K §18:
Proti dosavadnímu stavu (výpočet jednotlivých případu) stanoví osnova všeobecně, že přezkoušení třeba provést, když je odůvodněna domněnka, že negativní konečné odvodní rozhodnutí je nesprávné. Tím jsou míněny jednak případy, kdy toto rozhodnutí bylo způsobeno činem, který zakládá skutkovou podstatu trestného činu, tak i případy formální vady odvodního řízení nebo věcné nesprávnosti rozhodnutí. Tříletá lhůta byla převzata z dosavadního zákona vyjímajíc případy, kdy rozhodnutí odvodní komise bylo způsobeno činem, který zakládá skutkovou podstatu trestného činu. Ani v těchto případech nelze ovšem provést přezkoušení po roce, v němž dotčená osoba dovršila 60. rok věku, neboť již nepodléhá branné povinnosti. Zřízení a složení přezkoušecích komisí, způsob provádění přezkoušení, kdy je lze nařídit a za jakých podmínek, jakož i úpravu řízení, vyhrazuje osnova vládnímu nařízení.
Proti rozhodnutí přezkoušecích komisí není opravného prostředku.
K §19:
Proti dosavadnímu stavu přiznává osnova brancům nárok na náhradu jízdného v nejnižší vozové třídě k odvodu a zpět. ovšem jen do odvodního místa příslušného pro místo pobytu brance, je-li tato vzdálenost větší než 6 km. Náklad s tím spojený bude hrazen ze státních rozpočtových prostředků ministerstva vnitra. Přiznání tohoto nároku je samozřejmý požadavek. Vzhledem k rozloze našich okresů jde zpravidla o malé vzdálenosti, takže tato změna neznamená neúnosné finanční zatížení.
Osnova přenechává vládnímu nařízení úpravu otázky, které z výdajů spojených s nemocničním zjišťováním, výběrovým vyšetřením a přezkoušením budou hrazeny brancům, při čemž stanoví zásadu, že ten, kdo přezkoušení zmařil nebo pro jehož odpor byl nutný doprovod, je povinen nahradit náklady za zmařené přezkoušení nebo za doprovod. Rovněž vládním nařízením bude upravena otázka hrazení nákladů za odvod, zejména cestovní náklady členů komise, za opatření místností a p.
K oddílu III:
Tento oddíl upravuje služební povinnost.
Obsahuje všeobecná ustanovení o vzniku, skončení, přerušení a odkladu služební povinnosti a upravuje jednotlivé její druhy.
K § 20:
Služební povinnost zahrnuje povinnost včas nastoupit a vykonávat činnou službu vojenskou.
Bylo již řečeno, že branná povinnost je jen jakousi povinností potenciální, která musí být nejdříve konkretisována úředním aktem, že tedy jde tu spíše o oprávnění státu ukládat určitým skupinám osob jistého věku určité závazky a určitá plnění. Totéž platí o povinnosti služební, a proto jednotlivé druhy služební povinnosti, vypočtené v odstavci 2, jsou jen možné způsoby jejího plnění.
Ustanovení odstavce 3 dává vojenské správě možnost odeslat způsobilé vojenské osoby do vojenských škol a kursů, i když o to samy nežádají, jakož i použít odborníků (lékařů, inženýrů) v jejich oboru.
Odstavec 3 vysvětluje, které vojenské osoby se nazývají vojenskými osobami v činné službě a které vojenskými osobami mimo činnou službu.
K §21:
Služební povinnost vzniká zařaděním do vojska.
Zařadění do vojska se nesmí ztotožňovat s faktickým nastoupením vojenské činné služby. Zařadění je jen formální akt, jímž se odvedený stává vojenskou osobou a tím i způsobilým subjektem vojenských deliktů. Proti dosavadnímu stavu spojuje osnova účinky zařadění do vojska již s odvedením. Podléhají tedy napříště ustanovením II. dílu vojenského trestního zákona již osoby odvedené. Tato změna byla provedena jednak pro zjednodušení, jednak z důvodů systematických. Podle dosavadního stavu byla totiž mezi dnem, kdy byla splněna odvodní povinnost, a mezi dnem zařadění, které nastalo zpravidla později, určitá mezera v plnění branné povinnosti. Podle osnovy navazuje služební povinnost přímo na vykonání odvodní povinnosti.
Z vojenských deliktů, uvedených v II. díle vojenského trestního zákona, může jít u osob odvedených, které ještě činnou služby nenastoupily, jedině o zločin zběhnutí, spáchaný nenastoupením vojenské činné služby. Jedině pro tento trestný čin podléhají totiž tyto osoby podle § 13, č. 1 v. tr. řádu pravomoci vojenských soudů.
Osnova zavádí termín "odvedenci" a rozumí tím vojenské osoby ode dne zařadění do vojska (odvedení) až do dne nastoupení základní (náhradní) služby.
Protože v tomto paragrafu je míněna služební povinnost in abstracto, nemluví se o zániku služební povinnosti, nýbrž o jejím skončení. Kdežto tedy povinnost k jednotlivým druhům činné služby zaniká splněním, prominutím atd., končí služební povinnost jako taková povinnost teprve tehdy, zanikne-li způsobilost jejího subjektu k ní in abstracto.
K § 22:
Služební povinnost vojenských osob končí propuštěním nebo vyloučením z vojska. Propuštění upravuje § 22. Poněvadž až do tohoto aktu zůstává dotčená osoba vojenskou osobou, je propuštění aktem konstitutivním a nikoli deklaratorním. Je to nutné, aby se předešly pochybnosti v otázce soudní příslušnosti, zejména u osob odvedených nebo zařaděných proti zákonu. V případech uvedených pod písm. b) a d) končí propuštěním z vojska jak služební povinnost, tak branná povinnost vůbec. Naproti tomu v případech za a) ač) trvá branná povinnost i po propuštění z vojska, takže dotčené osoby mohou být povolány k zvláštní službě, k osobním úkonům pro potřeby branné moci anebo jim může služební povinnost znovu vzniknout (opětným odvodem).
Propuštěny budou především osoby odvedené proti zákonu. Odvedení může být protizákonné pro nedostatek věku, nedostatek přivolení zákonného zástupce, odvedení cizince, který nežádal o dobrovolný vstup atd. Ovšem i neprávem odvedený zůstává vojenskou osobou, t. j. podléhá vojenské kázeňské i soudní pravomoci, a je způsobilým subjektem vojenských deliktů až do provedeného propuštění z vojska. Tato zásada je nutná k zachování kázně a pořádku.
Dosáhla-li osoba horní věkové hranice branné povinnosti, propustí se z vojska, nechce-li ve svazku vojska zůstat dále dobrovolně. Takové pokračování lze pak kdykoli a beze všeho odvolat. V době mimořádných opatření není možné propuštění na vlastní žádost, pouze z úřední moci, jež lze provést kdykoliv. Důvodem jest, že tyto osoby budou často zastávat odpovědné funkce v týlu, k nimž je třeba delšího zapracování. Kdyby bylo nutno je nahrazovat během válečných operací, vedlo by to k značným obtížím. Stane-li se ovšem taková osoba pro pokročilý věk neschopnou k dalšímu konání činné služby, lze ji propustit z úřední moci kdykoliv. O vojenských osobách z povolání, ve výslužbě a v záloze s výslužným se stanoví právní domněnka dobrovolného pokračování v branné povinnosti pro zachování vojenské hodnosti těmto osobám.
Stal-li se někdo neschopným k vojenské činné službě, končí služební povinnost, aniž v ní může dobrovolně pokračovat; služební povinnost může však v tom případě, jak již uvedeno, vzniknout znovu. Vojenské osoby z povolání, ve výslužbě a v záloze s výslužným se
v tomto případě nepropustí z vojska, čímž se jim zachová jejich vojenská hodnost; povolány do činné služby ovšem nebudou. Neschopnost vojenských osob k vojenské činné službě zjišťuje se zvláštním řízením, které se nazývá "superarbitrační" a je upraveno služebním předpisem ministerstva národní obrany.
Nastanou-li ostatní okolnosti, pro které příslušník vojska přestává podléhat branné povinnosti (na př. nabytí cizí státní příslušnosti, nabytí exteritoriality atd. ), platí obdobné ustanovení jako při dosažení stanoveného věku s tím rozdílem, že dobrovolné pokračování ve služební povinnosti — pokud je se zřetelem na ustanovení § 6 přípustné — je neodvolatelné se strany žadatele a že o vojenských osobách z povolaní atd. neplatí právní domněnka dobrovolného pokračování v branné povinnosti. Rovněž se v těchto případech musí propustit z vojska i osoby, které konají vojenskou činnou službu za mimořádných opatření, kdežto při dosažení stanoveného věku se za těchto okolností služební povinnost prodlužuje a propuštění z vojska odkládá až do demobilisace nebo do propuštění takové osoby z činné služby.
K § 23:
Vyloučení z vojska je kvalifikovaným, difamujícím způsobem propuštění z vojska. Toto vyloučení neprovádí ovšem vojenská správa jako akt konstitutivní, nýbrž nastává přímo s právní mocí příslušného odsuzujícího rozsudku. Podle platného práva je ustanovení § 23 praktické zatím jen v oněch případech, kdy odsouzenému k trestu smrti provazem rozsudkem vojenského soudu bude tento trest přeměněn cestou milosti v trest na svobodě. Osnova však počítá s tím, že vyloučení z vojska bude rozšířeno na každé odsouzení k trestu smrti vyslovené též občanskými soudy, na odsouzení pro těžké zločiny proti státu, zejména na velezradu a na vyzvědačství. Vyloučením z vojska zaniká jen služební povinnost. Na ostatní obsah branné povinnosti nemá vyloučení z vojska vlivu.
K § 24:
Se zřetelem ke snížení věkové hranice předepsané pro pasivní volební právo, je nutno pamatovat na řešení střetu výkonu poslanecké funkce s brannou povinností. Nejvýhodnějším řešením je přerušení, po případě odklad služební povinnosti na dobu výkonu mandátu. Konání vojenské činné služby členem Národního shromáždění nebo Slovenské národní rady rušilo by činnost těchto zákonodárných sborů.
Přerušení nebo odklad vojenské činné služby nenastává však za branné pohotovosti státu, kdy členové zákonodárného sboru jsou povinni nastoupit vojenskou službu podle svého branného poměru, mohou však být zproštěni mimořádné služby podle dalších ustanovení osnovy.
Odklad nebo přerušení vojenské činné služby u členů zákonodárných sborů nastává přímo ze zákona.
Ustanovení § 24 se nevztahuje na vojenské osoby z povolání, pro něž platí zvláštní předpisy.
K § 25:
Při úpravě služební povinnosti osob uvedených v tomto paragrafu je nutno přihlédnout též k jiným zřetelům než k doplňování vojska. Proto se podrobná úprava branného poměru těchto osob vymyká z úzkého rámce branného zákona a musí být v některých směrech řešena též v jiných právních předpisech. Vojenská osoba z povolání je sice státním zaměstnancem s veškerými důsledky z toho vyplývajícími (podmínky přijetí, kvalifikace, platové nároky, nemocenská péče atd. ), jež jsou upraveny zvláštními předpisy, ale současně plní brannou povinnost. Vojenské osoby z povolám konají vojenskou činnou službu se všemi právními důsledky, ve výslužbě jsou povinny zvláštním cvičením (§ 39, odst. 5), v určitých případech jsou zavázány k další službě. Společná ustanovení osnovy platí pro vojenské osoby z povolání, nestanoví-li zvláštní zákon výslovně jinak. Služební poměr vojenských osob z povolání zaniká přeložením do výslužby, zálohy, ztrátou hodnosti, jakož i propuštěním z vojska a p.
Kdo splnil povinnost k základní službě, po případě k další službě, ke které je povinen, je zásadně oprávněn kdykoli žádat o propuštění z činné služby. Přeloží se v tom případě do zálohy. Výjimka z této zásady platí za mimořádných opatření. V této době nemohou být vojenské osoby z povolání propuštěny z činné služby na vlastní žádost. Mimořádným opatřením jsou postaveny na roven případy, kdy bylo nařízeno vojenské cvičení podle § 39, odst. 8 nebo cvičení příslušníků Sboru národní bezpečnosti podle § 44, a to z toho důvodu, že v těchto případech vojenská správa uvedené osoby potřebuje ze služebních důvodů.
Vojenské osoby, které byly přeloženy do výslužby, jsou vojenskými osobami ve výslužbě. Jejich služební povinnost záleží v povinnosti k vojenským cvičením podle § 39, odst. 5 osnovy a v povinnosti k mimořádné službě za mimořádných opatření. Dále mohou být vojenské osoby ve výslužbě povolány za podmínek sta-
noveným zvláštním zákonem na přechodnou dobu k činné službě.
Vojenské osoby v záloze, jimž byly přiznány vojenské odpočivné platy proto, že utrpěly poruchu zdraví při výkonu vojenské činné služby, jsou vojenskými osobami v záloze s výslužným. Služební povinnost těchto osob je stejná jako služební povinnost ostatních vojenských osob v záloze s tou výjimkou, že se při dosažení 60 roku věku nebo při trvalé neschopnosti k vojenské službě z vojska propouštějí jen na vlastní žádost.
K § 26:
Osnova přejímá zásady dosavadního práva, pokud jde o služební povinnosti příslušníků Sboru národní bezpečnosti v činné službě. Přihlíží přitom k ustanovením zákona č. 286/ 1948 Sb., rozvádí je a specifikuje. Úpravu poměru Sboru národní bezpečnosti jeho útvarů a příslušníků k vojsku a branné moci vůbec v některých směrech, jak toho vyžadují úkoly Sboru, neprovádí osnova, nýbrž zákon o národní bezpečnosti. Osnova to umožňuje základními svými ustanoveními (na př. podřízení částí Sboru národní bezpečnosti vojenskému velení i v době, kdy nejsou nařízena mimořádná opatření, v § 12, odst. 3 zákona č. 286/ 1948 Sb. k § 2, odst. l, první věta osnovy). Příslušníci Sboru národní bezpečnosti kteří vykonali základní službu, jsou zproštěni služební povinnosti, kterou by jinak měli. Toto zproštění se nevztahuje na povinnost k mimořádné službě.
Úprava vojenské hodnosti příslušníků Sboru národní bezpečnosti propuštěných z tohoto sboru nebo přeložených do výslužby je vyhrazena cestě nařizovací a služebnímu předpisu ministerstva národní obrany; jde o věc příliš obšírnou a spletitou, aby mohla být vyčerpávajícím způsobem vyřešena v branném zákoně. Tyto osoby mají služební povinnost jako vojenské osoby v záloze.
K §§ 27-40:
Aby byl občan vojensky připraven a řádně vycvičen pro případ války, musí se podrobit výcviku buď v základní nebo náhradní službě, po případě musí své vědomosti získané v základní službě prohloubit a zdokonalit v další službě, která je ovšem dobrovolná, a musí konečně své získané znalosti udržovat a doplňovat konáním občasných vojenských cvičení. Tyto všechny druhy vojenské služby tvoří tedy pravidelný mírový vojenský výcvik a neztrácejí tuto vlastnost, ani když dojde k jejich výkonu za branné pohotovosti státu. Činná služba, jež je součástí mírového výcviku, je
vždy časově vymezena — s jedinou výjimkou vojenských cvičení podle § 39, odst. 8, která vymezena být nemohou.
K § 27:
Místo dosavadního názvu "presenční služba" zavádí se název "základní služba". Důvodem není jen cizí původ dosavadního názvu, jako spíše to, že tento sice vžitý, ale z názvosloví bývalé monarchie převzatý název nic nevyjadřuje. Název služby odvozený z latinského praeesse se totiž hodí na každý druh vojenské činné služby. Skutečně také v žádném jiném evropském státě není tento název zaveden. Nový název naproti tomu vyjadřuje plně podstatu věci: jde o druh činné služby, který je základem mírového výcviku, a je to skutečně základní typ vojenské činné služby.
Nelze ovšem tomuto druhu vojenského výcviku podrobit bezvýjimečně všechny odvedené vzhledem k povaze věci. Základní služba je případem pravidelného plnění služební povinnosti, zatím co v případech mimořádných a výjimečných by nebyla účelná a není ani dost dobře proveditelná. Proto osoby odvedené při mimořádných odvodech jsou povinny základní službou po propuštění z mimořádné služby, jen když se k tomu dobrovolně zavázaly, anebo jde-li o muže, kteří byli mimořádně odvedeni před dokončením pravidelného odvodního stáří. Jinak je základní službou zásadně povinen každý odvedený, nebude-li určen ke službě náhradní.
Základní službou musí býti povinni i dobrovolníci obojího pohlaví odvedení v míru, i když jsou cizinci takže základní služba je i pro dobrovolníka v míru nezbytným minimem služební povinnosti. Jinak by nemělo žádného rozumného smyslu povolovat dobrovolný vstup do vojska.
Muži odvedení při mimořádných odvodech, jsou-li v odvodním stáří, musí být povinni základní službou z několika důvodů: za branné pohotovosti státu se nekonají pravidelné odvody. Mohlo by Se pak stát, že by na př. ročník 191etých branců byl povolán k mimořádným odvodům, a než by nastoupil, byl by stav branné pohotovosti státu ukončen. Tento ročník by tak byl pro mírový výcvik ztracen, aniž nabyl jakýchkoli vojenských zkušeností. Mimo to by se mohlo státi, zejména po delší válce, že by po demobilisaci předčasně odvedených ročníků a ročníků normálního odvodního stáří nebylo vůbec mužstva ke krytí mírových počtů. Aby se předešly zbytečné tvrdosti, umožňuje osnova započtení vykonané mimořádné služby úplně nebo částečně do služby základní. Délka základní služby je stanovena na
24 měsíců. Vojenská správa je si přitom dobře vědoma závažnosti této otázky, zejména po stránce hospodářské. Uvedené délky základní služby vyžadují důvody zajištění státního území, jakož i důvody výcvikové. Při kratší době základní služby utrpěla by pohotovost armády, která je za nynější mezinárodní situace nutná. Složitost a mnohostrannost výcviku, zavedení nových zbraní, rozvoj válečné techniky, nové způsoby boje a výcvik skutečně hodnotných velitelů nižších stupňů vyžaduje nejméně dvouleté základní služby. Ta je zavedena i v Sovětském svazu, který má bohatý materiál a množství válečných zkušeností. V Sovětském svazu je zavedena tříletá základní služba pro letectvo a čtyřletá služba pro námořnictvo. Speciální výcvik možno provádět se zřetelem na současný rozvoj válečné techniky teprve v druhém roce základní služby. K těmto důvodům přistupují ještě další okolnosti, jako je nedostatek instruktorů a skutečnost, že nejsou dosud vybudovány výcvikové tábory a neprovádí se řádně branná výchova.
Dvouletá služební doba je nutná z těchto důvodů i pro ženy. Osnova zmocňuje vládu, aby nařízením měnila dobu trvání základní služby.
K § 28—29:
Proti platným zákonným předpisům zavádí osnova nový název náhradní služba" místo dosavadního nepřiléhavého názvu, vojenský výcvik". Dosavadní název "náhradní záloha" a "náhradní záložník", užívaný dosud i pro osoby teprve povinné "vojenským výcvikem", svádí k nedorozuměním, neboť název záložníků je vyhrazen osobám, které již základní vojenský výcvik absolvovaly. Proto volí osnova nové názvy, podle nichž se zkrácená pětiměsíční činná služba nazývá "náhradní", a teprve ten, kdo vykonal tuto náhradní službu přeloží se do náhradní zálohy. Napříště tedy jak záložník, tak náhradní záložník bude normálně povinen jedině cvičením. Co do věcné úpravy náhradní služby přidržela se osnova v podstatě dosavadního stavu.
Nutnost instituce náhradní služby a náhradní zálohy není třeba zvláště dokazovat. Neobejde se bez ní žádná armáda vybudovaná na soustavě rámcové a je proto zavedena ve velké většině evropských státu (SSSR, Francie a jiné).
Určení k náhradní službě se stane ze zákona, na žádost anebo z moci úřední.
Ze zákona jsou určeny k náhradní službě osoby uvedené v § 29 a to bez ohledu na to, jsou-li početní přebytky či ne.
K § 30:
Na žádost anebo z moci úřední lze určit k náhradní službě odvedence, jen jsou — li početní přebytky, to jest bylo-li odvedeno více osob, než je třeba k doplnění mírového počtu vojska. Počet osob, které mají být určeny k náhradní službě, určí ministerstvo národní obrany, neboť jedině jemu je známo, jsou — li přebytky či ne a v jakém počtu.
§ 30 upravuje určení k náhradní službě na žádost odvedeného. Osnova ruší dosavadní přednostní nárok živitelů rodin a majetníků zděděných zemědělských usedlostí menšího a středního rozsahu na určení k náhradní službě, takže je nyní možno určit k náhradní službě každého, kdo má pro to zvláštní důvody rodinné, hospodářské nebo sociální. Z povahy věci plyne, že dobrovolníci mohou být určeni k náhradní službě jen tehdy, když důvody pro toto určení nastaly teprve po jejich odvedení.
Byl-li někdo určen k náhradní službě a později se ukáže, že v době vyřízení žádosti tu nebyly důvody, o které se žádost opírala, bude dotčená osoba povolána k výkonu základní služby. Přitom se jí započítává doba, po kterou konala základní nebo náhradní službu. Obdobně se postupuje, když důvody, pro které byl někdo určen k náhradní službě, později pominou. V tomto případě se mu započte i doba, po kterou tyto důvody trvaly po propuštění ze základní (náhradní) služby. Osoba, o níž jde, je povinna ohlásit pominuly — li důvody, pro které byla k náhradní službě určena. Osnova sice nestanoví sankci na nesplnění této povinnosti, neomezuje však možnost povolání těchto osob na dobu, po kterou by jinak konaly základní službu, takže kdo nesplní ohlašovací povinnost, vydává se v nebezpečí, že bude povolán do základní služby třeba za několik let.
Osnova přiznává postiženým opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým bylo zrušeno určení k náhradní službě. Proti rozhodnutí o žádosti o určení k náhradní službě však opravného prostředku není. Způsob podávání žádostí, zřízení a složení komisí, řízení před nimi a celý způsob, jak bude určování k náhradní službě prováděno, svěřuje osnova vládnímu nařízení.
K § 31:
Určení k náhradní službě z moci úřední bylo pojato do samostatného paragrafu, neboť má jiné právní účinky (možnost další služby, možnost přijetí do školy na důstojníky v záloze atd. ). Určení z moci úřední se provádí, jen není-li kvóta osob určených k náhradní službě vyčerpána určováním na vlastní žádost. Určení k náhradní službě provedené z moci úřední lze zrušit a dotčenou osobu povolat k výkonu zá-
kladní služby, která však končí ve stejnou dobu, jako kdyby k určení k náhradní službě nebylo došlo.
K § 32:
K náhradní službě podle §§ 30—31 mohou být určeni jen odvedenci a osoby, které nevykonaly v době, kdy má dojít k tomuto určení, ještě pět měsíců základní služby. Vykonala-li však osoba, která by jinak měla být k náhradní službě určena, základní službu delšího trvání, propustí se na trvalou dovolenou místo určení k náhradní službě. Proto bude pak přeložena do zálohy a nikoliv do náhradní zálohy. Důvodem tohoto ustanovení je rozlišovat záložníky a náhradní záložníky podle stupně dosaženého výcviku.
K § 33:
Vojenská správa nemůže zavést jednotné nástupní termíny z důvodů výcvikových a z nutnosti udržet souvislý chod služby. Odvedenci nastoupí službu v roce odvedení nebo nejpozději v roce následujícím. Rozhodnutí přísluší vojenské správě. Toto opatření je nutné, aby vojenská správa mohla splnit ustanovení o mírovém počtu vojska a usměrnit počet nastupujících odvedenců se zřetelem na uvedený počet. Rovněž nutno ponechat rozhodnutí vojenské správy, zda osobám odvedeným, po nástupním dni odloží nástup vojenské služby na příští rok, neboť nováčka, který nastoupil opožděně, nelze často pro běžné výcvikové období použít. O nástupu do základní (náhradní) služby z mimořádné činné služby bylo již pojednáno u § 27. Odstavec 4 umožňuje vojenské správě povolat ze služebních důvodů některé odvedence na jiné nástupní dny, než které jsou vyhlášeny.
K § 34:
Okamžitý nástup všech odvedenců by měl pro některé velmi těžké existenční následky. Proto osnova dopouští odklad základní a náhradní služby. Neomezuje přitom odklad na studující středních a vysokých škol nýbrž připouští jej pro všechny odvedené, kteří se připravují k určitému povolání.
Rozšiřuje též možnost povolení odkladu ve výjimečných případech do 32 let. Dále lze udělit odklad, vyžadují — li toho jiné důvody zvláštního zřetele hodné. Osnova umožňuje udělit odklad z úřední moci; tím jsou míněny zejména případy, kdy žádosti o určení k náhradní službě nelze vyhovět a místo toho se žadateli uděluje odklad.
Osnova pamatuje též na případy, kdy se dodatečně ukáže, že tu nebyly důvody, pro které byl odklad povolen. Nenařizuje však, aby ve všech těch případech byl povolený
4
odklad zrušen, neboť někdy vojenská správa nebude mít na tom zájem, nýbrž přenechává rozhodnutí o zrušení odkladu volné úvaze vojenské správy.
Proti zamítnutí žádosti za odklad a proti zrušení odkladu připouští osnova opravný prostředek.
Způsob, jakým bude prováděno povolování odkladů a řízení, jakož i postup při zrušení povolení odkladu upraví vládní nařízení, jež zejména určí, které orgány rozhodují o povolení odkladu, jeho zrušení, jak, kdy a kde se podávají žádosti o odklad a náležitosti žádostí, jakož i řízení o nich.
K § 35:
Dosavadní zákon nepodroboval osoby starší než 40 let odvodní povinnosti, jestliže jí do té doby nepodléhaly. Protože osnova nezná tohoto omezení z důvodů, jež již byly vyloženy v odůvodnění k § 11, stanoví místo toho § 35, že osobám bez vlastní viny odvedeným po 40. roce, jakož i těm, které do té doby bez vlastní viny (na př. pro nemoc, pobyt v zámoří) náhradní službu nenastoupily, lze vykonání této služby prominout.
K § 36:
Osnova stanoví v prvém odstavci všeobecné vymezení tohoto pojmu. Podle toho jsou na trvalé dovolené vojenské osoby, které byly ze základní (náhradní) služby předčasně propuštěny. Nebudou tedy napříště vojenskými osobami na trvalé dovolené vojenské osoby před nastoupením základní (náhradní) služby. Tato změna byla provedena pro zjednodušení vojenské evidence. Osnova sama uvádí -jediný případ, kdy lze vojenské osoby propustit na trvalou dovolenou (§ 32). Výpočet ostatních možných druhů a případů, jakož i podmínek a důvodů, pro které lze propustit na trvalou dovolenou, přenechává osnova prováděcímu nařízení.
Poněvadž propuštění na trvalou dovolenou nahrazuje nyní v některých případech do jisté míry určení k náhradní službě (viz odůvodnění v § 32), stanoví odstavec 2, že osoby, které by jinak byly určeny k náhradní službě, kdyby bývaly mohly žádat před odsloužením 5 měsíců služby základní, mohou být z trvalé dovolené povolány k pokračování v základní službě jen za týchž podmínek, za kterých lze zrušit určení k náhradní službě. Jinak se propuštěním na trvalou dovolenou základní služba přerušuje a ministerstvo národní obrany může osoby propuštěné na trvalou dovolenou povolat k pokračování v základní (náhradní) službě. Osnova zmocňuje vládní nařízení, aby stanovilo, pokud tak sama ne-
činí (jako na př. v § 32, odst. 2), v kterých případech lze osobám, které nebudou povolány k pokračování v základní službě do dne, kdy by jim jinak končila, zbytek povinnosti prominout a kdy lze dobu strávenou na trvalé dovolené započíst do základní (náhradní) služby. Toto 'ustanovení má poskytnout zákonnou oporu v dosavadní praxi, kdy se mužstvo propouštělo z presenční služby vždy o několik dnů, někdy i týdnů předčasně, při čemž se to formálně provedlo přeložením na trvalou dovolenou. Právně byla však taková osoba povinna vykonat zbytek své presenční služby, neboť dosavadní zákon neposkytoval opory pro prominutí takového zbytku. Tento nedostatek napravuje osnova.
K § 37:
Konání dobrovolné další služby může být zásadně povoleno každému, kdo vykonal základní službu. Aby nebyly postiženy osoby, které byly k náhradní službě určeny ze zákona nebo z úřední moci, povoluje jim osnova rovněž konání další služby.
Odstavec 2 upravuje případy, kdy vojenské osoby jsou povinny konat další službu. Vojenská správa může získat dostatečný počet specialistů, nahradí-li jim alespoň částečně studijní náklady (lékaři) nebo vyškolí-li je sama (letečtí mechanici, elévové vojenského zeměpisného ústavu). Poněvadž by se mohlo stát, že by tyto osoby, které byly během základní služby školeny, — mnohdy se značným finančním nákladem, — chtěly opustiti vojenskou službu po ukončení základní služby, musí jim býti uložena povinnost k další službě. K tomu musí zákon poskytovati dostatečnou oporu.
Pod písm. a) jsou zahrnuty případy, kdy určité osoby byly na náklad státu vzdělány nebo cvičeny, aby se staly vojenskými osobami z povolání (vojenští akademici), nebo dostaly k tomu účelu stipendium (medici); pod písm. b) případy, kdy vojenským osobám z povolání byla poskytnuta podpora k vzdělávání (důstojník vyslaný na náklad státu na vysokou školu) — a konečně pod písm. c) případy, kdy vojenské osoby byly vycvičeny v některých odvětvích vojenské služby (frekventanti vojenských škol a kursů), konečně pod písm. d) případy, kdy vojenské osoby tento závazek převzaly. Dobu, po kterou jsou povinny další službou, stanoví příslušné předpisy ministerstva národní obrany nebo je určena převzatým závazkem (odst. 3).
Odstavec 3 umožňuje dále, aby vojenská správa mohla v určitých, prováděcím nařízením stanovených případech, propustit osoby mající závazek k další službě, z této služby.