupní cenu, nebylo shledáno potřebným, poněvadž se dnes zpravidla již nevyskytují.
K § 368:
Doba převodu vlastnictví k prodané věci nemusí spadat v jeden okamžik s dobou jejího
odevzdání. Přechod nebezpečí nahodilé zkázy a zhoršení prodané věci nutno však vždy vázat na dobu nabytí vlastnictví k této věci. Nebylo by totiž spravedlivé požadovat, aby tyto následky šly k tíži toho, kdo již není vlastníkem prodané věci; proto bylo třeba zvláště upravit právní poměry v případě, kdy k převodu vlastnictví dojde již před odevzdáním věci. V takovém případě nemůže ovšem vlastník zpravidla podniknout nic, čím by případné zkáze nebo zhoršení věci zabránil. Proto se ukládá prodávajícímu, aby v době, kdy věc nebyla kupujícím ještě převzata, ji pečlivě opatroval. Má tedy v takovém případě prodávající práva i povinnosti schovatele.
K § 369:
Úpravu, kdy má prodávající předmět koupě odevzdat a kdy jej má kupující převzít a zaplatit za něj ujednanou cenu, ponechává osnova v zásadě volnosti smluvních stran, které mohou nejlépe podle okolností konkrétního případu posoudit, jak mají být tyto poměry uspořádány. Poněvadž však v četných případech se sjednávají kupní smlouvy obsahem a tedy i uspořádáním těchto poměrů si podobné, je nutno přihlížet v nedostatku smluvní úpravy ke zvyklostem, jak vyplývají z pravidel socialistického soužití. Teprve není-li jich, stanoví osnova podpůrně, že strany nemají se vzájemným plněním otálet. Tento požadavek vyplývá především z úpravy převodu vlastnictví k prodané věci a z úpravy povinnosti nést nebezpečí v § 368 zmíněná; tyto úpravy si vyžadují, aby vlastníku byla koupená věc co nejdříve odevzdána. Tomu ovšem odpovídá, aby také zaplacení kupní ceny nebylo zbytečně odkládáno.
Odsunutí povinnosti zaplatit kupní cenu až do doby, kdy má kupující možnost si předmět koupě prohlédnout, souvisí s uplatněním nároku z odpovědnosti za vady, jež ovšem předpokládá, že kupující měl příležitost si předmět koupě prohlédnout. Aby došlo pokud možno nejdříve k jistotě v právních poměrech založených kupní smlouvou, stanoví se v ustanoveních upravujících odpovědnost za vady, že prohlídku nutno provést bez zbytečného odkladu (§ 231).
K § 370:
V ustanovení § 368 osnovy se ukládají prodávajícímu práva a povinnosti schovatele až do odevzdání koupené věci;, jde tu především o povinnost pečlivého opatrování, která v leckterých případech může být obtížná zejména se zřetelem k důsledkům spojeným s jejím zanedbáním. Proto osnova dovoluje, aby v případě prodlení kupujícího s převzetím věci mohl