Národní shromáždění republiky Československé 1948.

I. volební období. 2. zasedání.

126.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne 1948

o úlevách v plnění některých závazků, které zněly na říšské marky.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ l.

(1) Nárok na úlevy v plnění podle tohoto zákona mají dlužníci peněžitých závazků, které vznikly před 10. říjnem 1938 v československých korunách, nebyly dnem 1. srpna 1945 ještě zcela splaceny a

a) byly zajištěny zástavním právem, na nemovitostech v území země české nebo Moravskoslezské nebo Slovenska, obsazeném v roce 1938 Německem (dále jen "pohraniční území), nebo aspoň byly podloženy

dlužním úpisem, který obsahuje úmluvu o pravidelných splátkách a má náležitosti potřebné k tomu, aby se podle něho mohl takový závazek na řečených nemovitostech zástavním právem zajistit, nebo

b) dlužníkem je okres nebo obec anebo jiná veřejnoprávní korporace se sídlem v pohraničním území,

byly-li podle předpisů okupační moci přeměněny na říšské marky v poměru l Kč = 12 feniků, nebo sice v poměru l K (Ks) = 10 feniků, avšak dlužníku bylo uloženo uhraditi kapitálové vyrovnání (odstavec 2), a mají-li se plniti v korunách podle dekretu presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945, č. 36 Sb., o plnění * závazků znějících na říšské marky, po případě

podle zákona ze dne 11. června 1947, č. 118 Sb., o plnění závazků znějících na říšské marky na Slovensku a v poměru mezi zeměmi českou a Moravskoslezskou a Slovenskem, anebo bylo-li dlužníku uloženo uhraditi kapitálové vyrovnání, aniž závazek byl přeměněn na říšské marky.

(2) Kapitálovým vyrovnáním se v tomto zákoně rozumí částka ve výši 20% závazku podle stavu k 1. říjnu 1940, kterou byli dlužníci povinni uhraditi podle předpisů okupační moci Zemské bance a žirovému ústředí v Liberci jako správci pohledávek z kapitálového vyrovnání k věrné ruce.

(3) úlevy v plnění podle tohoto zákona se nevztahují

a) na závazky, u nichž došlo po přeměně na říšské marky nebo po uložení povinnosti uhraditi kapitálové vyrovnání k převzetí dluhu při zcizení zavazené nemovitosti;

b) na závazky, u nichž je věřitelem tuzemský peněžní ústav (peněžní podnik), čítajíc v to i tuzemské filiálky cizozemských peněžních ústavů (peněžních podniků), a dlužníkem osoba, jejíž majetek byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, anebo podle nařízení Slovenské národní rady ze dne 27. února 1945, č. 104 Sb. n. SNR, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského národa, ve znění nařízení Slovenské národní rady ze dne 14. května 1946, č. 64 Sb. n. SNR, a ze dne 19. prosince 1947, č. 89 Sb. n. SNR.

§ 2.

(1) Byl-li peněžitý závazek, na který se vztahují úlevy v plnění podle § l, přeměněn podle předpisů okupační moci na říšské marky v poměru l Kč = 12 feniků, je věřitel povinen

1. sleviti ze zůstatku dlužného ke dni vyhlášení tohoto zákona jednu šestinu,

2. připsati dlužníku k dobru bezúročně jednu šestinu z úhrnu částek, které zaplatil na závazek ode dne jeho přeměny na říšské marky do dne vyhlášení tohoto zákona; jedna říšská marka se při tom počítá za deset korun.

(2) Částky připsané dlužníku k dobru podle ustanovení odstavce l, č. 2 se užije na zúročení a splácení závazku; případný přebytek ve prospěch dlužníkův, pokud vyplývá z plateb vykonaných ve starých platidlech nebo v markách, se vyúčtuje, je-li věřitelem peněžní ústav (peněžní podnik), jako vázaný vklad podle § 7 dekretu presidenta republiky ze dne 19. října 1945, č. 91 Sb., o obnovení československé měny. Jiný věřitel je oprávněn vyrovnati takový přebytek převodem ze svého vázaného vkladu na vázaný vklad dlužníkův anebo cennými papíry Likvidačního fondu měnového (§ 10 zákona ze dne 2. července 1947, č. 141 Sb., o Likvidačním fondu měnovém) ve jmenovité hodnotě.

§ 3.

(1) Byl-li peněžitý závazek, na který se vztahují úlevy v plnění podle § l, přeměněn podle předpisů okupační moci na říšské marky v poměru l K (Ks) = 10 feniků a při tom dlužníku uloženo uhraditi kapitálové vyrovnání, nebo bylo-li dlužníku uloženo uhraditi kapitálové vyrovnání, aniž závazek byl přeměněn na říšské marky, je věřitel povinen

1. sleviti ze zůstatku dlužného ke dni vyhlášení tohoto zákona tolik procent, kolik činí kapitálové vyrovnání ze závazku spojeného s kapitálovým vyrovnáním,

2. připsati dlužníku k dobru bezúročně

a) stejný procentový podíl jako u č. l z úhrnu částek, které zaplatil na závazek spojený s kapitálovým vyrovnáním do dne vyhlášení tohoto zákona,

b) zvláštní úrok s případným příslušenstvím z kapitálového vyrovnání od 1. října 1940 do dne, od kterého byly úroky počítány již ze závazku spojeného s kapitálovým vyrovnáním, pokud byl dlužník za tento zvláštní úrok s případným příslušenstvím zatížen a pokud jej do dne vyhlášení tohoto zákona zaplatil;

jedna říšská marka se při tom počítá za deset korun.

(2) Nezaplatil-li dlužník zvláštní úrok s případným příslušenstvím [odstavec l, č. 2, písm. b) ] zcela nebo zčásti, srazí se ze zůstatku dlužného ke dni vyhlášení tohoto zákona nezaplacená část a ze zbytku se počítá sleva podle odstavce l, č. l; jedna říšská marka se při tom počítá za deset korun.

(3) O částkách připsaných dlužníků k dobru podle odstavce l, č. 2 platí ustanovení § 2, odst. 2.

§ 4.

Bylo-li pro pohledávku z kapitálového vyrovnání jako takovou zapsáno v pozemkové knize zástavní právo, stačí k jeho výmazu pouhé prohlášení peněžního ústavu (peněžního podniku), že dlužníku poskytl úlevy podle § 3, odst. 1.

§5. Od poplatků jsou osvobozena:

1. výmazná prohlášení na částky, o které bylo u peněžitých závazků účastných úlev podle § l v důsledku přeměny závazku na říšské marky zapsáno v pozemkové knize více, než činil původní závazek v korunách,

2. prohlášení uvedená v § 4,

3. knihovní žádosti o výmaz částek uvedených pod č. l a pohledávek z kapitálového vyrovnání (§4).

§6.

(1) Tuzemské peněžní ústavy (peněžní podniky), čítajíc v to i tuzemské filiálky cizozemských peněžních ústavů (peněžních podniků), jsou oprávněny převésti na likvidační fond měnový jako pohledávku vůči Německé říši podle § 3, odst. 2, písm a) zákona č. 141/1947 Sb. částky, které byly dlužníkům sleveny a připsány k dobru

1. podle ustanovení § 2, odst. l,

2. podle ustanovení § 3, odst. l nebo 2, tu však jen tehdy, jestliže kapitálové vyrovnání uhradily zálohově za dlužníky Zemské bance a žirovému ústředí v Liberci nebo jestliže pohledávka z kapitálového vyrovnání na ně právem přešla; uhradily-li uvedenému ústavu jen část kapitálového vyrovnání, převedou na Likvidační fond měnový poměrný díl částek dlužníku slevených a k dobru připsaných.

(2) Postoupil-li peněžní ústav (peněžní podnik) pohledávku po 4. květnu 1945 avšak před vyhlášením tohoto zákona jinému peněžnímu ústavu (peněžnímu podniku) a tento ústav (podnik) na ni poskytne dlužníku úlevy podle 4 2 nebo § 3, je postupující ústav (podnik) povinen vrátiti tomuto ústavu (podniku) z úplaty přijaté za postoupení pohledávky částku úlev, pokud by byl o ni obohacen.

§7.

(1) Z vkladů u peněžních ústavů (peněžních podniků) na vkladní (spořitelní) knížky, vkladní listy nebo běžné účty, které vznikly před 10. říjnem 1938, zněly původně na koruny československé, byly přeměněny na říšské

marky v poměru l Kč — 12 feniků a v den vyhlášení tohoto zákona ještě trvají, se sráží, pokud pohledávka z vkladů k tomuto dni stačí, jedna šestina z markové pohledávky vkladatelovy ke dni přeměny na říšské marky; při tom se jedna marka počítá za deset korun.

(2) Ustanovení předchozího odstavce platí obdobně o vkladech, které byly v době nesvobody převedeny na peněžní ústavy (peněžní podniky) v pohraničním území peněžními ústavy (peněžními podniky) v ostatním území zemí české a Moravskoslezské a byly přepočteny v poměru l K = 12 feniků anebo byl na ně poskytnut Zemskou bankou a žirovým ústředím v Liberci příplatek 2 feniky na jednu korunu.

§8.

částky sražené podle § 7, jakož i částky, které po 4. květnu 1945 došlý nebo ještě dojdou Zemské bance a žirovému ústředí v Liberci v likvidaci na pohledávky z kapitálového vyrovnání, připadají Likvidačnímu fondu měnovému.

§9.

O dohledu nad zachováváním ustanovení §§ 6 a 8 platí obdobně ustanovení § 29 zákona ze dne 11. dubna 1946, č. 92 Sb., o vázaném devisovém hospodářství.

§ 10.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti a financí.

Důvodová zpráva.

A. část všeobecná.

I. V československém území, obsazeném na podzim r. 1938 Německem, byla korunová platidla vyměněna za marková v poměru l Kč = 12 feniků (t. j. l ř. m. = 8. 33 Kčs); výměnný kurs byl záměrnou výhodou pro obyvatele odtržených oblastí, kteří za svoje korunové hotovosti obdrželi více marek, než odpovídalo kursu ustálenému v clearingovém platebním styku mezi československém a Německem, jedna ř. m. = ca 11. 70 Kč. V poměru l Kč = 12 feniků (t. zv. Goeringův kurs), byly přepočteny také veškeré korunové pohledávky a závazky, trvající dne 10. října 1938 mezi obyvateli okupovaných území (§4 druhého nařízení o zavedení říšské markové měny ze dne 15. října

1938, ř. z. X, strana 1430) a korunové pohledávky věřitelů v odtrženém území, trvající dne 10. října 1938 a zajištěné zástavním právem na nemovitostech v tomto území, vůči dlužníkům v Československu (§2 třetího nařízení ze dne 14. ledna 1939, ř. z. I, strana 33). Měnová přeměna peněžních obligací projevila se nepřímo u všech ostatních majetkových hodnot zvýšenou markovou částkou cen zboží, nájemného i nemovitostí.

Kromě uvedených pohledávek hypotekárních nedotýkala se měnová přeměna v poměru l Kč = 12 feniků vztahu mezi obyvateli okupovaných oblastí a mezi obyvateli ostatního území Československa, jejichž vzájemné pohledávky a závazky se vyrovnávaly nadále v kursu

clearingovém, později v pevném poměru l ř. m. = 10 K, zavedeném při březnové okupaci 1939 pro vnitřní oblast zemí českých. Aby v okupovaném území byla odstraněna hodnotová disparita vnitřních pohledávek a závazků, přepočtených kursem l Kč = 12 feniků, a vnějších pohledávek a závazků, uhraditelných v odchylném kursu clearingovém, event. pozdějším pevném kursu l ř. m. = 10 K, bylo zavedeno cit. druhým nařízením ze dne 15. října 1938 a prováděcím nařízením ze dne 2. listopadu 1938, ř. z. I, str. 1535, t. zv. kursové vyrovnání. Úhrady závazků mezi obsazeným pohraničím a ostatním územím Československa mohly se od 10. října 1938 prováděti jen prostřednictvím německého úředního místa pro kursové vyrovnání, jímž byla původně devisová úřadovna v Karlových Varech. Rozdílu mezi platbami sudetských dlužníků (l Kč = 12 f) a mezi převody na věřitele v ostatním československém území (10 feniků = l Kč, event. ještě za Clearingového kursu ca 8 1/2 feniku = l Kč) bylo použito k poskytování příspěvků sudetským věřitelům, jimž byla jejich korunová pohledávka uhrazena při clearingovém kursu cca l Kč = 8 1/2 feniku, event. při pevném kursu l Kč = 10 feniků.

Ježto v době, kdy bylo prováděno kursové vyrovnávací řízení, byly projednány hlavně krátkodobé závazky, jichž převaha byla na české straně, bylo toto řízení pasivní částkou ca 20, 000. 000 ř. m., která byla zálohována říšskou pokladnou a měla býti vrácena z očekávaných kursových zisků při převodu dlouhodobých závazků, jichž převaha byla naopak zase na sudetské straně.

II. Kursové vyrovnávací řízení bylo administrativně spjato s devisovým povolovacím řízením; když dnem 1. října 1940 po odstranění devisové hranice mezi Německem (počítajíc v to i obsazené pohraniční území) a mezi zbytkem českých zemí nastal volný platební styk mezi oběma oblastmi, bylo nutno novým skutečnostem přizpůsobiti také kursové vyrovnání. Čtvrtým nařízením o zavedení říšské markové měny ze dne 27. září 1940, ř. z. I, str. 1306, bylo zrušeno kursové vyrovnávací řízení a nahrazeno t. zv. jednorázovým kapitálovým vyrovnáním; zároveň bylo vyřčeno, že při plnění peněžních obligací mezi obyvateli t. zv. sudetských území a obyvateli t. zv. protektorátu jest československou korunu oceňovati deseti feniky.

Kapitálovým vyrovnáním byli povinni sudetští dlužníci co do svých závazků vzešlých z peněžního a kapitálového styku, které měli dne 10. října 1938 proti věřiteli na území pozděj-

šího t. zv. protektorátu a které dnem 1. října 1940 ještě trvaly, jestliže

a) dlužníkem byl sudetský peněžní ústav (úvěrní ústav, pojišťovací podnik), obec, svaz obcí, jiná veřejnoprávní korporace nebo veřejný ústav v sudetském území, nebo

b) věřitelem byl peněžní ústav v t. zv. protektorátu, anebo

c) závazek byl právně zajištěn na nemovitostech v sudetském území, při čemž nezáleželo na bydlišti dlužníkově.

Kapitálové vyrovnání činilo 20% původní pohledávky k 1. říjnu 1940, k níž se připočítaly event. neuhrazené úroky a vedlejší platy. Pohledávku plynoucí z kapitálového vyrovnání bylo právě tak úrokovati a umořovati jako pohledávku původní a jistoty, jež byly zřízeny pro původní pohledávku, tkvěly také pro pohledávku z vyrovnání, při čemž věcná práva obou pohledávek měla stejný pořad. Pohledávky z kapitálového vyrovnání tvořily účelové jmění a vybírala je jako správce k věrné ruce Zemská banka a žirové ústředí v Liberci. U pohledávek původně knihovně zajištěných vázlo zástavní právo pro pohledávku z vyrovnání ex lege, mohlo však býti správcem kdykoli bezplatně do knih vloženo.

Z účelového jmění mohl správce poskytnouti příspěvek až do 2 feniků na jednu korunu sudetským věřitelům, kteří měli dne 1. října 1940 z peněžního a kapitálového styku korunovou pohledávku, pocházející z doby před 11. říjnem 1938 vůči dlužníku na území t. zv. protektorátu, jestliže

a) věřitelem byl sudetský peněžní ústav (úvěrní ústav, pojišťovací podnik), obec, svaz obcí, jiná veřejnoprávní korporace nebo veřejný ústav,

b) dlužníkem byl peněžní ústav t. zv. protektorátu,

c) pohledávka byla zajištěna na nemovitosti v území t. zv. protektorátu.

III. Tím, že se kapitálové vyrovnání mělo úrokovati a spláceti stejným způsobem jako základní pohledávka, bylo vybrání kapitálového vyrovnání rozloženo na celou dobu trvání dlouhodobé zápůjčky; aby se tato zkrátila, byla provedena v letech 1941 a 1942 mezi t. zv. protektorátem a pohraničním územím akce úvěrového uspořádání ("Kreditenflechtung"); peněžní ústavy v t. zv. protektorátu byly nuceny předati svoje dlouhodobé zápůjčky, byl-li dlužníkem obyvatel sudetského území nebo byla-li zápůjčka zajištěna zástavním právem na nemovitosti v sudetském území, sudetským peněžním ústavům a tyto uhrazovaly zálohově za dlužníka kapitálové vyrovnání ústavu Zemská banka a žírové ústředí v Liberci najednou, čímž nabyly proti dlužníku dvě pohledávky, jednak česní valutu dřívějšího věřitele v t. zv. protektorátu, jednak zapravené kapitálové vyrovnání. Za základ zúčtování s dlužníkem byla však vzata pouze jediná dlužná částka, vzniklá sloučením původní pohledávky, přepočtené v poměru l K = 10 feniků, s pohledávkou z kapitálového vyrovnání, počítanou rovněž v markách. Zároveň při úvěrovém uspořádání byly převáděny na sudetské peněžní ústavy závazky peněžních ústavů v t. zv. protektorátu z vkladů, které měly vztah k pohraničnímu území; na tyto převedené vklady poskytován byl z účelového jmění kapitálového vyrovnání sudetským vkladatelům kursový příspěvek.

Zemské bance a žírovému ústředí v Liberci bylo celkem odvedeno na kapitálovém vyrovnání asi 25 mil. ř. m.; z toho bylo na příspěvcích pro přihlášené pohledávky povoleno a vyplaceno cca 7 mil. ř. m. a říšské pokladně zaplaceno ca 13 mil. ř. m. na úhradu zálohy dané pro účely kursového vyrovnávacího řízení. Zbytek ve výši ca 5 mil. ř. m., který tu byl v době osvobození, byl jmenovaným ústavem převeden na sběrný účet československého státu podle dekretu č. 95/1945 Sb.

IV. Po osvobození byla vládním nařízením č. 7/1945 Sb., o platidlech v zemích České a Moravskoslezské, korunová platidla prohlášena zákonnými platidly na celém území zemí české a Moravskoslezské; provedenou výměnou markových platidel, která dočasně ještě obíhala v pohraničním území, stala se dnem 1. srpna 1945 korunová měna jedinou a výlučnou zákonnou měnou. S tím souvisící problém, jak v pohraniční oblasti přebudovati na korunovou měnu hospodářský život, spočívající dotud na markové měně, byl řešen dekretem č. 36/1945 Sb., o plnění závazků znějících na říšské marky. Dekret stanovil kategorie závazků, znějících na říšské marky a trvajících dne 1. srpna 1945, u nichž je dlužník povinen plniti v korunách, a to v jednotném kursu l ř. m. = 10 K, tedy v témže kursu, který byl vzat za základ pro výměnu markových platidel za korunová.

Tento kurs odpovídal celkem stavu cenových hladin ve vnitřních oblastech Čech a Moravy a v pohraničním území; přizpůsobovací proces cenový mezi oběma oblastmi se urychlil zvláště výrazně po připoutání koruny na marku v poměru l K = 1/10 ř. m. i po stránce zákonného zlatého obsahu obou měnových jednotek (vl. nař. č. 321/1940 Sb. ) a po zrušení celní a devisové hranice trvající do 30. září 1940 mezi t. zv. protektorátem a obsazeným pohraničním

územím. Byl tedy kurs l ř. m. = 10 K, stanovený cit. dekretem, hospodářsky nejpřirozenějším řešením pro plnění markových závazků ať krátkodobých či dlouhodobých, vzešlých za války. Krátkodobé závazky z doby předmnichovské byly již z největší části za války vyrovnány, při čemž přechod z kursu l K = 12 feniků ke kursu l K = 10 feniků, aplikovanému pro vyrovnávání krátkodobých závazků mezi pohraničím a ostatním územím českých zemí od 1. října 1940, byl usnadněn působností německého kursového vyrovnávacího řízení. Avšak ani pro dlouhodobé závazky, pocházející ještě z doby předmnichovské a znějící původně na koruny, neučinil dekret č. 36/1945 Sb. výjimku z jednotně pojatého přepočítacího poměru, třebaže se důsledky dvojího měnového přepočtu projevují zvýšením nominální hodnoty závazku (původní částka 100 K přepočtená v poměru l K = 12 feniků činila 12 ř. m., které by bylo podle cit. dekretu splniti v poměru l ř. m. = 10 K, tedy částkou 120 K). Tento postoj byl ospravedlněn řadou hospodářských skutečností; také nájemné z nemovitostí v pohraničním území, šlo-li o objekt pronajatý, bylo přepočteno v poměru l K = 12 feniků, stoupla tedy při zpětném převodu na koruny výnosová hodnota nemovitosti a umožnilo se placení nominálně zvýšené hypotéky; se zřetelem k očekávanému tehdy podstatnému vzestupu hospodářských čísel (k němuž pak při měnové reformě skutečně došlo) nejevil se dlouhodobý závazek dlužníkův materiálně tíživější, spíše ulehčený, byť se jeho jmenovitá hodnota dvojím měnovým přepočtem zvýšila. Dekret č. 36/1945 Sb. setrval tedy na zásadě jednotného kursu l ř. m. = 10 K pro veškeré obligace bezvýjimečně; nebylo ostatně tehdy ani možno jinak, protože různé kursy pro různé kategorie pohledávek a závazků byly by rozvrátily bilanční rovnováhu hospodářských jednotek, zejména peněžních ústavů v pohraničním území, a vyvolaly problémy úhrady případných schodků, neřešitelné v době, kdy nebylo ještě jasného průhledu, jaké zásady budou ovládati dílo měnové reformy a jak se v tomto rámci upraví poměry peněžních a pojišťovacích ústavů, oslabených absolutním znehodnocením pohledávek vůči poraženému Německu.

V. Zpětné propočítání markových hypotekárních závazků, vzniklých ještě v době předmnichovské, na koruny na podkladě dekretu č. 36/1945 Sb. setkalo se však s obecným odporem dlužníků, kteří odmítají placeni zvýšku, pocházejícího buď z nestejných přepočítacích kursů při převodu z korun na marky (l K = 12 feniků) a z marek zpět na koruny

(12 feniků = 1. 20 K), nebo z 20%ního kapitálového vyrovnání. Stabilisače kupní síly koruny asi na 1/3 kupní síly z doby před měnovou reformou dokumentovala sice jasně znehodnocení peněžních dluhů na nemovitostech váznoucích, přes to však dlužníci pociťují zvýšení jmenovité hodnoty svých hypotekárních závazků jako neodůvodněnou nerovnost proti dlužníkům, jejichž staré hypotékami závazky zůstaly ve vnitrozemí v korunách a nevzrostly o kursovou diferenci; postižení vytýkají tuto skutečnost jako preferování jedné kategorie dlužníků proti druhé. Poukazuje se také na to, že valná většina majitelů rodinných domků v pohraničním území, zatížených starými hypotékami, jsou vrstvy sociálně slabé, jejichž důchody se nepřizpůsobily úměrně vzestupu cen a jež zvýšení závazku zatěžuje neúnosně; že mnozí čeští majitelé byli za okupace ze svých obydlí nebo zemědělských statků nuceni odejíti a neměli z nich užitku; že v některých pohraničních krajích (zejména ve Slezsku) utrpěly zavazené nemovitosti válečnými událostmi těžké škody. Pramenem neklidu dlužníků je rovněž nevyjasněná otázka, zda státní záruky podle zákonů o stavebním ruchu, udělené na domy v pohraničí, se rozšiřují také na zvýšení závazku v důsledku měnových přeměn, či zda se obmezují jen na závazek v původní jeho výši.

Také obce v pohraničním území se brání platiti nominálně zvýšené závazky z dlouhodobých zápůjček, ať hypotekárních či nezajištěných na nemovitostech.

Nápor postižených vedl k celé řadě intervencí jak jednotlivců, tak i zájmových sdružení dlužníků; věc byla také předmětem interpelace v Ústavodárném Národním shromáždění. Kromě jiných také osidlovací úřad upozornil na naléhavost řešení otázky s hlediska politiky osidlovací.

Mezi dlužníky je rozšířen názor, že utrpěli kursovou škodu "okupantským opatřením", čímž jsou míněny říšské předpisy o zavedení markové měny v sudetských územích, a že tedy kursová diference se od nich požaduje neprávem. Zmíněné říšské předpisy nestaly se sice součástí československého právního řádu, ale nelze je také považovati za nepouživatelné pro rozpor s ústavou ve smyslu čl. 2, odst. l ústavního dekretu o obnovení právního pořádku, ve znění zákona č. 12/1946 Sb.; pozbyly sice významu již se zřetelem k ustanovení vládního nařízení č. 7/1945 Sb., avšak tím nebyly odstraněny následky, které tyto normy v hospodářském životě už vyvolaly v době, kdy se jich musilo používati. Konečně už ze samého dekretu č. 36/1945 Sb., plyne, že se tyto následky

rušit neměly, nýbrž naopak se měly vzíti za východisko dalších úprav.

Měnové úpravy peněžních závazků, provedené podle říšských norem o zavedení markové měny v pohraničních územích, nelze tedy považovati za zásah do majetku, provedený neplatnými předpisy nebo na jejich základě ve smyslu § 2 zákona č. 128/1946 Sb.; jiná je ovšem otázka, zda by nebylo možno podle okolností uplatňovati nároky z neplatnosti majetkového převodu nebo majetkově-právního jednání, k němuž došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace (§ l zákona č. 126/1946 Sb. ), na př. byl-li věřitelský peněžní ústav ve vnitřní oblasti českých zemí nucen předati své pohledávky, zajištěné hypotékou na nemovitostech v pohraničním území, v akci t. zv. úvěrového uspořádání peněžnímu ústavu na tomto území, čímž vzešlo dlužníkovi podle čtvrtého nařízení o zavedení markové měny břímě úhrady t. zv. kapitálového vyrovnání.

VI. Zápůjčky hypotékami, u nichž je dlužníky ostře napadáno nominální zvýšení v důsledku dvojího měnového přepočtu, nejsou jen problémem věřitelských peněžních ústavů; vyskytují se také zhusta u nositelů veřejnoprávního sociálního pojištění jako věřitelů. Podle čl. 16 úmluvy o vypořádání na poli sociálního pojištění č. 205/1940 Sb. byly předány nositelům říšského pojištění také pohledávky zajištěné hypotékami na nemovitostech v pohraničních územích a účelové vklady peněžním a úvěrním ústavům v t. zv. protektorátu, pokud tyto ústavy z nich poskytly zápůjčky, které jsou zajištěny hypotékami na nemovitostech v pohraničním území, nebo jejichž dlužníci při hypotekárním zajištění dne 1. ledna 1940 v těchto územích bydleli nebo měli sídlo. Protože podle čl. 3 cit. úmluvy byl rozhodným dnem pro finanční vyrovnání 1. říjen 1938, byly předané pohledávky přepočteny na marky v poměru l K = 12 feniků podle druhého event. třetího nařízení o zavedení markové měny jako náležející německým věřitelům již toho dne. Podle vyhlášky ministra ochrany práce a sociální péče ze dne 11. července 1945, č. 84 (Úřední list č. 46 z 12. července 1945), právně sanované ustanovením § 2 dekretu č. 93/1945 Sb., přešly veškeré tyto pohledávky zpět na příslušné nositele československého veřejnoprávního sociálního pojištění a jejich plnění je nyní požadováno od dlužníků v korunách v kursu l ř. m. = 10 K podle dekretu č. 36/1945 Sb. Úmluva č. 205/1940 Sb. se však jako předpis o rozdělení státního majetku příčí svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy (srov. oddíl A, č. 9 seznamu k vyhlášce ministra vnitra ze dne