(na př. rozhodujícím pro dědickou posloupnost), aniž se dá zjistit, kdo z těchto lidí zemřel dříve. Zákon má na mysli zejména případy, když několik takových lidí zahyne v souvislosti s touže událostí (při zřícení letadla, ztroskotání lodi a t. p. ), ustanovení je však úmyslně formulováno šíře, takže se vztahuje i na případy, když několik takových lidí zemřelo mimo souvislost s touže událostí. Účelem je zabránit zbytečným sporům s obtížným důkazem okamžiku smrti. Tato domněnka však neplatí pro prohlášení za mrtvého (§§ 7, 8) a soud tu může podle výsledku řízení stanovit úmrtní den několika nezvěstných osob, které mají být prohlášeny za mrtvé různě.

Domněnky nelze použít ani v případě, když pouze u jedné osoby jsou pochyby o tom, zda zemřela dříve než ostatní osoby, u nichž jsou data úmrtí známá; slovem "několik" rozumí se totiž aspoň dva lidé.

K § 7:

V mnohých případech není možno smrt nezvěstného člověka prokázat ani úmrtním listem, ani jinými bezpečnými důkazy, ačkoliv je nepochybné, že člověk ten již nežije (na př. uplynula od jeho narození již delší doba než činí průměrný lidský věk) nebo je alespoň velmi pravděpodobné, že nežije (na př. ztratil se ve válce, nebo byl na ztroskotané lodi a není o něm žádných zpráv). K tomu, aby v takovýchto případech mohly být uspořádány právní poměry těchto nezvěstných lidí a poměry jiných lidí, kteří k nim jsou v nějakém právním vztahu, slouží institut prohlášení za mrtvého. Spočívá v soudním výroku, podle něhož se nezvěstný považuje za mrtvého, jsou-li splněny zákonné podmínky, zejména uplynula-li doba zákonem stanovená, a to doba 5 let od konce roku, v kterém nezvěstný podle poslední zprávy ještě žil, nebo doba l roku od zvláště nebezpečné události, v souvislosti s níž je nezvěstný pohřešován, úprava lhůt odpovídá všeobecné tendenci osnovy zkracovat lhůty, která je v souhlase s nynějšími technickými možnostmi dorozumívacími a se zájmem na právní jistotě právních poměrů.

Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého se vydá po příslušném soudním řízení. V rozhodnutí musí být uveden den předpokládané smrti nezvěstného, a to podle posledního dne uvedených lhůt, není-li možno aspoň s pravděpodobností jinak den předpokládané smrti určit. Návrh soudu mohou podat ti, kdož mají na určení dne smrti nezvěstného právní zájem, nebo zejména v zájmu obecném i prokurátor. Není tedy k návrhu oprávněn ten,

kdo tvrdí jakýkoli zájem na prohlášení nezvěstného za mrtvého, neprokáže-li, že jeho právní poměry budou výrokem o prohlášení za mrtvého dotčeny. Soudní výrok zakládá domněnku smrti; tato domněnka působí, dokud není vyvrácena důkazem, že nezvěstný zemřel jiného dne, než který je uveden v soudním rozhodnutí, nebo že se nemohl dožít tohoto dne anebo že jej přežil. Na základě výroku o prohlášení za mrtvého je pak možno žádat úpravu osobních i majetkových poměrů člověka za mrtvého prohlášeného, jako kdyby byl znám skutečný den jeho smrti.

Zjistí-li se však (po právní moci soudního rozhodnutí), že prohlášený za mrtvého žije, zruší soud své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, jakož i usnesení o potvrzení dědictví.

K§8:

S prohlášením za mrtvého je spojen i zánik manželství nezvěstného manžela, aniž o to bylo zvláště žádáno. Aby bylo zabráněno nejistotě v majetkových poměrech, které vznikly v době nezvěstnosti, včetně doby řízení o prohlášení za mrtvého, bylo však nutno připnout zánik manželství až ke dni, kdy prohlášení za mrtvého nabude právní moci.

Při počítání času rozhodujícího při zjišťování otcovství se naproti tomu počítají zákonné lhůty ode dne pravděpodobné smrti (§ 42 odst. l zák. č. 265/1949 Sb. o právu rodinném). Není totiž možno považovat za otce toho, kdo podle výroku soudu zemřel dříve, než vůbec počal běh lhůty rozhodné pro zjištění otcovství k dítěti, které se narodilo v době jeho prokázané nezvěstnosti.

Potřeba ochrany nové rodiny a živých citových svazků mezi manžely vyžaduje, aby novému manželství byla dána přednost před manželským svazkem dřívějším. Proto podle ustanovení § 8 odst. 2 neobnoví se manželství zaniklé prohlášením za mrtvého, ani když se soudní výrok o prohlášení za mrtvého zruší, jestliže manžel osoby prohlášené za mrtvou uzavřel mezitím manželství nové. Úsudkem z opaku se jasné podává, že manželství zaniklé prohlášením manžela za mrtvého se zrušením tohoto výroku, nebylo-li druhým manželem uzavřeno manželství nové, obnoví samo sebou (bez opětného uzavření manželství).

K S 9:

O způsobilosti k právům a povinnostem, která znamená možnost být podmětem práv a závazků, je třeba rozeznávat způsobilost k právním úkonům, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí způsobilost nabývat

práv a zavazovat se vlastními úkony a ve vlastním jménu. "Právním úkonem" se zejména také projevuje vůle založit, změnit anebo zrušit právo nebo závazek (§ 30); právním úkonem se však rozumí i každý čin a každé opominutí, s nimiž jsou spojeny právní následky. Nový pojem "právní úkony" zahrnuje tedy až dosud v nauce i v zákonné terminologii rozeznávané právní činy a opominutí a t. zv. právní jednání, rozlišovaná dříve opět na právní jednání jednostranná (na př. závěť a veřejný příslib) a dvoustranná (smlouvy). Od uvedeného ryze teoretického rozlišování osnova upouští; není ho zapotřebí (viz také odůvodnění k § 30).

Ve snaze zabránit nepříznivým následkům právních úkonů ne dost zrale uvážených osobami, jejichž rozvážnost a schopnost k úsudku nejsou plně zajištěny se zřetelem k jejich nezkušenosti vyvěrající z nedostatku věku, byla úplná způsobilost k právním úkonům spjata s dosažením zletilosti.

K § 10:

Věk zletilosti se uvádí v souladu s věkem potřebným pro dosažení aktivního volebního práva do zastupitelských sborů podle Ústavy 9. května, jak se stalo již v § l zák. č. 266/ 1949 Sb. Vzhledem k tomuto snížení věkové hranice rozhodné pro dosažení zletilosti, pozbyl účelnosti dosavadní institut prohlášení zletilým, stejně jako nebylo pojato do zákona už zbytečné prodlužování rodičovské moci na dobu po 18. roku věku dítěte, když toto může být za podmínek §§ 15 a 16 zbaveno svéprávnosti.

Také zde vyzdvihuje osnova důležitou společenskou funkci manželství tím, že prohlašuje okamžikem uzavření manželství za zletilé i osoby mladší než 18 let. Protože by nebylo dobře možné ani účelné vracet takové osoby do postavení nezletilců v případech, když jejich manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, neztrácejí osoby mladší než 18 let zletilosti dosažené uzavřením manželství, ani když manželství prohlášeno neplatným nebo bude rozvedeno anebo zanikne smrtí druhého manžela (stejně v § l zák. č. 266/1949 Sb. ).

K § 11:

Na způsobilost člověka nabývat práv nemá jeho věk vlivu. Jinak je tomu u způsobilosti k právním úkonům. Protože právní úkony dětí mladších než 6 let by jim mohly způsobit újmu na jejich právech a mohly by být jinými lidmi v neprospěch dětí využity, poskytuje jim zákon ochranu tím, že je na-

prosto vylučuje ze způsobilosti k právním úkonům. K právním úkonům za tyto děti jsou povoláni jejich zákonní zástupci (rodiče, poručník, opatrovník). Kdy právní úkon zákonného zástupce potřebuje schválení soudu, ustanovuje právo rodinné (srov. zejména §§ 58 a 84 zák. č. 265/1949 Sb. a § 65 osnovy).

K § 12:

Dětem starším než 16 let je třeba přiznat způsobilost k právním úkonům, které jsou výlučně k jejich prospěchu, při nichž nemohou žádné újmy utrpět (na př. přijetí daru), a k samostatnému uzavírání smluv, při kterých se plní hned při jejich uzavření a které jsou jejich věku přiměřené (na př. koupě školních potřeb, potravin a t. p. ). Jejich rozumová schopnost totiž dovoluje pochopit význam těchto drobných právních úkonů.

Děti starší než 15 let nabyly zpravidla ve škole určitého stupně rozumové vyspělosti. Není proto dobře možné jim bránit, aby třebas bez přivolení svých zákonných zástupců vstoupily do pracovního poměru a pak disponovaly s tím, co si vydělaly. Práce je občanskou povinností a ony jsou již s to v zájmu společnosti ji plnit. Proto je osnova v tomto směru vybavuje plnou způsobilostí. O potřebnou opravu rozhodnutí dětí při volbě povolání se postarají tam, kde se nevystačí s rozumnou radou rodičů nebo jiných zákonných zástupců, referáty práce a sociální péče a event. i opatrovnický (poručenský) soud. Srov. také ustanovení § 14 a jeho odůvodnění.

Doplňkem ustanovení o způsobilosti vlastními úkony se zavazovat je v oboru práva procesního § 24 osnovy obč. soud. řádu. V stejném rozsahu, v jakém se někdo může samostatně zavazovat, má i způsobilost procesní.

K § 13:

Na způsobilost člověka k právním úkonům má mimo nedostatek věku vliv i duševní porucha; takto postižení lidé nemají možnost rozvážit a hodnotit důsledky svých činů.

Se stupněm duševní poruchy souvisí i způsob a míra nutné ochrany. Proto je třeba chránit osoby zbavené svéprávnosti a ty, které pro duševní poruchu nejsou vůbec schopny si samy své věci obstarat, tak jako děti mladší než 6 let a odnít jim způsobilost k právním úkonům vůbec; osoby částečně zbavené svéprávnosti anebo pro duševní poruchu neschopné, aby si samy své věci obstaraly náležitě, je vhodné chránit tak jako nezletilce starší než 15 let.

K S 14:

Aby lidé k právním úkonům naprosto nezpůsobilí nebo jen omezeně způsobilí neutrpěli na svých právech újmu, mají zákonného zástupce. Pokud děti mladší než 15 let nejsou k právním úkonům samy způsobilé, je třeba, aby byl právní úkon za ně učiněn jejich zákonným zástupcem. U dětí starších než 15 let a u osob zbavených svéprávnosti jen částečně lze pak vystačit s tím, že k jejich právnímu úkonu přivolí jejich zákonný zástupce. O event. potřebě souhlasu soudu srov. odůvodnění § 11.

"Přivolením" se rozumí, stejně jako na jiných místech osnovy projev souhlasu, přistupující k cizímu projevu nebo jej doplňující; nerozhoduje, zdali se přivolení stane před projevem druhého, či teprve po něm.

K §§ 15 a 16:

Ustanovení osnovy o zbavení svéprávnosti nesledují, jak tomu bylo dříve, toliko ochranu majetkových zájmů osob zbavených svéprávnosti, nýbrž ve stejné míře i ochranu jejich osob. Proto také není již jen úkolem opatrovníků jim zřízených, aby pod soudním dozorem nahrazovali a doplňovali jejich vůli ve věcech majetkoprávních, nýbrž také, aby obstarali léčení duševní poruchy a zabránění jejímu dalšímu zhoršování; jde-li o chráněnce navyklého nadměrně požívat alkoholické nápoje anebo omamné prostředky nebo jedy, musí jejich opatrovník pečovat o nápravu těchto povahových vad.

Ustanovení o úplném zbavení svéprávnosti není možno užít na lidi stižené jen přechodnou duševní poruchou, ani na lidi stižené uvedenými povahovými vadami, pokud tyto nemají intensitu zákonem předpokládanou. K zbavení svéprávnosti dojde jen tehdy, jestliže člověk takto postižený je v své duševní Činnosti oslabován trvale.

Na rozdíl od dosavadního právního stavu nejeví se vhodným uznat jako důvod pro částečné zbavení svéprávnosti také marnotratnictví, neboť dřívějším zbavováním svéprávnosti z tohoto důvodu byla sledována ochrana jen majetkových zájmů chráněnce, zejména však majetkových zájmů příslušníků jeho rodiny. Ostatně nový způsob života a vyspělost našeho obyvatelstva ukázaly, že t. zv. marnotratníků ubývá, takže by zbavení svéprávnosti z tohoto důvodu nemělo ani praktického významu. Podle statistických dat bylo v roce 1937 z celkového počtu zbavení svéprávnosti zbaveno pro marnotratnost 5, 9% osob, v roce 1947 a 1948 pak bylo zba-

veno pro marnotratnost jen l, 5% z celkového počtu zbavení svéprávnosti.

K § 17:

Na rozdíl od dosavadního práva nedefinuje osnova pojem rodiny, rodičů a dětí, ani příbuzenství, protože jde o pojmy v běžném životě známé, které nezavdávaly příčiny k pochybnostem a sporům. Pojem švagrovství je pak vysvětlen v § 18 zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb.

Upravuje se jen počítání příbuzenských stupňů jak v pokolení přímém, tak i v pokolení pobočném; rozhoduje počet zrození. Obdobně tomu je při počítání stupňů poměru švagrovského.

Vzhledem k ustanovení § 63 cit. zák. č. 265/ 1949 Sb. nebylo nutno se zvláště zabývat stupni poměru z osvojení.

Zjišťuje-li se stupeň příbuzenství podle tohoto ustanovení jsou v prvém stupni přímého pokolení příbuzni rodiče (otec a matka) se svými dětmi (syny a dcerami). V pokolení pobočném první stupeň není. V druhém stupni pokolení přímého jsou příbuzni staří rodiče (dědové a báby) se svými vnuky, v pokolení pobočném pak sourozenci. V třetím stupni jsou příbuzni v pokolení přímém prarodiče (pradědové a prabáby) se svými pravnuky, v pokolení pobočném strýcové a tety se svými synovci a neteřemi. Z dalších stupňů je praktický vlastně jen čtvrtý stupeň pobočného pokolení (bratranci a sestřenice).

Pojem osob blízkých je vymezen proto, poněvadž takový vztah osob je rozhodující pro úpravu různých právních poměrů (při odporovatelnosti, při spoluvlastnictví, při právu předkupním, v právu dědickém a j. ). Aby byla zachována tendence sledovaná zákonem o právu rodinném (§ 63), bylo zdůrazněno, že poměr založený osvojením se rovná poměru příbuzenskému (§ 17 odst. 2).

K § 18:

Právní řády přiznávají způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivitu) nejen jednotlivým lidem, nýbrž i sdružením osob nebo majetku, které uskutečňují úkoly stanovené zákonem nebo jiným právním předpisem, mají zákonným způsobem upravenou svou organisaci, majetek oddělený od majetku jednotlivců, a které vystupují v občanskoprávním styku vlastním jménem jako samostatní nositelé práv a povinností.

Se zřetelem na naše nové hospodářské a sociální poměry je nutné budoucně vázat vznik právnických osob buď přímo na zákon nebo nepřímo na zákon tak, že je ke vzniku právnické osoby třeba uplatnění kolektivní vůle, vyjádřené orgánem veřejné správy k tomu podle zákona povolaným. Bez splnění těchto náležitostí nevzniká právnická osoba, i kdyby zde osobní nebo majetkový podklad byl, a takový kolektiv nemá způsobilost nabývat práv a se zavazovat. Právní osobnost se přiznává jen takovému kolektivu, který svým složením, účelem a funkcí poskytuje všechny záruky, že bude plnit svoji společenskou nebo hospodářskou úlohu v rámci úkolů, daných jednotným hospodářským plánem.

Socialistická právní věda bude tedy spatřovat v právnické osobě reálný celek, tvořící zvláštní druh právních podmětů, který má specifické vlastnosti jen jemu dané (není podmětem práv osobních) a kromě toho znaky společné s individuálním podmětem práva (způsobilost k majetkovým právům, pokud se nezakládají na poměrech osobních).

K § 19:

Všem právnickým osobám je společné, že jsou zřízeny za určitým účelem. Aby právnická osoba mohla tento účel plnit, musí být nadána způsobilostí k právům a povinnostem. Právní poměry, při plnění tohoto účelu vzniklé, jsou upraveny právními předpisy nebo stanovami, na jejichž základě byla právnická osoba zřízena. Důsledné pracovat k jistému účelu může však pouze člověk svou duševní činností, je tedy nutné, aby tu byli lidé, kteří ve smyslu vytčeného účelu řídí záležitosti právnické osoby a činí za ni právní úkony k tomu potřebné. Jak se tito lidé určují a kam až sahá jejich oprávnění jednat v záležitostech právnické osoby, je zpravidla určeno stanovami. Mohou to být osoby určené volbou členů nebo ustanovené státem a pod. Úkony těchto orgánů právnické osoby (výboru, předsedy a t. p. ) v mezích stanov pokládají se za úkony právnické osoby samé. Právnická osoba může mít mimo své orgány, stejně jako osoba fysická, své zmocněnce, o nichž platí totéž, co o zmocněncích osoby fysické. Kdo tyto zmocněnce ustanovuje, je zpravidla upraveno v organisačním statutu právnické osoby.

V zájmu přehlednosti registrace právnických osob je pro ně stanovena povinnost mít vlastní název. Jde o základní hmotněprávní ustanovení, které ve spojení s § 22 osnovy poskytuje ochranu i názvu právnické osoby. Tím nejsou nikterak dotčeny zvláštní předpisy o zápisu právnické osoby do rejstříku, ani o způsobu označování právnických osob názvem, ani o formalitách podpisu.

K §20:

Právnická osoba tvoří zvláštní, od osob, které ji tvoří nebo které za ni jednají, rozdílný podmět práv a povinností, který zpravidla za své závazky odpovídá jen svým vlastním majetkem, nikoli i majetkem osob jiných. Osnova však nevylučuje, aby zvláštní předpis uložil také fysickým osobám, které jsou osobním podkladem právnické osoby (jejími členy), odpovědnost za závazky právnické osoby je sdružující.

K §21:

Bylo by chybou a v rozporu s vývojem, omezovat dosah občanského práva na majetkové poměry mezi fysickými osobami a právnickými osobami dříve t. zv. soukromého práva. Socialistické podniky se zapisují do podnikového rej střiku, socialistické právnické osoby nabývají v rámci hospodářského a finančního plánu pro stát nemovitého majetku, který se tak stává státním socialistickým vlastnictvím, a podržují jej pak ve své operativní správě, t. j. v držbě, užívání a disposici, anebo hospodaří s majetkem státem jim svěřeným; to vše v rámci úkolů stanovených jednotným hospodářským plánem. Mohou vlastním jménem nabývat práv a se za vazovat, pokud tomu nebrání zvláštní předpisy, a za závazky pak také odpovídají.

Protože socialistická právnická osoba je formou právní organisace socialistického hospodářského zřízení, které je základem našeho lidově demokratického státu a zárukou vzrůstu blahobytu pracujících, a poněvadž plní s po mocí národního majetku jí svěřeného úkoly jednotným hospodářským plánem jí uložené, poskytuje také osnova socialistickým právnickým osobám všemožnou ochranu. Zásada důsledně a účinné ochrany socialistických právnických osob je pak vyjádřena v dalších ustanoveních osnovy (srov. na př. §§ 87, 115, 125, 135, 154 odst. 2, § 168 odst. 2, § 190 odst. 2, §§ 198, 199, 204, 209, 210, 262 odst. 2 a §§ 380 a 381).

Které právnické osoby jsou právnickými osobami socialistickými, naznačuje § 21 osnovy zejména v souladu s ustanovením zákl. čl. IV odst. 3 ústavy 9. května. Od podrobnějšího vypočtení jednotlivých "právnických osob socialistických" osnova upouští úmyslně. Tím umožňuje prováděcí legislativě, aby sama a tak, jak to odpovídá průběhu hospodářského a politického vývoje, určila, které právnické osoby je třeba považovat za socialistické ve smyslu § 21 osnovy, že jimi budou zejména také lidová družstva ve smyslu § 157 ústavy, netřeba v os nově zvláště uvádět.

K§ 22:

Jedním ze zbytků ochrany t. zv. ideálních statků (osobních práv nemajetkových) je ochrana jména, která je i v dnešní době praktická a vyžádala si proto úpravy i v osnově. Chráněny jsou nejen osoby fysické, ale i práv nické, a předmětem ochrany není jen jméno, příjmení a název, nýbrž i krycí jméno (pseudonym) a šifry, zkratky a jiné značky právem užívané. Prostředkem této ochrany je žaloba udržovací, kterou se postižený domáhá, aby bylo bezprávného užívání jména zanecháno. Nevylučuje se případný nárok na náhradu škody způsobené bezprávným užíváním jména, pro který platí obecná ustanovení o závazcích k náhradě škody.

K HLAVĚ DRUHÉ,

O VĚCECH A PRÁVECH.

K § 23:

Stejně jako se osnova musí zabývat právními podměty (osobami), je nutné upravit i předměty právních poměrů.

Na rozdíl od dosavadního práva, podle něhož se pod pojmem věcí nerozuměly jen předměty hmotné, ale i práva jako věci nehmotné, což odporuje lidovému chápání, rozumí osnova věcmi v právním smyslu jen předměty hmotné a přírodní síly, které v důsledku technických vynálezů nové doby také slouží k úkoji lidských potřeb (na př. elektřina) a jsou předmětem právních poměrů upravujících hospodářský styk lidí. Aby nebylo pochybnosti o rozsahu pojmu věci, vytýká zákon společný znak věcí; rozhoduje zdali slouží lidské potřebě, t. j. zdali mají povahu prostředků úkojných a zdali jsou podrobitelné lidské moci a jí ovladatelné.

K §§24 až 27:

Pojem součástí věci je vyložen v §§ 24 a 25.

Osnova vyhovuje v § 25 požadavku, aby byla opuštěna stará zásada, že stavba je součástí pozemku ("superficies solo cedit"). Napříště budou samostatnými věcmi nejen stavby dočasné (na př. weekendové chaty, kiosky), nýbrž i veškeré budovy a jiné stavby trvalého charakteru. S ustanovením § 25 věty druhé souvisí úzce nová úprava vlastnictví k stavbě a práva stavby (§§ 155 a násl. ).

Aby bylo zabráněno pochybnostem a sporům, vznikajícím z nedostatečného rozlišování příslušenství od jednotlivých věcí nebo od součástí věci, stanoví § 27, co se příslušenstvím rozumí. Osnova žádá v souladu s hospodářským životem trvalost spojení příslušenství s věcí hlavní a vylučuje z příslušenství vedlejší věci osob ji-

ných než vlastníka (na př. věci nájemcovy). Trvalost spojení s věcí hlavní se ovšem neporuší jen přechodným odloučením.

K §§ 28 a 29:

Zatím co ustanovení § 23 zúžilo pojem věci jen na předměty hmotné a přírodní síly, přiznává osnova také právu povahu samostatného předmětu právního poměru. Ustanovuje v zájmu bezpečnosti právního styku, že se na právní poměry, jejichž předmětem je právo, vztahují přiměřeně ustanovení o právních poměrech, jejichž předmětem jsou věci. Jde ovšem jen o takové právní poměry a taková práva, u nichž to jejich povaha dopouští. To je vyjádřeno v § 28 odst. l slovy: "pokud to povaha jich obou dopouští", t. j. povaha právního poměru a povaha práva (na př. předmětem nájmu může být nejenom věc, ale i právo).

V § 29 je obsaženo obecné ustanovení, které má zvláštní význam se zřetelem k tomu, že věcná práva k nemovitostem vzniknou podle osnovy už právním úkonem, takže věcné právo založené smlouvou působí i proti třetím osobám, třebas není zapsáno v knize pozemkové nebo železniční (není u soudu uložena listina obsahující úmluvu o jeho vzniku). Srov. k tomu §§ 40, 111 až 113, 168 a 190 a jejich odůvodnění. Má-li smluvené právo věcné působit i proti třetím osobám, aniž je v knize zapsáno (bez uložené listiny), musí jeho věcné účinky být vázány na to, aby bylo ze smlouvy patrné, že bylo smluveno právo věcné a nikoli snad jen právo obligační. Smluví-li si na př. dva sousedé, že jeden z nich si může zkrátit cestu do města chůzí přes zahradu druhého, nemusí ještě jít o věcné právo, opravňující každého vlastníka nemovitosti sousedovy a zavazující každého vlastníka zahrady, nýbrž jen o osobní oprávnění a osobní závazek smluvních stran. Nebude li věcná povaha nezapsaného práva patrná ze smlouvy, ne může mu být ani přiznáno, aby působilo i proti jiným osobám, než které je smluvily.

Ani ustanovením § 28 odst. 2, ani ustanovením § 29 nejsou dotčeny zvláštní předpisy, podle nichž jsou některé právní úkony týkající se některých nemovitostí platné, jen když k nim byl udělen úřední souhlas; srov. zejména předpisy bránící drobení zemědělské půdy — zákon č. 139/1947 Sb., ve znění zák. č. 45/1948 Sb. — a omezující scizení a propachtování určitých druhů nemovitostí — zejména vládní nařízení č. 218/1938 Sb., ve znění pozdějších předpisů — a § 13 zákona č. 46,. 1948 Sb., omezující nakládání s půdou, která je předmětem výkupního řízení.

Vznikne-li věcné právo přímo ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114), netřeba ovšem jeho

působení proti třetím osobám vázat na knihovní zápis, ani pokud jimi jsou osnovou zvláště chráněné socialistické právnické osoby.

K HLAVĚ TŘETÍ, O PRÁVNÍCH ÚKONECH. K § 30:

Skutečnosti, které samy o sobě nebo spolu s jinými vyvolávají právní následky, ať už jsou stanoveny zákonem nebo jiným právním předpisem anebo dohodou stran nebo pod., nazývají se obvykle v právní nauce skutečnostmi právními (skutečnostmi právně relevantními).

Nejvýznamnějšími právními skutečnostmi jsou lidská jednání, s nimiž jsou spojeny právní následky. Nauka rozeznává jednání volní (jimiž se vyjadřuje chtění) a mimovolní; konání a opominutí (zejména nevykonání činnosti právním předpisem uložené), činy nedovolené a právní jednání. Právní jednání pak opět roztřiďuje v právní jednání jednostranná (závěť, veřejný příslib, výpověď a pod. ) a dvoustranná (smlouvy) a ještě jinak.

Lze jistě důvodně mít za to, že osnova, protože chce být přístupna lidovému chápání, musí být oproštěna od podobného teoretického rozčleňování, a to tím spíše, že se bez něho lze zcela dobře obejít.

Nemluví se proto ani v § 9 zvlášť o právních činech a opomenutích, ani v § 30 o právních jednáních, nýbrž tam i zde o "právních úkonech", kterýžto výraz vyznačuje svůj obsah i jazykově vhodně a vyhovuje nejen řeči české, ale i ve slovenštině.

K § 31:

Jest samozřejmým požadavkem, aby se občané i v občanskoprávním styku řídili pravidly socialistického soužití, a aby, pokud jde o právní poměr, významný pro plnění jednotného hospodářského plánu, jednali v souladu s úkoly v plánu uloženými. Pravidlo pro výklad pro jevu vůle, dané v § 31, je toho odrazem. Mimo to je zdůrazněno, že rozhodující je hledisko odpovídající společenskému zájmu, tedy hledisko objektivní.

Ustanovení § 31 osnovy je také provedením § 164 ústavy 9. května. Podrobně se ustanovením § 31 zabývá obecná část důvodové zprávy.

Srov. zejména také §§ 180, 183, 211, 237, 251, 298 osnovy a jejich odůvodnění.

K § 32:

Ustanovení, že je neplatný projev, který učinila osoba k němu nezpůsobilá, je rubem ustanovení §§ 9 a násl. o způsobilosti k právním úkonům.

Samozřejmě nemůže být platný ani projev vůle, má-li další vady uvedené v § 32. Je-li totiž projev nesrozumitelný, není z něho zřejmá určitá vůle, která by mohla založit, změnit nebo zrušit právo nebo povinnost; takový projev proto nemůže být platný. Stejně je tomu u projevu, který není vážný, neboť jím ten, kdo ho takto učinil, nechtěl vyvolat právní účinky, které by jinak byly jeho důsledkem.

K § 33:

Jak působí lest a bezprávná vyhrůžka na platnost právního úkonu, je ustanoveno v § 33. V druhém odstavci je vysvětleno — v souladu s požadavkem právní bezpečnosti — kdy je vyhrůžka bezprávná; navrhované znění zachytne zejména případy vydírání.

K § 34:

Projev vůle učiněný na oko není projevem učiněným vážně a je proto podle § 32 neplatný. Jestliže však za právním úkonem navenek patrným je skryt právní úkon jiný (uzavřena byla smlouva kupní, ve skutečnosti šlo o úschovu), má být rozhodující pravá podstata úkonu zastřeného (t. j. smlouvy o úschovu); je to v souladu se zásadami socialistického soužití, zejména s požadavkem poctivosti styku mezi lidmi.

K § 35:

Ustanovení o vlivu omylu na platnost právního úkonu rozeznávají, zdali jde o omyl týkající se podstaty právního úkonu, či jen okolnosti vedlejší, která nebyla podle projevené vůle okolností rozhodující. Jde-li o omyl v osobě, má rozhodovat, zdali by se právní úkon (na př. závěť nebo darovací smlouva) bez onoho omylu byl vůbec uskutečnil. Navrhovaná ustanovení mají být podporou poctivosti v právním styku, berou zřetel k tomu, co je podstatné, a malichernosti pomíjejí.

K § 36:

Nelze-dopustit, aby byly normální právní následky spojeny i s takovými právními úkony, které se příčí zákonu nebo obecnému zájmu. Jinak by bylo dáno volné pole k tomu, aby právními úkony nesvědomitých jednotlivců byla narušována výstavba socialismu, překáženo hladkému dosažení tohoto cíle, sledovaného všemi pracujícími. Tím je odůvodněno ustanovení § 36 odst. l a další občanskoprávní sankce daná v odstavci 2. Propadnutí toho, co bylo plněno podle právního úkonu neplatného straně, která o jeho neplatnosti věděla, proto, poněvadž se úkon příčí zákonu nebo důležitému obecnému