chyceny také běžné převody vlastnictví mezi socialistickými vlastníky (mezi státem a lidovými družstvy a mezi těmito družstvy na\/ájem), jakož i převody "operativní správy" mezi jednotlivým jejími nositeli (zejména národnimi a komunálními podniky).
Disposice základním majetkem subjektu socialistického vlastnictví, zejména zcizováni nemovitostí a jiných částí majetku svěřeného do operativní správy národních a komunálních podniků, které jsou určeny k tomu, aby jich tyto podniky trvale užívaly a pod., se ovšem z "rámce obvyklého hospodaření" v zásadě vymykají. Úprava podrobností, zejména také otázky, zdali lze k svěřeným majetkovým podstatám zřídit právo zástavní nebo věcné břemeno, je ponechána zvláštním předpisům, které v souladu s dalším vývojem hospodářských poměru dají ustanovení vyhovující jejich potřebám (srov. shora uvedené právní předpisy, zejména zákony o národních podnicích, statuty národních podniků a pod., a pokud jde o exekuci, § 437 osnovy obč. soud. řádu).
Osobním vlastnictvím (§ 105) a soukromým vlastnictvím (§ 106) se zabývá důvodová zpráva již v obecné části. Na tomto místě proto postačí poznamenat, že vývoj osobního vlastnictví je u nás teprve v začátcích a proto se v osnově neupravuje podrobné. Osobním majetkem mohou být jen věci, které slouží spotřebě vlastníka. Jakmile se věc určená osobní spotřebě stane svým způsobem použití prostředkem výrobním nebo zbožím, změní se tím i typ vlastnictví; věc přestane být majetkem osobním a stane se předmětem vlastnictví soukromého. Soukromým vlastníkem může ovšem být i nesocialistická osoba právnická (srov. §§ 18, 21, 103):
Zákony a jiné právní předpisy o konfiskaci nepřátelského majetku a o jeho rozdělení, stejně jako zákony a jiné právní předpisy o znárodnění a o pozemkových reformách a zejména o úpravě vlastnictví k půdě nebudou no vým zákoníkem v ničem dotčeny (srov. také § 110).
K§ 107:
Buržoasní zákoníky epochy průmyslového kapitalismu vypočítávají oprávnění soukromého vlastníka s obzvláštní péčí. Ani Napoleonův Côde civil z roku 1804 není výjimkou. Občanský zákoník rakouský z roku 1811, dosud platný v českých krajích, ustanovuje v § 354: "Vlastnictví, posuzováno jako právo, je oprávněni volně nakládat s podstatou věci a s jejími užitky a každého jiného z toho vyloučit". Rozsah vlastníkových práv stanoví v § 362 co možná nejšíře: "Mocí práva nakládat volně se svým vlastnictvím, může úplný vlastník zpravidla
sve věci volně užívat nebo ji nechat ležet bez užitku; může ji zničit, zcela nebo zčásti na jiné osoby převést nebo je jí bezpodmínečně vzdát, to jest ji opustit. "
A v buržoasní právní theorii je tomu nejinak. Mezi zástupci buržoasní civilistiky není rozporu v názorech, pokud se vlastnické právo uznává za nejúplnější a nejvšestrannější panství nad věcí jako výhradné právo jednoho a povinnost všech ostatních. Vlastnictví bylo obvykle charakterisováno tím, že jde o zabezpečení výlučného užívání věci vlastníkem, a že proto je všem ostatním osobám uložena povinnost nižádným způsobem s onou věcí nenakládat a nebránit vlastníku, aby jakkoli s věcí nakládal; všem ostáním se ukládá povinnost nestavět se mezi vlastníka a věc (Krčmář — Právo občanské — Všehrd, 1932, str. 87).
Naproti tomu navazuje § 107 osnovy na § 9 odst. 3 a § 164 Ústavy 9. května a vychází ze zásady, že z vlastnictví plynou pro vlastníka nejen práva, nýbrž i povinnosti, a to především povinnosti neškodit výkonem vlastnictví zájmu společnosti a usměrnit jeho výkon podle jednotného hospodářského plánu. Jinak se omezuje na vytčení oprávnění, která jsou základem žalob vlastnických (§ 152).
K§§ 108 a 109:
Hranice rozsahu vlastnického práva nejsou dány, jak tomu bývalo v zákonících buržoasních, výpočtem oprávněni vlastníkových. Osnově je směrnicí zásada vyjádřená v § 9 odst. 3 ústa vy 9. května:,, Nikdo nesmí zneužívat vlastnického práva ke škodě celku". A proto je těžiště úpravy obsahu práva vlastnického v ustanoveních o jeho omezení. V nich se jasně projevuje zvýšená ochrana socialistického vlastnictví, jakožto hospodářského základu naší společnosti, a dále požadavek, aby jedinec koordinoval své zájmy se zájmy společnosti.
Ustanovení § 108 je vyvoláno potřebou společnosti a jejích členu, aby odvrácení škodlivých následků stavu nouze a uspokojení důležitého zájmu obecného nebylo zmařeno vlastníkem, jehož morální kvality nejsou zárukou, že sám ze své vůle poskytne potřebnou pomoc. Ukládá se proto vlastníkovi povinnost, aby v uvedených případech strpěl za náhradu nezbytné užití své věci (na př. užití motorového vozidla k dopravě zraněného do nemocnice nebo zachránců na místo dopravní nehody a pod. ). Tuto povinnost má vlastník ze zákona a není potřebí, aby mu byla teprve uložena úředním rozhodnutím". O to, aby nedošlo k zneužití uvedeného ustanovení, pečuje jeho závěr. Zvláště citelný zásah do vlastnického práva, který nelze na vlastníku, o nějž jde, dobře žádat, aniž by mu bylo jeho
strpění uloženo úředním rozhodnutím (na př. odnětí věci, kterou vlastník nutně potřebuje, na delší dobu nebo natrvalo, anebo zničení věci, která má větší cenu), je totiž možný, jen když se napřed provede řízení jinak pro to předepsané (řízení vyvlastňovací). O potřebné poskytnutí věcí nutných k uhašení požáru anebo k odvrácení škod při živelných pohromách náleží se postarat předpisům zvláštním; pokud již jsou (srov. zákon č. 62/1950 Sb. ), nebudou § 108 osnovy dotčeny.
Obecná omezení vlastnického práva zájmem celku (§ 9 odst. 3 ústavy), jednotným hospodářským plánem (§ 164 ústavy) a zákazem soukromých monopolů (§ 161 ústavy) osnova občanského zákoníka nedeklaruje obecně, neboť jednak platí přímo podle ústavy, jednak se projevují v jednotlivých ustanoveních osnovy a zákonech zvláštních.
V § 109 se omezuje vlastnické právo se zřetelem na zájmy sousedů. Pružná formulace s uvedením několika příkladů umožní lidovému soudu rozhodnout na základě volné úvahy, opírající se o znalost poměrů a zkušenosti, jak toho vyžadují všechny rozhodující skutečnosti a náležitý zřetel k zvláštním okolnostem souzeného případu.
Ustanovením § 110 se vhodné naznačuje, že náplň vlastnického práva k půdě je především dána specielními právními předpisy, provádějícími zásadu deklarovanou v zákl. čl. XII Ústavy 9. května, podle níž "půda patří tomu, kdo na ní pracuje".
K §§ 111 až 113:
Osnova rozeznává, především z důvodů legislativně technických, jednak převod vlastnictví (§§ 111 až 113), jednak jeho přechod (§ 114).
"Převod vlastnictví" kryje skutkové podstaty, které starý občanský zákoník shrnuje pod "nabytí vlastnictví odevzdáním". Jde především o převod vlastnictví podle dohody stran, podle smlouvy kupní, směnné a pod.
O "přechodu vlastnictví" se pak mluví v těch případech, kde nový vlastník nabude práva vlastnického přímo ze zákona anebo na základě zákona výrokem soudu, úřadu nebo národního výboru; srov. § 114 a důvodovou zprávu k němu.
Už v obecné části důvodové zprávy bylo zdůrazněno, že podle § 102 osnovy je všechen národní majetek výhradně v státním socialistickém vlastnictví a že stát zůstává výlučným vlastníkem i částí národního majetku, které jsou svěřeny do operativní správy národním nebo komunálním podnikům. V odůvodnění k § 104 bylo pak naznačeno, že se na vlastnictví státu nic nemění ani tehdy, když dojde k převodu věcí s jednoho národního nebo komunálního podniku na jiný takový podnik, t. j. s jed-
noho operativního orgánu na druhý. Nepřevádí se tu tedy "vlastnictví"; převádějí se jen věci uvnitř okruhu vlastnictví státního z jedné operativní správy do jiné.
Ustanovení o "převodu" vlastnictví platí však obdobně i pro převody věcí mezi různými nositeli operativních správ, na př. smlouvou kupní (§ 366) nebo směnnou (§ 382). Obdobně však bude užít i ustanovení o "přechodu" vlastnictví (§ 114), dojde li na př. podle zvláštního předpisu k přesunu výrobních zařízení nebo zásob mezi jednotlivými národními nebo komunálními podniky přímo administrativním opatřením dozorčího orgánu státního.
V části o nabytí vlastnictví zabývá se osnova především převodem vlastnického práva k věcem určeným jednotlivě. Vlastnictví k věcem individuálně určeným — ať jsou to věci movité či nemovité — převádí se zásadně již samou smlouvou. Z důvodů zjednodušení a urychlení hospodářského styku činí se okamžik převodu vlastnického práva k věcem individuálně určeným závislým především na vůli stran. Neplyne-li z dohody nebo ze zvláštních předpisů (srov. zejména předpisy k zamezení drobení zemědělské půdy a omezující nakládání s některými nemovitostmi, níže citované) nic jiného, převádí se vlastnictví k těmto věcem již samou smlouvou. Je to podstatně praktičtější a lépe to odpovídá lidovému chápání, než dřívější dvoufásové nabývání vlastnictví na základě staré nauky o důvodu a způsobu nabytí. Opustila tedy osnova u movitých věcí individuálně určených dosavadní princip tradiční (podle něhož se věci nabývá teprve jejím odevzdáním) a nahradila jej zásadou konsensní (§ 111), přijatou i sovětským zákonodárstvím.
Ze zásady konsensní stanoví se výjimka, jen pokud jde o převod vlastnického práva k věcem určeným podle druhu; zde se vyžaduje jejich odevzdání. Tato výjimka z pravidla je dána zřetelem k potřebám socialistického hospodářství, zejména k zavedenému systému hospodářských smluv, jejichž předmětem bude zpravidla určité množství věcí určených podle druhu, a kde převod vlastnictví těchto věcí již samou smlouvou by vedl k nežádoucím komplikacím.
Pokud jde o nemovitosti, snaží se osnova také odstranit dosavadní přílišné oddělování formální stránky od ekonomického obsahu společenských poměrů. Opouští proto zásadu dosavadního práva, že převod vlastnictví k věci nemovité se uskuteční teprve zápisem do pozemkové knihy nebo uložením listiny u soudu. Navržená úprava ponechává zápis převodu vlastnického práva k nemovitostem (uložení listiny) jen z důvodů potřebné kontroly a
evidence. I u nemovitosti platí zásada, že k převodu vlastnictví dojde, jakmile je smlouva skutkem (její perfekcí). Pokud se v § 112 stanoví, že se převod vlastnictví zapíše do pozemkových nebo železničních knih, třeba zdůraznit, že tento zápis se zřetelem k tomu, co stanoví § 111 odst. l, má povahu pouze deklaratorní. Pozemkové knihy se zachovávají, poněvadž se dosud při trvajícím soukromém vlastnictví k nemovitostem nelze obejít bez přesné evidence nemovitostí a jejich převodů, práv k nemovitostem a závad na nich váznoucích, ani bez regulace a společenské kontroly změn nemovitostí a jejich vlastníků a jiných oprávněných osob (srov. zejména předpisy bránící drobení zemědělské půdy — zákon č. 139/1947 Sb., ve znění zák. č. 45/1948 Sb. — a obmezující zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí — zejména vládní nařízení č. 218/1938 Sb., ve znění pozdějších předpisů — a § 13 zákona č. 46 1948 Sb., omezující nakládání s půdou, která je ve výkupním řízení).
Se zřetelem k tomu, že zápis převodu vlastnictví nebude již mít povahu konstitutivní, je třeba toto pojetí zápisu dodržet i v ostatních případech, pokud jde o věcná břemena a zástavní právo k nemovitostem. To, že zápisy v pozemkové knize budou mít jen deklaratorní povahu, ještě neznamená, že nebudou mít právních následků. Naopak osnova k nim leckde připíná velmi významné právní účinky; srov. na př. § 91, § 168 odst. 2. § 190 odst. 2 a § 226 odst. 1.
Podmínky zápisu a jeho způsob upravuje právo knihovní.
Co bylo uvedeno na odůvodnění zachování knih pozemkových, platí obdobně také pro zachování institutu ukládání listin u soudu, pokud jde o nemovitosti v pozemkové knize nezapsané (§ 113).
K § 114:
V případech, kdy podle zákonného ustanovení právo vlastnické přechází na nového nabyvatele už přímo ze zákona anebo výrokem soudu, úřadu nebo národního výboru, dojde k "přechodu" vlastnictví, jakmile takový zákon nabude účinnosti nebo se naplní skutková podstata zákonem předpokládaná, anebo jakmile takový úřední výrok nabude moci práva. Tak tomu je — pokud jde o úřední výroky — především u příklepu vydražiteli v řízení exekučním, u nálezu o vyvlastnění, u rozhodnutí o přídělu podle konfiskačních dekretů a t. p.
K přechodu vlastnického práva přímo ze zákona došlo u nás na př. u konfiskace nepřátel-
ského majetku podle dekretu č. 12 a 108/1945 Sb. a podle nařízení č. 104 1945 Sb. n. SNR, ve znění nař. č. 64/1946 Sb. n. SNR a č. 89/1947 Sb. n. SNR, u znárodnění zestátněním podle de kretů č. 100/1945 Sb. a dalších a podle zákonů č. 114/1948 Sb. a dalších.
Podle zvláštních zákonu jsou pro přechod vlastnictví někdy rozhodující také jiné momenty, na př. přidělená půda přechází na osídlence dnem převzetí držby (§ 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. ). Poněvadž jde o nečetné případy, které podle potřeby upraví vždy zvláštní zákon, není třeba, aby se jimi zabývala i osnova občanského zákoníka.
K §§ 115 až 118:
Dosavadní těžkopádné a kasuistické předpisy
o vydržení se nahrazují předpisy stručnými a pružnými, které odpovídají dnešnímu hospodářskému stavu naší společnosti. Primát socialistického vlastnictví a jeho zvýšená ochrana se jeví v § 115, jenž klade další překážky tomu, aby věci nezcizitelné ze socialistického vlastnictví státu a lidových družstev nemohly ani vydržením přejít do vlastnictví soukromého (k pojmu,. nezcizitelnosti" srov. odůvodnění k § 104 osnovy). Vydržet zde nemůže ovšem ani jeden socialistický vlastník (ať stát nebo lidové družstvo) proti jinému socialistickému vlastníkovi.
Věci, které jsou ve vlastnictví osobním nebo soukromém, mohou být vydrženy každým oprávněným držitelem (§ 145 osnovy). Nabude-li jich subjekt socialistického vlastnictví, stanou se samozřejmě předmětem vlastnictví socialistického.
Obecné doby vydržecí stanoví osnova na tři a deset let. Dosavadní třicetiletá (na Slovensku dvaatřicetileta) vydržecí doba se zkracuje na deset let; k tomu vedou dosavadní zkušenosti, podle nichž třicetiletá (dvaatřicetiletá) lhůta je nepřiměřeně dlouhá a neodpovídá zrychlenému tempu dnešního hospodářského života.
Vydržet lze nejen právo vlastnické, nýbrž
i každé jiné právo, které je způsobilým předmětem držby, t. j., které dopouští trvalý nebo opětovaný výkon (§ 144). Takovými právy jsou zejména práva, která jsou rubem věcných břemen (§§ 166 a násl. ).
K § 119:
Změna základní koncepce vlastnického práva projevuje se i v ustanovení o nabytí vlastnictví k věcem, které nikomu nenáležejí.
Dosavadní občanské právo, vycházející z liberalistických zásad vrozené volnosti a přednosti jednotlivce před kolektivem, jakož i ze
starých přirozeno-právních představ o společenské smlouvě, připouštělo zásadně neomezeně přivlastnění "věci bez pána". Naproti tomu stanoví osnova, respektujíc především zájem celku, že věci, které nenáležejí někomu jinému, jsou ve vlastnictví společnosti representované státem, tedy v státním socialistickém vlastnictví.
K tomu, aby se vlastníkem věcí nikomu jinému nenáležejících stal stát, není třeba žádného nabývacího právního úkonu (zejména ani nějakého aktu přivlastňovacího); stát nabude vlastnictví přímo ze zákona. Stát se podle § 119 stane vlastníkem věci, jakmile věc přestala náležet někomu jinému (na př. proto, že ji opustil) nebo jakmile vznikla (na'př. ostrov v řece). Tento následek nastává tedy ihned, t. j. zároveň s opuštěním věci, či se vznikem věci, která nenáleží nikomu jinému. Tím tedy z našeho práva zásadně mizí "věci bez pána" (nejde-li o věci nepatrné ceny — srov. níže), neboť na př. mezi opuštěním věci a nabytím vlastnictví státem není žádného mezidobí, v němž by věc nenáležela nikomu.
Z praktických důvodů se však připouští výjimka u věcí nepatrné ceny. Jen zde se dopouští nabytí vlastnictví přivlastněním. Posouzení otázky, zda jde o věc nepatrné ceny čili nic, bylo uznáno vhodným ponechat obecné zkušenosti a event. rozhodnutí lidového soudu podle okolností případu.
Starobylá ustanovení dosavadního občanského zákoníka o přivlastnění lovem (§§ 383, 384) nemají samozřejmě v osnově obdoby.
O myslivosti a rybolovu ustanovují zákony zvláštní. Také kasuistická ustanovení, že roje domácích včel a jiná krotká nebo zkrocená zvířata nejsou předmětem lovu, za jakých podmínek a do jaké doby je lze stíhati, a kdo si je může přivlastnit na obecním pozemku a kdo na pozemku soukromém (§ 384 obč. zák. ), by mohla být zábranou rozumnému rozhodnutí lidového soudu, odpovídajícímu veškerým okolnostem souzeného případu.
K §§ 120 až 123:
Podstatné zjednodušení provádí osnova
i v ustanoveních o nálezu. Předpisy o uschování, hlášení a vydání nálezu jsou podstatně zjednodušeny a podrobná úprava se přenechává předpisům správním.
Pokud jde o předpisy hmotněprávní, projevuje se tu samozřejmě nová koncepce nabývání vlastnického práva k věcem nalezeným, která souvisí s novou koncepcí nabývání věcí "bez pána" (§ 119).
Nové je také, že po marném uplynutí roční lhůty ihned přechází vlastnictví. Podobně jako u věcí, které nenáležejí nikomu jinému než státu, a ze stejných důvodů přechází vlastnictví zásadně na stát, a to opět přímo ze zákona. I zde však z důvodů praktických je přípustné, aby věci jen nepatrné ceny nabyl nálezce; nález takové věci nemusí nálezce podle § 120 ani hlásit. Vlastnictví toho, komu ztracená věc náležela, zaniká tedy bez náhrady, jestliže se o ni ve lhůtě nepřihlásí.
Nálezné bylo ponecháno, neboť v naší společnosti má ještě svou funkci. Soud má však nově možnost podle volné úvahy nálezné snížit, jestliže by jeho výše byla sociálně nepřiměřená.
Osnova nahrazuje zároveň také ustanovení o věcech ztracených nebo zapomenutých na dráze, daná v §§ 112 až 115 zákona železničního č. 86/1937 Sb.; srov. také § 568 odst. 2 č. 32.
Značně zjednodušena byla i ustanovení o věcech zakopaných, skrytých a o t. zv. pokladu, která jsou shrnuta v § 123. Jde o ustanovení jen podpůrné, které se nedotkne zvláštních předpisů o tom vydaných, zejména o památkách, zvláště archeologických a kulturních.
K § 124:
Ustanovení o nabytí vlastnictví přírůstkem byla podstatně zestručněna. Obmezují se na zodpovědění otázky, komu náleží úroda dosud nesklizená a čí jsou mláďata a jiné užitky pocházející od zvířete.
K §§ 125 až 129:
Osnova upravuje nabytí vlastnictví zpracováním bez zbytečné kasuistiky jednoduše a stručně. Přitom se nové přihlíží k pracovní síle do výrobků vložené a hodnota vytvořená prací je jedním z hlavních měřítek pro rozhodnutí, komu výrobek náleží.
Na tomto místě se důsledně preferuje socialistický sektor naší výroby. V § 125 se stanoví, že zpracuje-li cizí věc (surovinu, polotovar) socialistická právnická osoba (národní nebo komunální podnik anebo lidové družstvo), stane se výrobek předmětem vlastnictví socialistického, vlastnictví státu nebo lidového družstva; jak velký je jejich podíl, nerozhoduje. Podmínkou ovšem je, že socialistický zpracovatel jednal v dobré víře, t. j., že se zřetelem ke všem okolnostem bylo lze důvodně míti za to, že mu zpracovaná hmota náleží (arg. §§ 145, 127).
Uvedení v předešlý stav se neprovede, nejen když není fakticky dobře možné, na př. brání-li tomu povaha výrobku anebo nastala-li by tím
značnější ztráta hodnoty, ale zejména i tehdy, je-li na zachování výrobku obecný zájem.
Ustanovení výše uvedená platí obdobně i pro případy smísení a sloučení věcí různých vlastníků a opravy věcí cizí hmotou (S 129).
*
K §§ 130 a 131:
Tato ustanovení byla pojata do osnovy, aby se ujasnily některé důležitější právní poměry mezi nabyvatelem, jeho předchůdcem a třetími osobami při převodu vlastnictví. "Právy spojenými s vlastnictvím věci" se míní především práva odpovídající reálným břemenům, pokud nesvědčí jen určité osobě (§§ 167 a 169). Závadami na nemovité věci váznoucími nebudou ovšem jen závady zapsané v knize pozemkové nebo železniční (srov. §§ 29, 168 a 190 a jejich odůvodnění). Není úmyslem osnovy vyloučit snad jinou odchylnou úpravu dohodou stran.
K § 132:
Těžiště § 132 je v jeho odstavci druhém; odstavec prvý je jen jeho úvodem. Od výpočtu všech způsobů pozbytí vlastnictví bylo upuštěno, neboť tím, jak vlastnictví vzniká, je také přímo nebo nepřímo zodpověděno, jak vlastnictví zaniká, že zaniká také zkázou věci, je samozřejmé.
Pokud jde o vzdání se vlastnického práva, projevuje se v osnově důsledné rozvedení zásady omezení vlastníkovy libovůle a vzdání se vylučuje u věcí, které nejsou volně zcizitelné. Tím se míří především na nezcizitelný majetek, který je v socialistickém vlastnictví (§ 104), a jak naznačuje slovo "volné", i na věci, které nelze zcizit bez úředního souhlasu a pod. Přihlíží se i k osnově zákona o kulturních památkách.
U věci, jejíhož vlastnictví se podle tohoto předpisu nelze vzdát, vlastnictví tedy nezaniká a trvá dále, i když by jinak byla splněna skutková podstata vzdání se práva vlastnického.
K §§ 133 až 142:
Důvodem poněkud obšírnější úpravy spoluvlastnictví je jednak skutečnost, že spoluvlastnické poměry jsou značně složitější než poměry vlastnické a bývají předmětem častých sporů, a dále zkušenost, že důkladné vyjasnění spoluvlastnických poměrů je předpokladem náležité úpravy smlouvy o sdružení (§ 489) a jedině spolehlivým základem poměrů vyplývajících ze zákonného majetkového společenství manželů (§ 22, § 26 odst. l zák. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném).
Podrobnějších předpisů o spoluvlastnictví je třeba tím více, že v našem společenském a hos-
podářském zřízení je dosud, byť v omezené míře, zachováno nesocialistické vlastnictví k půdě, při němž je spoluvlastnictví nejaktuálnější.
Hlavní myšlenkou, která ovládá úpravu spoluvlastnictví, je, že spoluvlastníci, ani jako kolektiv, ani jako jednotlivci, nemohou mít více práv, než jich má v naší společnosti vlastník — jednotlivec (§ 133 odst. 2 věta 1).
Poněvadž celé nové občanské právo vychází ze zásadního zvýhodnění socialistického vlastnictví, projevila se tato tendence nutně i v úpravě spoluvlastnictví. Výhodnější právní posici má vždy spoluvlastník socialistický (§ 135 odst. l věta 2 a odst. 2 věta 2, § 137 ve spojení s § 380, § 140).
Ustanovení § 140 je vedeno snahou předejít nežádoucí spory a sousedské rozbroje, které podle dosavadní zkušenosti výměna spoluvlastníka, zejména při rodinném domku, obvykle s sebou přináší. Předkupní právo socialistického spoluvlastníka předchází všechna ostatní a předkupní právo ostatních spoluvlastníků nebrání, aby jejich podíly byly zcizeny socialistické právnické osobě (§ 380).
Není-li možno při zrušení poměru spoluvlast nického věc rozdělit, ať proto, je fakticky nedělitelná. nebo proto, že by její rozdělení ohrozilo obecný zájem, anebo proto, že by rozdělením vznikla nepoměrná újma ostatním spoluvlastníkům, může soud také podíl spoluvlastníka, který žádá o zrušení spoluvlastnictví, přikázat spoluvlastníkům ostatním, a to především spoluvlastníkům socialistickým. Mimoto může také rozhodnout, že se věc prodá veřejnou dražbou a že se rozvrhne její výtěžek (§ 140).
K §§ 143 až 149:
Hlavní hospodářský a sociální význam držby byl v době historického vzniku soukromého vlastnictví a ve společnosti předkapitalistické, kdy držba a zvláště držba pozemková měla veliký význam, zejména pro soukromé vlastnictví a zvýšení jeho ochrany.
Ve společenském zřízení socialistickém a stejně už i v našich poměrech, při přechodu k socialismu, má i držba nový obsah.
Vedle držitele věci, t. j. toho, kdo s věcí nakládá jako se svou (třebas není jejím vlastníkem), zná i osnova t. zv. detentora, t. j. toho, kdo věc má u sebe, kdo věc má fakticky ve své moci, nenakládá s ní však jako se svou. Přesto, že celková snaha úpravy držby v osnově směřovala pokud možno ke zmírnění rozdílů mezi držbou a detencí, bylo třeba rozdíly mezi nimi zachovat, neboť některé důsledky těchto rozdílů jsou přece jen vžité a praktické.
Místo dosavadního těžkopádného třídění držby na pravou a nepravou, poctivou a nepoctivou, pořádnou a nepořádnou nastupuje rozlišení jediné, totiž na držbu oprávněnou a neoprávněnou.
Oprávněnému držiteli se přiznávají proti třetím osobám zásadně stejná práva, jaká má vlastník (§ 146); s tím souvisí ustanovení § 152 odst. 2. Pro oboje mluví důvody hospodářské.
K §§ 150 a 151:
úvaha, že dnes nemá držba svůj dřívější význam, a to zejména jako samostatný institut vedle práva vlastnického, a naopak je nejpraktičtější jako dílčí složka vlastnictví (t. j. držba vlastníkova), vede k tomu, že osnova upravuje ochranu vlastnictví a držby, a co je zcela nové, i ochranu detence (§ 152 odst. 2) společně. Jde tu totiž o souvislou materii a není rozumného důvodu upravovat zvlášť právo vlastníka žalovat na vydání věci a zvlášť stejné právo pouhého držitele a nepřiznat stejnou ochranu i tomu, kdo je oprávněn míti cizí věc u sebe (na př. schovateli).
Proti svémocnému rušení držby dopouští se obrana svépomocí přiměřenou činu rušebnímu; její zákaz by totiž znamenal omezení občanských svobod napadeného ve prospěch útočníka. Svépomocí lze se ovšem bránit jen v těsné časové souvislosti s činem rušebním, jen dokud čin rušební trvá; to je vyjádřeno slovy: "rušení vzepřít". Poněvadž jde o opatření výjimečné, je třeba slova "přiměřenou svépomocí" vykládat spíše úžeji.
Osnova vychází z názoru, že ochrana držby proti rušení je věcí zájmu na zachování obecného míru a pořádku, a proto svěřuje tuto ochranu místním národním výborům, které rozhodnou podle procesních předpisů správních. Pro praxi se od této úpravy očekává podstatné zrychlení a zpružnění ochrany držby.
Je samozřejmé, že se národní výbor nemůže ve správním řízení zabývat otázkou náhrady škody. Národní výbor nerozhodne ani o právním důvodu držby, ani o eventuálních otázkách vlastnictví. Omezí se pouze na odstranění rušení držby. Rušiteli, který se domnívá, že mu k věci náleží lepší právo než rušenému držiteli, zůstává i po rozhodnutí národního výboru možnost, aby své lepší právo uplatnil žalobou u soudu.
K §§ 152 až 154:
Ustanovení těchto paragrafů jednají o t. zv. žalobách vlastnických, t. j. o žalobě na vydání věci a o žalobě zápůrčí. Obdobné žaloby se při-
znávají, jako dosud, i oprávněnému držiteli a nadto nově i oprávněnému detentorovi (k tomu srov. důvodovou zprávu k §§ 150 a 151).
Důležitou novotou je i ustanovení § 153, které vyslovuje vyvratitelnou právní domněnku, že věc, která není osobním majetkem, je v socialistickém vlastnictví. Žaluje-li tedy o vydání takové věci vlastník socialistický (stát nebo lidové družstvo), nemusí dokazovat své vlastnické právo a ve sporu podlehne žalovaný, nedokáže-li, že žalobce vlastníkem není.
Je-li sporné, zda jde o majetek osobní či věc v socialistickém vlastnictví, musí žalobce dokázat své vlastnictví vždy; nerozhoduje, zdali je žalobcem subjekt socialistického vlastnictví čili nic.
V zájmu právní jistoty a v zájmu autority úředních opatření je, aby nabytí v dobré víře z výroku úředního bylo považováno za nabytí původní a nikoli odvozené. To je vyjádřeno v § 154. jehož druhý odstavec opět zvýhodňuje socialistický sektor; subjekt socialistického vlastnictví (ať státního nebo družstevního) může i v tomto případě žalovat na vrácení věci, jestliže je na vrácení obecný zájem (to posoudí soud podle volné úvahy).
Dražby věcí movitých budou oprávněny provádět také národní podniky (srov. osnovu zákona o dražbách mimo exekuci); na to pamatuje § 154 slovy "ve veřejné dražbě i mimo úřad provedené".
K HLAVĚ OSMÉ, O VLASTNICTVÍ
K STAVBĚ A PRÁVU STAVBY.
K § 155:
Ustanovení hlavy osmé souvisí úzce se zásadou vyjádřenou v druhé větě § 25. Každá stavba bude věcí samostatnou. Ani stavby trvalé nebudou součástí pozemku. Vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby mohou napříště být osoby rozdílné (§ 155). Vlastnictví k stavbě může mít kteroukoli formu vlastnictví; stavba může být stejně předmětem vlastnictví socialistického (státního nebo družstevního) jako vlastnictví osobního nebo soukromého (pokud ovšem tomu nebrání povaha stavby — na př. budova, která je částí národního majetku, může být jediné v státním socialistickém vlastnictví (§102).
K §§ 156 a 157:
Je-li vlastníkem stavby někdo jiný než vlastník zastavěného pozemku, nelze se také obejít bez úpravy právního poměru mezi nimi, zejména co do práva vlastníka stavby užívat pozemku, na němž je stavba. Tomu slouží ustanovení §§ 156 a 157.