vod, který vedl při uzavření sňatku ke změně jména tohoto manžela. Stačí, aby to oznámil matričnímu úřadu. Poměrně krátká lhůta, ve které se může manžel vrátit ke svému, původnímu příjmení, je stanovena proto, aby se předešlo zmatkům v evidenci.
K § 34:
I když manželství zaniklo rozvodem, nelze zrušit všechny skutečnosti nastalé v důsledku uzavření sňatku. Jedním z nich je vzájemná pomoc, která se ovšem po rozvodu projevuje jen v otázce úhrady osobních potřeb. Je jistě spravedlivé, aby ten z manželů, který se neprovinil proti podstatě manželství a jemuž manželství zabránilo, aby si dostatečnou měrou zajistil svou existenci, nebo který se stal neschopen práce, měl nárok, aby mu v případě potřeby druhý manžel poskytoval náhradu jeho osobních potřeb. Osnova vychází ze skutečnosti, že podstatným znakem manželství je spoluodpovědnost jednoho manžela za budoucnost druhého a umožňuje proto, aby takovou náhradu osobních potřeb obdržel i vinný manžel, je-li vinen také manžel druhý. Zde ovšem není již zákonného nároku a záleží na volném uvážení soudu, má-li být náhrada poskytnuta.
K §35:
Vzájemný právní poměr mezi rodiči a dětmi je v osnově určován v podstatě třemi stěžejními zásadami, z nichž je jasně patrno zcela nové a pokrokové pojetí vztahů mezi rodiči a dětmi. První zásadou je, že osnova nezná vůbec rozlišování dětí podle jejich původu a tím odstraňuje radikálně i dosavadní právní institut nemanželských dětí, vlastní všem buržoasním zákonodárstvím. Tak byl v osnově konkrétně proveden předpis ústavy z 9. května 1948, která v § 11, odst. 2 stanoví, že původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu.
Druhou stěžejní zásadou je taková úprava poměrů mezi rodiči a dětmi, jaká odpovídá nové funkci rodiny v našem státě. Zatím co buržoasní zákonodárství se převážně soustřeďovalo na úpravu majetkověprávních poměrů i ve vztazích mezi rodiči a dětmi, klade osnova těžisko právní úpravy na péči o děti a o jejich výchovu, jejichž zdárnému vývoji musí rodina sloužit. Osnova proto zdůrazňuje, že rodiče jsou odpovědni za svou rodinu před společností a zákonem a že jako starší členové rodinného kolektivu jsou odpovědni za výchovu dětí v řádné, státu oddané a pokrokové občany.
Osnova také odstraňuje dosavadní institut jednostranné moci otcovské a jako třetí zásadu podtrhuje rovnocenné postavení obou ro-
dičů v poměru k jejich dětem. Rodičovská moc, společná oběma rodičům, byla v dosavadním právu dosud neznámá. Osnova propůjčuje rodičovskou moc rodičům a zavazuje je k rodičovským povinnostem bez ohledu na to, jsou-li manžely, což rovněž vyplývá z lidově demokratického nazírání na důslednou odpovědnost rodičů za zdárný vývoj dítěte.
Ve shodě se zásadami vyloženými shora ukládá osnova rodičům povinnost výchovy dětí, při čemž současně dává směrnice pro tuto výchovu. V nastupující socialistické společnosti není nutného rozporu mezi zájmem poctivě pracujícího jednotlivce a zájmem celku a proto stát požaduje od rodičů, aby jejich výchova uvědoměle zaručila co největší rozvoj individuálních schopností dítěte a současně využila těchto schopností ve prospěch celé společnosti. Výchova dítěte v pracujícího člověka je nejlepší zárukou osobního štěstí dítěte. Na rozdíl od kapitalistického zákonodárství, které spatřovalo hlavní povinnost rodičů v tom, aby dětem zajistili hmotný blahobyt bez ohledu na celek, požaduje osnova od rodičů, aby z dětí vychovali uvědomělé budovatele nové společnosti.
Účelem této výchovy je určen její rozsah, neboť rodiče jsou povinni starat se o dítě tak dlouho, až bude samo schopno vykonávat povolání, pro které se vyškolilo. Nezáleží nyní jen na vůli rodičů, jaké povolání si dítě zvolí; rodiče i děti jsou vázáni zájmy společnosti. Mez vyživovacích prostředků je dána hospodářskými možnostmi rodičů. Vyživovací povinnost rodičovská oživne, stane-li se dítě výdělku neschopným, a to do té míry, do níž potřeby dítěte nebudou odjinud kryty.
Z oprávněného zájmu společnosti na výchově dětí a z odpovědnosti, kterou mají rodiče vůči společnosti plyne, že všechny jejich neshody ve výchově, výživě nebo v jiných opatřeních, týkajících se dítěte, vyřeší soud, řídě se zájmem dítěte a maje na paměti jeho blaho ve smyslu shora uvedených zásad.
K § 36:
Mají-li rodiče různá příjmení, a nejsou-li manžely, tak aby příjmení jejich dětí bylo určeno při sňatku (§ 17, odst. 2), dohodnou se rodiče o příjmení svých dětí a oznámí to matrikáři. Do té doby, než bude otec znám (t. j. dokud otcovství neuznal nebo než otcovství bude soudem zjištěno) nebo než dojde k dohodě rodičů, bude v matrice dítě zapsáno na jméno matčino. Dohoda rodičů o příjmení dítěte je ovšem možná, jen dokud rozhodnutí soudu o určení příjmení nenabude právní moci.
K §37:
Důvodem tohoto ustanovení je zachovat zásadu o jednotnosti příjmení dětí v rodině a tedy umožniti změnu příjmení dětí v těch případech, kdy přichází do rodiny s jiným jménem než s tím, které rodiče svým dětem určili při uzavírání manželství.
K§ 38:
Příjmení osoby zletilé nelze — nemá-li být narušena volnost jednání spojená se zletilostí — dobře měnit, aniž by si to sama přála. Se zřetelem k tomu dopouští osnova změnu příjmení dohodou rodičů nebo soudem (jestliže se rodiče nedohodnou), a tedy bez podnětu se strany dítěte, jen dokud je dítě nezletilé. Tím ovšem není dotčena možnost změny jména k žádosti osoby zletilé podle jiných předpisů o tom platných a proto může dítě po dosažení zletilosti podle obecných předpisů kdykoliv změnit své příjmení podle svého vlastního rozhodnutí.
K §39:
Povinnost rodičů k výživě a výchově dětí je uložena oběma rodičům stejně. Přitom, pokud jde o výživu dětí a tedy o plnění peněžitá nebo poskytování věcných prostředků, řídí se míra této povinnosti výdělečnou a majetkovou možností rodičů. Rozhodující je tedy vždy skutečná hospodářská mohoucnost toho kterého rodiče, neboť mechanická rovnost by byla leckde faktickou nerovností. Naproti tomu povinnost ostatní péče o děti je uložena oběma rodičům stejně, tedy rovným dílem (§ 35). Tuto péči o osobu dítěte, nesenou rodičovskou láskou, osnova spravedlivě hodnotí jako společenský klad, takže tam, kde tato péče bude vykonávána pouze jedním z rodičů, bude se zpravidla tato péče rovnat splnění vyživovací povinnosti toho rodiče, který ji vykonává.
K §40:
Vysoké hodnocení rodiny se v osnově zračí také v tom, že stanoví povinnost dětí k rodině a míru jeho spoluodpovědnosti za hospodářské zabezpečení rodiny jako Spotřební domácnosti. Má-li tedy dítě vlastní příjmy, je povinno přispívat k úhradě nákladů na udržení rodiny. Jde o ustanovení korespondující s § 58, odst. 2 osnovy. Děti a to chlapci i děvčata jsou však nadto povinny konat podle svých schopností ty práce v domácnosti rodičů, na které svými silami stačí.
K §41:
Osnova tu podtrhuje zásadu, že míra péče o děti se řídí vždy konkrétními možnostmi a schopnostmi rodičů.
K §§ 42 až 45:
Při stanovení zákonné domněnky otcovství vychází osnova z předpokladu, že otcem dítěte, které se narodilo v určité lhůtě od uzavření manželství a po jeho zániku, bude zpravidla manžel. Obdobně stanoví odstavec druhý § 42 v případech, kdy matka dítěte je znovu provdána, zákonnou domněnku otcovství pozdějšího manžela. Obě tyto zákonné domněnky jsou však přesnými důkazy před soudem vyvratitelné. Nejsou-li rodiče dítěte manžely, je nejspolehlivějším pramenem pro stanovení otcovství souhlasné prohlášení obou rodičů před příslušným orgánem a teprve tam, kde k tomuto souhlasnému prohlášení rodičů nedojde, zjišťuje se otcovství v soudním řízení. Z formulace § 44, odst. 2 plyne zřetelně, že prohlášení o uznání otcovství musí otec učinit osobně, vlastním ústním prohlášením před soudem nebo před matrikářem (srov. úmyslně odchylnou stylisaci v § 36, odst. 2). Naproti tomu není v těchto případech třeba, aby také souhlas matky byl dán tímto způsobem a postačí event. i nepochybný souhlas písemný.
K §46:
V zájmu dítěte a stability rodičovských svazků s dítětem je muž, který se souhlasem matčiným otcovství uznal, oprávněn dodatečně toto otcovství popřít jen z toho důvodu, že jeho otcovství je vyloučeno, a neuplynulo-li od jeho uznání více než šest měsíců. Břemeno důkazní je tu na muži, který otcovství popírá.
K §47:
Ustanovení, že oprávnění žádat o zjištění otcovství přísluší jako dosud dítěti a nově i matce, zabezpečuje zvýšenou ochranu dítěte. Přitom však v řízení o zjištění otcovství nemusí vždy soud uznat za otce dítěte toho, o kterém bude zjištěno, že s matkou dítěte obcoval v rozhodné době před narozením dítěte. Rozhodnutí, zda tento muž je skutečným otcem, je vždy ponecháno soudu a soud se přitom může opřít zejména o nejnovější výsledky vědeckého badání v oboru dědickobiologického šetření. Osnova proto výslovně uvádí, že za otce se označený muž jen "považuje", čímž dává jasně najevo, že soud se nesmí omezit na formální zjištění pohlavního styku v kritické době sto osmdesát až tři sta dnů před narozením dítěte, nýbrž musí vždy z. úřední povinnosti vyšetřit a zjistit, zdali i podle jiných důkazů se jeví muž označovaný za otce jako skutečný otec.
K §§ 48 až 51:
Je-li tu zákonná domněnka, že otcem je manžel matky, přiznává osnova oprávnění k popření otcovství oběma rodičům, ale jen těmto rodičům a žádné třetí osobě. V souhlase s dnešním vývojovým stavem vychází osnova ze zásady, že pokud manželé sami zákonnou domněnku otcovství nenapadají, není nikdo třetí oprávněn narušovat soulad jejich rodiny popíráním manželova otcovství.
Narodí-li se dítě ve lhůtě, která svědčí pro otcovství manžela, ztěžuje osnova důkazní břemeno ustanovením, že otcovství lze účinně popřít jen tehdy, je-li vyloučeno, že by manžel mohl být otcem dítěte. V případě opačném, t. j. narodí-li se manželce dítě před sto osmdesátým dnem od uzavření manželství, stanoví, že stačí prokázání tohoto faktu samo o sobě k vyvrácení domněnky otcovství manžela. Je pak na manželce, příp. na dítěti, aby dokázaly, že manžel je skutečným otcem.
K § 52:
Osnova tu jasně určuje, že rodičovská moc vzniká ze samého zákona a nikoli snad teprve rozhodnutím soudu. Je to projev společenské důvěry k rodičům i zdůraznění vážnosti s jakou je nutno pohlížet na funkci rodiny.
K § 53:
Rodičovskou mocí rozumí osnova souhrn práv a povinností, jež vznikají mezi rodiči a dětmi z jejich vzájemného poměru. Rodičovská moc zahrnuje osobní péči o dítě, jeho zastupopování a správu jeho majetku. Osnova ukládá rodičům, aby se při výkonu rodičovské moci řídili zájmem dítěte a prospěchem společnosti. Výkon rodičovské moci se musí říditi zásadou, že dítěti prospívá jen to, co, prospívá celé společnosti.
K § 54:
V mezích výkonu rodičovské moci jsou rodiče oprávněni dožadovat se pomoci nejen soudů, ale i úřadů vůbec; mohou tedy na př. docílit navrácení dětí s úřední pomocí.
K § 55:
Rovný podíl obou rodičů na rodičovských právech a povinnostech je dán jejich stejným postavením v rodině a stejným dílem odpovědnosti za zdárný vývoj dítěte. Neshody mezi rodiči vyřeší soud, který jako výkonný orgán společnosti dozírá na výkon rodičovské moci a usměrňuje ji ke shodnému prospěchu dítěte i společnosti. Osnova vypočítává dále případy,
kdy rodičovská moc se soustřeďuje jen u jednoho rodiče. O rodičovské moci otce, který byl zjištěn teprve soudem, rozhodne soud. Osnova přiznává zde v zájmu dítěte právo soudu, aby rozhodl, je-li otec dítěte, který otcovství dobrovolně neuznal, hoden výkonu rodičovské moci náležející mu jinak ze zákona. Soud se tu řídí výlučně zájmy dítěte a odejme rodičovskou moc otci, který neprokázal cit k dítěti a tím nedává záruky, že splní společenský úkol, jaký představuje řádná výchova dítěte.
K § 56:
Nenáleží-li výkon rodičovské moci ani jednomu z rodičů, zřídí se dítěti poručník. Jde tu opět o důsledné zrovnoprávnění rodičů, kdežto podle dosavadního práva se práce a péče žen snižovala tím, že se matce poručnici, nebyl-li otec na živu, zřizoval t. zv. spoluporučník, který samozřejmě nemohl mít k dětem takový vztah jako vlastní matka.
K § 57:
Mají-li oba rodiče rodičovskou moc, zastupuje dítě kterýkoli z nich. Zastoupení je však zpravidla vyloučeno v případech kolise zájmů mezi rodiči a dětmi nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě ustanoví soud dítěti opatrovníka.
K § 58:
Rodiče jsou povinni spravovat majetek dítěte s péčí řádného hospodáře. Osnova pamatuje zde také na potřebný soudní dohled v důležitějších věcech majetkových, jak to vyžaduje ochrana dítěte. Poněvadž však příslušnost dítěte k rodinnému kolektivu znamená i jeho účastenství v rodinném hospodářství, slouží příjmy z majetku dítěte k úhradě osobních potřeb nejen dítěte samého, nýbrž i jeho sourozenců, po př. ostatních členů rodiny. Toto ustanovení je důsledkem nového chápání funkce rodiny a je zdůrazněním vzájemné soudržnosti všech jejích členů. Dítě je tu vychováváno k tomu, aby se již od útlého mládí odnaučilo případným sobeckým sklonům a aby se naučilo cítit kolektivně.
K § 59:
Úlevy, které zákon poskytuje rodičům při vyúčtování správy jmění dítěte dosáhne-li dítě zletilosti, tkví v podstatě poměru mezi rodiči a dětmi a v přirozené snaze rodičů zachovat dětem jejich majetek, pokud možno neztenčený. Je to ustanovení oboustranně výchovné, podporující vzájemnou důvěru v rodině.
K§§ 60 a 61:
Osnova uvádí pružně podmínky, za kterých je možno omezit rodičovskou moc, neboť nechce brzdit vývoj a funkci rodiny ve společnosti jdoucí k socialismu. Důvody pro zbavení rodičovské moci budou tedy vždy dány společenským zájmem, který je totožný se zájmy dítěte. Funkce soudu je zde proto tím odpovědnější.
Osnova připouští možnost ponechat rodičovskou moc v klidu, nemohou-li ji rodiče vykonávat pro dočasnou překážku. Toto opatření není odůvodněno vinou rodičů (§ 61, odst. l osnovy), nýbrž jen zájmy dítěte. Po odpadnutí překážky jsou rodiče vždy povinni rodičovskou moc dále vykonávat, aniž by vyčkávali příslušného soudního rozhodnutí.
K§ 62:
Ochrana zájmů dítěte vyžaduje, aby soud rodičům zbaveným rodičovské moci mohl zakázat styk s dítětem. Toto opatření bude tedy na místě vždy, kdy i pouhý styk rodičů s dítětem by škodil jeho správné výchově.
K§ 63:
Z tohoto ustanovení je patrná nová funkce instituce osvojení ve společnosti směřující k socialismu. Osvojením má být založen mezi účastníky takový poměr, jaký vzniká mezi rodiči a dětmi. Toto ustanovení má také sloužit jako vykládací pravidlo pro §§ 64 až 69 osnovy, takže pro budoucnost nebude již osvojení právním prostředkem k tomu, jak z nedostatku jiných možností zachovat rodinu jako kapitalistickou buňku, t. j. zajistit přechod rodinného kapitálu na osobu rodině zavázanou. Nové pojetí osvojení naopak umožní pomoci společnosti při výchově jejího dorostu tam, kde o jeho řádnou výchovu nemůže být dobře postaráno jinak, než v řádné rodině ochotné převzít tento společenský úkol na sebe.
K § 64:
Podle dosavadních předpisů musil být osvojitel aspoň čtyřicetiletý a věkový rozdíl mezi ním a osvojencem musil být aspoň 18 let. Mohla být tedy i osvojena osoba zletilá. Nyní může osvojencem být jen nezletilec. Proto stanoví osnova jako nezbytnou podmínku osvojení prospěch osvojence. Osnova nepředpisuje osvojiteli určitý věk, vycházejíc z názoru, že by dosavadní formální požadavek pevné věkové hranice někde zbytečně zmařil společenský účel osvojení. Ovšem přiměřený věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem vyplývá ze samé podstaty osvojení, které má nahrazovat poměr
mezi rodiči a dětmi. Osoba nesvéprávná neskýtá záruku řádné výchovy osvojencovy a proto osnova nesvéprávným osobám adopční právo kategoricky odpírá. Naproti tomu skutečnost, že osvojitel má vlastní nebo osvojené děti, nevadí osvojení, neboť zákon nečiní bezdětnost osvojitele podmínkou přípustnosti osvojení. I v tom se jeví nové, pokrokové pojetí instituce osvojení.
K § 65:
Je v souladu s novým pojetím osvojení, aby osvojenec byl osvojen buď jednotlivcem nebo manžely, resp. jedním z manželů za souhlasu manžela druhého; bez příznivého rodinného prostředí není totiž záruky pro řádnou funkci osvojení.
K § 66:
Vzhledem k novému společenskému významu osvojení přiznává osnova v osvojovacím řízení hlavní úlohu lidovým soudům. Osvojení totiž vzniká rozhodnutím soudu na žádost osvojitele, při čemž jest třeba, aby s osvojením souhlasil zákonný zástupce osvojencův; je-li osvojenec již dostatečně vyspělý, aby byl schopen samostatně posoudit závažnost životní změny, je potřebí i jeho souhlasu.
Rodiče osvojence budou soudem slyšeni i když jim snad rodičovská moc náležet nebude.
K § 67:
Osvojenec dostane příjmení osvojitele. Jde tedy o obdobné řešení, jak je tomu v ustanovení o poměru rodičů a dětí. Poněvadž však vztahy osvojencovy k jeho původní rodině nebyly zcela přetrhány (§ 68), je výjimečně dovoleno, aby osvojenec připojil i své původní příjmení.
K § 68:
Osvojením zaniká rodičovská moc i poručenství.
Zánik rodičovské moci pokrevních rodičů osvojencových je důsledkem toho, že osvojením vznikne poměr jako mezi rodiči a dětmi. Proto také nemůže být uzavřeno manželství mezi osvojitelem a osvojencem. Osvojenci vzniká přirozeně v rodině osvojitele právo dědické jako všem ostatním jeho dětem. Pokud jde o alimentační povinnost osvojencovu, stává se tato jen podpůrnou vůči jeho pokrevním rodičům a to jen tehdy, nemají-li tito rodiče ještě jiné děti. S druhé strany mají i pokrevní rodiče alimentační povinnost proti osvojenci, není-li tento jinak zcela zabezpečen.
K § 69:
Poměr založený osvojením může být po dobu nezletilosti osvojencovy zrušen ze závažných důvodů jen výrokem soudu. Vyhoví-li soud návrhu na zrušení osvojení, je jasné, že osvojení nesplnilo svůj účel a je proto v zájmu věci, aby důsledky z poměru osvojení vyplývající byly omezeny na dobu nejkratší. Osnova proto stanoví, že se právní následky zrušení vztahují ke dni podání návrhu na zrušení. Po dosažení zletilosti osvojencem může být také zrušeno osvojení dohodou mezi osvojitelem a osvojencem, uzavřenou v předepsané formě.
K § 70:
Vzhledem k významu rodinných vztahů určuje osnova přesné okruh osob, jež mají z poměru příbuzenství k sobě vzájemnou alimentační povinnost a současně stanoví, v jakém pořadí se tyto osoby k alimentaci povolávají.
K § 71:
Má-li alimentační povinnost více příbuzných téhož stupně, jsou všichni zavázáni rukou společnou a nerozdílnou, což je zárukou většího zabezpečení nároku osob oprávněných žádat alimentaci. Vzájemný poměr podílů, kterými přispívají, se řídí podle jejich výdělečných a majetkových možností.
K §72:
Vyživovací povinnost mezi příbuznými je koncipována jen jako povinnost podpůrná se zřetelem k sociálním vymoženostem dnešní společnosti (národní pojištěni). Jen vyživovací nárok nezletilého dítěte proti rodičům je bezpodmínečný a řídí se potřebami dítěte.
K § 73:
Rozsah vyživovací povinnosti je osnovou určen povahou věci a důvody slušnosti.
K§§ 74 a 75:
Osnova zde přejímá vědomě osvědčené zásady ustanovení §§ l až 4 zákona č. 4/1931 Sb. na ochranu osob oprávněných požadovat výživu, výchovu nebo zaopatření. Počítá s tím, že v nynější době není ještě možno, aby společnost mohla ve všech případech alespoň předběžně ze svého založit náklady na výživu osob, které mají oprávněné alimentační nároky.
K § 76:
Toto ustanovení chrání matku, která není provdána, a je důsledkem požadavku zvýšené
péče o matku a dítě. Osnova tu ještě výslovně rozeznává mezi náklady na těhotenství a náklady na slehnutí, čímž přiznává i nárok na náklady tam, kde těhotenství normálním porodem neskončilo.
K §77:
Soudní prozatímní opatření se řídí obecnými předpisy.
K §78:
Jak plyne z ustanovení hlavy druhé (§ 56), omezuje se v souladu s ustanovením ústavy proti dosavadnímu právnímu stavu poručenství zásadně jen na případy, kdy nezletilec nemá buď žádného z rodičů nebo kdy oba byli rodičovské moci zbaveni, resp. kdy rodičovská moc obou rodičů je v klidu. Takovýmto nezletilcům, kteří nejsou v moci rodičovské, se má dostat stejné péče o jejich duševní a tělesný rozvoj, jako dětem, o které pečují rodiče. Jsou proto pod ochranou poručníka, který se o ně stará na místě rodičů.
Poručník je zástupcem nezletilce a pečuje o jeho osobní dobro a o správu jeho majetku. Obsah moci poručenské je tedy obdobný obsahu moci rodičovské. Zároveň je však přenesenou funkcí společenskou, a to se projevuje právě zejména v intensivní kontrole soudu.
Poručníka ustanovuje soud z úřední moci. Ustanovení poručníka se musí stát ihned, jakmile se soud doví, že nastala potřeba jeho zřízení. Soud se však neomezuje jen na ustanovení poručníka, ale spolupůsobí i při péči o osobu poručence i při správě jeho majetku. V některých případech bude třeba schválení soudu, který je ve všech důležitějších věcech dozorčím a poradním orgánem poručníkovým (§ 84). Intensita soudního dozoru je pak vhodně zvýšena jako požadavek nejvyšší záruky pro společnost, pokud jde o zdar výchovy a prospěch poručencův. Soud se proto řídí přitom jen prospěchem dítěte a tím i prospěchem společnosti.
K §79:
Samozřejmým důsledkem zájmu společnosti na výchově dětí je požadavek, aby jí poručník skýtal veškeré záruky, že se jeho přičiněním stane z dítěte řádný a platný občan. Osobu poručníka určují proto jak zájmy dítěte, tak i zájem společnosti.
Termínem "řádné" plnění povinností poručníka" rozumí osnova především důvody absolutní nezpůsobilosti k úřadu poručenskému vůbec, tedy nejen ke vztahu mezi určitou osobou a nezletilcem, o kterého právě jde. Spadají sem však i případy relativní nezpůsobilosti, t. j. případy, kdy osoba je sice k úřadu
poručenskému způsobilá, přesto však je nezpůsobilá vzhledem k určitému nezletilci, na př. proto, že žije v nepřátelství s rodiči nezletilce nebo s ním samým nebo že je zapředena do soudního sporu s nezletilcem.
Ve všech těchto případech bude záležet rozhodnutí na volném uvážení soudu, který musí posoudit všechny skutečnosti a ustanoví poručníkem takovou osobu, která svými vlastnostmi zaručuje, že je jak vůbec tak i vzhledem k osobě poručence způsobilá řádně vykonávat poručenství.
K § 80:
Při volbě osoby poručníka je soud určitým způsobem vázán, aby povolal ty osoby, jimž svědčí po právu projevená vůle rodičů. Osoby tyto mají — jsou-li jinak způsobilé a není-li jejich ustanovení v rozporu se zájmy nezletilce — přednostní právo, které soud musí respektovat. Nebyl-li takto nikdo označen, jsou to v druhé řadě příbuzní poručence a ve třetí řadě teprve osoby blízké nezletilci nebo jeho rodině podle svobodné volby soudu. Při určování osoby poručníka z důvodu blízkého vztahu k nezletilci nebo k jeho rodině povolá soud poručníka podle volného uvážení, řídě se hlediskem vhodnosti a prospěchu poručencova.
Pro případ, že by nebylo možné nalézt vhodnou osobu k výkonu úřadu poručníka, ponechává se úvaze soudu, aby výjimečně použil ustanovení zákona č. 48/1947 Sb., kterým úřad hromadného poručníka převzal okresní národní výbor (okresní péče o mládež). Jde o podpůrné ustanovení, které nezbavuje soud povinnosti vyhledávat schopné osoby pro poručenský úřad, ani nesnímá s občanů všeobecnou povinnost vzíti na sebe poručenství.
K § 81:
Poručenství je osnovou uloženo jako čestný úřad vykonávaný ve veřejném zájmu a všeobecná občanská povinnost každému, kdo je způsobilý, aby je zastával. Způsobilý muž či žena nemohou se jí vyhnout, nemají-li dostatečný omluvný důvod. "Důležitými důvody" omluvnými podle zákona jsou takové důvody, které znemožňují, aby poručenství mohlo být radně vykonáváno. Mohou to být důvody formální povahy (na př. vysoký věk), i materiální povahy (péče o více dětí), výkon jiného nesnadného poručenství nebo několika poručenství menších, přílišná vzdálenost bydliště toho, kdo se k poručenství povolává, od sídla poručenského soudu nebo bydliště poručencova, takže by se poručenství dalo jen stěží nebo
i velkými náklady vykonávat. Posouzení, zda v konkrétním případě jsou takové důvody dány, náleží soudu.
Je přirozené — a proto netřeba otázku tuto v zákoně zvlášť upravit — že ten, kdo byl k poručenství povolán, je sám povinen oznámit soudu důvody své nezpůsobilosti. Neučiní-li této povinnosti zadost, ručí za veškerou škodu, která z toho poručenci vzejde.
K § 82:
Ustanovení poručníka je účinné, jakmile poručník složí slib. Forma a obsah slibu poručníka jsou ponechány procesním ustanovením. Jakmile soud jmenoval poručníka, vyzve jej, aby se ujal poručenství. Zachovat se podle takového vyzvání je všeobecná povinnost občanská.
K § 83:
Poručník má nad poručencem moc, která je obdobná obsahu moci rodičovské, pokud jde
o výchovu a vzdělání poručence. A tak jako moc rodičovská obsahuje jednotu osobní péče, majetkové správy a zastupování dítěte, tak je
i poručenství jednota péče osobní i majetkové. Práva poručníka — stejně tak i jako práva rodičů nad dítětem — nesahají však dále, než pokud toho žádá účel vychování. Poručník podléhá samozřejmě i tu veřejné kontrole, kterou provádí soud za pomoci orgánů a zařízení, zabývajících se péčí o děti.
K § 84:
Závažné otázky poručenství nemůže vyřídit poručník bez schválení soudu. V těchto věcech, ať se týkají osobních záležitostí poručencových nebo správy jeho jmění, je poručníkova závislost na soudním přivolení nebo schválení vyslovena jen zásadně, neboť podobná ustanovení by stěží vystihla všechny možnosti vyskytující se v praktickém životě.
Osnova tu neobsahuje úmyslně konkrétní ustanovení, pokud jde o výpočet úkonů, ke kterým je zapotřebí souhlasu soudu. Soud jako výkonný orgán společnosti má tu proto neomezenou možnost, pokud jde o způsob a formu - ochrany hmotných zájmů poručencových. Osnova se tu nechce vázat ustanoveními, která by brzdila další vývoj na tomto poli.
K § 85:
Osnova tu uvádí důvody, pro které poručník při střetnutí protichůdných zájmů nemůže poručence zastupovat. Jde o ustanovení, které svědčí výlučně zájmům poručence. Srovnej též ustanovení § 57, odst. 2 a 3 osnovy.