Důvodová zpráva.

Platné trestněprocesní předpisy jsou zastaralé a neodpovídají dnešním poměrům. Trestní řád z r. 1873 platný v českých zemích, trestní řád z r. 1896 platný na Slovensku a vojenské trestní řády z r. 1912 sloužily buržoazii, která si ochranu svých zájmu zajistila především výběrem soudců a státních zástupců z vlastních řad. Buržoasie, která se po prvé světové válce zmocnila vlády v ČSR, neměla důvodu k vydání nového trestního řádu. protože dřívější zákony plně vyhovovaly jejím zájmům. Za první republiky nedošlo proto k žádným zásadním změnám v úpravě trestně procesních předpisů.

Pronikavé změny, které nastaly po druhé světové válce v hospodářské a politické struktuře naší společnosti, se nutně projevily také v oboru trestního soudnictví. Moc ve státě převzal pracující lid s dělnickou třídou v čele a tuto moc také sám vykonává; zákon č. 319 1948 Sb., o zlidovění soudnictví, je jasným výrazem této skutečnosti. Vydání tohoto zákona bylo významným krokem k vybudování lidově demokratického soudnictví; zákon upravuje ovšem jen některé, byť i velmi důležité úseky trestního řízení. K úplné kodifikaci předpisu upravujících trestní řízení mohlo dojít teprve souběžně s vypracováním nového trestního práva hmotného.

Je-li úkolem trestního práva hmotného především ochrana lidově demokratického státu, jeho politického a hospodářského zřízení před útoky nepřátel pracujícího lidu, slouží k provedení tohoto úkolu trestní právo procesní, které zároveň umožňuje soudu, aby vychovával pracující lid k bdělosti proti jeho nepřátelům a k důslednému zachovávání zákonů. Jo proto samozřejmé, že osnova trestního řádu je vybudována na stejných zásadách jako trestní právo hmotné, s nímž tvoří jeden celek.

Osnova odstraňuje řadu formálních ustanovení, které obsahovalo buržoasní procesní právo. Důsledným odstraněním spletitosti a nepřehlednosti dosavadních buržoasních předpisů stává se osnova srozumitelným a přehledným

předpisem také pro neprávníky a umožní zejména soudcům z lidu, aby jí porozuměli bez složitého právnického výkladu.

účast soudců z lidu zajišťuje jednak důslednou ochranu zájmu lidově demokratického státu, dělnické třídy a všeho pracujícího lidu, jednak je zárukou, že práva a oprávněné zájmy každého jednotlivého pracujícího občanu budou chráněny.

Soudci z lidu se účastní rozhodování soudů; v tom se především projevuje vyšší demokratismus lidově demokratického soudnictví. Lid také svou účastí při trestních procesech kontroluje rozhodování soudů.

Všechna ustanovení osnovy mají napomáhat ke zjištění materiální pravdy. Jeví se to především v zásadě ústnosti a přímosti řízení. Soud se sám přímo přesvědčí o všech rozhodných skutečnostech a na základě těchto svých bezprostředních poznatků potom rozhoduje ve shodě s objektivně zjištěnými skutečnostmi.

Přitom je osnova ovládána v nejširším rozsahu zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada má však v osnově jiný obsah než zásada volného uvažování důkazů, o niž se opírají na př. naše dosavadní trestní řády. Theorie volného hodnocení důkazů má v buržoasní společnosti třídní obsah. Svědomí a vědomí měšťáckého soudce představuje vědomí a svědomí privilegované třídy společnosti. Zvláště v období imperialismu mění praxe měšťáckého trestního řízení zásadu volného hodnocení důkazů v jakousi novou zákonnou theorii průvodní, t. j. obnovuje středověké theorie, podle nichž je o každém dukazu napřed určeno, jaký význam, jakou průkaznost má při posuzování věci. Sociologická a anthropologická škola sestavily řadu konkrétních znaků, podle nichž měl být apriorně poznán zločinec. Této theorie použil v nejširším měřítku nacismus a fašismus; odůvodňoval ji hromadné vraždění celých rasových skupin, kterým byly přičteny určité "vrozené zločinecké znaky".

Veřejnost trestního řízení umožňuje soudu, aby plnil také své výchovné poslání a aby vytvářel takové morální ovzduší, které by zabraňovalo páchání trestných činů. Tento svůj úkol může soud plnit proto, že v lidové demokracii dostává občanská morálka novou, zcela jinou náplň. Postupná likvidace vykořisťování odstraňuje z veřejného i soukromého života všechny projevy třídního sobectví, které charakterisují kapitalistickou společnost. Vědomí a svědomí soudu je určováno novou morálkou — morálkou společnosti, která vykořisťování likviduje. V tomto smyslu dostávají také zásady trestního řízení novou náplň, protože se s jejich pomocí uplatňují hlediska socialistické morálky.

Vyšší demokratičnost nového trestního procesního práva je patrná též z úpravy obhajoby obviněného v trestního řízení. Umožňoval-li kapitalistický řád obhajobu často pouze tomu občanu, který měl dostatek hmotných prostředků, umožňuje osnova každému obviněnému nejširší právo obhajoby. Tato možnost se opírá zejména o důsledné uplatnění zásady materiální pravdy v řízení. Dobrá obhajoba, k níž přispívá také nová organisace a nové pojetí advokacie, musí být zaručena každému občanu bez ohledu na jeho hmotné možnosti.

Ve zvláštních ustanoveních respektuje osnova také zvláštní postavení, které přiznává trestní právo hmotné mladistvým. Důsledně hájí zásadu, že trestní stíhání mladistvých musí být zaměřeno k jejich převýchově, nikoli k pouhému jejich potrestání bez ohledu na to, zda trest nesrazí mladistvého ještě níže, jak se stává pravidelné v měšťácké společnosti. Pokládá-li totiž měšťácká trestní věda zločinnost velmi často za vrozený defekt, vidí v ní marx-leninská věda v prvé řadě důsledek společenských poměrů. Proto také vychází z přesvědčení, že především mladého pachatele je možno vhodnými výchovnými opatřeními navrátit jako dobrého občana do společenského života.

Osnova podstatně posiluje postavení prokurátora v trestním řízení. Ruší instituci vyšetřujícího soudce a přenáší jeho pravomoc i jeho povinnosti na prokurátora. Prokurátor vede řízení do podání žaloby a seznámí se tak podrobně s věcí již během vyšetřování, pozná osoby, které budou nějakým způsobem účastný v řízení, a účelně, hospodárně a rychle rozhoduje o průběhu přípravného řízení. Jeho pravomoc v období vyšetřování také umožní, aby v řízení před soudem, kde potom vystupuje jako žalobce, vhodně zasahoval do věci a pomáhal soudu ve zjišťování materiální pravdy, úzká spolupráce s orgány národní bezpeč-

nosti, po případě i s jinými úřady a orgány bude napomáhat k úspěšnému vedení vyšetřování.

Kodifikací trestního procesního práva se dosáhne také — jako ve všech ostatních úsecích tvorby nového právního řádu — odstranění právního dualismu mezi Slovenskem a českými zeměmi.

Hlavní zásady trestního řízení sledují — jak již bylo řečeno — obdobné cíle jako trestní právo hmotné. S tohoto hlediska znamená proto osnova záruku, že stíhání trestných činů bude zaměřeno jednak k důsledné ochraně lidově demokratického státu a jeho socialistického budování, jednak k ochraně individuálních zájmů každého poctivého pracujícího občana.

HLAVA PRVÁ. Obecná ustanovení.

(§§ l až 75)

V oddílu prvém (§§ l až 6), označeném jako základní ustanovení, shrnuje osnova základní zásady společné pro celé trestní řízení. V čele jsou ustanovení o účelu zákona a o úkolech prokurátora a soudu, která jsou stejně jako ustanovení §§ l a 2 osnovy nového trestního zákona důležitou směrnicí pro správný výklad všech ustanovení dalších.

Boj proti pachatelům trestných činů není podle § l osnovy věcí jen zvláštních k tomu povolaných státních orgánů, nýbrž právem a povinností každého občana. V kapitalistické společnosti se trestné činy zpravidla dotýkaly zájmů malé hrstky kapitalistů, kteří představovali vládnoucí třídu. V lidové demokracii však zájem státu splývá se zájmy pracujícího lidu, a proto útoky proti lidově demokratickému právnímu řádu se dotýkají zájmů pracujících. V do bě, kdy se agenti zahraničních imperialistů a jejich pomahači snaží svou zločineckou činností o návrat kapitalistického řádu, o podlamování socialistického budování a o rozpoutání třetí světové války, je v zájmu všeho našeho lidu, aby tyto nepřátelské záměry byly již v zárodku zneškodněny. K zabezpečení budovatelského úsilí pracujícího lidu je proto nutné odhalit ty, kdo přestupují trestní zákon, zejména pak živly protistátní. K tomu, aby si každý poctivý a lidově demokratickému řádu oddaný občan uvědomil důležitost této občanské povinnosti, je třeba, aby pochopil nebezpečí, které hrozí naší republice se strany podlé a zákeřné domácí a zahraniční reakce, se strany špionů, sabotážníků, záškodníků a jiných rozvratníků. Proto osnova v § l stanoví, že způsob projednání trestních věcí má být takový, aby

ukázal konkrétní methody rozvratné práce a její nebezpečnost pro společnost a takto přispíval k zvýšení ostražitosti a bdělosti občana.

Především však záleží na ostražitosti a bdělosti prokurátorů, soudců a orgánů národní bezpečnosti a na jejich odborné a politické vyspělosti. Zvláště soudci z lidu a noví prokurátoři z řad dělníků jsou zárukou, že zájmy pracujícího lidu budou v trestním řízení neochvějně hájeny. Podle § 143 ústavy mají soudci zachovávat zákony a nařízení, vykládat je v duchu ústavy i zásad lidově demokratického zřízení a rozhodovat nestranně. Tutéž povinnost mají také prokurátoři, jimž osnova svěřuje daleko závažnější úkoly v trestním řízení, než jaké měli dřívější státní zástupci. Společným úkolem prokurátorů, soudců a orgánů národní bezpečnosti je dbát v trestním řízení o zachovávání socialistické zákonnosti a zabezpečovat za pomoci všeho občanstva klidný vývoj státu, budování socialistické společnosti a nerušené soužití občanů.

Vzhledem k tomu, že osnova upravuje též trestní řízení před vojenskými prokurátory a vojenskými soudy, bylo nutno v oddílu druhém (§§ 7 až 12) vymezit rozsah vojenské soudní pravomoci.

V oddílu třetím až devátém shrnuje osnova ustanovení, která jsou společná celému trestnímu řízení, ať již je koná prokurátor nebo soud. Společnou úpravou těchto věcí se dosáhne zjednoušení, větší přehlednosti a tím i srozumitelnosti celého zákona.

Příslušnost prokurátora a soudu je upravena v oddílu třetím (§§ 13 až 23). Upravit především příslušnost prokurátora bylo nutné proto, že jemu osnova svěřuje celé přípravné řízení, kdežto příslušnost soudu je zpravidla odvozena od příslušnosti prokurátora, úprava příslušnosti prokurátora se v podstatě neodchyluje od dosavadní úpravy příslušnosti soudní. Zvláštní řízení pro spory mezi prokurátory o příslušnost osnova nezná; dojde-li mezi nimi k různosti názorů o místní příslušnosti, rozhodne nadřízený prokurátor při výkonu práva dozoru.

Příslušnost soudu první stolice je zásadně určena tím, že u něho podal prokurátor žalobu nebo učinil jiný návrh. Nemůže tedy dojít ke sporům o příslušnost ani mezi soudy.

Příslušnost takto upravená nebude však přece někdy vyhovovat. Mohou se vyskytnout případy, kdy bude vhodné, aby věc byla projednána u jiného prokurátora nebo soudu; tak na př. jestliže všichni svědci bydlí v jiném obvodu a konání řízení v tomto obvodu by přispělo k urychlení řízení a k jeho zlevnění a k tomu, aby ani svědci nebyli zbytečně vytrhováni na

delší dobu ze zaměstnání. V takovém případě může být příslušnost změněna, ale jen příkazem nadřízeného prokurátora nebo vyššího soudu.

Oddíl čtvrtý (§§ 24 až 30) upravuje otázky týkající se rozhodnutí prokurátora a soudu. Úprava hlasování má zamezit přímý i nepřímý nátlak na soudce. Soudci z lidu hlasují proto před soudci z povolání, mladší soudci před staršími, předseda senátu hlasuje naposled. Na rozdíl od platného práva se podrobněji a jasněji upravuje způsob rozhodování, obsah a oznamování rozhodnutí a oprava jejich vyhotovení.

Stížnost proti usnesení prokurátora a soudu upravuje jednotně oddíl pátý (§§ 31 až 38). Přenesení přípravného a převážnou většinou i vykonávacího řízení na prokurátora činí nezbytným, aby i úkony prokurátora podléhaly v určitých případech přezkoumání. Proto osnova připouští stížnost nejen proti rozhodnutí ni soudu, nýbrž i proti rozhodnutím prokurátora. Aby nedocházelo k zbytečným průtahům v řízení, omezuje osnova přípustnost stížnosti na případy, kde by nesprávné rozhodnutí mělo nepříznivé následky, které by se nedaly později bud' vůbec, anebo alespoň ne zcela napravit. O stížnosti proti rozhodnutí prokurátora rozhoduje nadřízený prokurátor, avšak prokurátor, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí v některých případech vyhovět sám; i toto ustanovení je v zájmu urychlení řízení. Též pokud jde o stížnost směřující proti usnesení soudu, vyplňuje osnova závažnou mezeru dosavadního práva tím, že podrobně a jednotně upravuje všechny otázky týkající se stížnosti a řízení o ní; i soud první stolice může stížnosti za určitých podmínek vyhovět sám.

Kromě této stížnosti, která je vázána lhůtou, může se ovšem ten, kdo se cítí dotčen průtahem nebo jinou nesprávností v činnosti prokurátora nebo soudu, netýkající se vlastního rozhodování, domáhat nápravy, a to dozorčí stížností k orgánu, který je prokurátoru nebo soudu nadřízen.

Důvěra občanstva v nestranné plnění povinností a rozhodování prokurátora a soudu by byla otřesena, kdyby trestní řád připustil, aby úkony prokurátora nebo soudu konal anebo při nich spolupůsobil ten, kdo má nějaký osobní vztah k věci, k obviněnému, k poškozenému nebo k zúčastněné osobě. Je proto nutno, aby se v takovém případě prokurátor i soudce zdrželi všech úkonů, není-li tu nebezpečí v prodlení. Důvody vyloučení prokurátora a soudce jsou na rozdíl od dosavadní kasuistické úpravy a nepraktického rozlišování na důvody vyloučení a důvody odmítnutí upraveny v oddílu šestém (§§ 39 a 40), a to obecně.