bilost k této službě se zjišťuje odvodem, tedy i povinnost podrobit se odvodnímu řízení.

Za ohrožení republiky většími nepřátelskými •ozbrojenými silami nestačí však vojsko samo vzhledem ke své povaze a organisaci na všechny úkoly moderní války. Je třeba doplnit brannou moc též jiným způsobeni, a to především složkami uvedenými v § 2, odst. l osnovy. Tyto složky budou mít při tom své vlastní specifické úkoly, pro které není prostě možné je mechanicky přeřadit do vojska. Zůstanou tedy ve svém vlastním organisačním svazku; stávají se ovšem součástí branné moci tím, že jsou dočasně postaveny pod vojenské velení. Také k zajištění vojenské kázně mezi příslušníky veřejných ochranných sborů a k zajištění potřebné součinnosti těchto složek s vojskem je třeba je začlenit do branné moci, aniž se tím jejich příslušníci stanou zároveň vojenskými osobami v činné službě. Z týchž důvodů je třeba konečně rozšířiti brannou moc též o civilní osoby, povolané k osobním úkonům pro potřeby branné moci. že se tyto osoby stávají příslušníky branné moci, stanoví zákon o obraně státu stran osob povolaných k osobním úkonům v oblasti operujích armád. Protože však za nynějšího stavu válečné techniky je touto oblastí celé státní území (letecké útoky, výsadky nepřátelských parašutistů atd. ), rozšiřuje osnova uvedenou zásadu vyjádřenou v zákoně o obraně státu na všechny osoby povolané k osobním úkonům, ovšem jen pokud jde o úkony přímo pro potřeby branné moci. Stávají-li se takto povolané osoby příslušníky branné moci, je jejich povinnost k těmto úkonům nutně rovněž součástí a druhem branné povinnosti. Dosavadní branný zákon měl v § 3 ustanovení o zvláštních úkonech za mobilisace a ve válce. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení poznamenala, že ona povinnost je sice uložena branným zákonem, ale nespadá pod povinnost brannou. Přesto však ne zcela logicky branné předpisy č. 141/1927 Sb. počítaly tyto osoby k příslušníkům branné moci. Citované ustanovení bylo převzato z rakouského branného zákona a pozbylo významu po vydání zákona o obraně státu, který obsahuje podrobná ustanovení o osobních úkonech. Není důvodu k rozdělování úkonů, jak bylo dosud prováděno, úprava volená osnovou odpovídá zkušenostem nabytým za poslední války. '

část druhá pojednává o branné povinnosti, při čemž oddíl I obsahuje všeobecná ustanovení, oddíl II upravuje odvodní povinnost, oddíl III služební povinnost, oddíl IV povinnost k zvláštní službě, oddíl V povinnost k osobním úkonům pro potřeby branné moci a oddíl VI mimořádná 'opatření.

K oddílu I:

Tento oddíl obsahuje všeobecná ustanovení o branné povinnosti, upravuje zejména její vznik, zánik, obsah, osobní rozsah, úlevy z ní, jednotlivé její druhy, zhodnocení jejího výkonu a následky jejího nesplnění.

K § 4:

Branná povinnost zahrnuje v sobě povinnost odvodní, povinnost služební, povinnost k zvláštní službě a konečně povinnost k osobním úkonům, ovšem jen pokud jde o povolání k osobním úkonům pro potřeby branné moci. Obsah uvedených povinností určují další ustanovení zákona.

K § 5:

Osobní rozsah branné povinnosti je upraven v souladu s ústavou. Proti platnému stavu znamená to změnu ve dvou směrech: jednak zavedení branné povinnosti žen, jednak ustanovení, že branné povinnosti podléhají jen českoslovenští občané, nikoli však osoby na území republiky trvale usedlé, které nemohou prokázat cizí státní příslušnost. Branná povinnost postihuje všechny občany československé republiky, ať sídlí kdekoli, ovšem podle povahy věci třeba jim poskytnout určité úlevy k jejímu plnění, což umožňuje rámcový předpis § 7. Jediná výjimka z této všeobecné zásady je stanovena -v odstavci l potud, že branné povinnosti nepodléhají občané, nežívající práva exteritoriality na území ČSR. Pokud ide o cizí státní příslušníky s právem exteritoriality, není třeba výslovného ustanovení, neboť cizinci branné povinnosti ze zákona nepodléhají. Mezi československé občany požívající exteritoriality patří zejména orgány Spojených národů. Vynětí těchto osob z branné povinnosti je nutné, aby nedošlo ke střetu s mezinárodním právem. Tyto osoby se nemohou ani dobrovolně zavázat k plnění branné povinnosti, neboť nemohou být v žádném směru podrobeny tuzemské státní moci. Vynětí se vztahuje ovšem jen na osoby požívající exteritoriality na území republiky československé, nikoli však na zastupitelské orgány republiky v cizině. Vynětí trvá, jen pokud trvá exteritorialita; po uhasnutí tohoto poměru vzniká, po případě oživuje jejich branná povinnost.

Branná povinnost se ovšem ukládá jen osobám, které jsou k jejímu plnění způsobilé. Tuto způsobilost lze předpokládat při klimatických a ethnických podmínkách v našem státě zpravidla ve věku mezi 17. —60. rokem. Proto stanoví osnova brannou povinnost v těchto věkových hranicích. To ovšem neznamená, že

po celou dobu tohoto věkového rozmezí zákon ukládá povinnost stejnou. Věková hranice je jen rámcem, v jehož rozsahu se všeobecně stanovená branná povinnost projevuje v době a způsobem, který stanoví zákon. Horní věková hranice může být zvýšena na vlastní žádost zavázaného nebo výjimečně v době mimořádných opatření, jestliže zavázaní dosáhli této horní věkové hranice a vykonávají činnou službu vojenskou nebo zvláštní službu. Spodní věková hranice je mimo dobu branné pohotovosti státu nepřekročitelná, což platí o veškerých druzích a způsobech plnění branné povinnosti.

Branná povinnost vzniká tedy zpravidla 1. lednem roku, v němž občan dovrší 17 let. U osob, které branné povinnosti ze zákona nepodléhají (cizinci, osoby mladší než 17 let), vzniká však dnem, kterým byla dobrovolně převzata.

Rozšíření věkové hranice proti dosavadnímu stavu je jen zdánlivé, neboť jde jen o změnu legislativně technickou a formální, odůvodněnou požadavkem zjednodušení vojenské evidence. Podle § 2, odst. 4 platného zákona trvá totiž branná povinnost od 20 do 50 let, která se však rozšiřuje u dobrovolníků na 17 let, u vojenských osob z povolání do 60 let i dále a za mobilisace a ve válce vůbec od 17 do 60 let. To znamená, že by osoby starší než 50 let, vyřaděné v míru z vojenské evidence, musily být za mobilisace a ve válce znovu brány do evidence, což je zbytečným a neúnosným ztížením administrativní práce. Proto se projeví přednost rámcové úpravy podle osnovy zejména v podstatném urychlení mobilisace ročníků 50 letých—60 letých.

Třetí odstavec má ustanovení o tom, jakým způsobem plní brannou povinnost ženy. Zavedení branné povinnosti žen vyplývá jednak ze zrovnoprávnění mužů i žen, provedeného ústavou, jednak z potřeby vojenské správy. Vojenská správa potřebuje žen zejména ke službě u pomocného zdravotnictva, u proviantnictva a u hospodářské služby, u kancelářské a kancelářské soudní služby, u spojovacího vojska (telefonistky), u služby v protiletecké obraně, v branné výchově, ve službě osvětové atd., ale i ke službám vyšším, jako zejména u zdravotnictva, lékárnictva a justiční služby.

Mimo dobu mimořádných opatření mají ženy odvodní a služební povinnost, jen jestliže ji dobrovolně převzaly. Co do obsahu a rozsahu této dobrovolně převzaté povinnosti žen nečiní osnova rozdílu proti mužům, neboť žena potřebuje stejně dlouhý výcvik a je

jejích služeb v armádě potřebí po stejnou dobu a v stejném rozsahu jako u mužů.

Vojenská správa počítá s tím, že se v míru přihlásí dobrovolně dostatečný počet žen, které by mohly být vycvičeny jako instruktorky pro výcvik žen, povolaných za branné pohotovosti státu. Je nepochybné a zkušenosti z poslední války jasně ukázaly, že určité úkoly mohou být vykonávány ženami stejně dobře nebo dokonce lépe než muži, a proto se osnova nemůže zříci branné povinnosti žen. V míru jsou však mateřství a rodina plně respektovány tím, že v této době podléhají ženy branné povinnosti jen na podkladě dobrovolnosti. Ani tu však nehrozí nebezpečí, že by tyto ženy-dobrovolnice byly snad pro rodinný život ztraceny. Mladá dobrovolnice ukončí svou základní službu ve věku, který je nejpříznivější k uzavírání sňatků.

Kdyby počet žen, které dobrovolně vstoupí do vojska, byl nedostačující, zmocňuje osnova vládu, aby nařízením zavedla odvodní a služební povinnost pro ženy zpravidla jen určitých ročníků i mimo dobu mimořádných opatření. Rozhodne-li se vláda k tomuto kroku, bude odvodní a služební povinnost žen, na které se opatření bude vztahovat, stejná jako odvodní a služební povinnost mužů.

ženy mají povinnost k zvláštní službě a k osobním úkonům, která může ovšem vzniknout jen v době mimořádných opatření; za branné pohotovosti státu mají mimořádnou odvodní a služební povinnost, ženy propuštěné z mimořádné služby se propustí z vojska, mohou však dobrovolně pokračovat v plnění branné povinnosti, čímž se jejich zákonná branná povinnost přeměňuje v povinnost dobrovolné převzatou. To se týká i žen, které sloužily za druhé světové války v československé nebo spojenecké armádě. O nich platil dosud zákon č. 14/1946 Sb., který osnova ruší a podle kterého byly ženy propuštěné z činné služby propuštěny z branné moci. Tyto ženy mohou podle osnovy dodatečně požádat, aby byly znovu vzaty do evidence, čímž jejich branná povinnost oživne a stanou se vojenskými osobami v záloze (§ 78, odst. 2).

K § 6:

Branná povinnost vzniká především přímo ze zákona, t. j. bez ohledu na vůli zavázané osoby. Vedle toho připouští osnova, aby brannou povinnost dobrovolně převzaly i takové osoby, které by jinak bez takového vlastního dobrovolného rozhodnutí branné povinnosti nepodléhaly bud' vůbec (odstavec 1 — na př. cizinci), aneb aspoň na ten čas a v té formě, jak se jí podrobují (odstavec 2 — ha př. 18letý

žádá o dobrovolný vstup do vojska, záložník, který žádá o povolení vykonat dobrovolné cvičení, vojenské osoby v další službě, vojenské osoby z povolání), a konečně dobrovolné pokračování v plnění branné povinnosti, která by jinak zanikla (záložníci, kteří požádají, aby jim byla branná povinnost prodloužena i přes 60 let). Na rozdíl od dosavadních ustanovení rozšiřuje osnova pojem dobrovolné branné povinnosti tak, aby odpovídal skutečnému právnímu stavu. Omezovat pojem dobrovolníka na osoby, které dobrovolně vstoupí do vojska, není logické a nevyjadřuje ani dosavadní stav. Branná povinnost neznamená totiž sama o sobě nějakou konkrétní, individualisovanou povinnost k určitému úkonu, která zaniká splněním, tak jako na př. povinnost k proplacení, směnky, povinnost k zaplacení daně atd., nýbrž zákon vyjadřuje tímto slovním obratem jen způsobilost určité osoby stát se subjektem některé z povinností, které branný zákon ukládá. Dokud není taková povinnost individualisována, konkretisována (na př. odvodní vyhláškou, povoláním na cvičení, podpisem reversu k další službě atd. ), znamená jen právní možnost platného vzniku povinnosti k některému konkrétnímu plnění, jak z této povinnosti vyplývá. Není proto důvodu vylučovat z okruhu dobrovolníků ty osoby, které sice in abstracto branné povinnosti podléhají, in concreto však nejsou povinny žádným z úkonů, které z této povinnosti vyplývají (na př. záložník, který se hlásí k vykonání dobrovolného cvičení). Dobrovolně převzít brannou povinnost mohou jen osoby, které v dotčeném kalendářním roce dovršují 17 let věku. Jen za branné pohotovosti státu mohou tuto povinnost převzít i osoby mladší. Toto ustanovení má umožnit za války hlavně doplnění partyzánských jednotek.

Podmínky a rozsah dobrovolného převzetí branné povinnosti stanoví další ustanovení osnovy: Podle těchto ustanovení lze se dobrovolně přihlásit:

1. k převzetí služební povinnosti (a k tomu účelu i odvodní povinnosti) v celém jejím zákonném rozsahu (dobrovolný vstup do vojska), nebo jen na dobu války (t. zv. dobrovolníci na dobu války),

2. k předčasnému nastoupení základní (náhradní) služby,

3. k další službě,

4. k službě jakožto vojenské osoby z povolání,

5. k vykonávání dobrovolného vojenského cvičení,

6. k mimořádné službě,

7. k pokračování v plnění služební povinnosti,

8. k zvláštní službě,

9. k osobním úkonům pro potřeby branné moci.

Nemohou se dobrovolně podrobit branné povinnosti osoby, které jsou absolutně nezpůsobilým subjektem, t. j. osoby, požívající práva exteritoriality na území ČSR, osoby mladší než 17 let mimo dobu branné pohotovosti státu a osoby z vojska vyloučené.

Povaha vojenské služby vyžaduje, aby dobrovolně převzatá služební povinnost nebyla omezitelná ani odvolatelná a aby dobrovolník byl po každé stránce postaven na roven osobám, jimž odvodní povinnost vznikla ze zákona. Proto se na dobrovolníky vztahují také všechna ustanovení 6 povinnostech vojenských osob v záloze. Osnova dovoluje dobrovolníkům přihlásivším se za branné pohotovosti státu omezit svůj závazek jen na dobu války, aby umožnila konat službu za války i těm, kteří nechtějí na sebe vzít služební povinnost po skončení války (služební povinnost v záloze podle § 39 osnovy). Dobrovolníci, kteří použijí této výhody, jsou po demobilisaci po případě po svém propuštění z činné služby propuštěni z vojska, takže přestávají být vojenskými osobami a nepřeloží se do zálohy. Tato výhoda pro t. zv. "dobrovolníky na dobu války" nemůže se ovšem vztahovat na muže, kterým dosud nenastala, resp. neskončila pravidelná odvodní povinnost, neboť opak by znamenal, že by takový dobrovolník proti svým vrstevníkům dostal neodůvodněnou výhodu úplného osvobození od vojenské služební povinnosti. Příslušníci cizích států mohou ovšem omezit svůj závazek i mimo dobu branné pohotovosti státu; musí se ovšem dobrovolně podrobit alespoň základní službě.

K § 7:

Podle dosavadního stavu byly poskytnuty určité úlevy v plnění branné povinnosti občanům trvale usedlým v mimoevropských zemích, a to vl. nař. č. 52/1932 Sb., které provádělo § 2, odst. 6 platného zákona. Ostatní občané, kteří dleli v cizině, byli zásadně povinni dostavit se k odvodům na území republiky; mohli však být osvobozeni od této povinnosti; v tomto případě se prováděly lékařské prohlídky u československých zastupitelských úřadů v cizině. Praktické zkušenosti za 20 let první republiky ukázaly, že tento stav — nehledě k jeho nákladnosti — nevyhovuje, zejména proto, že odvodů v cizině bylo využíváno, zejména v některých státech, k obcházení branné povinnosti. Ministerstvo národní obrany hodlá proto rozšířit úlevy poskytnuté vl. nař. č. 52/1932 Sb. na všechny občany dlící trvale v cizině. Podrobnou úpravu provede prováděcí nařízení podle zásady, že se odvody v cizině nekonají a že občané dlící v cizině jsou po tuto dobu osvobozeni od povinnosti dostavit se na území republiky plnit brannou povinnost. Tyto osoby budou podrobeny odvodu po návratu do republiky a podrobeny základní nebo náhradní službě podle věku. Aby nebylo úlev zneužíváno, budou osoby navrátivší se z ciziny povinny základní službou, jestliže byly odvedeny před dovršením 32 let, t. j. obdobně jako odvedenci, kteří měli do této doby odklad základní služby.

K § 8:

Podle § 34 ústavy je obrana státu vrcholnou povinností a služba v armádě nejvyšší ctí pro každého občana. Je proto logickým a spravedlivým důsledkem této zásady, že veřejné služby a funkce mohou zastávat jen osoby, které řádně splnily povinnosti, jež jim branný zákon ukládá. Tímto ustanovením získá myšlenka brannosti.

Osnova zaručuje, aby osoby konající vojenskou službu nebyly výkonem této povinnosti poškozeny. Proto stanoví, že se vojenským osobám započítává do celkové doby občanského pracovního poměru doba strávená výkonem vojenské služby, a to jak co do nároku na plat, tak i co do posuzování nároků na pensijní, invalidní a starobní zaopatření a nároků na dovolenou. Voják republiky se nesmí vrátit ze základní nebo jiné činné služby a zaujmout místo za nevojáky, kteří jsou s ním stejně dlouho zaměstnáni, nýbrž zákon mu musí zabezpečit, že vojenskou službou sám nic neztratí a na jeho účet nikdo nic nezíská. Bude-li tato zásada důsledně prováděna, zvýší se neobyčejně smysl pro plnění služebních povinností a stoupne sebedůvěra, odpovědnost a spolehlivost všech vojenských osob. Osnova vytyčuje jen jednotící zásady, které musí být provedeny v předpisech veřejnozaměstnaneckého zákona a pracovního práva a ponechává v platnosti zákony upravující tuto materii v duchu uvedených zásad, zejména zákon č. 131/1946 Sb.

K § 9:

Logickým protikladem ustanovení § 8 je § 9, který vylučuje z veřejných funkcí a služeb osoby, které zběhnutím a sebepoškozením nebo soudně trestnými činy podle branného zákona zamýšlely vyhnout se branné povinnosti.

K oddílu II:

Oddíl II upravuje odvodní povinnost, její vznik, obsah a její jednotlivé druhy, dále obsahuje ustanovení o odvodech, o přezkoušení a o nákladech na ně.

K §10:

Vojsko jakožto základní a trvalá složka branné moci se doplňuje jen odvody. Zařadění do vojska bez předchozího platného odvedení není možné; jestliže tak stanoví § 14, odst. 2 nebo některé zvláštní zákony, stanoví také u takových fakticky neodvedených osob výslovně zákonnou právní domněnku odvodu.

Odvodní povinnost je složena z řady povinností. Branec je povinen předstoupit v době stanovené v odvodní vyhlášce, po případě v obsílce, osobně před odvodní komisi a podrobit se předepsanému řízení, t. j. udat, po případě doložit potřebná osobní data a podrobit se lékařské prohlídce. Nemůže-li lékař bezpečně zjistit jeho zdravotní stav na místě, je branec dále povinen podrobit se zevrubnějšímu vyšetření v léčebném ústavě, který mu určí odvodní komise, a v případech uvedených v § 18 je dále povinen podrobit se i přezkoušení. Osnova nově zavádí t. zv. výběrové vyšetření, které má zjistit určité zvláštní schopnosti brancovy (na př. ke službě u letectva, tankového vojska) a u jednotlivých druhů zbraní schopnost pro určitou službu, předpokládá tedy toto výběrové vyšetření zpravidla již předchozí zjištění tělesné a duševní způsobilosti k vojenské službě vůbec. U dobrovolníků může ovšem být i rozhodnutí odvodní komise podmíněno výsledkem výběrového vyšetření, ukáže — li se při něm nezpůsobilost brancova k tomu druhu vojenské služby, ke které se dobrovolně hlásil. Instituce výběrového vyšetření zavádí osnova na základě válečných zkušeností z druhé světové války, kdy se výběrové vyšetření velmi osvědčilo. Znamená úsporu času a nákladů tím, že si hned při odvodu lze učinit obraz o počtu schopných branců ke speciálním odvětvím vojenské služby.

Každý, kdo má odvodní povinnost, je zásadně povinen dostavit se k odvodu a podrobit se předepsanému řízení. Z této zásady třeba však činit výjimky u osob, které jsou stížený určitými vadami, ať tělesnými (na př. slepí, hluchoněmí, bez ruky, bez nohy) nebo duševními (kreténi, choromyslní), které je činí vojenské služby naprosto neschopnými. Nebylo by účelné žádat, aby se tyto osoby dostavily k odvodu. Proto osnova umožňuje, aby odvodní řízení u těchto osob bylo provedeno v jejich nepřítomnosti. Úpravu podrobností přenechává osnova vládnímu nařízení a též je zmocňuje, aby určilo, na které osoby se má uvedená úleva vztahovat.

Ustanovení 4. odstavce umožňuje vynucení splnění odvodní povinnosti, jímž ovšem není dotčeno potrestání podle § 60 až 62, kteréžto potrestání samo o sobě není s to odvod přímo vynutit. Předpisů politické exekuce nebylo by v takovém případě možno použít, protože se vládní nařízení č. 8/1928 Sb. týká jen řízení před orgány politické správy.

K § 11:

Pravidelná odvodní povinnost je základem branné povinnosti a je také nejčastějším praktickým případem jejího uplatnění. Vzniká jen mužům, a to zpravidla počátkem kalendářního roku, v němž dovrší 19. rok věku. Vyňati jsou muži, 'kteří v této době již jsou příslušníky vojska a to buď na základě dobrovolného nebo mimořádného odvodu. U osob, které nabyly československého občanství po 31. prosinci roku, v němž dovršily 18 let, vzniká pravidelná odvodní povinnost dnem nabytí občanství. Pravidelná odvodní povinnost trvá zásadně do konce odvodního řízení provedeného s brancem v druhé odvodní třídě. Bylo-li však v první odvodní třídě vydáno konečné rozhodnutí "Odveden", nebo "Neodveden" (což je možné jen u osob vojenské služby naprosto neschopných), zaniká pravidelná odvodní povinnost již vydáním tohoto rozhodnutí. Delší doba trvání pravidelné odvodní povinnosti je stanovena v odstavci 3 a 4 a v případě přezkoušení. Dosavadní věková hranice 20 let byla tedy osnovou snížena na 19. Zároveň byl snížen počet odvodních tříd na 2. Tyto změny byly provedeny z důvodů hospodářských, populačních a úsporných.

Okamžité snížení věkové hranice a počtu odvodních tříd znamenalo by však ztrátu velkého počtu osob pro vojenskou službu a ohrozilo by mírový počet vojska. Proto osnova ponechává na přechodnou dobu (§ 85) v platnosti dosavadní stav, t. j. věk 20 let a tři odvodní třídy, a zároveň zmocňuje vládu, aby určila nařízením, kdy nabývají účinnosti ustanovení osnovy o snížení věkové hranice a o počtu odvodních tříd.

Branná povinnost počíná od začátku roku, v němž osoba dovrší 17. rok věku. Pravidelná odvodní povinnost vzniká počátkem roku, v němž muži dovrší 19. rok věku. V době od počátku branné povinnosti do doby vzniku pravidelné odvodní povinnosti může záležet branná povinnost mužů jen v povinnosti služební a odvodní, dobrovolné převzaté při dobrovolném vstupu do vojska, nebo v povinnosti od-

vodní, po případě služební (mimořádné), za branné pohotovosti státu. Kromě toho podléhají v mezích uvedené věkové hranice povinnosti k zvláštní službě a k osobním úkonům pro potřeby branné moci. O obsahu branné povinnosti žen bylo již pojednáno v odůvodnění k § 5.

Pravidelnou odvodní povinnost mají jen muži. Zavedla-li však vláda podle § 5, odst. 3 odvodní a služební povinnost pro určité ročníky žen, platí pro ně stejná ustanovení jako pro muže.

Pravidelná odvodní povinnost mužů, kteří ji nesplnili ve věku od 19 do 20 let, je upravena v odstavci 3, osob, které nabyly československého občanství po 31. prosinci roku, v němž dovršily 18 let, v odstavci 4. Proti dosavadnímu stavu budou podle osnovy podléhat odvodu i cizinci, kteří nabyli československého občanství po 40. roce věku. čím více osob bude totiž zachyceno pro vojenskou evidenci již v dobách mírových, tím větší bude úspora času za branné pohotovosti státu při mimořádných odvodech. To ovšem neznamená, že by se přestárlí odvedenci skutečně také podrobili mírovému výcviku, neboť ministr národní obrany jim může náhradní službu prominout (§35).

K § 12:

Mimořádná odvodní povinnost vzniká jen za branné pohotovosti státu. Podléhají jí muži i ženy ve věku od 17 do 60 let, nejsou-li již vojenskými osobami.

K§ 13:

Dobrovolná odvodní povinnost vzniká projevem vůle osoby, která vstoupí dobrovolně do vojska.

K §14:

Dobrovolným vstupem do vojska rozumí se dobrovolné převzetí služební povinnosti osobou, která k této službě není zavázána. Kdo převezme tuto povinnost, přejímá tím i dobrovolnou odvodní povinnost. Dobrovolný vstup do vojska je podmíněn tím, že dobrovolník bude při odvodu uznán schopným vojenské služby. Dobrovolný vstup do vojska není tedy možný bez odvedení. Jedinou výjimkou z této zásady určuje odstavec 2, který stanoví u osob, které za branné pohotovosti státu vstoupí do vojska za okolností, jež znemožňují provedení odvodů, domněnku odvedení. Tímto ustanovením má být umožněno doplňování partyzánských jednotek, které většinou budou

utvořeny za podmínek, za kterých nebude lze provést odvody.

Pokud jde o podmínky dobrovolného vstupu do vojska, přejímá osnova věcně obsah § 12 platného zákona, při čemž se neomezuje na zmínku o nezletilcích. O dobrovolný vstup mohou totiž žádat i osoby z jiného důvodu nesvéprávné. Odkaz na obecná ustanovení občanského práva také umožňuje, aby nezletilec, jemuž otec bezdůvodně odpírá souhlas ke vstupu do vojska, mohl žádat odpomoc u poručenského soudu.

Rozhodnutí o žádosti uchazeče ponechává osnova volné úvaze vojenské správy, nejde-li o absolutně nezpůsobilé subjekty branné povinnosti, žádost je tedy sice závazná pro žadatele, pro vojenskou správu se stává závazným teprve příznivé vyřízení. O tom, má-li být povolován dobrovolný vstup do vojska či ne, rozhoduje tedy vojenská správa podle volného uvážení, neboť rozhodující je jedině její potřeba, úpravu řízení a kompetence přenechává osnova vládnímu nařízení; u cizích státních příslušníků vyhrazuje však právo udělit povolení presidentu republiky.

K § 15:

Na rozdíl od dosavadního zákona vymezuje osnova pojem odvodu a brance. Odvodem se rozumí úřední řízení, jehož účelem je zjišťovat tělesnou a duševní způsobilost branců a podle výskedků tohoto zjištění rozhodnout o povinnosti těchto osob ke službě ve vojsku. Výrazem "branec" označuje osnova každou osobu, která má odvodní povinnost, ať pravidelnou, mimořádnou nebo dobrovolnou.

Rozhodnutí o povinnosti brance k vojenské službě je otázka čistě odborná a vojenská. Osnova svěřuje provádění odvodů komisím složeným zásadně ze zástupců vojenské správy, při čemž zaručuje účast zástupců národních výborů v těchto komisích. V praxi se ukázalo, že dosavadní systém byl zbytečně nákladný a znamenal ztrátu pracovního času pro orgány veřejné správy. Dobrovolné odvody mají provádět stejně jako dosud komise čistě vojenské, neboť tu jde o věc čistě vojenskou. Složení i zřizování odvodních komisí, provádění odvodů, úpravu odvodního řízení svěřuje osnova vládnímu řízení.

Během odvodního řízení se vydávají rozhodnutí nejrozmanitějších druhů. Povahu odvodního rozhodnutí má však jen rozhodnutí o odvedení nebo neodvedení, jakož i rozhodnutí o odročení odvodu na příští rok. Rozhodnutí "Odveden", či "Neodveden" znamená, že osoba odvodu podrobená není již dále po-

vinna dostavit s k odvodu, znamená zánik její odvodní povinnosti. Proto je osnova označuje jako "konečné odvodní rozhodnutí". Vydání odvodních rozhodnutí svěřuje osnova zástupci vojenské správy, neboť při odvedení je rozhodující jedině potřeba vojenské správy. Není sice možné, aby branec tělesně nebo duševně nezpůsobilý byl odveden, ale na druhé straně nebude vždycky možné odvést všechny tělesně nebo jinak vyhovující brance vzhledem k stanovenému počtu vojska.

Podle jednotlivých druhů odvodní povinnosti rozeznává osnova odvody pravidelné, mimořádné a dobrovolné.

K§ 16:

Pravidelné odvody se konají mimo dobu branné pohotovosti státu. Podléhají jim jen muži, ženy jen v tom případě, zavede-li vláda nařízením odvodní a služební povinnost žen. Pravidelné odvody jsou buď hlavní nebo dodatečné. K pravidelným odvodům se povolávají obě odvodní třídy. K dodatečným odvodům se povolávají osoby, které nesplnily pravidelnou odvodní povinnost při hlavních odvodech. O počtu odvodních tříd bylo již pojednáno v odůvodnění k § 11.

Osoby, které z jakýchkoli důvodů (zameškání odvodu, pozdější nabytí československého občanství) nesplnily odvodní povinnost v první třídě, podrobí se odvodu najednou za první a druhou třídu.

K § 17:

Upravuje mimořádné a dobrovolné odvody.

Proti dosavadnímu právnímu stavu, který rozeznává odvody předčasné a opětovné, u opětovných pak dále odvody mužů, kteří byli při pravidelném odvodu uznáni nezpůsobilými, odvody superarbitrovaných a odvody osob, které dosud byly od odvodní povinnosti osvobozeny, slučuje osnova všechny tyto případy pro zjednodušení pod jednotný pojem mimořádné odvody. Mimořádné odvody se konají jen za branné pohotovosti státu. Mimořádným odvodům podléhají jak muži, tak i ženy.

Dobrovolné odvody se konají jak za branné pohotovosti státu, tak i mimo ni. Podléhají jim muži i ženy, jimž byl povolen dobrovolný vstup do vojska.

Osnova pamatuje na případy, kdy za branné pohotovosti státu vzhledem k mimořádným okolnostem nelze provést mimořádné odvody způsobem stanoveným v zákoně a v prováděcím nařízení, a zmocňuje ministerstvo národní obrany, aby způsob provedení odvodů v těchto případech stanovilo se zřetelem k daným okolnostem.