Stejné jako socialistické vlastnictví charakterisuje hospodářský život lidové demokracie i jeho podřízení hospodářskému plánu, nejsilnějšímu ekonomickému (výrobnímu) zákonu socialismu. Jednotný hospodářský plán zajiššťuje plný, jednotný a rovnoměrný rozvoj hospodářských sil a proto je bezpodmínečně nutno splnit úkoly vyplývající z jeho provádění. Proto osnova předepisuje v prvé řadě jako vykládací pravidlo pro projev vůle, významné pro splnění plánu, soulad s úkoly tohoto plánu. Tím opouští dřívější individualistické pojetí, podle něhož se přihlíželo k úmyslu stran a k pravidlům "poctivého obchodního styku" a razí pojetí kolektivistické, nevycházející z "vrozených práv" jednotlivce a podřizující výklad projevu vůle stran společenským a především pak hospodářským úkolům daným jednotným hospodářským plánem.

Tím se mění od základu způsob výkladu smluvní vůle. Soudům vykonávajícím kontrolu nad právním stykem občanu je tím dán nástroj mravní výchovy socialistického občana. Tento musí v běžném denním hospodářském styku dbát zásad nevykořisťovatelského a spravedlivého socialistického soužití.

Vliv jednotného hospodářského plánu se projevuje ovšem nejsilněji v novém právu závazkovém, které se jednotnému hospodářskému plánu zcela podřizuje, pokud jde o vznik, změnu a zánik závazků. V zájmu splnění plánová ných úkolů se umožňují administrativní zásahy do smluvní volnosti podle potřeb hospodářského plánování; tím nabývají obligační závazky ze správních aktů zcela zvláštního významu a vytváří se nová kategorie hospodářských smluv. Princip veřejného zájmu zde prolamuje zásadu staré smluvní volnosti a podřizuje smluvní jednání hledisku úspěšného plnění plánu. Osnova tím také navazuje na zákon o hospodářských smlouvách a arbitráži.

Podle osnovy mohou příslušné orgány těm, kteří jsou účastni na provádění a splnění plánu, určitý závazek uložit nebo vymezit jeho obsah. Poněvadž je nutno soustavu hospodářských smluv přizpůsobovat poměrům, které nastanou v různých obdobích plánu, dává se těmto orgánům dále oprávnění, aby závazky již vzniklé mohly z tohoto důvodu také měnit a podle okolností i rušit. Takto slouží instituty závazkového práva jako pohotové prostředky nejen pro plnění plánu, ale i pro přizpůsobení změněným hospodářským potřebám.

Bylo již řečeno, že koncem minulého století vznikla mimo rámec občanského zákoníka nová oblast práva obchodního. Osnova i tento rozdíl stírá a "obchodní právo" nepřijímá.

Nové právo závazkové nechce v žádném případě zachovat instituce kapitalistického řádu, nýbrž snaží se správné vyjádřit zásady ekvivalentního směnného hospodářství tak, aby bylo zajištěno vše, čeho bylo na naší cestě k socialismu dosaženo, a aby byl zároveň podporován další vývoj k socialismu. Tohoto cíle chce dosáhnout ochranou a preferencí socialistického podnikání, zajištěním a podporou plánovaného hospodářství, uplatňováním třídního hlediska (sorv. ustanovení o zmírňovacím právu soudcovském), odstraňováním vykořisťování člověka člověkem a zatlačováním obohacování se na úkor druhého. Závazkové právo slouží ovšem především úkolům jednotného hospodářského plánu a je vybudováno na principu přísné ekvity stran.

Také dědické právo odpovídá novým poměrům zejména novým formám vlastnictví, které dědické právo určují; mění svůj třídní obsah a svou společenskou funkci. Dědické právo je především zaměřeno na utvrzení rodinných svazků a váže se nikoli již k právu věcnému, nýbrž k právu rodinnému.

Všechny historické epochy charakterisují právo dědické jako právo věcné zvláštního druhu a ve vykořisťovatelských formacích se v něm obrážela neomezenost soukromého vlastnictví vládnoucí třídy. Tak tomu bylo v otrokářském řádu i v řádu feudálním. V kapitalistickém řádu ztratilo dědické právo úplně svou dřívější rodovou vázanost a rozšiřuje dis posiční svobodu soukromého vlastníka i za hranice jeho fysického života. Vlastník mohl různými podmínkami a příkazy, připojenými k závěti, omezovat své právní nástupce podle libosti.

Zcela jinak je tomu ve společnosti, nastoupivší cestu k socialismu, kdy nová hospodářská struktura vytváří i nové dědické právo. Ústava 9. května prohlašuje v hlavě osmé, že klíčové zdroje průmyslu a veškeré větší druhy podnikání mohou být jen majetkem národním, tedy majetkem kolektivu, tudíž, že mohou být jen ve vlastnictví socialistickém a nikoli soukromém, jednak že osobní majetek občanů jakož i dědické právo k tomuto osobnímu majetku jsou nedotknutelný.

Z toho vyplývají pro osnovu pro obor dědického práva tyto důsledky: dědické právo bude mít své místo v novém právním řádu. Ne bude však již nástrojem vykořisťování člověka člověkem, neboť bude funkčně zaměřeno do práva rodinného a nikoli již do práva vlastnického. Dědické právo bude mít, jak již řečeno, určení, aby posilovalo rodinné vztahy, upravujíc majetkové poměry tak, aby nezasahovaly rušivě do vyšších citových vztahů rodiny.

Jeví se proto nové dědické právo jako právo svého druhu a zařazuje se na konec osnovy jako závěr všech předchozích občansko-právních ustanovení, na něž navazuje.

Nejdůležitější změny vůči právu dosavadnímu, které si vynutilo nové chápání dědického práva, jsou tyto:

Zákonným dědicům se dává přednostní po stavení. Je to v souladu s obecnými zásadami, které si pro dědění stanovila sama společnost, omezující pořizovací volnost, pokud by byla v rozporu se stěžejními zásadami, jimiž je dědické právo ovládáno. Instituce odkazu se omezuje, neboť se připouštějí jen drobné odkazy movitých věcí. Osnova zde vychází ze skutečností, že takovéto odkazy jsou v širokých masách pracujícího lidu běžné a vžité a že je vhodné umožnit zůstaviteli, aby sám posoudil, když zanechává někomu peněžitou částku nebo jinou movitou věc, zda obmyšlený má nésti část jeho dluhů, či nikoliv.

Odpadá instituce lidu naprosto nesrozumitelná, slovenskému právu neznámá, tak zvaná "ležící pozůstalost"; její odstranění má ten význam, že dědic — neodmítne-li — nabývá dědictví již smrtí zůstavitelovou. Tato koncepce je lidovému cítění bližší než dosavadní stav v českých krajích, kde dědic nabývá dědictví teprve soudním odevzdáním. Podle starého pojetí je pozůstalost do soudního odevzdání jměním bez pána, jako samostatný subjekt práv a závazků.

Z celé systematiky nového občanského zákoníka, tak jak vyplývá z analysy současné vývojové etapy a z tendence dalšího vývoje, plyne, že nový občanský zákoník bude upravovat majetkověprávní vztahy občanů. Proto bylo z něho po vzoru zákonodárství SSSR vyloučeno nové právo rodinné, které upravuje vztahy člověka i společnosti k manželství a k rodině. Také pracovní právo nebylo do osnovy pojato, neboť nelze převzít buržoasní koncepci, nazírající na pracovní sílu jako na zboží. Naproti tomu nebylo třeba kodifikovat zvláštní právo obchodní, které bylo právem privilegovaných vrstev kapitalistického státu a které nemá proto jako takové vůbec místa v naší společnosti. Ty instituty obchodního práva, které odpovídají současným společenským vztahům výrobním a směnným, byly do osnovy přejaty, ovšem se změněným třídním obsahem. Stalo se tak v zájmu pružnějšího a plynulejšího oběhu statků. Jde tu zejména o ustanovení o podnikové plné moci, o smlouvě zasilatelské a nákladní, o nekalé soutěži a o základní ustanovení o cenných papírech.

VIII. Osnova chce plnit hlavní úkoly socialistického práva: právně zajistit dosavadní vý-

sledky budování socialismu a přispět i ke změně v morálním nazírání, t. j. podporovat novou morálku a ovšem také umožnit další pokrokový vývoj občanskoprávních vztahů. Proto také byla volena pružná, rámcová ustanovení, která nebudou dalšímu vývoji na překážku, a systém někdy příliš kasuistických ustanovení starého občanského zákoníka nahrazen pružnými generálními klausulemi (na př. generálním zmocněním soudu zmírňovat rozsah náhrady škody, generálním zmocněním orgánů plánování zasahovat do závazkových poměrů).

Na rozdíl od starého občanského zákoníka používá se srozumitelné, jasné dikce, aby nový občanský zákoník byl přístupný všem a přispěl ke zvýšení ideové úrovně nejširších mas procujících. Zárukou splnění tohoto úkolu je skutečnost, že na dokifikačních pracích na osnově byla zaručena účinná účast i neprávníku a zejména v široké míře zástupců pracujících. Tím bylo docíleno toho, že k odborným zkušenostem právníků přistoupila též životní zkušenost a právní cítění dělníků, kteří podstatnou měrou ovlivnili práce na kodifikaci občanského práva a účinné přispěli k zajištění požadavku srozumitelnosti občanského zákoníka.

Vytvoření nového občanského zákoníka tak, aby odpovídal hospodářské struktuře dnešní vývojové etapy, dané mocenskými a ekonomickými poměry, a aby zajistil další pokrokový vývoj těchto poměrů, v poměrně krátké době dvou let, bylo zcela určitě úkolem nejen závažným a obtížným, ale také úkolem skutečně významného státního dosahu. Jeho splnění umožnila v prvé řadě morální a politická jednota našeho pracujícího lidu. Před únorovým vítězstvím nebylo lze uskutečnit kodifikaci občanského práva. Nebyla možná dohoda o novém občanském zákoníku, chránícím důsledně socialistické vlastnictví, vytvořené zejména znárodněním a plánovaným hospodářstvím. Teprve po únorovém vítězství, po odstranění nepřátel lidu z vedení státu a po dalekosáhlém omezení moci buržoasie, mohlo se přikročit k splnění tohoto úkolu.

Neodlučitelnou součástí morální a politické jednoty našeho lidu je bratrské soužití Čechů a Slováků, jehož základy upravila již ústava 9. května. Také zde teprve únorové vítězství pracujícího lidu vytvořilo předpoklady ke klidné a věcné součinnosti na vypracování nových společných zákonů.

Problém unifikace právního řádu vyplynul již po spojení historických zemí se Slovenskem v jednotný stát. Kodifikační práce v období první republiky vyvrcholily však toliko osnovou z roku 1936, která měla sice provést unifikaci, v podstatě však převzala toliko staré rakouské právní předpisy v modernější dikci.

Teprve nový občanský zákoník odstraní dokonale právní dualismus a zavede jednotné občanské právo na celém území republiky.

Zvládnutí prací na osnově práva občanského bylo pak možné hlavně díky tomu, že jsme se mohli opřít o bohaté zkušenosti našeho velkého spojence, Sovětského svazu. Vítězná cesta k socialismu, nastoupená podle zásad učení všech učení a vědy všech věd, marxismu-leninismu, obráží se markantně i v socialistické právní vědě. Zákoníky, učebnice, právnická literatura a judikatura Sovětského svazu přispěly takto, dávajíce nahlédnouti do zkušeností Sovětského svazu, ke správnému chápání funkce našeho nového socialistického práva občanského.

Práci na osnově občanského zákoníka zajistila konečně také nadšená, obětavá a široká spolupráce politiku a odborníků se všemi složkami pracujícího lidu (se zástupci celonárodních organisaci, s dělníky ze závodů, s veřejnými funkcionáři atd. ). Tvorba nového občanského zákoníka a nového právního řádu vůbec je přece ve společnosti jdoucí k socialismu především věcí všeho pracujícího lidu a proto byly nalezeny takové organisační formy práce, které již při vypracování samotných zásad nového práva občanského tuto účast zaručovaly.

Aby byla vyjádřena funkce nového občanského práva v naší společnosti, byla v čelo osnovy postavena úvodní ustanovení.

K ÚVODNÍM USTANOVENÍM.

K §§ l až 3:

Buržoasie spatřovala v občanskoprávních vztazích občanů nikoli právní výraz výrobních poměrů ovládajících společnost, nýbrž naopak považovala soukromé vlastnictví výrobních prostředků za přirozené právo každého člověka, vyplývající z jeho lidské povahy. Deklarace lidských a občanských práv z doby velké francouzské revoluce uvádí v článcích 2 a 17 vlastnictví jako přirozené a nezadatelné právo každého člověka. Řadí tak vlastnictví k základním občanským právům. V uvedených článcích se projevuje především buržoasní ráz deklarace lidských práv. Uvádějí vlastnictví bezprostředně vedle svobody člověka, ačkoli soukromé vlastnictví od svého vzniku je nejmocnějším prostředkem zotročování člověka. Třídní zájmy bránily buržoasii v tom, aby si uvědomila tento rozpor. Měšťácká věda jej vždy zakrývala a měšťácké zákonodárství chrání přísně posvátnost kapitalistického soukromého vlastnictví, zatím co demokratické svobody pracujících se v nejlepším případě uznávají pouze za nezávazné slovní projevy. Marxismus odhalil uvedený rozpor a ukázal jeho společensko-hospodářské přítmí. Ukázal dále cestu k jeho vyřešení v zájmu dělnické třídy a celého lidstva. Základní občanská práva a jejich pravý obsah vyplývají ze společenské soustavy, z třídní struktury společnosti a z třídní povahy státu jako politické organisace společnosti. Základní práva občana jsou v socialistickém státě mnohem širší než v buržoasním státě, jejich výkon je plně zajištěn a nikoliv jen theoreticky zákonem připuštěn jako za kapitalismu. Pokroková úprava majetkových vztahu mezi občany, napomáhající v nejširším rozsahu budování socialismu, je vedle vlády pracujícího lidu s dělnickou třídou v čele nejdůležitějším předpokladem pro důsledné uskutečňování občanských práv prohlašovaných ústavou 9. května.

Základem úpravy majetkových vztahu mezi občany je socialistické vlastnictví se svými formami, státním a družstevním socialistickým vlastnictvím. Přitom je rozdíl mezi oběma formami jen kvantitativní.

Státní socialistické vlastnictví nemá nic společného s vlastnickým právem buržoasního státu a jeho orgánů. Státní vlastnictví zůstává za kapitalismu podkladem kapitalistického vykořisťování pracujících a nástrojem buržoasie k vlastnímu obohacení a k zabezpečení jejího třídního panství. Všechny ztroskotané pokusy o nacionalisaci některých odvětví hospodářství v kapitalistických zemích dosvědčují, že manévry reakčních sociálně demokratických vůdců, vypočítané na podchycení reformistických ilusí části dělnické třídy v imperialistických státech, vedou jen k oklamání pracujících a slouží výhradně finančnímu kapitálu. Stejně jako mluvení o znárodnění dolů v ČSR po první světové válce, "socialisační" demagogie pravicových socialistů po druhé světové válce měla uchlácholit dělnické masy a zachránit buržoasní panství v západních kapitalistických státech. "Socialisace" v kapitalistickém státu nemůže skončit jinak než naprostým krachem, poněvadž vládnoucí buržoasie činí vše, aby zničila znárodněné podniky, vyždímala z kapes poplatníků enormní náhrady za zastaralé a konkurence neschopné podniky a konečně zkompromitovala myšlenku socialismu. Pod vedením amerických imperialistů přechází dnes kapitalistická reakce na západě všude k otevřené likvidaci zestátněných podniků a vrací je do rukou kapitalistů, jak to zamýšlela též měšťácká reakce v ČSR. Přitom jsou podporováni pravicovými socialisty, jejichž zrada a prodejnost se jasně projevuje také v otázce t. zv. znárodnění průmyslových podniků při plném zachování kapitalistického systému.

Stejně jako převzetí bankrotních kapitalistických podniků kapitalistickým státem pomocí reformistů, také narůstání státního kapitalismu pod vedením fašistů nemá nic společného 8 vytvořením a upevněním státního socialistického vlastnictví. Splynutí špiček buržoasního státního aparátu s vedoucí skupinou velké buržoasie v období imperialismu vedlo v nacistickém Německu k vytvoření obrovských polostátních koncernů, jejichž vládci zakrývali svoje kořistnické a protilidové cíle nacionálními frázemi a používali celého státního aparátu k nesmírnému vykořisťování jiných národů za použití barbarských a zločinných method. Státní vlastnictví se stalo pláštíkem neslýchaně stupňovaného kapitalistického vykořisťování. Takto vytvořený systém neměl samozřejmě nic společného se socialismem.

Nejvyvinutější je u nás dnes státní socialistické vlastnictví jako vyšší jeho forma a nejpevnější pilíř socialistické výstavby. Družstevní vlastnictví jako druhá, nižší jeho forma se teprve rozvíjí. Podle slov presidenta republiky Klementa Gottwalda náleží dnes již velká spotřební družstva k socialistickému, veřejnému sektoru našeho hospodářství a nutno proto vycházet z toho, že jejich majetek je rovněž v socialistickém vlastnictví. Velká spotřební družstva jsou dnes bezpečným a stále důležitějším článkem našeho socialistického obchodu. Nejsou však zdaleka jediným druhem družstevního socialistického vlastnictví. Ještě většího významu než spotřební a jiná nikoli výrobní družstva nabývají stále více lidová družstva malovýrobců v zemědělství. V tomto okamžiku provozují zemědělství u nás ještě většinou individuálně hospodařící malovýrobci. Jejich řady byly značně rozmnoženy revolučními změnami vlastnických vztahů k půdě, uskutečněnými podle hesla: "Půda těm, kdož na ní pracují". Poválečná pozemková reforma lidově demokratické republiky přeměnila desetitisíce zemědělských dělníků a kapitalismem zbídačených malých a středních rolníků ve vlastníky půdy, jejichž další hospodářské úspěchy jsou naprosto zajištěny hospodářskou politikou lidového státu a zejména socialistickým plánováním, které vylučuje odbytové krise periodicky nastávající za kapitalismu. Mezi malými a středními zemědělci se rozvíjí úspěšné široké hnutí výrobních zemědělských družstev v různých formách JZD. Nemůže být pochybnosti o tom, že JZD se společným obděláváním půdy se blíží socialistickým formám zemědělské velkovýroby. Přitom se pevně opírají o zemědělské podniky státu. Vyšší typy JZD se rychle rozvíjejí a patří jisté k socialistickému sektoru našeho hospodářství. Jejich majetek je v socialistickém družstevním vlastnictví a slou-

ží nejen družstevníkům, ale zároveň celé společnosti. Velkým historickým posláním socialistických výrobních družstev v zemědělství je upevnění svazku dělnictva s rolnictvem a získání širokých mas pracujícího rolnictva, osvobozeného od kapitalistického vykořisťování a osvobozujícího se od vlivu buržoasie, pro socialismus a jeho plánovitou výstavbu. Socialistické družstevní vlastnictví je druhou, méně vyvinutou, nikoliv však méně důležitou formou společenského vlastnictví, a zákon je chrání proto stejně jako různé druhy státního socialistického vlastnictví. Pomocí obou forem společenského vlastnictví socialistický stát plní svoji hospodářsko-organisátorskou a kulturněvýchovnou funkci. Národní majetek a majetek lidových družstev jsou nejdůležitějším hmotným podkladem pro uskutečňování zásady socialistického plánování, zásadně odlišné od anarchie kapitalistického hospodářství.

Majetkové vztahy mezi občany, výrobní a směnné vztahy, do nichž občané vstupují ve společenské soustavě vyvíjející se k socialismu, jsou úplně jiné než majetkové vztahy obvyklé za kapitalismu. V nižší fázi komunismu se nutně zachovávají některé vnější formy předsocialistických společenských poměrů, jejichž ekonomický obsah se v socialistické společnosti zásadně mění. Socialismus a přechod k němu proto neznamená odstranění občanskoprávního styku mezi občany, nýbrž jejich vyzvednutí na vyšší úroveň a jejich rozvoj na novém socialistickém podkladě. Měšťácké občanské právo a jeho uskutečnění bylo za kapitalismu právním výrazem ekonomických poměrů příznačných pro kapitalismus a pro kapitalistický způsob vykořisťování. Zdánlivá volnost v občanskoprávních stycích neponechávala dělníku za kapitalismu žádnou jinou možnost než účast na formálně svobodné, ve skutečnosti nouzí proletáře vynucené smlouvě s kapitalistou o prodeji jeho pracovní síly. Výkon občanských práv, jež kapitalistická společnost ponechává pracujícímu člověku v majetkových vztazích, sloužil konec konců k dalšímu obohacení vlastníků výrobních prostředků a ke zvěčnění faktické bezprávnosti pracujícího člověka. Čím svobodnější je za kapitalismu občanskoprávní styk mezi jednotlivými třídami společnosti, tím drtivěji se uplatňuje hospodářská převaha kapitalistů. Boj organisovaného dělnictva proti kapitalistické libovůli, který si vynutil v mnohých státech omezení pracovní doby, zlepšil sice postavení dělnictva, ale nezměnil společenský řád. Proti nesprávným tvrzením reformistických zrádců nutno zdůraznit, že úplně jiný charakter má snaha reakce v imperialistických státech omezovat tradiční volnost v občanskoprávních stycích. Fašistické

útoky na práva dělnictva, na př. v Americe, představují úsilí o jednostranné spoutání dělnictva a uplatnění mimoekonomického násilí kapitalistů a kapitalistického státu proti námezdně pracujícím a jejich třídním organisacím, Tyto reakční snahy jsou jen důsledkem skutečnosti, že ve všeobecné krisi kapitalistického systému ani formální volnost dělníka v občanskoprávním styku již nestačí k zabezpečení kapitalistických zisků a nemění naprosto nic na tom, že také za "nejsvobodnějšího" kapitalistického režimu výkon občanských práv, jež měšťácké právo přiznává pracujícím, není překážkou, nýbrž naopak předpokladem pro jejich kapitalistické vykořisťování a stále větší zbídačování.

Naprosto jiný význam má výkon občanských práv jako právní výraz majetkových vztahů za socialismu a ve společnosti budující socialismus. Volnost pracujícího člověka, která za kapitalismu je pouze formální a ve skutečnosti jen pláštíkem ustavičného vydírání kapitalistů na pracujících, je v občanskoprávním styku občanů socialistického státu skutečná a zajištěna celou společenskou soustavou. V socialistickém státě nelze nutit pracujícího, aby vstupoval do občanskoprávního poměru, jehož společenským obsahem je jeho ekonomické vykořisťování. Socialistická výstavba státu postupně vytlačuje a omezuje kapitalistické živly. Vykořisťovatelé jsou zbaveni moci diktovat pracujícím podmínky, na př. pracovní smlouvy, výhradně podle vlastního zájmu. Směna zboží mezi soukromými výrobci a socialistickým sektorem je pod přísnou kontrolou lidového státu. Soukromý obchod přestal být hlavním článkem distribuční sítě a každý přehmat na úkor spotřebitelů při rozdělování výrobků se stíhá. Pracující se zúčastňují občanskoprávního styku, poněvadž to vyžaduje společenská organisace výroby a dělba práce, řízená nikoliv kapitalisty ve prospěch buržoasie, nýbrž lidovými orgány socialistického státu v zájmu celku pracujících. Nutnost zúčastnit se občanskoprávního styku není pro pracujícího výsledkem kapitalistického nátlaku, nýbrž poznáním zákonitosti socialistického hospodářství sloužícího výhradně všemu lidu. Občan socialistického státu vstupuje v občanskoprávní vztahy s jinými za účelem uspokojení svých osobních potřeb, které stále rostou v souhlase se stálým zvyšováním životní úrovně všech pracujících. Občané jsou si zásadně rovni při výkonu svých majetkových práv stejně jako při výkonu svých ostatních občanských práv, ať politických, sociálních, rodinných nebo jiných. Buržoasní občanské právo přiznávalo

všem formální rovnost před zákonem. Přiznávalo pracujícím stejné právní postavení jako kapitalistům, chudým jako bohatým, a faktická majetková nerovnost občanů, vyplývající z jejich příslušnosti k různým společenským třídám, v měšťáckém pojetí rovnosti byla přehlížena. Měšťácká spravedlnost byla slepá pro rozdíl mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Jen v několika ustanoveních měšťácké občanské právu bralo v úvahu rozdíly mezi občany, které vyplývají z rozdělení společnosti na antagonistické třídy. Stalo se tak jen tam, kde důsledky měšťáckého pojmu "rovnosti" ohrožovaly příliš nebezpečně iluse od nadtřídnosti měšťácké spravedlnosti. Nový občanský zákoník vychází nikoliv z měšťácké, pouze formální rovnosti občanů, nýbrž z vyššího marxistického pojmu rovnosti, která je postupně uskutečňována při socialistickém přebudování společnosti. Znamená především, že všichni občané jsou si rovni ve svém poměru k výrobním prostředkům, jež ve vyvinuté socialistické společnosti jsou v rukou společnosti, že všichni mají zásadně stejný nárok na uplatňování svých pracovních schopností a stejnou povinnost pracovat ku prospěchu celku, že jsou odstraňovány třídní rozdíly mezi občany a nikdo nepožívá výsad ostatním občanům nedostupných. Je samozřejmé, že socialismus plně uznává výhody vyplývající z práce každého jednotlivce a rozdíly mezi občany podle prospěchu, který přinášejí celku. Odmítnutí nesprávného rovnostářství je v zájmu socialistické společnosti na co nejúspěšnějším osobním rozvoji každého jednotlivce. *

Socialistická společnost váží si osobního výkonu každého jednotlivce a ctí především hrdiny práce. Odchovance kapitalistického světa nezajímá, co druhý vykonal, nýbrž co vydělává nebo ještě lépe, co vydělávají jiní za něho. Považuje druhého za tím schopnějšího a úspěšněj šího, čím větší je nepoměr mezi jeho pracovním výkonem a peněžními prostředky, jimiž disponuje. Schopnost okrádat jiné o výsledky jejich práce patří k základním předpokladům "amerického způsobu života". Socialistický zákon chrání důsledně občany při výkonu občanských práv. Chrání je zejména také v jejich občanskoprávních vztazích. Socialistická společnost však odpírá zákonnou ochranu výstřelkům kapitalistické kořistnické morálky výše charakterisované. K nim patří zejména také použití institutu občanského práva k uskutečnění jiných účelů, než ke kterým jednotlivé instituty jsou určeny, při úpravě občanských a zejména hospodářských poměrů. Zásada je podrobněji provedena v dalších ustanoveních zákona o výkladu smluv

a v závazkovém právu. Stejně je v dalším obsahu zákona rozvedena všeobecná zásada, že se nechrání takové občanskoprávní vztahy a jejich právní důsledky, které v rozporu se zájmy celku mají být prostředkem k maření jednotného hospodářského plánu nebo k obcházení povinností jim uložených. Vedle případné trestní sankce má takové jednání za následek, že ten, jenž se ho dopustil, nemůže úspěšně uplatňovati právní nároky, jež zákon jinak spojuje s právním jednáním stejného druhu, jestliže neodporuje zákonnému zákazu. Nejde o pouhé vykládací pravidlo, nýbrž o positivní ustanovení zákona, a lidovým soudům se dává široká možnost uplatňovat se jako strážci socialistické zákonnosti.

Stejně jako ostatní lidové kodexy československé republiky přispěje také občanský zákoník k socialistické výchově širokých mas a ke zvýšení jejich ideové úrovně. Vychází z požadavku, aby se občané řídili ve svých občanskoprávních stycích pravidly socialistického soužití, jejichž obsah vyplývá ze stěžejních zásad socialismu. Průkopníkem vyšší socialistické morálky odrážející se v nových částech našeho lidově demokratického právního řádu bude především děl-

nická třída a po jejím vzoru postupně stále širší masy pracujících. Z osnovy zákoníka plyne pro každého především povinnost chránit a upevňovat socialistické vlastnictví pro mimořádný a zásadní význam tohoto právního institutu, jakož i povinnost nezneužívat práv ke škodě celku. Další postup na cestě k socialismu vynese podle zkušeností první socialistické země, hrdinného Sovětského svazu, další a další mravní hlediska, jejichž socialistický obsah se bude stále prohlubovat. Marxleninská theorie je si dobře vědoma rozdílu mezi morálkou 3 právem. Zachovávání právních předpisů vynucuje socialistický stát celou svojí vahou a soustavou svých mocenských orgánů, opírajících se o podporu širokých mas pracujících. Mravní zásady jsou neméně významné, ale jejich porušení není spojeno s určitými, zákonem přesné vymezenými důsledky. Přesto vyžaduje výchovný účel, jejž sledují všechny zákonné předpisy lidově demokratického státu, aby zlidověné soudy si uvědomily na každém úseku svoji povinnost, neustálým zvyšováním uvědomělosti pracujících napomáhat uskutečnění generální linie budování socialismu v naší vlasti.

K OBECNÝM USTANOVENÍM.

K HLAVĚ PRVÉ, O OSOBÁCH.

K §4:

Občanské právo v naší společnosti má býti vyjádřením vůle všeho pracujícího lidu, vedeného jeho dělnickou třídou, chránit, posilovat a rozvíjet osobní vztahy občanů a majetkově právní vztahy, vůbec, jak toho vyžadují zájmy naší socialistické výstavby. Meze způsobilosti ke vstupu do těchto vztahů, tedy způsobilosti k právům a povinnostem, nejsou ovšem dány výlučně právem občanským, nýbrž platným právním řádem vůbec.

Rozsah způsobilosti k právům a povinnostem je nutno posuzovat u vědomí, že jediným zdrojem veškeré moci ve státě je pracující lid a že veškeré jeho snažení v této vývojové etapě směřuje k socialismu. To bude nutno mít na paměti zejména proto, že na dnešním stupni našeho společenského vývoje je dopuštěno soukromé vlastnictví k výrobním prostředkům, které je příčinou hospodářské nerovnosti lidí. To připomenout je účelem slov § 2 osnovy "v mezích právního řádu". Zdůrazňuje se jimi, že člověk v rámci své způsobilosti k právům a povinnostem musí při svých právních úkonech dbát mezí, které právní řád stanoví.

Protože předmětem práv a povinností je především člověk, t. j. živá bytost, která musí ukojovat své životní potřeby a k jichž

ukoj ování je zaměřena její vůle, bylo uznáno vhodným na rozdíl od dosavadního právního stavu výslovně ustanovit, kdy způsobilost člověka k právům a povinnostem vzniká a kdy zaniká.

Jak narození, tak i smrt člověka, jsou skutečnostmi s významnými právními následky a proto je osnova — v zájmu bezpečného vymezení pojmu a trvání způsobilosti Jí právům a povinnostem také výslovně uvádí.

K §5:

Toto ustanovení odpovídá snaze účinně chránit zájmy dětí, stará se o uchování práv dítěte již od okamžiku jeho početí. Projeví se to zejména v oboru práva dědického, může to však být praktické i při darování, i jindy.

O zastupování zájmů nenarozeného dítěte se starají rodiče, resp. opatrovník.

Zákonná domněnka § 5 odst. 2 napomáhá vyřešit případné pochybnosti o tom, zda se dítě narodilo živé či mrtvé; tato domněnka je v souladu s normálním předpokladem, že se dítě narodí živé. Jde ovšem o domněnku vyvratitelnou důkazem opaku.

K § 6:

Stejně vyvratitelná právní domněnka, vyslovená v § 6, umožňuje objektivně co nejspravedlivější řešení případů; když zemře několik lidí, kteří buď mezi sebou nebo vůči jiným lidem byli v určitém právním vztahu