K § 158:
Zvlášť důležité je ustanovení § 158. Vyjadřuje především, že socialistická právnická osoba, na př. jednotné zemědělské družstvo, kterému byly odevzdány pozemky do trvalého užívání, je také oprávněno na těchto pozemcích stavět, aniž k tomu potřebuje udělení zvláštního práva (práva stavby). Mimoto je v § 158 ustanoveno, že vlastníkem stavby provedené na pozemcích odevzdaných do trvalého užívání na př. JZD může být i toto družstvo. Tak tomu bude v případech, kdy stavbu provede vlastním nákladem. JZD může však nabýt vlastnického práva i k stavbám již dříve provedeným na půdě takto odevzdané.
K§§ 159 až 165:
V jiných případech, než kterými se zabývá § 158, je u zřízení stavby na cizím pozemku vždycky třeba práva stavby. Jak právo stavby vzniká, je stanoveno v § 160.
Smluvené právo stavby nemůže vzniknout bez přivolení okresního národního výboru. Nelze totiž dopustit, aby si smluvní strany mohly zřídit právo stavby bez kontroly společnosti, zejména bez přezkoumání orgánem lidové správy, zdali právo stavby v případě, o který jde, je slučitelné se zájmem celku. Mimoto je nezbytné (osnova zná právo stavby toliko k pozemku dosud nezastavěnému) zjistit, zdali na pozemku nevážnou závady, které svým pořadím před právem stavby jeho vzniku brání a jeho" účelu se příčí. Takové závady si vlastník pozemku zpravidla vypořádá s osobami oprávněnými sám. Někdy se to však nemusí zdařit, třebas pro neochotu zástavního věřitele přijmout předčasné zaplacení pohledávky. Okresnímu národnímu výboru, příslušnému rozhodnout o žádosti za schválení smlouvy, se proto také přiznává oprávnění učinit opatření potřebná k tomu, aby právo stavby nepředcházely takové závady, jestliže je účastníci neodklidili sami. Nařízením ministrů spravedlnosti a vnitra bude stanoveno, kdy lze schválení smlouvy odepřít, a jaká opatření lze učinit stran závad v dřívějším pořadí; zároveň se upraví podrobnosti. Z ustanovení § 161 je patrno, že okresní národní výbor, který uzná žádost za schválení smlouvy důvodnou, bude moci rozhodnout o dalším soudu závad, váznouvích na pozemku v přednostním pořadí, nepodaří-li se je odklidit dohodou účastníků. Zpravidla vystačí patrně s tím, že věřiteli nebo jinému oprávněnému uloží přistoupit na vypořádání zajištěného dluhu nebo věcného práva, někdy bude stačit rozhodnutí, že oprávněný musí strpět přenesení svého práva do pořadí za právem stavby. Když toho bude vyžadovat zá-
jem obecný, dopouští obnova, aby závada váznoucí na pozemku byla rozhodnutím okresního národního výboru prohlášena za zaniklou a v důsledku toho, je-li zapsána v knize pozemkové, také z ní vymazána.
Potřeba přivolení ONV k zcizení práva stavby § 164) je odůvodněna stejně jako potřeba přivolení k jeho vzniku.
O tom, jak se právo stavby zapisuje do pozemkové nebo železniční knihy, ustanovuje právo knihovní, o exekuci na stavební pozemek je zvlášť ustanoveno v exekučních předpisech osnovy zákona obč. soud. řádu.
Srov. také § 564 osnovy, obsahující přechodné časové ustanovení o zákonu č. 88/1947 Sb.
K HLAVĚ DEVÁTÉ,
O VĚCNÝCH BŘEMENECH.
K §§ 166 až 171.
Dosavadní nauka přísně rozlišovala mezi služebnostmi a reálnými břemeny. Služebnostmi označovala užívací práva ve prospěch jiného, která zatěžují věc. Jejich společný znak viděla na rozdíl od reálných břemen, v tom, že vlastník služebné věci není povinen, aby něco konal, nýbrž toliko, aby snášel vykonávání práva oprávněnou osobou anebo opomíjel to, co by jinak jako vlastník činit směl. Reálnými břemeny byly označovány závazky dočasného vlastníka nějaké nemovitosti, které, založeny smlouvou nebo posledním pořízením, vznikají zápisem do pozemkové knihy. Služebnosti minka dělila, navazujíc na systematiku zákoníka, na pozemkové a osobní; pozemkové na domovní a polní. Dosavadní občanský zákoník zabředl na poli úpravy služebností do přílišné kasuistiky — domovních služebností vypočítává příkladmo 12, polních 6 a dává zvláštní ustanovení o právu okna, okapu, svodu dešťové vody, stezky, pruhonu dobytka a cesty vozové, o právu čerpat vodu a svádět ji. U práva pastvy ustanovuje o druhu vyháněného dobytka, o jeho počtu (zvlášť pamatuje na sající mláďata), o době pastvy a o rozsahu užívání.
Je na bíle dni, že toto staré rozlišování je ryze formální a učebnicové; hospodářského ani sociálního odůvodnění nemá, nehledíc k tomu. že novou úpravou vlastnictví k půdě a přechodem ke kolektivnímu jejímu obhospodařování význam bývalých služebností a reálných břemen v našem hospodářském životě značně poklesl a časem zmizí. Osnova proto opouští ve své jednodušovací tendenci toto třídění a nadto se odchyluje i od dosavadní theoretické konce, se služebností a reálných břemen a místo nich zavádí institut "věcných břemen", která nejsou ani dřívějšími služebnostmi, ani dřívejšími reálnými břemeny, nýbrž jsou právním institutem novým, obsahem i formou, institutem je všechny nahrazujícím.
Naznačená nová koncepce je vyjádřena již v § 166, kde se praví, že povinností vlastníka obtíženého pozemku může být nejen něco trpět nebo se něčeho zdržet, nýbrž i něco konat. Věcným břemenům odpovídají práva, která svědčí buď určité individuálně určené osobě nebo každému vlastníku individuálně určené nemovitosti.
To, čím bylo odůvodněno opuštění zásady starého občanského zákoníka a jej doprovázejícího zákona knihovního, že vlastnické právo k nemovitosti napsané ve veřejné knize se převede teprve zápisem vlastnického práva pro nabyvatele, platí i zde. Proto není podle osnovy (§ 168) podmínkou vzniku věcného břemena, resp. práva jemu odpovídajícího, knihovní zápis. A stejně není k vzniku věcného břemena a práva z něho, jde-li o nemovitost v knize pozemkové nebo železniční nezapsanou, třeba, aby byla listina o tom uložena u soudu. Věcné břemeno a právo, které je jeho rubem, vznikne napříště smlouvou. Z věcné povahy právního poměru z věcného břemena plyne samo sebou, že knihovního zápisu (uložení listiny u soudu) není potřebí ani k tomu, aby působilo proti třetím osobám. Zvláštní péče osnovy o ochranu socialistických právnických osob se zde projevuje v ustanovení § 168 odst. 2. Nejde-li o právní poměr z věcného břemena, na němž je účastná socialistická právnická osoba, působí právo odpovídající věcnému břemenu proti socialistickým právnickým osobám teprve okamžikem, kdy bude zapsáno v knize pozemkové, nebo kdy bude u soudu uložena listina o jeho vzniku. To ovšem neplatí, bylo-li věcné břemeno zřízeno přímo zákonem nebo výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, zejména národního výboru; zde působí od vzniku proti každému.
Srov. také §§ 29, 40 a 190 osnovy o jejich odůvodnění.
Ustanovení §§ 169 až 171 jsou generální směrnicí pro práva a povinnosti vzcházející ze všech věcných břemen bez rozdílu.
Poněvadž tyto právní poměry byly obyčejně založeny velmi dávno, stává se poměrně dosti často, že obsah i rozsah věcného břemena je sporný a je nedostatek důkazních prostředků, kterými by se mohlo sporné právo bezpečně určit. Proto § 171 stanoví objektivní hledisko, podle něhož rozhoduje místní zvyklost, a pokud by jí nebylo, platí domněnka, že obtížený je zavázán spíše méně než více; domněnka je vyvratitelná.
O tom, zdali lze věcnými břemeny omezit také vlastníka socialistického, zejména zdali lze zřídit právo odpovídající věcnému břemenu i co do části národního majetku, svěřených do operativní správy národního nebo komunálního podniku, v jakém rozsahu lze tak učinit a za jakých podmínek, ustanovují předpisy zvláštní (viz odůvodnění k § 104).
K§§ 172 až 177:
V §§ 172 a násl. jsou zvláště upravena u nás nejpraktičtější věcná břemena, jejichž rubem jsou právo požívání a právo užívání k vlastní potřebě, v rámci tohoto práva pak právo užívat bytu, a mimoto v krajích českých zhusta se vyskytující výměnek.
Všem těmto právům je společné, že mohou být zřízena jen ve prospěch určité osoby a jen na omezenou dobu a že nutně zanikají nejpozději smrtí osoby oprávněné, a pokud by šlo o poživatele nebo uživatele, kterým by byla osoba právnická, nejpozději zánikem takové osoby.
Jak již bylo naznačeno, rozeznává osnova právo požívání a právo užívání k vlastní potřebě. Toto rozlišení je i v dnešních poměrech aktuální, na venkově vžité. Nové právo užívání k vlastní potřebě je svým obsahem poněkud širší než dosavadní právo užívací, jde nyní spíše o dosavadní právo požívací, svým rozsahem omezené na vlastní potřebu oprávněného.
Pro úpravu otázky, zdali poživatel má povinnosti ze závad na užívané věci váznoucích bylo rozhodující, že vlastník věci nemá z ní pražádného užitku. Je proto na poživateli, aby nesl i anuitní splátky z pohledávek zajištěných na obtížené nemovitosti; jich placení ostatně náleží do řádné správy.
Ustanovení §§ 172 až 177 o požívání a užívání k vlastní potřebě nemají povahu donucovací; strany se mohou dohodou od nich odchýlit a smluvit užívání, které je svým obsahem a rozsahem mezi krajními mezemi danými osnovou pro právo požívání na straně jedné a pro právo užívání k vlastní potřebě na straně druhé. Předpisy o těchto právech jsou proti dřívějšímu stavu rovněž podstatně zjednodušeny a opouštějíce dřívější kasuistiku ponechávají soudci široké pole pro správné rozhodnutí na základě volné úvahy.
Z ustanovení § 103 je zřejmé, že se pamatuje také na zřizování trvalého užívání k částem národního majetku, a to pro právnické osoby socialistické, zejména lidová družstva. Zvlášť praktické bude patrně odevzdávání státní půdy do trvalého užívání jednotným zemědělským družstvům. Náplň tohoto "trvalého
užvání" se samozřejmě nekryje s obsahem "užívání k vlastní potřebě".
že nelze zřízením nebo výkonem práva užívat bytu mařit opatření provádějící bytovou péči podle zvláštních právních předpisů, je samozřejmé.
K§§ 178 až 180:
Ani právo požívání ani právo užívání k vlastní potřebě nemůže být zřízeno ve prospěch osoby určené dočasným vlastnictvím k určité nemovitosti, nýbrž toliko ve prospěch osoby jmenovitě určené.
V § 180 se béře zřetel k hospodářskému plánování. Tím se pamatuje zejména na praktické případy; na př. když se poživatel zaváže zemědělskou smlouvou k dodávce plodin z požívané půdy a v důsledku skončení požívání před sklizní by se vlastníkem sklizených plodin stal vlastník půdy, bylo by poživateli znemožněno splnění dodávkové povinnosti a na druhé straně by vlastník, jemuž plodiny připadly, žádnou povinnost k jejich dodání neměl. Podle osnovy takový případ již nastat nemůže.
K§§ 181 až 185:
V rámci věcných břemen upravuje osnova nově — jak již bylo naznačeno — výměnek, který je zatím ještě v zemědělských poměrech v českých krajích aktuální, i když se uskutečněním národního pojištění jeho význam zmenšil.
Bylo také uváženo, že právě u výměnku docházelo k častým sporům, a mimoto musí být soudům dána možnost nově upravit rozsah a způsob výměnku, je-li neúnosný pro změnu poměrů nebo se zřetelem k jednotnému hospodářskému plánu a k úkolům jím uloženým.
Výměnek je souhrnem oprávnění, která se vyskytují pravidelně pospolu, a která také v sociálním a hospodářském životě na venkově jsou pojímána jako celek. Zpravidla bývá složen z užívání bytu a braní dávek naturálních nebo peněžitého důchodu; leckdy obsahuje také právo na různé osobní úkony (vyprání prádla a pod. ) a někdy i na užívání pozemku menší výměry.
Možnost jeho zřízení se pro příště omezuje, a to tak, že může být zřízen jen na zemědělské nemovitosti a jen při jejím převodu a v zásadě jen ve prospěch dosavadního vlastníka (výjimečně ve prospěch osob, které jsou a pokud jsou na dosavadního vlastníka nemovitosti odkázány svou výživou). Z toho také plyne jeho nezcizitelnost a nedělitelnost; převést lze jedině nárok na dávky již dospělé. Nevyžaduje se ovšem, aby byl výměnek zřízen přímo v listině o převodu nemovitosti.
Výrazu "postoupení" (sc. zemědělské nemovitosti) užívá § 181 proto, poněvadž zahrnuje nejen zcizení za úplatu nebo odevzdání bez úplaty, ale zejména i přenechání za cenu nižší, než jakou nemovitost má, jak tomu obvykle bývá při odevzdání hospodářství synovi a jeho nevěstě. Výraz "postoupení" ("postupní smlouva") je na našem venkově běžný a vžitý.
V § 182 odst. 2 ukládá osnova osobě výměnkem povinné poskytování nezbytných pomocných úkonů výměnkáři, zejména v nemoci nebo při úrazu, neboť podle dosavadních zkušeností, zejména ze soudních sporů, docházelo často k odpírání takové pomoci i k přímému šikanování výměnkáře.
V § 184 je do ujednání o výměnku přímo ze zákona pojata doložka "dokud se poměry nezmění" (t. zv. clausula rébus sic stantibus). Za takové případy změny poměrů lze považovat zejména případ, když je reálné plnění výměnku podle § 183 v rozporu s jednotným hospodářským plánem. V § 185 se pamatuje na případy, kdy výměnkář je zaopatřen ve veřejném ústavu, takže nemůže mít dobře zájem na plnění výměnkových dávek naturálních.
K §§186 a 187:
Tato ustanovení upravují některé zvláštní případy zániku věcných břemen a jsou všem věcným břemenům společná. Smrti osoby fysické se rovná zánik osoby právnické. Samozřejmě existují i jiné případy zániku věcných břemen, které pro svoji samozřejmost do osnovy nebyly pojaty (na př. úmluvou stran, projitím času, na který bylo právo zřízeno, a pod. ).
V § 186 je vyjádřena zásada příbuzná již uvedené doložce "dokud se nezmění poměry" (§ 184).
K HLAVĚ DESÁTÉ, O PRÁVU ZÁSTAVNÍM A PRÁVU ZADRŽOVACÍM. K § 188:
Zástavnímu právu, které ve formě hypotéky je historickým průvodcem soukromého vlastnictví k půdě, dostalo se v buržoasní společnosti zvláštního významu. Zástavní právo má v kapitalistických výrobních poměrech velký význam především pro styk peněžního kapitálu s výrobním kapitálem a slouží k utvrzení moci peněžního kapitálu. Vedle toho je však zástavní právo v buržoasní společnosti prostředkem ke kapitalistické expropriaci a nástrojem kapitalistů, který napomáhá akumulaci a koncentraci kapitálu. Konečně je v buržoasní společností zástavní právo i nástrojem k provozování lichvy.
Znárodněním daleko převážné části výrobních prostředků a znárodněním bank dostává se v naší společnosti zástavnímu právu nové náplně, nového obsahu. V naší společnosti slouží právo zástavní především k zajištění pohledávek znárodněných bank a ústavů lidového peněžnictví, takže se zástavní právo mění z nástroje vykořisťování v jeden z prostředků sloužících k ochraně národního majetku.
Osnova neupravuje zvlášť hypotékami nebo jiné zajištění úvěrů podnikům socialistického sektoru. Úvěry od Státní banky československé nebo od Investiční banky jsou chráněny jinak než občanskoprávními instituty, sloužícími k zajištění závazků. Srov. zejména zákon č. 104/1950 Sb., o financování národních a komunálních podniků.
Zástavou může být každá věc, která může být předmětem právního poměru, a stejně i právo, pokud to jeho povaha dopouští (§ 28); zastavena může býti i pohledávka (§ 192). Zástavní právo se vztahuje i na součásti věci (§§ 24, 25) a na její přírůstek (§ 124) a příslušenství (§ 27); plody věci jsou s ní zastaveny spolu, pokud nejsou věci samostatnou, t. j. pokud nejsou od ní odděleny.
Zdali lze zástavní právo zřídit i k částem národního majetku, svěřeným do operativní správy národního nebo komunálního podniku, příp. za jakých podmínek, ustanovují předpisy zvláštní (viz odůvodnění k § 104: ).
K §§ 189 až 193:
V rámci ustanovení o vzniku práva zástavního zabývá se osnova jen zástavním právem smluvním. Kdy a jak vzniká zástavní právo přímo ze zákona anebo jinak proti vůli dlužníkově, na př. exekucí, je ustanoveno v jiných právních předpisech. Na to upozorňuje text § 189.
Pokud jde o zástavní právo zřizované dohodou stran, zavádí osnova závažnou novinku tím, že obecně požaduje písemnou formu smlouvy zástavní. Účelem je, aby právní poměry ze smlouvy zástavní byly vždy jasné anebo alespoň snadněji poznatelné, jakož i aby se účinněji bránilo i nyní snad ještě možným pokusům o lichvu anebo jinému využívání tísně nebo nezkušenosti dlužníkovy.
Smluvní zastavení se tedy děje písemnou zástavní smlouvou. Stejně jako není třeba podle osnovy knihovního zápisu nebo uložení listiny k tomu, aby bylo převedeno vlastnické právo k nemovitosti anebo aby vzniklo věcné břemeno, není takto podmíněn ani vznik zástavního práva k nemovitosti. Hypotékami právo se sice
zapíše v knize pozemkové nebo železniční anebo se u soudu uloží listina o zřízení zástavního práva k nemovitosti nezapsané, význam zápisu (uložení listiny) je však jen deklaratorní, stejně jako v případech zákonného nebo exekučního práva zástavního.
Ochrana socialistických právnických osob, daná ustanovením § 190 odst. 2, je obdobou ochrany zajištěné v oboru ustanovení o věcných břemenech v § 168 odst. 2. Také hypotekární právo zástavní působí proti třetí osobě, která je socialistickou právnickou osobou, až od okamžiku, kdy bude zapsáno v knize pozemkové, t. j. s pořadím knihovního zápisu. Podrobnosti upravuje právo knihovní. Srov. také § 40 odst. 2 a jeho odůvodnění.
Forma vlastního zastavení jiných věcí než nemovitých je různá podle toho, o jakou zástavu jde.
Na rozdíl od ustanovení o převodu vlastnictví k věci movité, který se zásadně uskutečňuje už samou smlouvou kupní, směnnou a pod. (§ 111), je podle § 191 k zastavení věci movité třeba ještě dalšího úkonu, a to zásadně odevzdání zástavy do rukou věřitele (ruční zástava) anebo aspoň takového označení věci zastavené, aby každému mohlo být patrné, že věc byla zastavena. Jak již je zjevné ze slov osnovou užitých, je důvodem tohoto ustanovení obecně uznaná potřeba zveřejnit alespoň pro osoby, které mohou mít o věc zájem, provedené zastavení a zabránit tak újmám, které by snadno mohly vzniknout z nezaviněné neznalosti toho, že někdo má k věci právo zástavní, újma by mohla vzniknout — kdyby nebylo ustanovení § 191 — i tím, že by někdo snáze mohl na př. svého věřitele oklamat nepravdivým tvrzením, že věc, o kterou jde, je v zástavě přesto, že ji sám má u sebe a že není jako zástava označena. Pokud jde o věci, kterých může normálně užívat jen ten, kdo má listinu, v níž je věc identifikována (na př. motorové vozidlo — typové osvědčení), dopouští osnova v souladu s potřebami hospodářského života jich zastavení také vyznačením v takové listině.
Jak se zastavují pohledávky, ustanovuje § 192.
Dání cizí věci do zástavy (§ 193) je třeba lišit od práva nadzástavního (§ 203). Je třeba výslovně upozornit, že § 193 se týká toliko věcí movitých, kdežto právo nadzástavní je přípustno pouze u věcí nemovitých.
K §§ 194 až 200.
Také v úpravě vzájemných práv a povinností zástavce a věřitele preferují se socialistické subjekty. Osnova vyhovuje zejména potřebě
usnadnit uspokojení pohledávky ze zástavy ve prospěch věřitelů zapsaných v podnikovém rejstříku, tedy zvláště národních a komunálních podniků.
K §201:
Přesto, že ve změněných společensko-hospodářských poměrech nelze u nás již očekávat, že by se lichvářské smlouvy nebo smlouvy, které zhoršují dlužníkovo postavení, vyskytovaly jako pravidelný zjev, je nicméně účelno pojmout do osnovy jejich výslovný zákaz.
K § 202:
O vespolném (simultánním) zástavním právu platí obecné předpisy o zástavním právu; věci vespolně zavázané ručí společně a nerozdílně, v souladu se zásadou vyjádřenou v § 239 osnovy.
K §§ 203 a 204:
Také ustanovení o právu nadzástavním je dáno potřebami hospodářského styku. Ustanovení § 190 odst. 2 platí zde obdobně.
V kapitalistickém právu obvyklá ustanovení o záměně práv zástavních (konversi) a o t. zv. "vlastníkově hypotéce" a pod., se v důsledku změny v hospodářské základně naší společnosti jeví již jako překonaná a nepotřebná.
K §§205 až 210:
Zadržovací právo bylo upraveno z týchž důvodů jako právo zástavní a důsledně se i na tomto místě zvýhodňují socialistické subjekty zapsané v podnikovém rejstříku.
K ustanovení § 210 o právu na přednostní uspokojení srov. § 523 odst. l písm. b) osnovy občanského soudního řádu.
K PRÁVU ZÁVAZKOVÉMU.
K HLAVÉ JEDENÁCTÉ,
O VZNIKU A OBSAHU ZÁVAZKŮ.
K §§ 211 až 217:
Jak již na to bylo poukázáno ve všeobecné části důvodové zprávy, spočívalo těžiště buržoasního práva v ochraně soukromého vlastnictví a v zabezpečení smluvní svobody, která se tak stala právním vyjádřením jednoho ze základních znaků kapitalismu, t. j. svobodné soutěže.
Anarchický vývoj výroby a bezohledný konkurenční boj jak mezi výrobci, tak mezi obchodníky, znamenaly, že za kapitalistického řádu byly uzavírány smlouvy převážné spekulativní povahy, které se nesnažily účelně zprostředkovat a regulovat odbyt vyrobeného zboží ve prospěch celku, nýbrž vyjadřovaly jen nezkrotnou honbu za osobním ziskem. Byly tedy v kapitalismu především smlouvy prostředkem, kterým se podílel obchod za zprostředkování odbytu zboží na nadhodnotě vytvořené ve výrobě.
Naproti tomu hospodářský život naší lidově demokratické republiky, která buduje socialismus, je charakterisován zejména tím, že spočívá na soustavě hospodářských plánů. Jednot ný hospodářský plán, zachycující úkoly pro všechna hospodářská odvětví, zajišťuje plný a rovnoměrný rozvoj hospodářských sil a sleduje cíl, aby při zvýšené produktivitě práce stále stoupal národní důchod. Hospodářský plán je stěžejním ekonomickým základem socialistického hospodářství. Všechny podniky, které plní úkoly v rámci plánu jim svěřené, přicházejí spolu do častého právního styku, a to především do styku smluvního. Tyto smlouvy nejen svou početností, ale zejména tím, že jsou důležitým článkem
tvůrčího hospodářského procesu, kterým se realisuje plán, převyšují značně význam ostatních občanskoprávních smluv. Jejich závažnost si vyžaduje, aby příslušným správním orgánům bylo dáno oprávnění k administrativní regulaci smluvní volnosti podle potřeby hospodářského plánování. Proto se v § 212 (a shodně též v §§ 251 a 298) tyto orgány opravňují k tomu, aby mohly správními akty zasahovat do takovýchto závazkových vztahů, zejména pak k tomu, aby mohly uložit povinnost uzavřít určitou smlouvu, a je-li to třeba, měnit a rušit závazky ze smluv již uzavřených. Pro právní poměry takto založené platí ovšem především zákonné předpisy zvláštní, a teprve není-li jich anebo jsou-li nedostatečné, užije se podpůrně ustanovení občanského zákoníka. V osnově je tedy dáno jen obecné zmocnění orgánů příslušných k provádění jednotného hospodářského plánu k potřebné úpravě smluv pro ty případy, kde nebude zvláštních předpisů. Speciální úprava, dobře zapadající do rámce předpisů osnovy, je zatím provedena zejména zákonem o hospodářských smlouvách a státní arbitráži.
K §§ 218 až 224:
V § 219 se zásadně vyslovuje platnost i takových smluv, ze kterých není patrno, o jaký smluvní závazek jde (t. zv. smluv abstraktních). Podle lidového nazírání je totiž i takový závazek platným závazkem, zejména, je-li vyjádřen zřetelně, na př. v písemné formě. Věřitel však je povinen také u této smlouvy doká zat důvod závazku, má-li dlužník proti němu námitky. Této povinnosti je zproštěn jen u cenných papírů, o nichž to stanoví zákon, a u cen-
9*
ných papírů hromadně vydaných. V tom případě se důkaz důvodu přesunuje na žalovaného dlužníka.
Pojmy "závdavek", "záloha" nebo "splátka" bývají často lidem zaměňovány. Osnova ve snaze odstranit tyto nejasnosti zaviněné dosavadní právní úpravou a zabránit zbytečným sporům stanoví nově, že v pochybnosti vše, co se dává při uzavření smlouvy napřed, se pokládá za splátku na smluvní plnění (záloha). Jen když je to sjednáno, má takové plnění, pokud se děje v penězích, povahu odstupného. Na rozdíl od dosud platného práva se ze sociálních důvodů pro odstupné připouští soudcovské zmírňovací právo.
K §§ 225 až 238:
Podrobná úprava odpovědnosti za vady je odůvodněna tím, že tu dochází k častým sporům, jež je třeba pokud možno předejít.
Základní podmínkou vzniku nároku z odpovědnosti za vady je, že bylo vadně plněno z platně uzavřené smlouvy úplatné; není-li úplatné smlouvy, není ani odpovědnosti za vady. Je to jasně vyjádřeno úvodními slovy § 225
"Kdo jinému přenechá věc za úplatu.....".
Nároku z odpovědnosti za vady nemá proto na př. vydražitel a není třeba to vyjádřit ani v ustanoveních osnovy obč. soud. řádu o exekucích. Pro obor administrativních dražeb tak ustanovuje výslovně § 119 odst. 3 vl. nař. č. 8/1928 Sb., o správním řízení.
V §§ 225 a 226 je učiněna zmínka o zvláštním případu vad, t. j. o závadách právních; jinak se však v ostatních ustanoveních, zejména v § 248, vadami rozumí všechny případy vad. Zcizitelem je v § 226 míněn nejen prodávající, nýbrž i ten, kdo směnil věc za věc (§ 382). Ustanovení § 227 sleduje ochranu nabyvatele před nerozvážným a ukvapeným vzdáním se nároku z odpovědnosti za vady. Zákonnou lhůtu k uplatnění tohoto nároku je možno zkrátit jen písemným ujednáním. Písemné formy však není třeba, jde-li o sjednání lhůty delší, pokud neběží o lhůtu záruční (§ 229).
Potřeby dnešního hospodářství a zájem na právní jistotě ve smluvních poměrech si vyžadují, aby ustanovení o oznamování vad, vztahující se dosud jen na jednání mezi obchodníky, platilo obecně. V § 231 se proto stanoví povinnost nabyvatele prohlédnout po plnění věc bez zbytečného odkladu a oznámit zciziteli zjištěné vady, aby tak nárok z odpovědnosti za vady zůstal zachován. Z povinnosti stanovené v § 233 odst. l, uschovat věc, u níž byly zjištěny vady, plyne i povinnost schovatele (§ 423) věc pečlivě opatrovat.
Ochrana hospodářského plánu se projevuje v ustanovení § 237 odst. 2.
K §§ 239 až 247:
Lidové chápání pojímá společné závazky tak, že zavazuje-li se k témuž celému plnění více osob, projevuje každá z nich vůli, aby byla zavázána za celý dluh, pokud si něco jiného nevyhradí. Proto osnova stanoví u závazků několika spoludlužníků jako obecnou zásadu odpovědnost každého dlužníka za celý závazek (zásada solidarity). Proti dřívější obecné dělitelnosti závazků odpovídající individualistickému pojetí zdůrazňuje se tedy v závazkovém právu kolektivní a solidární prvek vyjádřený také v ustanoveních o spoluvlastnictví a o sdružení.
Případná příkrost solidárního závazku u slabšího dlužníka je zmírněna možností jiné úmluvy (§ 239); nutno také předpokládat, že věřitel bude zpravidla vymáhat plnění na dlužníku hospodářsky silnějším. Případné nepříznivé důsledky solidárního závazku odstraňuje také nové ustanovení o postihu t. zv. zprošťovací žalobou (preventivní regres — § 241 odst. 1). Dříve se totiž mohl spoludlužník domáhat na ostatních zavázaných, aby mu nahradili podíly na ně připadající teprve tehdy, když sám splnil celý závazek. To mělo leckdy za následek nedobytnost tohoto nároku. Podle osnovy může dlužník žalovat hned, jakmile proti němu věřitel uplatní celý nárok (po případě větší částku, nežli činí podíl podle vnitřního poměru spoludlužníků) ostatní zavázané, aby jej zprostili podílů dluhu na ně připadajících. Tohoto postihu lze užít vždy, ať už pochází solidární závazek z jakéhokoli právního důvodu.
Solidarita věřitelů se na rozdíl od solidarity dlužníků nepředpokládá, nýbrž musí být ujednána smlouvou anebo uložena zákonem; tato úprava lépe vyhovuje potřebám hospodářského života.
K §§ 248 až 250:
Smlouvy ve prospěch třetího byly dosud praktické zejména při odstoupení zemědělské usedlosti, kdy nástupce dosavadního hospodáře přebírá smluvně povinnosti vůči svým sourozencům. Lze předpokládat, že tyto smlouvy budou mít též určitý význam v oblasti smluv hospodářských a ulehči plnění jednotného hospodářského plánu.
Sporná otázka, kdo je oprávněn plnění ze smlouvy ve prospěch třetího požadovat, je řešena v § 248 tak, že se přiznává toto oprávnění i osobě, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena.