představitelů. Dělničtí vůdcové putují z kriminálu do kriminálu. Aby mohla proti nim použít těch nejdrastičtějších opatření, prohlašuje je buržoasie za "asociální", za nenapravitelné elementy a tvoří systém t. zv. trestní prevence (ukládání trestu, aniž byl spáchán trestný čin). Nechává představitele dělnických stran často bez jakéhokoli soudního řízení doživotně ve věznicích nebo je dokonce vraždí. V boji proti dělnickému hnutí používá buržoasie, zvláště v USA, zločineckých organisací, které terorisují a vraždí dělnické funkcionáře, vyvolávají provokace, provádějí vyzvědačství, vydírání a diverse. Gangsterské tlupy se stávají jednou z důležitých zbraní buržoasie proti pokroku.

Buržoasie samozřejmě nepřiznává, tak jako žádná vykořisťovatelská třída, že musí zaniknout vykořisťování, aby zanikla i zločinnost. Snaží se vštípit lidstvu přesvědčení, že zločinnost je něco věčného. Za nositele této věčné zločinnosti líčí především nemajetné vrstvy, to znamená především dělnické. Buržoasní trestně právní věda slouží oddaně kapitalistům a pokouší se zastřít třídní příčiny vzrůstu zločinnosti a neschopnost kapitalistické společnosti vypořádat se s tímto nebezpečným růstem. Jednu z nejtypičtějších trestně právních filosofií buržoasie v období imperialismu představuje t. zv. lombrosianismus, který vysvětluje zločiny a zločinnost z "vrozených" duševních nebo tělesných vad. Italský lékař a psychiatr Lombroso vystoupil v 70. letech minulého století s tvrzením, že zločin je právě takovým "biologickým" zjevem jako je nemoc nebo smrt a že určití lidé se rodí jako zločinci. Lombrosianismus říká, že příčina zločinnosti spočívá nikoli v hospodářských podmínkách společnosti, nýbrž v samém pachateli, v jeho biologických zvláštnostech, a že mezi lidstvem vždy existuje a bude existovat určitý počet osob, které jsou již od narození předurčeny být zločinci. Příčinu zločinnosti máme tedy hledat nikoli v závadách kapitalistického společenského řádu, nýbrž v samé přírodě, jež stvořila "vrozené" zločince. Lombrosianismus měl však pro imperialistickou buržoasii i jiný význam. Měl ideologicky zdůvodnit tažení buržoasie proti všemu pokrokovému, ideologicky podložit vyhlazení revolučního hnutí a všech politických odpůrců buržoasie, jež stačilo prohlásit za nenapravitelné živly s "vrozenou" zločinností.

Lombrosianismus vytvořil theorii zločinných společenských skupin a zločinných mas. "Musíme se zříci" — říká Lombroso — "dnešního sentimentálního postoje k zločinci, kterým jsou nakaženi všichni naši kriminalisté; vyšší rasa vždy utlačuje a vyhlazuje nižší — takový

je zákon lidstva. Jedná — li se o záchranu vyšší rasy, není na místě lítost. " Politické delikty se snaží lombrosianismus vyložit jako přirozený a nutný důsledek sociální méněcennosti pracujících mas a jejich neschopnosti stát se konstruktivním, budovatelským elementem.

Lombrospvy konstrukce byly četnými vědeckými bádáními zcela vyvráceny. Přesto se k nim imperialistická buržoasie znovu vracela a vrací, neboť odpovídají politickým potřebám kapitalismu v epoše imperialismu. Fašismus, který představuje nejotevřenější formu buržoasní diktatury, rozvedl lombrosiánské názory do všech důsledků, vyvodil z theorie "vrozené" zločinnosti, zločinných ras a sociální méněcennosti pracujících mas hrozné závěry a došel ke zjevně zločinnému pojetí trestního práva. Po porážce fašistických států ve druhé světové válce nebylo, bohužel, skoncováno jednou provždy se zrůdnou, nelidskou theorií lombrosianismu. Naopak, američtí imperialisté jdou ve šlépějích Hitlerových. I oni se znovu a znovu vracejí k protivědeckým smyšlenkám lombrosianistů. Američtí buržoasní právní "vědci", využívajíce zkušeností německých fašistů, lombrosianismus ovšem doplňují a přizpůsobují potřebám amerických kapitalistů. Tak místo staroitalského lombrosianismu máme co dělat s novým, zfašisovaným lombrosianismem, který má sloužit americkým imperialistům jako zbraň v boji proti míru, demokracii a socialismu. Plány amerických průmyslových a finančních magnátů se však až příliš podobají Hitlerovým plánům na dobytí světovlády. Lidstvo prožilo již dosti strádání a hrůz ve dvou světových válkách. Není pochybnosti o tom, že hlasatele a uskutečnovatele neofašistických theorii stihne stejný osud jako Hitlera a jeho nohsledy.

Zločinnost v době kapitalismu představuje nutný důsledek rozporů v kapitalistické společnosti a v kapitalistickém státě. Rozbití kapitalistického řádu a likvidace třídní antagonistické společnosti vede přirozeně také k neustálému snižování zločinnosti. Nikoli "vrozené" vlastnosti, nýbrž nespravedlivý společenský řád plodí zločinnost. V těch zemích, kde si vládne lid, kde již není vykořisťovatelů, je odbourávána společenská základna zločinnosti. Proto v těchto zemích počet zločinů rychle klesá. Dokladem takového vývoje je naše vlast.

Již nyní můžeme říci, že zločinnost v našich zemích je dnes několikanásobně menší než v době, kdy u nás vládli kapitalisté. Je to důkazem toho, že existenční podmínky našeho

lidu jsou nesrovnatelně lepší než v době předmnichovské kapitalistické republiky. Dnes se náš pracující člověk nemusí obávat, že bude vyhozen na dlažbu, dnes nemusí mít hrůzu před krisí nebo hladovou mzdou. Byla zasazena smrtelná rána buržoasii — příživníku, jenž tyl z hodnot vyrobených rukama pracujících lidí.

Uvedeme některé statistické údaje o stavu zločinnosti v Čechách a na Moravě za i. zv. prvé republiky a dnes:

Považujeme-li počet všech osob odsouzených soudy v Čechách a na Moravě v r. 1921 za rovný stu, jeví se nám zločinnost (počet odsouzených) v Čechách a na Moravě za t. zv. prvé republiky a dnes takto:

Nejvyššího bodu dosáhla zločinnost v r. 1934, kdy u nás vyvrcholila hospodářská krise, to znamená i bída a hlad nejširších vrstev.

V r. 1947 dosahoval počet odsouzených v Čechách a na Moravě již jen 39% počtu z r. 1931. Vidíme, jak jsou rozmetány v prach všechny lombrosiánské a novolombrosiánské theorie o "vrozené" zločinnosti. V ČSR, kde vládnou pracující, tedy podle Lombrosa "méněcenné vrstvy", zločinnost velmi rychle klesá.

V r. 1948, jak vyplývá ze statistiky, pokles zločinnosti u nás pokračuje. Zračí se v tom jasně vliv slavných únorových událostí, jež znamenaly upevnění režimu lidové demokracie a zajištění blahobytu našeho lidu.

Stejná situace jako u nás je i ve všech ostatních zemích lidové demokracie. Stejně jako my, budují tyto země nový, spravedlivý společenský řád — socialismus. Lidově demokratické státy stojí pevně a nerozborně v táboře míru, demokracie a socialismu, vedeném Sovětským svazem. SSSR slouží pracujícím lidových demokracií a celého světa jako zářný vzor, jako obraz jejich šťastné budoucnosti. V SSSR, kde již není vykořisťovatelských tříd, se socialismus stal skutkem. Každý sovětský člověk má zaručenu možnost plně uplatnit všechny své schopnosti a za práci konanou ve prospěch celku dostat spravedlivou odměnu.

Dnes sovětský lid pod vedením slavné VKS(b) a generalissima Stalina spěje k další své vysoké metě — ke komunismu. Sovětským lidem nehrozí bída a hlad, nehrozí krise a nezaměstnanost. Proto v Sovětském svazu odpadly všechny hospodářské předpoklady pro existenci zločinnosti. Zatím co v kapitalistickém světě, jak ukazuje statistika před druhou

světovou válkou i po ní, vzrůstá zločinnost zákonité téměř rok od roku, zatím co v kapitalistickém světě se množí výdaje na kriminály a trestní soudní instituce, odstraňuje Sovětský svaz zbytky zločinnosti, které jsou dnes pouhým dědictvím staré společnosti. Sovětský režim posuzuje trestné činy v duchu marxismuleninismu jako produkt společenských poměrů. Proto zavedl do trestního soudnictví především výchovné methody. Zásadní rozdíl mezi kapitalistickým světem a socialistickým Sovětským svazem představuje takto i v oboru trestního soudnictví rozdíl dvou protichůdných společenských systémů.

Sovětský svaz dosahuje v potírání zbytků zločinnosti skvělých výsledků. Lidově demokratické státy, budující socialismus, se musí učit na velikých zkušenostech Sovětského svazu. Musí se učit i tomu, jak účinně a úspěšně bojovat se zločinností, kterou jim zůstavila kapitalistická společnost.

Starý rakouský trestní zákoník občanský z r. 1852, vojenský z r. 1855 a uherský trestní zákoník z r. 1878 byly zákony, které vyplynuly z politických potřeb rozvíjející se kapitalistické společnosti a byly zaměřeny k její ochraně, po případě k ochraně zbytků feudální společnosti, které splynuly s kapitalismem. V této formě (a s doplňky, které k nim byly připojeny), je převzala československá republika v r. 1918. Doplnila je pouze, pokud bylo třeba, některými zákony, které jenom utvrdily a posílily třídní panství buržoasie.

Buržoasní trestní zákony sloužily k ochraně politické a hospodářské moci kapitalistické menšiny, k ochraně kapitalistického soukromého vlastnictví, k tomu, aby širokým pracujícím masám byla bezohledně vštěpována "úcta" k buržoasnímu právnímu řádu. Lidově demokratický trestní zákon vychází naopak z nové funkce, kterou má lidově demokratický stát jako stát nového, vyššího, socialistického typu, jako forma proletářské diktatury. Chrání proto především politické a hospodářské zřízení lidově demokratické republiky proti jejímu vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.

Statistika, jež je uvedena výše, ukazuje, že zločinnost v ČSR rychle klesá. Přesto nelze přehlížet politický význam nového zákona. Je pravda, že budováním socialismu odstraňujeme ekonomickou základnu zločinnosti. Je pravda, že naši lidé již nejsou hladem a nouzí hnáni k trestným činům, že již nejsou vychováváni buržoasní vlčí morálkou, žije se lépe a radostněji. Právě proto však třídní nepřítel stupňuje svoje úsilí. Právě proto buržoasie, ve snaze

znovu získat ztracenou moc, všemi prostředky bojuje proti lidově demokratickému zřízení. President K. Gottwald na únorovém zasedání Ústředního výboru KSČ znovu zdůraznil nutnost důsledného a neúprosného boje se zrádnou reakcí. Poražení vykořisťovatelé se neštítí vražd, sabotáží, protistátních spiknutí, spojují se v boji proti lidu s vysokým církevním klérem a nezastavují se ani před podvodně nastrojenými "zázraky". Zkušenosti sovětské i naše nám každodenně ukazují, že období přechodu od kapitalismu k socialismu znamená zároveň zostření třídního boje. A proto právě v tomto období stoupá politická důležitost trestního zákona a trestního soudnictví.

Nový trestní zákon v první řadě důsledné chrání socialistické vlastnictví jako základ a záruku naší socialistické výstavby proti sabotérům a rozkradačům, chrání socialistické budování, úkolem trestního zákona není ovšem pouhé postihování trestných činů namířených proti státu a jeho politickému a hospodářskému zřízení. Trestní zákon — jak zdůrazňuje jeho první paragraf — chrání také jednotlivce před bezprávnými zásahy. Teprve ve společnosti, jež není založena na vykořisťování člověka člověkem, lze mluvit o skutečné svobodě jednotlivce, o skutečné ochraně jeho práv. Nový trestní zákon bude účinně postihovat všechny ty, kteří by se snažili poškozovat občana lidově demokratického státu v jeho právech.

Nový trestní zákon sjednocuje občanské a vojenské trestní zákonodárství. Tvoří jednotné trestní předpisy pro vojáky a civilisty, pokud ovšem vojenská služba nevyžaduje odchylnou úpravu ve formě zvláštních skutkových podstat. Unifikací vojenského a civilního trestního práva dospívá trestní zákon k podstatnému zjednodušení našeho trestního zákonodárství a jeho důsledné demokratisaci. Toto zjednodušení se projevuje ještě v jiném směru. Nový trestní zákon ruší rozdělení deliktů na přestupky, přečiny a zločiny, jak, je znal starý trestní zákon. Nový trestní zákon zná jen trestné činy. Přestupky vylučuje z kompetence soudů a ponechává je trestnímu zákonu správnímu, takže správní trestní zákon a soudní trestní zákon jsou vybudovány jako celek na týchž politických zásadách. Po prvé vůbec upravuje trestní zákon finanční delikty jako soudně trestné činy.

Ochranu lidově demokratického státu a jeho socialistického budování zajišťuje nejen řada zvláštních skutkových podstat a tam uvedených trestů, které mají postihnout jakoukoli činnost namířenou proti lidově demokratickému státu, nýbrž také některá opatření další, účinnou zbraní k postižení škůdcovství bohatých vrstev bude např. ukládání peněžitých trestů a ma-

jetkových trestů vůbec. Peněžitým trestem se tak postihne majetková základna, na níž se v mnoha případech třídní nepřítel dopouští trestných činů proti státu a proti jeho hospodářskému životu.

Nový trestní zákon se liší od starého trestního zákona jednak úplně rozdílným pojetím funkce trestního zákona a povahy trestného činu, jednak formulací jednotlivých skutkových ' podstat. Jak říká § l osnovy, "trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce". Trestní zákon zavádí, po vzoru sovětském, do trestního práva a trestního soudnictví výchovné momenty, úkolem trestního zákona a trestního soudnictví musí být, pokud možno, náprava pachatele a vytvoření předpokladů pro jeho návrat do společnosti jako její platný člen. Tímto základním pojetím trestného činu a trestu se lidově demokratický trestný zákon diametrálně liší od nevědeckého reakčního pojetí trestního práva, které dnes představuje oficiální názor buržoasních pseudovědců. Toto nové pojetí trestu se zrcadlí také v tom, že se zavádí nápravné opatření jako nová forma trestu. Vykonává se na svobodě a projeví v podstatě pouhým snížením odměny za práci o jednu desetinu až o jednu čtvrtinu. Výslovně výchovné cíle sleduje také úprava trestního soudnictví nad mládeží.

Nový trestní zákon chce být zákonem lidovým. Snaží se proto vyjadřovat pokud možno jednoduše, prostě a srozumitelně. Také po této stránce se liší nový trestní zákon od starého.

Lidová demokracie představuje období zostřeného boje proti zbytkům kapitalistické společnosti. Poražená buržoasie chová, pokud existuje kapitalistický blok ve světě, stále ještě určité, i když marné, naděje na zvrat poměrů a nevynechá proto ani jediné příležitosti k boji proti lidově demokratickému režimu. Nový trestní zákon se stává výrazem politické vůle pracujících mas, výrazem nové, socialistické zákonnosti. Důsledně chrání lidově demokratickou společnost, poskytuje plnou ochranu budovatelskému úsilí dělnické třídy a širokých pracujících mas. Svým ostřím míří proti těm zbytkům kapitalistické společností, které se pokoušejí o znemožnění socialistické výstavby lidově demokratického státu a o návrat ke kapitalistickému zřízení, které usilují o podlomení našeho nejužšího přátelství a spojenectví se Sovětským svazem a o vyvolání nové války. Proto nový trestní zákon napomáhá k zajištění cesty k socialismu, po které nás bezpečně vede Komunistická strana Československa a president Kle

ment Gottwald, a účinné přispívá k udržení míru na celém světě.

OBECNÁ ČÁST.

HLAVA PRVÁ. Účel trestního zákona.

K § 1:

Buržoasní právo a buržoasní právní věda zakrývají svoji třídní podstatu,. nepřiznávají, že slouží vládě vykořisťovatelské menšiny nad vykořisťovanou většinou. Trestní zákon lidové demokracie naproti tomu vymezuje jasně účel trestního zákonodárství socialistického státu sloužícího zájmům obrovské většiny národa proti zbytkům kapitalismu a jeho důsledkům. Osnova vypočítává v § l společenské instituce a zájmy, které trestní právo chrání. Jsou to především lidově demokratická republika, její socialistická výstavba a zájmy pracujícího lidu. Uvedené pojmy tvoři nerozlučnou jednotu a doplňují se navzájem. Zákon je uvádí vedle sebe, aby vynikl účel trestních zákonů být nástrojem lidového státu po celé období boje za socialistickou přeměnu společnosti. Stejně jako lidově demokratický stát a zájmy lidu chrání zákon také zájmy jednotlivce utvrzené ústavou 9. května a souběžné se zájmy celku. Jednotlivci se zejména poskytuje plná ochrana proti bezprávným útokům na život, zdraví, svobodu, důstojnost a majetek.

Trestní zákon lidové demokracie nesleduje však jen potrestání těch, kdo svými činy poškozují nebo ohrožují právní řád lidové demokracie, nýbrž usiluje o výchovu občanů k dodržování pravidel socialistického soužití, úpravou trestů, úpravou jejich ukládání a jejich výkonem se zákon snaží vychovat široké masy v duchu socialismu a umožnit i tomu, kdo se proti společnosti provinil, aby se mohl do společnosti vrátit jako její platný člen.

Ustanovení § l dává zákonu pevné politické zaměření, a tím i směrnici pro jeho výklad.

HLAVA DRUHÁ. Základy trestní odpovědnosti.

K§§ 2 až 11:

Osnova v § 2 obsahově vymezuje trestný čin a zároveň vyjadřuje tři základní zásady našeho nového trestního práva.

Především je to zásada, že se k pojmu trestného činu vyžaduje, aby šlo o jednání pro společnost nebezpečné. Zda jde o takové jednání, je ovšem nutno posuzovat v souvislosti s ustanovením § l, totiž podle toho, zda a jak se

dotýká zájmů chráněných v tomto ustanovení. Jako soudně trestné činy mají však být postiženy jen takové činy. které zvýšenou měrou porušují nebo ohrožují zájmy trestním zákonem chráněné. Prohlašuje-li osnova ve zvláštní části určitá jednání za soudně trestné činy, jsou to jednání, pro něž je typické, že ohrožují nebo porušují pravé tyto v zákoně chráněné zájmy. Je však možné, že některý čin, třebaže má všechny znaky uvedené ve zvláštní části, není přece v konkrétním případě pro společnost nebezpečný anebo jeho nebezpečnost pro společnost je jen nepatrná. Tam, kde je nebezpečnost činu pro společnost jen nepatrná, bude zvláštním ustanovením trestního řádu umožněno upustit od stíhání. Není-li čin pro společnost nebezpečný vůbec, nejde o trestný čin, i když takové jednání má všechny znaky uvedené v některém ustanovení zvláštní části. Někdy nelze odvrátit hrozící škodu jinak než způsobením jiné škody, na př. proti útočníkovi se nelze ubránit jinak než jeho poraněním nebo šíření požáru lze zabránit toliko stržením dřevěného stavení. Taková jednání, i kdyby sama o sobě byla pro společnost nebezpečná a trestná, ztrácejí při srovnání dotčených zájmů svůj pro společnost nebezpečný ráz a nejsou proto trestnými činy (§§ 8 a 9).

Účinná ochrana společenských zájmů uvedených v čele zákona vyžaduje, aby byl trestem postižen také pokus trestného činu (§5). Podmínkou je ovšem i zde, že již toto jednání samo je nebezpečné pro společnost.

Druhá taková zásada je, že bez viny není trestu. Osnova tuto zásadu provádí v §§ 3 a 4 a přesně stanoví její dosah. Vina je určitým psychickým vztahem člověka k jeho jednání a k výsledku tohoto jednání. Pro tento vztah je rozhodné, zda si pachatel představil všechny okolnosti činu; není proto třeba výslovného ustanovení o omylu.

Osnova stíhá jen taková jednání, jejichž škodlivost pro společnost je obecně zřejmá; pachatel se proto nemůže omlouvat, že zákon nezná nebo že si jej nesprávně vykládal. Představu o škodlivosti činu pro společnost nemají však zpravidla lidé stížení, třeba jen dočasně, duševní poruchou, ať již je původ této poruchy jakýkoliv, a již z toho důvodu je nelze trestat; avšak ani tehdy, kdyby byli schopni rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost, nelze je trestat, nejsou-li pro duševní poruchu schopni ovládat své jednání (§ 11). U dětí pak nelze předpokládat takovou způsobilost, po případě schopnost ovládat své jednání (§ 10).

Podobně jako pachatele, který spáchá sám trestný čin, je nutno postihnout i spolupachatele (§ 6), jakož i toho, kdo k trestnému činu navádí nebo při něm pomáhá (§ 7); ze zásady odpovědnosti za vinu však plyne, že každý, kdo se zúčastní trestného činu, musí být posuzován podle svého zavinění bez ohledu na vinu ostatních.

Třetí základní zásada obsažená v § 2 osnovy je, že trestný čin musí mít všechny znaky uvedené ve zvláštní části této osnovy. Tím se provádí zásada, kterou vyjadřuje ústava v § 35, totiž že jen na základě zákona možno tresty hrozit a je ukládat.

Osnova odstraňuje rozlišování trestných činů na zločiny, přečiny a přestupky a pro každé porušení trestního zákona užívá označení "trestný čin". Třídění trestných činů na zločiny, přečiny a přestupky bylo namnoze nahodilé a nevystihovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

HLAVA TŘETÍ.

Působnost trestních zákonů. K §§ 12 až 16:

Jen zákon, který platil v době činu, může působit na jednání občanů svou trestní hrozbou. Proto lze trestat jen za takový čin, který byl trestný v době, kdy byl spáchán. Naproti tomu u ochranných opatření rozhodují jiná hlediska než u trestu. Pro otázku, zda, se má užít ochranného opatření, může být rozhodné jen to, zda trvá stav, který je pro společnost nebezpečný.

Důsledné plnění úkolů vytčených v § l vyžaduje, aby všechny trestné činy spáchané v československé republice byly stíhány, ať byly spáchány kýmkoli. Spáchal-li ovšem trestný čin cizinec v cizině, potrestá ho zpravidla stát, na jehož území byl čin spáchán; československý soud jej bude stíhat, zejména když trestný čin je namířen proti závažným zájmům republiky nebo když je tu mezinárodní závazek stínat takový čin.

Občan odpovídá za své jednání především svému státu, a proto osnova stíhá trestné činy československého občana spáchané v cizině; nepřipouští však vydání občana cizímu státu ke stíhání ani k výkonu trestu.

HLAVA ČTVRTÁ.

Tresty.

Oddíl prvý.

Společná ustanovení o trestech.

K §§ 17 až 28:

Obsah a účel trestu se mění s vývojem společnosti. Trest býval pomstou, výkupným, od-

platou a vždy byl prostředkem k udržení moci vládnoucí třídy. V lidové demokracii, která postupně odstraňuje základní příčiny zločinnosti, nabývá vedle zneškodnění nepřátel lidu a zabránění dalším činům pachatele významu výchovný účel trestu. Z výkonu trestu musí být odstraněno vše, co maří nápravný účinek; v odsouzeném nesmí být rovněž ubíjena lidská důstojnost.

Tresty se rozlišují na hlavní a vedlejší. Označení určitých trestů v osnově jako "vedlejších" neznamená, že by byly méně významné nebo pro pachatele méně citelné, nýbrž pouze to, že je nelze uložit samostatně bez některého z hlavních trestů. Hlavní tresty nelze ukládat vedle sebe, vedlejší tresty ano.

Z účelu trestu vyplývá, že soud musí přihlédnout ke všem okolnostem trestného činu i k osobě pachatele. Protože pak v zákonu lze zajisté sotva pamatovat na všechny jednotlivosti, které pro posouzení činu mají význam, ponechává osnova soudu široký rámec pro uvážení všech okolností případu. Při posuzování možnosti nápravy pachatele (§ 19) bude vždy důležitým vodítkem okolnost, zda se pachatel zapojil do budovatelského úsilí pracujícího lidu.

Každý výpočet přitěžujících a polehčujících okolností by při mnohotvárnosti života byl neúplný. Proto osnova uvádí přitěžující i polehčující okolnosti jen jako příklady. Pokud se v § 21 písm. c) přiznává věk blízký věku mladistvému jako polehčující okolnost, bude nepochybně třeba i tu přihlížet k okolnostem jednotlivého případu a uvažovat, do jaké míry takový věk ovlivnil jednání pachatele.

Dopustí-li se někdo, kdo dosud žil řádným životem pracujícího člověka, méně závažného trestného činu, nebylo by jeho polepšení vždy na prospěch, aby si musil odpykat trest. Pokud důležitý obecný zájem nevyžaduje výkon trestu, zákon umožňuje dát pachateli lhůtu, během níž se ukáže, zda nešlo jen o ojedinělé vybočení z mezí jinak řádného života. Proto osnova připouští podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody za podmínek stanovených v § 24 a násl. Tam ovšem, kde je výslovným ustanovením zákona podmíněné odsouzení vyloučeno (srov. na př. § 79) a kde zákon v podstatě vychází z názoru, že by se v takovém případě podmíněné odsouzení vždy příčilo obecnému zájmu, nemůže soud výkon trestu podmíněně odložit. Omezení, která soud může pachateli uložit, odkládá — li podmíněně výkon trestu, mají sloužit zejména k tomu, aby se pachatel vymanil z prostředí, které dává příležitost k novému trestnému činu.

Tam, kde by nebylo na místě výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložit, kde však by

výkon trestu příliš těžce postihl pachatele, který jinak vede řádný život pracujícího člověka, může soud v případech uvedených v §§ 37 a násl. osnovy místo trestu odnětí svobody uložit mírnější trest, nápravné opatření.

Oddíl druhý. Ukládání a výkon jednotlivých trestů.

K § 29:

Nutnost zajistit vítězství lidu a budování socialismu proti zločinným útokům domácí a zahraniční reakce vyžaduje zachování trestu smrti.

K §§ 30 až 36:

Trest odnětí svobody zůstává nejdůležitějším trestem. Se změnou společnosti se však mění jeho obsah. Jeho účelem přestává být vyloučení pachatele z lidské společnosti; naopak produktivní kolektivní práce spojená s vědomím vlastní užitečnosti a se změnou prostředí má napravit pachatele.

Zásadně se vyměří trest v rámci stanoveném v jednotlivých ustanoveních zvláštní časti. K zamezení tvrdostí je však na místě dát soudu možnost, aby v případech hodných zvláštního zřetele mohl vyměřit trest i pod dolní hranici trestní sazby.

Při ukládání trestů nelze předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví jeho výchovný účinek. Je-li za výkonu trestu z chování odsouzeného a z jeho postoje k práci patrno, že se polepšil, může být podmíněně propuštěn, a to již po odpykání poloviny trestu. Ani ta okolnost, že se podmíněně propuštěný jednou neosvědčil, nevylučuje, že by se nemohl polepšit později, a proto osnova připouští i opětné podmíněné propuštění. S druhé strany však osnova počítá s tím, aby pachatel, který svým činem projevil nepřátelství k lidově demokratickému řádu a u něhož ani výkon celého trestu nesplnil výchovný účel trestu, byl dodán do tábora nucené práce.

K §§ 37 až 41:

Pro pracující se krátkodobé tresty odnětí svobody neosvědčily. Jimi se lidé vytrhují z práce, výchovný účinek se nedostaví, ba naopak prvotrestanci se setkají s řemeslnými zločinci a mravně se narušují ještě více. Proto osnova místo krátkodobých trestů odnětí svobody zavádí nový trest — nápravné opatření, jehož lze ovšem užít, jen jde-li o pracujícího člověka. Nápravy pachatele se dociluje produk-

tivní prací. Pachatele, který jev pracovním poměru, ponechá soud zpravidla v dosavadním zaměstnání, při čemž ovšem z důležitých důvodů může nařídit, aby vykonával práci méně odpovědnou. Někdy však bude účelné určit pachateli i jiné pracoviště, aby se dostal do prostředí, kde by se lépe splnil výchovný účel trestu. Změnu pracoviště nařídí soud nepochybně i tehdy, je-li pachatel zaměstnán u soukromého podnikatele, kdy jeho ponechání v dosavadním pracovišti by mohlo snadno vést k obcházení zákona a k maření účelu tohoto trestu. Soudy, které nemají bezprostřední styk s řízením práce, mohou ovšem určit jen zásadní směrnice, pokud jde o druh, způsob a místo zaměstnání pachatele. Podle zásad stanovených soudem určí okresní národní výbor po dohodě s prokurátorem odsouzenému zaměstnání. Podrobnosti o výkonu tohoto trestu upraví trestní řád.

K §§ 42 až 46:

Tresty uvedené v těchto paragrafech chrání určité obecné zájmy, jako je čistota veřejného života, zájem, aby se v dobrovolných organisacích lidu, armádě, úřadech atd. uplatňovali jen lidé bezvadného charakteru, oddaní lidově demokratickému řádu.

K §§ 47 až 50:

Trest propadnutí jmění je jedním z nejúčinnějších prostředků boje proti zločinnosti buržoasie, jíž její majetek slouží za základnu k páchání trestných činů.

Peněžité tresty nesmějí být nadále výhodou pro majetné vrstvy, které se mohly jejich zaplacením vykoupit. Proto se také peněžitý trest jako hlavní trest vylučuje. Peněžité tresty mají být ukládány vedle trestu odnětí svobody, a to v takové výši, aby znamenaly citelné odčerpání zdrojů bezpracných zisků. O výši trestu nerozhoduje toliko závažnost trestného činu, nýbrž především třídní příslušnost pachatele.

K §§ 51 až 55:

Vedlejší tresty vyhoštění toho, kdo není československým občanem, z území republiky (§ 52) a zákaz pobytu pachatele na určitém území (§ 53) mají napomáhat k udržování bezpečnosti lidí a majetku a chránit společnost před budoucími trestnými činy. Také u zákazu činnosti (§ 51) vystupuje do popředí snaha zabránit páchání trestných činů v budoucnu; v některých případech však obecný zájem činí nutným z jiných důvodů uložit tento trest.