O obviněném a jeho obhajobě jedná oddíl sedmý (§§ 41 až 47). Obviněnému se zde ve shodě s ustanovením § 144 odst. 4 ústavy zaručuje v širokém rozsahu právo obhajoby. Aby obviněný proto, že je nemajetný, nemohl být ve svém právu obhajoby zkrácen, ustanoví mu obhájce prokurátor, po případě soud, a to v závažnějších případech vždy, v méně závažných případech jen tehdy, požádá-li o to obviněný, který by náklady na obhájce nemohl hradit ze svého.

Osnova se snaží o to, aby nároky poškozeného vzešlé z trestného činu byly uspokojeny již v trestním řízení. Dává také poškozenému možnost, aby jako osoba o trestném činu zpravidla nejlépe informovaná přispíval ke zjištění pravdy. Také zúčastněné osobě, t. j. osobě, kterou může postihnout rozhodnutí soudu o zabrání věci nebo o ručení za nedobytný trest peněžitý, uložený obviněnému, přiznává osnova právo účasti na trestním řízení. Práva poškozeného a zúčastněné osoby upravuje rámcově oddíl osmý (§§ 48 až 53), kdežto podrobněji jsou jejich práva upravena na jiných místech osnovy.

Oddíl devátý (§§ 54 až 75) obsahuje zejména některá ustanovení obecná (na př. o podání, lhůtách, protokolu, doručování a nákladech trestního řízení). Ustanovení zde obsažená jsou jen rámcová; podrobnosti upraví jednací řád. Kromě toho jsou v tomto oddíle důležitá ustanovení o úkonech soudu a o úkonech prokurátora mimo přípravné řízení. Důsledné uplatnění zásady zlidovění soudnictví vyžaduje, aby soud rozhodoval a jiné úkony konal zpravidla v senátě. Jen tam, kde nejde o rozhodování ve věci, připouští osnova v některých případech, aby jednotlivé úkony soudu konal předseda senátu. Je-li však senát shromážděn (v hlavním a odvolacím líčení a ve veřejném a neveřejném zasedání), koná i tyto úkony senát. Nepovažuje se za nutné v osnově výslovně zdůrazňovat samozřejmost, že i tam, kde se připouští, aby jednotlivé úkony konal předseda senátu, muže je konat senát.

HLAVA DRUHÁ. Přípravné řízení.

(§§ 76 až 136)

Trestní řízení má tři základní složky: řízení přípravné, řízení před soudem a výkon rozhodnutí. Řízení před soudem se omezuje na vlastní rozhodování soudu, zejména na rozhodování o vině a trestu. Vše ostatní, co soudní řízení předchází i co po něm následuje, a co již nevyžaduje soudcovského rozhodování, svěřuje osnova prokurátoru.

Průběh přípravného řízení se upravuje v oddílu prvém (§§ 76 až 91). Přípravné řízení má připravit podklad pro rozhodování soudu, a to především o vině a trestu; jeho hlavním účelem je zjistit, zda tu jsou okolnosti významné pro posouzení trestnosti obviněného, a vyloučit z budoucího soudního rozhodování jen ty případy, v nichž se jasně ukáže, že by soud nemohl uznat obviněného vinným. Závěrečným úkonem přípravného řízení je zpravidla žaloba prokurátora, kterou se případ předkládá soudu k rozhodnutí; nejsou-li tu podmínky pro podání žaloby, prokurátor trestní stíhání zastaví nebo přeruší.

I když tu nejsou důvody pro podání žaloby, musí prokurátor přesto zkoumat, zda není nutno, aby soud vyslovil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu pachatele anebo zabrání věci, a učiní v tom směru potřebný návrh.

Pro splnění všech těchto úkolů je vhodné, aby přípravné řízení prováděl týž orgán, který podává žalobu a pak ji zastupuje před soudem. Proto osnova svěřuje přípravné řízení do rukou prokurátora.

Instituce vyšetřujících soudců se neosvědčila. Vyšetřující soudce málokdy vytušil, které okolnosti bude prokurátor považovat za významné, z opatrnosti prováděl i úkony zbytečné a nakonec přece mu býval spis po skončení vyšetřování vracen prokurátorem k doplnění, když prokurátor shledal, že bez zjištění určité okolnosti nelze podat žalobu. Protože prokurátor neznal ani svědky, ani obviněného, nemohl si z osobního dojmu učinit obraz o jejich hodnověrnosti. Zkušenost ukázala, že předpokladem úspěšného řízení před soudem je řádné provedení přípravného řízení.

Prokurátor dbá v obvodu, pro který je ustanoven, v těsné spolupráci s orgány národní bezpečnosti, po případě s jinými veřejnými orgány o zajištění účinného boje proti všem, kteří pácháním trestných činů ruší budovatelské úsilí pracujícího lidu. Na rozdíl od dřívějších státních zástupců není jen úředníkem, který se ujímá činnosti teprve okamžikem, kdy mu bezpečnostní služba dodá na stůl trestní oznámení o spáchaném trestném činu. Jako představitel státní moci na svém působišti musí být iniciátorem a středem vší pečlivé bdělosti, vždy plně informovaný o veškerém politickém a hospodářském dění; musí být vždy připraven zakročit se vší přísností proti zločinnosti, a to především proti všem protistátním piklům, proti zrádcům, povalečům, rozkradačům socialistického vlastnictví, proti sabotérům a ničitelům státního majetku, proti nepřátelům pracujících a těm, kdo rozvracejí lidově demokratické zřízení.

Celou úpravou přípravného řízení sleduje osnova podstatné urychlení chodu trestního řízení. Veškeré funkce vyšetřovací koná prokurátor zpravidla osobně. Při mnohosti případů a rozsáhlosti obvodu není ovšem vyloučeno, aby vyšetřovacími úkony pověřil též osoby přidělené ke službě u prokuratury nebo orgány národní bezpečnosti; v oboru vojenského soudnictví vykonává funkci orgánů národní bezpečnosti též představený obviněného nebo osoba jím pověřená.

O výslechu a vazbě obviněného jedná oddíl druhý (§§ 92 až 107). Vyšetřování proti obviněnému se děje pokud možno bez omezení jeho svobody. K zajištění hladkého průběhu řízeni a k zajištění budoucího výkonu trestu je však v některých případech nutno, aby prokurátor mohl obviněného zajistit. Tak tomu bude při zvláště závažných deliktech, anebo je-li obava, že obviněný uprchne nebo bude mařit vyšetřování působením na svědky nebo jiným způsobem; jindy zase bude takové opatřeni nutné proto, aby společnost byla chráněna před opakováním trestného činu, jehož se obviněný dopustil, nebo před dokonáním činu, o nějž se pokusil, anebo před provedením činu, jímž hrozil. Zajištění obviněného se děje v souladu s ústavou buď zatčením, nebo zadržením, nebo vazbou.

O tom, zda obviněný má být vzat do vazby nebo zda má být z vazby propuštěn, rozhoduje v přípravném řízení prokurátor podle toho, jak to vyžaduje účel přípravného řízení. V oboru vojenského soudnictví rozhoduje o tom též představený obviněného.

Vzhledem k tomu, že vazba je značným, byť i zákonným omezením ústavou zaručené osobní svobody, a to v době, kdy ještě vina obviněného není soudem zjištěna, je nutné, aby vazební případy byly vyřizovány se zvláštním urychlením.

Výslech svědka upravuje osnova v oddílu třetím (§§ 108 až 113). Vypovídat jako svědek je všeobecnou občanskou povinností, neboť svědecká výpověď je jedním z nejdůležitějších prostředků k usvědčení pachatele. Proto lze splnění takové povinnosti vynucovat pořádkovým trestem.

Osnova chrání zachovávání státního, hospodářského a služebního tajemství, jež by mohlo být svědeckou výpovědí vyzrazeno, a proto dovoluje vyslýchat veřejné činitele o tom, co se dověděli při výkonu své funkce a co jsou povinni uchovávat v tajnosti, jen tehdy, byli-li této povinnosti nadřízeným orgánem zproštěni.

Protože stát ukládá některým osobám povin-

nost mlčenlivosti nebo takovou jejich povinnost uznává, připouští osnova, aby svědek mohl výpověď odepřít v případě že by svou výpovědí takovou povinnost porušil. Rovněž blízcí příbuzní a manžel obviněného nemohou být nuceni k výpovědi; totéž platí o tom, kdo by výpovědí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí trestního stíhání. Ani blízký příbuzenský poměr svědka k obviněnému, ani nebezpečí trestního stíhání samotného svědka nebo jeho blízkých příbuzných nemohou však odůvodnit odepření výpovědi tam, kde jde o trestné činy pro společnost zvláště nebezpečné, a kdy proto zájem jednotlivce musí ustoupit zájmu celku.

Znalci pomáhají prokurátorovi svými odbornými vědomostmi (znaleckým posudkem) k zjišťování skutečnosti. O jejich výslechu jedná oddíl čtvrtý (§§ 114 až 122). Posudkem není prokurátor vázán, nýbrž svědomitě jej zhodnotí a k odstranění vad si může vyžádat od znalců vysvětlení nebo opatřit posudek nových znalců.

Pro znalecký posudek bude někdy třeba, aby obviněný strpěl na sobě určitý úkon, zejména krevní zkoušku. Osnova proto stanoví povinnost obviněného, aby takový úkon na sobě strpál, pokud není spojen s ohrožením jeho zdraví. Pokud jde o jiné osoby, nepřipouští sice osnova možnost vynutit na nich takový úkon, počítá však s tím, že každý občan oddaný lidově demokratickému řádu přispěje v zájmu společnosti k úspěšnému provedení trestního řízení. Tato povinnost vyplývá ostatně z ustanovení § 1. Ústní nebo ústně stvrzený posudek znalců může být nahrazen písemným posudkem úřadu nebo veřejného ústavu nebo orgánu.

Aby bylo zajištěno splnění účelu trestního řízení, je někdy třeba, aby se prokurátor přímým pozorováním seznámil s místem činu, předmětem, stopami trestného činu nebo s jinými věcmi významnými pro trestní řízení. Za tím účelem provádí ohledání, k němuž podle potřeby přibere znalce, po případě též jiné osoby, od nichž lze očekávat objasnění věci, nebo i jejichž přibrání je z jiných důvodů nutné (srv. na př. čl. 26 úmluvy o mezinárodním civilním letectví č. 147/1947 Sb. ). Protože však ohledáním těla nebo vyšetřováním duševního stavu budou mnohdy dotčena práva zaručená ústavou (zejména svoboda osobní), stanoví osnova v oddílu pátém (§§ 123 až 126) přesné podmínky a způsob, za nichž se ohledání provádí.

Věc, která muže sloužit za důkaz v trestním řízení nebo která může být prohlášena za propadlou nebo zabranou, je každý na vyzvání prokurátora povinen vydat, a neučiní-li tak.

může mu taková věc být odňata. V oddílu šestém (§§ 127 až 130) upravuje osnova řízení o vydání a odnětí věci. Přitom přihlíží k tomu, aby byly co nejvíce šetřeny zájmy dotčených osob.

Osobní a domovní svoboda je zaručena v §§ 2 až 5 ústavy. Osobní svoboda může být omezena jen na základě zákona. U nikoho nesmí být provedena domovní prohlídka, leč v případech dovolených podle zákona, a to jen soudem nebo úředním orgánem podle zákona příslušným a řízením upraveným podle zákona (§5 odst. l ústavy). V oddílu sedmém (§§ 131 až 134) upravuje osnova podrobně provádění domovní a osobní prohlídky, při čemž zásah do svobody osobní a domovní připouští jen v míře nejnutnější. Oprávněním, kterým se orgán vykonávající prohlídku musí vykázat, bude buď písemný příkaz k prohlídce nebo — došlo-li k prohlídce bez příkazu — služební průkaz orgánu, který prohlídku provádí.

ústava v § 6 chrání tajemství listovní a tajemství dopravovaných zpráv a zmocňuje zákon, aby stanovil výjimky. Takové výjimky jsou někdy nutné, aby bylo dosaženo účelu trestního řízení. V oddílu osmém (§§ 135 a 136) brání osnova podrobnou úpravou postupu při otvírání takových zásilek tomu, aby tato ústavní záruka nebyla zbytečně porušována.

Aby nebylo třeba na dvou místech podrobně upravovat výslech obviněného, svědka a znalce, ohledání atd., upravuje to osnova podrobněji jen v hlavě druhé jednající o přípravném řízení, kdežto pro řízení před soudem na tato ustanovení jen odkazuje.

HLAVA TŘETÍ.

Hlavní líčení.

(§§ 137 až 171)

Při úpravě hlavního líčení vychází osnova v podstatě z úpravy zavedené zákonem č. 319/ 1948 Sb., o zlidovění soudnictví, která se v praxi osvědčila. Osnova jen prohlubuje a důsledněji provádí změny uskutečněné již tímto zákonem.

Hlavní líčení, v němž se rozhoduje o žalobě, je vyvrcholením celého trestního řízení. Zde soud rozhoduje o tom, zda a jakým činem obviněný porušil zákony lidově demokratické republiky. Soud tu na základě žaloby a na základě svědeckých výpovědí a jiných důkazů zjišťuje všechny okolnosti případu, hodnotí je, a uzná-li obviněného vinným, ukládá mu trest, po případě ochranné opatření. Přitom zároveň odhaluje nepřátele lidu a jiné rušitele jeho budova-

telského úsilí, veřejně pranýřuje zavržitelnost jejich skutků, ukazuje na způsob provedení činu a vychovává tak občany k bdělosti a k plnění občanských povinností.

Z významu hlavního líčení vyplývá, že musí být náležitě připraveno. Proto upravuje osnova v oddílu prvém (§§ 137 až 142) podrobně vše, co je pro zdárný průběh hlavního líčení nutno předem zařídit. V zájmu urychlení svěřuje přípravu hlavního líčení předsedovi senátu, neboť pro tuto přípravu by senátní rozhodování bylo těžkopádné a kromě toho není třeba, aby byli pro tyto úkony soudcové z lidu vytrhováni z práce (o poměru předsedy senátu a senátu platí i zde to, co bylo řečeno k hlavě prvé oddílu devátému).

Vlastní průběh hlavního líčení upravuje osnova v oddílu druhém (§§ 143 až 159). ústava v § 144 předpisuje, že hlavní líčení je zásadně veřejné a ústní. Zásada veřejnosti, která zaručuje objektivitu rozhodování a možnost demokratické kontroly a která napomáhá splnění výchovného úkolu trestního řízení, je prolomena jen v tom případě, kdyby veřejné projednávání ohrožovalo státní, hospodářské nebo služební tajemství anebo klidný průběh jednání nebo mravnost. Dojde-li k vyloučení veřejnosti, je její kontrola nahrazena důvěrníky obviněného. Ze zásady ústnosti, která má napomáhat k tomu, aby si soud z vlastní přímé zkušenosti učinil správný obraz o věci, plyne požadavek, aby obviněný, svědci a znalci vypovídali při hlavním Učení před shromážděným soudem. Aby byl důkaz výslechem svědka nebo znalce proveden přečtením protokolu o jejich výpovědi, připouští osnova jen výjimečně, a to jen tam, kde to neohrožuje ani zájmy žaloby, ani zájmy obviněného, nebo tam, kde důkaz dříve provedený by nemohl být buď vůbec, nebo jen s velkými obtížemi opakován.

Oddíl třetí (§§ 160 až 171) jedná o rozhodnutí v hlavním líčení. Hlavní líčení se končí zpravidla vyhlášením rozsudku. V rozsudku zjistí soud, zda se obviněný provinil proti zákonům lidově demokratické republiky. Soud odsoudí obviněného jen tehdy, když ho výsledky hlavního líčení plně usvědčují. Poskytují-li výsledky hlavního líčení pro to dostatečný podklad, nařídí soud i bez návrhu prokurátora již v hlavním líčení některé z ochranných opatření, a to i když obviněného zprostí žaloby. Hlavní líčení se má skončit v jediném zasedání; jen výjimečně smí soud hlavní líčení odročit, a to v případech zvláště vypočtených.

Hlavní líčení se může skončit také jinak než rozsudkem, a to buď přerušením, nebo zastavením trestního stíhání, nebo postoupením věci.

HLAVA ČTVRTÁ. Odvolání a odvolací líčení.

(§§ 172 až 199)

Všechna ustanovení osnovy jsou vedena snahou zajistit správné rozhodnutí. Mají vést soud k tomu, aby podle pravdy zjistil rozhodné skutečnosti a správně je podle zákona posoudil. Přesto je možné, že soud rozhodne nesprávně; buď nezjistí správně rozhodné skutečnosti, nebo nesprávně užije zákona. Pro takové případy nutno pamatovat na možnost přezkoumání soudního rozhodnutí. Osnova zná dva opravné prostředky proti soudnímu rozhodnutí: proti rozsudku odvolání, proti usnesení stížnost.

Při úpravě odvolání se osnova přidržela v podstatě zásad zákona o zlidovění soudnictví; pouze některá ustanovení zjednodušila, jiná podle potřeby doplnila a vyjasnila vyskytnuvší se pochybnosti. Vůdčí zásadou nadále zůstává umožnit všestranné přezkoumání rozsudku a zaručit tak v duchu socialistické zákonnosti co nejbezpečněji správné rozhodnutí.

Odvolání se připouští v mezích co nejširších; toliko proti rozsudku v řízení stanném a v některých případech v řízení polním se odvolání nepřipouští, nížení odvolací je zbaveno zbytečných formalit. Odvolací soud podle osnovy přezkoumá rozsudek s hlediska správnosti všech výroků, proti nimž může odvolatel podat odvolání, a to i tehdy, když odvolatel odvolání blíže neodůvodnil nebo je omezil na určitý výrok. V tom je záruka všestranného přezkoumání rozsudku, nezávislého na obsahu odvolání a na tom, zda odvolatel dovede svou nespokojenost s rozsudkem správně vyjádřit a odůvodnit.

Osnova stanoví zásadu, že odvolací soud má rozhodnout zpravidla ve věci samé, a to ve veřejném odvolacím líčení, v němž v podstatě opakuje hlavní líčení a přezkoumává rozsudek i po stránce skutkové. Tato zásada znamená další urychlení řízení ve srovnání s řízením podle dosavadního trestního řádu, kdy soud rozhodující o opravném prostředku zpravidla vracel věc k novému projednání soudu první stolice, proti jehož rozsudku byl pak opět připuštěn opravný prostředek.

Aby obviněného neodvracela od odvolání obava, že si podáním odvolání zhorší své postavení, přebírá osnova dosavadní zásadu, že odvolací soud nemůže změnit rozsudek v neprospěch obviněného, bylo-li podáno odvolám jen v jeho prospěch.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu se nepřipouští další opravný prostředek.

HLAVA PÁTÁ. Veřejné a neveřejné zasedání.

(§§ 200 až 215)

Kromě otázky víny a trestu řeší soud v trestním řízení řadu jiných otázek. Tak rozhoduje o ochranném léčení, ochranné výchově, zabrání, zahlazení odsouzení, vydání obviněného do ciziny a pod. Některé z těchto případů uvádí osnova v oddílu prvém (§§200 až 206).

Řízení v těchto věcech nevyžaduje složité formy hlavního líčení. Proto osnova stanoví, že soud o nich rozhoduje ve veřejném, po případě v neveřejném zasedání, pokud snad, kde je to přípustné, o nich nerozhodl již v hlavním nebo odvolacím líčení. Ty věci, které se svou povahou blíží rozhodování o vině nebo trestu, přikazuje osnova k rozhodnutí ve veřejném zasedání. Veřejné zasedání, které je upraveno v oddílu druhém (§§ 207 až 212), se svou úpravou blíží hlavnímu líčení, i když je jednodušší a méně formální; zásada veřejnosti, přímosti a ústnosti platí při něm téměř ve stejném rozsahu jako při hlavním líčení jen s tím rozdílem, že provedení důkazu přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců místo jejich výslechu při veřejném zasedání není vázáno na přísné podmínky, jako je tomu v hlavním a odvolacím líčení.

Jen tam, kde není zpravidla třeba slyšet navrhovatele a provádět důkazy nebo kde jde o věci menší důležitosti, přenechává osnova rozhodování neveřejnému zasedání, jež osnova pružně upravuje v oddílu třetím (§§ 213 až 215).

HLAVA ŠESTÁ.

Změna pravomocného

rozhodnutí.

(§§ 216 až 225)

I pravomocné rozhodnutí může být nesprávné a trestní řád musí proto umožnit nápravu, objeví-li se, že rozhodnutím byla porušena socialistická zákonnost. Proto v oddílu prvém (§§ 216 až 219) poskytuje osnova generálnímu prokurátoru jako strážci této zákonnosti možnost, aby se v takovém případě stížností pro porušení zákona domáhal nápravy. Stížnost generálního prokurátora může směřovat proti kterémukoli rozhodnutí prokurátora nebo trestního soudu, byl-li jím porušen zákon; jen proti rozhodnutí nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona přípustná.

Při úpravě způsobu, jak nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhoduje a jaký vliv má jeho rozhodnutí na věc, jíž se

rozhodnutí nejvyššího soudu týká, se osnova přidržela zásad zákona o zlidovění soudnictví.

Kdežto stížnost pro porušení zákona slouží k nápravě rozhodnutí vadných již v době vydání, má obnova trestního řízení upravená v oddílu druhém (§§ 220 až 225) napravit konečná soudní rozhodnutí, která sice byla v době vydání zdánlivě správná, ale jejichž nesprávnost co do skutkového podkladu se objeví teprve později ve světle nových skutečností nebo důkazů. Podmínky obnovy jsou podle osnovy stejné, ať jde o obnovu ve prospěch obviněného, nebo v jeho neprospěch. Obnovou lze opravit jak rozsudky, kde nové skutečnosti nebo důkazy budou mít vliv na posouzení otázky, o jaký trestný čin ve skutečnosti jde či zda vůbec jde o trestný čin, tak i rozsudku, kde se má změnit jen výměra trestu. I pro obnovu platí zásada, že novým rozsudkem nemůže být uložen těžší trest, byla-li obnova povolena toliko ve prospěch odsouzeného.

HLAVA SEDMA.

Odchylky pro zvláštní způsoby řízení.

(§§ 226 až 265)

Ustanovení o řízení proti mladistvým, obsažená v oddílu prvém (§§ 227 až 237), odpovídají v celku dosavadní úpravě a přihlížejí stejně jako ustanovení osnovy trestního zákona zvýšenou měrou k zvláštní péči o mládež, zaručené v § 11 ústavy. Jsou především zaměřena k tomu, aby byl mladistvý vychováván a uchráněn před škodlivými vlivy, které by mu z trestního řízení mohly hrozit. Tak na př. osnova dovoluje soudu, aby projednal v nepřítomnosti mladistvého ty části líčení, které by mohly na něho působit nepříznivě. I při úpravě příslušnosti přihlíží osnova k zájmům mladistvého. Mladistvý musí mít obhájce při hlavním a odvolacím líčení. Také zákonný zástupce mladistvého a orgán veřejné péče o mládež mají v hlavním a odvolacím líčení některá důležitá práva, která umožňují, aby zájmy mladistvého byly co nejvíce chráněny a aby jeho osobní poměry a všechny okolnosti, z nichž pramenilo spáchání trestného činu, byly náležitě vyšetřeny.

Řízení proti uprchlému, o němž jedná oddíl druhý (§§ 238 až 241) a které bylo dosud přípustné toliko podle zákona o státním soudu, rozšiřuje osnova na všechny trestné činy. Přitom je úkolem prokurátora, aby dal podnět ke konání takového řízení jen tam, kde je na souzení uprchlého důležitý obecný zájem. V tomto případě lze ovšem na odsouzeném vykonat jen

takový trest, jehož povaha to připouští, na př. propadnutí jmění, propadnutí věci nebo uveřejnění rozsudku.

Všeobecná úprava řízení o vydání do ciziny dosud chyběla. Osnova v oddílu třetím (§§ 242 až 246) vyplňuje tuto mezeru a zaručuje i těm, kdo přechodně pobývají na území republiky, že nebudou bez souhlasu soudu vydáni cizímu státu k trestnímu stíhání.

Pouze pro zcela výjimečný případ, že by se závažné trestné činy začaly rozmáhat tak nebezpečným způsobem, že by na jejich potření nestačilo normální trestní řízení a bylo by třeba ráznějšího a rychlejšího řízení, pojala osnova do oddílu čtvrtého (§§ 247 až 253) ustanovení o stanném řízení. Zároveň má být i úpravou tohoto řízení dokumentováno, že pracující lid ani v boji s reakcí nezbavuje obviněného určité ochrany. Tak zejména mohou být ve stanném řízení souzeny jen osoby, které se dopustily činu po vyhlášení stanného práva a nejsou těžce nemocné ani těhotné. Mladistvý nemůže být ani ve stanném řízení odsouzen k trestu smrti. Obviněný nemůže být odsouzen v nepřítomnosti a musí mít ve stanném řízení vždy obhájce. Řízení se koná po způsobu hlavního líčení; k odsouzení je třeba jednomyslnosti všech soudců.

V oddílu pátém o polním řízení (§§ 254 až 265) shrnuje osnova veškeré odchylky od řádného řízení před vojenskými prokurátory a vojenskými soudy. V polním řízení nastává nejužší přimknutí polních prokurátorů a polních soudů k bojujícím jednotkám, které sledují v boji a stávají se nezbytnými a platnými pomocníky jejich velitelů. Tyto okolnosti vyžadují ovšem odchylky od řádného řízení, zejména pokud jde o příslušnost polních prokurátorů a polních soudů, rozhodování jediného soudce v méně závažných případech, opravné prostředky, řízení o žádosti za milost a stanné právo.

HLAVA OSMA. Výkon rozhodnutí.

(§§ 266 až 301)

Kromě výkonu rozsudku upravuje osnova na rozdíl od dosavadního práva také výkon jiných rozhodnutí soudu a prokurátora a dále zajištění výkonu některých rozhodnutí.

O výkonu trestů a ochranných opatření jedná osnova v oddílu prvém (§§ 267 až 295). Právní mocí rozsudku nebo usnesením o ochranném opatření se činnost soudu končí; vykonávací řízení náleží až na nepatrné výjimky prokurátoru.

Prokurátor dbá ve veřejném zájmu o to, aby tresty byly vykonány co nejdříve. Mohou se však vyskytnout případy, kdy okamžitý výkon trestu by pro odsouzeného znamenal zbytečnou tvrdost, na př. u osob těžce nemocných, těhotných a pod.; proto osnova dává zde prokurátoru možnost odložit výkon trestu, po případě z podobných důvodů povolit přerušení výkonu trestu již započatého. Nově zavádí osnova přerušení trestu odnětí svobody jako odměnu za pracovní výkon a za dobré chování vězně, při čemž doba, na kterou byl trest takto přerušen, se započítává do trestu. Toto opatření, stejně jako celá úprava výkonu trestu, má zdůraznit jeho výchovný účel směřující k tomu, aby se z jedince dosud společnosti nebezpečného stal uvědomělý pracující člověk, schopný platně se zapojit do socialistické výstavby republiky.

Rozhodování o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody svěřuje osnova jako dosud komisi pro podmíněné propuštění zřízené u krajského soudu, v níž zasedají soudci z lidu i soudci z povolání. Tato komise může povolit podmíněné propuštění jen na návrh vězeňského ústavu nebo krajského prokurátora. Důvodem této úpravy je, že vězeň nemá na podmíněné propuštění z trestu nárok, nýbrž že podmíněné propuštění je závislé na tom, zda z poměru vězně k práci a z jeho chování je patrno, že trest splnil svůj výchovný účel.

Pro ty případy, kde ani výkon trestu nestačil k nápravě odsouzeného, dává osnova možnost, aby po odpykání trestu byl takový odsouzený zařazen do tábora nucené práce, jsou-li pro to zákonné podmínky. Rozhodnutí o tom svěřuje osnova komisi pro podmíněné propuštění, protože tato komise bude nejlépe informována o tom, zda trest svůj výchovný účel splnil.

Bylo třeba, aby osnova trestního řádu upravila výkon nápravného opatření, které se zavádí osnovou trestního zákona. Protože výkon nápravného opatření, pokud je nařízena změna dosavadního zaměstnání, bude nutno uvést v soulad s potřebami organisace práce, přenechává osnova určení pracoviště národnímu výboru. Přerušení a odložení trestu nápravného opatření upravuje osnova obdobně jako u trestu odnětí svobody. Výkon ostatních trestů upravuje osnova v podstatě shodně s dosavadními předpisy.

U většiny jiných rozhodnutí, než jsou rozhodnutí, jejichž výkon je upraven v oddílu prvém, je způsob výkonu jasný a nepotřebuje bližších směrnic. Jen u vazby a pokuty pokládá osnova za nutné stanovit způsob výkonu, činí tak v oddílu druhém (§§ 296 a 297).

Ani nejobjektivnější rozhodování prokurátora a soudu nezabrání někdy tomu, aby nebyla vzata do vazby, po případě i odsouzena osoba nevinná. Aby škoda takovýmto mylným rozhodnutím způsobená mohla být napravena, upravuje osnova podmínky vzniku nároku na odškodnění za vazbu a za trest a řízení o něm, a to v oddílu třetím (§§ 298 až 301). Proti platnému právu znamená tato úprava značné zjednodušení, zejména v tom směru, že oprávněný není při uplatňování svého nároku vázán řadou propadných lhůt, jejichž zmeškání znamenalo pro něho ztrátu nároku.

HLAVA DEVÁTÁ. Závěrečná ustanovení.

(§§ 302 až 326)

Vzhledem k tomu, že navrženým zákonem mají být zrušeny vojenské trestní řády, a tedy i organisační ustanovení v nich obsažená, je nutno pro přechodnou dobu nově upravit organisaci vojenských prokurátorů a soudů, a to i polních. Řešení těchto otázek, obsažené v oddílu prvém (§§ 302 až 317), znamená značné přiblížení k zásadám nové organisace občanského trestního soudnictví, vytčeným v zákoně č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

V oddílu druhém (§§ 318 až 326) zařadila osnova obvyklá přechodná ustanovení. Pokud osnova stanoví, že se v řízení zahájeném před účinností tohoto zákona užije dosavadních předpisů, míní se tím nejen předpisy dosud platné pro řízení před trestními soudy, nýbrž zejména i předpisy platné pro řízení před soudy důchodkovými. Protože do osnovy nebyla pojata ustanovení o organisaci občanských prokuratur a soudů, která sem systematicky nepatří, ponechává osnova až do nové organisace v platnosti i dosavadní organisační předpisy, jak byly upraveny zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

Výslovně zrušuje osnova jen ty předpisy, které nový trestní řád má zcela nahradit. Ustanovením § 324 jsou zrušena i všechna jiná ustanovení, pokud se týkají trestního řízení, která jsou obsažena v různých předpisech. Jako příklad lze uvést zejména: dvorské dekrety ze dne 10. ledna 1816, č. 1201

sb. zák. soud., ze dne 26. srpna 1826. č. 2217

sb. zák. soud., ze dne 21. prosince 1832,

č. 2582 sb. zák. soud., a ze dne 28. září 1842,

č. 644 sb. zák. soud.,

zákon č. 33/1868 ř. z., upravující řízení pro vykonání přísah před soudem,

§ 75 zák. čl. VII/1913, o soudech mladistvých,

§§ 8 a 9 císařského nařízení č. 275/1914 ř. z., o lichvě,

§§ 8 až 18 císařského nařízení č. 372/1915 ř. z., o sepsání a podepsání soudních rozhodnutí v občanských a trestních věcech a protokolů, vzešla-li trvalá překážka soudci nebo zapisovateli,

§ 4 zákona č. 209/1931 Sb., kterým se prodlužuje účinnost a mění některá ustanovení v oboru trestního soudnictví,

§§ 14 až 16 a 17 b) zákona č. 126/1933 Sb., kte-

rým se mění a doplňují tiskové zákony, ve znění zákona č. 140/1934 Sb.,

§§ 11 až 20 vládního nařízení č. 199/1938 Sb., jímž se vydávají zvláštní ustanovení o řízení před soudy,

nezrušená dosud ustanovení zákona č. 232/1946 Sb., o porotních soudech,

§ 8 zákona č. 167/1949 Sb., o stálých přísežných znalcích a tlumočnících. Provedení zákona si nevyžádá zvláštních

nákladů.

V Praze dne 20. června 1950.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Ministr spravedlnosti: Dr. Rais v. r.

Státní tiskárna v Praze. —2724-50.