13. listopadu 1946 — úřední list I, částka 202, ze dne 15. listopadu 1946). Z tohoto stavu vzniká řada sporných otázek mezi věřitelem a dlužníkem, na nichž je interesován také stát, ježto se sám nebo jeho instituce (na př. státní meliorační fond) zaručil jako rukojmí a plátce za mnohé zápůjčky, poskytnuté nositeli veřejnoprávního sociálního pojištění k účelům veřejným (na př. regulační práce).
VII. Nejen tedy zájem na obnovení rovnosti mezi dlužníky dlouhodobých závazků měnovými změnami nedotčených a mezi dlužníky dlouhodobých závazků postižených dvojím měnovým přepočtem, event. kapitálovým vyrovnáním, ale též zájem na vyloučení sporů, pokud je lze předejíti úpravou plnění markových závazků, nutí naléhavě k řešení daných otázek obecně zavazující normou zákonnou.
Odčinění majetkové újmy postižených nelze však dosáhnouti, jak se často navrhuje, změnou přepočítacího kursu, stanoveného v dekretu č. 36/1945 Sb. I kdyby tento dekret byl stanovil přepočítací poměr stejný, jaký byl zaveden německými předpisy, t. j. 12 feniků = l Kčs, nebyla by tím otázka vyřešena, už proto, že za okupace bylo přepočítáno saldo vyšší, kdežto nyní by se přepočítávalo saldo snížené o platy v mezidobí vykonané, nepřihlížejíc k tomu, že poměry vyvolané institucí kapitálového vyrovnání nelze vůbec kursovou úpravou uspořádati. Osnova odčiňuje proto důsledky dvojího měnového přepočtu resp. kapitálového vyrovnání tak, že vychází ze stavu vytvořeného dekretem č. 36/1945 Sb., jehož platnosti se vůbec nedotýká, a dociluje žádoucího výsledku konstrukcí slev a dobropisů (§§ 2 a 3). Při tom u věřitelů, kteří pro tyto slevy a dobropisy nemají odpovídajícího krytí, resp. neměli z měnového zvýšení svých pohledávek prospěchu (případ peněžních ústavů), sjednává se vyrovnání porušené bilanční rovnováhy způsobem, který nevyžaduje na státu žádných zvláštních finančních nákladů.
B. část zvláštní. K§1:
Ze závazků, u kterých se v důsledku měnových úprav v pohraničním území projevuje zvýšení jmenovité hodnoty, jsou účastný úlev v plnění dvě kategorie závazků:
a) závazky hypotekárně zajištěné na nemovitostech v pohraničním území, kterým se kladou na roven závazky, které sice nebyly ve veřejné knize na řečených nemovitostech zástavním právem zajištěny, u nichž však k potřebnému knihovnímu zápisu nedošlo jenom pro překážky, jichž odklizení nebylo na vůli a
v moci smluvních stran (na př. příděl nemovitostí dlužníkovi v rámci první pozemkové reformy nebyl ještě knihovně proveden, nebyl vykázán potřebný souhlas příslušného úřadu k zatížení nemovitosti a pod. ),
b) závazky okresů) obcí nebo jiných veřejnoprávních korporací se sídlem na tomto území, i když nejsou hypotekárně zajištěny; hlavní kmen této druhé kategorie tvoří komunální zápůjčky.
U zmíněných druhů závazků se zvýšení jmenovité hodnoty pociťuje zvlášť živě; u hypotekárních zápůjček fysických osob hraje přitom přední úlohu pocit nerovnosti s vnitrozemskými dlužníky, jejichž dluh zůstal nezvýšen, ač nelze přehlížeti ani momenty jiné, tak obecný pokles hodnoty nemovitostí v pohraničí, a osobní poměry českých dlužníků, kteří za okupace byli vystaveni povšechně dalekosáhlejším újmám než dlužníci ve vnitrozemí, zvláště nucenému vystěhování z vlastních majetků. Pokud jde o dlouhodobé zápůjčky svazků územní samosprávy v pohraničí, mocný tlak proti zvýšenému dluhovému břemeni vyvolává hospodářské oslabení těles v důsledku úbytku obyvatelstva, hospodářské činnosti i poválečného zmnožení jejich úkolů.
Osnova zachycuje veškeré případy, kdy měnovými předpisy okupačními došlo ku zvýšení nominální hodnoty závazků:
a) závazky, přeměněné na říšské marky v poměru l Kč = 12 feniků z důvodu, že věřitel i dlužník měli dne 10. října 1938, t.. j. ke dni přeměny, bydliště nebo sídlo v pohraničním území, po případě jedna strana v pohraničním území, druhá v Německu (§ 4 druhého nařízení o zavedení říšské markové měny);
b) závazky, přeměněné na říšské marky v poměru l Kč = 12 feniků z důvodu, že závazek trvající dne 10. října 1938 v korunách byl zajištěn zástavním právem na nemovitosti ležící v pohraničním území, bez zřetele na bydliště nebo sídlo dlužníkovo (§2 třetího nařízení o zavedení říšské markové měny);
c) závazky trvající dne 10. října 1938 mezi obyvateli pohraničního území s jedné strany a mezi obyvateli ostatního československého území se strany druhé, přeměněné na říšské marky v poměru l Kč = 12 feniků z důvodu, že věřitelem ze závazku se po tomto dni stala osoba s bydlištěm (sídlem) v pohraničním území (§ l cit. třetího nařízení). Prakticky se může tento případ vyskytnouti u zápůjček okresů, obcí a jiných veřejnoprávních korporací se sídlem v pohraničním území, byly-li tyto zápůjčky postoupeny dosavadním věřitelem ve vnitřní oblasti českých zemí věřiteli v pohraničním území, a to — se zřetelem k § 4
čtvrtého nařízení o zavedení říšské markové měny — do 30. září 1940;
d) závazky, ze kterých byl dlužník povinen uhraditi kapitálové vyrovnání podle § 5 cit. čtvrtého nařízení, a to ať byl závazek zároveň převeden na říšské marky v poměru l K = 10 feniků, ať na marky přeměněn nebyl; na př. věřitelem za závazku, zajištěného hypotékou na nemovitosti v pohraničním území, byl a zůstal český vnitrozemský peněžní ústav, ač pohledávky toho druhu se musily pravidelně postoupiti peněžnímu ústavu v pohraničí, a k měnové přeměně závazku tedy nedošlo; věřitel účtoval ovšem dlužníku kapitálové vyrovnání, které za něj odvedl.
Dnešními věřiteli z těchto závazků mohou býti i subjekty se sídlem v cizině; znění osnovy kryje i tyto případy, praktické co do dlužníků v oblasti jižních Čech, jižní Moravy a části Slovenska, okupované v r. 1938 a přičleněné k tehdejší župě dolnorakouské. Zápůjčky zajištěné zástavním právem na nemovitostech v řečených oblastech byly za okupace po roce 1940 postupovány věřitelskými peněžními ústavy vnitrozemskými peněžním ústavům v Rakousku a obtíženy kapitálovým vyrovnáním. Po osvobození nebyly tyto zápůjčky většinou dosud spláceny, ježto není ještě sjednán transferový způsob mezi Československem a Rakouskem co do finančních závazků. T. č. se inkasují splátky na zápůjčky na nemovitosti na území Slovenska, odtrženém v roce 1938, na sběrný účet u Slovenské hypoteční a komunální banky v Bratislavě ve prospěch rakouského věřitele; rakouské peněžní ústavy usilují o sjednání dalších inkasních míst pro české země. Případné přeplatky z důvodu úlev, jichž se má zdejším dlužníkům podle této osnovy dostati, byly by kryty prostředky sběrného inkasního účtu.
Osnova nevidí potřebu výslovně se zabývat případy, ve kterých by mohl snad být peněžitý závazek, který byl zcela splacen do 1. července 1945, obnoven v důsledku restituce podle zák. č. 128/1946 Sb., ježto restituce působí ex tuno a nemohl by tedy závazek býti považován za zcela splacený dne 1. července 1945.
Úlevy se mají vztahovati jen na dlužníky, kteří jimi byli již dříve, než došlo k přeměně závazku na říšské marky, pokud se týká před zatížením závazku kapitálovým vyrovnáním, a jsou jimi dosud. Proto vylučuje § l, odst. 3, písm. a) osnovy z výhody úlev v plnění závazky, u kterých po uvedených kritických momentech došlo ke zcizení zavazené nemovitosti a přitom k převzetí dluhu nabyvatelem. Není hospodářského důvodu, aby úlev požívali též dlužníci, kteří se jimi stali teprve později na-
bytím zavazené nemovitosti. Ti totiž neutrpěli změnou měny závazku na říšské marky, resp. kapitálovým vyrovnáním žádné újmy, neboť nominální zvýšení závazků na nemovitosti váznoucích bylo započteno do kupní ceny. V těchto případech mohl případně utrpěti škodu pouze prodatel; na něj však není zapotřebí vztahovati § l, odst. l osnovy, neboť byl-li v době nesvobody donucen ke zcizení nemovitosti za prodejní cenu, v níž by se nebylo projevilo nominální zvýšení závazků na nemovitosti váznoucích, má nárok na restituci svého vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. Bude-li ve svých právech restituován, stane se tím zároveň účastným úlev podle této osnovy. Z výhody úlev v plnění se vylučují dále podle § l, odst. 3, písm. b) osnovy dlužníci, jejichž majetek je konfiskován podle dekretů č. 12/1945 a 108/1945 Sb., jakož i podle nařízení Slovenské národní rady č. 104/1945 Sb. n. SNR, ve znění novel, pokud jde o závazky vůči peněžním ústavům, neboť v tomto případě by poskytnuté úlevy zatěžovaly Likvidační fond měnový (§6 osnovy). Jde tu o závazky zajištěné hypotekárně na konfiskovaných nemovitostech, které se mají — nepřevezme-li je snad osoba konfiskátu nabývající — vypořádati podle zvláštních předpisů (§5, odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., § 5, odst. l, č. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., a § 5, odst. 2 nař. č. 104/1945 Sb. n. SNR). Jen tehdy, byla-li by věřitelům jiná osoba než tuzemský peněžní ústav, tedy osoba, které Likvidační fond měnový nehradí poskytnuté úlevy, je tato osoba povinna vydati prospěch, jehož nabyla zavedením říšské markové měny v pohraničních územích, t. j. poskytnouti dlužníkovi úlevy podle osnovy; nebylo by odůvodněno, aby instituce, která má závazky podle zvláštních předpisů vypořádati, měla i v tomto případě uhraditi na škodu svých účelů celý nominálně zvýšený závazek.
K § 2:
Majetková újma dlužníkova, jehož závazek byl přeměněn na říšské marky v poměru l Kč = 12 feniků a má býti nyní podle dekretu č. 36/1945 Sb., po případě podle zákona č. 118/ 1947 Sb., plněn v poměru l ř. m. = 10 Kčs, se projevuje, klade-li se jedna marka na roven deseti korunám, jednak zvýšením zůstatku dluhu ke dni přeměny na říšské marky o jednu šestinu, jednak tím, že v důsledku zvýšení zůstatku se zvýšily ve stejném poměru i úroky a splátky k umoření dluhu.
K odčinění této újmy ukládá se věřiteli, 1. aby slevil ze zůstatku dlužného ke dni, kdy navrhovaný zákon nabude účinnosti, jednu
šestinu; tím se vrací zůstatek závazku do stavu, v jakém by byl, kdyby k přeměně na marky nebylo došlo;
2. aby poskytl dobropis ve výši 1/6 z částek zaplacených dlužníkem ode dne přeměny na říšské marky do dne, kdy navrhovaný zákon nabude účinnosti. Tím se vyrovnává rozdíl, o který dlužník byl povinen platiti více, než by platil, kdyby přeměny na marky nebylo.
Šestinovou slevu ze zůstatku ke dni účinnosti zákona vypočte věřitel tak, že dlužný zůstatek rozloží na kapitál a příslušenství a zaúčtuje šestinu z kapitálu na kapitál a šestinu z příslušenství na příslušenství.
Sleva i dobropis jsou ve vzájemné souvislosti; zůstal-li závazek ke dni účinnosti zákona ve stejné výši, jako byl při přeměně na marky, odstraňuje se slevou jedné šestiny zvýšení, jímž byl závazek postižen; byl-li závazek do dne účinnosti zákona částečně splacen, zmenší se o splátky zůstatek ke dni účinnosti zákona a tím ovšem i šestinová sleva; její zmenšení je však vyváženo dobropisem jedné šestiny z vykonaných splátek. Na př. závazek 10. 000 Kč přeměněn na 1. 200 ř. m.; nebyl-li splácen, činí zůstatek ke dni účinnosti zákona 12. 000 Kčs a sleva Ve činí 2. 000 Kčs. Bylo-li na týž závazek splaceno 500 ř. m. a 1. 000 Kčs (dohromady 6. 000 Kčs), je zůstatek ke dni účinnosti zákona 6. 000 Kčs, z toho činí 1/6 slevy 1. 000 Kčs a dobropis l/6 ze splátek rovněž 1. 000 Kčs, celkem tedy 2. 000 Kčs.
Výhody, které dlužník získal snížením úrokové sazby z hypotekárních a komunálních zápůjček v pohraničí v době okupace, zůstávají mu ovšem zachovány.
částky připsané dlužníkovi k dobru použije se na plnění závazku, a to jak na plnění již dospělá a dlužná, tak i na plnění, která v budoucnu dospějí (anuity umořitelných zápůjček). Z dobropisu, byť vznikl z plateb učiněných ještě v markách nebo ve starých platidlech, lze hraditi dlužné anuity s příslušenstvím, ať jsou splatné před 1. listopadem 1945, či po 31. říjnu 1945; pro peněžní ústavy není tu rozdílu, neboť převedou částku slevy i dobropisu na Likvidační fond měnový (§ 6 osnovy) jako krytí závazků z vázaných vkladů, převzatých od nich fondem. Sníží tedy o tuto částku volný vklad fondu, což znamená, že jim částka slevy i dobropisu byla uvolněna a mají tedy úhradu ve volných korunách i na súčtování anuit a příslušenství, splatných po 31. říjnu 1945, s dobropisem.
Částka dobropisu, která do doby použití zůstane u věřitele na úctě, se nezúročí. Platil-li dlužník řádně podle povinnosti zvýšené v důsledku přeměny závazku na říšské marky,
může z dobropisu po krytí zbývajících ještě plnění (anuit), která se ovšem přizpůsobí zůstatku ke dni účinnosti zákona, sníženému zákonnou slevou, vyplynouti pro dlužníka přebytek, který mu věřitel má vydati. Vznikl-li takový přebytek již placením volných korun po 31. říjnu 1945, vyplatí se dlužníku rovněž ve volných korunách; naproti tomu nelze požadovati na věřiteli, aby přebytek, vzniklý platem marek nebo starých korun (po případě převodem z vázaného účtu podle § 16 dekretu č. 91/1945 Sb. ) vracel v nových platidlech. Osnova dává mu proto možnost uhraditi přebytek z vlastních vázaných vkladů, po případě z hodnot, kterých při vypořádání těchto vkladů Likvidačním fondem měnovým nabude, t. j. dluhopisů fondu. Peněžní ústavy, které vlastních vázaných vkladů t. č. nemají (odvedly je Likvidačnímu fondu měnovému podle § 3, odst. 2, písm. b) zákona č. 141/1947 Sb. ), uhradí přebytek rovněž vázaně, súčtujíce tuto částku s fondem.
K § 3:
Protože 20% ní kapitálové vyrovnání se počítalo podle § 6 cit. čtvrtého nařízení ze zůstatku závazku k 1. říjnu 1940, kdežto na říšské marky byl pravidelně přeměněn zůstatek pozdější a tedy již menší než zůstatek k 1. říjnu 1940, je zvýšení přeměněného zůstatku vzrůstem o kapitálové vyrovnání pravidelně vyšší než o 1/6 (t. j. 16. 66%); procento zvýšení je různé podle toho, jak se lišil zůstatek závazku k 1. říjnu 1940 a zůstatek závazku přeměňovaného na marky a slučovaného s kapitálovým vyrovnáním. K přeměně a spojení s kapitálovým vyrovnáním docházelo až v letech 1941 a 1942 v akci t. zv. úvěrového uspořádání, na níž bylo poukázáno již ve všeobecné části důvodové zprávy, takže jen ve zcela ojedinělých případech rovnal by se zůstatek k 1. říjnu 1940 zůstatku přeměňovanému na marky, čímž zvýšení připočtením kapitálového vyrovnání by činilo jednu šestinu.
Zvýšení není tedy jednotné a nebylo proto možno o osnově stanoviti číselně jednotnou sazbu slevy a dobropisu, jako je tomu v případech § 2. Tuto sazbu dlužno určiti pro každý případ zvláště, činí tolik procent, kolik činí kapitálové vyrovnání ze závazku spojeného s kapitálovým vyrovnáním; podle § 6 cit. čtvrtého nařízení se má kapitálové vyrovnání úrokovati a umořovati stejně jako kmenová pohledávka, takže vůči dlužníkovi se dluh s kapitálovým vyrovnáním jeví jako jednotný zvýšený závazek. Okamžik spojení spadá zpravidla v jedno s přeměnou závazku na říšské marky. Na př. zůstatek závazku k 1. říjnu 1940 je
18. 000 K; zůstatek k 1. lednu 1942 per 15. 000 K byl převeden na 1. 500 ř. m. a spojen s kapitálovým vyrovnáním 360 ř. m. na 1. 800 ř. m.; zvýšení a tedy i sazba slevy a dobropisu činí
— klademe-li marku rovnou deseti korunám
— 19. 3%.
Nesourodým prvkem pro početní konstrukci slev a dobropisů v těchto případech je úrok, který byl počítán z kapitálového vyrovnání již od 1. října 1940, třebaže k měnové přeměně závazku a jeho spojení s kapitálovým vyrovnáním docházelo až později. Újma, která napočtením tohoto úroku byla dlužníku způsobena, byla by odstraněna slevou jen dočasně. Proto se zahrnuje úrok z kapitálového vyrovnání od 1. října 1940 do dne spojení závazku s kapitálovým vyrovnáním celý do dobropisu (případně i s úroky počítanými z něho pro nevčasné zaplacení), avšak jen pokud byl zaplacen; nebyl-li zcela zaplacen, je o nezaplacenou část vyšší zůstatek ke dni účinnosti zákona a odečítá se proto nezaplacená část přímo z tohoto zůstatku.
Stejná pravidla platí pro případy, kdy k měnové přeměně závazku nedošlo, závazek byl však obtížen kapitálovým vyrovnáním; sazba slevy a dobropisu se tu vypočítá podle stavu v den, kdy se závazkem bylo spojeno kapitálové vyrovnání.
V praxi byly zjištěny rozmanité i méně případné způsoby aplikace předpisů o kapitálovém vyrovnání; tak na př. někdy nebyl počítán zvláštní úrok z kapitálového vyrovnání za dobu od 1. října 1940 do doby sjednocení závazku s kapitálovým vyrovnáním; jindy se kapitálové vyrovnání počítalo prostě z předváděného zůstatku, anebo se předváděný zůstatek přeměnil na marky v poměru l K = 12 feniků (tak postupovaly některé peněžní ústavy v pohraničí, na které pohledávky z kapitálového vyrovnání přešly podle § 8 cit. čtvrtého nařízení). Znění osnovy kryje všechny tyto případy.
O rozložení slevy ze zůstatku na kapitál a příslušenství, jakož i o použití dobropisu platí totéž, co bylo uvedeno v důvodech k § 2 osnovy.
K §4:
Podle § 7, odst. 2 cit. čtvrtého nařízení byla Zemská banka a žirové ústředí v Liberci jako správce pohledávek z kapitálového vyrovnání k věrné ruce oprávněna požádati o vklad zástavního práva za pohledávku kapitálového vyrovnání do pozemkové knihy, a to bez předložení listiny. Tohoto práva použila Zemská banka a žirové ústředí jen ojediněle; zpravidla k tomu nebylo důvodu, neboť většinou bylo jí kapitálové vyrovnání vyrovnáno zálohově za
dlužníka peněžním ústavem, který byl věřitelem pohledávky, na níž kapitálové vyrovnání připadalo.
Pro případy, že došlo k hypotekárnímu zajištění pohledávky z kapitálového vyrovnání, sjednává osnova dlužníku možnost dosáhnouti výmazu bez předložení výmazní kvitance. Vydávání výmazní kvitance bylo by pouhou formalitou, ježto sleva z celkové pohledávky ve výši kapitálového vyrovnání vyplývá ze zákona, a nadto po čase nebylo by ani možnosti formální výmazní kvitanci si opatřiti, ježto Zemská banka a žirové ústředí bude v dohledné době zlikvidována. Vzhledem k tomu postačí předložení prohlášení peněžního ústavu, že poskytl úlevy podle § 3, odst. l osnovy. Nebezpečí ohrožení práv třetích osob tu není, protože na hypotekárně zajištěných pohledávkách z kapitálového vyrovnání třetí osoby práv nenabyly.
K § 5:
Poplatkové osvobození výmazních prohlášení, prohlášení podle § 4 a knihovních žádostí
o výmaz pohledávek z kapitálového vyrovnání je nezbytným doplňkem slev a dobropisů §§ 2 a 3, má-li býti dlužník postižený dvojím měnovým přepočtem, event. kapitálovým vyrovnáním, postaven zcela na roven dlužníku, jehož předválečný závazek zůstal měnovými proměnami nedotčen.
V praxi bylo jen zřídka přistupováno ke knihovnímu provedení změn, nastalých v pohledávce v důsledku měnových opatření. Nebylo k tomu povšechně důvodu, protože podle § 3 cit. třetího nařízení není třeba zápisu měnové přeměny pohledávky do pozemkové knihy, aby zůstala účinná proti veřejné víře v pozemkovou knihu. Proto se vyskytují zápisy těchto změn jen sporadicky a to ve formě opravy pozemkové knihy podle druhé věty § 3 cit. třetího nařízení, při čemž byla v poměru
1 Kč = 12 feniků zapsána celá pohledávka intabulovaná původně v korunách, ne tedy pouze zůstatek pohledávky, přeměňovaný na říšské marky. Proto se poplatkové osvobození výmazních prohlášení a knihovních žádostí o výmaz vztahuje nejen na částky poskytnutých slev a dobropisů, ale také na částky, o které bylo v důsledku přeměny závazku na říšské marky zapsáno v pozemkové knize více, než činil původní závazek v korunách.
K§ 6:
Poskytnutí slev a dobropisů podle ustanovení §§ 2 a 3 osnovy znamená majetkový úbytek pro věřitele. Pokud jde o věřitele soukromnika, může býti zvýšení pohledávek v důsledku měnových opatření pouze jednostranným jeho obohacením, takže odčinění tohoto zvýšení není pro něj nijakým břemenem, jako je tornu na př. u závazků vyplývajících z rozdělení dědictví.
Prakticky přicházejí však v úvahu pro úlevy podle této osnovy téměř výhradně dlouhodobé zápůjčky poskytované jednak peněžními ústavy, jednak nositeli veřejnoprávního sociálního pojištění. U posledních jde o zápůjčky předané nositelům říšského sociálního pojištění podle úmluvy č. 205/1940 Sb.; zápůjčky přešly po osvobození zpět na původní věřitele, tedy na československé nositele veřejnoprávního sociálního pojištění, od nichž lze původně očekávati, že úlevy podle osnovy ponesou sami, neboť finanční náklady jejich služby v pohraničným území byly odsunem veřejnoprávně pojištěných Němců polehčeny.
Naproti tomu u peněžních ústavů, zvláště ústavů v pohraničním území osnovou nejvíce tangovaných byla změnami v osídlení podstatně oslabena aktiva, mnohé zápůjčky staly se odsunem dubiosními; tísní je také dosud nevyřešená otázka závazků tkvících na konfiskovaném majetku: při tom závazky zůstaly neztenčeny. Úlevy podle osnovy mohly by se projeviti v neúnosném porušení bilanční rovnováhy. Osnova proto pečuje o vyrovnání úbytku aktiv, způsobeného poskytováním slev a dobropisů podle §§ 2 a 3, tím, že umožňuje peněžním ústavům, aby tento úbytek převedly jako dubiosní pohledávku proti Německu (jehož měnovými opatřeními ke škodě došlo) na Likvidační fond měnový; peněžní ústavy tvoří si tím aktivum, jehož mohou použíti ke krytí svých závazků, které převedly na fond podle § 3, odst. l zákona čís. 141/1947 Sb. Dlužno tu však rozeznávati dva případy:
1. zápůjčky přeměněné na říšské marky podle cit. druhého a třetího nařízení o zavedení říšské markové měny. Přeměna spadá do doby, kdy veškerá aktiva i pasiva peněžního ústavu v pohraničním území, byla přeměněna na marky v poměru l Kč = 12 feniků, takže peněžní ústav zachoval sice bilanční rovnováhu, neměl však z měnové přeměny žádného prospěchu. Má proto možnost převésti na Likvidační fond měnový částky slevené a připsané k dobru dlužníkům podle § 2, odst. l osnovy v každém případě;
2. zápůjčky, z nichž má dlužník zaplatiti kursové vyrovnání (zejména zápůjčky předané pohraničním peněžním ústavům po r. 1940) podle cit. čtvrtého nařízení. Povinnost platiti kapitálové vyrovnání stíhá dlužníka, nikoli peněžní ústav; peněžní ústav je tedy poškozen
úlevami podle osnovy jen tehdy, projevilo-li se kursové vyrovnání v jeho vlastním majetku, t. j. když je za dlužníka, který je úrokoval a umořoval ve stejných poměrných splátkách jako základní závazek, zálohově zaplatil najednou Zemské bance a žirovému ústředí v Liberci (tak se pravidelně stávalo), anebo když pohledávka z kapitálového vyrovnání na něj přešla podle § 8 cit. čtvrtého nařízení. Důvodem přechodu pohledávky z kapitálového vyrovnání na peněžní ústav v pohraničí je zejména okolnost, že tento peněžní ústav převzal od ústavu ve vnitrozemí nejen zápůjčky, ale ve stejné výši i vklady, náležející obyvatelům v pohraničí, a přepočetl je v poměru l K = 12 feniků; kdyby totiž přejímací peněžní ústav byl zemské bance i žirovému ústředí kursové vyrovnání ze zápůjček uhradil, musila by tato sama poskytnouti na převedené vklady vyrovnávací příspěvek ve výši 2 feniky na l K podle § 9 cit. čtvrtého nařízení. Při předávání emisních zápůjček do pohraničního území bylo rovněž obvykle ponechati přejímacímu ústavu kapitálové vyrovnání; Zemská banka a žirové ústředí v Liberci sama převzala značný blok komunálních a hypotekárních zápůjček od Zemské banky pro Čechy v Praze, zaplatila jej českými komunálkami a hypotečními listy, které vyměnila sudetským vlastníkům za dluhopisy vlastní emise v poměru l K = 12 feniků (srov. nařízení o změně měny u dluhopisů a pohledávek ze zápůjček znějících na československé koruny z 20. prosince 1940, ř. z. I, str. 1658.
Jak patrno, peněžní ústav, který neuhradil Zemské bance a žirovému ústředí kapitálové vyrovnání nebo nepřevzal na se závazek jemu se rovnající, neutrpí poskytnutím úlev podle osnovy škody; je tedy odůvodněna pomoc peněžním ústavům jen za podmínky stanovené v § 6, odst. l, č. 2 osnovy.
Slevy a dobropisy podle §§ 2 a 3 jsou povinny poskytnouti peněžní ústavy, které jsou právě věřiteli závazků, na něž se úlevy v plnění vztahují; naproti tomu bilanční vyrovnání přes Likvidační fond měnový mohou uplatniti jen peněžní ústavy, které přeměnily zápůjčky na říšské marky, resp. uhradily Zemské bance a žirovému ústředí kapitálové vyrovnání. Pravidelně půjde o týž subjekt, jsou však případy, že zápůjčky předané za okupace do pohraničí se nyní vracejí původním věřitelům. Tito původní věřitelé, kteří uhradili zpět postoupené zápůjčky peněžnímu ústavu v pohraničí v nynější hodnotě, jak se jeví po provedených měnových opatřeních, mohou požadovati podle § 6, odst. 2 osnovy vrácení části úplaty za zpětné postoupení zápůjček, odpovídající poskytnutým úlevám. Neuhradil-li původní veřitel při recesi zápůjčky zvýšení nominální hodnoty, způsobené měnovými opatřeními, není recedující peněžní ústav obohacen převodem na Likvidační fond měnový podle § 6, odst. l a slevy a dobropisy podle §§ 2 a 3 jdou na vrub původního věřitele.
K § 7:
Jako v důsledku měnových úprav v pohraničním území byli poškozeni vzestupem nominální hodnoty dluhů dlužníci, tak na druhé straně zaznamenávají prospěch věřitelé vzestupem nominální hodnoty svých pohledávek; z pohledávek, které přetrvaly z doby předmnichovské do dnešních dnů, jsou vzestupu jmenovité hodnoty účastný zejména pohledávky z cenných papírů pevně zúročitelných (československé státní dluhopisy byly vyměněny obyvatelům pohraničních území za markové dluhopisy říšské v poměru l Kč = 12 feniků a stejně tak i dílčí dlužní úpisy, pokud měly vztah k pohraničním územím), jakož i pohledávky ze vkladů u peněžních ústavů.
Již při přípravě dekretu č. 36/1945 Sb. bylo uvažováno o možnosti zachytiti majetkový prospěch věřitelů, kde by to bylo snadno možno, a použíti ho k odčinění majetkové újmy dlužníků. Pohledávky z cenných papírů nehodí se k tomu účelu; především nebyly všechny konvertovány na koruny, a pokud byly, jeví se majetkový prospěch pouze u prvního držitele, jemuž byly korunové papíry zaměněny za markové, nikoli však u pozdějších nabyvatelů markového cenného papíru. Je nesnadno, ba v některých případech nemožno sledovati u cenných papírů, znějících na doručitele, změny vlastnického práva. Naproti tomu není obvyklý prodej vkladních knížek a u pohledávky ze vkladů lze tedy předpokládati, že při obecné jejich úpravě bude postižen původní vkladatel (event. jeho dědic), který z přeměny pohledávky na marky měl prospěch; obecný zásah je umožněn tím, že veškeré vklady u peněžních ústavů na vkladní knížky byly bez zřetele k vlastníku vkladu konvertovány na koruny.
K provedení myšlenky vyrovnání kursových ztrát dlužníků se zisky věřitelů v dekretu č. 36/1945 Sb. nedošlo. Nebyla proveditelná v rámci jednoho každého peněžního ústavu; bylo by bývalo nezbytno prováděti vyrovnání aktivních a pasivních špiček u jednotlivých ústavů u centrálního místa a výsledné event. pasivum hraditi ze státní pokladny. Ostatně při notoricky nedostatečném personálním vybavení peněžních ústavů v pohraničí a tehdejší nejistotě jejich budoucího osudu nebylo možno k takové akci přikročiti.
Instrukce Likvidačního fondu měnového umožňuje dnes soustředění tohoto vyrovnání; podle § 6 osnovy bere na sebe Likvidační fond měnový ztráty, které vzejdou peněžním ústavům novou úpravou plnění některých dlouhodobých jejich pohledávek. Naproti tomu dostane se řečenému fondu k vyrovnání břemene, které takto převzal, kursového zisku vkladatelů. Tento zisk vznikl dvojím způsobem:
a) buď přeměnou korunové pohledávky ze vkladu u peněžních ústavů v pohraničním území na říšské marky podle cit. druhého nařízení v poměru l Kč = 12 feniků a zpětným převodem na koruny podle dekretu č. 36/1945 Sb.,
b) nebo předáním vkladů, které měli obyvatelé pohraničního území již dne 10. října 1938 u peněžních ústavů ve vnitrozemí, pohraničním peněžním ústavům. Tyto vklady nepodléhaly přeměně podle cit. druhého nařízení (nebyly dne 10. října 1938 oběma smluvními stranami subjekty usedlé v pohraničí), byly však přes to přepočteny kursem
1 K — 12 feniků, bylo-li peněžnímu ústavu, přejímajícímu zároveň zápůjčky, ponecháno na úhradu kapitálové vyrovnání podle § 8 cit. čtvrtého nařízení; anebo byly převedeny v poměru l K = 10 feniků, avšak Zemskou bankou a žirovým ústředím v Liberci byl na ně poskytnut příspěvek 2 feniky na jednu korunu podle § 9 cit. čtvrtého nařízení. Vklad včetně příspěvku byl pak převeden zpět na koruny podle dekretu č. 36/1945 Sb.
Bylo by neúměrným zatížením agendy peněžních ústavů, kdyby měl být sledován kursový zisk v celém svém rozsahu, tedy i s úroky, které na kursové zvýšení připadají. Osnova spokojuje se proto srážkou pouze kursového zisku, vzešlého zvýšením pohledávky ze vkladu k 10. říjnu 1938, resp. poskytnutím příspěvku
2 feniky na jednu korunu, a to jen potud, pokud stačí zůstatek ke dni, kdy osnova nabude účinnosti. Likvidační fond měnový jakožto příjemce těchto srážek bude míti možnost dále usnadniti peněžním ústavům provádění srážek a případně upustiti od nich v těch případech, kdyby celý vklad mu připadal přímo nebo nepřímo buď podle dekretu č. 95/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., anebo konečně podle § 76, odst. 5 zákona č. 134/1946 Sb. Třebaže se srážka zavádí teprve nyní, nebude tím sledovaný účel podstatně zkrácen, ježto markové vklady u peněžních ústavů v pohraničním území doznaly celkem jen malých změn, protože výplaty z nich byly pro nedostatečnou likviditu markového bloku velmi obmezeny.