Socialistický sektor: Kapitalistický sektor: Drobní podnikatelé:

Čeští a slovenští drobní zemědělci a zemědělští dělníci dostali více než l milion hektarů půdy, která dříve patřila německé a maďarské šlechtě. Půdní základna státních statků činila po únoru 1950 na 5. 10. 017 ha. Naše vesnice spějí k vyšším produktivnějším formám výroby. Zákonem z 23. 2. 1949, č. 69 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, a prováděcím nařízením ministra zemědělství ze dne 17. 3. 1949, č. 75 Sb., byly položeny základy k jednotným zemědělským družstvům. Ke dni 19. 8. t. r. měli jsme již 3. 891 schválených jednotných zemědělských družstev a 1. 662 schválených přípravných výborů. Celkem se při letošních žních pracovalo společně ve více než 6. 000 obcích, tedy i tam, kde dosud nebylo JZD.

Nové politicko-ekonomické skutečnosti se samozřejmě nutně obrážejí v životních podmínkách pracujícího lidu. Zaměstnanost stoupla z 3, 183. 000 osob v roce 1937 přes odsun Němců na 3, 590. 000 osob v roce 1949. Mzdová hladina průmyslu (absolutní čísla) stoupla oproti 44, 98 z roku 1939 na 45, 62 v roce 1948. Životní úroveň neustále stoupá. Podle slov předsedy vlády A. Zápotockého na II. všeodborovém sjezdu dne 11. 12. 1949 činil průměr dělnikého důchodu starobního a invalidního v roce 1949 18. 900 Kčs proti ročnímu průměru 1. 710 Kčs v roce 1937. Vdovské důchody stouply v roce 1949 na roční průměr 14. 340 Kčs proti průměru 640 Kčs z roku 1937. V roce 1947 se zúčastnilo rekreační akce celkem 155. 000 dělníků a zaměstnanců, jejich počet stoupl v roce 1948 na 215. 848 a do začátku září 1949 činil počet rekreantů již 297. 509.

Přitom rostoucí množství konsumního zboží dávaného do oběhu představuje stále stoupající reálnou hodnotu mezd a tím i rostoucí sílu a pevnost naší koruny. Během posledních

dvou let se naše průmyslová výroba zvýšila o více než 1/4 a daleko jsme již překročili předválečnou úroveň. Produktivita práce v průmyslu stoupla o 3, 2% oproti roku 1937 a proti roku 1947 se zvýšila o celkových 16%. (Jen pro srovnání budiž uvedeno, že průmyslová výroba v USA klesla v minulém roce na 73, 6% nejvyšší válečné úrovně přesto, že přes 70% veškerých výdajů amerického rozpočtu je určeno na válečnou výrobu a militarisaci. ) Počet sňatků v roce 1949 stoupl oproti roku

1937 o 25, 3%. Úmrtnost všeobecně klesla k týmž datům o 10, 7%. Přirozený přírůstek obyvatelstva činí ve stejném období 215, 2%. Průměrný věk u mužů stoupl v roce 1949 na 61, 6 let proti 53, 7 roku v roce 1932, u žen na 65. 5 let proti 57, 3 letům v roce 1932. V roce 1949 jsme měli dosud nejvyšší počet lékařů (přes 11. 000). Zatím co jsme v roce

1938 měli 5 nemocničních dětských oddělení a 766 lůžek pro matky, bylo již v roce 1949 v našich nomocnicích 71 dětských oddělení a 5. 785 lůžek pro matky.

Oproti 580 mateřským školám s 29. 148 žáků v roce 1938 bylo v roce 1949 jen v českých zemích již 3. 937 mateřských škol se 161. 667 žáků. Na Slovensku bylo v roce 1949 nově zřízeno 196 mateřských škol, 345 škol středních, 269 základních hospodářských škol, 51 výběrových hospodářských škol, 2 vysoké školy, 2 pobočky pedagogické fakulty.

Za první rok pětiletky byl plán v průmyslu splněn na 102, 1%, což je proti roku 1948 vzrůst průmyslové výroby na 107, 9%. V těžkém průmyslu jako celku se ukazuje možnost zvýšení výroby v roce 1953 proti úrovni roku 1948 asi o 90%, místo 66%, jak předvídal zákon o prvním pětiletém plánu. Zatím stoupla jeho výroba v roce 1949 o 23% a v květnu 1950 o 62, 9% oproti stavu v roce 1918. Těžké strojírenství — hlavní článek pětiletky —

zajistí tím urychlené uvedení nových závodů, které jsou ve výstavbě, do provozu. Tyto výsledky byly umožněny uvědomělým úsilím všech pracujících, kteří jen v roce 1949 podali přes 110. 000 zlepšovacích návrhu, čímž bylo získáno na 3 miliardy Kčs úspor. Údernické hnutí vykazuje neustálý růst. Zatím co v lednu 1949 činil počet úderníků 69. 000, stoupl jejich počet v prosinci 1949 již na 691. 000. Tím vším byla umožněna — jak již řečeno — výroba produktů dosud jen dovážených, jako na př. výroba kuličkových ložisek, nového typu sériového traktoru, optického zboží, jemné mechaniky a pod.; zároveň však tím také mohlo dojít k pronikavé racionalisaci výrobního procesu, takže na př. nyní vyrábíme sami jednotnou elektrickou mechanickou výzbroj automobilů.

Zemědělská výroba překročila v v. 1949 daleko výrobu z r. 1948.

Nové methody práce se ujímají též v zemědělství. Příklad pouhých 28 JZD podává tento obraz:

Výkon traktorových stanic činil v podzimních pracích 1949 jeden traktor 78 ha. Traktory státních statků pracovaly v téže době po 50 ha, na jeden traktor strojních družstev připadala 20 ha, na jeden soukromý traktor pouhých 9 ha. Traktory zoraly 21% celkové plochy, koňské potahy (á 8 ha) 60% celkové plochy, volské potahy (á 6 ha) 9% a kravské potahy (á 0, 85 ha) 9% celkové plochy. Půjde nyní o další lepší rozdělení a o dokonalé využití strojů a pomoc malým a středním rolníkům za výhodných podmínek.

V jediném JZD na Velehradě klesl náklad na sklizeň, svoz a výmlat z jednoho hektaru z 3. 950 Kčs při společném osevu a společné práci na necelou třetinu, t. j. na 1. 130 Kčs. Ještě loni tam trvalo posečení jednoho ha obilí 21/2 dne a stálo průměrně bez jídla pro sekáče a odběračku 1. 000 Kčs. Šestistopým samovazačem trvá tato práce pouhé tři hodiny a státní strojní stanice počítá za to jednotlivci 510 Kčs, jednotnému zemědělskému družstvu 320 Kčs.

Cílevědomým úsilím všeho pracujícího lidu, vedeného jeho dělnickou třídou, dochází tedy

k revolučním skokům v přeměně hospodářské struktury naší společnosti.

VI. Měnící se hospodářská a společenská struktura si vyžaduje naléhavě novou právní úpravu; občanskoprávní vztahy musí být postaveny na zcela jiný základ. Do vydání ústavy 9. května byl právní základ nových a vyvíjejících se občanskoprávních vztahů vinou reakce neujasněn. Od účinnosti ústavy však pozbyly platnosti všechny předpisy odporující ústavě a zásadám lidově demokratického zřízení (§ 173 odst. 2 Ústavy 9. května). Ostatní předpisy občanského zákoníka musí být podle § 171 odst. 3 ústavy vykládány vždy v souladu s ústavou. Soudci jsou podle § 143 ústavy povinni vykládat zákony a nařízení, tedy i občanský zákoník, v duchu ústavy i zásad lidově demokratického zřízení; přitom jsou vázáni jen právním řádem lidové-demokracie (čl. XI ústavy). Právní úprava socialistického sektoru našeho národního hospodářství je již obsažena v zákonodárství o národních podnicích. Hlavní zásady musí být ovšem vyjádřeny i v občanském zákoníku. Proto v souvislosti s prohloubením obecných zásad organisace národního hospodářství nutno také kodifikovat nové, socialistické občanské právo.

Vzorem pro tuto kodifikaci je nám především sovětské socialistické občanské právo.

Vodítkem v prvé řadě jsou nám tedy hlavní zásady sovětského občanského práva, jak jsou vyjádřeny ve Stalinské ústavě. Jsou to tyto zásady:

1. socialistická hospodářská soustava a socialistické vlastnictví výrobních prostředků (ve dvou formách, jako vlastnictví státní a vlastnictví kolchozně-družstevní) jako ekonomický základ státu (čl. 4 až 7 stalinské ústavy);

2. právo osobního vlastnictví (čl. 7 a 10), odvozené od vlastnictví socialistického; osobní vlastnictví nestojí proti socialistické hospodářské soustavě jako panující formě hospodářství, nýbrž je s ní úzce spojeno a vyplývá z ní;

3. drobné soukromé hospodářství individuálních rolníků a domácích malovýrobců (postupně mizející forma hospodářství), založené na osobní práci a vylučující vykořisťování cizí práce (čl. 9);

4. určování a řízení hospodářského života státním národohospodářským plánem za účelem rozmnožení společenského bohatství, ustavičného zvyšování hmotné a kulturní úrovně pracujícího lidu, upevnění nezávislosti státu a zesílení jeho schopnosti k obraně (čl. 11).

Vedle hlavních zásad sovětského občanského práva je východiskem pro kodifikaci našeho občanského práva i vývoj občanského práva sovětského.

V Sovětském svazu byly od prvního dne Velké říjnové revoluce rychle za sebou vydávány zákonodárné akty o přechodu nejdůležitějších výrobních prostředků na stát, t. j. do rukou pracujícího lidu. Bylo odstraněno statkářské pozemkové vlastnictví a vůbec soukromé vlastnictví k půdě. Dekretem z listopadu 1917 byla zavedena dělnická kontrola. Znárodněny byly továrny, banky, železnice, zahraniční obchod. Bylo likvidováno soukromé vlastnictví k většině budov v městech. Vedle těchto legislativních opatření nastoupila řada jiných norem, zabývajících se organisací národního majetku, jeho řízením a kontrolou.

Všechna opatření k vyvlastnéní kapitalistických živlů a vytvoření socialistického vlastnictví byla pak zakotvena v první sovětské ústavě z 10. 7. 1918. Tendence sovětské legislativy byla vyjádřena Leninem na VII. sjezdu VKS (b): "Začínáme-li socialistickou přestavbu, musíme si jasně vytknout cíl, ke kterému tyto přeměny konec konců směřují, totiž cíl vytvořit společnost komunistickou, která by se neomezovala na pouhé vyvlastnění továren, závodů, půdy a ostatních výrobních prostředků, která by se neomezovala na pouhou přísnou evidenci a kontrolu nad výrobou a rozdělováním výrobků, ale která by dále kráčela k uskutečnění zásady: od k a ž d é h o podle jeho schopností, k a ž d é m u podle jeho potřeby. "

Dějiny VKS(b) charakterisují toto období socialistické výstavby takto: "Dělnická třída vedená bolševickou stranou, ve svazku s rolnickou chudinou a podporovaná vojáky a námořníky, svrhává moc buržoasie, nastoluje vládu sovětů, zřizuje nový typ státu — socialistický sovětský stát — ruší statkářské vlastnictví půdy, dává půdu do užívání rolnictva, znárodňuje veškerou půdu v zemi, vyvlastňuje kapitalisty, probojovává ukončení války — mír, získává nezbytný oddech a tak vytváří podmínky pro provádění socialistické výstavby. "

V dekretech z 11. 1. 1919 a z 5. 8. 1919 bylo stanoveno povinné odvádění přebytků zemědělské výroby. Znárodnění průmyslu bylo dokončeno dekretem ze 7. 9. 1920 a zároveň zesílena evidence průmyslové výroby. Stále více stoupá význam hospodářských smluv.

Po skončení občanské války mohlo býti přikročeno k plánovité hospodářské výstavbě. Období nové hospodářské politiky (NEP) bylo tehdy nutné, neboť za dané hospodářské si-

tuace nebylo možno jinak zabránit hospodářskému rozvratu. NEP činil ústupky rolnictvu, které nemohlo žít bez oběhu zboží, který pak byl spojovacím můstkem mezi dělnictvem a rolnictvem. Svoboda obchodu období NEPu nebyla ovšem úplnou kapitalistickou svobodou, nýbrž svobodou v jistém rámci, regulovaném funkcí socialistického státu. Zároveň se však mobilisují síly k definitivnímu rozdrcení zbytků kapitalismu: aktivisuje se státní průmysl, je organisován státní obchod, který má postupně vytlačit obchod soukromý. Je zaváděna zásada hospodaření podle rozpočtu (chozrazčot), chápaná původně jako rentabilita podniku a teprve později jako jeho operativní samostatnost.

Občanské právo tudíž dostává tím vším nový specifický obsah. Projevuje se to v zákoně o základních soukromých majetkových právech, přiznávaných RSFSR, z 22. května 1922 a v občanském zákoníku RSFSR z 31. 10. 1922, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1923. Tento zákoník spojuje v sobě dva principy: zajišťuje zájmy dělnicko-rolnického státu, při čemž skýtá všechny záruky pro nedotčenost výdobytku socialistické revoluce; zároveň však dává možnost rozvinutí soukromé iniciativě v mezích slučitelných se zájmy dělnicko-rolnického státu. Možno říci, že tento občanský zákon vyjádřil úkoly nové hospodářské politiky. Zdůrazňuje předmět a obsah státního socialistického vlastnictví. Připouští sice soukromou průmyslovou činnost a soukromý obchod, podřizuje ji však státní kontrole a stanoví pro ni krajní meze. Před soukromým vlastnictvím však zdůrazňuje vlastnictví družstevní a stará se o to, aby vedle státu byly družstevní podniky doplňující silou, omezující soukromého podnikatele.

Dekretem z 10. -1. 1923 o státních průmyslových podnicích, organisovaných na zásadách komerčního rozpočtu, byly dány první základy operativní správy národního majetku. Tento dekret ponechává nedotčenu jednotnost státního socialistického vlastnictví, zároveň však považuje státní podnik za samostatný subjekt v občanských právních vztazích.

V období boje za socialistickou industrialisaci země (1926—1929), spojeného s bojem za širokou kolektivisaci zemědělství na základě dobrovolnosti, a za vytvoření soustavy státní socialistické zemědělské velkovýroby je pro dějiny sovětského občanského práva důležitým "rok velkého přelomu", rok 1929. Občanské právo přestává regulovat "soukromý" živel. Je vydáno nařízení o pětiletém hospodářském plánu (23. 4. 1929), nařízení o úpravě výroby a zavedení osobní odpovědnosti vedoucích (5. 9. 1929). Tyto základní zákonné akty následují po novém statutu státních průmyslových podniků (29. 6. 1927) a nařízení o způsobu ročního plánování v průmyslu (5. 10. 1928).

V těchto normách se jeví jasně další nová funkce občanského práva, která upevňuje zásady hospodaření podle rozpočtu, zásady plánovitosti v průmyslu, zemědělství i obchodu. Plán se stává základnou občanskoprávních poměrů.

V zemědělské výrobě se projevuje plán v tom, že rozšiřuje činnost velkých socialistických zemědělských hospodářství, spočívající na zákonech z roku 1922. Podkladem této politiky jsou obě nařízení ze dne 16. 3. 1927 o kolektivních hospodářstvích (kolchozech) a o sovětských hospodářstvích (sovchozech). Ve prospěch družstevního sektoru se novelisuje právo stavby, které může býti zřízeno na místo dosavadních 49 let na 80, resp. 60 let, a stanoví se značné daňové výhody pro všechny stavebníky.

Boj za kolektivisaci zemědělství a za likvidaci kulactva jako třídy vyvrcholil nařízením ze dne 1. II. 1930 o opatřeních k posílení socialístické přestavby zemědělství. Tím byly vyřešeny tři základní otázky socialistické výstavby:

1. byla likvidována nejpočetnější vykořisťovatelská třída v zemi, záloha restaurace kapitalismu;

2. rolnictvo bylo převedeno s cesty individuálního hospodářství, rodícího kapitalismus, na cestu společenského, socialistického hospodaření podle plánu;

3. státní moc získala socialistickou základnu v nejrozsáhlejší, životné důležité, avšak nejzaostalejší oblasti národního hospodářství — v zemědělství.

Občanské právo je přitom následkem nebývalého růstu socialistické výroby charakterisováno vzestupem významu práva závazkového. V letech 1930 a 1931 byla provedena reforma v úvěrnictví, v r. 1932 bylo soukromým obchodníkům zakázáno zřizovat prodejny, spotřební družstva byla reorganisována. Bylo upraveno právo patentní a zákonem ze dne 7. 8. 1932 byly zavedeny přísné tresty na útoky na společenský majetek.

Úspěšný průběh dvou pětiletek přispěl k dalšímu zvýšení životní úrovně sovětského lidu a pevně zakotvil zejména rozvíjející se zemědělské družstevnictví. Dne 17. II. 1935 byly manifestačně přijaty první vzorné — stalinské — stanovy kolchozu, obsahující mimo jiné ustanovení o kolchozním vlastnictví a o osobním vlastnictví kolchozníků.

V období Velké vlastenecké války se sovětské občanské právo zaměřilo ještě více na zdůraznění významu hospodářské kázně.

Srovnáváme-li vývoj sovětského občanského práva, najdeme obdobnost s naším dosavadním právním vývojem, zejména po vítězném únoru 1948.

Protože jsme chráněni neustále sílícím táborem míru, vedeným velkým Sovětským svazem, můžeme na podkladě analysy našich poměrů a na podkladě zkušeností Sovětského svazu přikročit k vytvoření prvního lidově demokratického občanského zákoníka, který zabezpečí další pokojnou cestu k socialismu. Nový občanský zákoník bude základnou a východiskem nové úpravy občanskoprávních vztahů.

VII. Analysa celkové struktury lidové demokratického zřízení a tendence jeho dalšího vývoje jsou základem, z něhož vyplynula nejen celková koncepce osnovy, ale stejně i celá systematika osnovy. Odůvodňují; že v lidově demokratické společnosti, která je povolána také k tomu, aby odstranila nesmiřitelný rozpor mezi společenskými výrobními poměry a individuální povahou kapitalistického přisvojování výrobků, je nutno od základů rozbít buržoasní koncepci občanského práva. Výrobní poměry prodělávají revoluční vývojovou přeměnu, během níž při nevídaném rozvoji výrobních sil nastává revoluční přechod z dosavadních vlastnických vztahů charakterisovaných kapitalistickým přisvojováním, do nových socialistických výrobních a vlastnických vztahů a tím i ke kolektivnímu způsobu přisvojování.

Se současnou změnou způsobu výroby mění se i charakter společné práce, poměr pracujíjícího lidu, vedeného jeho dělnickou třídou, k práci jako k jednomu ze základních práv člověka.

Vlastnictví se stává společenským, stává se výrobním vztahem lidí, který je dán novou hospodářskou a společenskou strukturou na podkladě socialistickém.

Opouští se stará zásada římského práva, podle níž se považuje každá trvalá stavba za součást pozemku. Rozvoj JZD a zemědělskou politiku vůbec by však tato dosavadní zásada mohla brzdit. Důsledné její zachování by vedlo k tomu, že stavby družstva na soukromé půdě by připadly majiteli půdy, stavby na státní půdě státu, i když byly pořízeny z prostředků družstva. Nový charakter trvalých staveb jako samostatného předmětu vlastnictví přispěje vedle toho i k dalšímu rozvoji osobního vlastnictví k rodinným domkům, které si pracující postaví na pozemcích družstevních nebo státních. Proto osnova razí zásadu novou, podle níž stavby nejsou součástí pozemku. To má v zápětí, že vlastnické právo ke stavbám se může posuzovat zcela samostatně bez ohledu na vlastnické právo k pozemku.

Na rozdíl od názoru ovládajícího buržoasní právní theorii, podle něhož je vlastnictví poměrem subjektu k věci, ve skutečnosti však panstvím člověka nad člověkem, razí si vítěznou cestu nový typ vlastnictví; vlastnictví socialistické, vytvořené zejména znárodněním a plánovaným hospodářstvím.

Socialistické vlastnictví se stává základem a páteří nového občanského práva, jehož těžisko se přesunuje na pole práva věcného. Buržoasní pojetí vlastnictví jako vlastnictví soukromého, "jediného" a "universálního", je rozbit a vytváří se konkrétní pojem vlastnictví jako práva jednotlivce anebo kolektivu používat výrobních prostředků a výrobků svou mocí a ve svém zájmu na základě soustavy třídních poměrů, existujících v dané společenské soustavě a v souladu s touto soustavou.

Typ a forma tohoto vlastnictví jsou různé podle obsahu práva vlastnického, podle jeho subjektu a předmětu. Především rozhoduje vztah pracujícího člověka k výrobním prostředkům, v čí rukou jsou výrobní prostředky, neboť na formě výroby je přímo závislá i forma vlastnictví. V lidově demokratickém státě mohou být výrobní prostředky zásadné jen ve vlastnictví socialistickém, t. j. mohou být jen majetkem národním nebo majetkem lidových družstev. Soukromé vlastnictví k výrobním prostředkům je v hospodářské soustavě lidové demokracie slučitelné s vůlí pracujícího lidu jen v drobném podnikání, které je založeno na osobní práci a které není podkladem vykořisťování.

Osnova rozeznává proto dva různorodé typy vlastnictví: vlastnictví socialistické a vlastnictví soukromé, ústředním problémem nového občanského práva, jež vychází z ústavy 9. května, jsou ovšem nové formy socialistického vlastnictví, které je nedotknutelným základem společenského zřízení československé republiky, záštitou proti vykořisťování člověka člověkem a zárukou vzrůstu blahobytu pracujícího lidu.

Vyšší formou socialistického vlastnictví je státní socialistické vlastnictví. Spolu s ním se v socialistické společnosti rozvíjí jednak vlastnictví lidových družstev a jednak osobní vlastnicnictví k předmětům osobní potřeby. Formy socialistického vlastnictví, t. j. forma socialistického vlastnictví státního a forma

socialistického vlastnictví družstevního a k nim se řadící vlastnictví osobní, mají jeden společný specifický znak: žádná z těchto forem není a nemůže být podkladem vykořisťování. Dalším znakem osobního vlastnictví je fakt, že vzniká jen z pracovního důchodu. V socialistické společnosti je vůbec nerozlučně spjato se socialistickou zásadou odměny podle práce a představuje právo k oné části výdělku, resp. výsledku společenské práce, kterou zaměstnanec v socialistické společnosti za svou práci dostává. V naší společnosti, která socialismus buduje, je však ještě třeba za předmět osobního vlastnictví uznat i takové předměty, jichž nabytí nebylo výsledkem vlastní práce vlastníka. Osobním majetkem mohou ovšem být jen věci, které slouží spotřebě vlastníka. Osobní vlastnictví se uskutečňuje za bezpodmínečného sladění osobních zájmů se zájmy společnosti; je proto třeba brát zároveň zřetel i na práva zaručená občanu i na jeho závazky vůči socialistické společnosti.

Vedle těchto pokrokových forem vlastnictví, které jsou specifické pro socialistické výrobní poměry, zabývá se osnova také vlastnictvím soukromým. Vychází se ze zásadního rozdílu, zdali jsou výrobní prostředky v rukou kapitalisty, či slouží-li jen malému nebo střednímu podnikání, a zda napomáhají vykořisťovat cizí práci. V průmyslu i dopravě a obchodě nehraje dnes vykořisťovatelský sektor již rozhodující roli. V zemědělství ovšem jeho zástupcem je vesnický boháč. Jeho vytlačení z našeho hospodářského života je však věcí zemědělské politiky a věcí provádění zemědělských norem. Proto se osnova zabývá jen soukromým vlastnictvím drobných výrobců, zejména drobných a středních rolníků, kteří pracují na půdě sami a nevykořisťují pracovní sílu jiných.

Socialistické vlastnictví má tedy buď formustátního socialistického vlastnictví, jehož předmětem je společný majetek všeho lidu (národní majetek), anebo formu socialistického vlastnictví družstevního, jehož předmětem je majetek lidových družstev.

Socialistickými vlastníky mohou proto být jen stát nebo lidová družstva. Stát může národní majetek buď spravovat přímo svými orgány (ministerstvy a pod. ) anebo může části národního majetku svěřit národním a komunálním podnikům, které s těmito svěřenými majetkovými podstatami hospodaří v rámci hospodářského plánu podle předpisů zvlášť o tom vydaných.

Národní a komunální podniky nejsou proto vlastníky národního majetku. Národní a komunální podniky mají toliko operativní

správu majetkových podstat, které jim stát z národního majetku svěří. Tato operativní správa může ovšem příslušným opatřením nadřízeného orgánu býti přenesena na jiný národní nebo komunální podnik. S hlediska operativní správy tu jde o administrativní akt, s hlediska občanského práva o úkon obdobný převodu vlastnictví, i když vlastnictví přecházet nemůže. Také národní výbory mohou ovšem mít národní majetek jenom ve správě.

části národního majetku mohou být také odevzdány do trvalého užívání socialistickým právnickým osobám, zejména lidovým družstvům. Na to osnova výslovně pamatuje.

Jinak je tomu ve společenském a tím i právním řádu socialistickém, uskutečněném již v SSSR; tam jest soukromé vlastnictví jako podklad vykořisťování již pojmem neznámým. Socialistická hospodářská soustava zná jen vlastnictví socialistické (ve formě vlastnictví státního a ve formě vlastnictví družstevněkolchozního) a vlastnictví osobní. Půda, nerostné bohatství, vody, lesy, závody, továrny, šachty, doly, železniční, vodní a letecká doprava, banky a ostatní předměty uvedené v čl. 6 Stalinské ústavy, jsou ve vlastnictví státním, t. j. společným majetkem všeho lidu. V osobním vlastnictví občanů jsou podle čl. 10 Stalinské ústavy důchody a úspory nabyté prací, obytný dům a vedlejší domácí hospodářství, předměty domácího hospodářství a domácí potřeby, předměty osobní spotřeby a osobního pohodlí.

Osnova se snaží poskytnout zvýšenou ochranu socialistickému vlastnictví jako hospodářské základně naší společnosti. Stanoví zásadní nezcizitelnost předmětů socialistického vlastnictví, aby se tak národní majetek nemohl přesouvat do vlastnictví soukromého. Věci, které jsou v socialistickém vlastnictví, lze zcizovat jen v rámci obvyklého hospodaření a proto, pokud socialistická výroba směřuje k osobní spotřebě pracujících, mohou být výrobky socialistické produkce převáděny do osobního vlastnictví.

To ovšem neznamená, že se socialistická výroba vyhýbá na světových trzích konkurenci; ba zatlačuje na trzích i produkty kapitalistické výroby lepší kvalitou a větší lácí svých výrobků.

Je nezbytné postarat se i o to, aby ke ztenčení majetkových podstat v socialistickém vlastnictví nemohlo dojít ani promlčením. Proto se stanovila zásada vynětí nezcizitelných práv socialistických právnických osob z promlčení.

Socialistickým právnickým osobám poskytuje osnova veškerou možnou ochranu.

Osobami v právním smyslu vůbec (subjekty práv a závazků) jsou jednak osoby fysické, jednak osoby právnické. Právnickými osobami jsou jen ty organisace, které byly jako právnické osoby zřízeny zákonem anebo které jako takové zřídil nebo schválil orgán státní k tomu příslušný. Jinak nevzniká právnická osoba, i kdyby zde osobní nebo majetkový podklad byl, a takový kolektiv nemá způsobilost nabývat práv a zavazovat se. Právní osobnost se přiznává jen takovému kolektivu, který svým složením, účelem a funkcí poskytuje všechny záruky, že svou společenskou a hospodářskou úlohu bude plnit podle zásad socialistického soužití a v rámci úkolů přikázaných jednotným hospodářským plánem. I u nás v praxi budou podle posledních zkušeností sovětské právní vědy za právnické osoby uznány jen ty, které vykazují tyto znaky:

I. organisační jednotu určenou zákonem, statutem nebo řádem,

2. majetkovou samostatnost,

3. samostatnou majetkovou odpovědnost,

1. vlastní jméno (samostatná účast v občanském styku jako nositel práv a závazků).

Zvlášť zvýhodněné postavení se přiznává právnickým osobám, u nichž jsou dány znaky, které je charakterisují jako právnické osoby socialistické. Jimi jsou zejména ty, jichž socialistický charakter plyne z politické povahy organisace (ROH, Svaz zemědělců, Svaz mládeže a j. ) anebo z jejich povahy hospodářské (národní a komunální podniky). Stát jako organisace vládnoucí třídy musí mít při plnění svých funkcí příslušnou materiální základnu, kterou se včleňuje do soustavy majetkoprávních vztahů jako právnická osoba anebo přenáší tuto funkci na jiné socialistické právnické osoby. Osnova se vyhýbá přesnějšímu vymezení okruhu socialistických právnických osob a ponechává věc praxi.

Zásada důsledné a účinné ochrany socialistických právnických osob, zejména pak národních a komunálních podniků, je vyjádřena v jednotlivých ustanoveních osnovy.

Preferování socialistických právnických osob se projevuje také v hlavě osmé.

Právo stavby se použije jen pro právo zřídit stavbu na cizím pozemku, při čemž socialistické právnické osoby, které dostaly pozemky do trvalého užívání, ke zřízení vlastní stavby na tomto pozemku právo stavby nepotřebují; právo stavby je totiž již obsaženo v právu trvalého užívání.

Těžiště osnovy spočívá tedy v ustanoveních o socialistickém vlastnictví a jeho ochraně.