zájmu, nenastává však přímo ze zákona paušálně a beze zření k okolnostem jednotlivého případu. Je na lidovém soudě, aby po návrhu prokurátora pečlivě zkoumal všechny rozhodující skutečnosti a rozhodl, jak smysl a účel zá kona žádá. Přitom přihlédne zejména k intensitě rozporu mezi právními následky úkonu a zákona nebo obecného zájmu a k stupni naléhá vosti zájmu obecného.

K § 37:

účelem tohoto ustanovení je chránit osoby, které se octly ve svízelném hospodářském stavu a proto se daly pohnout k takovému projevu vůle, který jim zřejmě přináší škodu. Nerozhoduje, zdali se strana, která má z takového právního úkonu prospěch, nějakým způsobem o tíseň přičinila nebo ji využila, ani zdali druhá strana si stav tísně sama přivodila. Stylisace naznačuje, že je nutno věc posuzovat s objektivního a nikoliv se subjektivního hlediska.

K §§ 38 a 42:

Plynulost hospodářského života vyžaduje, aby zásadně nebylo k platnosti právních úkonů třeba zvláštní formy a aby projev vůle mohl být učiněn nejen výslovně (slovně, písemné a třebas v řeči posunkové), nýbrž i takovým způ sobem, který, přihlédne-li se ke všem okolnostem případu, nedopouští, aby při rozumném výkladu byly pochybnosti o tom, že tu vůle je a jaká je (činy konkludentní).

Výjimečně je však třeba, aby právní úkon (smlouva, smluvní projev nebo jiný projev vůle) byl učiněn ve zvláštní formě, zejména písemně. Písemná forma usnadni také kontrolu právního úkonu se strany společnosti (soudem, úřadem nebo jiným orgánem veřejné správy). Někdy toho vyžaduje zřetel k osobám se sníženou schopností sdělovací nebo vnímací, a to pro všechny jejich písemné — nikoli ústní — právní úkony (§ 39), někdy potřeba zabránit neprozřetelným projevům vůle a někdy je požadavek zvláštní formy odůvodněn snahou vyloučit spory o obsahu a znění dohody nebo projevu anebo snahou ochránit třetí osoby před případně předstíranými úkony mezi osobami sobě zvláště blízkými (mezi manžely) a pod. Někdy si právní úkon vyžaduje zvláštní formu také se zřetelem k své obzvláštní závažnosti. Také strany se leckdy nechtějí spoléhat jen na svou paměť a mají proto zájem, aby to, co smluvily, bylo pro příště uchováno bezpečnějším způsobem, ve formě písemné a pod.

Ustanovení § 40 odst. 2 souvisí s § 29, § 111 odst. l, § 168 a § 190 odst. 2 osnovy. Není-li podle osnovy pro vznik věcného práva k nemovitosti, jeho převod, změnu a zánik rozhodující,

kdy dojde k jejich zápisu v knize pozemkové (k uložení listiny u soudu), je třeba v osnově pamatovat na to, aby v případech vzniku takového práva (jeho převodu, změny nebo zániku) právním úkonem bylo lze už z listiny samé zjistit okamžik, kdy k nim došlo. Proto se v § 40 odst. 2 stranám doporučuje, aby v listině o takových právních úkonech uvedly také čas, kterým právo, jež zřizují, podle jejich vůle vznikne. Obdobně to platí pro převod, změnu a zánik takového práva. Pokud jde o působení takových práv proti socialistickým právnickým osobám, srov. § 168 odst. 2 a § 190 odst. 2 a jejich odůvodnění. Ze znění § 40 je jasně patrné, že doporučení obsažené v jeho odstavci 2 není adresováno soudu, úřadu nebo jinému orgánu veřejné správy. Neplatí tedy pro případy zřízení věcného práva (jeho přechodu, změny nebo zrušení) úředním výrokem.

"Úředním zápisem" se rozumí soudní proto kol nebo zápis pořízený notářem.

K § 43:

Sankce neplatnosti je nutná i pro právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Při částečné nemožnosti plnění bude možno užít ustanovení § 44.

K § 44:

Ustanovení, že zásadně není neplatností stížená také nezávadná část smlouvy nebo jiného právního úkonu, je odůvodněno snahou neza sahovat do právních poměrů založených z vůle občanů více, než žádá zájem celku. Znění § 44 vyjadřuje jasně, že směrnicí pro rozhodnutí lidového soudu je hledisko objektivní.

K § 45:

Ustanovení o povinnosti toho, kdo zavinil neplatnost smlouvy nebo jiného právního úkonu, nahradit škodu, která vznikne bezelstné straně druhé nebo bezelstné osobě třetí, má také funkci výchovnou. Zdůrazňuje požadavek jed nat v každém směru poctivě.

K §§ 46 až 52:

Právní úkony (smlouvy, jednostranné projevy vůle, i jiné činy a opomenutí) dlužníkovy, které zkracují uspokojení věřitelovy vymáhá telné pohledávky, nejsou sice s hlediska společnosti tak závadné, aby je bylo třeba přímo zá koněm prohlásit za neplatné, nelze však také věřiteli nepřiznat ochranu proti jejich nepříznivým právním následkům. Proto se věřiteli v §§ 46 a násl. přiznává právo takovým úko nům dlužníka odporovat, t. j. právo vyvolat

8*

soudní rozhodnutí, že takové úkony jsou bez účinku vůči němu.

Osnova upravuje jednak případy, kdy dlužník jednal přímo v úmyslu zkrátit svého věřitele (§ 47), jednak případy, kde sice takového úmyslu nebylo, ale přesto k zkrácení věřitele došlo (§§ 48 a 49). Mimoto rozeznává podle toho, zdali druhá strana, která s dlužníkem právní úkon uzavřela, jeho úmysl zkrátit věřitele znala nebo ne a přísněji posuzuje případy, kdy došlo k takovým pro věřitele škodlivým úkonům mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými. Také bere zřetel k tomu, zdali druhá strana nevěděla, že dlužník mrhá majetkem ke škodě věřitelů (§ 48). Za bezplatný právní úkon dlužníka ve smyslu § 49 č. l se považuje takový, s nímž je pro dlužníka spojena jistá majetková oběť, jež není vyvážena vzájemným plněním jako přiměřenou úplatou. Je tedy širší než darování. Případ § 49 č. 2 nastává na př. když někdo vydraží v exekuci vedené proti dlužníkovi jeho věci za nejvyšší podání, na nějž mu dal peníze dlužník. Termínu "majetek" (viz § 48) a jmění (viz §§ 49, 52) se užívá střídavě, aby se naznačilo, že se mezi nimi nemíní rozlišovat, že jsou to pojmy svým významem shodné.

Intensita závadnosti počinů dlužníka a stupeň nebezpečí pro věřitele jsou pak rozhodující pro míru jeho ochrany. Vedle toho zabezpečuje osnova ohroženého věřitele i tak, že mu dovoluje, aby před vymahatelností své pohledávky oznámil tomu, kdo z odporovatelného úkonu dlužníka měl prospěch, že chce odpor uplatnit; tím se věřiteli prodlužují, lhůty k uplatnění odporu (§ 51). Aby účel odpůrčího práva nebyl zmařen, je nezbytné jako jeho pasivní subjekt označit každého, kdo měl z odporovatelného právního úkonu dlužníkova prospěch (§ 50). Následky úspěšného odporu věřitelova upravuje § 52.

K §§ 133 až 142:

Potřeby hospodářského života někdy žádají, aby strany mohly učinit účinky svých právních úkonů závislými buď na události budoucí anebo na skutečnosti již nastalé, ale jim neznámé. Osnova tedy neformuluje podmínky tak úzce, jak je tomu v dosavadním právu (t. j. jen jako závislost na nejisté události budoucí). Vymezuje širší rozsah podmínky (spadá sem i doložení času, o němž se neví, zda nastane) i terminologicky, aby ustanovení bylo co nejjasnější. Je v souladu s pravidly socialistického soužití, když je v § 54 dána ochrana před nekalým jednáním smluvní strany. Ustanovení § 55 má pak zabránit při-

pojování podmínek nemožných anebo nepřípustných.

K HLAVĚ ČTVRTE,

O ZASTOUPENI A PLNĚ MOCI.

K §§ 56 až 59:

Institut zastoupení je třeba v občanskoprávních vztazích připustit nejen tam, kde se bez něho nelze vůbec obejít a kde proto je oň postaráno ustanovením zákona nebo úředním opatřením (zastoupení osob právnických, osob nesvéprávných), nýbrž i v případech, kdy někdo jen nemůže dobře jednat sám anebo z jakéhokoli důvodu dává přednost tomu, aby za něho jednal jeho zmocněnec (§ 56). Stěžejní zásadou je, že právní následky jednání zástupcova, stalo-li se v mezích jeho oprávnění, postihují přímo zastoupeného. Zájem třetích osob vyžaduje, aby na jejich práva a povinnosti nepůsobily zvláštní tajné pokyny zástupci dané (§ 57).

Poněvadž se někdy jeví účelným, aby byly zachovány výsledky jednání toho, kdo vykročil z mezí oprávnění anebo jednal, aniž byl oprávněn zastupovat, umožňuje osnova, aby se tak stalo dodatečným schválením takového jednání; úkon zmocněncův je pak platný od počátku (§ 58).

Další zásadou je, aby zástupce jednal osobně; dovoluje se však ustanovení zástupce dalšího; účinky jednání dalšího zástupce se i v tomto případě projevují přímo pro zastoupeného (§ 59).

K §§60 až 65:

Zvláštní případy nezbytného zastoupení jsou zákonná zastoupení nezletilců rodiči, jimž náleží rodičovská moc, nebo poručníkem a zastoupení opatrovníkem. O zástupci moci rodičů a o poručenství ustanovuje zákon o právu rodinném, neboť zde jde především o péči o osobu dítěte a teprve na druhém místě o ochranu jeho práv majetkových.

Opatrovnictví upravuje osnova občanského zákoníka v §§ 60 až 65. Opatrovník se ustanovuje soudem zásadně osobám, které nejsou samy schopny spravovat své věci a hájit svá práva, nemají-li jiného zákonného zástupcev nebo nemůže-li zákonný zástupce za ně z jakýchkoli důvodů jednat. Jednotlivé případy opatrovnictví jsou upraveny v §§ 61 a 62, při čemž se osobami nepřítomnými v § 61 odst. 2 rozumí i osoby nezvěstné. Z povahy věci vyplývá, že jiný je obsah funkce opatrovníka osob zbavených svéprávnosti zcela, kdy je jeho úloha obdobná úloze rodičů nebo poručníka, a opatrovníka osob zbavených svéprávnosti jen částečně. V prvém případě jedná opatrovník za svého opatrovance (§ 13 odst. l, §§ 11 a 14), v druhém opatrovancovu vůli doplňuje (§ 13 odst. 2 a § 11). Jiná je úloha daná opatrovníkům ustanoveným osobám uvedeným v § 61 odst. 2, jimž se opatrovník ustanovuje jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana jejich práv. Zvláštní je povaha kolisního opatrovníka podle § 62.

Poněvadž někdy také tělesné vady působí člověku obtíže při spravování věcí a hájení práv, bylo ustanoveno, že opatrovníka lze zřídit i osobám takto postiženým, arciť jen na jejich žádost (§ 63) a na dobu a v rozsahu, které samy uznají za nutné. Osoby tyto nepozbývají svéprávnosti a jsou způsobilé ke všem právním úkonům, které nebyly svěřeny opatrovníkovi.

Protože důvody pro zřízení opatrovníka jsou různé, nemohou být jednotné ani důvody jeho zániku. Pokud podle povahy případu nepomine opatrovnictví samo sebou, nastává jeho zánik výrokem soudu. Soud zruší opatrovnictví, jakmile odpadnou příčiny jeho zřízení a opatrovnictví osob stížených tělesnou vadou, jakmile o to požádají (§ 64).

Poněvadž opatrovnictví je v některých případech obsahem svého výkonu podobné výkonu poručenství, bylo v zájmu jednotnosti úpravy dáno ustanovení § 65, podle něhož je na opatrovnictví, není-li předpisů zvláštních, užít podpůrné a přiměřeně ustanovení o poručenství, daných v zákoně o právu rodinném. V něm jsou upraveny také i případy, kdy je nutno ustanovit opatrovníka i dětem v moci rodičovské nebo poručencům (§ 57 odst. 3 a § 85 ve spojení s § 83 zák. č. 265/ 1949 Sb. ).

K §§ 66 až 72:

O zastoupení na základě zmocnění daného zmocnitelem ustanovují §§ 66 a násl. Oprávnění zastupovat se uděluje zmocněnci plnou mocí. Forma pro ni není předepsána; platí zde obecný předpis o zásadní bezformálnosti právních úkonů (§ 38); výjimku stanoví na př. osnova občanského soudního řádu pro plnou moc procesní. Pro jinou obecnou úpravu není totiž žádného vážného důvodu; každou formálností by byla možnost zastupování zbytečně ztěžována. Mimoto je nadměrná formálnost v občanskoprávních stycích pracujícímu člověku nepochopitelná a svádí k byrokratisování. Z těchto důvodů je i způsob udělení plné moci stanoven v § 66 velmi široce. Udělení zvláštní plné moci pro jednotlivý právní úkon nebo pro druh právních

úkonů je třeba jen pro případy výslovně stanovené (srov. na př. § 6 zákona o právu rodinném a § 521 odst. 2 osnovy).

Poněvadž nejsou vyloučeny případy smluvního zmocnění několika osob, bylo nutno v zájmu bezpečnosti právního styku s takovými zmocněnci stanovit zásadu, že musí všichni, má-li jejich právní úkon zmocnitele zavazovat, jednat společně. Rozmanitost potřeb života vyžaduje však připuštění výjimky z této zásady, podle níž je ponecháno zmocnitelově vůli, udělit oprávnění k samostatnému jednání jednoho nebo několika zmocněnců, i když jde o plnou moc kolektivní (§ 67).

V § 68 chrání se dobrá víra třetích osob pro ten případ, že zmocnitel dal plnou moc osobě nezpůsobilé zavazovat se samostatně.

Ochrana zájmů třetích osob si vyžádala dále úpravu zániku plné moci. Plná moc zanikne jednostranným projevem vůle zmocnitelovy (odvoláním) nebo zmocněncovy (výpovědí), smrtí zmocnitele nebo zmocněnce, a jde-li o osobu právnickou, také jejím zánikem (§ 69). Aby však zmocnitel nebo jeho dědic neutrpěl na svých právech újmu v případech, kde plná moc zanikla výpovědí zmocněnce nebo smrtí zmocnitele (zánikem právnické osoby), bylo nutno uložit zmocněnci ještě povinnost provést právní úkony neodkladné. Tato výjimečná povinnost je mu však uložena jen potud, pokud zmocnitel nebo jeho dědicové neučiní jiná opatření (§ 70); jinak u procesní plné moci podle osnovy obč. soud. řádu.

Ukládá-li zákon zmocněnci povinnost k právním úkonům pro zastoupeného i po zániku plné moci, je také nutné zejména na ochranu třetích osob dobré víry výslovné zachovat normální právní následky takových právních úkonů (§ 71).

Stejný účel, t. j. ochranu bezelstných třetích osob při zániku plné moci, sleduje i ustanovení § 72 o závaznosti právních úkonů jim svědčících.

K §§ 73 až 81:

Aby podniky socialistického sektoru (na př. státní podniky, lidová družstva a výsadní akciové společnosti) mohly lépe plnit úkoly uložené jednotným hospodářským plánem, je nezbytné jejich zástupce vybavit zmocněním ke všem úkonům, které plnění úkolů těchto podniků sleduje. Nebylo by také vhodné, aby se organisace a struktura podniků socialistického sektoru v hospodářském styku s cizinou odlišovala od podniků v jiných zemích, s nimiž jsme v hospodářském spojení. V souladu s potřebami socialistického podnikání je

potřebí normovat několikeré typy plných mocí, jak se u nás a zejména i v hospodářském styku mezistátním vžily.

Nejobvyklejší formou podnikové plné moci je t. z v. prokura, která je plnou mocí co do jejího rozsahu nejširší (§ 73). V sektoru soukromopodnikatelském byla potřeba prokury vývojem hospodářských poměrů u nás překonána. Podstatnými znaky prokury mají být nadále její obsahová neomezenost vůči osobám třetím (§ 75), její nepřenosnost na jinou osobu (§ 78) a její odvolatelnost (§ 79). Zřetel na potřeby praxe si však žádá, aby se výslovně připustila možnost místního omezení prokury na některý z více závodů a prokura kolektivní (§ 76).

Povaha prokury vyžaduje, aby její udělení se stalo písemně a aby v něm bylo výslovně uvedeno, že jde o prokuru (§ 74).

Vedle prokury se upravují další dva nejobvyklejší typy podnikové plné moci, t. j. podniková moc generální a speciální (§ 80). Vodítkem pro zákonnou náplň těchto plných mocí bylo přitom obvyklé upotřebení těchto zmocněnců pro podniky a provádění úkolů jim pravidelně svěřovaných.

Podnikoví zmocněnci poznávají ve své funkci výrobní a obchodní tajemství podniku a jsou ve styku se zákazníky. Aby nemohli těchto znalostí využít ve svůj prospěch ke škodě podniku, což by odporovalo pravidlům socialistického soužití, je v § 81 upraven zákaz soutěže. Pro případnou úpravu zákazu soutěže pro zaměstnance podniku je místo v osnově československého zákoníka práce.

K HLAVĚ PÁTÉ, O POČÍTANÍ ČASU. K §§ 82 až 85:

Také uplynutí času je skutečností, k níž zákon připíná určité právní následky (vznik, změnu a zánik práv a závazků). Proto je třeba dát vykládací pravidla o počítání času (počátku, běhu a konci lhůt); jinak by mohly vzniknout pochybnosti, když by v tom směru nebylo zjevné, co odpovídá vůli stran. Spory odklizuje zejména ustanovení § 85, s kterým okamžikem je spjato nabytí práva nebo jeho pozbytí (kdy nastávají časově právní následky prodlení nebo zmeškání). Na rozdíl od dosavadního rozlišování nedělí, dnů svátečních, památných a všedních se rozeznávají jen dny pracovní a dny pracovního klidu; odpovídá to lépe současným hospodářským poměrům.

K HLAVĚ ŠESTÉ, O PROMLČENÍ. K §§ 86 až 89:

V zájmu bezpečnosti právních poměrů, jak k ochraně dlužníka, tak i věřitele, se zachovává institut promlčení jako kvalifikované uplynutí času (promlčecí doby). Promlčením právo sice nezaniká, avšak promlčenému nároku vyplývajícímu z určitého práva se lze bránit námitkou, že nárok nelze již uplatnit (§ 86). Dosavadní těžkopádné a kasuistické předpisy se nahrazují úpravou stručnou, jasnou a odpovídající dnešnímu hospodářskému stavu.

Ve zvláštním ustanovení (§ 87) se pamatuje na to, aby socialistické právnické osoby nemohly práv, která nemohou zcizovat, pozbýt ani promlčením. Tím bude zabráněno nejen tomu, aby věci a práva ze socialistického vlastnictví státu a socialistických právnických osob mohly přejít do soukromého vlastnictví, ale také tomu, aby v socialistickém hospodářském sektoru mohly věci a práva přecházet jen v důsledku promlčení zpět z jedné socialistické právnické osoby na druhou a aby tak byl případně narušován jednotný hospodářský plán. Dochází tedy i zde opět k výrazu zásada zvýšené ochrany socialistických právnických osob.

Ustanovením o nepromlčitelnosti osobních práv z poměrů rodinných (§ 87) se chrání rodina a její členové.

V § 88 se řeší sporná otázka, zdali se promlčuje vlastnické právo, či pouze vlastnická žaloba. Podle nové úpravy se vlastnické právo promlčí jen tehdy, když ho někdo jiný nabude vydržením. Opouští se tím buržoasní zásada o věčnosti soukromého vlastnictví.

V zájmu bezpečnosti právního styku a k odstranění dosavadních sporů, které vyplývaly z nejistoty o počátku promlčecí doby, ustanovuje § 89, že promlčecí doba počíná běžet, jakmile právo mohlo být vykonáno po prvé.

Dosavadní komplikovaný režim rozmanitých občanskoprávních promlčecích dob osnova podstatně zjednodušuje. Zavádí obecnou tříletou dobu promlčecí, která nejlépe vyhovuje požadavkům hospodářského života. Pokud dosavadní promlčecí doby byly zkráceny, stalo se tak proto, že si toho vyžaduje zrychlený běh hospodářského styku.

Vedle obecné tříleté promlčecí doby (§ 90), byla stanovena delší promlčecí doba a to desetiletá, jen pro práva zapsaná v knihách pozemkových nebo železničních a pro nároky přiznané rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, které nabylo právní moci, a pro pohledávky dlužníkem uznané

(§ 91 odst. 1). Stalo se tak proto, aby občané nebyli zatěžováni procesními náklady, vzniklými lim, že by uvedená práva, resp. pohledávky, které jsou už určeny, byly uplatňovány a vymáhány jen z toho důvodu, aby nedošlo k jejich promlčení.

Ustanovení § 91 odst. 2 stanoví tříleté promlčení práva z věcného břemena.

Aby nedocházelo k liknavému vymáhání pohledávek opětujících se plnění se strany oprávněného a tím k hromadění se povinností u povinného, který by jim pak mohl těžko vyhovět, byla v § 91 odst. 2 pro takové pohledávky výslovně stanovena tříletá promlčecí doba.

Zvláštní úprava promlčecí doby u nároku proti prokuristovi nebo jinému podnikovému zmocněnci z jednání proti zákazu soutěže (§ 81) je odůvodněna snahou, aby k vypořádání těchto nároků došlo ještě v době, kdy jsou po ruce potřebné průvodní prostředky (§ 92).

Zřetel na naše účastenství v mezinárodních konvencích si žádá shody ustanovení těchto konvencí s osnovou, i pokud jde o promlčecí dobu pro nároky podle ustanovení o nekalé soutěži (§ 352); subjektivní doba promlčecí činí šest měsíců, objektivní tři léta (§ 93).

Ustanovení § 94 má zabránit nesprávnému výkladu, podle něhož by změna (universální nebo singulární sukcesse) na straně povinného či oprávněného, mohla mít vliv na běh promlčecí doby.

Důvodem zvláštní úpravy podle § 95, je nezpůsobilost k právním úkonům u osob, proti nimž promlčecí doba má začít nebo již běží. V prvém případě promlčení nepočne běžet, dokud jim není zákonný zástupce ustanoven; v druhém případě sice započaté promlčení probíhá dále, ale neskončí, dokud neuplyne rok po té, kdy byl těmto osobám zří-

zen zákonný zástupce, nebo kdy překážka pomine jinak, na př. zletilostí. Je přirozené, že uvedená jednoroční doba po odpadnutí překážky platí jen u promlčecích lhůt delších jednoho roku, u kratších se rovná době promlčecí.

Ustanovení § 96 je důsledkem funkce rodiny jako základu společenského zřízení; proto nedovoluje, aby se režim promlčení uplatnil i uvnitř rodiny. Nejde zde již o ochranu manželky, jako Lomu bylo při nerovnosti manželu, nýbrž o to, aby vzájemný citový vztah manželů nebyl porušován čistě majetkovými záležitostmi, které by jinak manželé musili řešit, kdyby mezi nimi promlčení mohlo počít a probíhat. Rodině se tu kladou na roven instituty, jejichž účelem jo ochrana obdobná ochraně dětí v rodině (poručenství a opatrovnictví).

Ustanovení § 97 upravuje běh promlčecích dob v případě, kdy nárok, který se promlčuje, je předmětem sporu nebo jiného soudního nebo administrativního řízení. Pro zabránění promlčení stačí, aby nárok byl před soudem nebo jiným příslušným úřadem uplatněn. Účelem tohoto ustanovení je nezmařit výsledek řízení.

Pravomocným přiznáním nároků soudem nebo jiným příslušným úřadem anebo uznáním nároků povinným před uplynutím promlčecí doby se vylučuje spornost nároků; bylo jim proto v § 98 přiznáno, že mají vliv na běh promlčecí doby v tom smyslu, že počíná potom běžet promlčecí doba nová, a to desetiletá.

Disposicemi stran nesmí být bržděna plynulost hospodářského života. Proto osnova v § 99 vylučuje zejména také úmluvu delší promlčecí doby než zákonné.

Zásada, že se nelze předem vzdát promlčení, nevylučuje možnost vzdát se námitky promlčení během sporu, zejména se zřetelem na klid řízeni.

K PRÁVŮM VĚCNÝM.

K HLAVĚ SEDMÉ,

O PRÁVU VLASTNICKÉM.

K§§ 100 až 106:

Vlastnické právo osnova nedefinuje; vyhýbá se i definicím jiných institutů osnovou upravených, jak to odpovídá moderní legislativě. Definice vlastnictví nejeví se ani potřebnou. M á rx ů v pojem vlastnictví je znám zejména z předmluvy ke knize "Ke kritice politické ekonomie". Razí dvě vzájemně souvisící definice vlastnictví: "Na jistém stupni svého vývoje", zní první z nich, "se hmotné výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními poměry, nebo — což je jen právní výraz toho — s poměry vlastnickými, v jejichž rámci

se dosud pohybovaly". Vedle tohoto širokého pojmu vlastnictví, který zahrnuje celý souhrn společenských (společensko-výrobních) vztahů v jejich celku, používá Marx často pojmu vlastničtí jako přivlastnění; tak ve výroku: "Každá výroba je přivlastnění předmětů přírody jednotlivcem uvnitř určité společenské formy a s její pomocí... ". V "náčrtku" základních thesí kritiky politické ekonomie definuje Marx vlastnictví jako "poměr jednotlivce k přírodním podmínkám práce a reprodukce, jako k podmínkám objektivním". Marx dále říká: "Jednotlivec se chová k objektivním podmínkám práce prostě jako k svým... ". (Citováno ve výtazích z díla A. V. V e n ě d i k t o v a, Státní socialistické vlastnictví — Orbis, 1950, § 2).

Nutno proto tím více souhlasit s Venědiktovem, když praví v § 3 cit. díla: "Při definici pojmu vlastnického práva musí tedy marxistickoleninská theorie práva vycházet z Marxova pojmu vlastnictví jako přivlastnění přírody jednotlivcem uvnitř určité společenské formy a jejím prostřednictvím, vlastnictví jako poměru jednotlivce nebo kolektivu k výrobním podmínkám nebo prostředkům — jako k svým —". A souhlasit lze i s Venědiktovovým závěrem, že převede-li se Marxův ekonomický pojem přivlastnění do řeči právní, sluší vlastnické právo definovat "jako právo jednotlivce nebo kolektivu používat výrobních prostředků a výrobků svou mocí a ve svém zájmu na základě soustavy třídních poměrů, která v dané společnosti existuje, a v souladu s touto soustavou".

Na rozdíl od nesprávného názoru ovládajícího buržoasní právní theorii, podle něhož je vlastnictví poměrem subjektu k věci, projevujícím se jeho panstvím nad věcí (ius ad rem), nutno, jak ostatně dovodil Marx zejména již v rukopise "Formy předcházející kapitalistickou výrobu", vlastnictví rozumět jako společenskému vztahu, vztahu mezi lidmi (srov. zejména také B r a t us o v y Otázky vlastnictví v Marxově rukopise "Formy předcházející kapitalistickou výrobu". Sovětskoje gosudarstvo i právo, 1940, č. 11, str. 28 a násl. a "Diskusi o referátu M. V. K o l g an o v a k theorii vlastnictví", Izvěstija Akademii nauk SSSR, odd. ekonomiky a práva, Moskva, 1949, čís. 4, str. 276 a násl. ).

V souladu s tím a s novou hospodářskou strukturou a naší vývojovou cestou rozeznává osnova především dva různorodé typy vlastnictví, vlastnictví socialistické a vlastnictví soukromé. V těsné souvislosti s vlastnictvím socialistickým zabývá se osnova vlastnictvím osobním, které je další pokrokovou formou vlastnictví v socialistické společnosti, doplňkem obou forem socialistického vlastnictví (státního a družstevního).

Úvodní paragraf kapitoly o právu vlastnickém zdůrazňuje, že zdrojem bohatství a síly naší lidově demokratické republiky a blahobytu jejího pracujícího lidu je socialistické vlastnictví. Proklamuje jeho nedotknutelnost a dává tím i právně závaznou směrnici pro výklad zákoníka. Podrobné odůvodnění § 100 obsahuje obecná část důvodové zprávy.

Podle §§ 101 a 102 má socialistické vlastnictví buď formu státního vlastnictví, jehož předmětem je společný majetek všeho lidu (národní majetek), anebo formu vlastnictví družstevního, jehož předmětem je majetek lidových družstev, a jež se, jak zkušenost ukazuje, vyvíjí pomaleji než státní socialistické vlastnictví (srov. také obecnou část důvodové zprávy).

Některé hospodářské hodnoty, některé výrobní prostředky a předměty a zařízení mohou být podle ústavy (§§ 147 a 148) jen národním majetkem, některé nabudou povahy národního majetku tím, že se stanou předmětem státního vlastnictví.

Ve vlastnictví lidového družstva je zejména majetek vnesený jeho členy a majetek nabytý společnou prací členů, kteří se dobrovolně sdružili do vyšší formy kolektivního podnikání ve snaze dosáhnout dokonalejšími pracovními methodami a zvýšenou produktivitou práce nejen vzestupu životní úrovně vlastní, nýbrž i ostatního pracujícího lidu.

Hospodářskou základnou lidových družstev nemusí však být jen majetek vlastní. Lidovým družstvům mohou také části národního majetku být svěřeny do správy anebo jim mohou být odevzdány do trvalého užívání (k tomu srov. odůvodnění k § 103).

Jinak je ovšem úprava poměrů družstevních ponechána zvláštním právním předpisům.

Svrchovaně důležitým je také ustanovení § 103. V souladu s nejnovějšími zákonnými úpravami (srov. zejména zákon č. 103 1950 Sb., o národních podnicích průmyslových, a Statut národních podniků průmyslových, vyhlášený vl. nařízením č. 105/1950 Sb. ) je jasně vyjádřeno, že není žádného samostatného vlastnictví národních podniků, ani žádného samostatného komunálního vlastnictví, nýbrž že národní a komunální podniky mají pouze "operativní správu" majetkových podstat, které jim stát z národního majetku svěřuje. Tím není ovšem nijak dotčena úprava, daná zákonem č. 279/ 1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, a vládním nařízením č. 90 1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory.

Mimoto je v § 103 pamatováno na event. potřebu svěřit správu některých částí národního majetku i jiným socialistickým právnickým osobám, jakož i na to, aby jim — a to zejména jednotným zemědělským družstvům — mohly potřebné hospodářské hodnoty být odevzdány do trvalého užívání. Srov. také odůvodněni k hlavě osmé, o vlastnictví k stavbě a právu stavby.

Ustanovení § 104 klade — v souladu s podstatným znakem socialistického vlastnictví — občanskoprávní zábranu, aby se věci ze socialistického vlastnictví nemohly přesouvat do vlastnictví soukromého. Poněvadž ovšem socialistická výroba konec konců směřuje k uspokojení osobní spotřeby pracujících, je samozřejmě přípustno, aby byly výrobky socialistické produkce vypuštěny z rámce vlastnictví socialistického a převáděny do osobního vlastnictví "v rámci obvyklého hospodaření". Tímto rámcem jsou za-