Uveřejnění rozsudku (§54) bývalo namnoze považováno za trest na cti, jímž mělo být zjednáno zadostiučinění poškozenému. Takovéto pojetí by se však nesrovnávalo s účelem trestu vysloveným v § 17 osnovy. Tento trest bude na místě jen tam, kde to vyžaduje obecný zájem, např. je li třeba trestný čin pranýřovat nebo ukázat, že čin, který způsobil rozruch, byl po zásluze potrestán.

Propadnutím věci (§ 55) má být pachateli odňat prospěch z trestného činu a má být zneškodněna věc, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestných činů. Prohlášení věci za propadlou bude v případech zde uvedených pravidlem. Výjimku lze připustit, jen pokud by to nebylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Tak např. bylo-li věci k spáchání trestného činu užito zcela náhodně (motyka, kterou měl pachatel při sobě, když došlo ke rvačce) a jinak ani v rukou pachatele není nebezpečná, nebude třeba prohlašovat ji za propadlou. Nenáleží-li věc pachateli, nelze ji ovšem prohlásit za propadlou; pokud jsou však splněny oodmínky uvedené v § 74, mohla by věc být zabrána.

Oddíl třetí. Zvláštní ustanovení o trestání mladistvých.

K §§ 56 až 63:

Ústava v § 11 zaručuje mládeži zvláštní péči a ochranu se strany státu. Právní řád proto musí věnovat zvláštní pozornost i mládeži, která se dostala na scestí. Je nutno zkoumat příčiny z nichž vyrůstá závadný postoj mladého člověka ke společnosti. Přitom je třeba uvážit, že jde o člověka dosud nehotového, snadno podléhajícího vlivům okolí, a že jeho dospívání je provázeno pronikavými změnami celé osobnosti. Právě tak jako je mladý člověk snadno přístupný svodům prostředí, je i vliv trestních opatření na něho značný. Je proto nutné, aby při trestání mladistvých více vynikla složka výchovná. Na to vše bere osnova zřetel a v mnohých bodech jde ještě dále než dosavadní zákon o trestním soudnictví nad mládeží (č. 48/1931 Sb. ).

Osnova zákona stanoví v § 10 věkovou hranici trestní odpovědnosti na patnáct let ve shodě s dobou povinné školní docházky. Druhým význačným mezníkem v životě mladých lidí je věk osmnáct let, kdy občan podle čl. IV ústavy nabývá práva volit do zákonodárných sborů, kdy podle nového rodinného práva nabývá zletilosti a kdy období fysického dospívání lze většinou pokládat za skončené. Mladému člověku mezi patnácti a osmnácti lety již dala školní a rodinná výchova dostatečný

mravní i rozumový základ, aby mohl být odpovědný za své jednání, je však přitom u něho třeba přihlížet ještě ke všem shora naznačeným okolnostem.

Zákon musí pamatovat i na případy, kdy duševní vývoj mladistvého nedosáhl předpokládaného stupně, a umožnit soudu, aby v takovém případě upustil od potrestání.

Snížení hranic trestu a úprava podmíněného odsouzení a výkonu trestu jsou zaměřeny k tomu, aby se mladistvému usnadnil přechod k řádnému životu.

Některé výjimky vyžadují zájmy vojenské služby. Vezme-li na sebe někdo dobrovolné povinnosti spojené s vojenskou službou, je nutno na něm žádat větší odpovědnost.

HLAVA PÁTÁ. Zánik trestnosti a trestu.

K §§ 64 až 68:

V určitých případech uvedených v zákoně ze stát vzdává práva potrestat pachatele.

Trestní zákon z r. 1852 stanoví beztrestnost pachatele, který dobrovolně a před odhalením činu napravil způsobenou škodu, jen u některých majetkových trestných činů. Tuto t. zv. účinnou lítost však osnova v § 64 pojímá zcela jinak. Právě ochrana nejdůležitějších zájmů společnosti vyžaduje, aby těžké protistátní a jiné činy ohrožující zvýšenou měrou společnost byly včas odhaleny nebo aby jejich škodlivým následkům bylo jinak zabráněno, a to i za cenu, že pachatel nebo některý z pachatelů nebude potrestán. Zájem na potrestání pachatele tu ustupuje zájmu na účinné ochraně společnosti.

Uplynula-li od spáchání trestných činů delší doba, stává se stíhání obtížnější a společnost na něm ztrácí zájem. Okolnost, že se pachatel dal šího trestného činu nedopustil, nasvědčuje tomu, že se napravil a není důvodu k jeho trestání; proto osnova stanoví, že trestnost činu v takových případech zaniká promlčením (§ 65). I když byl trestný čin zjištěn v rozsudku a z nějakého důvodu nedošlo po delší dobu k výkonu trestu, zaniká z obdobných důvodů zájem, aby byl na pachateli trest vykonán (§ 66).

Jestliže odsouzený vedl po odpykání trestu po určitou delší dobu řádný život pracujícího člověka, nebylo by na místě, aby mu skvrna předcházejícího odsouzení byla překážkou v dalším životě. Proto osnova připouští, aby soud určitá odsouzení zahladil s účinkem, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§§ 67 a 68). Při uložení trestu nápravného opatření nastává

takový účinek již výkonem nápravného opatření (§ 41).

Kromě případů v osnově výslovně uvedených zaniká trestnost činu přirozeně také tím, že trest byl odpykán, a dále milostí presidenta republiky podle § 74 odst. l č. 11 ústavy.

HLAVA ŠESTÁ.

Ochranná opatření.

K §§ 69 až 74:

Trestat lze jen tam, kde je zavinění; to je jedna ze základních zásad socialistického trestního práva. Je však třeba též ochrany před trestnými činy, k nimž by v budoucnu mohlo dojít se strany těch, kteří se již jednou dopustili činu ve stavu nepříčetnosti nebo u nichž ani výkon trestu nezaručuje, že budou vyléčeni ze sklonů, z kterých trestný čin pramenil (§ 70). Zde je třeba použít jiných prostředků, které jsou zároveň na prospěch pachateli samému (na př. ochranné léčení osoby propadlé alkoholismu).

Zvláštní pozornost je třeba věnovat výchově mravně ohrožené mládeže. Nápravy mladých lidí se dosáhne zejména tím, že se umístí do jiného prostředí, do pracovního kolektivu, kde mají možnost připravovat se na budoucí zaměstnání, upevňovat svůj charakter, vzdělávat se a tak se stát platnými členy společnosti (§§ 71 až 73).

HLAVA SEDMÁ. Společná ustanovení.

K §§ 75 až 77:

Srozumitelnosti osnovy napomáhá to, že pojmy, jejichž vyhraněný právní význam není v obecné mluvě zcela běžný, jsou pro celý zákon vymezeny. Z důvodů praktických byly pak definice pojmů soustředěny — s výjimkou pojmů vojenských — na tomto místě.

ZVLÁŠTNÍ ČÁST.

Nemá — li se zvláštní část trestního zákona stát nepřehlednou směsicí různorodých předpisů, je nutno trestné činy podle určitých hledisek třídit a systematicky seřadit. Osnova třídí trestné činy podle chráněných zájmů. Trestné činy dělí do deseti hlav a v některých případech ještě na menší skupiny označené jako oddíly. Při seřazení těchto hlav přihlíží osnova k tomu, co je první nezbytnou náležitostí trestného činu, totiž k nebezpečnosti jednání pro společnost. S hlediska této nebezpečnosti pro společnost jsou zajisté závažnější ty činy, které se přímo dotýkají zájmů celku, zájmů celé společnosti.

Do první hlavy zvláštní části řadí proto osnova trestné činy proti republice, t. j. takové trestné činy, jimiž se ohrožuje sama existence republiky a základy, na nichž republika buduje, totiž její lidově demokratický řád. S lidově demokratickým řádem je nerozlučně spjato hospodářské zřízení státu. Pokud se útoky proti hospodářskému zřízení nejeví jako přímé útoky proti republice, postihuje je osnova v hlavě druhé, jednající o trestných činech hospodářských. V třetí hlavě osnova shrnuje jako trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných jednak jednání proti lidové demokratickému státnímu aparátu, jednak jednání, která vůbec ohrožují čistotu veřejného života.

Přechod mezi trestnými činy dotýkajícími se především zájmů celku a těmi, které se dotýkají především zájmů jednotlivců, tvoří hlava čtvrtá o trestných činech obecně nebezpečných a částečně i hlava pátá chránící rodinu jako základ společnosti a mládež, jíž stát vůbec věnuje zvláštní péči.

Mezi trestné činy dotýkající se především zájmů jednotlivců zařazuje osnova v hlavě šesté trestné činy proti jedné z nejdůležitějších společenských hodnot, t. j. proti životu a zdraví člověka. V hlavě sedmé se chrání svoboda a důstojnost člověka, tedy zejména ústavou zaručené svobody jednotlivce. V hlavě osmé se chrání majetek, a to především majetek, který představuje socialistické vlastnictví.

Odchylně od zmíněné zásady zvolené pro systematiku zvláštní části seskupuje osnova trestné činy vojenské v hlavě poslední, desáté. Trestné činy zde uvedené se sice bezprostředně, a to způsobem velmi závažným, dotýkají obecných zájmů, ba svou povahou se někdy blíží trestným činům proti samotné existenci republiky. Protože však přímým pachatelem nebo spolupachatelem takových trestných činů mohou být toliko osoby vojenské (v širším smyslu) a podstatu těchto trestných činů tvoří porušení zvláštních povinností, vlastních právě jen službě takových osob, považuje se za vhodné umístit je až v hlavě závěrečné. Spojovací článek mezi trestnými činy vojenskými a ostatními trestnými činy tvoří trestné činy proti brannosti, které se zařazují v hlavě deváté.

Trestnost jednotlivých trestných činů upravuje osnova tak, že na trestné činy stanoví široké trestní sazby, v jejichž rámci má soud dosti možnosti přihlédnout k okolnostem jednotlivého případu. Vedle základní trestní sazby uvádí zpravidla vyšší trestní sazbu nebo více takových trestních sazeb pro případ, že čin byl spáchán za zvláště přitěžujících okolností. Tyto zvláště přitěžující okolnosti osnova uvádí převážnou většinou jako příklady a dává tak soudu vodítko pro hodnocení větší nebezpečnosti činu a pachatele pro společnost.

HLAVA PRVÁ. Trestné činy proti republice.

Ústava, která je základním kamenem celého našeho právního řádu, prohlašuje v ustanovení § 37 za trestné projevy a činnost směřující k tomu, aby byla ohrožena samostatnost, celistvost a jednota republiky, ústava a lidově demokratické zřízení.

Toto ustanovení bylo v podstatě již provedeno zákonem č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, který se v praxi osvědčil a vyhovuje zásadám, z nichž osnova vychází. Proto byl v podstatě převzat a stává se součástí nového trestního zákona. Ke změnám došlo jen tam, kde bylo třeba přizpůsobit ustanovení dosavadního zákona ustanovením obecné části této osnovy, po případě tam, kde bylo využito zkušeností získaných od vydání zákona.

Mezi trestné činy proti základům republiky bylo nově pojato ustanovení o sabotáži. Jde o jeden z nejnebezpečnějších útoků zejména na hospodářské základy lidové demokracie, a je proto nutné postihnout takový čin i trestem nejtěžším. Jako sabotáž se trestá jednak zničení a poškození majetku národního nebo majetku lidového družstva vedené úmyslem mařit nebo ztěžovat provoz nebo rozvoj podniku socialistického sektoru anebo vůbec provoz důležitého obecně prospěšného zařízení, jednak spolčení k takovému činu (§ 84). Neméně nebezpečným je však i jakékoli jiné jednání vedené úmyslem mařit nebo ztěžovat provádění nebo plnění jednotného hospodářského plánu, jakož i jednání směřující podle úmyslu pachatele ke způsobení značné poruchy v činnosti úřadu, veřejného orgánu nebo podniku (§ 85).

Vzhledem k důležitosti významu státního tajemství osnova poněkud rozšiřuje jeho ochranu, zejména pokud jde o ohrožení státního tajemství z nedbalosti (§ 89). Nelze přehlížet ani výchovný význam tohoto ustanovení, kterým se zdůrazňuje zvýšená potřeba bdělosti proti možným útokům na stát a jeho lidově demokratický řád. Potřeba zvýšené bdělosti pak vyžaduje, aby vedle státního tajemství byly před vyzrazením chráněny i takové skutečnosti, které sice netvoří předmět státního tajemství, které však přece v obecném zájmu mají zůstat utajeny před nepovolanými osobami. Jsou to jednak skutečnosti hospodářského rázu, které osnova označuje jako hospodářské tajemství a blíže vymezuje v § 75, odst. 7, jednak důležité skutečnosti, které souvisí s činností úřadu, veřejného or-

gánu nebo podniku anebo lidového družstva a které osnova označuje jako služební tajemství a blíže vymezuje v § 75 odst. 8. úmyslné vyzrazení takového tajemství nebo jeho vyzvídání za účelem vyzrazení, ba i vyzrazení takového tajemství z nedbalosti do ciziny, se postihuje jako trestný čin (§§ 112 až 115).

Ustanovením §§ 116 a 117 se vyplňuje mezera zákona č. 231/1948 Sb., který neposkytoval zvýšenou ochranu skupině obyvatelů a jednotlivci proti násilí pro jejich národnost, rasu, náboženství nebo proto, že jsou bez vyznání nebo stoupenci lidově demokratického řádu, ačkoli na činy méně nebezpečné (jako popuzování z těchto důvodů) výslovně pamatoval.

Dosud chybělo ustanovení o trestnosti nedovolené výroby a držení vysílací stanice. Osnova zařadila toto ustanovení (§ 122) mezi trestné činy proti republice, neboť v praxi bývá takové jednání zpravidla přípravou k protistátním činům.

Některé skutkové podstaty upravené dosud v zákoně o obraně státu a v branném zákoně přejímá osnova do prvé hlavy, pokud se zvýšenou měrou dotýkají zájmu bezpečnosti republiky nebo obrany vlasti (§§92, 102 a 103).

Zkušenosti z provádění zákona na ochranu lidově demokratické republiky ukázaly, že některá závažná nepřátelská jednání proti republice nebylo možno dobře podřadit pod ustanovení tohoto zákona, třebaže šlo o jednání ohrožující obecný zájem. Bylo třeba proto vyplnit tuto mezeru vytvořením nové skutkové podstaty (§ 129), která se ovšem uplatní jen tam, kde nejde o čin přísněji trestný.

HLAVA DRUHA. Trestné činy hospodářské.

V hlavě druhé se shrnují trestné činy, jimž je společné, že poškozují nebo ohrožují základy hospodářské soustavy republiky. Je ovšem třeba mít na paměti, že hospodářská soustava tvoří nedílnou součást společenského řádu a že tedy útoky proti hospodářské soustavě se budou začasté jevit jako útoky proti samotným základům republiky. Proto nejzávažnější útoky proti hospodářské soustavě se postihují jako trestné činy podle hlavy prvé, oddílu prvého, kdežto ustanovení hlavy druhé se uplatní jen jako ustanovení podpůrná.

Oddíl prvý, pojednávající o trestných činech proti hospodářské soustavě, poskytuje trestní ochranu institucím tvořícím podle osmé kapitoly ústavy základy hospodářského zřízení. Tak se především trestně postihují pletichy proti zestátnění (§ 130). Přitom osnova navazuje na trestní ustanovení znárodňovacích dekretů a

zákonů, chrání však nejen zestátnění podniků, nýbrž i zestátnění jakýchkoli hospodářských objektů a majetkových hodnot, které podléhají zestatnění, jak to odpovídá ustanovení § 153 ústavy. Provedením § 161 ústavy je ustanovení o trestnosti tvoření soukromých monopolů (§ 131). ústava v § 157 zaručuje v zájmu rozvoje národního hospodářství a obecného blahobytu podporu lidového družstevnictví. Protože kapitalistické živly k svým zištným cílům by mohly zneužít výhod, kterých se dostává lidovým družstvům, je třeba i trestní hrozbou podobným snahám čelit (§ 132). Nové nazírání na soukromé vlastnictví došlo vyjádření zejména v § 9 odst. 3 ústavy, podle něhož nikdo nesmí zneužívat vlastnického práva ke škodě celku. Ustanovení o zně užití vlastnického práva (§ 133) je výrazem tohoto nového nazírání.

Oddíl druhý chrání jednotný hospodářský plán, který ústava zařazuje v osmé kapitole jako součást našeho hospodářského řádu. Hospodářské plánování je se zřetelem k jeho významu třeba účinně chránit nejen proti závažným útokům přímým, které budou zpravidla postiženy jako trestné činy proti základům republiky (§ 85), nýbrž i proti útokům nepřímým, po případě útokům méně závažným. Svou povahou je takovým závažným nepřímým útokem proti jednotnému hospodářskému plánu především t. zv. černý obchod, zachycený v osnově jako "ohrožení zásobování" (§ 134). Plnění hospodářského plánu je však ohrožováno též mařením nebo ztěžováním provozu nebo rozvoje podniku socialistického sektoru, úmyslné maření provozu nebo rozvoje takového podniku prostředky zvláště nebezpečnými anebo způsobení vážné poruchy v jeho činnosti bude postiženo těžkými tresty jako sabotáž podle § 84 nebo § 85. Avšak i maření nebo ztěžování provozu nebo rozvoje podniku socialistického sektoru z nedbalosti je nutné trestně postihnout (§ 135), podobně jako ohrožování jednotného hospodářského plánu z nedbalosti. Plnění hospodářského plánu je však ohrožováno i neplněním závazků z něho plynoucích nebo neplněním závazků plynoucích z veřejných dodávek a prací. Pokud by se takového jednání dopouštěly osoby odpovědné za vedení státního, národního, komunálního nebo jiného veřejného podniku nebo funkcionáři nebo řídící nebo rozhodující zaměstnanci lidového družstva, bude možné začasté je trestně postihnout jako veřejné činitele porušující své povinnosti (§§ 175 a 176). Pokud by se však takového jednání dopustily osoby odpovědné za vedení soukromých podniků nebo soukromí podnikatelé, je nutné postihnout

je trestně zvláštními ustanoveními (§ 136). Také čistotě řízení o veřejných dodávkách a pracích je nutno věnovat zvýšenou pozornost. Je třeba vyloučit vše, co by mohlo objednavatele, tedy zase především podniky zde uvedené, jakkoli poškodit anebo zmařit plnění jejich úkolů (§ 137). Základním předpokladem úspěšného plánování a zdárného plnění jednotného hospodářského plánu, jakož i neméně důležité kontroly tohoto plánování nebo plnění je pak nezkreslený obraz o majetku podniku a jeho provozu a o výsledcích tohoto provozu. Je proto třeba poskytnout i trestní ochranu správnosti a úplnosti zpráv, záznamů podnikového početnictví a obchodních záznamů, které mají sloužit těmto účelům (§ 138).

Oddíl třetí poskytuje trestní ochranu měně. Ustanovení tohoto oddílu se však neomezují na ochranu peněz — označených zde novým obecnějším termínem "platidla" —, nýbrž chrání měnu vůbec proti každému jednání, které by ji mohlo poškozovat. Stálost měny je důležitým činitelem úspěchu budovatelského úsilí, předpokladem zvýšení životní úrovně lidu. Každý rušivý zásah do oběhu platidel, každé jednání, které by mohlo jakkoli poškozovat měnu nebo alespoň otřást důvěrou v pevnost a stálost měny, by nejen poškozovalo jednotlivce, ale mohlo by poškodit hospodářský život vůbec. Je proto nutné postihnout taková jednání těžkými tresty. Ustanovení §§ 139 až 142 je též ve shodě s mezinárodní úmluvou o potírání penězokazectví (viz č. 15/1932 Sb. ). Nově se do trestního zákona na tomto místě začleňují ustanovení o ohrožení devisového hospodářství (§§ 145 a 146). Jako stíhání trestných činů proti finančnímu řádu ve státě vůbec, vymykalo se dosud — kromě Výjimek platných na Slovensku — i stíhání devisových trestných činů obecnému trestnímu soudnictví. Těžké důchodkové přestupky podléhaly v českých zemích pravomoci zvláštních důchodkových soudů. Nehledě k tomu, že instituce důchodkových soudů je značně zastaralá a že převedení jejich agendy na řádné soudy znamená značné zjednodušení, nelze již dále tyto trestné činy považovat za zvláštní druh deliktů zasluhujících mírnějšího posuzovaní. Devisové trestné činy jsou jednání, která se vyznačují snahou způsobit státnímu devisovému hospodářství zpravidla značnou škodu, jednání, která mají obvykle povahu lstivého, podvodného jednání, těžce zasahují pevnost a bezpečnost finanční hospodářské základny republiky a tak těžce ohrožují nerušený její život a vývoj. Proto i zde závažnější trestné skutky mají podléhat soudní pravomoci.

Oddíl čtvrtý pojednává o trestných činech dánových a o porušení předpisů o oběhu zboží ve

styku s cizinou. V odůvodnění oddílu třetího bylo uvedeno, proč se některé závažnější trestné činy proti vázanému devisovému hospodářství přikazují do působnosti soudu. Tytéž důvody mluví pro to, aby závažné trestné činy daňové, pro něž je příznačné to, že právě jimi zejména soukromí podnikatelé značnou měrou poškozují finanční hospodářství státu, byly postiženy soudními tresty (§§ 148 až 150). Stejně nebezpečnou povahu má porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou. Pro trestnost porušení zákazů nebo omezení zde uvedených je nerozhodné (§§ 151 až 153), zda zákazy a omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží jsou vydány na ochranu zájmů hospodářských nebo jiných obecných zájmů.

HLAVA TŘETÍ.

Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných.

Trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují lidové demokratický státní aparát nebo které porušují čistotu veřejného života, jakož i trestné činy, které ohrožují pořádek ve věcech veřejných vůbec, shrnují se v hlavě třetí jako trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných.

V oddílu prvním se těžkými tresty postihují jako násilí na veřejných sborech (§ 154) přímé násilné útoky na výkon pravomoci jednak národních výborů všech stupňů, které jsou nositeli a vykonavateli státní moci v obcích, okresích a krajích, jednak soudů.

V této části se dále uvádí skupina trestných činů, které lze označit jako trestné činy volební (§§ 155 až 157). Podle čl. I ústavy je lid jediným zdrojem veškeré moci ve státě. Jedním způsobem, jak svrchovaný lid v lidově demokratické republice tuto moc vykonává, jsou volby. Lid svobodně volí a tím ustanovuje členy sborů nebo orgánů povolaných k obstarávání veřejných věcí. Volbou povolává lid členy Národního shromáždění, Slovenské národní rady, národních výborů, ale i členy a orgány některých jiných veřejných institucí, jako je Revoluční odborové hnutí, Jednotný svaz zemědělců, zastupitelské sbory národního pojištění a pod. Má-li se při volbách projevit pravá vůle lidu, je třeba, aby stát zaručil, a to i trestní hrozbou, svobodu a čistotu voleb a aby chránil i svobodu kandidatury.

Snaha po zjednodušení správního řízení vedla k tomu, že důkaz nebo osvědčení skutečností, které by měly být dokázány nebo osvědčeny veřejnou nebo soukromou listinou, mohou být nahrazeny čestným prohlášením (zák. č. 173/ 1948 Sb. ). Aby však nedocházelo ke zneužívání

důvěry, která se tím občanu projevuje, je třeba poskytnout takovému čestnému prohlášení trestní ochranu (§ 158).

Řádný chod státního aparátu vyžaduje, aby jako trestný čin proti lidové správě a soudnictví bylo postiženo i padělání a pozměňování veřejné listiny (§ 159). Jako padělání a pozměňování veřejné listiny bude zpravidla trestné i padělání a pozměňování jakýchkoli cenných známek nebo veřejných značek (např. otisků razítka), budou-li tvořit součást veřejné listiny. Poštovní a dávkové známky a kolky, které se v některých směrech svou povahou a způsobem užití podobají platidlům, potřebují však trestní ochranu i mimo tento případ (§ 160). Hledíc k menší nebezpečnosti činu stanoví osnova na padělání známek a kolků trestní sazby podstatně nižší než na padělání platidel.

Řádný výkon soudnictví je chráněn ustanovením o trestnosti křivé výpovědi, křivého obvinění a nadržování (§§161 až 163). Stejně jako křivá výpověď před soudem se však postihuje i křivá výpověď před rozhodující složkou národního výboru. V úpravě správního řízení bude pamatováno, aby svědci v řízení správním byli řádně poučeni a jejich výpověď zachycena zápisem. Vzhledem k tomu, že lživé obvinění z trestného činu je činem krajně zavržitelným, který se nedotýká jen jednotlivce, nýbrž ohrožuje řádný výkon soudnictví a ve svých důsledcích může podvracet i důvěru v ně, považuje se za nutné postihnout takové jednání přísnými tresty, ať se vztahuje na kterýkoli soudně trestný čin.

Ustanovení o nepřekažení trestného činu, neoznámení trestného činu, podněcování a o schvalování trestného činu (§l§ 164 a 165 a 167 až 169) navazují v podstatě na ustanovení §§ 33 až 35 zák. č. 231/1948 Sb. Důležitou změnu proti platnému právu znamená ustanovení § 164 odst. 3 a § 165 odst. 3, podle nichž blízký příbuzenský poměr k pachateli nezbaví trestní odpovědnosti toho, kdo nepřekáží nebo neoznámí velezradu, sabotáž nebo vyzvědačství. Nové je ustanovení o obecné trestnosti spolčení (§ 166). Tuto zvláště nebezpečnou formu příprav k trestnému činů se považuje za nutné trestně postihnout, i když nedošlo k pokusu trestného činu. Kde to povaha věci vyžaduje, upravuje se trestnost spolčení odchylně (např. §§ 78, 84, 86, 107, 170 odst. 2, 275, 277).

Ustanovení o vzpouře vězňů (§ 170) je nové. Nebezpečnost jednání, které zde osnova postihuje, záleží v tom, že jde o společný, často předem dohodnutý a organisovaný čin, někdy i dlouho připravovaný a neočekávaně propukající, jemuž je alespoň v první chvíli nesnadnočelit. Proto také postihuje osnova již spolčení k provedení nebo k podnícení takového činu.

Jako maření výkonu úředního rozhodnutí (§ 171) posuzuje se i uprchnutí stráži nebo z vazby. Posud se takové činy trestaly jen disciplinárně. Soudně má být trestný i ten, kdo umožní nebo usnadní jinému z nedbalosti, aby uprchl stráži nebo z vazby (§ 172).

Důsledná ochrana pořádku ve věcech veřejných, k nimž náleží i dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi, vyžaduje, aby úmyslné porušení zákona č. 218/1949 Sb. bylo postiženo soudními tresty (§ 173 a 174).

Podle § 36 ústavy jsou všechny veřejné orgány povinny spravovat se při výkonu svého úřadu nebo své služby zákonem a zásadami lidově demokratického zřízení. Poruší-li veřejný funkcionář tuto povinnost, má být potrestán podle zákona. Toto ustanovení se provádí v oddílu druhém, jednajícím o trestných činech proti povinnostem veřejných činitelů. Porušením povinnosti veřejného činitele je nepochybně i porušení povinnosti řídit se při obstarávání veřejných věcí zásadami lidově demokratického zřízení (§ 36 ústavy). Porušení povinnosti veřejného činitele je trestné, dopustí-li se ho veřejný činitel v úmyslu způsobit někomu jinému škodu nebo opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch (§ 175) anebo zmaří — li jím veřejný činitel z nedbalosti splnění úkolů jemu svěřených (§ 176). Jiné porušení povinnosti veřejného činitele bude zpravidla postiženo disciplinárně.

Rubem vyšší odpovědnosti veřejných činitelů je jejich zvýšená ochrana, které musí požívat, mají — li řádně plnit úkoly jim přikázané. Té se jim dostává v oddílu třetím, jednajícím o trestných činech proti veřejným činitelům. Veřejnými činiteli jsou (§ 75 odst. 10), pokud obstarávají veřejné věci, nejen členové národních výborů a jiní podle zákona zvolení zástupci lidu, soudci z lidu, funkcionáři lidových družstev, státní zaměstnanci, nýbrž i řídící nebo rozhodující zaměstnanci státních, národních, komunálních a jiných veřejných podniků nebo lidových družstev a vůbec každý, kdo vykonává důležitou politickou, hospodářskou nebo podobnou veřejnou funkci. Útoky na zvolené zástupce lidu a na osoby, které pracují ve státním nebo hospodářském aparáte, mají ovšem velmi často povahu útoku na lidově demokratický řád, a budou proto přísněji postiženy podle hlavy prvé.

Osobování si pravomoci veřejného činitele (§ 178) postihuje osnova jen tam, kde neoprávněné uplatňování veřejné autority je prostředkem k tomu, aby někdo jiný byl poškozen nebo aby pachatel sobě nebo jinému opatřil neoprávněný prospěch.

Rušení výkonu pravomoci veřejného činitele (§ 179) se jako soudně trestný čin postihuje jen tehdy, kdy skutečně došlo ke ztížení (tím spíše k zmaření) výkonu pravomoci veřejného činitele, nikoli tam, kde jde jen o pouhé vměšování. Poměr občana k lidově demokratickému aparátu je totiž jiný, než tomu bylo dříve a funkcionář tohoto aparátu nemá být k občanu v poměru vrchnosti k podřízenému.

Pod společným názvem "úplatkářství" se ve čtvrtém oddílu postihují všechny druhy nekalého jednání v těch věcech, kde je naprostá objektivita nezbytná. Přijímání a poskytování úplatku poškozuje řádný chod státního a hospodářského aparátu a snižuje důvěru pracujícího lidu v něj. Tento pozůstatek kapitalistického řádu nutno potírat účinnou trestní hrozbou. K důsledné ochraně čistoty veřejného života nutno rozšířit trestnost úplatkářství i na osoby, které — i když nejsou veřejnými činiteli — obstarávají věci obecného zájmu (tak na př. bude trestný obchodník nebo zaměstnanec podniku, který za úplatek schovává obhospodařované zboží pro zákazníka). V zájmu účinného boje proti úplatkářství se přijímá zvláštní ustanovení o účinné lítosti (§ 184).

V oddílu pátém shrnuje osnova ty trestné činy, které porušují pořádek ve věcech veřejných zejména tím, že ruší klidné soužití občanů. Ustanovení o nebezpečném vyhrožování (§ 185) chrání především klid obyvatelstva. Jen nejzávažnější případy rušení tohoto klidu (t. j. hrozbu způsobení obecného nebezpečí ve smyslu § 190 namířenou alespoň proti části obyvatelstva nějakého místa) se považuje za nutné postihnout jako soudně trestný čin.

Při úpravě trestnosti opilství (§§ 186 a 187) přejímá osnova v podstatě ustanovení dosud platná, zejména ustanovení zák. č. 87/1948 Sb., o potírání alkoholismu; v zájmu účinnější ochrany před zhoubnými vlivy alkoholu se trestní sazby zvyšují. Kromě toho se tato ochrana uskutečňuje i ustanovením § 70, umožňujícím dodání pachatele, který se oddává nadměrnému požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků za určitých podmínek do léčebného ústavu.

Způsobení veřejného pohoršení bude zpravidla trestné jako přestupek (národními výbory). V některých závažnějších případech se však považuje za nutné postihnout je soudně (§ 188). Tak na př. sem spadá hrubá neslušnost při pohřebních obřadech nebo na slavnostní schůzi.

Ustanovení o pomluvě (§ 189) má za účel chránit občana před útoky, jejichž nebezpečnost pro společnost záleží v tom, že se jimi podkopávají společenské vztahy, které se vytvořily mezi