společnost — bylo odlišeno od pouhého faktického spolužití. Formální požadavky pro uzavření manželství však nemohou jít ve všech případech tak daleko, aby případný nedostatek formy mohl zabránit vzniku platného manželství.

Na rozdíl od ustanovení § l se zde vymezuje místní příslušnost oddávajícího orgánu. Příslušným není ovšem každý místní národní výbor, nýbrž z důvodů nutné evidence jen ten, který je pověřen vedením matrik a kde aspoň jeden ze snoubenců trvale bydlí. Ze závažných příčin lze s úředním povolením uzavřít sňatek i před jiným místním národním výborem, na př. místním národním výborem pobytu snoubenců, a to případně i před místním národním výborem, který není pověřen vedením matrik.

K § 3:

Osnova upouští od t. zv. ohlášek, neboť je všeobecně známo, že tato instituce nesplňovala svůj účel. Více než dostatečnou náhradou za účel, kterému sloužily — t. i. uvést v co nejširší - známost úmysl uzavřít sňatek a tím umožnit veřejnosti, aby upozornila na případné překážky zamýšleného manželství — je skutečnost, že se sňatek uzavírá před zvlášť k tomu určeným funkcionářem, takže výběr jeho osoby a přesné instruování zaručuje nutnou kontrolu a obmezí možnost uzavřít neplatné manželství na míru nejmenší. Další zárukou je povinnost snoubenců předložit výpisy z rodné matriky a jiné potřebné doklady a učinit prohlášení o tom, že jim nejsou známy okolnosti, které by vylučovaly uzavření manželství, a prohlášení o zdravotním stavu snoubenců. Není — jak již řečeno — důvodu bránit přílišným formalismem uzavření manželství a je ztěžovat a osnova proto umožňuje, aby příslušný orgán mohl, jsou-li pro to důvody, od předložení dokladů upustit.

Uložit přímo povinnost snoubencům, aby se podrobili lékařské prohlídce, nepovažovala osnova při vyspělosti našeho lidu za nutné, ježto důležitost zdraví snoubenců pro zdárné splnění účelu manželství je obecně známa. Je ve vlastním zájmu snoubenců, aby si vyžádali před uzavřením sňatku dobrozdání lékaře. Osnova považuje proto za dostatečné ustanovení o povinnosti snoubenců učinit prohlášení, že je jim znám zdravotní stav jich obou.

K § 4:

Přítomnost svědků zdůrazňuje vážnost aktu uzavření manželství. Jako zástupci společnosti mají především vyzdvihnout slavnostnost a společenskou vážnost tohoto aktu; dosavadní

účel, který svědkům náležel, t. j. pro případ potřeby dosvědčit, že došlo řádným způsobem k smluvnímu projevu při uzavírání manželství, ustoupil při novém pojetí zcela do pozadí. Dosažení určitého věku u svědků se nevyžaduje a bude věcí orgánu, který oddává, aby podle svých instrukcí sám posoudil, zda navrhovaná osoba je k svědecké funkci způsobilá.

Druhá věta tohoto ustanovení má umožnit, aby jsou-li i zde závažné příčiny, bylo lze uzavřít sňatek i mimo úřadovnu místního národního výboru, jak si to někdy vyžádají potřeby života (na př. kdyby toho vyžadoval zdravotní stav jednoho ze snoubenců).

K § 5:

Kdežto ustanovení § 2 umožňuje, aby byl uzavřen sňatek před jiným místním národním výborem, byl-li k tomu dán předem souhlas, stanoví § 5, že je-li zde nebezpečí přímého ohrožení života snoubence, může i bez takového povolení provést oddavky kterýkoli místní národní výbor, t. j. nejen výbor, v jehož obvodu nemají snoubenci společné bydliště, nýbrž po případě i výbor, který není pověřen vedením matrik. Dokonce může se zde upustit i od předložení předepsaných dokladů a spokojit se jen prohlášením snoubenců, že jim nejsou známy žádné okolnosti, které by uzavření manželství vylučovaly.

K § 6:

Není jistě důvodu znemožňovat uzavření manželství osobám, které se nemohou osobně dostavit, protože jim v tom brání závažný důvod, na př. pobýt v cizině. Osnova proto připouští jako výjimečnou možnost uzavření sňatku zmocněncem, ovšem pod podmínkou, že k tomu předem bude dán souhlas příslušným úřadem.

Zvláštní povaha tohoto způsobu uzavření manželství si vyžaduje zvýšené ochrany společenských zájmů i osobního zájmu snoubenců a proto se stanoví pod neplatností zvláštní obsah plné moci. Není-li tento požadavek splněn, nevznikne manželství vůbec. Totéž platí při odvolání plné moci.

K § 7:

Poněvadž je pro manželství stanovena obligatorní forma občanského sňatku, je nutnou podmínkou, aby manželství před místním národním výborem bylo uzavřeno dříve, než může dojít k sňatkovým obřadům náboženským. Snoubenci musí totiž dbát především svých základních povinnosti k státu, jak to plyne i z § 30 ústavy.

K§8:

Osnova vypočítává taxativně skutečnosti, které brání vzniku platného manželství. Přitom jsou seřaděny podle své společenské důležitosti a závažnosti. Nejde tu o starý a přežitý pojem, t. zv. překážek manželství, které měly své opodstatnění v právu kanonickém a i za kapitalismu sloužily buržoasii jako vítaná možnost k snadnějšímu rozvazování spojení muže a ženy.

Je samozřejmé, že již při uzavírání sňatku nesmějí tu být okolnosti, které nedovolují, aby manželství a jím založená rodina plnily své společenské úkoly. Proto musí funkcionář, který snoubence oddává, přihlížet z úřední povinnosti ke všem skutečnostem, které by bránily vzniku společensky žádoucího manželství.

Společným znakem všech skutečností bránících vzniku platného manželství je, že manželství vznikne, není však platné a považuje se za neuzavřené. Ovšem jedině soud může prohlásit manželství za neplatné.

Za první podmínku žádá osnova, aby snoubenci nebyli v jiném svazku manželském. Trvající manželství proto vylučuje uzavření dalšího manželství kterýmkoli z manželů, (ženatým mužem a vdanou ženou není ovšem osoba, jejiž manželství soudním výrokem zaniklo. )

Bigamie je v příkrém rozporu s morálkou společnosti a je proto nutno věc vyšetřit z moci úřední. Toto šetření bude provedeno i po zániku manželství, zpravidla na podnět trestního soudce neb jiného veřejného orgánu (srov. § 12). Jen tehdy, odpadne-li hlavní důvod, t. j. existence prvého manželství ať tím, že zaniklo, nebo že bylo prohlášeno za neplatné, nebude výrok o neplatnosti později uzavřeného manželství vydán.

K §9:

Nemožnost uzavřít sňatek pro příbuzenství byla omezena. Toto zúžení odpovídá potřebám praxe, ježto se týká vesměs případů, ve kterých byl příbuzenský vztah snoubenců dosud vždy promíjen. Povaha osvojení pochopitelně vyžaduje, aby poměr mezi osvojitelem a osvojencem byl stejným vylučujícím důvodem jako příbuzenství (srov. § 63). Je třeba ještě dodat, že osnova nečiní rozdílu mezi sourozenci polorodými a plnorodými. Zájem státu na zdravém svazku manželském a ochrana rodiny nutně vyžaduje, aby osoby blízce příbuzné spolu do manželství nevstupovaly. Je proto i v tomto případě prováděno šetření o neplatnosti takového manželství z úřední povinnosti.

Zákaz uzavření manželství mezi sešvagřenými osobami se v osnově omezuje na nejnutnější míru. Ježto pak svou povahou nemá švagrovství takovou závažnost jako příbuzenství, umožňuje se, aby bylo prominuto, jsou-li pro to závažné příčiny.

K §10:

Má-li být rodina zdravou základnou rozvoje národa (srov. § 10, odst. 2 ústavy), nelze připustit, aby v manželství vstupovaly osoby, které se zřetelem na svoje duševní zdraví nebo na nedostatečnou duševní vyspělost neposkytují záruku, že manželství splní svůj společenský účel a funkci. Povaha těchto nedostatků je tak závažná, že se nelze spokojit pouhým prohlášením o zdravotním stavu snoubenců, předepsaných v § 3, odst. l, nýbrž je potřebí přímo zakázat, aby v manželství vstupovaly osoby stížené duševní chorobou nebo nedostatečně duševně vyvinuté. Otázkou způsobilosti těchto osob k právním činům se osnova nezabývá a platí proto pro ni obecné předpisy, tedy zejména i ustanovení § 4, odst. 2 řádu o zbavení svéprávnosti. Aby přes široké vymezení tohoto zákazu nebylo absolutní zábranou v těch případech, kdy ze závažných příčin není potřebí bránit vzniku manželství a kdy by naopak přísné dodržování mohlo vést jen k obcházení ve formě faktického spolužití, dává osnova příslušnému orgánu možnost povolit takové osobě v těchto případech uzavření sňatku.

K§ll:

Ke splnění společenské funkce manželství je nutno, aby rodinu založily osoby vyspělé nejen duševně, nýbrž i tělesně. Kdežto nad dodržením podmínky duševní zralosti dbá ustanovení § 10, je úkolem § 11 zabránit v uzavírání manželství osobám tělesně nevyspělým. Věk zletilosti nemusí být vždy totožný s fysickou způsobilostí k uzavření manželství. Připouští se proto pro osoby, které dovršily alespoň šestnáct let, aby se souhlasem příslušného orgánu mohly sňatek uzavřít. Při věku nižším lze ztěží mluvit o dostatečné vyspělosti pro manželství. Příslušným pro výjimečné povolení sňatku bude tu soud, který zjistí všechny předpoklady a vyslechne předem i zákonné zástupce nezletilce, tedy zejména jeho rodiče.

Také zde je nutno, aby šetření o této podmínce platnosti manželství se dělo z úřední povinnosti. Mimo to mohou ovšem i manželé sami žádat, aby manželství, ve kterém není splněna podmínka věku, "bylo prohlášeno za neplatné. Zvláštní povaha této podmínky si však vynutila omezení lhůty, do které lze vydat výrok

o neplatnosti takového manželství. A je jistě v zájmu věci, aby manželství nebylo prohlášeno za neplatné, jestliže manžel, který byl v době uzavření manželství nezletilý, již mezitím dosáhl zletilosti nebo jestliže manželka již otěhotněla.

K §12:

Zanikne li manželství, t. j. zemře-li některý z manželů nebo bude-li prohlášen za mrtvého anebo bude-li manželství rozvedeno, není zde zpravidla již zájmu na tom, aby takové manželství bylo prohlašováno za neplatné. Význam majetkový, o kterém by se jedině v tomto případě dalo uvažovat, nemůže být rozhodující, jestliže zájem společnosti toho nevyžaduje. Osnova proto ponechává možnost napadat platnost manželství po jeho zániku jen tam, kde jde o dodržení takové podmínky, na které má stěžejní zájem společnost. V tom případě ovšem nelze případné šetření nijak omezovat, tedy ani časově ani jinými podmínkami.

Z obecné zásady, že manželství nelze již prohlásit za neplatné, jestliže zaniklo, se připouští výjimka jen bylo-li řízení o prohlášení manželství za neplatné zahájeno. O vydání výroku o neplatnost může i po smrti druhého manžela žádat jednak manžel, na jehož žádost řízení bylo zahájeno, jednak potomci manžela, který podal žádost o prohlášení manželství za neplatné, jestliže po zahájení řízení zemřel.

K §13:

Při prohlášení manželství za neplatné, je samozřejmě nutno zjistit, zda některý z manželů neuzavřel manželství ve zlé víře, t. j. zda věděl o tom, že v jeho osobě nebo v osobě druhého snoubence je nedostatek vylučující vznik platného svazku manželského. Výrok soudu tu má proto závažné právní následky (srov. §§ 14 a 28).

K §14:

Se zřetelem na zásadu vyslovenou v předchozím paragrafu, nelze ponechat nevyřešeny některé ožehavé otázky, vyplývající ze skutečnosti, že až do výroku o neplatnosti takového manželství, je nutno na ně hledět jako na manželství platné. Je jistě spravedlivé, aby stran majetkových otázek a poměru manželů k dětem se dalo užít obdobných ustanovení pro případ rozvodu manželství. Nelze ovšem užít všech ustanovení a proto osnova to vystihuje výrazem "přiměřeně".

K §15:

Osnova vyzdvihuje tu opět zásadu rovnosti muže a ženy vyslovenou v § l, odst. 2 ústavy.

Povinnosti oběma manželům navzájem uložené zdůrazňují mravní význam manželského společenství, vzájemnou solidaritu manželů a jejich odpovědnost za blaho rodiny. Podstata životního společenství manželů, které osnova dává výraz slovy "povinni žít spolu" je ovšem hlubší, nežli pouhý dosavadní požadavek společného bydlení. Proto i v těch případech, kde manželé nemohou vždy sdílet společné bydliště, t. j. zejména jestliže jeden z manželů bude vázán svým pracovištěm jinde, není touto skutečností narušována podstata životního společenství manželů. S tohoto hlediska je nutno posuzovat i ustanovení § 16, odst. 2. Jistě budou manželé především otázku výkonu povolání a změny místa zaměstnání řešit pokud možno vzájemnou dohodou. Nikdy však nemůže jeden druhému zabránit, aby nekonal práci tam, kde je to v zájmu společnosti.

Osnova neupravuje výslovně vzájemnou alimentační povinnost za trvání manželství. Tato povinnost však vyplývá již z ustanovení o vzájemné pomoci a také z ustanovení § 19, podle něhož je každý z manželů povinen se starat o uspokojení potřeb rodiny podle svých možností. Je samozřejmé, že je-li jednomu z manželů zabráněno V možnosti vlastního výdělku, ať pro jeho osobní činnost v rodině, či v domácnosti nebo tím, že mu v tom brání jiná překážka, zejména nemoc nebo věk, připadá opatřování úhrady těchto potřeb zcela nebo zčásti na druhého manžela. Jde ovšem o poskytování úhrady na osobní potřeby všeho druhu, na kte rou se nevztahují obecné předpisy o povinnosti vyživovací v § 70 a násl.

K§16:

Osnova nepřiznává muži v rodině jednostranně vedoucí úlohu, která byla vlastní dosavadní buržoasní zákonné úpravě, a zavádí demokratický princip dohody manželů o všech podstatných podmínkách manželského a rodinného života. V případě neshod rozhodne soud, kterému se tu dostává důležitý výchovný úkol. Jemu bude vodítkem skutečný zájem rodiny, který zůstává vždy rozhodující.

K §17:

Místo dosavadní automatické ztráty příjmení, které je při podřízenosti ženy v buržoasních státech výsledkem ženina provdání, a na kterou snoubenci nemohli mít svou vůlí žádného vlivu, umožňuje osnova demokratickou rovnoprávnost manželů plně respektující dohodu i v otázce jména. Nyní bude mít každý ze snoubenců možnost buď si ponechat své příjmení nebo převzít dosavadní příjmení snoubence druhého. Oba

snoubenci proto při uzavření manželství na dotaz oddávajícího orgánu prohlásí, pro kterou z uvedených možností se rozhodli.

Děti těchže rodičů musí mít pochopitelné stejná příjmení. Je proto nutné, aby již při sňatku bylo určeno také příjmení dětí, které z manželství vzejdou. Má to ovšem význam jen pro případ, že si manželé ponechají svá dosavadní příjmení. Tato úprava nevazuje na obecné ustanovení §, 36 a je sem zařaděna proto, že již při uzavření manželství je potřebí, aby nejen otázka příjmení manželů, nýbrž jejich dětí byla jasná dříve, než manželství bude uzavřeno. Nedojde-li proto přes poučení o těchto věcech k dohodě snoubenců o příjmení dětí, odepře oddávající orgán snoubence oddat.

K §18:

Výraz "švagrovství" nemívá v denním životě vždy stejný obsah. Protože tento pojem souvisí s rodinným právem, bylo potřebí ho vysvětlit zde. Důvody mravní pak mluví pro to, aby poměr švagrovství neskončil zánikem manželství. Bylo-li ovšem manželství prohlášeno za neplatné, odpadá i důvod pro zachování švagrovského poměru.

K §19:

Vydržování rodiny založené manželstvím je uloženo rovným dílem oběma manželům. Aby však mechanickým výkladem pojmu příspěvkové rovnosti nebyl poškozován ten z manželů, který je hospodářsky slabší, rozhoduje poměr výdělečných a majetkových možností každého z nich. Při tom osnova spravedlivě hodnotí i práci toho manžela, který se věnuje péči o domácnost a výchově dětí, ať již tak činí vedle svého výdělečného zaměstnání, nebo věnuje-li se péči o domácnost a děti výlučně. Proto osnova zde zdůrazňuje, že poskytování peněžitých prostředků může býti zčásti nebo zcela vyváženo péčí o děti a o společnou domácnost.

K §20:

Z povahy vzájemné pomoci zdůrazněné v § 15 se podává i to, že vadí-li jednomu z manželů překážka takového druhu, že nemůže třebas jen přechodně své věci nebo i. jediný úkol provést, je zde druhý manžel, aby ho zastoupil. Se zřetelem na význam tohoto ustanovení vůči třetím osobám se zvlášť zdůrazňuje, že může přijímat i běžná plnění, t. j. ta, která se pravidelně dají očekávat (na př. nájemné, plat atd. ).

K § 21:

Jednání jednoho manžela při obstarávání obvyklých záležitostí zavazují také druhého manžela. Překročí-li jednání jednoho z manželů hranice obstarávání obvyklých záležitostí rodiny, může však druhého manžela zavázat jen podle obecných předpisů. Ale i tehdy, jde-li o obvyklé záležitosti, může se každý z manželů domáhat soudního výroku, že jednáním druhého manžela není zavázán. Při výsledcích, které má zákonné společenství majetku (srov. § 22 a násl. ), má takový soudní výrok pak velký význam, neboť je tím dána možnost předejít nepříznivým následkům z takového jednání jednoho z manželů a nemusí byt po případě použito opatření difamujícího (na příklad částečného zbavení svéprávnosti z důvodů majetkové lehkovážnosti). Předchází se tak i možným neshodám mezi manžely, které by mohly nakonec vést k rozvratu manželství. Co jsou obvyklé záležitosti rodiny bude nutno posoudit v každém konkrétním případě s hlediska speciálních poměrů, ve kterých jednotlivé rodiny žijí (na př. obstarávání běžného nákupu a pod. ).

Solidárnost závazku manželů má svůj význam zejména vůči třetím osobám a je proto nutné, aby vyloučení solidarity mělo proti nim účinek jen tehdy, je-li jim známo.

K § 22:

Osnova zde odstraňuje radikálně dosavadní stav, podle něhož žena nebyla považována za způsobilou ke správě vlastního jmění a způsobilou s ním volně nakládat. Nová ustanovení o majetkovém právu mezi manžely vycházejí ze zásady, že jmění, které měli oba manželé před uzavřením manželství, je samostatným jměním každého z nich a že na jeho vlastnictví a správě se po uzavření manželství nic nemění. Chtějí-li si ovšem manželé jako rovnoprávní a svobodní občané sjednat něco odlišného, není překážek.

Za trvání manželství je však veškeré jmění, kterého nabude kterýkoli z manželů, - jměním společným, až na věci, které jsou výslovně vyloučeny, totiž to, co manžel nabude dědictvím, nebo darem, nebo to, co slouží jeho osobním potřebám, nebo k výkonu jeho povolání. Jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů za trvání manželství svým přičiněním, nazývá osnova získaným majetkem a získaný majetek obou manželů tvoří pak zákonné majetkové společenství. O tento majetek mají zásluhy pravidelně oba manželé, nechť již proto, že oba jsou výdělečně činní, nebo proto, že výdělečná činnost jednoho z nich se mohla uskutečnit a rozvíjet jen za přímé či nepřímé podpory druhého, zejména tím, že s jeho beder byla sňata břemena spojená s péčí o děti a domácnost. Jde o novou

instituci, která u nás jen na Slovensku má svou obdobu v t. zv. koakvisici. Tím, že majetek za trvání manželství nabytý je společným majetkem oběma manželům, i když jen jeden z manželů byl výdělečně činný, zdůrazňuje osnova význam faktické péče o domácnost a rodinu.

K § 23:

Ustanovení o tom, že obvyklou správu jmění náležejícího do zákonného majetkového společenství, může vykonávat každý z manželů sám, se vztahuje jen na jmění v zákonném společenství majetkovém. Ostatní majetek si spravuje každý z manželů sám (srov. však ustanovení §§ 20, 21). Pojem obvyklé správy majetku osnova výslovně neřeší, neboť to nepovažovala za nutné se zřetelem na to, že jde o pojem v praxi celkem jasný a podléhající ještě vývoji.

K §§ 24 a 25:

Z majetkového společenství vyplývá nutně i potřeba umožnit věřitelům třebas jen jednoho z manželů, aby svoje pohledávky mohli uspokojovat ze společného jmění. Osnova nerozlišuje mezi věřiteli, jejichž pohledávka vznikla před uzavřením manželství anebo později. Nepříznivým důsledkům může každý manžel zabránit tím, že požádá o zrušení společenství. Rozhodnutí ovšem záleží na volném uvážení soudu. Závažným důvodem ke zrušení bude jistě na př. lehkovážné chování druhého manžela, které hrozí promrháním společného jmění nebo dokonce ohrožuje uspokojení potřeb rodiny, přechodné odloučení manželů a pod. Smrtí jednoho z manželů společenství majetkové ovšem zaniká též, a to ze samého zákona.

Stejně je tomu, dojde-li k zbavení svéprávnosti jednoho z manželů. Osnova nečiní rozdíl mezi úplným a částečným zbavením svéprávnosti, neboť povaha této příčiny je v obou případech taková, že zakládá vážný důvod, pro který nelze trvat na zachování majetkového společenství.

K § 26:

Po zániku zákonného majetkového společenství platí přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví. Ustanovení o spoluvlastnictví nelze požít jinak než přiměřeně, ježto je zapotřebí mít na zřeteli povahu tohoto majetkového společenství. Zejména zde nelze dělit na každý předmět, nebo není-li to možné, prodat ve veřejné dražbě, neboť by tím mohlo dojít k nežádoucím příkrostem. Soud prováděje rozdělení musí mít naopak možnost přidělit jednotlivé kusy majetkové co nejvhodněji, řídě se jen požadavkem, aby podíly každého z manželů si byly svou hod-

notou rovny. Zanikne-li manželství rozvodem, platí zvláštní ustanovení § 28, které přihlíží jednak k vině manželů na rozvodu, jednak k jejich přičinění na získání majetku.

K § 27:

Prvá věta vyslovuje samozřejmou povinnost každého z manželů vrátit do společného jmění to, co z něho bylo vynaloženo na jeho majetek samostatný. V opačném případě dává pak druhá věta manželi na vůli, chce-li žádat o vrácení toho, co věnoval ze svého samostatného jmění do majetku společného.

K § 28:

Jak již byla zmínka u § 26, nebylo by spravedlivé, aby zásada o rovnosti podílů manželů na společném jmění byla zachována i tehdy, kdy jeden z manželů zaviní, že manželství bude rozvedeno. Umožňuje se proto v takovém případě, aby na žádost nevinného manžela mohl být podíl na majetku upraven jinak, a to podle míry přičinění při získání společného jmění. Je-li pak postavení obou manželů co do jejich viny stejné, může o zákonnou úpravu požádat kterýkoli z nich. Také zde se ovšem pamatuje na zabezpečení spravedlivých zájmů osob, které osobně obstarávají práce v rodině a domácnosti (srov. § 19). Osnova vychází z předpokladu, že osobní péče o děti a společnou domácnost je prací společensky nutnou a že musí být hodnocena spravedlivě v každém případě, ať již byl její yýkon ekvivalentem peněžitého příspěvku druhého manžela nebo byla-li tato péče jedním z manželů věnována rodině ještě navíc, kromě peněžitého příspěvku, který i tento manžel poskytoval ze svého výdělečného zaměstnání. Stejná zásada jako při rozvodovém řízení platí pak přiměřeně i pro manželství prohlášená za neplatná s tou změnou, že místo viny jednoho z manželů nastupuje nedostatek dobré víry (srov. § 13).

K § 29:

Potřeby praktického života si vyžadují, aby někdy byla manželům ponechána možnost upravit si majetkové poměry z manželství smlouvou jinak, a to jak co do rozsahu majetku, který byl do společenství náležel, tak co do jeho správy. Zvlášť se uvádí možnost omezit zákonně společenství majetkové až na případ zániku manželství. Pro význam a závažnost, kterou taková úprava má, jak pro oba manželé (musí si být plně vědomi dosahu kroku, který podnikají), tak vůči osobám třetím, předpisuje osnova, že se dohoda musí stát do soudního zápisu. Vůči jiné osobě mohou se manželé na takovou úmluvu odvolat ovšem jen tehdy, je-li jí známa.

K § 30:

Společnost směřující k socialismu má zvýšený zájem na trvalých manželských svazcích. Vždyť rodina s tím i manželství slouží jako zdravá základna pro rozvoj členů společnosti. Zárukou toho je trvalost opravdu svobodného životního svazku manželů. Trvalost manželství nesmí se však stát požadavkem mechanickým tam, kde manželství neplní svou společenskou funkci. Tu by nemělo smyslu vynucovat trvání manželství.

Osnova zná jako jedinou formu rozvázání manželství rozvod. Staré dělení na rozvod a rozluku, které mělo svůj základ v právu kanonickém, odpadá. Samozřejmě nemohou manželé zrušit libovolně své manželství, nýbrž tak může učinit jen soud.

Osnova zavádí jako jediný důvod rozvodu hluboký a trvalý rozvrat manželství, který má v zápětí, že manželství nemůže plnit svůj účel. Rozvrat manželství mohou způsobit různé důvody a bude tedy záležet na soudu, aby v každém případě konkrétně zkoumal, zda takový rozvrat skutečně nastal. Při tomto zkoumání lze zejména spolehnout na lidové soudce a jejich životní zkušenosti. Osnova nevypočítává úmyslně, a to ani demonstrativně takové vážné důvody, které obyčejně mohou mít m následek hluboký rozvrat, aby nedošlo — jako v dřívějším právu — k mechanickému zjišťování skutečnosti, zákonem uváděných jako důvod rozvodu. Skutečnost, že nestačí jen zjištění určité závažné skutečnosti, nýbrž, že i po té je nutno, aby soud svědomitě zkoumal, zda tato zjištěná skutečnost skutečně k rozvratu vedla, ovšem znamená ztížení rozvodu proti dosavadnímu stavu; tento umožňoval i rozvody lehkomyslné a věcně neopodstatněné. Toto ztížení je tedy odůvodněno zájmem státu na zachování manželského svazku v těch případech, ve kterých neshoda mezi manžely není takového stupně, který by se stanoviska společnosti vylučoval možnost dalšího trvání manželského společenství.

Všeobecná tendence k ochraně manželství, kterou je osnova proniknuta, se pak zračí též v ustanovení, že rozvod nemůže býti proti vůli nevinného manžela povolen na žádost manžela, který rozvrat zavinil výlučně sám. Na druhé straně tam, kde je nepochybné, že nejen manželé sami nemají zájmu na trvání manželství, nýbrž kde i podle objektivních známek lze zajisté uvěřit tvrzení manželů, že došlo k hlubokému rozvratu manželství, není důvodu neumožnit slušný a klidný jejich rozchod bez rozčilujícího a nákladného řízení. Osnova to umožňuje ustanovením, že projeví-li s rozvodem souhlas i druhý manžel, neplatí podmínka, že o rozvod

nemůže žádat manžel, který rozvrat výlučně zavinil. Ježto se vyžaduje souhlas obou manželů, je zřejmé, že budou jistě dohodnuti o všech podmínkách, které jinak soud v souvislosti s rozvodem má řešit. Půjde zejména o poměr k jejich dětem. I zde však musí být soudu před jeho rozhodnutím předloženo takové řešení, které by nebylo v rozporu se zájmem nezletilých dětí (srov. § 32).

Zájem státu na řádném plnění funkce manželství a rodiny, které manžele především zavazuje, aby řádně vychovávali své děti, dochází výrazu také v ustanovení odstavce 3. Proto osnova výslovně stanoví, že manželství rozvedeno být nemůže, bylo-li by to proti zájmu nezletilých dětí. Nemalou úlohu tu proto bude mít úprava, která má nastoupit po rozvodu (srov. § 32), o které ovšem nebude rozhodovat procesní soud, nýbrž ten, kterému přísluší dbát nad ochranou dětí (soud opatrovnický). Osnova tu znovu potvrzuje, že soud vystupuje především jako strážce zájmů společnosti a musí proto osobních přání manželů dbát až v druhé řadě.

K §31:

Se zřetelem na některé právní následky, které s sebou přináší vina na rozvodu, je zapotřebí, aby soud ve výroku, kterým se manželství rozvádí, řešil tuto otázku výslovně. Od řešení může ustoupit jen na souhlasnou žádost manželů. Protože však zjištění viny má závažné důsledky, což se projeví zejména v právu jednoho z manželů žádat na druhém manželu prostředky na uspokojení osobních potřeb, bude povinností soudu, aby manželům tyto okolnosti vysvětlil a upozornil na právní důsledky, které s sebou přináší zjištění viny na rozvodu.

K§32:

Ve všech ustanoveních sleduje osnova zájem dítěte, kterému především musí manželství a rodina sloužit. Rodiče nemají právo stavět do popředí své osobní zájmy a proto osnova v § 32 stanoví, že manželství rodičů nezletilého dítěte nelze rozvést dříve, pokud nebudou dostatečně zabezpečeny zájmy dítěte tak, aby rozvodem neutrpělo žádnou újmu na své osobě nebo na svém majetku. Význam Vyřešení poměru rodičů k dětem po rozvodu vyžaduje, aby otázky ty byly upraveny dříve, než soud o rozvodu rozhodne.

0 K § 33:

Podle osnovy rozhodují snoubenci o svém příštím příjmení při uzavírání manželství sami (§ 17). Proto jim také osnova umožňuje, aby se manžel, který se svého příjmem vzdal, vrátil ke svému původnímu příjmení, když manželství rozvodem zaniklo a když pominul dů-