Důvodová zpráva.

OBECNÁ ČÁST.

I. V každé společnosti, ve které proti sobě stojí třídy se zájmy navzájem si odporujícími, je právo výrazem vůle vládnoucí třídy, jejíž obsah je určován materiálními životními podmínkami této třídy. Občanské právo zvláště vyjadřuje "ekonomické podmínky společnosti v právní formě" (Engels); je hospodářské základně nejblíže. Občanské právo utvrzuje existující, třídní struktuře společnosti odpovídající ekonomické vztahy mezi jednotlivci; je soustavou norem (pravidel chování), stanovených vládnoucí třídou, vyjadřující a zajišťující především výrobní a směnné poměry v dané společnosti v zájmu vládnoucí třídy.

V buržoasní společnosti slouží tedy občanské právo zajištění kapitalistických hospodářských poměrů v zájmu vládnoucí třídy kapitalistů, slouží k upevnění její hospodářské a tím i politické moci. To ovšem buržoasie popírá, popírá třídní podstatu svého práva a snaží se občanské právo vykládat isolovaně od hospodářského dění, snaží se ignorovat jeho společenský obsah a omezit se na jeho formální stránku.

Nejvýrazněji se snaha buržoasie maskovat třídní obsah práva jeví v právu vlastnickém, které jako základ práva občanského předurčuje všechny ostatní občansko-právní instituty. Buržoasní právní nauka zná jediný typ vlastnictví, kapitalistické soukromé vlastnictví, které líčí jako absolutně platné, věčné a neměnné. Odmítá uznat jeho historickou podmíněnost a úplně přehlíží, že vlastnické poměry jsou jen právním výrazem výrobních poměrů.

Typickým rysem kapitalistického soukromého vlastnictví výrobních nástrojů a prostředků je jeho vykořisťovatelský charakter. Vlastnické právo buržoasní společnosti není ničím jiným, než právem přisvojovat si cizí nezaplacenou práci" (Marx).

II. O tom, jakou funkci má právo v třídní společnosti, svědčí historie vzniku a vývoje našeho dosavadního občanského zákoníka z roku 1811. Na kodifikaci občanského práva se v Rakousku začalo pracovat již v době předtereziánské; zákoník, který vyšel z těchto prací, byl

nejprve (v r. 1797) zaveden na zkoušku v tehdejší rakouské Haliči a teprve poté, po jistých úpravách, vydán pro všechny rakouské země. V oblasti slovenské sice — s výjimkou let 1852 až 1861 — formálně neplatil, avšak obyčejové právo tam platné je s ním v podstatě shodné, i když svými kořeny sahá až do poloviny XVI. století.

Občanský zákoník z r. 1811 vznikl v době rozkladu feudalismu a nástupu buržoasie k moci. S postupným zaváděním strojů se prudce začíná rozvíjet průmyslová výroba. Průmysl se neobejde bez svobodného dělníka, nespoutaného poddanskou závislostí ani cechovními svazky, dělníka, který nemá jiný majetek než svou pracovní sílu a který, aby se uživil, je nucen tuto pracovní sílu prodávat kapitalistovi. Tak bylo r. 1755 povoleno tkalcům provozovat živnost mimo cechy, v r. 1763 bylo připuštěno svobodně zřizovat továrny na kartouny a s jejich výrobky volně obchodovat, v r. 1765 zrušen zákaz, že mistr soukenický nesmí pracovat na více než jednom stavu, v roce 1773 plátenictví prohlášeno za svobodnou živnost, v r. 1755 povoleno textilním továrníkům volně nakupovat látky kdekoli v tuzemsku a v r. 1778 konečně zrušeny cechy tkalcovské a punčochářské. Podobně tomu bylo i v ostatních výrobních oborech, jako v hutnictví, ve sklářství a dalších. Poddanství selského lidu bylo zrušeno známým patentem Josefa II. z r. 1789.

Tyto změny výrobních poměrů se v právní ideologii projevily teorií přirozeně-právní, založené na myšlence t. zv. vrozených lidských práv. Taková je i celková koncepce občanského zákoníka z r. 1811, třebaže se v něm zachovávají ještě některé instituty feudální povahy (na př. dělené vlastnictví, léno, dědičný pacht a dědičná činže, fideikomisární substituce ve formě rodinného fideikomisu a j. ). Kapitalistické soukromé vlastnictví, chápané jako neomezené panství vlastníka nad věcí, prostupuje celý zákoník a ovlivňuje všechna jeho ustanovení. Svobodná soutěž, vyjádřená zásadou nejširší smluvní volnosti, dává kapitalistovi možnost využívat své hospodářské převahy k dalšímu získávání nadhodnoty. Dědické právo rozšiřuje disposiční volnost soukromého vlastníka za hranice jeho fysické existence, přenáší na dědice "onu moc, kterou měl zůstavitel za života, a to moc přivlastňovat si s pomocí svého vlastnictví výrobky cizí práce" (Marx), zvěčňuje kapitalistické výrobní poměry, zvěčňuje vykořisťování. Buržoasní právníci rozlišovali přímo úzkostlivě mezi právem "soukromým" a právem "veřejným"; přitom však jejich "veřejné právo" není ovšem ničím jiným, než také právem vládnoucí buržoasie, zabezpečujícím její zájmy ve jménu "veřejného zájmu". "Veřejné právo" není tudíž ničím jiným než dalším pronikavým ztotožněním vykořisťovatelských zájmů vládnoucí třídy se zájmem celé společnosti. Toto rozlišování chce ve vykořisťovaných vzbudit ilusi, že tu jsou jisté vyšší zájmy všem občanům společné, zájmy nadtřídní, které stát chrání i proti výkořisťovatelské třídě kapitalistické a všem jejím příslušníkům. Občanský zákoník se ve svých úvodních ustanoveních dovolává základních thesí filosofie přirozeného práva. Pomocí této teorie řadí pak také vlastnictví k základním občanským právům, daným "přirozenými zásadami právními. " "Věčnost" a "spravedlivost" soukromého vlastnictví k výrobním nástrojům a prostředkům byly pro tehdejší zákonodárce "vrozené" a "rozumem poznatelné. " Byl proto buržoasní teorií i praxí považován za zákon vůbec nejdůležitější a rozhodující, ovlivňující všechny ostatní právní obory, za hlavní, ne-li jediný základ celého buržoasního právního řádu.

Rozvoj průmyslu, podporovaný stálým technickým zdokonalováním a stále intensivnějším využíváním parního stroje a později i elektrické pohonné síly, pokračuje. Stupňuje se koncentrace a centralisace průmyslového kapitálu. Tak na př. v r. 1872 bylo v 368 závodech vytěženo 41, 475. 993 q černého uhlí a v 463 závodech 48, 234. 193 q hnědého uhlí; do v. 1911 klesl počet těchto závodů na 120 u černého a 181 u hnědého uhlí, přitom však se těžba mnohonásobně zvýšila: na 143, 978. 182 q černého uhlí a na 252, 653. 338 q uhlí hnědého. Zároveň počet dělníků, pracujících více než 10 a půl hodiny denně, vzrostl od roku 1906 do roku 1911 z 8. 354 na 22. 633 dělníků.

Čím dál tím víc se uplatňuje též kapitál finanční. Poučný v tom směru je vzestup zisků akciových bank. Zatím co v r. 1854 jediná akciová banka vykazovala 653. 000 K a v r. 1867 dvě akciové banky 21, 573. 000 K bilančního zisku, vykazovalo v r. 1911 (po vydání akciového regulativu z r. 1899) již 88 akciových bank na bilančním zisku celkem 133, 799. 000 K. Přitom hypotékami zadlužení na venkově

stouplo z 517, 879. 248 K v r. 1872 na 4. 129, 059. 383 K v r. 1911.

To vše vyvolávalo nutnost postupných změn občanského zákoníka. Do roku 1848 bylo vydáno přes 70 dvorských dekretů, které provedly některé dílčí úpravy (zejména v právu dědickém a v právu rodinném); začátkem roku 1863 dochází pak k vydání obchodního zákona pro země rakouské, jehož protějškem je uherský obchodní zákon z r. 1875. Nařízení ve prospěch hypotekárních věřitelů z r. 1860 je doplněno v letech 1874 a 1887 novou zákonnou úpravou ochrany práv majitelů zástavních listů, zákonem o obchodních dohodcích z roku 1875 a dalšími předpisy. S nástupem imperialismu se pak setkáváme s dalšími legislativními úpravami. V roce 1896 vstupuje v účinnost zákon o splátkových obchodech, který jen na oko slouží nemajetným a vykořisťovaným vrstvám; ve skutečnosti zaručuje kapitalistické výrobě další odbytové možnosti. V roce 1906 je vydán zákon o zřizování společností s ručením obmezeným, v roce 1914 jsou staré konkursní a odpůrci řády z let 1868, resp. 1884 nahrazeny novými; v téže době je vydáno i nařízení o lichvě.

V Uhrách dochází v letech devadesátých k pronikavým novelisacím civilního řádu soudního a exekučního řádu, které v roce 1912 vrcholí vydáním nového občanského soudního řádu. Před tím došlo v roce 1908 k nové úpravě převádění obchodních podniků.

Obecný občanský zákoník z r. 1811 sám byl v letech 1914 až 1916 třikráte novelisován. První novela (cís. nař. č. 276/1914 ř. z. ) přinesla jen novou úpravu některých ustanovení práva rodinného a dědického. Druhá dílčí novela (cís. nař. č. 208/1915 ř. z. ) představuje již přímý zásah do vlastnických poměrů v zemědělství. Třetí dílčí novela (cís. nař. č. 69 1916 ř. z. ) pak je pronikavou reformou dosavadního občanského zákoníka. Spolu se zavedením nových institutů k usnadnění oběhu zboží a modifikací institutů co do formy známých (na př. ochrana jména, veřejné přislíbení, smlouva ve prospěch třetí osoby, právo zadržovací, právo hypotékami) přizpůsobuje tato novela občanské právo zásadám obchodního zákona. Přináší také první úpravu služební smlouvy. Služební smlouva mohla ovšem zajistit jen formální rovnost a proto tento nový institut nesloužil pracujícím, nýbrž buržoasii, která ryze formálními předpisy o služební smlouvě mohla tím lépe zakrýt existující hospodářskou nerovnost. Buržoasie se však ještě dále postarala o to, aby i do občanského zákoníka vnikly zásady kapitalistického obchodu jako součást občanského práva. Pro výklad

smluv byl proto zaveden nový princip "zvyklostí poctivého (t. j. kapitalistického) obchodu", ovšem obchodu sloužícího k prostředečnému nabývání nadhodnoty a tedy kapitalistického zisku. Současně bylo právo vlastnické posíleno novou úpravou práva sousedského, zákazů zcizení a zavazení, institutem vlastnické hypotéky a institutem postoupení knihovního pořadí a j. Byla uzákoněna smlouva nakladatelská a nově upraveny předpisy o náhradě škody ve prospěch kapitalistického obchodu.

Nadále však v občanském zákoníku zůstaly instituty feudální. Zachováno bylo dělené vlastnictví, a to zejména v podobě rodinného fideikomisu; přitom nepřestalo být přesně rozlišováno mezi primogeniturou, majorátem a seniorátem. Agendu s tím souvisící obstarávaly vedle fideikomisních úřadů také svěřenské soudy. Speciálním zákonem č. 117/1918 ř. z. bylo ještě pamatováno na zvlášť výhodné zcizování fideikomisní půdy za peněžní kapitál. Zasluhuje zmínky, že tato typicky feudální instituce byla odstraněna teprve zákonem č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenství.

Všechny tyto zákonné předpisy, doplněné ještě novým exekučním řádem z r. 1896, zajišťovaly tedy dokonale panství buržoasie. Na boj vykořisťovaných mas o lepší životní podmínky odpovídala vládnoucí třída dalším utlačováním. Když ve čtyřicátých letech minulého století došlo následkem postupující mechanisace výroby ke snižování dělnických mezd, vyslala buržoasie proti stávkujícím dělníkům v Praze vojsko; 525 dělníků bylo zatčeno. Ochrana dělnické třídy byla nedělnickým, politicky uvědomělým vrstvám ještě v roce 1848 neznámým pojmem; pro její zájmy nebylo naprosto po chopení. Hlasy volající po právu na práci, mezi nimiž nechyběl ani hlas Havlíčkův, nebyly slyšeny. Postupem doby však buržoasie byla přece jen nucena respektovat rostoucí sílu dělnictva (v r. 1874 bylo v českých zemích již 292 dělnických spolků). V roce 1883 byl vydán zákon o továrních inspektorech, v roce 1887 zákon o nemocenském a úrazovém pojištění dělnickém a v roce 1888 novela k živnostenskému řádu. Tímto "sociálním zákonodárstvím" byly aspoň částečně usnadněny pracovní podmínky dělníků, aniž by se ovšem změnil stupeň jejich vykořisťování. Toto se naopak v dalším vývoji ještě vystupňovalo.

III. Konec první světové války a osamostatnění československé republiky nezměnily strukturu společnosti v českých a slovenských krajích. Kapitalistický řád zůstal plně zachován přes odpor dělnické třídy. U moci zůstala buržoasie, která náležela do tábora imperialistů. Dosavadní kapitalistické právo bylo zá-

konem z 28. října 1918. č. 11 Sb., recipováno a zůstalo tedy v platnosti. Finanční kapitál byl opět posílen na útraty pracujících "velkorysou" sanací bank z r. 1924.

Na požadavky dělníků a rolníků o osmihodinový pracovní den, o znárodnění klíčových výrobních prostředků a o důslednou zemědělskou reformu odpověděla československá buržoasie tím, že snížila pracovní dobu na 8 hodin denně: k znárodnění však vůbec nedošlo a t. zv. pozemková reforma sloužila ve skutečnosti k tomu, aby byla konsolidována hospodářská a politická moc dosavadních latifundistů a vedle toho vytvořena nová silná kategorie boháčů, zbytkových statkářů.

Výsledkem celé této "reformy", zahájené zákonem záborovým ze dne 16. dubna 1919, bylo, že v rukou velkostatkářů zůstalo 80, 5%( (2, 100. 000 ha) zabrané půdy, při čemž 638. 000 drobných přídělců obdrželo v průměru po l ha zabrané půdy. 72. 141 vesnických boháčů — mezi nimi 2. 055 zbytkových statkářů — ovládalo 54, 5 % veškeré zemědělské půdy, zatím co více než milion drobných rolníků hospodařilo na 15, 7% půdy. Jen v českých zemích připachtovávalo 50, 2% zemědělců půdu a platilo za ni těm, kteří měli půdy nadbytek. Ani v jednom ze zákonů o této pozemkové reformě není řečeno, že půda patří těm, kdo na ní pracují: není v nich zmínky o pracujícím lidu a dělníci byli dokonce podle zákona č. 318/1919 Sb. z přídělů zabrané půdy vůbec vyloučeni; t. zv. čeleď, t. j. deputátní dělníci, hajní a pod., neměla práva ani na pacht zabrané půdy.

Hluboké hospodářské krise kapitalismu ochromily i náš průmysl a rozšířily se na naše zemědělství, obchod a živnosti. Jen roku 1929 klesla výroba ve srovnání s rokem 1928 na 53%. Dovoz poklesl z 19, 9 miliard Kč v roce 1929 na 6, 9 miliard Kč v roce 1933. Vývoz v této době klesl z 20, 5 miliard Kč na 6, 9 miliard Kč, při čemž se setkáváme se zajímavým zjevem: v krisovém roce 1929 uložili čs. kapitalističtí "exportéři" 1. 759 milionů Kč na svůj účet do zahraničních peněžních ústavů a ochudili tak národní důchod. V r. 1933 "uložili" takto na svá soukromá konta v cizině skoro 3 miliardy Kč v devisách. — Vzpomeňme při této příležitosti, že v r. 1947 "uložili" naši buržoasní exportéři stejným způsobem v cizině 2 miliardy Kčs v dolarové oblasti a jednu miliardu Kčs v oblasti librové. — Počet nezaměstnaných dosahuje podle úředních hlášení v prosinci 1922 437. 841 osob a po přechodném poklesu stoupá v únoru 1933 na 910. 182 osob; ve skutečnosti tehdy daleko překročil milion. Úhrn mezd klesl v roce 1933 o 36 % ve srovnání s rokem 1929. Celková spotřeba dělnictva klesla

r. 1934 ve srovnání s rokem 1929 o 25, 5%. Dělníci spotřebovali o 30% chleba a mouky méně než v r. 1929. Gentský systém podpor v nezaměstnanosti, zavedený zákonem č. 267 / 1921 Sb., bídu dělnictva neodstranil a rozrušoval jejich odborové organisace.

V letech 1931 až 1935 zaniklo pro úpadek celkem na 216. 000 živností.

Drobní a střední rolníci se stávali obětí vedoucí agrárnické kliky. Cenová úprava zemědělských produktů byla výlučně v rukou agrárnických koncernů, takže drobný a střední rolník nemohl vůbec cenové pohyby a výkyvy předvídat a zařídit podle pravděpodobného pohybu cen své hospodaření. (Zatím co na příklad v květnu 1925 stál l q žita 245 Kč, byla jeho cena v březnu 1926 již jen 120 Kč; zatím co l q brambor stál v lednu 1926 31, 50 a v září

1926 stoupl na 62, 15 Kč, byla jeho cena v lednu

1927 již jen 36, 01 Kč. ) Výsledkem toho bylo, že zemědělské zadlužení dosahovalo v letech třicátých třicet miliard Kč, což znamená, že polovina rolnické půdy prakticky patřila věřitelským bankám. V r. 1933 bylo v dražbě na 161. 000 drobných rolnických usedlostí.

Buržoasie se však nedala pohnout ani k sebemenším reformám ve prospěch pracujícího lidu. Občanské právo bylo novelisováno jen úpravami rodinného práva a palčivé sociální problémy byly odsunovány na t. zv. cestu nařizovací, kterou byly upravovány organisace nouzových prací a pod. Jen zákony č. 155 a č. 497 z roku 1921 přinesly určité zlepšení pracujícím, zákon o soukromých zaměstnancích z roku 1934 upravil pak postavení soukromých zaměstnanců vůči jejich kapitalistickým zaměstnavatelům.

Po krisovém roce 1929 opustila buržoasie již nejzákladnější demokratické zásady a sáhla k praxi t. zv. zmocňovacích zákonů. Jimi byla vláda jako pravý představitel vládnoucí buržoasní třídy s vyloučením obou sněmoven zmocňována, aby "po dobu mimořádných poměrů hospodářských domácích i zahraničních nařízením činila opatření nutná pro úpravu občansko-právních vztahů". Touto cestou se přikročilo zejména v roce 1936 k různým "úpravám", na př. k t. zv. zemědělskému oddlužení cestou t. zv. zemědělského vyrovnání. Toto mělo za následek, že v roce 1936 dosáhl počet nucených dražeb zemědělských usedlostí rekordní výše 10. 048, výpovědi z nájemních a pachtovních poměrů dosahují v roce 1937 počtem 48. 958 svého vrcholu.

Koncentrace výroby a centralisace kapitálu vede i v československé buržoasní společnosti k monopolnímu postavení finančního kapitálu. Akciový kapitál vzrostl ze 7. 682 milionů Kč

v r. 1929 na 8. 891 milionů Kč v r. 1934, ne více než 50 bankovních magnátů bylo pány veškerého bohatství republiky, průmyslu, zemědělství a obchodu. V roce 1937 bylo u nás 1. 330 akciových společností se základním kapitálem kolem 9 miliard Kč, při čemž 80% tohoto kapitálu náleželo akciovým bankám; v témž roce bylo zaznamenáno 820 kartelových smluv, z toho 687 domácích a 133 zahraničních. Sama živnostenská banka, s akciovým kapitálem 400 milionů Kč, kontrolovala kapitály ve výši 10 miliard Kč. Jí patřilo 39% akciového kapitálu cukrovarů, 35% chemického průmyslu, 35% průmyslu stavebních hmot, 13% strojírenství, 11% textilního průmyslu atd. Skupina Agrární banky a jí ovládané agrární velkopodniky s mamutí Centrokooperativou, sdružující 13 družstevních svazů, měla ve své moci zejména cukrovary, lihovary, škrobárny a mlékárny; její peněžní ústavy měly na vkladech 8 a půl miliard Kč. Zvlášť pronikavá byla monopolisace hutnictví a v kovoprůmyslu, kde z celkové sumy základního kapitálu všech podniků (3. 722 milionů Kč) patřilo monopolům 91% (3. 392 milionů Kč); podnikům, které nebyly začleněny do monopolních sdružení, pak jen 9% (330 milionů Kč). Silné posice měl u nás zahraniční kapitál jemuž náležela téměř jedna čtvrtina základního kapitálu všech monopolisovaných podniků.

Právním vyjádřením tohoto vývoje je řada zákonů. Je to vedle zákona o smlouvě pojistné z roku 1934, vydaného ve prospěch soukromého pojišťovnictví, zejména zákon č. 141/1933 Sb., o kartelech a soukromých monopolech (t. zv. kartelový zákon). Zákon se výslovné omezuje na podnikatele samostatné. Buržoasie se k těmto kartelům chovala s patřičnou úctou i respektem — jejich evidenci sloužil státní aparát (státní úřad statistický) — a zřizovala zvláštní smírčí soudnictví u t. zv. kartelových soudů. Vládním nařízením č. 70/1934 Sb. byl zaveden numerus clausus ve sklářské výrobě a vládními nařízeními č. 170/1933 a č. 55/1936 Sb. byl založen a rozšířen dřevařský syndikát. Příznačný je i zákon o monopolní obilní společnosti.

Ruku v ruce s touto zákonodárnou činností šlo v roce 1931 vydání nových řádů konkursního, vyrovnávacího a odpůrčího. Vyrovnací kvóta byla zvýšena o 10% na 45%. Monopolisace zvyšuje poměrně nízký počet konkursů z r. 1927 (503 konkursy) na 1. 583 konkursy v r. 1933. Zatím co se v r. 1928 vyrovnalo celkem 2. 853 podnikatelů, zažádalo v r. 1931 již 44. 646 samostatných podnikatelů o vyrovnání.

Politickou, hospodářskou i státní moc měla tedy v ruce pevně finanční oligarchie. Neváhala také zaprodat v dobách Mnichova československý pracující lid pro své zisky nacistické agresi. Obrana národa a vlasti chovala pro buržoasii nebezpečí ztráty jejího třídního panství. Zájmy národa (pracujícího lidu) byly proto buržoasii chladnokrevné obětovány a pracující lid byl vystaven nejzločinnější persekuci ve svých dějinách.

Hitlerovská okupace byla pro naše hospodářství pohromou. Průmysl byl převeden na válečnou výrobu, ostatní průmysl, zejména průmysl spotřební, nezadržitelně upadal. Hrozivý nedostatek surovin a pracovních sil vedl k tomu, že na př. v září 1945 pracoval náš průmysl na pouhých 45% své výrobní kapacity. V zemědělství se projevoval prudký pokles výnosnosti obilních i jiných kultur (okupanti vyváželi od nás do Německa 15 až 16. 000 vagónů obilí ročně) velmi utrpěla i živočišná výroba: ve srovnání s předválečnou úrovní snížily se početní stavy u koní o 10%, u skotu o 13, 1%, u vepřového dobytka o 32, 6%'. Vážné byly i škody způsobené železniční a silniční dopravě: bylo zničeno či těžce poškozeno 1. 520 mostů, jenom na Slovensku bylo zničeno 2. 500 km železniční sítě; podstatně se zmenšil lokomotivní a vozový park. Přírodní bohatství bylo vyrabováno, po okupantech zůstalo na 350 miliard bezcenných papírových peněz. Okupaci a válce padlo za oběť 212. 000 našich občanů. Celková škoda způsobená našemu hospodářství a naší kultuře činí na 430 miliard předválečných Kč. Na čisté za ochotného a účinného přisluhování naší velkoburžoasie zabezpečovali pro své zločinné cíle mobilisaci výrobních sil, nuceně přidělovali nebo soustředili do rukou svého státu základní materiální a lidské zdroje. Finanční a průmysloví magnáti takto rozsáhle využili ve svém zájmu celou soustavu "řízeného" válečného hospodářství a válečné konjunktury k tomu, aby získali nepředstavitelné nadzisky. Nacistický stát v zájmu finančního kapitálu zvýšil kapitalistické vykořisťování do neslýchaných forem.

IV. Po porážce nacistů nastoupil náš pracující lid odpovědnou cestu k socialismu. Košický vládní program jasně prohlásil, že odpovědní představitelé pracujícího lidu nepřipustí, aby v osvobozené republice převládal kořistnický zájem příživnických jednotlivců a skupin nad zájmy pracujícího lidu měst a venkova. Tvůrčí schopnost našeho lidu byla zárukou, že se lid stane skutečně pánem ve svém osvobozeném státě.

Charakteristické na tomto režimu po stránce politické je, že vládne Národní fronta dělníků, rolníků, živnostníků a pracující inte-

ligence. Vytváří se demokratický režim nového typu, režim lidové demokracie.

"Za vojny ukázala buržoasie svou pravou tvář, zkompromitovala se spoluprací s fašismem. Vzrostlo sebevědomí pracujícího lidu. Upevnila se jednota a vůle nastolit nové řády. Konečně se změnil i poměr sil v zahraniční politice, hlavně tím, že Sovětský svaz vyšel z války nesmírné posílen" (Gottwald).

Slavné vítězství Sovětského svazu v druhé světové válce umožnilo československému pracujícímu lidu, vedenému jeho dělnickou třídou v čele s Komunistickou stranou Československa a osvobozenému Sovětskou armádou, aby v květnové revoluci 1945 definitivně zúčtoval s okupanty a s vlastní zrádnou buržoasii. Politická a státní moc přechází do rukou dělnické třídy a všeho pracujícího lidu. Mění se od základů politické a hospodářské poměry a společenský život vůbec. Jsou dány předpoklady k budování socialismu v naší vlasti. Politickým i právním vyjádřením těchto předpokladů je Košický vládní program.

Po stránce hospodářské má základní význam znárodnění nejdůležitějších výrobních prostředků a velkých bank a pojišťoven.

Po zrušení kapitalistického soukromého vlastnictví ke klíčovým výrobním prostředkům bylo třeba přikročit k vytvoření předpokladů pro osvobození drobného a středního rolníka, kteří jsou přirozenými spojenci dělnické třídy.

Dekrety o národní správě, dekrety konfiskačními a znárodňovacími, částečně i za pomoci retribučních opatření, zbavil vítězný pracující lid velkoburžoasii, která zradila a kolaborovala, její hospodářské základny. Změnila se ekonomická struktura společnosti. Do rukou státu přešlo 66% průmyslu a část velkoobchodu, znárodněny byly všechny doly, hutě, energetické závody, banky a soukromé pojišťovny.

Po vítězných květnových volbách v r. 1946 vytyčil budovatelský program Gottwaldovy vlády v duchu Košického programu zásady hospodářské obnovy a další výstavby republiky pomocí dvouletého rekonstrukčního plánu. Průmyslová výroba měla ke konci r. 1948 překročit úhrnnou předválečnou úroveň o 10%. Byl vytyčen úkol mechanice elektrifikace zemědělství; výroba traktorů stoupla o 550% oproti stavu r. 1937 a výroba ostatních hospodářských strojů byla zvýšena o 83%. Byly zřizovány okresní strojní stanice a podporováno zakládání obvodních zemědělských strojních družstev. Tím byly dány předpoklady pro postupné zavádění velkovýrobních socialistických forem i v zemědělství.

Buržoasie se snažila všemi prostředky rozvracet úsilí pracujícího lidu o vybudování socialismu. Podkopávala základy znárodněné výroby, mařila začleňování konfiskovaných továren a závodů do národních podniků, pomlouvala a snažila se znemožnit orgány pracujícího lidu, národní výbory. Ve snaze za každou cenu zabránit budování socialismu, snažila se udržet v platnosti své staré právo. Dobře věděla, že by takto mohla brzdit, ba i znemožnit náš vývoj k socialismu.

Reakční buržoasií byl takto úplně popřen Košický vládní program, který po přijetí všemi stranami Národní fronty byl politickým a právním základem pro budování socialismu u nás. Pracující lid, který si vítězně vydobyl moc, měl se však podle vůle reakce řídit právem nejen z dob buržoasní t. zv. první republiky, t. j. respektovat právní úpravu tehdejších výrobních a vůbec společenských poměrů, tedy úpravou zabezpečující starou koncepci a strukturu společnosti, nýbrž i "právem" z dob nacistické okupace a dokonce i "právem" apoštolských císařů z Boží milosti. Neboť "vůlí československého lidu" bylo důsledkem zákona z 28. října 1918 i právo rakouské a uherské! Buržoasie dobře věděla, že by aplikace starých norem na skutečně nově a demokraticky se vyvíjející občanskoprávní vztahy měla v zápětí ne-li znemožnění, tedy určité podstatné ztížení naší cesty k socialismu.

Úsilí a příklad dělnické třídy našly však mohutnou odezvu u ostatních pracujících. Na tomto úsilí k položení základů socialistické výstavby jsme poznali, že "čím větší rozmach a čím větší dosah historických událostí, tím větší je počet lidí, kteří se zúčastní těchto událostí, a naopak, čím hlubší je přeměna, kterou chceme provést, tím více je třeba zvýšit o ni zájem a kladný poměr k ní, přesvědčit o její nevyhnutelnosti nové miliony a desítky milionů lidí" (Lenin).

úsilí reakce o zvrat poměrů se však čím dále tím více ukazovalo marným. Mzdy, platy a pense stouply v roce 1946 na 66, 4% celkového národního důchodu oproti 58, 6%, z roku 1937. (Jen pro srovnání budiž uvedeno, že tyto podíly činily v USA v roce 1946 41, 9% a v roce 1937 44, 7%. ) Podíl kapitalistů na národním důchodu klesl však v roce 1946 na 13, 9% oproti 22% z roku 1937. Reakce proto sáhla k poslednímu prostředku, k únorovému puči, aby korunovala své úsilí o zvrat mocenských a ekonomických poměrů, zpět k vykořisťování člověka člověkem. Náš pracujíci lid však zmařením jejích záměrů dovršil své vítězství. Reakce byla definitivně poražena,

vybudování socialismu bylo definitivně zajištěno.

Dochází k dalšímu pronikavému znárodnění, k podstatnému omezení politické moci buržoasie a k očistě v Národní frontě. IX. sjezd Komunistické strany Československa vytýčil generální linii budování socialismu. Rozšiřuje a upevňuje se socialistický sektor našeho národního hospodářství, prvky kapitalistické jsou omezovány a vytlačovány. Pracující lid je si vědom toho, že "udržet moc a nepřipustit návrat kapitalistického panství znamená konec konců lépe hospodařit než kapitalisté" (Gottwald).

V. První úspěchy pětiletky jsou velikým příslibem pro budování socialismu. Výrobní oblasti socialistického sektoru jsou rozšiřovány, je zaváděna výroba produktů dosud jen dovážených. Novelisací znárodňovacích dekretů a statutu národních podniků je zajišťována lepší organisace socialistického podnikání a vzorné plnění jednotného hospodářského plánu.

Zejména veliká péče je věnována industrialisaci Slovenska, které v době t. zv. první republiky kleslo hospodářsky i politicky téměř na úroveň kolonie. Ve dvouletém plánu činil podíl Slovenska 31, 6% celkových investic (včetně investic rekonstrukčních), v pětiletce, kdy jde již o investice budovatelské, činí tento podíl 28, 6%. Jestliže bereme za základ rok 1937, dosáhla průmyslová výroba r. 1946 121, 4%, v r. 1947 167, 8%, v r. 1948 195, 7% a v r. 1949 227, 2%. Podle plánu na rok 1950 dosáhne průmyslová výroba už trojnásobku výroby z roku 1947. Národní důchod Slovenska stoupl od roku 1946 do roku 1949 na 142% a v r. 1950 dosáhne 163%. Slovensko přitom při zvyšování životní úrovně nejen vyrovnává krok s ostatními kraji, ale v intensitě růstu konsumní síly a koupěchtivosti pracujících je daleko předstihuje. Vzrůst životní míry obyvatelstva se vcelku spolehlivě zračí ve výnosu všeobecné nákupní daně. A tu vidíme, že na Slovensku se na této dani vybralo za I. čtvrtletí 1950 o 66% více než v I. čtvrtletí 1949, zatím co v českých krajích za stejnou dobu činí tento vzestup jen 35%. Přitom čtvrtletní rozpočtová kvóta byla na Slovensku překročena o 5, 6 % a celkový úhrn výnosu zde dosahuje 27, 4% celoročního prelimináře, kdežto v českých krajích je rozpočtová čtvrtina překročena o necelé 0, 2%.

V únoru 1949 se nám jeví tento celkový obraz jednotlivých úseků našeho hospodářství: